V neděli jsem sloužil při bohoslužbách v dejvickém sboru. Nevím, jestli to způsobilo moje kázání, ale v rozhovoru po bohoslužbách se ozval jeden bratr, vzdělaný muž se širokým světovým rozhledem: čím to je, že my, Češi jsme podle statistik nejpesimističtější národ v Evropské unii? Ještě tak Němci jsou nám v tom podobní, ale jinak, kupř. Dánové, vidí například při novoročním vyhlížení budoucnost mnohem nadějněji! Čím to je? Bodejť, řekneme, Dánové, všechno zapijí! Ale to není tím, pít umíme taky. A bratr, který se s poznámkou ozval, dodal - není to v tom, jak prožíváme vlastní síly a svou naději? Američané prý říkají něco v tom smyslu, že „budoucnost určí naše představy o ní“.

Co s tím, my křesťané, uděláme? V Bibli o tom máme jeden velmi silný příklad - babylónské zajetí a proroka Jeremjáše. Babylónské zajetí patřilo k nejvýznamnějším epochám starověkých dějin Izraele, alespoň pokud svědčí Bible. Možná jako Bílá Hora pro české dějiny: smutná, bolestná, tragická a dalekosáhlá, dodnes její dědictví poznamenává výrazně naši kulturní i politickou situaci. Možná, že babylónské zajetí v 6. stol. před Kristem dodnes poznamenává situaci Izraele.

Izraelské zajetí trvalo přes 50 let, nepočítaje dobu, kdy se již k národní tragédii schylovalo a dlouhou dobu, kdy se z ní národ dostával (upřímně řečeno se z ní doopravdy nedostal již nikdy). Zajetí bylo velmi bolestné po všech stránkách, života a práce schopní byli deportováni na různá místa přes tisíc kilometrů od domova, ostatní byl prostě pobiti. V Babylóně, jako při každém pokusu o genocidu, nebylo kde se učit rodné řeči, kde a jak dodržovat staré kulturní tradice a hlavně, kde vyznávat Hospodina. Nebyl chrám, pro Izrael hlavní, nezbytná „kultická rekvizita“.

To byl velmi pochopitelný důvod k celonárodnímu stesku. Také se ozývá - „Při řekách babylónských, tam jsme sedávali a plakávali, rozpomínajíce se na Sion.“ (Ž 137). Samozřejmě, bylo v přirozenosti lidské, že se snažili si i tuhle smutnou situaci usnadnit, alespoň si zvyknout, smířit se, vyrovnat se s tím. Zároveň šlo o to nejen přežít, „převegetovat“, nýbrž přenést, pronést identitu Izraele do lepších časů. Šlo o to, nezapomenout písně a modlitby, nezapomenut tradice, řády i stará vyprávění, nezapomenout, odkud a z čeho čerpal Izrael svou národní identitu, svou sebeúctu i naději. Proto vznikají texty, zapisuje se, co se znalo jen v ústním podání.

Tady měli velký úkol proroci. Už děti se učí, že proroci v zajetí měli tři důležité úkoly: ukázat, že to zlé, co lid potkalo, nepadá z nebe jako náhoda, osud nebo svévole Boží, nýbrž je spjato svazkem příčiny a následku s životem lidu, jeho královským vedením i zbožností. To druhé, že zajetí není nekonečné osudové „s Babylónem na věčné časy a nikdy jinak“, nýbrž má svůj konec, protože i celé zajetí je pouze jeden díl dějin, jež jsou celé podřízeny ještě jinému plánu - Boží vůli. Třetí, co proroci přinášeli, je stručné - přijde Mesiáš. Bez bližšího určení, bez podrobností. Ale - je na co se těšit…

Prorok ve Starém zákoně není věštec, víme dávno. Je to člověk, který vidí dál a hlouběji, ale není připraven nakukovat za oponu budoucnosti, nýbrž právě přítomnost vidět v nejostřejším světle. Prorok má za úkol postavit přítomnost do přímého světla pravdy - světla Božího a podle toho k ní zaujmout stanovisko. To pak předat i v podobě komentářů k dění, rad, napomenutí i praktických pokynů k jednotlivým událostem.

Jeremjáš zní od počátku velmi osamělým hlasem. Opuštěný a nepochopený mnohokrát a v mnoha situacích i nyní volá to, čemu nikdo nevěří a co potvrdí až budoucnost. Od muže Božího by se v této době dalo očekávat: je třeba zápasit s Babylónem, je třeba utéci, vykročit znovu na cestu jako za starých mojžíšovských časů, vyjít ze zajetí, opustit zrádný a bezbožný Babylón! Je třeba se oprostit od vlivu zhýralé pohanské kultury bez Hospodina, lépe uzavřít se do sebe, vytvořit elitní společenství, stojící nad pohanskými „pronárody“, však jsme ti vyvolení!

Něco podobného Jeremjáš říkal léta, ale dříve. Ještě před tím, než dopadla Nebúkadnésarova pěst na Jeruzalém, ještě v dobách, kdy všichni říkali „pokoj, pokoj“, „klídek a pohoda, nic se neděje, vše je OK“, v těch dobách Jirmejáh napomínal, křičel i vyhrožoval, nabádal k hledání Hospodina, k osvobození od babylónských a egyptských vlivů. Tehdy ho však nikdo neslyšel.

Ale nyní, když už podstatná část Izraele je v Mezopotámii, zdá se že trvale, v době, v níž došlo na Jeremjášova hněvivá slova, ozývá se prorok jiným hlasem. Opět překvapí: ve chvíli, kdy by jeho výzvu ok oddělení se od pohanů mohli vzít vážně i nejtvrdší odpůrci, v té době najednou Jirmejáh namísto všech napomínání řekne: „Stavějte domy a bydlete v nich, vysazujte zahrady a jezte jejich plody. Berte si ženy, ploďte syny a dcery. Berte ženy pro své syny, provdávejte své dcery za muže, ať rodí syny a dcery, rozmnožujte se tam, ať vás neubývá.“ (Jr 29, 5 - 6) Jeremiáš dostojí své pověsti pohoršlivého proroka za všech okolností, proroka, jemuž nesnadno rozumět v každé době.

Mluví prorok, kterého Bible vidí jako jediného pravdivého proroka uprostřed moře falešných: Izraleci, vy do toho Babylóna patříte. Navzdory tomu, že jste vyvolený lid, ba právě proto! To je váš úděl, v něm je zahrnut soud nad vámi, váš úkol i vaše požehnání. Vy tím Babylónem máte jít a projít, máte v něm dlouho žít! Hospodin vás nevyvolil, aby vás položil do hedvábného náboženského fotelu a obklopil vysokou životní duchovní úrovní. Váš život má projít i touto soutěskou! Soutěskou hrubého pohanství, pokušením nejtěsnější a vábivé náboženské konkurence, tak pokušením infiltrace, intoxikace.

Byl to Boží trest? Soud nebo zkouška? Možná všechno dohromady, ale proč to chcete vědět? Jistě, jestli vás Pán života i smrti trestá, je za co, že? Ani se nedivíte, že? Jestliže slyšíte slova soudu, mohli jste je léta slyšet právě od Jirmejáha, a byl to soud velmi tvrdý! Byl nespravedlivý, myslíte? Nebyl, že?

Ale nejde jen o soud a trest. Vy jste tady, v Babylóně, abyste mnohé poznali, abyste se mnohému naučili, abyste v mnohém zmoudřeli, abyste mnohému pomohli, abyste byli v mnohé na svědectví všem okolo i těm, kteří přijdou po vás. Neboť cílem života není duchovní spokojenost ležící na hedvábné víře. Život je úkol, nikoli spánek ani útěk. Někdy Hospodin přikáže svým odejít, utéci, jindy však máte naopak máte úkol žít uprostřed nepřízně a překážek.

Svět je lecjak pokřivený, zohýbaný, opotřebovaný a odřený. Ale je to náš svět. A on, Hospodin, tento svět bere vážně, to je zvěst Vánoc. My jej máme také brát vážně. A vzít tento svět vážně znamená nikoli se v něm utopit, udřít a utrápit, nýbrž jej vzít za svůj. A nikoli z něho utíkat, soudit, kritizovat, říkat, že se řítí do zkázy, že je čím dál horší, nýbrž právě v něm, uprostřed něho, v jeho souvislostech a okolnostech, obstát. To říká Jeremjáš.

"Usilujte o pokoj toho města, do něhož jsem vás přestěhoval, modlete se za ně k Hospodinu, neboť v jeho pokoji i vy budete mít pokoj." (Jr 29,7) Milí Izraelité, usilujte o pokoj - nikoli Jeruzaléma, nýbrž Babylóna. Milí křesťané, usilujte o pokoj světa - nikoli nebeského, ideálního a duchovního, nýbrž tohoto světského a materiálního, pozemského Babylóna nápadů, Babylóna pokusů, Babylóna tužeb i zklamání, krás i ošklivostí. Teď je tento Babylón vaše místo k životu a proto tady a nyní usilujte o pokoj tohoto místa. Usilujte o pokoj babylónských modlářů, kteří vyznávají úplně jiná božstva. Vy samozřejmě budete vyznávat dál toho, kdo je vaším Pánem. Ale o pokoj neusilujte někde jinde a pro jiný život, nýbrž pro tento život zde a nyní, v Babylóně.

Milí křesťané - vy vlastně nepatříte do tohoto světa, vaše místo je v království nebeském, v prostoru Hospodinovy věčnosti - jak vyznáváte v Apoštolském vyznání víry! Ale teď budujte a stavte ve svém Babylóně na počátku 21. století, modlete se za něj a v něm rozmnožujte své rody a rodiny.

A jestli vám to zní ještě málo nadějně, jestli máte pocit, že vám Jirmejáh nedal dost radosti a naděje pro život v Babylóně, pak poslouchejte samotného Panovníka, který Jeremjášovými ústy nakonec provolá tuto deklaraci smyslu života v Babylóně, hlubokou pravdu, o kráse a jedinečnosti života na této provizorní zemi

„Až se vyplní sedmdesát let Babylóna, navštívím vás a splním na vás své dobré slovo, že vás přivedu zpět na toto místo. Neboť to, co s vámi zamýšlím, znám jen já sám, je výrok Hospodinův, jsou to myšlenky o pokoji, nikoli o zlu: chci vám dát naději do budoucnosti. Budete mě volat a chodit ke mně, modlit se ke mně a já vás vyslyším. Budete mě hledat a naleznete mě, když se mne budete dotazovat celým svým srdcem. Dám se vám nalézt, je výrok Hospodinův, a změním váš úděl, shromáždím vás ze všech pronárodů a ze všech míst, kam jsem vás vyhnal, je výrok Hospodinův, a přivedu vás zpět na místo, odkud jsem vás přestěhoval.“ (Jr 29, 10 - 14) Vždyť tato země, se vší svou mnohotvarostí i provizorností se stala i jeho, Hospodinovým místem k přebývání! A vy máte dar tady taky být - s ním! A ještě i tento nový rok!
Amen.

Vyprávění o utišení bouře je přehledný příběh, stručný, s jednoduchým dějem. Vystupují v něm jen dvě role – Ježíš a kolektivní „učedníci“. Příběh máme v Novém zákoně třikrát, pokaždé trochu jinak.

Hlavním sdělením příběhu je, že Ježíš utišil bouři na Genezaretském jezeře. Tento motiv na první pohled nejvíc zaujme, jenže co s tím? Utišení bouře je sice cenné pro plavící se, ale k čemu nám to dnes je? Když dnes přijde orkán, tsunami nebo hurikán, těžko počítat, že na naši modlitbu okamžitě ustane, nebo se stáhne do neobydlených oblastí. S tím nepočítá ani nejoddanější čtenář Písma. Ačkoliv, kdo ví?

V příběhu je kromě „hlavního efektu“ několik citlivých motivů ze života a myšlení učedníků. Mám za to, že právě proto je ten příběh v Písmu, více, než k ujištění, že Ježíš zažene každou bouři. Aby se v příběhu čtenáři našli, někde se poznali. Ze dvou rolí si čtenář může vybrat jen jednu; v Ježíšovi čtenář těžko najde něco ze sebe samého – snad jen tu Ježíšovu otázku po víře…

Učedníci tu zastupují všechny lidi, kteří svůj normální život žijí v blízkosti Ježíšově. Všechny, kteří počítají se stálou Boží přítomností v životě. Žádní mniši, žádný „duchovní život“, učedníci žijí „normálně“ jako všichni ostatní. Jen s tím rozdílem, že jsou to Ježíšovi učedníci.

Co to znamená? Učedník počítá s Hospodinem mezi námi. Vlastně ne, nepočítají s tím, oni se to učí. Učedník se učí počítat s tím, že tu není sám, ze sebe a pro sebe, nýbrž je za svůj život vděčný i odpovědný neuchopitelnému a přece přítomnému Bohu. Nejde o existenci Boha, o nějaké jeho metafyzické nebo nadpřirozené bytí, nýbrž o život ve vztahu: učedník prožívá vztah k tomu, kdo je popsán jako Láska a Moc. Učedník je tedy ten, kdo základní vzorec svého života nevidí „já uprostřed (středem) světa“, nýbrž „já jako Boží partner také uvnitř tohoto světa“, nebo lépe „Bůh středem světa a proto také já tady“. V praxi život učedníka vypadá: „jdu do práce – a Bůh se mnou“. „Miluji někoho – protože Bůh mně dal lásku“. „Chci něco ukrást - a Bůh uprostřed světa k tomu něco říká“. „Jsem nemocný – a On je nějak u toho a něco k tomu říká a něco s tím dělá“. „Rozzlobil jsem se hodně na někoho - a Hospodin to někam nabízí posunout“. Všechny denní situace se učedník učí prožívat s Bohem v „zádech nebo po boku“.

Jenže dál: co znamená, že já jsem, protože Bůh to dal? Jak rozumět, že Bůh je se mnou? Co říká k mému pokusu něco ukrást, co dělá s mou nemocí a kam posouvá můj hněv? Tedy: co přináší a jak vypadá život „s Bohem v zádech nebo po boku“? Právě sem příběh ukazuje.

Když se učedníci plaví po jezeře, dělají to, co jindy. Někteří byli rybáři, plavba byla jejich zaměstnáním. Můžeme se domnívat, že se přes jezero plavili, protože je k cestě vybídl sám Ježíš, protože na druhé straně jezera má být uzdraven nemocný v Gerase, ale na lodi jsou učedníci podobní všem, kteří žijí normální život s Hospodinem po boku.

Ale sotva vypluli, on usnul. Nikoli „jako by“, nýbrž spal doopravdy. Učedníci se plaví se spícím Ježíšem. V této chvíli žijí svůj normální život, pravda, s Hospodinem po boku, ale se spícím Hospodinem! Jak typická situace! Věřící věří, křesťané vyznávají, že s nimi je Bůh, vědí, že s ním mají počítat a také s ním (víceméně) počítají, vědí nebo doufají, že jeho přítomnost nějak koriguje jejich život, pocity i jednání.

Ale on spí. Tedy, podle všeho, jejich život nijak nekoriguje. Učedníci ho mají po boku, ale skoro jako by neměli. Bůh, který spí, to snad ani není Bůh.

