Podle církevního roku vánoční svátky končí 6. ledna, v den nazvaný „Zjevení Páně“, kdy pravoslavná církev teprve slaví narození betlémského dítěte. My máme „duševní metabolismus“ trochu rychlejší, Vánoce rychle odplývají nejpozději se Silvestrem a Novým rokem, na Tři krále odklízíme trochu již oschlý vánoční stromek, čtrnáct dní po Štědrém dni se trochu nechápavě ptáme – kde jsou ty Vánoce?

Letos se strašnická vánoční kázání nesla v duchu hledání trvalosti Vánoc. Už je to tady – Vánoce jsou minulostí. Ale přece nešlo jen o Štědrý večer, to bychom řekli „kdeže loňské sněhy jsou“?

Sněhy nebyly, v tomto ohledu není na co nostalgicky vzpomínat, Vánoce jsme však prožili snad plně i krásně. A dnes již může s trochou odstupu vidět vánoční dny jako připomínku toho, co pokračuje o Velikonocích (za šest týdnů bude 1. neděle postní) a o svatodušních svátcích.

Ale náš život není pouze církevní rok, jsou tu všední dny, každodenní současnost je víc než všechny svátky, má na nás větší vliv. Před dvěma lety staršovstvo rozhodlo, že Večeře Páně bude vysluhována nikoli na státní svátek 1. ledna, nýbrž v církevní svátek – první neděli roku. Trochu jsme se možná nechali inspirovat židovstvím, kde ze všech svátků největší je sabat, svátek nejčastější. Jeho opakování jej činí samozřejmým, význam sabatu stojí v protikladu k obecné zkušenosti, že velké a vzácné je řídké. Židé vědí, že to největší, nejkrásnější a nejcennější není tak vzácné a řídké jako 29. únor. Tak i neděle nám může být největším svátkem, větším než Nový Rok, protože připomíná ty největší věci, které jsou a fungují pořád.

Když apoštol Pavel píše do Říma, formuluje základní obsah křesťanské životní orientace. Vysvětluje evangelium od začátku: co znamená věřit, spolehnout se, přijmout odpuštění. A dostane se k místu, kde se vynoří otázka „co z toho člověk má“? Na začátku 5. kapitoly jakoby zaslechl otázku: a proč to všechno? Křesťanství je zajímavé, zejména, je-li nové, ale je to nutné? Je tolik možností, tolik životních stylů, a je tolik jiných věcí, které se ukazují jako důležitější!

A Pavel odpoví: Když jsme tedy ospravedlněni z víry, máme pokoj s Bohem. Pokoj je krásná a důležitá věc. Už ze zvuku toho slova cítíme bezpečí, klid, mír, smíření, narovnání věcí, spolehnutí, důvěru. To všechno potřebujeme k životu jako zázemí, základ, z něhož se potom dá vycházet a něco dělat. O pokoji mluvíme a přemýšlíme, hledáme jej. Každý hledá pokoj jinde, jsou různé zvyky i způsoby. Někdo na chatě nebo v chalupě, při práci na zahrádce, někdo ve stěně, zavěšený na laně, někdo sedí v lotosové pozici… Najít smíření, narovnání, klid a mír! Budeme-li přemýšlet, co nám v životě nejvíc schází a pokusíme-li se všechny nedostatky shrnout, řekneme nakonec, že nám schází pravý vnitřní pokoj. Naopak máme-li v dané chvíli pokoj, jsme-li v pokoji, pak zdrojem našeho neklidu je otázka - jak dlouho to vydrží? Neblíží se zase nějaká pohroma, průšvih, malér, nepokoj?

Apoštol však mluví o „pokoji s Bohem“. To není jen zdraví tělesné i duševní, harmonická rodina, smysluplná přítomnost a dobrý výhled do budoucnosti. „Pokoj s Bohem“ je pokoj základní. Znamená od základu nový výběr veličin, kritérií, hodnot. K „pokoji s Bohem“ patří i leccos ze zdraví duševního i tělesného, ale není to všechno. K „pokoji s Bohem“, patří leccos z běžné každodenní spokojenosti, ale není to všechno. Harmonická rodina, smysluplná přítomnost, dobrý výhled do budoucnosti, smírné narovnání s minulostí, v novém výběru a setřídění; ne všechno a ještě něco k tomu. Pokoj s Bohem je gruntovní narovnání věcí lidských. Zahrnuje člověka samého v sobě i jeho vztahy, jeho život od kolébky po den poslední, vědomí i podvědomí, vnější tvář i skryté třinácté komnaty. A nejen to: pokoj s Bohem zahrnuje i čas a prostor, kam lidské vědomí nedohlédne – pak Bible hovoří o vzkříšení.

Stojí nám tento pokoj s Bohem za to, je to dobrá odpověď na otázku: „proč to všechno“? Řekneme-li že nikoli, pak asi proto, že takový pokoj se nám zdá příliš abstraktní, celistvý, příliš metafyzický. „Tak vysoko sahat ani nemusíme“. A přece, jiný pokoj není možný. „Nelze dvěma pánům sloužit“, nelze přijmout pouze útržek. „Pokoj Boží“ je vždycky „převyšující všeliký rozum lidský“. (Fp 4,7)

Stojíme o takový pokoj? Je to, jako bychom měli porouchané auto a přijeli do servisu v představě, že odborníci sáhnou semhle a támhle, tohle přitáhnou, tamto povolí a řeknou „už je to zase dobré“. Ale oni místo toho řeknou: „Pane, to je na celkovou generálku. Když vám jenom tohle povoláme a tohle utáhneme, za chvíli tu budete zas – moc se nesvezete. Uděláme vám ji rychle, nebude vás to nic stát, ale musíte chtít, dát souhlas a pak se budete muset naučit trochu jinak jezdit. Protože volant, plyn, brzdy i palubní deska se budou chovat trochu jinak. Pak vám to vydrží. Svezete se.“

Až se člověk lekne – co se zas po mě chce? Ale ne, jen jedno – přijetí odpuštění. Ale doopravdy. tenhle servis pokoje s Bohem stačí na všechny naše poruchy, není to však zázračný lék. Znovu přijdou ke slovu staré věci, staré výčitky i stará pokušení, pokoj s Bohem nepřináší „spánek na vavřínech“. Ale vnáší do života jistý posun: co pálilo, už nemusí. Co pokoušelo, pokouší méně. Co bolelo, bolí méně nebo nebolí.

Stručně to říká náš text: pokoj přináší naději. Naděje je další příjemné slovo ze slovníku našich přání. I naděje vyjadřuje něco nad naše zkušenosti, co převyšuje rozum a mysl. Proto je naděje mnohem víc nežli optimismus. Optimismus je výsledkem našeho myšlení, naší aktivity, naděje je dar. Pokusme se o definici: naděje je darovaná jistota dobrého základu, přesahující možnosti našeho výhledu. Nebo: naděje je směr lidského života, je-li nesen pokojem Božím.

A ještě něco přináší pokoj. Snad to lze říci moderně: pokoj oživuje komunikaci. Jakoby pokoj s Bohem chtěl být sdílen, sdělován, aby se o něm mluvilo nebo lépe, aby se šířil, aby byl nesen dál. Je to zvláštní komunikace: ne prosté sdělení: „vím, co to je pokoj s Bohem“. Pavel mluví o chlubení. Chlubíme se nadějí, která vyplývá z víry, tedy z pokoje s Bohem. Tohle chlubení není „vytahování se“, pokus dostat druhého do kolen, abych já se cítil lepší. Chlubení je sdílení, sdělování něčeho, čeho jsem plný, sdílení z přetlaku radosti.

Ono „chlubení“ není povinnost. Spíš náznak, co to z člověkem udělá. Abys nemyslel, že pokoj s Bohem je jenom klídek, málo práce, hodně odpočinku, ticho, piánko, nohy na stole. „Pokoj s Bohem“ přináší život plný aktivity, protože tenhle pokoj jako základ života vyzařuje do všech stran, dýchá všemi póry, vyplňuje prostor, bublá a zaplavuje. Ani se do toho člověk nemusí nutit, prostě „je to tam“.

„Chlubíme se nadějí“. Chlubíme se nadějí? Možná nás to chlubení přece jen zaráží jako projev domýšlivosti, jako vychvalování zboží. Nejde o trvalý úsměv na rtech, rozšířené zorničky a marketingově zvládnutou radost. Žádné „S Ježíšem na věčné časy a nikdy jinak“. Proto Pavel mluví o chlubení dvakrát. Poprvé řekne: chlubíme se nadějí. Ale kdo by chtěl jenom jásat a smát se, uslyší „chlubíme se utrpením“. Dvě velmi rozdílné cesty, alespoň na začátku - vedou kupodivu ke stejnému cíli, „vždyť víme, že z utrpení roste vytrvalost, z vytrvalosti osvědčenost a z osvědčenosti naděje“.

Celý tento pokoj s Bohem vyrůstá z odpuštění, tedy z daru nového vykročení na novou cestu. Počátek roku je dobrou možností si tuto novou možnost připomenout. Dostali jsme další čas k pobývání na světě. Nemuselo to tak být. Proč jsme tuto možnost dostali? Abychom prožívali pokoj s Bohem, abychom se tomu učili, abychom na této cestě pomáhali světu okolo nás. Naše „chlubení se“ je odkazem k tomu, který to vše daroval.

Neděle je památka Vzkříšení Krista, tedy vrcholného a definitivního odpuštění bez výjimky. Večeře Páně je znamením Boží lásky, na niž mi odpovídáme vděčností. To vše vyrůstá z „pokoje s Bohem“ a zase k němu míří. Nevím o jiném, lepším smyslu celé existence. Jsem vděčný za to, že „pokoj s Bohem“ nepřichází automaticky a hned, ač cele a jednou provždy darován. Jsem vděčný, že k němu mohu hledat cestu. A jsem vděčný, že to mohu dělat spolu s ostatními.

Pak na otázku „kdeže Vánoce jsou“ odpovím: tady, dnes, v neděli, při lámání chleba a pití kalicha a zítra a pozítří také platí, že „narodil se Kristus Pán, veselme se“. A na otázku „co z toho křesťanského věření člověk má“ odpovím bez váhání: má z toho celý život. Lepší ani jiný si neumím představit. A snad ani jiný není třeba.
Amen.

Většinou příběh o uzdravení posedlého chlapce známe z markovské verze. Tam je vyprávění delší, se soustředěním na víru otcovu, protože ten prosí Ježíše: „můžeš-li, slituj se a pomoz nám.“ Vrcholem pak je, vzpomeneme si, slavné otcovo: „věřím, pomoz mé nedověře“. Ježíš na toto nejupřímnější vyznání víry - nevíry odpovídá nejen uzdravením, ale i velmi nadějným, ale napjatým slovem „všechno je možné tomu, kdo věří“.

Tento výrok je pro čtenáře k povzbuzení, ale většinou také k zaražení a možná k zahanbení. Žádnému člověku není možné všechno. Kdybychom připustili laciné moralizování evangelia, došli bychom k závěru: člověk tedy málo věří. Známe to – naše víra nám mnohdy nedokáže pomoci ani z malých nesnází, natož pak z takových velkých, jako je velká nervozita, strach, deprese. Natož pak, aby dokázala uzdravit jiného. Pak jsme postaveni před velký otazník: jakou má naše víra funkčnost, také přitažlivost pro okolí? Jestliže je víra tak slabá a malá, jestliže ze své podstaty nemůže být silnější „věřím, pomoz mé (stávající, existující, trvalé) nevěře“ jakou má cenu tváří v tvář dnešku, dnešním otázkám i problémům?

Lukášovo podání je stručnější. Jako by zůstala jen osnova, hlavní myšlenka. A v této osnově celá ta velká myšlenka o víře – nevíře otcově kupodivu chybí! Otec se pouze vyznává ze své lásky k synovi – jedinému dítěti. Doslova na něm lpí, jako každý otec na svém dítěti. Pro nemoc syna je otec sevřen bolestí. Tuto lidskou polohu vyprávění zachycuje, kdežto o jeho víře není slova.

Obava o druhého je nám velice blízká. Můžeme srovnávat: v Markově evangeliu je naznačen člověk s tak velkou vírou, že je mu možné vše. U Lukáše je naopak člověk, který nemůže skoro nic. Jen má velkou úzkost o druhého. „Markovského“ člověka v sobě nepoznáváme, je nám nedostižným vzorem, bytostí z mytologie. Lukášovskému otci, sužovanému bolestí o syna, rozumíme velmi živě. Pohled na blízkého, který trpí, je horší než vlastní utrpení. Pohled na utrpení kohokoliv snášíme těžko, raději se nedíváme a vypínáme televizi. To není jen obecný odpor, který nám odvrací zrak, i tady je kus lásky – k trpícím lidem, hladovým dětem, ke zneužívaným ženám, k utiskovaným národům.

Přirozený lidský vztah i prožitek je nám bližší nežli abstraktní víra. Je to hřích? Na jedné straně konkrétní lidský vztah ke druhému člověku, na druhé vztah k neviditelnému, neuchopitelnému Bohu Otci i Synu i Duchu svatému.

Otci nemocného chlapce však rozumíme dobře nejen v jeho obavách o syna. Rozumíme i tomu, že na rozdíl od markovského otce nemluví o své víře. On se ho na ni také nikdo neptá, naštěstí. Musel by koktat, mluvit něco o tom, jak je víra osobní, ba intimní, jak se těžko formuluje, že vlastně o tom až tak moc nepřemýšlí, že svou víru nějak prožívá, zkrátka by se musel snažit nějak se z otázky dostat.

Otec nic o své víře neříká, jenom prosí, úpěnlivě žádá. Věší se na Ježíše. I této poloze, kde reflektovaná víra ustupuje lidské starostlivosti o druhého, rozumíme. Jsme přece také ochotni se zavěsit – třeba na kohokoliv – jen když pomůže. A ve chvílích, kdy je člověku hodně úzko, je víra nejsilnější. „Když je nouze nejvyšší, pomoc Boží nejbližší.“

A do třetice rozumíme i učedníkům, kteří zlého ducha z nemocného dítěte vyhnat nemohli. Nešlo to, nebyli na to vybaveni, neuměli. V Markově podání je zde ještě Ježíšovo vysvětlení „takový duch nemůže vyjít jinak než modlitbou (některé rukopisy „a postem“). To je odpověď velmi významná, nicméně není jediná ani úplná. Učedníci nemohli pomoci otci a jeho synovi nejen proto, že se málo modlili nebo postili. Prostě nemohli a ani není třeba se nyní ptát, proč nemohli. Také to známe. Své meze známe dobře nejen při reflexi své víry. Prostě neumíme vyřešit všechno, co bychom vyřešit chtěli. Kdybychom mohli vyhánět všechny zlé duchy ze sebe i svého okolí, měli bychom hodně práce. Někteří se o to pokoušejí: mají zlé duchy všelijak diagnostikované, zatříděné, pracují s nimi jako lékař s diagnózou. Cítíme ale, že je tu více přání otcem myšlenky –a to i při přehlížení domnělých výsledků.

Až potud jsme dobře rozuměli a s mnohým souzněli. S pocity otce i učedníků. Lukášovo podání příběhu o uzdravení posedlého chlapce je nám bližší, srozumitelnější. Nyní však se naše srozumění zřítí do propasti. Ježíš se na všechny zúčastněné obrátí s prudkou výtkou: „pokolení nevěří a zvrácené, jak dlouho ještě mám být s vámi a snášet vás?“ Nelze říci přesně, na koho se Ježíš tak tvrdě obrátil, na učedníky, na otce, nebo na všechny dohromady? Vlastně na tom nezáleží, všichni jsou na tom stejně. Všichni by chtěli vidět chlapce zdravého a nikomu to nejde. My bychom také chtěli vidět svět bez chudých, bláznů, nemocných, bez narkomanů, bez podvyživených a bez obětí násilí. A nejde to.