Pak přijde bouře. Nic zvláštního, bouře byly a budou. Navíc známe zákon schválnosti: bouře se spustí, sotva vypluješ na jezero, kdybys nevyplul, lísteček by se nepohnul! Celý týden je hezky, díváš se na sluníčko smutně přes zavalený pracovní stůl ve své kanceláři, ale v sobotu, když chceš na výlet, spustí se liják. Tramvaje jezdí celkem pravidelně, ale jestli pospícháš na důležitou schůzku, můžeš si být jist, že dneska nepojede. Neštěstí nechodí po horách, smůla, pech, ale takový je přece život?! Tak není divu, že sotva učedníci vyplují, a sotva on usne, začne bouře. Jako na zavolanou. Zlý jazyk chce říci: sotva vyplují a sotva se spustí bouře, on jako na zavolanou usne. Kdybych šel do baru nebo do herny a chtěl tam roztočit manželčiny úspory, to by byl bdělý! Když chci spravedlivě odplatit tomu, kdo mě ublížil, už je tady pohotově s nabádáním k lásce k nepřátelům. Ale sotva se spustí bouře, nám jde o život, nemohu s tím nic dělat a docela zjevně jsem to nezavinil, on spí. Všemohoucí! Milující! Ospalý.

A byli ve velikém nebezpečí. Ne že se tak jen cítili, opravdu byli v nebezpečí! On, Ježíš, sice také, a je hezké, že se v takové chvíli nezříká svého lidského údělu, že neroztáhne nebeská křídla a neuletí z lodi, je hezké, že je s nimi, ale co je jim to platné, jsou-li v nebezpečí a vypadá to, že zahynou?

Tak ho probudili voláním „Mistře, zahyneme!“ U Marka volají ještě ostřeji, prý „Tobě je jedno, že zahyneme?“ - podsouvají mu lhostejnost k jejich i svému ohrožení. U Lukáše Ježíše pouze „informují“ o nebezpečí, ale, upřímně řečeno, co si myslit jiného, než že Ježíšovi je to opravdu jedno, když spí a nejedná?

Tak ho vzbudili a on vstal, nechal se probudit. Už ho dál nikdo o nic neprosí, oč jde, je samozřejmé, on se také neptá. Ale ani neříká „kdybyste měli víru alespoň jako zrnko hořčičné, poručili byste bouři“, tím méně aby se ptal, zda si to zaslouží. Bez dalšího pohrozí větru a vlnám.

A nastalo ticho. Ticho, které se dalo krájet. Stalo se víc věcí a na žádnou nebylo co říci. Utišila se bouře, to bylo pro učedníky hlavní, pominula příčina jejich strachu, už jim nešlo o život. Ale dále: jak to udělal? A ještě: proč to udělal až na jejich naléhání? Nakonec: nevrátí se bouře zase? Když ji tak rychle zarazil, co když někdo udělá něco špatně a Ježíš bouři stejně rychle povolá zpět? A také: co dál Ježíš řekne a udělá? Nastalé ticho je jaksi neukončené, těhotné dalším vývojem - pro čtenáře i pro „herce na scéně“, pro učedníky. A zdá se, že ani Ježíš, „animátor“ příběhu, tady nehodlá skončit.

A Ježíš „řekl“. Nevykřikl, neobořil se, nenapomenul, nevyčetl, ani nepochválil. Ani nevysvětlil, nepodal závěrečné naučení, neučinil za příběhem mravoučnou tečku. Jen řekl. „Kde je vaše víra?“

U Marka je to trochu jinak. Tam Ježíš řekne „Proč se bojíte, což nemáte víru?“ (nebo „ještě nemáte víru?“) U Matouše zase „proč jste tak ustrašení, malověrní“, s jasným hodnotícím soudem – máte malou víru. Lukášovo evangelium však nechá Ježíše jen vyslovit otázku „Kde je vaše víra?“ Ano, víra tu někde je, počítá se s ní, i Ježíš o ní ví, jen se ptá, kde je.

Možných odpovědí je víc. Kde je naše víra? V tom, že jsme s tebou, Ježíši, na jedné lodi, vlastně že víme, že ty jsi s námi na jedné lodi. V tom, že tě voláme - i ve chvíli nebezpečí. Nevoláme jinam, nejsme ochotni se „upsat třeba ďáblu“. Víme, spolu s žalmisty, kde hledat pomoc; neobracíme se k pověrám a k obludám (Ž 40,5), k výrobkům.

Nebo také: pravda Ježíši, kde je naše víra? Víme o tobě, víme, že jsi s námi na jedné lodi, ale když přijde bouře, ty evidentně spíš; kde potom je naše víra, kde má být? Jakože věříme málo? Jak by mělo vypadat „větší věření“? Že přijde bouře, my budeme v nebezpečí, a budeme si vyprávět veselé příhody ze života, v pohodě, protože máme velkou víru? Až příště bude nějaká bouře zalévat lodičku našeho života, nebudeme mít vůbec strach, protože ty jsi s námi? Máme mít jistotu, že netřeba tě budit, ty i spící nedovolíš bouři, aby nás dostala? Copak si žádná bouře nikdy nevyžádala oběť z řad tvých věřících? Nebo jsme neměli volat, že zahyneme? Měli jsme tě budit méně ustrašeným voláním. měli jsme tě budit společným zpěvem „Tebe, Bože, chválíme?“ Nebo jsme tě neměli vůbec budit, ať to dopadne, jak chce, protože s tebou je i smrt lehká?

„Kde je vaše víra?“ A když to Ježíš řekl, učedníci se zděsili. Možná zděšení způsobilo, že se bouře tak rychle utišila, možná i to, že prosebníci viděli tak rychlý účinek své přímluvy, která ani nebyla přímluvou, jen výkřikem? Protože kdy se jim to zase podaří? Ale možná se zděsili té Ježíšovy otázky; lekli si, když si uvědomili, že opravdu nevědí, kde je jejich víra. Že si nevědí rady, jak taková víra působí ve všední den, že nemají jasno, co v životě znamená, že vědí o Bohu ve světě. Možná se zděsili poznání, že víra, byť silná, nepomůže proti strachu v ohrožení. Že rozkazuje vodám a větru? Mohl by, ale příliš často to nedělá. Kde je naše víra?

Otázka zůstane učedníkům až do konce. Na samém konci se promění v otázku trochu jinou: „Kdo to jenom je, ten Ježíš, kterého sice poslouchají vlny i vítr, ale on to moc nepoužívá? Kdo je Ježíš, který spí i při smrtelném nebezpečí? Ale zároveň kdo to je, když na naše úpěnlivé volání vstane a bouři utiší?

Otázku si učedníci ponesou až do chvíle, kdy se Ježíš zeptá „za koho mne máte vy“ (Mk 8,29), a vlastně celý život. Kus odpovědi dostanou v getsemanské zahradě, kus na Golgotě a kus třetího dne. Učí se.

Tyhle částečné odpovědi jsme my, čtenáři, dostali také. I nám však zůstává každodenní, nevyčítavá, ale hloubavá otázka „kde je naše víra“? A to je asi hlavní záměr příběhu – tuto otázku pořád připomínat. Kde je naše víra? A kdo je ten, kdo ji vzbudil?

Tak jsme a proto jsme učedníci.
Amen.

Jiftách ze starozákonního čtení žil v Izraeli, mezi pohanskými národy malými - Amónovci, Moábci, Midjánci a velkými - Egypťany, Asyřany, Foiničany. Pohany nazývá Písmo ty, kteří uctívají své bohy, jiné než Izrael.

Apoštol Pavel říká, že podle lidského soudu je mnoho bohů a pánů. I křesťané v prvním století - i oni jsou obklopeni společností, vyznávající jiné bohy.

Uprostřed jaké společnosti žijeme my, dnešní českobratrští evangelíci? Často se opakuje, že Česko je nejatheističtější země Evropy. Názor vychází jednak ze sčítání lidu, jednak z vlastních statistik církví. Také si lze třebas všimnout, že některé křesťanské svátky, ač jinde dny pracovního volna, se u nás neslaví, něco napoví i malý podíl křesťanských témat sdělovacích prostředků. Nejvíc však o většinovém atheismu přesvědčí názory veřejnosti v anketách a průzkumech, nyní nejčastěji kolem majetkového narovnání mezi církvemi a státem.

Všechny tyto argumenty však neříkají nic o theismu nebo atheismu občanů. Říkají jen jedno: občané nefandí církvi jako instituci.

Připojme další průzkum - co lidé vědí o církvích, jimž nefandí? Že církev někdy žehnala zbraním (ale neví se, která církev), že v citlivých tématech doby drží konzervativní stanoviska, že v ní pracují úchylní kněží a že se hrdlí o majetek. A že je bohatá. O tom, jak a proč církev vznikla, jak a proč se dělila, jak se církve liší, jak vypadají, co dnes dělají a co ne, co věří a učí a co ne, o tom veřejnost nemá ani páru.

Poslední průzkum nechť tvoří jediná otázka: „Věříš v Boha?“ Lidí, kteří odpoví „nevěřím“, zdaleka nebude tolik, kolik by se slušelo na nejateističtější zemi Evropy, ani třetina ne. A upřesníme-li, že se nejedná o Boha církví, „Boha katolického nebo protestantského“, nýbrž obecného „boha“, veličinu „nad“, Stvořitele, Vůli, Moudrost, scvrkne se počet ateistů na mizivé minimum. Naprostou většinou tvoří věřící, jež kolega Halík nazývá „něcisty“, protože napořád říkají „něco být musí“. Jiný katolický teolog jim říká „náboženští kutilové“. Ale nejsou to atheisté.

Budeme-li se snažit ono „něco“ upřesnit, brzy narazíme na nezájem. Věc se odbude zpochybněním Boží všemohoucnosti a Boží lásky, protože ani jedno nepotvrzuje zkušenost. Nejvážnějším motivem je však jiný: lhostejnost. „Bůh“ prostě není téma dne. Bůh nepálí. Za dlouhých večerů, kdy není o čem povídat, trochu se smrkne a přijde řeč na ty věci „para“ a „trans“, pak se může „špekulovat“, jak to s bohem vlastně je. Ale v běžném životě na takové okrajové kuriozity není čas. Řeší se ekonomika a spotřeba, politika, kultura i lidské vztahy, ekologie, volný čas, zdraví a nemoci, výchova dětí, technické věci, ale Bůh nebo bůh - co s tím? K čemu to?

Úhrnem: naše země vůbec není ateistická. Jen nemá ráda církev. Nic o ní neví, co ví, je jen bulvár, ale hlavně, podle vlastního mínění, naší společnosti v této oblasti nic nechybí. S bohem se skoro napevno počítá, ale tím to končí. Že byla Evropa dřív křesťanská, veřejnost nezajímá, jen když muslimové chtějí u nás postavit mešitu, pak je skoro každý Čech křesťan, dbalý tradic. Podobně s národem: pojem jsme nechali opuštěný na pospas náckům, za vlastence se nikdo nepovažuje, ale když se objeví cizinci jiné barvy, co Čech, to obrozenec.

Být křesťanem v Česku není snadné. Minorita nemá nikdy na růžích ustláno. Ale nejsme theistická menšina uvnitř ateistické většiny. Jsme - kdo a co jsme? Své okolí jsme již popsali, teď ještě kdo jsme my?

Pro své okolí, jak jsme řekli, je církevní instituce mezi ostatními. Jako každá firma se má i ona samostatně starat o své jméno, marketing i o své zdroje finanční i lidské, to vše uprostřed konkurence. Polostátní podniky jsou od zlého, státní dotace mohou dostávat sociálně slabí a ti, kteří produkují něco prospěšného i pro okolní společnost, ale neuživí se tím. Co však prospěšného pro společnost má v práci církve vidět běžný český náboženský „kutil“ a „něcista“?

Pro ostatní církve je každá církev sestrou v Kristu, když se zvěstuje evangelium. Ale v praktickém životě je to většinou, žel, také konkurence. Počet lidí, podílejících se na životě církví, se zdá být limitní: přibudou-li někde, jinde ubudou. I když se na sebe usmíváme a rádi se vidíme, sledujeme se opatrným okem. Když v rámci státní dotace na platy kazatelů nastala možnost stanovit si bez omezení, kdo bude jmenován kazatelem, zaměstnancem církve se státní dotací, všechny církve počet svých duchovních vydatně posílily, některé i několikanásobně, s výjimkou jediné (víte které?). Ve chvíli, kdy se připravuje zákon o narovnání majetku, stačí, aby se jedna církev omluvila na jednom jednání a ostatní rychle přijmou dohody, že se ta nepřítomná nestačí divit…

Ale nejdůležitější není, kdo jsme pro veřejnost a pro sesterské církve. Nejdůležitější je, kdo jsme sami před sebou, kým se cítíme být.

A tu nejprve přiznám, že jsem rád i členem církevní instituce. I kdybych nebyl farář, chtěl bych být členem, zapsán, chtěl bych tam být „jako doma“, aby mě tam znali a já je, chtěl bych tam mít přátele, dostávat sborový dopis… Chtěl bych, aby mě tato „firma“ pomohla s výchovou dětí, aby vyvíjela činnost, která bude dobrou alternativou k činnostem ostatních firem v pluralitní demokratické společnosti a abych na té činnosti měl podíl, alespoň pasivní, ale lépe abych tam byl také užitečný. Být členem církve mně dává víc, než být členem kynologického svazu nebo golfového klubu. Ale chápu, že někdo bude brát větší užitek v kynologickém svazu nebo golfovém klubu.

Proč jsem rád členem církve? Ne ze zvyku. Má to jiné pozadí: věřím v Boha. Také jsem se totiž ptal, jestli „něco“ je a co, proč tu jsem a co s tím mám dělat, ptal jsem se … a nakonec jsem dostal divnou, zvláštní odpověď, kterou vnímám jako darovanou: „neboj se, vím o tobě, jsi můj“. Nemyslím, že moje odpověď je jediná správná. Vůbec si nemyslím, že křesťané, neřku-li českobratrští evangelíci, jsou jediní, kteří mají pravdu a ostatní nikoli. Žiji přece v pluralitní demokratické společnosti, vedle mnohých, kteří slyšeli jinou odpověď a možná ji také vnímají jako darovanou, byť jiným dárcem. Mně však tento hlas pozval k víře v Boha Abrahamova, Izákova a Jákobova, v Otce i Syna i Ducha svatého, tak jsem to přijal a pochopil společně s dalšími členy církve. Přijal jsem, že na mou otázku, co se skrývá za tím „něco“, odpověděl Bůh a Otec Pána Ježíše Krista: „Já jsem to“. Tento hlas jsem slyšel nejlépe rezonovat českobratrském evangelictví.

Tady si vzpomenu na příběh Jiftácha. Syn nevěstky, vyhnaný nevlastními bratry jako bastard, se nejprve dostane na šikmou plochu; stane se vůdcem loupežného gangu, obávaným záporným akčním hrdinou. Pro jeho bojové umění si ho bratři později pozvou zpátky, aby jim pomohl proti Amónovcům, kteří je chtějí napadnout. Jenže akční hrdina nejprve místo aby se pral, začne jednat. Na konci vyjednávání pak zazní slavná věta: „Jistě, můžeš obsadit zemi toho, koho ti podrobí tvůj bůh Kemóš. Ale zemi každého, koho před námi vyžene Hospodin, náš Bůh, obsadíme my.“ (Sd 11,28)

Pro současný význam odmyslíme dobové souvislosti: není to dohoda o dělení území, spíš o dělení kompetencí. Nejde o prostor, který dobudeme, nýbrž o prostor, kam nás pustí Hospodin. Které úkoly nám Bůh postaví před oči, do kterých nás „pustí“.

Jiftách počítá s tím, že Amónovci mají jiné bohy, a bere je velmi vážně. To je izraelský monotheismus uprostřed pluralitní společnosti! Jiftách ale ví: bohů je mnoho, ale já jsem poznal Hospodina jako toho „svého“. Já jsem si ho nevybral, ale On si vybral mne.

Tak naši původní otázku „kým je církev sama před sebou“, předchází - na základě toho, co je církev a čím chce a má být -otázka ještě důležitější: kým je církev pro Hospodina? Kým jsme před Jeho tváří?

Odpovídá biblické vyznání: je jediný Bůh Otec, pak my, církev, víme, že jsme jeho děti. Děti milované, obdarované, Otec dětem mnoho dopřává, ale ne všechno. Moudrý otec dětem zdaleka nedá vše, nerozmazluje. Poskytuje jim rozumnou míru svobody, vždy jinou, jak děti dospívají. Dospělé děti pak mají svobodu úplnou, ale Otec doufá, že ji dospělí synové a dcery nepochopí tím nejstupidnějším způsobem, jakože si mohou dělat, co chtějí. Snad pochopí, že svoboda je krásná, jen má-li své souřadnice, koleje. Souřadnice pak svobodu neomezují, naopak dávají možnost, jak svobodu využít, podobně jako počítačový disk musí být naformátovaný.

Hospodin je nám vším, pak my jsme v úhrnu jen to, co vidí jeho oči, pohlédnou-li na nás. Jsme skrze něho, on je zdrojem sil, motivace, svědomí i naděje. On je naším základem, počátkem i koncem.

To ovšem víme my, nikoli naši spoluobčané něcisté a náboženští kutilové. A jsme jediní, kteří to vědí. Máme je o tom přesvědčovat? Naším úkolem je být svému okolí k dobrému. Že potřebuje hlavně poznat nebeského Otce, víme jen my, tak to svým spoluobčanům nenuťme. Buďme jim k dobrému, kde potřebují, buďme dobrými svědky, že život stojí za to, že je dobré žít ve vděčnosti i s ohledem na ty okolo.

Třeba se pak naši spoluobčané zeptají: co vás v životě nese? Pak řekneme: víte, my jsme se také ptali, co je to „něco“, co musí být. A dostali jsme divnou, zvláštní odpověď, kterou vnímáme jako darovanou: „Neboj se, vím o tobě, jsi můj“. A přijali jsme, že Bůh Otec a Ježíš Kristus…

Ale to už jsme říkali.
Amen.

Herodes je v obecném povědomí zapsán vyvražděním nemluvňátek v Betlémě při narození Ježíše, protože měl strach z nově narozeného krále. Tento Herodes, zvaný Veliký, byl opravdu krutý panovník, i když, jak dokládají historikové, také schopný a chytrý.

Mnohem více však najdeme v evangeliích jednoho z jeho synů, Heroda, zvaného Antipas. Ten provází život Ježíšův od počátku do konce. Herodes Veliký zemřel brzy po Ježíšově narození a domovské město Ježíšovo, Nazaret, patřilo do správy právě Heroda Antipy.

Střední generace si vzpomene na slavný muzikál „Jesus Christ Superstar“, kde je tento Herodes líčen jako zženštilý, oslizlý, přejemnělý panovník, ne krutý, spíš poživačný.

Pro kázání je důležité biblické podání. Ani zde ale nejde o dějinný portrét Herodův, nýbrž o určitý typ uchopení života a o příklad vztahu člověka k evangeliu o Ježíši. Pak i Herodův příběh může být součástí evangelia.

V evangeliích se Herodes s Ježíšem setká poprvé a naposledy až těsně před ukřižováním. Ježíše mu pošle římský správce Pilát, který sám na Ježíši neshledává vinu, nechce si však popudit lid, který Ježíše přivedl a obvinil. Ani Herodes však u Ježíše vinu neshledává a odešle jej k Pilátovi zpět. Nevinu Ježíšovu ilustruje posměšným oblečením Ježíše do královského slavnostního šatu. Ježíš je pro něho neškodnou, víceméně nevinnou, ale také bezvýznamnou figurkou.

Ale ještě před chvílí, když Ježíše uviděl, zaradoval se, protože se s ním už dlouho chtěl setkat. Biblické podání tento typ vztahu k Ježíšovi vysvětluje: hodně o něm slyšel a doufal, že uvidí zázrak. Zvědavost Herodova se však brzy proměnila ve zklamání a výsměch: Ježíš žádný zázrak nepředvedl a neodpověděl na žádnou Herodovu otázku. Ticho, žádná reakce, žádná komunikace.

Proč Ježíš mlčel? Neměl co odpovědět? Možná spíš čekal na lepší otázku. Herodes asi svými otázkami řekl hodně sám o sobě. Ono mlčení byla možnost daná Herodovi, aby ještě něco změnil na svém vztahu k tázanému, aby si opravil předběžný obraz. Herode, slyšíš to ticho? Ptáš se nesmyslně, udělal sis špatnou představu o Ježíšovi, víš? Nemáš lepší otázky? Jsou otázky, na něž by ti Ježíš určitě odpověděl!

Herodes čekal zázrak. Povyražení, možná i nějaký efekt pro sebe a své vládnutí - Herodes by věděl, jak použít schopností Ježíše k vlastním záměrům! Ale vůči takovému zájmu o evangelium Ježíš vystupuje jako nepoužitelný. Neschopný, pasivní.

I sám Bůh se lidským pragmatickým očích jeví jako nepoužitelný.

Herodes rychle uzavřel „případ Ježíš“ jako záležitost bezvýznamného budižkničemy a poslal jej zpět k Pilátovi. Žel, nevšiml si, že ona krátká chvíle byla jeho příležitostí, možná poslední. Nedošlo mu, že mlčení Ježíšovo byl iniciační okamžik: Herode, Ježíš je někdo jiný, než čekáš. Tohle setkání žádá jiné rozhodnutí, než potrestat nevinného!

Tuto šanci však tetrarcha promarnil.

Herodes si v té krátké chvíli mohl vzpomenout ještě na jinou chvíli. Už před léty přece přišla podobná chvíle, v níž panovník dostal také velkou šanci. Tenkrát s Janem Křtitelem…

Jan byl prorok, možná trochu pohoršlivý zjevem a způsobem života, ale ne tolik, aby ho nevyhledávalo mnoho lidí, které Jan pokřtil na odpouštění hříchů. Jan ovšem promlouval i do současné situace, byť to bylo nebezpečné. Právě Herodes žil se ženou svého bratra Filipa. Nebylo by to tak pohoršlivé, kdyby Herodovci nebyli před časem oficiálně přijati obřízkou za Židy, ač původně Idumejci. Židovský král musí držet Tóru. A Tóra nazývá hříchem, když jedna žena je manželkou dvou žijících bratrů. Král je potom postava reprezentativní i vzorová, on dává mimoděk příklad, co má pro občana znamenat zákon i morálka, král je vzorem v míře odpovědnosti, kázně, respektu k zákonu i ve své víře.

Je to známý příběh, zmíněná manželka dvou bratří, Herodias, se postará prostřednictvím krásné dcery - tanečnice o hlavu Jana Křtitele na míse. Říci „za vším hledej ženu“, vidět tu pouze panovníka, který doma podléhá manželčinu pantofli nebo kráse nevlastní dcery, by mohlo čtenáře příběhu svést. Však Marek podal ojedinělé svědectví: „Herodes se totiž Jana bál, neboť věděl, že je to muž spravedlivý a svatý, a chránil ho; když ho slyšel, byl celý nejistý, a přece mu rád naslouchal.“

Král Jana Křtitele znal. Nejen to - Křtitelovo kázání ho oslovilo. Herodes to hlavní porozuměl. Poznal, že jan byl „muž spravedlivý“. Biblická spravedlnost však proroka nekvalifikuje jen lidsky, jakože byl neúplatný a nemíchal dobré se zlým. „Spravedlivý“ v Písmu zahrnuje také postoj před Bohem, vědomí darovanosti života, odpovědnosti za něj, život ve vztahu k Bohu jako k Dárci a Základu života. Biblické pojetí spravedlnosti vždy souvisí s pokorou, modlitbou, hledáním Boží vůle, teprve až potom s lidskou neúplatností a moudrostí.

Herodes ví o Janovi, že byl svatý. Svatost souvisí s Božím vyvolením, povoláním. Svatý nedělá věci ze sebe a pro sebe, nýbrž z Božího popudu. Křtitelovo kázání pak není jen lidské moudro, jež možno oddiskutovat, přeargumentovat, zamluvit, „pan redaktor se mýlí, podle mého názoru, z mého stanoviska je to o něčem jiném…“ Křtitelovo slovo je Boží slovo a Herodes to ví.

Herodes Jana proto chránil - není to krásné svědectví pro krále? Není to důkaz, že Herodes slyšel evangelium a porozuměl? „Když ho slyšel, byl celý nejistý a přece mu rád naslouchal.“ Který kazatel a misionář by nebyl šťastný, že jeho zvěst má takový účinek? Evangelium člověka znejistí, samozřejmě, vyšine z navyklých kolejí, posune životní obraz, překreslí minulost i budoucnost, to je „pokání“! Kdo byl neznejistěl, když Křtitel volá „Přiblížilo se království Boží, čiňte pokání!“ Herodes dobře slyšel, když znejistěl! A přece mu rád naslouchal. Opět silné svědectví: v Herodovi se to sváří a mele, je nejistý, ale nevzdává to, naslouchá zas a zas prorokovým slovům, že za ním přichází někdo větší a významnější, sám Spasitel světa, Zachránce, Mesiáš! Herodes se pere sám se sebou, neví si s tím rady, ale rád naslouchá - tomu musejí rozumět všichni čtenáři Bible, nekřesťané i křesťané! Kolikrát každý stál v Herodově situaci - byl nejistý a přesto rád poslouchal…

Herodes se v tom jediném verši ukazuje jako velmi obdarovaný člověk, k němuž dolehlo evangelium a on porozuměl. Kolik lidí by mu mohlo závidět, kolik jich skutečně závidí! Protože Herodes porozuměl, že Jan byl spravedlivý, svatý. Jeho slovo sice znejišťuje, ale stojí za to! Herodes na dobré cestě, Herodes, který dostal šanci, Herodes probuzený, Herodes, k němuž promluvil Pán…

Kde se to pak zadrhlo? Proč Herodes svou šanci nevyužil? Nevšiml si jí snad, pod vlivem jiných osobních i pracovních starostí ji nechal plavat? Nebo mu začala být nepohodlná, zatušil, že by musel jinak myslet s evangeliem v srdci? Nebo dospěl k přesvědčení, že se v evangeliu zklamal, že to není nic zajímavého?

Asi nic takového. Jen události šly příliš rychle: narozeninový mejdan, smích a euforie, „hele, tenhle přišel a támhle ten, a téhle to sluší, no páni“, a sláva, jídlo, pití, tanec, hezoučká Salome a záštiplná Herodias, furiantský slib podnapilého oslavence a ještě furiantštější čest: „Slib je třeba dodržet, jsem přece chlap, jehož slovo platí.“

Život je vždycky rychlejší, než člověk stačí promyslet. Najednou je tu jako blesk chvíle rozhodnutí, čas spěchá a člověk by potřeboval ještě mnohé uvážit, dospět k něčemu, dozrát, ale Salome už tančí, Herodias už má plán a kat už brousí meč… Nestalo se vlastně nic. Jen život byl rychlejší než Herodovo přijetí evangelia. Neboli - zase se něco vecpalo před tu tichou nenápadnou záležitost s Ježíšem, o níž vypráví Křtitel. Evangelium je tiché, nenápadné, i když je káže divous ve velbloudím kožichu s divokými včelami ve vousech. Evangelium nezná marketing… Neboli - život byl zase o něco agresivnější, než zpráva o pokání. Neboli na evangelium nikdy není vhodná doba, není čas…

Neboli - to, co známe všichni. Pak už je člověku jen hloupé se nějak vracet, třebas po létech, znovu nabírat dech víry, znovu to otevírat. Život jde přece dál a lépe než vstoupit dvakrát do téže řeky je najít jinou řeku nebo alespoň rybník.

Herodes nechal svou šanci utopit nejen v oslavě, ve vzplanutí k nevlastní dceři a v krvi Křtitelově, nýbrž prostě ve víru života, v proměnách doby. Pomíjivé zase jednou zvítězilo nad nepomíjivým. Pragmatické přátelství s Pilátem byla - viděno očima věčnosti - slabá náhrada za přátelství Boží.

Nám Herodův příběh nabízí revizi vlastních příležitostí. Snad včas, dříve než učiníme bláznivý slib rozhodnutí, nebo, obrazně řečeno, než Ježíše oblečeme do výsměšného královského šatu a odešleme k Pilátovi. Nebyla by to jeho promarněná šance, nýbrž naše.

Ale dík za tu šanci, ještě trvá. Pro mě a pro každého.
Amen.

Dnešní neděle se podle křesťanského roku jmenuje „Rogate“, tedy „proste, volejte“. Název neděle znovu připomíná, že víra je především vztah, vědomí nějakého partnerství, a že k víře patří nedílně „komunikace“. Tedy přímo rozhovor, dialog?

To je právě potíž. Komunikace, komunikace, slyšíme ze všech stran, dokonce i silnice se úředně nazývají „komunikace“ a s mobilem na uchu se někteří zřejmě již narodili. Zavaleni množstvím komunikování v dnešním světě, často chceme a potřebujeme být spíš sami než - zase s někým mluvit a jednat. Na druhé straně je naše stálé „komunikování“ tak návykové, že je neumíme opustit ani na chvilku: někteří po příchodu z práce domů běží ještě v botách nejprve zapnout rádio nebo televizi; aby něco hrálo. Na dovolených u moře, na chalupách i v lese se to hemží přehrávači a přijímači, odevšud něco duní a šumí. Na třetí straně je naše komunikace často zvláštní: mluvíme, ale neposloucháme, mailujeme a „esemeskujeme“, ale nevidíme se a necítíme; vlastní sdělení „mezi řádky“ se ztrácí. V jednom kresleném vtipu mají mladí rande - sedí vedle sebe v parku na lavičce… a posílají si zamilované esemesky.

Modlitba je komunikace velmi podivná. Nic v ruce, nic na uších, nic před očima. Žádné decibely ani šum, žádný viditelný protějšek. V televizi sice také žádný protějšek není, člověk „komunikuje“ pouze s barevnými pixely nebo prokládaným řádkem, ale iluze, že moderátor je tu s námi a my s ním, je téměř dokonalá. V modlitbě ovšem žádnou takovou iluzi nemáme – tichý člověk tváří v tvář tichu obývacího pokoje.

„Maličko, a neuzříte mne, a opět maličko, a uzříte mne.“> Ani učedníci tomu tenkrát nerozuměli. Na neporozumění měli větší právo než my, měli Ježíše mezi sebou a neviděli jen ho možná v noci. My rozumíme, na první pohled přinejmenším té první části: „maličko a neuzříte mne“. Protože to opravdu trvalo jen pár měsíců a Ježíš učedníkům zmizel. Nejprve na tři dny do hrobu Josefa z Arimatie, a potom zcela jistě po několika týdnech. Však „nanebevstoupení“, svátek, který se slaví čtyřicátý den po Velikonocích (bude to tento čtvrtek) je definitivním potvrzením onoho „zanedlouho mě již nespatříte“. Neboli „vaše komunikace bude omezená“, vaše modlitba bude založena jinak, na jiných principech, než jiné vaše setkávání a jednání.

Učedníkům se vysvětlení dostalo až později – po Velikonocích, jako nám. Že Ježíše nevidíme, jsme přijali a nakonec si zvykli. Nic s tím nenaděláme.

Ale co s modlitbou? Tu zvláštní komunikaci s Bohem jsme převedli na „jednání“, kdy předkládáme žádosti, říkáme jim „prosby“ nebo lépe „přímluvy“ a očekáváme jejich vyplnění. A protože tušíme, že nic není zadarmo, snažíme se žádosti podpořit drobným závdavkem ve formě závazků a slibů, těm říkáme pokání. Někdy se odhodláme k závazku většímu, ten pak nazýváme „obětí“, myslíme přitom na starozákonní lid, který obětoval pravidelně, i na tradiční křesťanský půst. A protože pamatujeme i na Ježíšovo „milosrdenství chci a ne oběti“ (Mt 9,13) snažíme se dát své obětavosti dobročinný účel, aby mohla být využita. Ale přiznejme si, že zhusta naše milosrdenství má v sobě skrytý rozměr úplatku na vyplnění proseb a žádostí.