Když pak v té chvíli jsme svědky přímo Ježíšova hněvu, co si o tom myslet? „Pokolení nevěří a zvrácené, jak dlouho ještě mám být s vámi a snášet vás?“ Troufněme si odpovědět!

„Pane Ježíši Kriste, jsme opravdu pokolení nevěřící a tak možná i zvrácené. Za mnohé si můžeme sami, ale kdo chce posuzovat vinu? A o mnoha svých stínech bychom tak jednoznačně o zvrácenosti nemluvili. Jsme také polámaní všelijakými traumaty, která jsme utržili za staletí. Jsme nevěřící, málo, špatně věřící, jsme skeptici, zrovna jako ten otec, kterého mnohem víc zajímá zdraví syna než jeho vlastní víra. Chceš-li se hněvat, nikdo ti to nemůže vzít, ale my tomu nerozumíme.“

Odpověděli jsme, ale výpovědní hodnota naší odpovědi je téměř nulová. Chceme ještě něco dodat? Chceme ze své lidské jistoty něco teologicky, religionisticky, psychologicky uchopit, nějak Ježíšův obraz v příběhu? Mluvit o obrazu Ježíše jako boha – pána, jemuž se člověk musí vzepřít, chce-li něco sám dokázat? Lépe mlčet, aby se příběh neuzavřel!

Protože zkusme i s tím nepochopením hněvu Ježíšova číst dál. Rozzlobený Ježíš nemávne v příběhu rukou a neřekne „vše, co mělo být řečeno, bylo řečeno, konec, odcházím“. „Přiveď mi sem svého syna!“ Nastává dění. První si sílu přicházející chvíle uvědomí samozřejmě démon, ať je to kdo je to a co je to, ještě chce něco udělat, nějak zaškodit, nějak potvrdit, že s ním nemohou pohnout ani učedníci, ani otec, natož pak chlapec sám, ještě kluka povalí, zkroutí křečí. A konec. Ježíš mu pohrozil, chlapce uzdravil, vrátil otci. Konec příběhu.

Totiž: Ježíšův hněv byl jen epizodou, zastavením, napomenutím. Kdyby zůstalo jen při něm, zůstal by Ježíš nedostižným idolem, něčím z „kdysi“ nebo spíš nepříjemnou obžalobou, která však problémy tohoto světa a naše neřeší.

Ale že se i ve svém hněvu zastavil, že jej přerušil, že svému hněvu nenechal dorůst do konečného odmítnutí, to celou situaci úplně mění. To je výpověď o Bohu – jaký je ve vztahu k člověku. Výpověď víry nad jiné: Ježíš chlapce uzdravil. Jakoby se předtím vůbec nehněval, jako by nebylo vší lidské nevěry, nedověry, slabosti a neschopnosti, jichž se člověk nemůže zbavit. Jako by nebylo ani lidské věcnosti a střízlivosti, jíž se člověk vzdát ani nechce a nemá. Jako by proti Ježíšovi stáli učedníci – dokonalí svědkové, neochvějní mistři víry. Jako by mohli vyznat: Pane, věříme bez výhrad. Jen jako by!

Jenže to by tam zas nemusel být Ježíš. To by si otec, chlapec a učedníci mohli pomoci sami. Pak by stačila sama víra, hory přenášející. Ale nestačila. „Věřit ve svou víru“ je jedna z nejskrytějších falešných imitací křesťanství. Víra uzdravuje, říká se, ale vždy je třeba se ptát: „Jaká víra, v co a komu?“

„A všichni žasli nad velikou Boží mocí“. Nikdo se nedivil, že učedníci uzdravit nedokázali. Nikdo se nedivil, že otec myslil víc na nemoc svého syna a na svou vlastní rodičovskou bolest. Jen Ježíšovu hněvu se leckdo divil. Ale všichni žasli nad velikou Boží mocí. Dodejme – nad nečekanou mocí, zvláště po tom Ježíšově hněvu. Bylo čemu se divit.

A bude zase! O tom je příběh! Nejen o dvě tisíciletí starém happyendu, nýbrž o tom, že přes všechnu naší nedověru, nevěru, skepsi ba nezájem se pořád něco děje „mezi nebem a zemí“, pořád tu není jen naše víra, přenášející hory nebo nepřenášející ani krtčí kopečky, pořád je tu vedle naší víry ještě něco a někdo. Ten „někdo“ mění naši skepsi v naději, naši prostou lidskou náklonnost v účinnou pomoc – skrze víru a modlitbu („Mistře, prosím, ujmi se mého syna“), i vlastníma rukama (to je pomoc ryze praktická, v níž také může lidská láska a víra v Boží pomoc vyústit). A ten „Někdo“ pak „jen tak mimochodem“, skoro jako „vedlejší produkt“, mění naši nedověru a nevěru na pravou, živou víru.

To všechno je možné!
Amen.

Dnešní nedělí začíná postní období. Masopustem minulou neděli jako by končilo veselí, rozpustilost, časy hojnosti a začíná vážnost, možná smutek, také čas postu, odříkání. Pěkná vyhlídka! Proč vlastně, copak má někdo právo předepisovat nám náladu? Copak je náš vnitřní život závislý na tom, jaké období církevního roku nastalo?

Tak absurdní to zas není. Na vnějších okolnostech jsme závislí víc, než je nám milo. Na jaře a na podzim stoupají deprese, plískanice a počasí „ani ryba ani rak“ mnozí snášejí těžko nejen kvůli zabláceným botám. Stačí, že vysvitne sluníčko a je nám lépe. Letošní zima nikomu na dobré náladě nepřidala, příroda ani její nejvyšší článek nedostaly možnost si pořádně odpočinout, k tomu přichází i obava, jaké bude léto, když zima za nic nestála, klimatologové si pak dělají starosti ještě vážnější.

A to je všechno jenom počasí. Mezi vnější podmínky však patří i takové veličiny, jako je pro křesťany církevní rok. Ten sice nevznikl z fyzikálních a biologických zákonitostí, nýbrž rozhodnutím a dohodou lidí, ale je to něco tak jiného? Kdybychom měli možnost, poroučeli bychom větru a dešti a zařídili vnější podmínky po svém, tady jsme dostali možnost nasměrovat prožívání časových period, z dobrých důvodů (jak snad uvidíme), podle staletí osvědčené praxe – a zase nejsme spokojeni.

Církevní rok stanovuje postní období 6 týdnů před Velikonocemi. V této době by se tradičně neměly konat veselice a hostiny, člověk by si měl umět něco odepřít, aby si zopakoval, že ne vše, co mít může, také mít má, musí a potřebuje. Aby si zopakoval, že všechno dobré je dar, nikoli nárok nebo samozřejmost, a aby si na znamení své vděčnosti také něco odřekl. Aby mohl v postu něco ušetřit, třebas na nějaké chuti nebo zálibě a ušetřené prostředky věnovat tomu, kdo nemá ani to základní.

Ale ten smutek – patří do postu vůbec? Způsobuje jej tradice, která velí o postu moc se nebavit, netancovat, nepořádat veselice a párty. To ale ještě neznamená smutek. Vážnost není smutek a legrácky ještě neznamenají štěstí a radost!

Postní období je časem pokání. Tohle staré slůvko se moc nenosí, podobně jako „hřích“ nebo „usebrání“. „Pokání“ vyvolává představu hříšníka, který se zpovídá ze svých poklesků před svrchovaným soudcem nebo rozhřešitelem. Tato představa dojde naplnění ve chvíli, kdy člověk opravdu zná svůj konkrétní hřích, chybu, vinu, je mu to líto a hledá odpuštění, smíření. Každý člověk sice zná své viny a chyby, ale, upřímně řečeno, zase tak mnoho jich zpravidla nenajde, zejména v docela slušné (skoro vybrané) evangelické společnosti. Navíc si řadu svých chyb umíme vysvětlit, omluvit, třeba přirozeností, přírodou, genetickými sklony, proti tomu všem co naděláš? Pak se našinec do role hříšníka zase tak často nedostane a „pokání“ nám zůstane „v záloze“ pro všechny případy.

Jenže pravé pokání je ještě něco jiného. Není to jen konkrétní čin, následující po konkrétní vině. Pokání znamená také jistý setrvalý stav, který bychom mohli soudobými pojmy nazvat „pravdivá hluboká sebereflexe“. K ní přísluší pokora (nesmýšlení o sobě vysoko), vděčnost (za vše dobré, jež je bez výjimky nezaslouženým darem), střízlivost (věcné nacházení souvislostí bez vytáček a úhybných manévrů), také jistá sebekázeň. Taková sebereflexe může a má přicházet nejen „po vině“, jistě nejen v postu, ale církevní rok ji „pro jistotu“ zařazuje do ročního cyklu, aby nám „náhodou“ neunikla.

Mnozí mají nad sebereflexí rozpaky. Zavání šťouráním se v sobě samém, neplodným mudrováním, přešlapováním a rozvikláváním se. Všeho moc škodí, co hledáš, po tom nepátrej! To je otázka k rozhodnutí: zda, nakolik a jaká sebereflexe má smysl? Křesťan pak k tomu připojí otázku vnitřní i vnější podoby postního období i kupř. otázku zpovědi. Předpokládejme, že nakonec dojdeme většinou k tomu, že nějaká podoba sebereflexe nutná a dobrá je a její dobrou křesťanskou podobou je pokání.

Sebereflexe vždy znamená jistou komunikaci člověka se sebou samým, rozhovor se sebou o sobě. Pro křesťana je ovšem přítomen ještě jeden motiv, protože je ještě jeden partner v rozhovoru. Člověk stojí při pokání před Boží tváří. Není na to vnější důkaz, zato však množství vnitřních svědectví víry v dějinách i současných, také našich vlastních. Hospodin Bůh je při vší své nedostupnosti zároveň velmi blízký. Lze ho vnímat nejen jako Pána nebe i země (EZ 664), Soudce všeho světa (EZ 690), to jistě také, ale také (a ve víře především) jako Otce (EZ 443) i přítele (EZ 232). Pak sebereflexe stejně jako všechno křesťanovo konání se odehrává „jakoby před Jeho zraky“, jako by v rozhovoru.

To je samozřejmě obraz, tato komunikace nebývá rovnocenná na obou stranách. Člověk přemýšlí a formuluje, ale přitom ví, že při tom není sám a že na to není sám. Jeho partnerem je Bůh, On, základ světa (ale On!), Život sám se svými zákony života (ale On, nikoli to), se svými souřadnicemi dějin. Poněvadž nebývá snadné představit si takového partnera při pokání, přináší Písmo řadu pomocí, zkušeností jiných, podobenství, ilustrací.

Epištola Židům staví čtenářům před oči obraz „velekněze“. Myslí se tu původně nejvyšší kněz židovské velerady, synedria. To byl člověk zajisté s velkou autoritou, nejen pozemského úřadu; velekněz nese již „biskupsko–papežské“ znaky prostředníka mezi člověkem a bohem (židé i římští katolíci prominou). V každém případě je nositel úřadu, který by, kdyby takový byl partnerem při naší sebereflexi, situaci nezlepšil. Jestliže totiž člověk má někdy mrazení ze sebe samého před sebou samým (má-li sám o sobě přemýšlet v hluboké sebereflexi), oč hůř by se cítil, kdyby jeho pokání byl svědkem jeho idol, vzor, někdo ke komu vzhlíží, natož pak sám charizmatizovaný nositel vyvýšenosti! Sebereflexe by se dostala mezi dva mlýnské kameny: na jedné straně pokus vylepšit svůj obraz, omluvit, event. přelhat svůj stav, na druhé straně jistota, že před tímhle partnerem nic neskryji a neutajím. Je-li při náročném pokusu o přemýšlení o sobě samém potřebí partner, pak tento není partnerem nejlepším.

Tuto představu velekněze, partnera naší sebereflexe, napřed text posílí. Novozákonní „velekněz“ Kristus byl vyvýšen, vstoupil až před Boží tvář. Takový partner při pokání by byl neobalamutitelný Soudce, nestranný víc než Spravedlnost s mečem, váhami a zavázanýma očima. Takový spravedlivý velekněz by našim myšlenkách o nás samých spíš přidal na beznaději. Soudce, jemuž nevidím do očí a který nevidí do očí mně, který se nedovede vžít do mých souvislostí a mých pocitů, tedy soudce – bůh, nadzemský postulát, nám nepomůže, lépe ho zrušit a začít věřit na něco jiného. Pak říkáme ze zvyku: „Tak to teda Pán Bůh s námi!“

Právě! Pán Bůh s námi je! To je základní zvěst křesťanství: nejen vzdálený, jinde a jiný, nýbrž přece také člověk, „Bůh s lidskou tváří“, „Bůh, jemuž v žilách koluje lidská krev“. Bůh, který nepřestal být Bohem, i když se na čas stal celým a plným člověkem. To je paradox, z hlediska fyziky docela nesmysl. Bůh, který je tak blízko, že tě až za ruku drží, který ke všemu tvému konání může říci „já vím, já to znám, jak ti rozumím“, protože vše lidské opravdu zná. To je poselství epištoly Židům: nebyly mu cizí naše slabosti, zakusil na sobě všechna naše pokušení jako my. Zkusme si postavit do řady všechna svá pokušení, motivy, i ty nejskrytější, a pokušení jiných, o nichž jsme jenom slyšeli nebo četli – Ježíš je všechna zakusil, „ochutnal“ a ví, jakou mají sílu!

Najednou se obraz velekněze – soudce mění. A mění se i způsob naší postní sebereflexe – pokání. Partner sebereflexe jí pomáhá. Nám taky – samozřejmě.

Partner v sebereflexi ale není jen porozumivým pastýřem, není jen takovým „plyšovým zpovědníkem“, který vyslechne, pokývá a poví „to znám, jak dobře to znám“. On také zůstává tím, který ví, jak z toho všeho vybřednout ven, který ví, že není nutno zůstat na věky věků zapleten/a do uzlů pokušení a podlehnutí pokušení, který to zvěstuje vlastním životem.

Začali jsme 1. postní neděli písní „Pán cestou smrti kráčel, zlobou lidskou křižován.“ To vyvolalo naše přemýšlení o smutku v postu. Ale teď víme, že postní pokání nemá vést ke smutku, ale skrze vážné zamyšlení k naději a k radosti. Bez nich by pokání ztratilo smysl. Však také ta píseň končí: „Noc temná vládu ztrácí, Pán naději vrací – lidem slabým, nevěrným.“ To je, buď jak buď, dobrá vyhlídka.

Pak můžeme i do postního období - i s jeho půstem a pokáním - vstupovat s radostí.
Amen.

Podobenství o pleveli mezi pšenicí otevírá jednu ze základních lidských otázek - otázku zla ve světě. Kde se vzalo, proč tu je a jak s ním naložit. Lidstvo se pokoušelo odpovědět teoreticky i prakticky. O teorii se mají snažit a snad snaží filosofové, teologové a umělci, o praktické řešení moc zákonodárná a výkonná, a vlastně každý člověk. Teorie se postupem času dostala do slepé uličky, takže mnozí se přestali ptát, praxe také, protože zlo je tu pořád a vymýtit je se nedaří a nedaří.