„Jednání s Bohem“ se nám ovšem, přiznejme si rovněž, příliš nevede. Způsobují to nesnáze na obou stranách: člověk se těžko nutí k jednání, kde partnera nevidět. Bůh sám se ozývá jen někdy, a nesvedeme to jen na vlastní malověrnost nebo nesoustředěnost.

Ale je tu ta druhá polovina slavné věty, „maličko a opět mne uzříte, zanedlouho mě opět spatříte“! Nadějný závěr Ježíšova výroku čeká na své rozuzlení, podobně jako ono „budete-li o něco prosit Otce ve jménu mém, dá vám to“. Převedeme-li i tento Ježíšův nadějný slib do našeho způsobu komunikace, pak se tady sám Bůh zavázal k něčemu, co se zdá nemožné, snad to ani není správné a – ani to neplatí.

Budeme se muset vrátit zpět, tam, kde Ježíš začíná vykládat ono „zanedlouho mě opět spatříte“. Ježíš už připomněl „Přímluvce, Ducha pravdy“, trochu tajemnou veličinu, zatím v pozadí. Naznačil, že partner v rozhovoru, „druhá strana komunikace“ bude jiná, zvláštní, nepřístupná běžnými způsoby. „Zanedlouho mě opět uzříte“, i vaše zření bude jiné, vaše modlitba nebude jako jiné vaše mluvení a jednání. A na konci té zvláštní komunikace, modlitby, čeká vysvětlení onoho „budete-li o něco prosit Otce v mém jménu, dá vám to“.

Je však třeba začít vážněji. „Budete plakat a naříkat, ale svět se bude radovat“, říká Ježíš na vysvětlenou. Proč má člověk plakat, nad čím, z jakého důvodu vysvětlí druhý, kratičký text, který jsme četli jako základ kázání: „Hle, satan si vyžádal, aby vás směl tříbit jako pšenici.“ Proč si satan vyžádal a proč dostal svolení, můžeme nechat stranou, vysvětlení by nám nepomohlo. Ale zlo je přítomno. Ani to není žádný objev, nemusí být člověk křesťan, aby to poznal, a nemusí číst Bibli!

Zvláštním objevem je, že Ježíš s tím počítá a satana bere vážně jako skutečnost, která do tohoto světa patří. Nejde teď o „postavu“ satana, osobu či osobnost, ale o zlo, které se jeví, jako by mělo vlastní záměr. A ten záměr je mu povolen! A musí s tím již žít, má to jít a jde to! Zlo je „kryto“, pod ochranou, pod kuratelou!

Objev je smutný, ale zároveň velmi nadějný: se zlem se počítá. I s tím, že komunikace s Bohem není jednoduchá jako povídání s kamarádem, ani falešná jako puštěná televize. Ano, i to je zlo, že nám nejde modlit se jednoduše, samozřejmě, že si s Hospodinem nelze chatovat po webu! Že nad modlitbou budeme mít pořád trochu rozpaky, otazníky, někdy i pochyby, kéž by to nebylo! Ale je to tady, má to být a je to zahrnuto do celkového smyslu.

Ale mnohem větším objevem je pokračování: „Já jsem však za tebe prosil“. Nikoli Šimon Petr, který se celý život bude utkávat s tím satanem, Pokušitelem, zpochybňujícím a relativizujícím, ne Šimon se modlí. Sám Ježíš prosí za Šimona, aby se jeho spolehnutí nerozviklalo definitivně. Nikoli Šimon se pokouší navázat v modlitbě kontakt s „druhou stranou“, nikoli chudák Šimon, který zoufale mačká knoflíky u modlitební virtuální reality, nikoli Šimon, který si namlouvá, že mluví s Hospodinem a přitom volá do prázdna! Šimon nic! Nic člověk, žádné iluze o spojení, to sám Hospodin navazuje komunikaci!

Před chvílí se svět radoval a učedníci plakali, podle předpovědi Ježíšovy v Janově evangeliu. Nevím, proč se svět radoval, snad ne z nářku učedníků! Proč učedníci plakali, tuším. Protože život je těžký a život učedníka v jistém smyslu ještě těžší – kromě problémů světa řeší problém komunikace s velmi nedostupnou „druhou stranou“. Protože si pak někdy musí nahradit modlitbu „jednáním“ s Bohem o vlastních žádostech a čekat, jestli dojdou naplnění nebo ne.

Ale teď, když za Šimona prosil sám Ježíš, mohou mít učedníci radost. Protože spojení bylo navázáno bez jejich krkolomných pokusů. „Žena, když rodí, má zármutek, neboť přišla její hodina; ale když porodí dítě, nevzpomíná už na soužení pro radost, že na svět přišel člověk.“ Když se rodí modlitba, bolí to. Ale když je spojení navázáno – a nikoli lidskou aktivitou, je to radost. „I vy máte nyní zármutek. Uvidím vás však opět a vaše srdce se zaraduje a vaši radost vám nikdo nevezme.“

V takové chvíli už netřeba se na nic ptát. Proč? Může se stát, že člověk v takové chvíli bude už všechno vědět? Proto se nebude na nic ptát? Vědět vše musí vzbuzovat spoustu otázek, a ta těžká hlava! Ne, ten, kdo se neptá, nemusí z jiného důvodu, než že by věděl vše. On ví, co potřebuje. Ví, že druhá strana v komunikaci je pořád „on-line.“ Ví, že si nemusí dělat starosti, protože jeho starosti leží v rukou někoho jiného. Proto se nemusí ptát a může se radovat.

„To vše jsem vám říkal v obrazech.“ Ne dnešní kazatel, už Ježíš sám v Janově evangeliu ví, řeč víry je řečí obrazů, že „Duch pravdy, Přímluvce“ stejně jako „budete-li prosit v mém jménu, Otec vám to dá“ nejsou definice ani veličiny, nýbrž obrazy, které lze sice také pochopit špatně, ale které jedině mohou přiblížit, co je modlitba.

„I vy máte nyní zármutek“. Ano, Ježíši mezi námi, máme zármutek, protože nám nejde modlit se tak, jak bychom chtěli a možná i jak bychom měli za „výhodné“. A je dobře, že nám to nejde. Protože pak by se nám modlitba opravdu zhroutila do nepovedené karikatury – do „jednání“.

Ale už víme, že modlitbu držíš ty sám. To ty se modlíš, ty navazuješ spojení, ty oslovuješ. Ty prosíš a – snad – i za nás děkuješ?! Pak my smíme jen zmlknout a tiše vnímat tvou blízkost. Ve tvé blízkosti pak smíme otevřít svá srdce. Protože do tvé blízkosti jsme tvou modlitbou za nás postaveni se vším, co nás tvoří, se svými radostmi si starostmi, silami i slabostmi, díky i prosby, vítězstvími i prohrami, nápady i pokušeními. A tvá modlitba za nás to vše proměňuje.

Je to divné, ale právě proto se můžeme radovat. Ne kolik nám toho Bůh vyplnil, případně jak málo našich žádostí zůstalo nevyřízených. Nýbrž proto, že i když zdaleka vše neběží podle našich představ, i když „satan si vyžádal“, někdo za nás prosil a, jsme si jisti, prosí pořád. Však jestliže ve čtvrtek bude svátek Nanebevstoupení Ježíšova, příští neděli bude svátek seslání Ducha svatého!
Amen.

Příběh o samařské ženě je podobný některým dobrým filmům. V nich je děj sice také důležitý, ale není nijak výrazný. Chceme-li mít plný užitek z celého obsahu, je třeba si všímat nenápadných, okrajových detailů a souvislostí, okolností, barev, rekvizit, drobných epizod, které jakoby omylem či náhodou leží opodál. Dílem, které lze uvést jako dobrý příklad, je nový český film „Karamazovi“. Teprve když takový film pořádně promyslíme, „provzpomínáme“ nebo ještě lépe, vidíme vícekrát, porozumíme všem souvislostem.

Vyprávění o samařské ženě by - jako obyčejný příběh - bylo nejednoznačné a neprůhledné. Není divu, že zavdalo příčinu k písničce „Ráchel“, krásné sice, ale míchající dva příběhy biblické a další nebiblické do pohádky o hliněném džbánu, který se chudé dívce proměnil mocí tajemného poutníka ve džbán zlatý. V biblickém „originále“ naopak žena džbán u studny zapomene (J 4,28), protože má plnou hlavu jiných otázek. Kdyby to byl obyčejný příběh, musel by asi končit závěrečným slovem té ženy zhruba ve smyslu: „Že já k té studni vůbec chodila! Teď si nesu spoustu otázek a ještě nemám džbán!“

Jako biblický příběh, právě z Janova evangelia, jej čteme jako scénář „prorockého divadla“ nebo „jevištního kázání“. Čtenář je vtažen do drobné symboliky s jediným záměrem: ukázat, kdo je Ježíš a co přináší. Takových textů je u Jana víc, právě Janovo evangelium píše často podobná „jevištní kázání“ nebo “zvěstné scénáře“, naopak si příliš neláme hlavu s přesnou kronikářskou faktografií. Detail tu nemá roli popisnou, nýbrž je bytostnou součástí poselství, jako by Jan říkal: nejde vůbec o to, jak to přesně bylo, naopak jde velmi, velmi o to, co to znamená uvnitř. Kupř. ve chvíli, kdy Ježíš nasytí velký zástup dvěma chleby a pěti malými rybičkami (to známe u všech evangelistů), pokračuje Jan „druhým dějstvím“, kde Ježíš vykládá, co je to pravý chléb, chléb života, pokrm věčný (Jan 6).

Jinde nechá Ježíše poeticky říci: „Já jsem vinný kmen, Bůh Otec vinař, posluchači pak ratolesti na vinném kmeni“; z těchto rekvizit pak odvine velmi závažné sdělení o Božím soudu a odpuštění (Jan 15).

Tyto tři příběhy nejmenujeme náhodou. Chléb, víno a voda jsou živly křesťanských svátostí, jediných biblických: Křtu a Večeře Páně, a autor evangelia to při psaní dobře věděl! Jeho poetické kázání“ o svátostech poví víc, než leckteré studie: tři živly jsou viditelná znamení neviditelných dějů, na živlech ovšem nezávislých. Boží láska mezi námi, moc Ducha svatého mezi námi, odpuštění a nová naděje - voda, chléb a víno. Jednoduché, obsažné, přitažlivé.

Těžiště příběhu o samařské ženě je ve verši, který jsme četli jako základ kázání: „Kdo by se napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému.“ Toto poselství napsali rodiče Johanky na krásné oznámení jejího dnešního křtu, souvislost verše se křtem je zřetelná, i když žena z příběhu pokřtěna nebyla.

Podívejme se na další okolnosti, možná nenápadné. Stane se to Samařance, pohance nebo „polopohance“, ženě, která prostě určitě není „z církve“. Něco o Bohu ví, i o přicházejícím Mesiáši slyšela, ale je to jen „tušení stínů“. Zastavena poutníkem je překvapena nadvakrát: oslovuje ji muž, a oslovuje ji Žid. Ji, ženu, k tomu Samařanku „nižšího náboženského původu“. Ženě se tím dostává pocty, ale ona si to neuvědomuje, protože neví, kdo je ten poutník. Tak to také bývá: člověku se dostává pocty, že jej nečekaně osloví Pán života, ale člověk si to neuvědomuje.

Žena reaguje přirozeně: věcně a povrchně. Že poutník hovoří o živé vodě, vezme na vědomí, ale nijak to „neřeší“. Asi má na mysli, že voda je dobrá, životodárná, navíc toto je voda ze studně „Jákobovy“ studna historická, voda prověřená. Jinak pojem „živá voda“ není na co navázat. Žena si ale věcně všimne: pán nabízí vodu, ale nemá kýbl. Tak to také bývá: člověk reaguje věcně a povrchně. I tam, kde by lépe bylo mlčet a zkusit jít do větší hloubky.

Slavná studna, kterou vykopal praotec Jákob, jistě dává vodu nějak zvláštní, posvátnou, tradiční. V té vodě je život, i tato voda však vyžaduje nádobu. Žena tak ukazuje zákonitosti nejen fyzikální, nýbrž i náboženské. Voda potřebuje džbán, „duchovní věci“ potřebují náboženství. Džbán podrží vodu pohromadě a umožní manipulaci s obsahem. Tak i náboženství je džbánem na duchovní věci.

V tom má text hlubokou pravdu, k tomu lze říci jen „zaplať Pán Bůh za náboženství“. Dík za křesťanství i židovství, za církev, i tu Českobratrskou evangelickou. Dík za text Bible, za liturgii, za starokřesťanská vyznání víry, nakonec i za církevní zřízení. Bez „džbánu“ náboženství a církve by se obsah roztekl. Neměli bychom se kde, s kým ani proč scházet ani jak „tekutou víru“ předávat. Obsah by se rozpustil v obecných „duchovních“ nebo náboženských pocitech a dojmech.

Studna, kterou vykopal praotec Jákob, je dobrá studna. Na ni navazovali další studnaři, Augustin, František, Jan Hus nebo Jan Blahoslav. Ale i po vodě z těchto studní a džbánů může přijít znovu žízeň. Neboli: ani náboženství židovské nebo křesťanské, ani učení víry křesťanské nebo židovské nebo jiné nejsou živou vodou. Jsou dobrými studnami a džbány, jest je přijímat s pokornou vděčností. Ale samy o sobě nejsou ještě živou vodou.

Neurčitě tušíme, kam se Ježíš bude v rozhovoru se samařskou ženou ubírat dál. Nicméně stojí to za to: „Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky.“ Tedy: je tu nějaký ještě nějaký trvalý zdroj, nikoli pomíjivý. Prameny, studně i džbány mohou vyschnout, náboženství se může přežít, kult může udusit kultura. A teď to přijde: „Voda, kterou já mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému.“ Tedy: voda, ta darovaná, se sama stane zdrojem, zřídlem. A stane se to dokonce V NĚM, v člověku samotném, v něm vznikne zdroj! A tento zdroj bude směřovat, cílit k věčnému životu.

Ten popis není nezávazná poetická imprese. Ukazuje zcela konkrétně a přesně určitým směrem.

Jenže chudák Samařanka, že k té studni nešla jindy! Zachtělo se jí, prosté ženě – polopohance té vody. Znělo to lákavě: „Zdroj ve mně samé, nosit jej stále s sebou, kdykoli se napít, nikdo ti jej nemůže vzít, věčný život k tomu, co víc si přát?“ Ale sotva se zeptá na podrobnosti, je přivedena ke svému nejvšednějšímu životu: žije už s šestým mužem, ten ani není její manžel; jakými složitými zápletkami se asi její život ubíral! Tak to také bývá: člověk by si chtěl užít duchovna, mystického vzletu, ale je na to příliš těžký. Člověk příliš váží, jeho starosti i hřích jsou příliš těžké na to, aby se s takovým závažím dalo létat!

Ale poutník ženu nekoupe v jejím zauzleném životě, naopak jí, pohance, podává lék. Tak to také bývá: setkání se Vzkříšeným přináší odpuštění, že by to člověk nečekal. Proto je třeba ten „lék“, který Ježíš daroval Samařance, opakovat všem: židům, křesťanům, moslimům i buddhistům, také ateistům: „Živou vodu“ nedává nikdo a nic jiného, než Hospodin sám svým Duchem, svou mocí. Zaplať Pán Bůh za „nádoby“, řekli jsme, ale „přichází hodina, ano již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili. Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, mají tak činit v Duchu a v pravdě.“ (J 4,23-24) „Duch“ a „pravda“, nejsou filosofickým pojmem a etickou normou. Duch i Pravda jsou mocí odpuštění, hýbající člověkem, svědomím i beznadějí. To je živá voda, kterou nelze nalít do džbánu, i kdyby byl podle Spirituál kvintetu ze zlata!

„Živá voda“ není tekutina, ani ideologie, ani tajemná energie, vzlínající z vody křtu. Zdrojem živé vody je jen a jen Boží moc, navštěvující člověka. Naplno to Ježíš řekne o chvíli později, když „v poslední, velký den svátků vystoupil a zvolal: "Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije! Kdo věří ve mne, 'proud živé vody poplyne z jeho nitra', jak praví Písmo." To řekl o Duchu, jejž měli přijmout ti, kteří v něj uvěřili. (J 7,37-39)

Ježíš tu vědomě cituje Starý zákon – a ten má také svou souvislost: „Cožpak nemáš lámat svůj chléb hladovému, přijímat do domu utištěné, ty, kdo jsou bez přístřeší? Vidíš-li nahého, obléknout ho, nebýt netečný k vlastní krvi? Tehdy vyrazí jak jitřenka tvé světlo a rychle se zhojí tvá rána. Před tebou půjde tvá spravedlnost, za tebou se bude ubírat Hospodinova sláva (…) budeš-li štědrý k hladovému a nasytíš-li ztrápeného, vzejde ti v temnotě světlo a tvůj soumrak bude jak poledne." Hospodin tě povede neustále, bude tě sytit i v krajinách vyprahlých, zdatnost dodá tvým kostem; budeš jako zahrada zavlažovaná, jako vodní zřídlo, jemuž se vody neztrácejí. (Iz 58,7-11) Tak to také bývá: Duch svatý dává odpuštění, z něho pak sílu k novým činům, k novému pojetí života.

Co všechno umí živá voda!
Amen.

Některé biblické texty příliš často nečteme. Kázání na hoře nebo podobenství o milosrdném Samařanovi jsme při bohoslužbách slyšeli mnohokrát, ale žalm 133., kdo na něj kdy slyšel kázání? Většinou jej známe jen ze zpěvníku, z doslovného a dost bizarního přebásnění. „Jak olej vzácný s dechem nardovým, když vylit stéká na vlas bratrovi, tak bratřím voní sedmý den; jak vůně, která z brady velekněze po vousu stéká na lem v kněžské říze, jak Áron byl by v chrámu sám; jako když vlahé rosy chermónské vlažičkou svlaží hory siónské.“ Kdy takovou píseň zpívat?

Ale žalm v Bibli je a je třeba vzít jej vážně. Na první pohled divný a nesrozumitelný, pro dnešek by jeho výpověď mohla znít aktuálněji. Možná však bizarní podání nutí k hlubšímu přemýšlení.

Áronovy vousy, polité olejem, který stéká i na kněžský talár, jsou úsměvné obrazy. Ale vše začíná „poutní píseň“ - to je návod, jak rozumět: zpívá jej poutník na cestě. Není důležité, odkud a kam jde, píseň ho může napadnout kdekoli, ale asi je poutník sám, „daleko od svých, daleko od domova“ a vzpomíná. Asi nejpřiměřenější je představa Izraelce, putujícího ze vzdálené krajiny do jeruzalémského chrámu. Je to možná daleko, cesta je namáhává, poutník musel nechat doma svému osudu hospodářství, asi i své blízké, nikdo neví, co se může stát.

A přesto mu stojí za to putovat do chrámu a prožít tam – co vlastně? Několikadenní svátek, bohoslužby, předepsané oběti. Ještě něco? Ano, poutník se setká také se vzpomínkami, dávnými zvyky a tradicemi. Ještě něco? Můžeme srovnat sami se sebou, když „Říkám si, má to vůbec cenu, když hledám zpěvním ráno v neděli, říkám si, má to vůbec cenu, nebo mám zůstat ležet v posteli?“ zpívá se v jedné oblíbené písničce mládeže ve zpěvníku „Svítá“.

Těší se poutník také na setkání se známými i neznámými stejné víry, nebo na prostředí chrámu? A ještě vážněji: těší se poutní na setkání na setkání s Hospodinem?

Aby se mu lépe šlo, poutník si zpívá. Je to modlitba v písni. Možná to ale celé začíná jinak, docela upřímně: „Proč vlastně do toho kostela jdu? Mohl bych zůstat doma a nemít obavy o manželku, o děti, o dům i dobytek. Kdoví, co se tam může stát! Musel jsem vše nechat na služebnících a nedospělých synech, ostatně, kdyby byli větší, šli by se mnou… Neměl jsem zůstat doma?“ - „Jenže bych nesplnil povinnost, objevit se jednou za rok v chrámu.“ - „Takže to dělám z povinnosti?“ - „No, vlastně taky, ale ta povinnost je tu pro mě, mně k pomoci! Je to dobře předepsáno, jinak by mě mnohé věci v tom shonu všedního dne a roku nenapadly, rozkutálely by se mi pod tlakem vážných hloupostí a hloupých vážností! Je to jako se sedmým dnem: člověk si odpočine, hlavu provětrá, přijde na jiné, vzácnější myšlenky.“ – „Ale tady si neodpočinu, to doma na gauči by bylo líp, mám to daleko, ve dne horko, v noci zima a ještě mě můžou přepadnout!“

Tak se to v poutníkovi možná mele a sváří.

„Co se vlastně bude dít?“ – „Budou bohoslužby. Budeme obětovat jako všichni ostatní, uslyším zpěvy, s ostatními budu i já zpívat, budeme i tiše stát na chrámovém nádvoří a prožívat Boží blízkost. Bude nás tam mnoho, přijdou ze všech končin, od jihu z negebské pouště, asi i z Beer-šeby, od východu ze Zajordání, z Jafo, od Karmelu, z pobřeží Kineretského moře, možná i z dalekých krásných chermónských kopců a z Dan.

To vše je říše Hospodinova, kam vlastně sahá? Kde má své panství náš Bůh a kde ne? V chrámu při svátcích býváme všichni společně, neznáme se, ale jsme si důkazem, že Boží láska a moc sahá od východu k západu, od severu k jihu, přes hranice kmenů, národů, povah, mentalit. Však uvidím tu sbírku „originálů“! A s nimi všemi stát před jedním oltářem a dívat se společně na obětní dým stoupající k nebesům, to je hluboká společnost!“

Jestli poutník takto přemítal, uvažoval stejně, jako my ve středu s konfirmandy. Ptali jsme se, proč se učíme zpaměti a při bohoslužbách pak společně opakujeme třeba Apoštolské vyznání. Protože se shodneme v tom nejvážnějším a nejhlubším. Kolik lidí se shodne nebo neshodne na spoustě hloupostí a drobností, my možná také, ale nadto se shodneme v tom nejvážnějším: víme o Bohu Otci a Synu i Duchu a jemu svěřujeme svůj život, jemu děkujeme a jemu jsme odpovědni.

Poutníkovi se v hlavě odvíjejí vzpomínky na dřívější setkání, na návštěvy chrámu ještě s rodiči v mládí. Je tak spojen s předky, kteří již odešli „k otcům“, i s těmi, s nimiž se nezná, ale za několik dnů s nimi bude stát před oltářem. Uvědomuje si jednotu „Božího lidstva“ kolem smlouvy Hospodinovy. Proto si zpívá. Jeho píseň má jen čtyři sloky, malé popěvky, které se dají donekonečna opakovat.

Když se poutník dostal až sem, ví, že to hlavní, proč jde do chrámu a co tam hodlá prožít, je pospolitost lidu před Hospodinem. Svornost jako Boží dar. Uprostřed spoluobčanů z široka daleka panuje jednota v nejdůležitějším. Lidé jsou různí, různých zájmů i zkušeností, názorů i zvyků, ale – stojí před jedním Pánem života a vědí to! Poutník může doufat, že kdyby se mu něco stalo, pomohou mu cizí lidé, stejně jako on jim. Poutník nemusí bojovat o místo na slunci, o půdu a životní prostor, nemusí se cítit ohrožen neznámými sousedy. Všichni jsou lid Hospodinův!

Toho si poutník váží zejména uprostřed dalších národů, namnoze nepřátelských. Vždyť žije mezi Egyptem a Mezopotámií, mezi Pelištejci i Edomci, mezi Kaldejci a Asyřany. I pro tuto vklíněnost mezi nepřátele má poutník radost z jednoty bratří a sester před Hospodinovou tváří.

Poutník přitom vzpomíná na své předky. Ti ho poprvé přivedli do chrámu, ukázali mu, kdo je Hospodin, učili jej tuto píseň, jak ji převzali od svých otců a matek. Už po staletí se píseň dědí a s ní i víra a svornost. Poutníkovy myšlenky se rozbíhají do obrazů: vidí kněze u oltáře, současného i toho prvního, Árona. Vidí svátek, kdy jsou kněží uváděni v úřad – cítí vůni skořice, puškvorce i myrhy z posvátného oleje. Vůněmi byly mazány i důležité chrámové předměty, truhla smlouvy s deskami Desatera. I kněží, jako svatí, oddělení služebníci, byli pomazáni posvátným vonným olejem, inaugurační akt byl vždy velkou slavností. Izraelci si tak zobrazovali, že Bůh je stále při nich, že je jim nablízku, že ještě pořád, zas a zase trvá jeho milosrdenství. Že to byl člověkem vymyšlený kult, ritus? Proč by Hospodin nemohl promluvit i v lidských tradicích?

Blízkost, svornost, jednota lidí je Boží dar. Není to jednota názorů, ale mnohem víc: jednota lásky přes různost názorů. Tato svornost má původ v jednotě před Boží tváří.

Ale nejen chrámem žije poutník. Je tu také všední život, šest dnů práce a živobytí, starosti o dům a práci. Poutník zemědělec to vše shrne pod jednu starost: o vláhu. Není divu v zemi chudé na vodu. Vláha je tam totéž, co zdraví pro staršího člověka nepevné konstrukce nebo zaměstnání pro lidi na Mostecku. Nejde jen o vodu, nýbrž o vše, co člověku někdy a často chybí nebo může chybět. Vláha je symbol plného života.

Tak se v písni objevil obraz oleje i vody. Dvě tekutiny jsou znamením tělesného i duchovního rozměru života – kněz v chrámu a úrodné pole. Poutník ví, že nevystačí jen s jedním nebo druhým. Pravý plný a harmonický život zná a má obojí.

A poutník ví, že obojí se odvíjí od Božího požehnání. Až přijdou nesnáze, prohry, přijde hlad nebo nepřítel, který chrám rozboří, bude to smutné. Ale Boží požehnání se jistě vrátí.

O několik století později bude Ježíš naposledy jíst spolu s učedníky. Bude to před ukřižováním. Ale zase, jako tenkrát v žalmu: Boží požehnání se jistě vrátí. A zase bude patřit věcem „vezdejším“ i těm, jimž říkáme „duchovní“. Proto Ježíš láme chléb, jídlo pro tělo, a víno, nápoj k radosti i ke svornosti. A přitom říká: chléb, to je MÉ tělo, vlastně můj život, moje láska, Boží láska, Boží požehnání. Víno je MÁ krev, můj život, moje obětavost a oběť. To čiňte na mou památku.

Poutník se tedy nakonec, přes všechny starosti i pochyby, do chrámu těší. Ví, že to není jenom kult a ritus, že to není „uspokojování náboženských potřeb věřících“, ani pohodlná cesta k duchovnu. Poutník ví, že Boží přítomnost ho bude provázet všude, ať bude, kde bude, v chrámu, doma, na cestách, v práci jako na dovolené. Poutník také ví, že požehnání nechrání automaticky před nebezpečím. Ale ví, že i uprostřed nebezpečí může prožít Boží blízkost. Možná i skrze tváře a ruce svých sousedů, spolupoutníků a spoluobčanů.

Ať toto požehnání provází i nás na našich cestách. A ať se zase všichni shledáme – doma se svými blízkými, v chrámu se svými blízkými, a s Hospodinem v každé chvíli.
Amen.

Nebudu zastírat, že k tomuto přemýšlení mě přivedlo právě léto – ten zvláštní kontrast klidu a ruchu, který se objevuje v celé společnosti. Na jedné straně si mnozí vybírají dovolenou a touží prožít několik dní či týdnů v klidu, tichu, bez stresu a honiček. Že je to vykoupeno cestovní horečkou, dnes horší o stokilometrové šňůry aut na hlavních tazích od severu k jihu, je třeba přijmout, jinak to prý nejde, za letní klid u moře to stojí. Na druhé straně rekreační oblasti jen duní a rachotí ruchem, hlukem, zábavou a obchodem. Klid vykoupený kraválem, kravál střídaný – snad – tichem a klidem.

Hluk provází současného člověka na každém kroku, nejen v létě. Není to jen nezbytný důsledek civilizace. Jistě, technické prostředky, doprava, mobily nás nutně provázejí skoro všude. Ale mnoho hluku vyrábíme sami zbytečně, a zdá se i záměrně. Mnozí lidé pouštějí rozhlas nebo televizi hned po příchodu domů nebo do práce – proč asi? Najít restauraci, kde něco nehraje, je velký problém, ptal jsem se na to číšníků, prozradili mně, že vypnout to nesmějí, mají to od vedoucího zakázané, proč asi? V obchodních domech je reprodukovaná hudba nepsaný zákon; manažeři dobře vědí, že se tak lépe a víc utrácí – proč asi? V rekreačních centrech odevšud rachotí nebo duní cosi, vzdáleně připomínající hudbu, jedna velká „matějská pouť“ – proč? Dokonce při procházce u moře v zapadajícím slunci, kde dávají svůj nádherný koncert křičící rackové a mořské vlny, o nichž i lékaři vědí, že mají významné psychoterapeutické účinky (a vědí i proč), potkáte lidi, kteří mají na uších sluchátka empétrojek…, proč asi?

Primární potřebou tu není zvuk či hluk. Primární potřebou je – nebýt sám. Ale nikoli být s druhými, ti jsou obtížní, nýbrž nebýt se svým vnitřním „já“, to je ještě obtížnější. Jen se zastavme někdy v tichu na několik minut. Jen tak seďme a snažme se všechno pustit z hlavy. A zjistíme, že je to - možná kupodivu - nepříjemné. Člověk neumí a nechce být sám. Hlavou se začnou honit myšlenky, většinou nepříjemné: co jsem pokazil v minulosti, co asi pokazím v budoucnosti, protože z toho mám už nyní strach. Co jsem včera nestihl a co asi nestihnu zítra. Kdo mě naštval tehdy a kdo mě štve nyní. I hezké vzpomínky mají trpkou příchuť: bylo to krásné a už se to nevrátí. Zbývá jediné: jakási zvláštní naděje, že ještě něco přijde. Že když se nějak přičiníme, něco uděláme, něco se povede nebo prostě budeme mít štěstí, bude dobře.

Ticho člověku skoro vždy postaví před oči nějakou samotu, nějakou nejistotu a nějakou úzkost. Samotu, protože i když máme kolem sebe různé lidi, všelijak dobré nebo méně dobré, nakonec jsme to my, sami se sebou a před sebou. Nejistotu, protože nevíme, co bude a vlastně ani do hloubky co bylo a proč a jaký to má smysl nebo konec. Úzkost pak pramení z obojího: stojíme tváří v tvář životu, o němž nevíme proč a jak a kam. Jen výjimečně silní filosofové svou tuhle absurditu života (skutečnou nebo zdánlivou?) unesou.

„Smutná jest tato řeč.“ Slyšíme-li ji, máme chuť pustit rádio nebo utíkat někam do multiplextu, kde bude tepat ruch doby, všechny naše smysly budou zaměstnány ze všech stran a podobné myšlenky nás přejdou, obejdou, nebo spíš my obejdeme je. Ale neodpovíme je a nevyřešíme.