Otázka však pálí dál. Proč je na světě zlo, když Bůh je dobrý? Opravdu za to může lidský hřích? Spoustu druhů a projevů zla nelze vysvětlit jen lidskými chybami a vinami! A dál - jak zlo zastavit, dá se něco dělat? O praktickou stránku ve věcech veřejných by se měli starat politikové. Ti nemusejí řešit původ zla, ale mají za úkol zlu bránit. V různých dobách a na různých místech se o to snaží hodně, málo nebo hodně málo, úspěšně nebo nikoli, mnohé koncepty se časem ukázaly jako špatné, když se snažily jedno zlo vyhánět jiným. Pak zvítězilo zlo, větší než to původní. Řešení mírumilovná (o takové se pokoušel už Sokrates, po něm třeba Jan Ámos Komenský), chtěly zlo ve světě řešit postupujícím mravním a úplným vzděláním. Dobrý koncept, kdyby nebyl tak slabý a pomalý.

Otázka dobra a zla má také rozměr osobní: každý člověk se nejprve musí popasovat sám se svým vlastním zlem, v myšlenkách, hodnotách, plánech i činech. Tady nutno začít. Jestli vidíme v politickém životě malé nebo žádné řešení otázky zla, je to právě proto, že odpovědní služebníci společnosti nezačali u sebe.

Evropská řešení byla vždy, na rozdíl od východních, aktivní a tvůrčí. Přijmout, že svět prostě je místo utrpení z různých konkrétních i metafyzických důvodů, zní z jedné strany lákavě, z druhé velmi nepovzbudivě. Lákavě proto, že otázka je zodpovězena, není co řešit, jen je třeba se tímto stavem smířit. Člověk se také nemusí příliš snažit; nemusí, protože nemůže. Není ovšem nijak povzbudivé, že svět je vlastně nedobrý a dobré věci na světě jsou vlastně jen „světlé omyly“.

Když se objeví v evangeliu podobenství o plevelu mezi pšenicí, zahřeje nás, že otázka je věčná a nepálí jen nás. Překvapí ale, že podobenství začíná „s královstvím nebeským je to tak…“, jako by věc nebyla aktuální nyní a týkala jen výhledu do věčnosti. Překvapí i rozdělení textu na dvě části: text, vyprávění, které jsme slyšeli, později doprovodí výklad Ježíšův - na přímou výzvu učedníků. Mezi oběma texty jsou další dvě podobenství o království nebeském, které s otázkou zla souvisí jen velmi volně. Jako by obě části nemusely být nutně čteny dohromady, jako by podobenství o pleveli v pšenici nabízelo různá uchopení a Ježíš nabídne jen jedno.

V něm klade opravdu důraz na konec věcí, především konec plevele, setby zla. Výklad je soustředěn na nejzazší horizont světa a jeho dějin. Čtenář však cítí, že podobenství ho vtahuje do každodenní přítomnosti: jak hodnotit proměnlivou tvář světa i lidského konání, jak se vyrovnat s tou směsí dobra a zla, která náš život obklopuje i vyplňuje. Jak vytřídit, snad s konečnou platností, užitek od neužitku, hodnotu od prázdnoty. To nás pravděpodobně zajímá víc než konečný výsledek dějinného sváru dobra a zla. I když uvěříme, že Hospodin je pán a vítěz, rádi bychom to v naší současnosti v nějaké podobě zažili a uplatnili.

Denně se s tím potýkáme. Vidíme chybu, ale odstranit ji nepůjde bez dalšího zla. Teroristický útok je řešitelný jen tvrdostí vůči teroristům, násilím, postihujícím, žel, i nevinné. Pokus o narovnání kolektivizačních a znárodňovacích křivd, jichž se dopustili komunisté, se neobešel bez dalších nespravedlivostí. Říkáme tomu „vylévat s vaničkou dítě“. Všechno má svůj líc i rub, každá mince má dvě strany, když se kácí les, padají třísky. Ještě smutnější je to s námi samotnými: chceme něco dobrého udělat, víme jak, máme na to síly - a výsledkem je nepovedené, pokažené dílo. Seli jsme pšenici a sklízíme smetí. Kolikrát se divíme, co člověk dokázal udělat z vědy, umění, kultury i náboženství - často opravdu v dobré míře! Dobře už víme, že argument „myslel (jsem) to dobře“ je nesmyslný, jen málokdo v dějinách něco nemyslel dobře!

Stvořil Pán Bůh svět opravdu dobře? Stvořil jej opravdu Pán Bůh? Má smysl se tu o něco pokoušet? Nesnadno oddělit zrno od plev, nesnadno v tom propletenci dobra a zla zatáhnout za nějakou nit! Do toho přichází podobenství a nese několik poselství. Hledáme-li svou roli v příběhu, najdeme ji v oné hospodářově chase, která vše vidí a chce něco dělat, něco, co má smysl. Proto se ptá – možná naivněji než my, protože ona ještě má naději, že by se jí oddělení plevele mohlo podařit. My už víme, že to nejde, v tom jsme na tom lépe – a hůř.

Podobenství přináší několik poselství.
1) Poselství první: „Svět je dobrý, byl dobře založen.“
Svět nemá být lepší, není to ráj a nemá to být ráj. Svět však není ani peklo, nepřetržitý řetěz utrpení. Svět je dobré místo k přebývání, ostatně jediné, které má živý tvor k dispozici. I kdybychom se uměli přestěhovat na Jupiter nebo dál, zase budeme řešit problém nemocí, smutku, sobectví, hněvu, hlouposti. Tak to je a tak to má být. Proto má smysl vnímat dobrou setbu, nevidět jen plevel, nevidět pro koukol lány pšenice. Stará anekdota zná dva kamarády nad poloprázdnou láhví, jeden smutně praví: „Škoda, že už je z půli prázdná“, druhý jásá: „Výborně, ještě máme půl láhve“!

První sdělení podobenství tak lze dovést k nadějnému: hledej dobrou setbu, pěstuj ji a na ní se orientuj. Měj radost, že podobenství se nejmenuje „O pšenici mezi plevelem“. Kolik pšenice tu roste! Hledej, kde se v tom zamotaném uzlu stvoření objevují Boží nitky, nitky Zákona i evangelia, smlouvy i odpuštění. Hledej útržky evangelia v praktickém životě, všechny úsměvy, dobrá slova, všechnu dobrou mysl, kde ji uvidíš u druhých nebo u sebe, a měj z toho radost. Hledej Boží dílo a pěstuj je. Nenech se udusit plevelem k rezignaci.

2) Druhé poselství: „Kde se na světě vzalo zlo, není třeba řešit.“
Za otázkou totiž není žádná odpověď. Nikdo neví, kde se vzal plevel a nikdo to neřeší. „Přišel nepřítel, v noci, nasel plevel a odešel“, to je vše, co o tom podobenství ví, vlastně, co o tom Ježíš řekne. Služebnictvo hospodářovo se samozřejmě ptá, kde se tu plevel vzal, rádi by viděli do příčin a souvislostí, snad proto, aby mohli účinně zasáhnout. Věčná lidská touha, vidět do toho a účinně zasáhnout ale naráží na mělčinu – nikdo neví a Ježíš nepoví.

Takové zjištění zarazí. Přece v každém díle je potřebí vidět, poznat, rozebrat a pak jednat! Jak se smířit s myšlenkou, že filosofové nic nevyfilosofují?

3) Třetí zjištění: „nechte to růst“.
Zdá se to být pohoršlivým posunem evangelia k pasivitě: zlo tu bylo, je a bude, nic nenaděláš, nech to být. Člověk je zastavován v touze dostat situaci pod kontrolu. Nelze rozmotat celý uzel, nadělal bys víc škody než užitku, sám jsi sám natolik součástí té motanice, že bys byl možná první, kdo by musel z kola ven. Nech to být.

Hospodářovým služebníkům, v nichž jsme se mohli poznat, to stačit nebude. Ale mohou mít naději:

V čas sklizně bude oddělen plevel od zrna. Plevel bude spálen – tedy přiveden k nicotě, zničen. Plevel nemá šanci na přežití. To je sice odpověď „z věčnosti“, ale už teď je radostí i útěchou, že je rozhodnuto.

Navíc: služebníci hospodářovi přece nechtějí mít podíl na tom, co bude zničeno! V čas sklizně bude uděláno to, co oni chtěli a nemohli – to se jich netýká. Vědí, že důležitý úkol, na který nemají, nezůstane nesplněn, to není jejich práce. To je může naplnit jistým klidem.

Ale v tom klidu se služebníci nebudou věnovat lenošení. Budou dál pracovat na poli hospodářově, dál se starat, aby sklizeň byla co nejlepší a nejbohatší. Dál se budou snažit, pokud na nich záleží, plevel nebujel.

Budou mít radost z vědomí, že i na tom obyčejném poli, zvaném svět, jde rozeznat plevel od pšenice. A i když je plevel nevymýtitelný, oni ho, pokud na nich bude záležet, nebudou pěstovat a rozmnožovat.

Ono „nechte to růst“ už jim nebude znít jako rezignace nad stavem světa. Jen se přestanou zabývat zbytečnými neřešitelnými problémy: odkud se plevel vzal a jak jej definitivně vymýtit. To není jejich úkol a to je příjemné zjištění.

Tak jestli chtěla ta chasa něco dělat, vzít za to – může stejně. Práce zbylo dost, proti plevelu lze bojovat u sebe i kolem sebe, i když jej ni nevymítí úplně.

Ať jim dá hospodář co nejvíce sil, aby z jejich vlastní ruky plevel nebujel. Ať jim dá dost sil, aby pomohli pšenici! A ať se podobenství drží občané, filosofové i politikové. Tedy pokud chtějí být tou hospodářovou chasou.
Amen.

Dnešní neděle, druhá po Velikonocích, se jmenuje „Misericordias Domini“, podle latinského znění druhého verše 89. žalmu: „Misericordias Domini in aeternum cantabo, o milosrdenstvích Hospodinových budu zpívat na věky“. To je ohlas velikonoc. Můžeme vzpomenout i pátý verš téhož žalmu: „Misericordia Domini plena est terra, Hospodinova milosrdenství je plná země“.

To je poselství, jímž má znít dnešní neděle – dostáváme dobré věci, a dostáváme je nikoli náhodou, protože od dobrého Dárce. Jestliže každá neděle je svátkem a každou neděli bychom měli slavit radostně jako Štědrý den nebo Josefa, ta dnešní je ještě adresnější: máme dobré dary a víme odkud.

Jaké máme dobré dary? Předně: žijeme v míru, v pohodě a jistém blahobytu. Netopíme se sice většinou v penězích, ale většinou také vyloženě nenuzujeme. Nejsme sice nikdo stoprocentně zdravý, ale své tělesné schránky máme jakž takž v pořádku a funkční. Zlobíme se sice na poměry, taky je na co, na politiku, televizní vysílání, kriminalitu i na neurvalost, projevující se v jednání lidí stále více jako „standard“, ale málo platné, není válka, nežijeme v totalitě, nepatříme k národům ožebračovaným a žebrajícím. Jen si pusťme zprávy ze severní Koreje nebo ze Somálska! Kromě živobytí máme možnost žít také uměním, odpočinkem, relaxací, to vše jsou možnosti, které byly a jsou většině lidstva odepřeny! Naší starostí je jaký dům koupit, které auto, kam jet na dovolenou, případně koho přijmout jako životního partnera, kterou školu studovat.

Samozřejmě, nepřehlížíme přitom nedostatky, bolesti i tragédie, které se i nás dotýkají, ale ve většině (dní i lidí) žijeme opravdu v dobrých podmínkách. Máme za co být vděční.

Přesto si v jakémsi nadhledu globální perspektivy můžeme všimnout, že evropské a vůbec západní lidstvo není pro to vše šťastnější. V dobách bolestí, válek nebo morů by lidé dali všechno na světě za klidný den, kdy neuslyší pláč svých hladových dětí, a vědí, že by jejich štěstí naplnil jeden jediný krajíc chleba na hlavu nebo den bez houkání sirén a detonací bomb. Ale šťastné evropské lidstvo není šťastné. Jako by nevědělo, jak své štěstí prožít, jak si je užít, jak je využít, jak zachytit. A usiluje dál a dál o ještě něco víc a víc, až snad k sebezničení.

Položme vedle sebe jen dva příklady, dvě ilustrace: 1) Mládež ví, co je to adrenalinový sport: závratné štěstí, že zažívám něco, co hned tak každý nikoli, že to umím a… že jsem to přežil. Že se mně zatají dech, ale víc, víc, ještě víc…, jednou za den nebo za týden. Od skutečných sportů, jako skákání z mostu na gumovém laně nebo jízda divokým vodopádem jen v helmě a plovací vestě, až k šíleným nápadům přeběhnout přes dálnici bez ohledu na svištící auta či projet křižovatkou na červenou ve stokilometrové rychlosti. Všechno ze stejného soudku: prožít něco, čím bych svému šedivému životu dal kus nevšednosti, okamžik, pro který stálo za to žít. Protože život by byl jinak nuda. Ten život bez válek a morů, totality a každodenního zápasu o přežití.

2) Mladí, starší i dospělí rádi cestují. Poznávání exotických krajin, kde se žije úplně jinak, láká člověka naší doby víc než cokoli jiného. Poznávání nás baví, jsme schopni za ně utratit nemalé částky, stojí za to strávit pár týdnů v Japonsku, Thajsku, ve Skalistých horách nebo alespoň na Islandu. Poznáme něco nového ve stravování, bydlení, oblékání, umění i sexu. Něco se naučíme, v něčem zmoudříme, přitom všem se výborně bavíme a relaxujeme. I to patří k možnostem bohaté západní civilizace 21. století.

Odvažme se pohoršlivé myšlenky: naše poznávání exotických krajů se v něčem podobá šíleným průjezdům křižovatkou: dáváme tak svým životům nový rozměr, nad rámec všednodenní nudy a obyčejnosti. Není to jen odpočinek, ten můžeme prožít stejně dobře v Posázaví nebo v Českém ráji. Není to jen poznání pro zmoudření. Nad to je ve hře ještě zážitek nevšednosti. Z podobných motivů, jež stojí za adrenalinovými sporty. Aby náš život nebyl jen takové to „z práce do práce, od mládí ke stáří, od pondělka po neděli, pořád na stejném místě, nuda, nuda, šeď, šeď“. Aby měl „super“ radost, nadšení, vzrušení, abychom měli „na čem ujíždět“, aby nás „něco dostalo“.

Leccos si můžeme dopřát, chvála Pánu za to. Možná tím někdy poškozujeme životní prostředí víc, než bychom poškodili to Posázaví nebo Český ráj. Ale máme na to a nikomu tím snad, díky Bohu, neubližujeme. I to je důvod k vděčnosti. Kdo nevidí za všemi dobrými dary Hospodina, milujícího Otce, není tím horší. Vidí-li za tím vším náhodu, nemá to moc promyšlené. Vidí-li tu nějaké zákonitosti, rád bych věděl jaké, že nám daly, co nám daly a co jižní polokouli zůstaly dlužny.

Ale do našeho blahobytu patří i padesátiprocentní rozvodovost manželství, „děcáky“ plné maličkých harantíků, které nikdo nechce, rvačky na stadiónech, výtržnosti holohlavých nácků, šílení střelci, za nimiž zůstávají desítky mrtvých a zoufalé volání o pomoc v dopisech na rozloučenou, bulvár médií, umění i hudby. A sutiny morálky, jež nebyly nahrazeny žádnou novou solidní stavbou.

Má cenu se ptát, proč to tak je a co s tím? Není lepší přiznat, že s tím nic nenaděláme, že to tak prostě je, bylo a asi i bude, že to není tak hrozné, že už bylo hůř? I tak se lze vypořádat s nepříjemnými otázkami, ale jen do chvíle, než si přečtu další noviny a začnu o nich podle starého zvyku trochu přemýšlet.