Starozákonní Izaiášovo poselství nemůžeme v dnešní době uchopit jinak, než jako obraz, podobenství, ale velmi přesné a nám blízké. Nestojíme uprostřed rozhodování, ke které politické mocnosti se přidáme, jako Izrael tehdy, to za nás řeší jiní a není to příliš aktuální ani důležité. Nepotřebujeme předně vojensko-politickou ochranu jako Izrael tehdy, alespoň my tady v této chvíli. Neřešíme ani problém náboženské příslušnosti jako Izrael tehdy, jsme-li křesťany, nemáme většinou pádný důvod na tom něco měnit, přes všechnu nejistotu a neurčitost své víry; to by musel přijít hodně lákavý kult. Ale posuneme-li Izaiášův děj jen trochu do obecnější a obraznější roviny, najdeme: „Uskutečňujeme záměry a uzavíráme závazky“ (Iz 30,1), „odcházíme a sestupujeme do Egypta“ (v.2), „hledáme záštitu u faraóna, utíkáme se do stínu Egypta“. V obrazné zkratce tu nacházím svůj život. Hledám a plánuji, rozhoduji se, utíkám, to vše rychle, ve stresu, ale pokud možno efektivně. Mám k dispozici různé nástroje a pomůcky, vynálezy moderní doby, techniku i psychologii, kulturu i široké možnosti informační, mnohé umím a tak běžím a běžím, „uskutečňuji záměry a uzavírám závazky…“

„Uskutečňujete záměry, ale ne moje“, je výrok Hospodinův, „běda, synové umínění!“ A co jsou záměry Hospodinovy, ozve se hned první, sebeobranná otázka. Dekalog? Ten (jakžtakž) držím. Chodit do kostela, být pokřtěn, trocha obětavosti, trocha odpuštění? S modlitbou je to těžké, ale tak nějak, alespoň v kostele nebo před spaním? Vůbec ne! Takhle si Izrael své životní cesty také dokázal vysvětlit a omluvit. To je vnější plášť víry, ale Dekalog opravdu do hloubky a hlavně „záměry Hospodinovy“ v roce 2008 pro mne, tebe a tebe taky, jsou mnohem jemnější. Možná složitější, ale spíš jednodušší, ale určitě mnohem nenápadnější, skrytější.

Pak Izaiáš pokračuje v obrazech „egyptské“ lacinosti i nebezpečí: lvice a lvi mezi lidmi, zmije a ohnivý had létající – i v Izajášově době je to podobenství jisté kultury, politiky a jistého náboženství, jistých hodnot, jistého životního stylu a cesty. Do této země přivážíte vy, Judejci, svůj majetek na hřbetě oslů. Váš majetek ale nejsou vaše věci, vybavení domácnosti a šperky. Váš majetek, Judejci, je Boží přítomnost mezi vámi, že víte o Něm a on o vás, že máte jeho požehnání a víte to, že on vás zbavuje vaší úzkosti ze smrti a nebytí, že léčí absurditu života, aniž by k tomu potřeboval analýzy a definice, že léčí vaši samotu tím, že je uprostřed vás, s vámi, ve vás. A tento majetek pomalu vypadává z vašich kapes a tašek na zádech oslů cestou do Egypta. Dojdete-li tam, nastoupí lvice a lvi, zmije a létající hadi, další útočníci na váš poklad. Pak už nebudete vědět, čí jste a proč jste, znovu na vás zaútočí úzkost a znovu budete hledat další Egypt, další útěk, další hluk a kravál, jen pryč a pryč, do dalších náhražek štěstí a do dalších iluzí.

Ale nevyhneme se otázce, co jsou záměry Hospodinovy? Je zvláštní, podíváme-li se na celou Izaiášovu kapitolu a její kontext, jak málo je tam řečeno o tom, co být má, co je správně, proti šíři, s jakou je popisováno nebezpečí. Jako by Izajáš strašil, docela barvitě pouštěl hrůzu, aby s Judejci - pro všechno na světě - něco otřáslo! Vždyť jsou tak klidní, tak v pohodě, nic netuší a ze všeho se vykroutí!

I ten jeden jediný verš, kde je naznačena odpověď na naši otázku, je skrytý ve velkém odstavci, nazvaném „Marný útěk“: „Neboť toto praví Panovník Hospodin, Svatý Izraele: "V obrácení a ztišení bude vaše spása, v klidu a důvěře vaše vítězství.“ (Iz 30,15)

Asi nemůže zaznít odpověď překvapivější. Poté, co se ozvalo mnoho obrazných výhružek, poté, co nám před očima pochodovali ještěři, draci a šelmy, kdy se čtenář viděl jako soumar, vlekoucí svůj poklad do náruče zlodějů, nyní, jako odpověď se ozývá skoro banální, nesenzační, nebojovné, nepřevratné „obrácení a ztišení je vaše spása“.

Obrácení je křesťanům zprofanované slovo. Jako by na nás hřímali pouliční evangelizátoři třicátých nebo devadesátých let. Tady to však není náboženská floskule, nýbrž skutečné naznačení směru, protože vše začíná „odcházíte a sestupujete do Egypta“, tedy pohyb, skutečně cesta života někam, nějakým směrem. A pokračuje „utíkáte do stínu Egypta“, ale to není dobrý stín. Nakonec pak „tam Judejci přivážejí svůj poklad“ k utracení a rozmrhání. „Obraťte se“ není to příkaz (proč bych měl poslouchat?), není to plamenná výzva (na ty jsme dávno alergičtí), je to podaná ruka. Je to nabídka nového směru, tichá nabídka pomoci.

Vrchol překvapení, ale i vrchol naděje přináší „ve ztišení je vaše spása“. Ztišení – co to je? Modlitba? Jistě, ale nejen a určitě ne v první řadě. Meditace? Možná, ale určitě nejen a v první řadě. Pokání? Určitě, ale ani tu to nezačíná.

Podle biblické a věřím i evangelické zkušenosti začíná vše u samotného Hospodina. On je mezi námi a s námi a s námi, netřeba k němu šplhat ani modlitbami, ani meditacemi, ba ani pokáním. Stačí o něm vědět, přijmout jeho přítomnost. To nejsou čáry ani rituály, není to v liturgii ba ani ve svátostech. On tu je bez našeho přičinění.

Tuto Boží přítomnost mohu vzít, prožít, vnímat. Obrácení začíná zastavením, zastavení přináší ztišení, to přináší klid. Z klidu pochází důvěra, z ní pak vítězství nad úzkostí, samotou i nejistotou.

Na začátku všeho je zastavení. Ne žádné abstraktní, pomyslné či polovičaté uvažování, že bych měl zpomalit, zamyslet se, že to jednou všechno promyslím, nýbrž skutečné usednutí, konec všem plánům, ohlížením i vyhlížením a pouhé vnímání, že On je s námi a my s ním.

Biblický verš však končí smutně: „V obrácení a ztišení bude vaše spása … vy však nechcete.“ Že se člověku nechce, potvrzuje hluk v obchodních domech i v rekreačních střediscích. Ale všudypřítomný hluk má alternativu: ztišení. To nepřivolá Hospodina, netřeba ho přivolávat, je tu. Ale ztišení člověku umožní přiblížit se k odpovědi, co jsou Boží záměry. A jestliže chci svůj život prožít smysluplně, měl bych tuhle odpověď hledat.
Amen.

To je velmi známé podobenství, krátké, na první pohled jednoduché. Zpodobňovaným „předmětem“ je království nebeské, a každému je jasné, že tak záhadný, neprůhledný předmět je možné zobrazit právě jen příměrem, metaforou, alegorií. Podobenstvím.

Jenže podrobné čtení, při němž se do textu trochu víc zahloubáme, nám před oči postaví víc otázek než odpovědí. Protože – co jsme se dověděli o království Božím? Nečteme Bibli proto, že nám její jinotaje připadají tak zábavné, vlastně nečteme ani Bibli pro ni samu. Bibli čteme proto, abychom rozuměli sobě, svému životu, abychom jí obohatili svůj život, nebo, lépe, abychom s pomocí Bible svůj život znovu ustavili, nově založili. Bibli čteme proto, že doufáme, věříme, že skrze ni k nám promlouvají nejen dějiny a moudrost shromážděná za staletí a generace, nýbrž že k nám skrze Písmo promlouvá sám Hospodin. Jak promlouvá Písmo v onom jednom verši podobenství o pokladu?

Nechme pro začátek království Boží stranou. Je jako tajenka, již zatím neznáme. Nechme stranou všechna předporozumění, především to, že pro království Boží je nutné všechno opustit. To by nás odradilo, protože ono „všechno“ známe docela dobře, království Boží však nikoli a opustit známé kvůli neznámému, je přinejmenším zbytečný risk.

Především je překvapivé, že dotyčný protagonista podobenství nic nehledal. Výklad, že je nutné zbožně kutat, kopat, zahloubávat se do modliteb, bohoslužeb, liturgií či mystických vznětů, neplatí. Podobenství by znělo jinak, kdyby dotyčný byl pilný, šel by na pole, aby okopal brambory, kopal by, kopal, pracovitý, unavený, ale šťastný z dobře vykonané práce, a najednou by motyka by zvonivě narazila na truhlu. To by byla krásná odměna za píli, ale byla by to pohádka. Tady nic o kopání není. Jen „našel“. Jak – není řečeno, není důležité. Poklad ukrytý, ale dotyčný jej našel – zajímavý obrat!

Nálezce reaguje přinejmenším vychytrale, poklad znovu ukryje. Zřejmě proto, aby jej nemusel odevzdat. Nálezce zjevně našel poklad na cizím poli. Nikde o svém nálezu nemluví, radost musí skrývat. Když si vzpomeneme, oč v podobenství jde, je to hodně jinak, než jak známe z Bible odjinud. Uzdravený si svou radost nenechá pro sebe (Mk 5,20), učedníci, apoštolové z vnitřního přetlaku víry, naděje i lásky zvěstují, cestují, kážou. Nálezce pokladu poklad znovu ukryje, pokud možno lépe, než byl poklad ukryt dříve.

Aby mu poklad patřil, musí koupit celé pole. Aby mohl koupit celé pole, musí prodat vše, co má. Poklad zřejmě nešlo prostě odnést a přivlastnit si jej, nálezce pokladu taky nebyl nějak zvlášť bohatý, když jeho dosavadní majetek obnášel hodnotu jednoho pole. Jinak by znělo, kdyby to byl majitel hradů a zámků, plantáží a cenných papírů – a to vše by dal za jednu minci, jednu poštovní známku. Tak by se ukázalo, jak je ta mince či známka cenná. Tady má poklad hodnotu pouze jednoho pole. A to má být království Boží! Nakonec, abychom učinili poslední otazník nad vžitým výkladem, podobenství končí otevřené. Nevíme, co nálezce dál s pokladem udělal, jak s ním naložil, jak jej využil. Jen prodal vše a koupil pole. O pokladu, vlastním tématu podobenství, už se nic nedovíme.

O království nebeském existuje v Novém zákoně mnoho výroků, všechny symbolické, obrazné, většinou podobenství: „království Boží je jako…“. Všechny jsou jen částečné, jako každý obraz; všechny se dívají jedním úhlem pohledu. Proto čtenář ví: chce-li se z Písma dovědět něco o království Božím, měl by slyšet všechny obrazy, všechna podobenství a z nich biblický obraz poskládat. I ten bude zajisté jen obrazem, protože o takové skutečnosti nelze hovořit popisně. Ostatně i sám pojem „království nebeské“ je symbol, „jen“ obraz, znamení!

Co je království nebeské? Je o co stát? Ani křesťan si s královstvím nebeským neví příliš rady, přes vyučování, konfirmaci, Nedělní školu i nedělní kázání zůstává obraz neprůhledný a mnohoznačný, natož pak člověk, jemuž Bible není každodenním čtivem! Někteří je mají za posmrtný život, jiní za konečné vítězství Ježíše Krista bez bližšího upřesnění, ještě další za naplnění vlastní přestav o životě (světě) bez problémů, starostí, prostě za svět nejkrásnějších idejí. Nekřesťan pak nemá ten pojem vůbec za co uchopit a odkazuje jej někam do církevního učení o vládě křesťanů nad světem. To je samozřejmě omyl, ale co jiného by se dalo čekat od církve i od takového pojmu?

Jak na to odpoví naše podobenství?

1) Království Boží existuje. Totiž „existuje“ – o povaze bytí, o tom co je a jak je, zda může být bytí „ne-zjevné“ vedle „jevového“, přemýšlejí filosofové. O bytí království Božího není nic víc řečeno, než že platí. Není tu nic k analýze, ke zkoumání, nic pro experimentování. Jsoucno království nebeského zatím lidské reflexi nenabízí dočista vůbec nic. Písmo pouze „informuje“, že království nebeské je. Podobenství o pokladu na poli především říká: pozor, je tu taková veličina, již stojí za to mít v paměti. Zatím nic víc, protože království nebeské není zjevné.

2) Přesto však království nebeské je k nalezení. Člověk z podobenství poklad našel. Neví se jak, zda poklad našel náhodou, nebo jej k němu něco přivedlo, něco ho navigovalo, věděl kde hledat? On je našel. Ale hledat království nebeské neznamená podle podobenství nějaké zvláštní, mimořádné úsilí. Návod jak hledat, kdy a kde není předmětem zájmu. Jen to, že je lze nalézt.

A přitom – ještě nevíme, co vlastně našel, jak to vypadá, jak se království nebeské projevuje. Člověk z podobenství to nikomu neřekl. Mohli bychom čekat, že z jeho reakce něco o království nebeském vyčteme, že je nálezce svým jednáním přiblíží. Ten „někdo“ poklad pouze našel – a ukryl. Ukrytí pokladu usvědčuje nálezce z podvodu nebo jisté mravní nedostatečnosti, protože měl nález přiznat. Ale chápeme ho, i tak ho však koupě pole stála vše, co měl; kdyby nález nezatajil, majitel by pole neprodal, nebo za takovou cenu, že by si to nálezce již nemohl dovolit.

3) Takže to jediné, čím něco o království nebeském prozradí podobenství v chování nálezce, je radost. Radost tak veliká, že stojí za to, udělat vše, aby o poklad nepřišel – včetně ukrytí pokladu. Království nebeské přináší radost tím, že je, že je nalezeno, že o něm člověk ví, že jej zná, že tuší jeho velikost, cenu a význam pro svůj život.

Shrňme nyní, co si o království nebeském obyčejně myslíme: je to něco tajemného, o čem mluví Bible, něco, co přijde až jednou, co se týká pravděpodobně života po smrti nebo možná druhého příchodu Pána Ježíše Krista. Něco, co se obsahem blíží pojmům „ráj“, „nebe“, „věčné spasení“. Současně si přiznejme, že ani s jedním tím pojmem si příliš rady nevíme, protože nepatří do našeho „vezdejšího“ života, všechno to jsou pojmy „duchovní“, náboženské, církevní, tak trochu „odjinud“.

Nyní shrňme, co o království nebeském povědělo podobenství. 1) Království nebeské není něčím s oblasti chimér, domněnek, pověr nebo výmyslů, nýbrž je to skutečnost - byť běžně nezjevná, neviditelná, skrytá. 2) Dále že přes tuto nezjevnost je království nebeské k nalezení, k zachycení, pochopení, porozumění, přijetí. 3) A hlavně (to je asi nejdůležitější poselství), že nálezci přináší radost. Ta radost není vnucená, násilná, nálezce ví, z čeho má radost a proč. Ale my ne!

Všimněme si, že až dosud podobenství po čtenáři nic nechtělo. Království nebeské je k nalezení, byť zůstává skryté. Ale aby bylo nalezeno, netřeba nijak namáhavě kopat a kutat tělem, duší či duchem. A hlavně, nalezení přináší velkou, srozumitelnou, docela pozemskou radost.

4) Pak přijde poslední motiv: totiž to „prodal vše a koupil pole“. Všimněme si, nekoupil poklad, nýbrž pole, za to, co prodal. Poklad není ke koupi, nýbrž k nalezení! Prodej všeho ukazuje, že je třeba něco obětovat, hlavním sdělením je však velikost radosti. Stálo mu to za to. Království nebeské stojí nade vše, co máš. Neboli: vše co máš, je v souhrnu malé proti významu a ceně toho pokladu. Nad morální tlak, který bychom tu ze zvyku tušili, slyším v podobenství sílu radosti neznámého, jemuž stálo za to prodat vše, co měl (ono toho taky mnoho nebylo). Všechno co měl, se ukázalo menší, méně hodnotné ve srovnání s tím, co našel.

Podobenství nenutí čtenáře, aby asketicky volil buď to, co má (rodina, jméno, práce i volný čas), nebo království nebeské. Podobenství nežádá žádné „hop nebo trop“. Míří jinam: království nebeské tu je, nejen bude až jednou. Už tu je a je k mání, třebaže neviditelné. A stojí za to, třebaže se to zdá být risk.

5) Nakonec: podobenství neříká, co se s nálezcem dělo potom, co udělal, jak se dál ubíral život. Jako ve správném příběhu čtenář v ději nachází sám sebe a podobenství dopíše každý sám. Teprve naše popsání odpoví nejvážnější otázky: kde království nebeské lze zahlédnout a co dále s ním. Jak promluví do každodenního běžného života, aby naše radost byla také tak velká, jako u člověka – nálezce z podobenství.

A jestliže někdo už něco dopsal, něco poznal, nemusí si to nechat pro sebe. Ať o tom poví ostatním! Sám budu velmi zvědavý.
Amen.

Věříš v Boha? Tak zní lehká, rychlá otázka po náboženském zájmu či nezájmu, podobná otázce, zda fandíš Spartě nebo Slávii. Jak rychle zazní, tak rychle se na ni odpovídá „věřím“ nebo „nevěřím“. Ale jak vypadá obsah toho „věřím“? Všimněme si, že snadněji se řekne „jsem věřící“ než „věřím“. Protože ono „jsem věřící“ je takové statické, méně živoucí, méně osobní a - méně závazné.

Většinou se touto otázkou myslí otázka po církevní příslušnosti, i když to zdaleka není totéž. Obsah ve smyslu otázky po existenci či neexistenci Boha byl dávno shledán jako nepřípadný, ve víře jde o něco jiného, veřejnost se však právě tohoto výkladu velmi úporně drží: věříš v Boha = věříš, že je, nevěříš = není. Nesouvztažnost víry a existence Boží krásně vyslovil jeden bratr (nikoli ze Strašnic) v soukromém rozhovoru: „On možná Pán Bůh ani není, ale o to víc působí.“

Ve víře nejde o existenci Boha, na ni se nelze ptát, předmět otázky není definovatelný. Nelze popsat Boha, lze se o něm jen domnívat či nedomnívat, lze učinit nějakou zkušenost, té věřit nebo nevěřit jako zkušenosti s Bohem, také si lze o Bohu vymýšlet a své názory vydávat za pravdu. Lze také výpovědi „o Bohu“ odmítat a priori jako nepravdivé.

Nebo lze věřit.

Ale: nejde-li ve víře o existenci Boha, oč tedy? O zakotvení v životě, o výchozí bod, vnitřní prostor, kam utíkám, když nevím, jak dál, když jsem bezradný, když cítím, že mně nikdo neporozumí, nepomůže, když je mně hodně špatně nebo hodně dobře. Pak vzniká představa víry jako třinácté komnaty, skrytého intimního prostoru, o němž se nemluví, který se nesdílí, kam se nikdo nevpouští. „Víra je soukromá záležitost“, slyšíme někdy jako deklaraci náboženské svobody, „víra je záležitost intimní“, jako vysvětlení cudnosti, bránící člověku mluvit o tom, jak rozumí vzkříšení, odpuštění hříchu nebo Boží vůli. Určitě je víra soukromá, určitě je intimnější než cokoli jiného, ale nejen. Víra je také věc veřejná, společenská a společná. Když se obě polohy rozpojí, zůstane prázdná církev a prázdná třináctá komnata. Takový prázdný dům se rychle stane squatem, kde se zabydlí kdeco a kdekdo z oblasti obchodu s iluzemi. A prázdná třináctá komnata nikdy nezůstane jen tak: buď se zmenšuje a zmenšuje, až zmizí, nebo roste a roste, až praskne. Atrofované nebo obézní duchovno jsou dvě velká nebezpečí dnešní doby.

Dnešní člověk často odmítá církev, protože církev ho omezuje. Každý má přece vlastní rozum, aby dovedl posoudit, co ve svém duchovním prostoru potřebuje, co chce a je schopen přijmout. Nechce být uzavřen do jednoho učení ani do jednoho typu projevů víry. Kdysi se začaly v Evropě i v USA budovat ekumenické dálniční kostely, aby i lidé na cestách mohli slavit neděli, pak se ukázalo, že ještě lépe je budovat kostely přímo v multiplexech, tam je navštíví více lidí. Dnes tyto hypermarketové hyperkostely neprovozují církve, nýbrž si je pronajímají jiné „subjekty“. Ukázalo se, že vedle supermarketu, servisu počítačů a posilovny se kostel komerčně vůbec neztratí. „Duchovno“, zbavené dogmatiky jedné z církví, „duchovno“ jako součást lidských potřeb se stalo lukrativním obchodním artiklem. A protože duchovní nauky se vyvíjejí rychleji než výpočetní technika, roste konkurence. Cenová politika duchovna je podobná počítačům: nové je velmi drahé, ale cena rychle spadne na desetinu. Stále nové, spolehlivější, objevnější, v moderním balení propagované duchovní výrobky… Lidé nechtějí být členy žádné církve, ale v Boha věří kdekdo, skoro každý. „Něco bejt muší.“

Tak i vzácná ekuména i potřebný mezináboženský dialog vydaly své vedlejší nahořklé ovoce. Kdo jsi? - „Nejsem katolík, evangelík, ani křesťan. Jsem člověk rozumný na druhou, pestrý a mnohotvarý, rozvíjející se, budující a hlavně – vyvážený. Od všeho trochu, jen ne jednostrannost. Žádný fanatismus, žádná bigotnost!“

Kdo je tedy křesťan? Když jedou do Lurd vlaky poutníků, chtějících se setkat s papežem nebo doufajících v uzdravení, novináři jimi říkají „věřící“, ostatní jsou „nevěřící“. Do kostela chodí „věřící“, lhostejno jak, ti venku jsou nevěřící, lhostejno, že věří něčemu jinému. A ten, který věří v Boha Bible, ale nikdy by nejel do Lurd, je věřící, nebo ne? Pomoci odpovědět může vyprávění o Pavlovi v Efezu.

Když Pavel do Efezu přišel, našel tam pestrou kulturu, vzdělance, obchodníky, umělce i řemeslníky. Všemu vévodil Artemidin chrám, něco mezi chrámem svatého Víta a sochou Jana Nepomuckého na Karlově mostě: veliké, známé, zmiňuje je každý bedekr, a když si sáhneš, štěstí možná dosáhneš! Artemidin chrám bylo centrum náboženství, duchovna, náboženského folklóru i obchodu. Kvetl tam pestrý, mnohotvarý, rozvíjející se život, perspektivní a hlavně – vyvážený. Od všeho trochu, žádná jednostrannost, bigotnost, žádný fanatismus.

Zlatník Demetrios to řekl za všechny, věcně a pravdivě. Jako obchodník, výrobce suvenýrů, které pravděpodobně měly nějakou magickou moc, ale nestaral se o abstraktní teorie, o učení a dogmatiku:

„Všichni víte, že z této práce máme užitek. Vyděláváme, platíme daně, z nich se financují obecně prospěšné záležitosti. Přináší nám to slušnou životní úroveň a nezastírejme, že o ni nám jde v první řadě! Protože když máš peníze, máš i lepší lékařské ošetření, kontakty, víc ti projde, víc si tě váží, lépe zajistíš rodinu. Nejsme sprostí hmotaři, ale nehrajme si na anděly!

A k jakým důsledkům by vedla Pavlova řeč? Upadl by obchod, to není strašení, nýbrž věcné hodnocení. Ztratí vážnost moje práce výrobce magických modýlků Artemidina chrámu. Ale o mě nejde, já budu vyrábět třeba švestková povidla, ale upadne vážnost chrámu! Sníží se zisk z turismu, věhlas Efezu půjde dolů, dojde k celkovému poklesu atmosféry a životní úrovně. To vše pro jednoho apoštola, který řekne, že bohové udělaní lidskou rukou nejsou bohové. Možná má i pravdu, ale dopad takové pravdy na život je tak destruktivní, že ji raději neopakovat. Nakonec – oč v životě jde? O klid, štěstí, zdraví, ne?“

Nekritizujme Demetria! Ten muž má docela pravdu, nijak nevybočuje z obecného veřejného mínění. Dosvědčují to jeho spoluobčané - posluchači, kteří se po věcné Demetriově analýze rozzlobí tak, že je musí uklidnit až moudrý tajemník, a jen s pomocí velmi chytré diplomacie.

Kdo je tedy křesťan a co znamená věřit? Demetrios cituje Pavla: křesťan především nevěří, že bohové, vytvoření člověkem, jsou nějací bohové.

Zdá se to být málo. Přece dnes nikdo nevěří, že něco z lidské dílny je bůh. Že ne? Dobrá, dnes jsme alespoň dál v tom, že nevěříme v sošky a amulety. Že ne? Kolik pověrčivosti je v dnešním člověku! Hle, prázdná třináctá komnata zabydlená squatery!

Ale sošky a talismany nejsou to hlavní, co odděluje křesťanství od jiných věr, pověr a „pa-věr“. Kolik toho na člověka působí na místě božím, totiž na prvním místě v životě, čím vším se člověk nechá ovlivnit, okouzlit, vymezit a omezit! Kolik toho člověk pod tlakem doby považuje za důležité před vším ostatním! Kolik pnutí, tlaků a tahů určuje člověka 21. století, co mu bere klid a dává štěstí, to vše z lidských výrobků: idejí, nápadů, názorů, postojů, modelů a vzorů! Od dětství až po stáří je člověk napadán, zaměřován a zastřelován množstvím lidských výrobků, toužících se dostat na boží, totiž první místo!

Možná to zní jako moralizování. Kazatel však stojí v jedné řadě se všemi, křesťany i nekřesťany, členy církve i „věřícími na volné noze“, v palbě lákadel i hrozeb společenských, politických, etických i filosofických, kulturních i obchodních, každodenních i ojedinělých. Tu strach, tu zas touha, tu něco přifoukne móda, tu zas veřejné mínění.

Apoštol Pavel ale netupil bohyni Artemis, jak šikovně připomněl efezský městský tajemník. To není jeho ani náš úkol. Ale s „pomocí“ Demetria připomněl: až budeš, člověče, přemýšlet o tom, zda jsi nebo nejsi „věřící“, neptej se, zda věříš nebo ne, že je Bůh. Ptej se, co tě dnes, včera a zítra motivuje, co řídí tvá rozhodnutí a jakým směrem. A zjistíš, že stále znovu, v každé chvíli stojíš na křižovatce víry a nevíry, křesťanství a pohanství, ať jsi pokřtěn nebo ne, chodíš do kostela nebo ne, ať jsi farář, presbyter nebo náhodný návštěvník, mladý nebo starý.

Podaří-li se ti vymést všechny „bohy – výrobky“ z prvního místa svého života, z onoho „božího piedestalu“, není ještě vyhráno. Protože tam zůstane prázdné místo. S prázdným božím prestolem se ovšem nedá dlouho vydržet, sama gravitace lidské psychiky tam vždycky nějakého toho boha dohodí. Proto psali Židé Starý zákon a křesťané zákon Nový. Proto prožili učedníci setkání s Ježíšem a naplnění Duchem svatým. Proto má své místo církev, křest, Večeře Páně, bohoslužby a kázání, společné zpívání písní a sdílení modliteb, aby to první místo v lidském životě, boží trůn, nezůstalo prázdné a nedostali příležitost náhražkoví bohové.

A podaří-li se vymést všechny bohy udělané rukama lidskýma z prvního místa, není vyhráno natrvalo. Protože každý den přináší nový pohyb, novou cestu a s nimi i nové útoky na Boží trůn. Tak to je a být má, jsme svobodní lidé. Znovu a znovu bude stát člověk na křižovatce víry a nevíry, křesťanství a pohanství, ať byl pokřtěn nebo ne. Protože ne každý pokrok je cesta opravdu kupředu. Ale tato každodenní cesta s možností volby – k Bohu nebo od něho – je také požehnáním života. Protože o co jiného doopravdy jde? A tak díky za takový svobodný život.
Amen.

Čas od času se objeví v církvi, i v té naší, názor, že církev je v krizi. Synodní rada takové hlasy dostává od členů církve tu v dopisech, jindy při setkání ve sborech. Naposledy takový větší text dostala před týdnem od jednoho kolegy faráře. Text byl ve vidění špatného velmi věcný, asi jako zpráva o černých klávesách na klavíru. Jsou černé a jen černé…

Podobné hlasy je dobré slyšet, pokud znají cestu ven. Ještě lepší jsou je přímo s krizí pracovat. Hovořit o krizi může být věcné a konstruktivní, lépe však s ní rovnou zápasit.

Mluvíme-li dnes o krizi v církvi, můžeme najít mnohé černé klávesy: vylidněné venkovské sbory, kde kromě faráře téměř nelze najít jediného člověka, který by byl ochoten něco ve sboru dělat. Nejvyšším projevem obětavosti takového „evandělíka“ je přijít na bohoslužby. K projevům krize patří zmenšující se počet řádných, tedy zapsaných a platících členů, menší počet křtů a svateb, zchátralé budovy a inventář. Také nejednota názorů na citlivé veřejné otázky, patří sem i nikoli protikřesťanský, ale výrazně antiklerikální postoj veřejnosti.

Před patnácti, dvaceti lety byla krize také. Tentokrát byla jejím znakem nedůslednost ve vyrovnávání se s minulostí, váhavé a vrtkavé řešení lustračních kauz jednotlivců i celé církve.

Kdy krize církve vlastně začala? V šedesátých> letech se prvně výrazně ukázalo vylidňování kdysi naplněných sborů – dnes ti, kteří o krizi hovoří, vzpomínají na šedesátá a sedmdesátá (!) léta jako na téměř zlaté časy! V padesátých> letech přišla krize s nástupem totální moci jedné strany a do sborů se zahryzly znárodňovací a kolektivizující křivdy. Mezi oběma světovými válkami> se církev rozrostla na téměř trojnásobek, ale prof. Hromádka už tehdy hovořil o krizi, která české evangelictví postihuje, když upadá tradiční písmáctví, rodinný život nad Biblí, písničkou a modlitbou a evangelictví se projevovalo hlavně plochým antikatolictvím. O krizi českého evangelictví během tří set let po Bílé Hoře> netřeba hovořit – byla téměř likvidační. Reformace, o níž samotné někteří hovoří jako o nezdařené, vyrostla z krize středověké> církve v 11. a 12. století, ale již některá starší mnišská hnutí vznikla z krize většinové církve, hlavně po velkém církevním schizmatu v 11. století. Církev v prvním tisíciletí výslovně o krizi nehovoří, ale dnes se na její tažení Evropou díváme velmi kriticky. Církev prvních století> byla zmítána zápasem s heresemi a proti nim, čištění církevního učení bylo lemováno mnohými krizemi jak po konci pronásledování církve, tak před ním. A už se rychle blížíme k biblickým> časům, Pavlovy nářky nad slavným korintským sborem, svědectví o velkém konfliktu (mezi křesťany původem z židovství a těmi druhými) v církvi ještě v prvním století ukazují, že církev je v krizi od dob našeho Pána Ježíše Krista. Od dob Petrova zapření, od dob, kdy Petra – skálu nazval Ježíš satanem. A půjdeme dále nazpět, k Božímu lidu Staré smlouvy – uvidíme totéž, od dob zlatého telete, které si v očích lidí hrálo na samotného Adónaje. Krize církve je předním znakem jejího života, možná nejtypičtějším.