To není skeptický pohled člověka, který vidí svět černě, planetu řídící se do zkázy. Nevidím takový svět. Vidím i krásný, rostoucí a pomaličku moudřící svět. Mnohé z nových bolestí jsou jen celkem levným výkupným za právo nežít dřív, v „idylických časech“ devatenáctého století nebo ještě dříve. Jen se vrací otázka, co znamená „Boží milosrdenství“, o němž zpívá dnešní žalm, co znamená milosrdenství dnes právě jako v časech, kdy neexistoval penicilín ani ústřední topení, nelétala letadla a nečetly se noviny.

Latina nás přivede k hlubšímu pochopení milosrdenství. Ve slově „misericordia“ slyšíme latinské “miseria“ – mizérii, bídu, trápení a bolest. Misericordia je vlastně „smilování, slitování, soucit“. Milosrdenství Boží neoznamuje stálou pohodu, štěstí a veselých písniček. Země je také prostor bolesti. Jenže bolesti sdílené, trápení spoluneseného a ubohosti společně překračované. Jestliže čteme „milosrdenství Hospodinova je plná země“, pak tu není rozpor s tím, co vidíme na zemi kolem sebe. Neznamená to, že je vyhlášen ráj na zemi. Země je plná sdílení, soucitu, slitování. Právě ve všem těžkém a bolestném nestojí člověk sám.

To je biblické poselství – nikoli o krásném světě bez válek, nemocí a lidského hříchu. Je to poselství o Božím spolunesení břemen. O Boží lásce, která skrytě panuje nad celým světem. Nad chudými i bohatými, šťastnými i nešťastnými. Nad těmi, kdo volný čas tráví exotickou turistikou i těmi, kteří se spokojí Posázavím nebo Českým rájem. Nad těmi, kteří svůj šedivý „neživot“ oživují adrenalinovým rizikem, i nad těmi, kteří i ve všedním dni nacházejí kolem sebe spoustu barev a spokojí se s nimi. Boží láska se prostírá nad svobodnými i ženatými, právě jako nad rozvedenými i ovdovělými, nad mladými, kteří plánují a mají všechno před sebou, i nad starými, kteří neplánují, protože vědí, že jejich plány již drží v ruce někdo jiný.

Najednou vím, o čem je biblické poselství o milosrdenství Božím. O tom, že můj život je cenný, aniž bych pro jeho cenu musel skákat z mostu nebo cestovat na Bahamy. Že pravé, hluboké poznání není v dálkách a v množství absolvovaných aktivit nebo kilometrů, nýbrž kdesi mnohem blíž (nebo dál?), v srdci, které se nechalo oslovit Božím hlasem. Jestli k tomu pomohou ony kilometry a aktivity, chvála za ně, ale nezbytné jistě nejsou.

Začínáme tušit, co chválí žalm z dob, kdy neexistoval penicilín ani ústřední topení…

1 „Chválu vzdávám Hospodinu celým srdcem, v kruhu přímých, v shromáždění. 2Činy Hospodinovy jsou velké, vyhledávané všemi, kdo zálibu v nich našli. 3Velebné a důstojné je jeho dílo, jeho spravedlnost trvá navždy. 4On zajistil památku svým divům; Hospodin je milostivý, plný slitování. 5Dal potravu těm, kdo se ho bojí, navěky je pamětliv své smlouvy. 6Svému lidu ohlásil své mocné činy, že mu dá dědictví pronárodů. 7Činy jeho rukou jsou pravda a právo, všechna jeho ustanovení jsou věrná, 8spolehlivá navěky a navždy, pravdou a přímostí vytvořená. 9Seslal svému lidu vykoupení, ustanovil navěky svou smlouvu; svaté, bázeň budící je jeho jméno. 10Počátek moudrosti je bát se Hospodina; velice jsou prozíraví všichni, kdo tak činí. Jeho chvála trvá navždy!“.

To je nejhlubší poznání: počátek moudrosti je bázeň Hospodinova“. Pak počátek poznání je, že nejen já hledám jeho, Hospodina, ale především hledá on mě, a počátek štěstí a plnosti života – přijetí Božího pokoje.
Amen.

Těžko říci, co lidé dnešních časů přijímají z křesťanství nejobtížněji, čemu nejméně rozumějí a co je jim největším kamenem úrazu. Zajímá nás to, protože bychom se my, křesťané, rádi rozdělili s druhými, oč v křesťanství jde a pozvali k němu. Samozřejmě nevidíme ani rádi, když se na nás někdo dívá jako na podivnou nesrozumitelnou raritu.

První na tapetě kritiky a nesouhlasu je zpravidla historická vina církve. Církev kázala vodu a pila víno, nepracovala ku pokoji nýbrž přidávala ke stávajícím konfliktům namnoze ještě nové, své vlastní. To můžeme a musíme se smutkem uznat; je to tak, i když podobné argumenty často skrývají jen myšlenkovou pohodlnost oponentů. Nic to nemění na tom, že kdykoli církev měla něco na srdci a něco jiného na rukou, učinila své zvěstování nevěrohodným.

Významnou výtkou proti křesťanství pak je jeho postoj proti jakémukoli rozvoji. Církve byly a jsou brzdou vývoje a pokroku. I to je leckdy pravda, měli bychom to docela věcně uznat. Mnohdy se církve brání zbytečně jakékoli změně, jako by postoje církevních představitelů prozrazovaly strach – o církev samu, její učení, její prestiž, příp. prebendy. Na druhé straně připusťme, že církev docela v duchu své základní ideje poznává, že ne vše je dobré jen pro to, že to je novinka, pokrok a vývoj. Pak mnohé nové věci je třeba napřed prověřit a pak možná i odložit a zamítnout. Církev je někdy poslední brzdou nekontrolovatelného pokroku, který může být ve skutečnosti sešupem.

Ani to však pro okolí není největším kamenem úrazu. Kupodivu jím nebudou ani zázraky nebo např. Mariina virginita. Někdy se naše okolí zarazí na některých formulacích víry, kupř. že Ježíš je Boží syn nebo že Bůh je trojjediný. I tady je chyba na naší straně, vyznáváme svou víru, snažíme se sdělit, co nás zázračně nese životem a podáváme to jako ověřitelná fakta. Děláme to, jako bychom učili domorodce v pralese integrály: my víme vše, vy nic. My vás to naučíme, poslouchejte. Tak lze ovšem sdělovat neutrální, nezaujaté informace, nikoli vyznání víry.

Největším kamenem úrazu nejsou však zázraky ani dogmata. Tím největším je kupodivu pořád stejně po staletí Kristův kříž a jeho vzkříšení. Kříž – nikoli pro jeho nějakou mýtickou podobu, vždyť na kříži skončily tisíce dalších odsouzených, to je historická skutečnost. Ani na vzkříšení nepohoršuje jeho biologická nemožnost. Už středověká církev mluvila o tom, že největším pohoršením je „scandalon crucis“, pohoršení kříže. Tady se láme chléb – a tady musí nasadit vykladači Bible, aby ukázali, oč jde a oč nikoli.

Ježíš Kristus ukřižován, to by ještě problém nebyl. Jen pro ty, kteří nechápou, že křesťanství vzhlíží - místo k hrdinovi, silnému člověku a bohatýru v boji – k polámané trosce všeho lidství. Utrápený, uvláčený, zbavený všeho lesku i přesvědčivosti – to jste si vybrali idol! Ano, i to může být pro někoho kamenem úrazu.

To hlavní ale: zemřel za naše hříchy! Biblické vyznání se stává pro mnohé tak cizí, že odmítnou vše ostatní, křesťanské svátky, ctnosti i celou kulturu. Protože říci „za naše hříchy“ znamená říci „i za moje“ a to se ozve několikerý sebeobranný protest: Jaké já mám hříchy? Kdo jsi ty, že o nich mluvíš? Proč se máme pořád hrabat v lidských vinách a hříchách? A hlavně: co znamená, že za naše hříchy někdo zemřel?

Všechny otázky a argumenty nutno vzít vážně; jsou tak míněny. Nutno vzít vážně i existující nechuť člověka přemýšlet o smutných věcech, život není tak dlouhý, abychom jej pronaříkali v pokání!

A tak řekněme pomyslnému oponentovi: „Zemřel za naše hříchy“ znamená, že kdyby nebylo lidských chyb a vin, nebyl by ani Ježíš ukřižován. Kdyby se nestaly tisíce podobných justičních omylů a vražd, z nichž jedna byla ta na Ježíši z Nazaréta, nemusel zbytečně zemřít ani on ani tisíce jemu podobných. Kdyby nebylo lidských chyb a vin, nestala by se spousta dalších bolestí, křivd, ublížení na těle i na duchu, spousta zranění, traumat na celý život i jen na jeden pokažený večer. Zkrátka: pokud je na světě zlo, může za něj z velké části člověk sám – přes všechny jiné, přírodní pohromy a katastrofy. Ježíšův příběh, vrcholící na kříži, je svědectvím, že Bible i celé křesťanství ví, jaký je svět a člověk a nedělá si o nich iluze, kdyby si někdo myslel, že evangelium nezná svět a jeho všední den, protože hovoří o království nebeském. Lidské viny a chyby tu jsou, těžké, velké, kolikrát neodčinitelné. Ježíšův kříž je toho zhuštěným, zkráceným připomenutím. Nemusíme a nemáme se každodenně topit v žalu nad tím, že „zemřel za naše hříchy“. Ale: svět není jen růžový a život není jen jedna velká párty. Na to by se nemělo zapomínat. Proto Ježíš zemřel, proto zemřelo mnoho dalších, pro lidské chyby je na světě mnoho utrpení. Za mrtvými na silnicích je mnohdy ba většinou lhostejnost, arogance, agresivita, nedbalost. Za mrtvé na bojištích také. I za mnohým dalším lidským trápením je příčina – hřích. To je realita světa.

Golgotský kříž však shrnuje a zahrnuje všechnu bolest světa nikoli proto, že byl největší a nejbolestnější, nýbrž proto, že jej překračuje VZKŘÍŠENÍ. Na kříži jako by bylo přibito veškeré lidské zlo a v prázdném hrobu je veškeré zlo překonáno. To je ta druhá nejpohoršlivější skutečnost na křesťanství – vzkříšení. Ježíš Kristus vstal z mrtvých.

Nejde o reinkarnaci ani o resuscitaci. Nikdo se nemusí pohoršovat nad biologickou nemožností vzkříšení. Ježíš Kristus nebyl vzkříšen biologicky nemožným způsobem. Nebyl vzkříšen žádným biologicky možným nebo nemožným způsobem, byl vzkříšen mimo biologická měřítka. Jak? Nevím, neví to nikdo, žádný věřící ani nevěřící. Ježíš Kristus po vzkříšení byl jinak než před ním. Ale učedníci, ženy kolem nic i další poznali, že je to on. Jak? Otázka nemá odpověď. Profesor Souček říká „nová existenční forma“, dodejme, že tuto jedinečnou novou existenční formu nelze vůbec nahlížet očima biologie. Možná tu došlo k obnovení buněčné struktury těla, proč ne, možná to bylo jinak, proč ne, je to úplně jedno. Tuto novou existenční formu lze nahlížet jedině a výhradně očima víry. Kdyby tomu bylo jinak, kdyby bylo možné vzkříšeného nahlížet jinak, nebyla by to víra a vzkříšení Kristovo by nepatřilo do křesťanství, nýbrž někam do biologie nebo medicíny.

To jediné podstatné na vzkříšení není „jak“, nýbrž „k čemu“? K popření kříže. Vlastně nikoli k popření, nýbrž překročení. Kříž zůstal. Na Golgotě zůstala kláda, potřísněná krví. Ono „dokonáno jest“ a „Bože můj, proč jsi mě opustil“ zůstalo ve vzpomínkách svědků a nebyl to zlý sen, nýbrž reálná vzpomínka. On zemřel a kříž zůstal. Smrt se stala.

Ale křížem to neskončilo. Neskončil jím příběh Ježíšův, ale neskončilo mnohem víc: moc Boží lásky. Neskončila moc jeho odpuštění, neskončila dobrá, člověku nakloněná Boží moc na všech frontách. I přesto, nebo právě proto, že ve světě je, byl a bude hřích. Boží láska neskončila přesto a právě proto, že budou další kříže, války a bitvy, hlad a utrpení, mrtví na silnicích a to vše po lidský hřích. Boží láska čelí všem formám agresivity a arogance i tehdy, když jsou namířeny proti ní samotné. A to je vždy; každá arogance proti životu je arogancí proti Bohu.

„Prázdný hrob“ je znamení, překračující znamení kříže, pokračující za něj. Bez prázdného hrobu by kříž nemohl být znamením křesťanů, zůstal by jen bolestnou derniérou jednoho z mnoha lidských pokusů o nápravu. Vlastně by křesťané měli vždy, když uvidí kříž, vzpomenout současně na prázdný hrob.

Jenže zatímco kříž byl vidět zdaleka, prázdný hrob nikoli. Tak je tomu dodnes: kříž v životě vidíme, potkáváme, mluvíme o něm. Ach jo, to je kříž, mám já to kříž! Ale překročení kříže, vykročení směrem k prázdnému hrobu často nevidíme.

Tak se kříž stává předposledním vrcholem víry. Bez posledního kroku však celé křesťanství zůstává neúplné a nevydrží. Zvěst o Kristově vzkříšení nemá vzbudit otázky o způsobu a možnosti a nemožnosti, nýbrž má vzbudit naději z prachu reality. I kdyby bylo vidět tisíc křížů v životě a žádná cesta z nich, prázdný hrob tu je.

Prázdný hrob je proto tím největším kamenem úrazu, protože je opravdu těžko uvěřitelný. Nikoli pro svou fyzikální nadpřirozenost, nýbrž pro lidskou zkušenost: přece to nemůže být pravda, aby každé zlo, bolest, nesmysl, každý kříž, byly nějak něčím překonány. Zdá se být příliš u díla „přání otcem myšlenky“. Opravdu, důkaz na to není. Je to víra.

Když se apoštol Pavel pustil do rozhovoru se vzdělanci na aténském Areopágu, byl to zajímavý filosoficko-náboženský rozhovor (Sk 17). A rozuměli si kupodivu do té chvíle, než Pavel začal mluvit o vzkříšení. Pak se začali vzdělanci smát „rádi si tě poslechneme, příště!“ Konec hovoru.

Opustí-li křesťan kříž a vzkříšení, zbude mu kultura, etika, něco málo náboženství. Ale v mnohém se ukážou lepší jiné kultury, jiná náboženství a možná i jiné etiky. Budou modernější, praktičtější. Ale nebude to křesťanství.

Proto byl Ježíš vzkříšen a proto právě to církev přijala jako klíč k víře: Ježíš Kristus zemřel za naše hříchy a pro nás byl vzkříšen.
Amen.

Ježíš vyprávěl podobenství o hostině, když sám byl hostem - na hostině. Využil tak příležitosti, navázal na situaci. Vznikla ovšem trochu napjatá atmosféra, účastníci hostiny pozorují Ježíše od počátku s podezřením (L 14,1). Ježíš tam totiž uzdraví nemocného (s jistou polemickou zápletkou) a vzápětí se kriticky postaví ke zvyku vyhledávat na hostinách přední místa. Situace nijak vhodná ke kázání.

Možná proto použije vypravěč formu podobenství. Ve své metaforické podobě podobenství nemusí hned vzbudit námitky. Kromě toho symbolická, vlastně umělecká rovina slov může víc zaujmout a inspirovat.

Podobenství je obrazem člověka před tisíciletími stejně jako dnes – v tom, jak se člověk ptá a jaké odpovědi slyší - nebo neslyší. V Lukášově podání otevře situaci jeden z dalších hostů. Vysloví jednu myšlenku: „Blaze tomu, kdo bude jíst chléb v království Božím.“ Myšlenka shrnuje názor většiny, ba víc, vyjadřuje základní lidskou touhu. Je, pravda, vyjádřena náboženským jazykem, ba jazykem jednoho určitého náboženství, ale její obsah je obecně lidský.

„Blaze tomu, kdo bude jíst chléb v království Božím.“ Jako by zaznělo: „I já toužím po naplnění svého života. I já přemýšlím nad svými životními perspektivami, hodnotím, co je za mnou a co přede mnou, a nevím, co je nebo bude dobré, nejlepší. Tuším, že nějaká taková možnost je, nazývám ji ‚království Boží‘. Tuším, že člověk může mít na této možnosti nějaký podíl, nazývám jej ‚jíst chléb v tomto království‘. Chtěl bych svému životu dát dobrý směr a dobré vyústění. Ale není to snadné. Je mnoho možností, řada falešných. Je pravá jen jedna cesta, nebo víc, mohou se kombinovat? Co když se člověk spálí, je cesta zpět? Kde je jaká záruka? Musí to být úžasné, vědět, že můj život je dobře a trvale zakotven. Kdo to tak má, je mu blaze. Co blaze, takový člověk je šťastný! Blahoslavený, řekněme starým výrazem.“

Snad každý člověk ve všech dobách to tak cítí. Kupodivu se tak mnohdy ptají lidé spíš v dobách, kdy jim daří relativně dobře. Čekali bychom takové hledání v nouzi, tísni, chudobě, nesvobodě, na válečném bojišti. Ale v takové situaci na to, zdá se, není čas. Možná je člověk v tísni cele uchopen jedinou starostí, jak přežít. Možná tíseň vyřeší tu základní otázku po směru života: jde o to přežít, vydržet, pokusit se zlomit soužení. Ale když přijdou doby lepší, začnou se člověku honit všelijaké otázky. Začal se člověk „nudit“? Vyspělé civilizace, bohaté a bohatnoucí to znají: sebevražd je víc v Evropě než v Indii a v Americe více než v Africe…

Host si povzdechl: blaze tomu, kdo ví, čí je a kam jde a na tuto výzvu začíná Ježíš svůj příběh. Expozice je jednoduchá: jeden člověk připravil hostinu. To je ovšem výpověď velmi bohatá. Někdo hostinu připravil, někdo chtěl, aby byla, aby se konala, aby se na ní lidé bavili, veselili, najedli a napili. Někdo to dobře myslel, a nejen, také svůj záměr dobře provedl.

Host, který začal povzdechem, ovšem mluvil o chlebu (nebo o hostině) v království Božím. Pak je jasné, kdo je ten „někdo“ a jakou hostinu připravil. Tady je řeč o celém životě a jeho vyústění. Ten „někdo“ je jediný, první i poslední Pán světa, dárce života, stanovitel zákonů života. Hostina v jeho podání je celý život od počátku až na věky věků. A tento „někdo“ to nejen dobře myslel, ale svůj záměr také dobře provedl!

To je ovšem troufalost, tváří v tvář všem otázkám a starostem hovořit o dobře založeném světě a o hostině všech hostin! Není to výsměch vší lidské zkušenosti? Kde je ta veliká hostina? Tak se neptají jen Somálci a Indové, nýbrž i Češi, Francouzi a Američané. Nejen lidé, žijící pod hranicí chudoby, ale i obyvatelé nejbohatších deseti procent zemí planety. Ptají se tak nejen lidé bez seberealizace a sebevědomí, nýbrž i ti, kteří stojí vysoko na společenském žebříčku.

Kde je ta hostina? To se opravdu hovoří jen o něčem, co bude až jednou, v budoucnosti, nejspíš až posmrtné? Měli pravdu komunističtí ideologové, když říkali, že církev ohlupuje chudé falešnou iluzí posmrtného ráje?

Chtěli bychom vypravěči podobenství vyčíst, že právě zde nenasadil své vykladačské umění. Že tuto pointu ponechal poeticky nedořečenou. Pak si ale vzpomeneme, že kdekoliv se v Bibli mluví o království Božím, zůstává řeč vždy v jednoduché symbolické rovině. Protože nejde víc říci. Schází pojmový aparát i možnosti našich představ. „Co je podstatné, je očím neviditelné“, jediné, co můžeme přijmout, je zjištění, že hostina je připravena, ať si s ní víme rady nebo ne.

Spíš nevíme, samozřejmě. Příběh však pokračuje. I to je realita. Ono podstatné, očím neviditelné, překryje množství věcí viditelných, uchopitelných a o pozornost se hlásících. Možná to na první pohled zní jako výtka. V příběhu vystoupí několik lidí, kteří hostinu odmítli: ten koupil pole a musí se jít podívat, ten zas pár volů a musí je vyzkoušet, ten pojal manželku a musí ji zahrnout péčí.

Špatné příklady? Snad, ale taková je skutečnost. Nemá to být výčitka, ale stejně v těch špatných příkladech můžeš poznat. Příběh popisuje, jak stojí svět, nejprve v očích lidí. V lidských očích, přiznejme si, je opravdu třeba pole prohlédnout, je to Boží dar a je tu odpovědnost za svěřenou roli. Tažná zvířata je třeba zapřáhnout, aby sloužila dobře svému úkolu, však budou orat a sklízet a úrodu dáme třeba chudým a hladovým! A manželka? Ani nemluvit, to je vztah krásný, ale odpovědný, „navždy přece zůstáváš odpovědný za to, co jsi k sobě připoutal“. Jít si někam na hostinu pro vlastní nasycení a o manželku se nestarat, to není seriózní! Ti všichni neukazují, jak je svět špatný zkažený a ty také, nýbrž ukazují, že ve světě to opravdu tak je. Vypravěč podobenství je realista.

Ale hostitel vidí ještě jinak. Proto se rozhněval. Dostal košem a rozhněval se, protože to nejen dobře myslel, ale i dobře udělal. A skoro nikdo nepřišel. Hněv hospodáře je dílem pochopitelný.

Ale copak ten hostitel nerozumí lidem? Vždyť opravdu leckdy i drobná povinnost zabrání jít na velkou hostinu. Nejdřív je práce, potom zábava. Nemohu se přece veselit – a to ani na té velké, nebeské hostině, dokud nesplním co mám, ať je péče o svěřený majetek, práce nebo starost o mé nejbližší.

Opustíme-li symbolickou rovinu podobenství, uvidíme tu stát střízlivého člověka, který nebude přemýšlet o věčných pravdách a kosmických souvislostech, když nemá hotovou svou práci. Až budu mít čas, mohu se zasnít a přemýšlet o smyslu života a kosmických souvislostech, nejdřív však musím vymalovat obývák, zajet s autem na technickou a navštívit nemocnou babičku. To není ironie, to je zase realita!

Kdyby podobenství končilo hněvem hostitele, zůstala by po něm pachuť pouhého mravního napomenutí, od někoho, kdo nezná život. Příběh ale začal povzdechem: „Blaze tomu, kdo bude jíst chléb v království Božím,“. Z toho povzdechu čiší touha po onom chlebě, po naplnění, po základním opření života! A evangelium na takovou touhu neodpovídá pouhým napomenutím! Ještě něco přijde!

Hostitel nezavřel dveře a neporučil sklidit ze stolu. Hostina se nelikviduje, pozvání se neruší. Naopak, pozvání se opakuje a je rozšířeno. To je vlastní střed příběhu – pozvání neskončilo a nebylo zrušeno odmítnutím některých.

A teď to jde krok za krokem do šířky. Především jsou pozváni všichni, kteří se podle tehdejších měřítek nevešli do „první várky slušných lidí“. Všelijak pochroumaní na duši, na těle, na morálce i na náboženství. Jmenovaní „chudí, zmrzačení, slepí a chromí“ nezahrnují jen sociálně slabé či potřebné podle našich měřítek, nýbrž ty, kteří mají problém se samotným Bohem, lépe řečeno ty, s nimiž má, podle tehdejších měřítek, problém Hospodin. Ti, kteří se nedrží Božího zákona, nedrželi a byli potrestáni, nebo děti takových až do kolikátého kolena. Pohoršlivá zpráva pro všechny, kteří se sami sobě zdáli milí Bohu, alespoň měřeno jejich postavením, zdravím, úspěšností. Ti všichni, kteří měli lepší startovní čáru, pocházející z lepších poměrů, miláčkové štěstěny, najednou vidí, že vše je jinak.

A to není konec, ještě je místo, další krok směruje pozvání k lidem od ohrad a plotů, z okraje, pomezí, k občanům a sousedům, kteří nemají tradiční výchovu, nejsou z roduvěrné židovské (nebo křesťanské nebo katolické nebo evangelické) rodiny, sami nevědí, čí jsou. Pohoršlivá zpráva pro všechny zbožné, pro členy církve, kteří se zdají mít jasno. Naopak velmi nadějná zpráva pro všechny, kteří jasno nemají.

Nejnadějnější pak je zpráva pro celý svět: jde o to, aby se dům naplnil. Aby nikdo nezůstal venku. Neboli: aby všichni věděli, čí a proč tu jsou, společně se z toho mohli radovat a pomáhali k této radosti jedni druhým. Všichni, bez rozdílu původu, přesvědčení nebo náboženství.

A co to smutné zjištění na konci, že nikdo z těch, kteří byli pozváni, neokusí hostitelovy večeře? Ne tak, že kdo byl pozvaný, nedostal. Bylo přece mnoho pozvaných, kteří dostali. Dořekněme myšlenku Ježíšovu: nikdo z těch, kteří, ač pozváni, pozvání nepřijali, nebude na hostině. Protože Hostitel nikoho nenutí.

Ale všichni, kteří přijmou, budou nasyceni. I když se hostina zdá tak nepravděpodobná.
Amen.

O naší zemi se říká, že je zemí s nejvyšším procentem ateistů v Evropě, s výjimkou Albánie. Za otázkou, jak na to statistikové přišli, stojí jiná, co nazývají ateismem. Přesnější bude zjištění, že jsme země s nevyšším procentem obyvatel, kteří se nehlásí k žádné křesťanské církvi. Naopak, u nás se zdá být trendem kritika církve a okázalé projevy nezájmu: „Církev nepotřebuji, jsem samostatný a soběstačný.“

Pro církev nepříliš příjemná situace v sobě však skrývá i jisté požehnání. Jsme nuceni trvale zápasit o dobré jméno církve a především o dobré jméno Hospodina, Boha Abrahámova, Izákova a Jákobova, jméno Ježíše Krista i o dobré jméno Ducha svatého. Okolnostmi jsme stále vedeni k promýšlení, proč jsme ještě zůstali v té divné církevní společnosti, proč do ní někteří vstupujeme, necháváme se křtít, konfirmovat a proč platíme salár. Jsme nuceni hledat motivy své víry pro všední den, protože něco věřit a někam chodit ze zvyku, na to opravdu nemáme čas. „Ateistické“ prostředí je nám výborným misijním polem.

S oním ateismem to ovšem tak jisté není. Nebýt členem církve a kritizovat faráře a biskupy, je móda, v hloubce myšlení našeho spoluobčana se ovšem skrývá řada vážných otázek a hledání. Svědčí o tom i plná sportovní hala, kde medituje a na různé hudební nástroje neumětelsky brnká jistý Indoameričan, výnosné podnikání kartářek, vědem i léčitelů nejrůznějších technik i kvalit. A svědčí o tom i množství lidí, kteří navštěvují různá shromáždění, skupiny různých náboženství a…

co vlastně takový člověk potřebuje? Co hledá? Řeší svůj život. Ptá se po staletí stejně – proč tu jsem, odkud přicházím a kam jdu, proč bych měl dělat to a nedělat ono, jaký to má smysl a co bude potom. Proč je na světě bolest a utrpení, nuda a strach z budoucnosti. Proč tolik bolí smrt, hlavně smrt druhého, milovaného člověka? Jak žít, abychom si život usnadnili a především učinili smysluplným?

To nejsou jen otázky pro filosofy nebo pro výjimečné chvíle existenciální nouze. Mnohé každodenní otázky mají tento základní společný jmenovatel. Někdy z takového ptaní vzejde radikální skepse, jindy se vyvine ve lhostejné protloukání. Nepodceňujeme to, hledání a ptaní se je projevem hluboké touhy po pravdě, po trvalém, nezničitelném gruntu věcí. A že to vše takový člověk nenachází snadno, není jen projevem jeho nevděčnosti nebo duchovního obžerství. Příčinou je často, možná většinou okolí hledajícího, které nedokáže pravdu obhájit, neumí ukázat, co je krásného ve světě, okolí hledajícího mnohdy křesťanské! Od církve by se čekaly zřetelné odpovědi a církev je - nedává.

Na mysl se dere výtka církvi, že se zpronevěřuje svému misijnímu poslání, že nezvěstuje evangelium, zanedbává úkol, uložený jí samotným Pánem Ježíšem Kristem. Není to však výtka trochu laciná? Že církev myslí na majetek? Náš sbor také? Někdo musí také zaplatit topení i fasádu na kostele! Že církev málo zvěstuje a nevěnuje se misii? Že nestojí v metru desítky našich presbyterů s brožurkami, vyzývajícími ke vstupu do ČCE, to bychom chtěli? Že nerozdáváme letáčky, nezpíváme na ulicích písničky o Pánu Ježíši? To už tu bylo. Nikdo neposlouchal. Že tiskneme málo zvěstné literatury? To už tu bylo, nikdo ji nekupoval. Že kazatelé nekáží ve sportovních halách? To už tu bylo, a výsledky s odstupem pár let?

Církev nedává těm hledajícím lepší odpovědi z jiného důvodu. Církev odpovědi nemá. Křesťané nemají účinnější a dostupnější lék na nemoci lidstva, než ostatní. Neumějí předpovídat budoucnost a umět to nechtějí. Neumějí razantněji prorazit s evangeliem na trhu hodnot a nestydí se za to. Pán Ježíš to také neuměl. Křesťané dělají, co mohou, na co mají čas, prostředky a síly.

Co vlastně může církev nabídnout? Citlivý pastorační rozhovor s těmi, kdo chtějí vyslechnout. Bohoslužebné shromáždění, dobrou protiváhu nesoustředění a zmatku všedního dne. Práci s dětmi, mládeží i ostatními generacemi, práci katechetickou, výchovnou i zábavnou. To vše vedle dalších organizací, které to umějí také, lépe nebo hůř. Ale pro to vše tu církev ještě být nemusí, nahradí ji odborně vzdělaní psychoterapeuti, neziskovky a dobrá kulturní střediska.

Co má církev, co nemají ostatní? Meditaci, modlitby, ztišení? Není to pravda, to mají mnozí. A ne všichni toto chtějí a potřebují. Církev „má“ také společný zpěv, ale to mají i trampové nebo chlapci ve sklípku při vínečku. Tedy Bibli, Písmo máme, řekneme, to potřebují všichni. Jenže to řekneme my, křesťané, co však odpovědí „ateističtí“ spoluobčané?

Co má církev ještě, kromě spousty starostí a nedostatku peněz? Zkusme to říci podle dnešní neděle. Jmenuje se „Trojiční“. Po Vánocích, Velikonocích a Svatodušních svátcích se v církevním roce dovršil celek, kde je připomenuto vše podstatné. Po dnešní Trojiční neděli se všechny další až do začátku nového církevního roku, do adventu, budou jmenovat „neděle po svaté Trojici“, katolíci je nazvou „nedělemi v mezidobí“.

Řekneme-li, že to jediné, co má církev a co nemají neziskovky ani jiná náboženství a psychoterapeuti, je trojiční učení, je to velké zjednodušení, skoro nebezpečné. Není však nepravdivé. A na otázku „kdo potřebuje svatou Trojici“ se pokusme odpovědět.

Trojiční učení se tradičně nazývá „dogmatem“. To slovo nevoní; načichlé nedostatkem argumentace, mocenským prosazováním a úporným tradicionalismem. Zapomeňme „dogma“, trojiční učení je maximálně zhuštěné vyznání křesťanské víry. Nejstručněji vyjadřuje, oč jde v křesťanství a v životě, co „má“ církev na rozdíl od jiných.

„Bůh Otec“ připomíná poznání, že svět není v rukou osudu nebo náhody, ba ani člověka, ač to tak mnohdy vypadá. Dějiny sice jsou v rukou lidí, ale nad nimi (či jako spodní proud) běží ještě jiný děj, děj panství Božího. Vyjádření „Bůh Otec“ připomíná lásku, příchylnost k člověku, dobré pro člověka jako základ světa. „Bůh Otec“ připomíná, že Pán světa není ředitel, diktátor, ani loutkoherec nebo režisér, ač bychom to někdy přivítali. Moudrý otec dává svým dětem svobodu, ale vyztuží ji moudrým napomenutím. Tak i Bůh Otec.

Syn připomíná ojedinělou, neopakovatelnou skutečnost, že Bůh není jen nad světem, nýbrž s ním. „Syn“ je muž Ježíš, člověk ze stejného těsta, stejné krve jako ty i já. Takový je Bůh a tak blízký je mu člověk, že pobývá nikoli nad světem, nýbrž v něm, jako misionář mezi divochy nebo lékař mezi malomocnými. Nejen na týden nebo na prázdniny; trvale s lidmi sdílí jejich úděl, někdy divošský, někdy malomocný. „Bůh se stal člověkem“ znamená „Bůh dává člověku nové oči, aby člověk viděl všechny krásy světa, nové síly, aby vydržel všechna příkoří, která život přináší a novou trpělivost, aby vydržel všechnu nudu. Život s Otcem, který se stal Synem, už není jen těžký, bolestný a nudný. Je tu Boží solidarita s člověkem, s ní každý den, každá událost i prožitek dostávají novou barvou.

Duch svatý, třetí osoba Trojice, vyjadřuje moc. Moc zmocňující nemocné, pomoc pro bezmocné, odmocňující všemocné. Duch svatý není nadpřirozená bytost, nýbrž energie, vstupující a hýbající světem, životem, člověkem. Duch svatý je inspirace (však také „inspiro“ znamená vdechnout), podnět, dech života, i pro ty, kteří už dýchat nemohou nebo je dýchat už nebaví.

Trojice je celkem, shrnutím toho všeho: život má svůj základ, svého průvodce, svou posilu a svůj výhled. To nepochází z člověka, z přírody, z dějin, ani z přirozeného vývoje. Je to Boží dar. Člověk se nemusí strachovat, že svět nemá smysl, i když není nikde patrný. Nemusí hořekovat, proč život tak mizerně končí, protože život končí jinak, než jak člověk vidí. Člověk si nemusí zoufat, že na to či ono už nemá síly, protože má síly na to, nač je má mít. Na zbytek má sílu Pán Bůh sám.

Jenže tohle všechno církev ví jen jakoby zpovzdálí. Nemá nic v ruce, žádný důkaz, ověření. Vše je „jen“ vyznání víry. Nelze jinak: čím přesněji je předmět víry popsán, tím je pochybnější. Čím přesněji je vůbec popsatelný, tím je i zpochybnitelnější. Nic víc nemáme, jen: že Pán světa je jako milující Otec s námi jako jeden z nás, a že jsme poznali sílu, energii, od něho vycházející. Žádné dogma, „jen“ zkušenost člověka, prověřená v ohni. Nikdo není nucen přijmout, není přesvědčován učením ani důkazy. Víc nemáme.

Církev nemůže odpovědět na všechny lidské otázky, ba ani na jedinou. Církev neodpovídá, jen může ukazovat směr, kde odpověď hledat. Odpovědět musí každý sám. To je víra – nebo nevíra. Církev může „jen“ spojovat lidi, aby své zkušenosti sdíleli a tak si pomáhali.

Kdo toto prožil, ví, že nemusí ke kartářce, protože ho budoucnost nezajímá. Nezajímají ho totiž nepodstatné detaily všedních dnů a let, protože v hlavních rysech má jasno: Hospodin je Pán. Nemusí znovu a znovu hledat smysl života, protože v hlavních rysech má jasno: Hospodin je Pán. Nemusí si zoufat, proč je život, jaký je; má radost z té základní životní moudrosti: Hospodin je Pán. Řeší detaily svého života, to za něho nikdo neudělá, ale ví, že jeho život je vyřešen. Jak? Jednoznačně a jednoduše: Hospodin je Pán.
Amen.

Vyslyšení modlitebních proseb patří k věčným otázkám. Člověk se v životě často dostane do situace, kdy jeho vlastní síly nestačí. Snaží se, zápasí s okolnostmi i sám se sebou, leccos zvládne sám a rychle, na něco je třeba vydat víc sil nebo se dobře připravit. Ale na něco člověk sám prostě nestačí. Pak požádá přítele, známého, v civilizovaném prostředí může požádat odborníka, příslušnou organizaci, někdy i sám stát. Na nemoc je lékař, na poruchy vozu autoservis, na cizí jazyky jazykové školy. I tak však zůstane řada věcí, těch nejdůležitějších, kde už nepomůže nikdo. A „když je nouze nejvyšší, pomoc Boží nejbližší“. I nekřesťané říkají „tohle jestli se podaří, dám na modlení“.

Z takových motivů má modlitba tak trochu podobu magického svolávání mimolidských sil. Člověk to prostě zkouší: nějakou rekvizitu, kultický úkon nebo tajemnou formuli. „Abrakadabra“ není jen pohádková říkačka, nýbrž původně složenina ze semitského jazyka, snad dokonce z hebrejštiny nebo aramejštiny, znamenající „buď požehnán tento čin“. Křesťan, zejména evangelík je tady právem odmítavý. Naše modlitby jsou přece něco jiného! Ale zkusme být hodně, hodně sebekritičtí: když pečlivě nahlédneme do svých modliteb, přece jen tu prvky magické prvky najdeme, možná jen lehce… Nakonec i obvyklé sliby, které se nám vnucují na mysl: „když se toto vyplní, tak …“ se snaží našim modlitbám dodat síly a účinnosti.

Zvláštní kapitolou je délka modlitby a její soustředění. Někteří křesťané mají zkušenosti s mnohahodinovou modlitbou nebo s modlitebními strážemi, kdy se za něco modlí nepřetržitě, často týdny a měsíce. Buďme tady pokorní a tolerantní, sami to většinou neznáme. Ale připusťme, že poučený nestranný religionista spolu s psychologem naleznou i tady zřetelný pokus ovládnout síly, jež běžně ovládnout nelze, dostat něco pod svou vlastní kontrolu, zařídit (si) něco, zabezpečit, tedy prvky manipulace mimo- nebo rovnou nadpřirozeného.

Ale i ti, jimž jsou podobné technologie cizí, ptají se, jak a čím modlitba může či nemůže být účinná. Proto tato otázka pálí všechny, křesťany - nekřesťany, věřící - nevěřící, katolíky, evangelíky.

Křesťané zde hledají odpověď na ještě další otázku. V bibli mnohokrát četli: „Pán dá, oč ho požádáš, Hospodin vyslyší tvé prosby, začkoli byste požádali, já učiním, praví Pán, shodnou-li se dva z vás na zemi v prosbě o jakoukoli věc, nebeský Otec jim to učiní.“ Zní to velmi jednoznačně, srozumitelně, jenže, přiznejme, tak jednoduše modlitba nefunguje. Dokonce se dá říci, že v podobě, v jaké člověk chápe biblická zaslíbení na první poslech, nefunguje modlitba vůbec. Pak se křesťanovi objeví v srdci palčivá bolest: jak je to s Boží mocí a s jeho slibovanou pomocí? Otázka přímluvné modlitby se stává zdrojem ohrožení víry.

Ježíšův metaforický výklad se zdá navazovat na bolest podobnou. Hlavním motivem se zdá být neodbytnost modlitebníkova (v. 8). Rozhled po dalších evangelijních textem to potvrdí; v podobenství o soudci a vdově (Lk 18,1-8) se zdá být tento motiv ještě výraznější, protože ten, kdo má vyhovět a nakonec vyhoví pro neodbytnost vdovy, je soudce zlý a celé podobenství začíná „vypravoval jim podobenství, aby ukázal, jak je třeba stále se modlit a neochabovat“. A což ty texty o silné víře, která pošle horu do moře (Mt 17,20) nebo vytrhne strom i s kořeny (Lk 17,5-6)? Jako bychom zde četli: i když to nefunguje, zkoušej to dál a dál a dohrabeš se k tomu.

Ale takovou víru většinou nemáme a skoro se dá říci, ani mít nechceme. Taková víra bude slepá, nepromyšlená, skoro banální. Neobhájíme ji sami před sebou, natož před druhými. Pak nám zůstane poslední možnost – nechat celou otázku jaksi „ve vzduchu“, neřešit neřešitelné, modlit se jak umím, jak to jde. Pak ovšem i modlitební život pomalu vadne, ubývá a krátí se. Známe to?

A přece se lidstvo stále modlí, každý ke svému bohu, jako ti námořníci za bouře na palubě lodi z Jafy do Taršíše, na níž od tváře Hospodinovy prchal Jonáš, bojácný prorok. Dále se židé modlí k Bohu Abrahamamovu, Izákovu a Jákobou, křesťané navíc k Synu i Duchu, moslimové k bohu, jehož arabské jméno „Alláh“ s hebrejským „Él“ má společné semitské kořeny. A všichni a mnozí další mají při svých modlitbách různé zkušenosti. A dál se nacházejí noví a noví, kteří jsou fascinováni silou modlitby, její účinností, radostí z ní a vědí, že tuhle zkušenost jim nevysvětlí a neoslabí žádné výklady psychologů, religionistů ba ani teologů. Vědí, že Hospodin prostě slyší modlitby a že jim vychází vstříc, je-li to v jeho očích dobré. Někdy se také v Boží očích ukáže dobré, vyjít vstříc modlitbám nemoudrým, jak říkal kdysi jeden bratr: „nejhorší je, když Pán Bůh člověku splní všechny prosby“. Člověk zdaleka všemu nerozumí, nerozumí modlitbám nesplněným i těm splněným, nebylo tomu jinak, nebude tomu jinak a jestli se někdy zdálo, že člověk rozumí víc, byl to jen klam a mam, kousek domýšlivosti lidské. Ale člověk ví bezpečně, že je dobré se modlit, je to dobré již na tomto světě a pro něj a že to je dobré nejen proto, že to někdo přikázal vyžaduje a že kdyby se člověk nemodlil, bylo by zle. Je dobré pro člověka se modlit, pro jeho okolí, pro celý svět, pro tento, pozemský, žádný jiný svět. Rád opakuji slova jednoho zemřelého bratra faráře: „kdybychom se více modlili, ubylo by ve světě bídy!“ Je dobré se modlit na tomto světě, možná že v království Božím už nebude modlitby…

Tak je zkušenost s modlitbou těžká i krásná, komplikovaná i prajednoduchá. Jakým tónem do této zkušenosti promlouvá Ježíšovo metaforické poučení?

Především neříká nic o modlitebníkovi. Neučí, jak se modlit a jak ne, alespoň ne v prvním plánu. Nenabádá, nekárá. „Jen“ vypráví, jaký je ten, kdo modlitby slyší.

Především ten, který slyší modlitby, opravdu slyší. Jako bychom tu slyšeli ohlas žalmu 94.: „Neslyší snad ten, jenž učinil ucho? Nedívá se snad ten, jenž vytvořil oko?“ To je důležité říci člověku, který má tolikrát pocit, že Bůh neslyší, nevyslýchá, není tady, nemá čas, nezajímá se nebo není. Věř nevěř, to, že ti Hospodin nezobe z ruky a neodezírá ze rtů každé tvé slovo, neznamená, že neslyší. Znamená to, že On je jiný a jinak, to přece víš, ale jiný je i jeho pohled na to, co má být a co být nemá, co je dobré. Bůh přece není projekt lidských vlastností, není jen lepší větší a spravedlivější, on je jinak spravedlivý, jinak miluje, on jinak je! jeho láska je jiná láska než jak dovede prožít a vydat člověk. Jen přirovnat se dá Boží láska k lásce rodičů k dítěti, jen velmi nedostatečně přirovnat! Láska matky a otce je schopna překonat lecjakou únavu, netrpělivost, je schopna lecjaké oběti. Láska matky a otce k dítěti dokáže takové věci, že druhý vedle už prostě nechápe. Jestli sobecký člověk není schopen obětovat kus svého zdraví nebo život za druhého člověka, pak za své dítě celým svým zdravím i životem i ten sobec zaplatí bez váhání. A to je jen přirovnání!

Tak je dnešní text opravdovým pohlazením: Boží láska nemá hranic, je živá, i když to nevidíš, protože tvé oči nejsou oči Boží. Neměř Boží lásku svýma očima, neměř jeho spravedlnost svou spravedlností, nechtěj ji proniknout, neptej se, proč Bůh tohle a proč ne támhleto, proč – protože je to Bůh! Nemůžeš rozumět, nemáš rozumět, nemáš vidět, nemáš být Bůh. Že to je divně na světě zařízeno? Možná můžeme být rádi, že to je tak!

Na konci celého vyprávění se ozve ještě jedna myšlenka, o níž je na první pohled zřejmé, že je klíčová, možná nejdůležitější, a přitom nejneprůhlednější. Ještě jednou se tu ozve ujištění, že když člověk, takový jaký je, dává dětem to nejlepší, což teprve Pán života i smrt? A potom, jako vysvětlení přijde: těm, kteří ho prosí, Otec - nikoli vyplní přání, nýbrž - dá svého Ducha. Poté, co mnohokrát zaznělo „proste, bude vám dáno, začkoli byste požádali, já učiním“, se nyní ozve „kdo prosí, dostane - dar Ducha svatého“. Jako suma všech přání, splnění všeho toho, co jsme vyslovili „Pane dej, dej ať“: ano, dostanete. Dar Ducha svatého.

Zklamání? Jen Dar ducha svatého, když jsme chtěli uzdravit svůj žaludek nebo nemocné srdce blízkého člověka? Jen dar Ducha svatého, když jsme prosili o zkoušku ve škole za jedna? Dar Ducha svatého dokonce jako náhrada za život člověka, za něhož jsme prosili? Nelze jinak, než s velkou pokorou tiše říci „ano“. Dar Ducha svatého nad to vše.

Ale ten dar Ducha mění podobu modlitby i její motivy. Na začátku jsme řekli, že člověk na vše sám nestačí. Pak se modlí. Kdyby stačil na vše, nemodlil by se. Ale s biblickou modlitbou je to jinak. Ne „až nebudeš stačit sám, modli se“, nýbrž „nikdy nejsi sám, kvůli samotě a nedostatku sil se modlit vůbec nemusíš!“ Ale modlit se můžeš a máš proto, aby Hospodin proměnil tvé srdce, učinil je vnímavějším pro jeho vůli, pro to, co je podstatné, nezbytné a uvolnil od toho, co tě tak tíží, a přitom v Božích očích má jinou váhu.

Máš se modlit, abys dostal dar Ducha svatého. Totiž abys měl - alespoň trochu - Boží oči, až budeš hledět na své radosti i starosti. Abys poznal, co je opravdu dobré a co ne. Modli se, abys věděl, zač se modlit.
Amen.

Mluvit od „dospělém člověku“ se dnes už příliš nenosí. Do jazyka církve přinesl tento pojem významný německý teolog, evangelický farář Dietrich Bonhoeffer, a to v posledních letech svého života, která prožíval jako vězeň v nacistických lágrech. Bonhoeffer byl popraven na samém konci války, tato smutná okolnost nám nedovolí domýšlet, jak by „dospělého člověka“ domýšlel v pozdějších letech, jak by ho viděl po americkém traumatu vietnamské války, na pozadí rock’n’rollu, hnutí hippies, postmoderny, terorismu motivovaného nábožensko-politicky a mnoha dalších událostí v politice a kultuře celého světa. Mám za to, že by bylo nutné přinejmenším nově definovat, kdo je a jaký je „dospělý člověk“ jako člověk.

V čem je dnešní člověk dospělý? Jistě vyspěla věda a technika, a ro nesporně a daleko. Člověk také dospěl mnoha zkušenostmi, ve dvacátém století rychleji než kdy předtím. Člověk si přestal také dělat iluze a ztratil nesplnitelné ideály. Pochopil, že jsou věci, které za něho nikdo na světě ani na nebi ani ve vodách pod zemí neudělá. Pochopil také, že jsou věci, které nezmění a je zbytečné se tím trápit.

Bonhoeffer myslel ovšem na to, že dospělý člověk přestal potřebovat Boha. Přestal potřebovat Boha jako záplatu vlastních nedostatečných vědomostí, jako toho, který za člověka udělá to, co člověk nestihl nebo nechtěl udělat nebo jako toho, jehož je nutno poslouchat, aby nebyl průšvih. Dospělý člověk poznal, že Boží mlýny nemelou, ani pomalu, alespoň ne poznatelným způsobem. A především dospělý člověk přestal potřebovat církev jako protektorku, inspektorku a supervizorku života a kněze jako prostředníka moudrosti, spásy, event. spravedlnosti a odpuštění.

Časy po Bonhoefferovi ale ukázaly především, že není člověk jako člověk. Hovořit o člověku jako druhu je při vší globalizaci nesmysl. Podíváme se jen kolem sebe, ve své čtvrti, ulici, ano i ve své rodině a vidíme, že hovořit o „člověku“ jako o někom typickém a typizovaném je nesmysl. I ve věci náboženství – podívejme se na katolíka, evangelíka, evangelikála a uvidíme takové rozdíly v chápání života, Boha, spravedlnosti, zákonitostí, morálky, bohoslužeb, liturgie, že hovořit o „člověku“ v jednotném čísle je nesmysl. Napříč generacemi, národy, vzděláním, pohlavím, zkušenostmi i naturelem je „člověk“ označení pro téměř nepřehlednou množinu. „Dospělý člověk“? Dnes, upřímně řečeno, nevím, co znamená.

Jistě mnohem více lidí než dřív nepotřebuje církev jako dárkyni norem chování a nositelku spasení. Mnohem víc lidí přestává počítat se spasením jako neurčitou hodnotou, přinášející posmrtnou blaženost. Ani spoléhat na Boha jako sílu, která vyplní naše přání, se neosvědčilo a mnoho lidí se tohoto spoléhání rozumně vzdalo.

Na druhé straně většina lidí hledá štěstí, radost, jistotu, moudrost. Smysl života, pravé hodnoty. Zážitky, prožitky, naplnění. Sportovní stadióny, koncertní síně i ulice se stávají svědky náboženských zážitků bez Boha, emocí, uctívání, zbožňování, vášní, euforií i nekontrolovaného hněvu. To vše se zřetelnými projevy ryze náboženskými, kultickými, liturgickými. Dospělý člověk tuší, že i k jeho dospělosti patří ještě něco. Tohle „něco“ pak raději nepojmenuje, neformuluje ani nedefinuje. jako by tušil, že to pravé „Něco“ musí zůstat stranou všech pokusů o formulaci a definici.

Nezní tu pro církevní správu a její myšlení vážné upozornění, že takového Boha, jakého předkládá církev, většina nepotřebuje, ba odmítá? Nezní v onom hlasu „ulice“ velmi zbožná, ba biblická myšlenka, že „Boha nikdy nikdo neviděl“, natož aby o něm mohl mluvit se suverenitou „jediné svaté církve“? Není tu příkrý, ale pravdivý soud nad člověkem „náboženským“, spíše „nábožným“, který o Bohu nejen mluví, ale troufá si i spolurozhodovat o jeho díle, jeho vůli a jeho moci?

Ale „dospělý člověk“ není dospělý v tom smyslu, že nepotřebuje žádného Boha, žádnou „vertikálu“ a žádný přesah. To většinou dospělý člověk ví. Dělá však chybu, když si sám rychle nahrazuje ono „Něco“ čímkoli dostupným, po ruce, k mání podle módy, trendů, momentálních možností a potřeb.

Žalmista 139. žalmu je v tomto smyslu mnohem dál. Jestliže vykladači Bible hovoří o tomto žalmu jako o deklaraci Boží vševědoucnosti (v. 1-6), všudypřítomnosti (v. 7-12) a všemohoucnosti (v. 13-18), pak rozhodně ne v jakémkoli objektivním, popisném a popsatelném smyslu. Protože žalm není a nemůže být ničím více ani méně než osobním vyznáním, vypsáním vlastní hluboké zkušenosti. Že tato zkušenost může mít rozměr dějinný, celospolečenský nebo přímo kosmický, na její osobní povaze nic nemění.

Žalmistova zkušenost je osobní poznání blízkého vztahu toho, jehož člověk nemůže popravdě nazvat nijak přesněji, než „Něco“. Však i slovo „Bůh“ je shlukem hlásek, za nimiž není jméno, ani definovaná skutečnost, nýbrž „pouze“ ona lidská zkušenost, byť shrnutá za mnoho staletí a mnoho generací. Ale všechny zkušenosti jsou zase „jenom“ zkušenosti. Tak žalmista vypisuje zkušenost, nicméně podloženou mnohým opakováním i mnohou reflexí. Ten, jehož bytí je mimo jakoukoli evidenci, je poznán, lépe zakoušen, jako blízký.

To by mohlo být ovšem vnímáno spíše jako něco nepříjemného. „Hospodine, zkoumáš mne“ může také znít jako pocit disidenta, jehož neustále hlídají „neviditelní“ tajní. „Sevřel jsi mě zezadu i zpředu“ pak zejména člověku, který ví, co je to totalita a nesvoboda, zní jako vyhlášení stanného práva. A když žalmista začne popisovat své životní odchody a odbočky, snad i útěky (zamířím-li k nebi, když si ustelu v podsvětí) a všude je dostižen Hospodinem, vypadá to úplně, jako by si říkal „kam se jenom vrtnout, abych unikl“.

Jenže žalmista to nevnímá jako nepříjemnost. Možná se chvíli zazdá, že by bylo lépe, kdyby mě Hospodin neviděl, určitě to přijde vždy, když člověk dělá něco, za čím sám nestojí a stát nemůže. To je chvíle hříchu – chyby, viny, selhání. Tady nepomůže „jsme jen lidé, děláme co můžeme“. Kdo neumí pořádně cizí jazyk, vždy si připadá trapně před tím, kdo umí dobře, lhostejno, měl-li nebo neměl stejné možnosti nebo má-li či nemá talent na něco jiného. Tak i člověk před spravedlivým Bohem.

Ale blízkost Boží pro žalmistu není důvod ke stěžování, naopak. V onom „svou dlaň jsi položil na mě“ slyšíme spíše bezpečné vydechnutí než pocit ohrožení.

Pak i to „nad mé chápání jsou tyto divy, jsou nedostupné, nestačím na to“ nezní jako zarputilá výzva pokrokáře k odhalení všech tajemství, nýbrž jako vděčné konstatování, že i to, co nevím, je v dobrých rukou.

Snad můžeme říci, že žalmista je doopravdy dospělý. Nezneužívá Boha jako záplatu na své nevědomosti ani jako „servomotor“ na své ubývající nebo zlenivělé síly. Nestraší jím sebe ani druhé.

Pravá dospělost je samostatná. Už v 17. století formuloval křesťanský právník Hugo Grotius, že je třeba žít „etsi Deus non daretur“, jako by Boha nebylo. Sám Bonhoeffer říká, že on sám, Hospodin, nás k tomu vede. Žít v plné odpovědnosti za sebe samé i za druhé, bez berliček i obezliček, bez pardonů i bez výmluv, žít na vlastní triko, to chce dospělý člověk a je to správné. Tak vidí život i žalmista. Ale nad to vše je tu - nikoli iluze, ne projekce, nýbrž střízlivá zkušenost, že „Bůh s námi“, hebrejsky Immanuel. Přes naši oprávněnou a správnou samostatnost, navzdory tomu, že objektivní Bůh ve světě objektů není.

„Rozumné srdce hledá poznání“ (Př 15,14), to dospělý člověk rád přijme. Honit se za pošetilostmi je nicméně blízké i našinci z dospělé éry. Pak je i dnešní člověk, ač by rád zůstal dospělý, spíše utištěný, uvláčený a uondaný všemi těmi „zákonitostmi doby“ o postavení, jménu, dovolené v zahraniční, kariérách, efektivitě, kreativitě. A dny takového utištěného jsou zlé. (Př 15,15) Proti tomu stojí „dobrá mysl“, přinášející, jak říká kniha Přísloví „hody každodenní“. Kdo by si je nepřál. Ale kde vzít dobrou mysl, ptá se dospělý člověk každodenně, chtěje dosáhnout každodenních hodů. Tu dobrou mysl, zpátky k žalmistovi, nezaručí hodnotná biostrava ani metráky vepřového, sport ani obecná kulturnost. Dobrá mysl pramení jinde: „Žádná tma pro tebe není temná: noc jako den svítí, temnota je jako světlo. Tys to byl, kdo utvořil mé ledví, v životě mé matky jsi mě utkal. Tobě vzdávám chválu za činy, jež budí bázeň: podivuhodně jsem utvořen, obdivuhodné jsou tvé skutky, toho jsem si plně vědom.“ (Ž 139,12-14)

Ať nás provází dobrá mysl z dobrého zdroje celý rok.
Amen.

Za co chceme děkovat při bohoslužbách díkčinění? Za úrodu, jistě - i my z města. Za jídlo, pití, teplo, domov, zdraví, blízké, děti, rodiče, vnoučata i prarodiče, každý tolik, kolik má a kolik děkovat může. Za přátele, známé, dobré sousedy i kolegy v práci. Za knížky, filmy, obrazy i hudbu, pokud nás oslovují. Za písničky, veselí a humor, jestli je máme. Za volný čas - jestli jej máme. Nejvíc pak za to, že máme naději pro svůj život, vidíme dopředu i dozadu světlé chvíle, máme z čeho se radovat, na co vzpomínat po čem toužit. Za to, že náš život není v rukou náhody nebo chaosu. Za to, že víme o Hospodinu.

Můžeme děkovat za Písmo svaté? Jistě, za Bibli a všechno, co je v ní. A co za Slovo Boží, za to můžeme děkovat? Samozřejmě, už jsme řekli, že za Bibli děkujeme. Ale za Slovo Boží? To není totéž!

Bible je základní kámen křesťanství, nepočítáme-li věci neviditelné. Nikdo by neřekl, že Bible je kniha bez ceny a bez významu. Nazýváme ji tradičně Písmo svaté, dokonce Slovo Boží. Katoličtí křesťané po čtení evangelia opakují „Slyšeli jsme Slovo Boží - Bohu díky“. Evangelíci učinili právě Bibli základem reformace křesťanství. A přitom, upřímně řečeno - jak často Písmo otvíráme, evangelíci i katolíci, mladí i staří, rodiče i děti. Nemáme čas, většinou řekneme, ale víme dobře, že to je eufemismus pro jiný důvod, totiž že nás Bible nezajímá natolik, abychom ji otvírali více než párkrát za rok, že ji natolik nerozumíme a natolik nás neoslovuje. Neříkáme to s nějakou výčitkou, spíš jako střízlivé zhodnocení situace. Jistě má toto hodnocení mnoho výjimek, jistě jsou mezi námi mnozí, kteří čtou denně Na každý den, Hesla staré Jednoty, někdo jednu biblickou kapitolu. Celkově však Bible už dlouho neplní představu základu života, toho opravdového Písma svatého, jak to ideálně viděli představovali reformátoři.

Přitom dobře víme, že reformace dobře pochopila právě Písmo jako veškerý základ. Postavila tak jednou provždy hráz mnohé lidské tvořivosti, dopisování Písma, přepisování a vpisování. Víra je skutečnost velmi mnohotvará a velmi těžko uchopitelná, pak každé pevné zformování, každé pevné slovo je důvodem k vděčnosti. Máme-li my křesťané něco, na čem se můžeme shodnout, bude to v první řadě Písmo.

Rozumíme i tomu, že prakticky všechna náboženství mají své „posvátné texty“, většinou je chápou jako „vdechnutá od Boha“, inspirovaná, darovaná shůry. Mimolidský původ je zárukou autority, svatému textu pak zajišťuje úctu, jíž se nedostává jiným knihám ani věcem. Tak i křesťanství má svůj text textů, Knihu knih.

Proč ji však dnešní člověk čte tak málo? Možná to způsobili sami biblisté, když s poctivou odborností zkoumají Písmo jako kterýkoliv jiný předmět tohoto světa. Byť s úctou, tak také s vědeckou poctivostí a pravdivostí. Ale zatímco v jiných oborech je tato poctivost vědce žádaná a oceňována, biblisté někdy sklízejí kritiku - že berou bibli autoritu, že přicházejí s objevy, s nimiž pak těžko přijmout, že Bible je Boží Slovo. Že ukazují, jak snadno Bibli pochopit špatně a jak těžko jí rozumět správně…

První církev, k jejímuž vzoru se zejména reformační křesťané vracejí jako ke svému pravému předobrazu, prožívala podobnou otázku ještě živěji. Neboť za Písmo svaté mohl být tehdy označen pouze Starý zákon, Nový ještě nebyl. Nebyla evangelia, epištoly ani Skutky apoštolů. Ve Starém zákoně ale nebyla zmínka o Ježíši Kristu, o velikonočních událostech, o vzkříšení ani o Večeři Páně. Byla tu, pravda, spousta názvuků, jakýchsi předběžných signálů, byla tu řada míst, s nimž se kristovec mohl beze zbytku ztotožnit, ale kolik toho chybělo! V prvním století bylo zřetelné, že Starý zákon, tedy všechna dostupná svatá Písma, nemohou být jediným uzavřeným zdrojem Božího slova.

A přece i tehdy zaznělo „veškeré Písmo pochází z Božího Ducha, a je dobré k učení, k usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl náležitě připraven ke každému dobrému činu.“ (2Tm 3,16-17) Takové vyznání je svědectvím o velké pokoře pisatele, který zná svobodu Boží a nepokouší se ji spoutat jakýmkoli učením. Písmo pochází z Božího Ducha, je darem, jímž člověk může růst ke spravedlnosti, moudrosti, k dobrému činu. Není tu nic řečeno o tom, jak vznikl Starý zákon, jaké byly dějiny jeho ústní tradice, zapisování i redakčního zpracování. Cožpak Duch Boží nemůže oslovit ústní tradenty, zapisovatele i redaktory v různých dobách a na různých místech, třebas opakovaně? Kdo by v tom chtěl Duchu Božímu zabránit?

Pak ale přišel člověk přesného myšlení, ukázněný, pravda, i tvrdý. Zkoumal a přemýšlel, bádal a potom vyřkl soud: takto je třeba rozumět a ne jinak. A začal detailizovat, upřesňovat a vymezovat. Říkal si farizeus, zákoník, posléze možná teolog. Najednou byl z Písma zdroj, naleziště, sklad Božího slova - zásobárna myšlenek, úvah, výroků a vyprávění samotného Hospodina, ovšem zásobárna výroků mrtvých, dávno odeznělých, v jiné době a jiným lidem. „Boží slovo“ se stalo „Božími slovy, souvětími a odstavci“, ale Boží hlas už tu lidským uším nezněl.

Apoštol Pavel tuto situaci dobře znal. Sám bývalý farizeus, vyučený v rabínské škole, prvotřídní znalec Písem svatých i jejích výkladů. Velký bojovník na všechny strany: bojovník navenek s nepřáteli křesťanství, s neznalými, neinformovanými, neoslovenými, i bojovník dovnitř, s všelijakými hlasateli novinek, posunů a doplňků. Věděl, jak nebezpečné je uvolnit stavidla lidské a lidové náboženské tvořivosti. Právě v jeho době se objevovali „apoštolové“, „proroci“ i „kazatelé“, rychlokvašení, namíchaní z kdejaké náboženské esence. Věděl jako my, že je dobré se držet evangelia v jeho původní podobě, znal cenu Starého zákona i starých křesťanských modliteb, písní, vyznání víry. Právě Pavel byl ten, kdo vždy vracel myšlení k původnímu odkazu Ježíše Krista jako ke kotvě, zaručující pevnost v nepevných dobách.

A přece právě Pavel se odhodlal k vyznání, které posouvá všechno další myšlení o Písmo a o Slovu Božím. „Litera zabíjí, ale Duch dává život.“ (2K 3,6) Tak trochu to byla provokace, v překladu není tak zřetelná. Doslova tam stojí „Písmo zabíjí, ale Duch dává život.“ V řečtině tu čteme stejný výraz, jako v předchozím „veškeré Písmo pochází z Božího Ducha“. Jistě Pavel věděl, že slovem gra,mma bývají označována Svatá Písma, tedy Starý zákon. Přesto se odvážil riskantní paraboly „Písmo zabíjí“, aby ukázal význam Božího Ducha, totiž živého, vždy nového Božího oslovení. Stejné troufalosti se odvážil kazatel, který si nedávno dovolil říci, že „sama Bible bez Ducha Božího je k ničemu, snad jen kulturním dědictvím.“

Ano, Bibli je třeba zkoumat, je možné ji studovat, je dobré ji do hloubky poměřovat vším možným odborným poznáním. Ale aby promluvila, stala se opravdu živým Božím Slovem, tedy aby se „Slovo Boží opět stalo“, jak tomu bylo mnohokrát ve Starém zákoně (Gn 15,1 ; 1Kr 6,11; Jon 1,1 aj.), k tomu je potřebí Boží Duch.

Zkusme přirovnat Bibli k něčemu, co dobře známe. Hodí se nám přirovnání k solárnímu panelu. Solární panel je uvnitř docela složité zařízení. Můžeme jej rozebírat, zkoumat, na leccos přijdeme, elektřinu tak však nevyrobíme a vodu tak neohřejeme. K tomu musí - svítit slunce. Slunce, pravda, může ohřát kdykoli cokoli, ale nesmí mu stát v cestě mraky. Solární panel to vše urychlí a dobře pomůže. K solárnímu panelu z jedné strany přistupuje sluneční záře, z druhé pak člověk se vším užitkem, který takto od slunce dostává. Solární panel není slunce, jako Bible není Boží slovo, solární panel bez slunce je k ničemu. Ale jako věc služebná je nenahraditelná.

Tak Bible ještě není Boží Slovo. Výraz „Písmo svaté“ shrnuje veškerou úctu, naději i očekávání, která právem čtenář do Bible vkládá. Ale jen z daru je možné rozumět tak, aby to hýbalo naším životem. Jen z daru Ducha Božího.

Tak je z člověka sejmuto neunesitelné břemeno. Ne totiž, že jen ten porozumí, kdo bude bedlivě odborně studovat se vší vědeckou výbavou. Ne každý chce a může. Nechť odborně studuje, kdo je k tomu vybaven, pro všechny je to velkou pomocí. Každý může a má číst a hledat porozumění, to však není vyhrazeno „odborníkům“. Na Boží Slovo není nikdo odborník.

Avšak ten porozumí, kdo bude číst, hledat, ptát se a - očekávat dar Ducha Božího. Že k tomu je třeba Písmo často otvírat, netřeba zdůrazňovat. Ale že je za co děkovat, protože Písmo i Duch Boží jsou dobré dary, zdarma, to připomínat potřebí je. Proto máme dnes neděli Díkčinění a proto svůj dík smíme vyslat i tímto směrem. Za Písmo, za světlo Boží, ke čtení Písma darované a za všechnu sílu, kterou z tohoto „solárního panelu“ smíme dostávat i očekávat.
Amen.

Katolického kněze, učitele na gymnáziu i na vysoké škole se před časem ptali, jak by měli lidé slavit advent, jak vyzdobit domov, kostel. Kolega odpověděl: nic moc by nezdobil ani doma ani v kostele, nejvýš adventní věnec. Na další otázku, týkající se vlastního prožívání adventu řekl, že si v adventu připadá jako akumulační kamna; v adventu se nabíjejí, aby pak zase mohla hřát.

Taková rada z ekumény může být k dobrému i křesťanům evangelíkům. Ti si s většinou svátků, které ordinuje církevní rok, neví příliš rady. Svátky a jejich slavení nepatří k nějakým zvláštním evangelickým důrazům, spíše naopak, to přenecháváme jiným. Naše tradice na svátky neváže žádné obyčeje, pokud nějaké obyčeje sdílíme i s nekřesťany, nechápeme je nijak zvlášť vyznavačsky. Stromeček o Vánocích, barborka a vajíčka o Velikonocích, věnec v adventu, půst… víte, že advent je původně postní období?

Pak se ale může stát, co všichni známe - sváteční období uplyne, projde, spíš kolem nás než v nás.

Advent jako příchod dnes už znají téměř všichni. Myslí se na příchod Vánoc, někteří budou hovořit o Ježíškovi, bez bližšího přemýšlení, o koho se vlastně jedná. Ještě tak může přijít pohoda odpočinku, ale to až po adventu a po Štědrém dnu.

Křesťané mají příchod rozdělen na dvojí směr: do minulosti a budoucnosti. „Adventus perfectus“ je příchod, který nastal tenkrát v Betlémě a jímž to všechno začalo. „Adventus futurus“ je očekávaný příchod Kristův na konci věků, kdy v onen den prokáže Hospodin naplno vítězství pravdy nad lží, lásky nad nenávistí, odpuštění nad hříchem a života nad smrtí. A poněvadž po tomto dění už není nic plánováno, můžeme budoucí advent nazvat „adventus eschatologicus“, advent konečný, definitivní, finální.

Křesťan tak má advent zakotvený v minulosti i budoucnosti. Nazpátek jej nese radost z viditelné, očité, hmatatelné Boží lásky mezi lidmi, pravda, jen pro některé oči, a mnoho jich nebylo. Dopředu vše zajišťuje výhled nadějný, bez něhož by život ztratil skoro vše - perspektivu a tím i smysl.

Jenže je tu ještě přítomnost. O tu nám jde nejvíce, v ní většinou žijeme a máme s ní také největší problémy. A když nás církevní rok postaví před skutečnost, že už je zase advent, rádi bychom jej využili i jako podnětu, inspiraci, jako vitamíny pro přítomnost.

Jak tedy vypadá náš „adventus praesens“, advent současný?

Lukášovo evangelium zasazuje Ježíšův příběh do co nejpřesnějšího dějinného, historického i příběhového rámce. Nejen že tento způsob byl Lukášovi blízký, Lukáš navíc zřetelně chtěl přivést celé to Ježíšovo dění právě do současnosti. Aby nezůstalo je u toho, že Ježíš přišel a přijde, nýbrž teď, tady přichází. Co se děje ve víře, nejsou věci jen nebeské, nýbrž současné a pozemské.

Proto najdeme u Lukáše nejen Ježíšovo narození, ale i jeho předpověď. A nejen to, také narození Jana Křtitele a dokonce předpověď tohoto narození. Ty všechny příběhy jsou velmi zajímavé tím, že něco z toho „nebeského“, se odehrává v pozemské situaci, že ono „za“ a „nad“ dostalo na pozemskou scénu, mezi pozemské a lidské kulisy.

Alžbětě a Zachariášovi se narodí syn - z lidského hlediska nic víc a nic méně. To je ovšem veliká věc, rodiče už mají léta a s radostným očekáváním potomka už nepočítali. Navíc - Zachariáš dostává nadějnou informaci, že syn bude pro radost, a nejen rodičům, ale mnohým. Víme, že jako předchůdce Ježíšův, připravující mu cestu, potěšil mnohé, tisíce, milióny, celé generace po celé věky - i nás. Zachariáš se dovídá, že syn bude dokonce velký před Pánem, že bude od dětství naplněn Duchem svatým - který rodič by si to nepřál, je-li to rodič vyznávající? Ať můj syn není bohatý, ať není celebrita, ale ať se z něho můžeme s manželkou radovat, ať je pro radost i druhým a ať je sám šťastný. A bude-li ještě k tomu naplněn Duchem svatým, bude to znamenat, že bude moudrý, statečný, trpělivý, citlivý i srdnatý, pravdivý a spravedlivý. Co si přát víc?

Zachariáš se ještě doví, že syn přivede zpátky k víře otců mnohé, kteří zapomněli, ztratili se, patří již k „bývalým“ a „nezvěstným“ členům Božího lidu. Dokonce že připraví Pánu lid pohotový. To bude alespoň kněz, biskup, misionář, profesor teologie, Albert Schweitzer i matka Tereza dohromady.

Adventní poselství, pro Zachariáše a Alžbětu „futurum“, budoucnost, pro nás ovšem minulost, se Zachariášovi stává přítomností ve chvíli, kdy uvěří a začne čekat. Trpělivě čeká na den narození, potom na synův růst, dospívání. Pořád se na něco čeká, až, až, ještě to není ono. Zachariáš si vzpomíná na vše, co slyšel od Gabriele, anděla, jehož znal dosud jen z knížek (Da 9,21). Jestli si všechna ta slova dobře pamatoval, jestli mu pořád zněla ta slova o radosti, velikosti před pánem, o naplnění Duchem svatým a o tom, kolik lidí jejich syn přivede k Bohu -

- jak se potom Zachariáš s Alžbětou dívali na to, když syn začal nosit velbloudí kožich a odcházet do pouště? Když začal obědvat kobylky a večeřet med lesních včel? Jak dobře rozuměli rodiče zaslíbení a jejich naplňování, když později slyšeli, jak chodí krajinou a volá „Čiňte pokání a věřte evangeliu“? A jak potom působil tento misionář, když otevřeně soudil lidské hříchy bez ohledu na pána nebo kmána, až se nebezpečně otřel o Heroda, nejvyššího krále? Vzpomněli si Zachariáš s Alžbětou na slova Božího posla Gabriele, když se dověděli, že kritizovaný král dal jejich syna zavřít do vězení? A jak rozuměli adventu ve chvíli, kdy se dověděli, že Herodias, současně švagrová a manželka krále chtěla hlavu Zachariášova a Alžbětina milovaného vidět na tácu a poblouzený mocipán, ač nerad, její přání splnil? (Mk 6,19-28)

Vnějším pohledem přinesl Jan Křtitel do života rodičů spíše smutek, bolest a zklamání. Místo úspěchu a radosti, jak rodičům mohla znít zaslíbení Gabrielova, vše skončilo tragédií. Krátké záblesky radosti možná zablýskly ve chvíli, kdy maminka zjistila, že opravdu čeká miminko, když pak malý Jan přišel na svět, když rostl a prospíval. Tak už to na světě chodí, že navenek radost střídá smutek a zdá se ho, skoro vždy, víc.

Kde byl tedy ten přítomný advent, přicházení Boží lásky pro Zachariáše a Alžbětu? Kde Zachariáš viděl, cítil, hmatal advent? Vždyť očekávané narození Přicházejícího není ničím menším než Boží láskou, učiněnou jevem, tedy zjevením, hmatatelným, viditelným?

Lukáš má v příběhu ještě jeden důležitý motiv - mlčení Zachariášovo. Sám anděl toto mlčení vykládá jako trest za předchozí malověrnost, prý když se Zachariáš zeptal „podle čeho to poznám“ a neuvěřil. Zachariáš byl potrestán tím, že nemohl udělit požehnání lidu, jak se podle zákona očekávalo od kněze, který byl ten den pověřen službou u oltáře v chrámové svatyni. Ale Zachariáš žil podle zákona (L 1,6). Když uviděl Božího posla, zděsil se a padla na něho bázeň, to je spíše projev zbožnosti než nevěry. Však také uslyšel větu vět, kterou slyší ti, kteří vědí o Hospodinu a očekávají na něho: „neboj se“. Trest devítiměsíčního mlčení, němoty je příliš velký. Navíc, i lidé v příběhu, kteří se před chrámem nedočkali očekávaného požehnání, poznali, že Zachariáš měl v chrámě vidění, tedy že se setkal s Hospodinem nebo jeho poslem. Dovedu si představit, že to pro ně byla dobrá náhrada za chybějící požehnání; vědět, že žiji v době, kdy Hospodin opravdu mluví, dokonce k mému knězi, by mě naplnilo vděčností.

Zachariáš devět měsíců nepromluvil. Své očekávání na příchod syna a tak i na příchod potvrzené, projevené, zjevené Boží lásky prožil v tichu „pokojíka srdce svého“. Byl to jenom trest?

Tak se vracíme k původní otázce: když netřeba advent nijak zvlášť zdobit, jak jej prožít, jak z něho dodat vitamíny prožívané přítomnosti?

V našich podmínkách vrcholí adventem předvánoční shon: nakupování, uklízení, ve firmách uzavírání roku, tržeb, zkrátka finiš. Na mnoha úrovních se tomu nevyhneme, nežijeme v klášteře. Zachariáš nám však může být dobrým příkladem, kdy přes všechna zklamání, vnější i vnitřní, lze v jistém zpomalení a ztišení rozvažovat Jeho, Boží přicházení. Přál bych si prožít jako Zachariáš, asi ne tři čtvrtě roku, možná jen několik minut denně, v tichu, v oněmění před jeho příchodem, který se navenek neprojevuje. Ale než jej kvůli tomu aspoň šperkovat výzdobou a obyčeji, lépe bude vyhradit si každodenní „Zachariášův čas, čas oněmění“. Ztišení, zmlknutí, každodenní, možná naplánované, svátečně připravené, bude naším příspěvkem k adventu - příchodu. Příspěvkem záměrně malým. Protože věříme, že o ten největší příspěvek k adventu se postaral někdo jiný a jinak. Vlastním přicházením.

A možná pak porozumíme, že zaslíbení, které tlumočí Gabriel Zachariášovi a Alžbětě, naplnilo rodiče radostí, přes ty velbloudí kožišiny, kobylky a med lesních včel, odchody do pouště a navzdory činu Heroda a jeho švagrové - manželky. Navzdory té viditelné tragédii, která se nakonec z narození jejich Jana stala. A možná - právě v ní…
Amen.