Není divu. Církev není firma, aby šly přesně definovat její struktury a síly, které jí hýbají. Ve firmě lze popsat pavouky a toky odpovědností, informací, rozhodovacích pravomocí i úkolů. V církvi má nejdůležitější rozhodovací pravomoc Hospodin, nejvýznamnější silou disponuje Duch svatý a nejvyšší autoritou je Ježíš Kristus. To, čím církev žije, co ji při životě drží a má držet, oč se církev má opírat a hlavně, jak to vše uplatňovat v praktickém životě, se nedá přesně popsat; vše je v pohybu, ve svobodě, mnoho skutečností se nedá prokázat, vypočítat se nedá vůbec nic. Jestliže někde lidé „nechodí do kostela“, kdo, co za to může? To jste, bratře kolego, zmínit zapomněl. Vlastně nezapomněl, neměl jste co říci. Jak chcete měřit kvality kazatelů a presbyterů, jak chcete kárat někoho, že není plný víry, radosti z evangelia a moci Ducha svatého? Koho chcete kárat za to, že nemá tolik píle a obětavosti, aby deset hodin týdně věnoval dobrovolné práci na vinici Páně, konkrétně v ČCE? Jestliže se někde zmenšil za dvacet let sbor na čtvrtinu, příčinu lze pojmenovat jen při zvlášť očividných okolnostech. Jsme-li smutní, že se naše děti neumějí modlit, kdo je tomu měl naučit, nenaučil-li, proč? Za co chceme kritizovat rodiče, že neuměli svým dětem předat živou víru?

O jednom kazateli naší církve říkají posluchači, že nekáže, nýbrž kárá. Doufám, že po dnešní neděli si podobné hodnocení nevysloužím také, protože koho chceme kárat? A za co? Lze kárat za malověrnost, za neochotu, neobětavost, nepíli? A čeho káráním dosáhneme?

Jediné, co můžeme, je poslouchat Písmo. Uslyšíme kázajícího a kárajícího Jana. Káže do Efezu a kárá efezské, to snad vyslechnout můžeme. A jestli pro sebe najdeme povzbuzení nebo snad i napomenutí, Písmo opět vyhrálo. Efezský anděl (posel) slyší nejprve chválu. Efezský klavír má i bílé klávesy. Poslem může být správce sboru, apoštol, ale i celý sbor. Sbor má být poslem, andělem pro své okolí. Strašnický sbor je beze vší pýchy andělem Strašnic.

„Vím o tvých skutcích.“ Vím o tvém úsilí, doslova o namáhavé práci, kterou konáš vytrvale. Nemluví za tebe pouhá slova, konáš. Církev, která by mluvila a nekonala, neplní svůj úkol. Jsi rozhodný, posle efezský, znáš a máš kázeň, nikdo ti nemůže vyčítat laxnost a pohodlnost. Nemáš problém s ochotnýma rukama pro nejrůznější službu neboli diakonii, pro vyučování neboli katechezi, pro zvěstování neboli misii. Jsi pořádný v teorii i praxi, máš uklizeno v učení i v kostele. Netrpíš polovičatost, netrpíš ani zlé.

Tady se zarazíme – kdo jsou asi v Efezu ti „zlí“? Sobečtí, nepřátelští, zrádci, zištní? Nebo jen ti polovičatí, viklaví a váhaví? Možná ti, kteří se prostě „nevešli“ mezi vytrvalé, usilovně pracující. Efezští křesťané si dali práci s poměřováním toho, co se ve sboru děje, s apoštolskou zvěstí. Za mnohými apoštoly, reformátory i tradicionalisty objevili podvodníky. Tak odmítli i Nikolaity, stoupence Mikuláše, křesťana - bludaře, jehož bychom dnes označili za populistického modernistu. Vyžadovalo to jistě velkou rozhodnost, představuji si namáhavé dlouhé a vážné rozhovory, které vedli efezští křesťané, nežli se sjednotili v hodnocení a postupu a odhodlali se k rozhodnému kroku vyloučit Nikolaity a všechny jim podobné ze sboru, oddělit se od nich a zachovat tak sboru jeho apoštolskou čistotu. Jan to znovu chválí, končí tím, že se to počítá efezským k dobru, protože skutky Nikolaitů nenáviděli stejně jako on sám.

Chválu efezských lze shrnout přímo Janovými slovy: „Máš vytrvalost a trpěl jsi pro mé jméno, a nepodlehls únavě.“ (v. 3) Mohl by Jan toto o naší církvi, o našem sboru, že mají vytrvalost, nepodléhají únavě a dokážou trpět pro Kristovo jméno? Kde by byla slova bratra faráře o krizi v církvi!

A přece! „Ale to mám proti tobě!“ Vytrvalé, neúnavné, pracovité, tvořivé a rozhodné efezské společenství sklízí kritiku. Čeho? „Už nemáš takovou lásku jako na počátku.> (v. 4) Slova zní tvrdě a jednoznačně: rozpomeň se na dobu, kdy jsi začínal. Rozpomeň se, jaký jsi byl, na svou lásku, jaká byla, a na to vše, co tvá láska dokázala, jak tě motivovala. Rozpomeň se na to, odkud jsi spadl! Jestli se nevrátíš, pohnu tebou jako svícnem, v němž hoří svíce, a ty se neudržíš a spadneš ještě níž!

Ale o lásce Jan nic víc nemluví. Není řečeno, ke komu láska (k Bohu, Kristu, k lidem, k životu, k Nikolaitům?), jaké ovoce by tato láska měla nést. Není řečeno, jak se kýžená původní láska snoubí s chválenou rozhodností, neúnavností a píli skutků? Neoslabila by láska právě rozhodnost efezských? Nestala by se vlivem lásky efezská církev beztvarým společenstvím, které snese kdeco a kdekoho, také kdejakou herezi, odchylku, kdejakou pluralitu a kdejaký šlendrián?

A právě toto už Jan nepoví. To je biblické zvěstování: nechává na posluchači, jak donese kázání od uší ke svému srdci, do jaké půdy slovo padne. Co udělá s rukama, nohama a hlavou? Zapadne do zapomenutí bez účinku? Nebo okoření rozhodnost a vytrvalost tak, že jim odejme tvrdost a nelítostnost? Nebo snad dokonce právě tato láska dokáže vytrvalost a rozhodnost vzbudit?

Jan chválil efezské asi tolik, jako je napomínal. Poté, co je chválil, napomenul je vzápětí pro nedostatek lásky a znovu je pochválil za odpor ke skutkům Nikolaitů. Jako by tak sám kolísal, jako by vychyloval váhu svých slov na jednu i druhou stranu, aby ukázal jejich nesnadnou syntézu. Končí hymnickým dovětkem, citujícím 1. knihu Mojžíšovu. Strom života je jeden ze dvou stromů v zahradě Eden, v ráji. Ale právě odtud, z blízkosti stromu života, byl člověk vyhnán pro svou samostatnost a pro touhu po emancipaci od Hospodina. Vyhnání od stromu života odejmulo člověku nesmrtelnost a učinilo cestu života od kolébky po den poslední. Zdá se to smutné. Jan ale otvírá novou polohu: „Tomu, kdo zvítězí, dám jíst ze stromu života v Božím ráji.“ (v. 7) Strom, od něhož byl člověk navždy vyhnán, se znovu vrací. Ale – pouze pro ty, kdo nezapomenou na to hlavní – na lásku.

Ke komu, k čemu lásku? Jak má vypadat taková láska v životě křesťana, ve sboru, ve staršovstvu, v církvi? Jak má vypadat v době krize nebo jindy?

Jde-li o tuto lásku v první řadě, oč vlastně jde?
Amen.

Téma konce světa je věčné. Jednak člověka zajímá, co bude jednou, nak nonci a ještě dál, jednak z toho má trochu strach. Není to tedy jen obyčejná zvědavost, nýbrž opravdu potřeba vědět, jakým směrem se ubírá celý svět včetně mého života. Výhled je důležitý na každé cestě, i na cestě života.

Téma konce světa zajímá člověka ještě z jednoho důvodu. Člověka netíží pouze vyhlížení (dopředu), nýbrž i rozhlížení (kolem sebe). Vidíme sami sebe uprostřed své životní situace, vidíme svoji rodinu, svou zemi, Evropu i celý svět. Uprostřed toho také svou církev, sbor, „své“ křesťanství. Rozhlížení po tom všem nám staví před oči řadu věcí hezkých, ale také těžkých, bolavých. Co převládá?

Za starých časů jsme byli zvyklí „nadávat“, stěžovat si, protože „to za nic nestálo“. Pak přišly časy „nové“ a my jsme viděli, jak kolem nás mizí podmračené pohledy. Díky za to. Jenže se také začaly množit úsměvy sice nadějné a optimistické, ale - naučené. Čím dál víc bylo zřetelné, že některé optimistické výhledy do budoucnosti jsou pouze naučené „image“, součást životního stylu s hlavním motivem: posílit prestiž člověka, pozvednout jeho konkurenceschopnost na trhu práce i trhu společenském. Takové „pozitivní vidění světa“ je jen dalším marketingovým tahem a trikem.

Pak mnohým tvář zase opadla a dostavila se, po havlovsku řečeno „blbá nálada“. Je z ní cesta? Kudy? Uprostřed toho stojí křesťanství a křesťan. Už ví, že tu není od toho, aby podmračeně kázal a káral, ale také ne proto, aby rozdával široké propagační úsměvy a ukazoval, že „s Pánem Ježíšem se žije lépe a radostněji, všechno jde tak nějak snadněji…“ Křesťanská existence kolísá mezi nadějností na jedné straně a střízlivou vnitřní pravdivostí na straně druhé. Má být křesťan nositelem naděje nebo soudu? Jistě, naděje, ale…

… od pradávna biblických dob je znamením posledních dnů soud. Čteme o něm u Izaiáše i u ostatních proroků. Pak se začteme do novozákonních evangelijních míst a budeme číst zase (také) „běda a běda“, uslyšíme o zatmění slunce, padání hvězd o katastrofách na konci věků. Ještě že konec je snad ještě daleko, řekneme si! Poslední kniha Nového zákona, Zjevení, se stala dokonce shrnujícím symbolem všech katastrof; apokalypsou nazýváme obrazně všechny pohromy, povodně, zemětřesení i velké dopravní nehody. Přitom řecké avpokalu,ptein nemá v původním významu nic společného s katastrofou, nýbrž znamená pouze „odhalit, zjevit“ bez negativního předznamenání. Ve Zjevení nejde v první řadě o popis hrůz a bíd na konci časů, základ zvěsti „Apokalypsy“ je velmi nadějný, ale málo platné, většinu textu tvoří vášnivé a barvité obrazy katastrof.

Odkud se bere lidská beznadějnost pro den poslední? Jestliže následující řádky budu formulovat jako otázku, pak otázka není jen řečnická. Opravdu se ptám: není vidění konce světa jako katastrofy důsledkem lidské sebekritiky? Když člověk vidí, jaký je sám, jaké je lidstvo, jak si nedokáže poradit s velkými a základními, často ani s malými projevy sobectví, strachu, ziskuchtivosti, hlouposti, jak by to mohlo dopadnout? Není katastrofismus náboženský, sociologický, kulturní i ekologický pouze realistické dotažení křivky vývoje do jejího vrcholového bodu?

Bible do tohoto, asi přirozeného, vidění temných konců vnáší nové světlo. Tím je Boží soud. Na první pohled vypadá jen jako další díl člověčího katastrofismu. Biblický Boží soud však nese nové motivy, převratné. Především Bůh je spravedlivý. To není na první pohled nic překvapivého, člověk si přitom představí vlastní spravedlnost, spravedlnost podle sebe, své kultury, své skupiny. Jenže Bůh, jak o něm vypráví Bible, je však spravedlivý jinak: Jako Dárce života je jediná opravdová záruka rozlišení dobrého i zlého, a to záruka absolutní. Jeho spravedlnost je neměnná a nezpochybnitelná. Tedy: dobro a zlo nejsou smíchány a nejsou odlišeny pouze lidskou dohodou, v průběhu časů proměnlivou. Dobré pro život je pořád stejné, neměnné, a zlo zůstává zlem, i když by bylo povoleno v celosvětovém trestním řádu.

Vedle toho je však Bůh milostivý. Nejen od betlémských jeslí, dávno předtím, řečeno biblickým vyprávěním již od dob, kdy nechal nad vodami a souší vzklenout duhu smíření, aby Noe, jeho sedm příbuzných a celé budoucí lidstvo vědělo, že v tom velkém kosmickém střetu spravedlnosti a lásky vítězí obě, aniž by to jakkoli ubíralo jedné či druhé.

Spojení lásky a spravedlnosti se v Písmu objeví mnohokrát. V našem prvním čtení se objevilo v podobě soudu nad národy a trestu pro mnohé. Ale není to jediná myšlenka čteného textu, hlavní výpovědí je vidění hory Hospodinovy, k níž se sbíhají mnozí a učí se Hospodinovým cestám. Ze Sijónu vyjde Zákon, tedy jednoznačné rozlišení dobra a zla, života a smrti, a dostaví se …

… kupodivu porozumění. Lidé porozumí, pochopí, přijmou a naplní! Důkazem porozumění budou radlice pluhů, ukované z útočných i katovských mečů, a vinařské nože, vybroušené ze zabijáckých kopí. Život přece jen zvítězil nad smrtí.

Dovedeme si představit větší naději? Znamená to, že konec věků nebude vítězstvím katastrof, hrůz válek a přírodních pohrom, nýbrž naopak, koncem všeho zlého ve světě! Znamená to, že apokalypsa je ve skutečnosti evangelium, dobrá zpráva, přinášející nejlepší výhled ze všech možných!

Tato naděje však zůstává pořád hodně vzdálená. Vysunutá na nejzazší horizont, jaký význam má pro náš padesáti- nebo devadesátiletý život? Pořád se nic nehýbe, jen to, co člověk sám tu a tam něco vylepší, tu zas zkazí.

Jen – se narodil Ježíš. Co se změnilo? Jedno dítě, nejobyčejnější z obyčejných, pravda opředené pozdějšími legendami, ale i takových bylo! Pravda, starozákonní proroci upozorňovali, že radostný konec světa bude předznamenán nadějí velmi, velmi nenápadnou, totiž že se narodí dítě, ale jak má člověk poznat toho pravého Mesiáše v záplavě miminek celého světa?

Poznali ho v Ježíšovi. Jak ho poznali, můžeme hledat v Písmu i v prostoru své vlastní víry, jinde nikoli. Jenže - řekněme to hodně provokativně, ale vyplývá to z Janova evangelia - nejde o tohoto Ježíše, nejde o nějakou tajemnou náboženskou víru v to jedno konkrétní dítě. Věřit v Ježíše není formule pro tajemné kultické přiznání k čaromocné nadpřirozené osobě. Víra v Ježíše je spolehnutí na toho, který je Dárce nebe i země i ručitel Života a jeho spravedlnosti. Neboli: věřit v Ježíše znamená vědět, že člověk sám, já ani ty ani nikdo jiný, není mírou věcí, protože člověk sám vždy bude strhávat rovnováhu spravedlnosti na svou stranu, na stranu svého vlastního sobeckého chtění, na stranu svých strachů, svého sobectví, tedy na stranu zlou. Kolik příkladů přinesly dějiny! Věřit v narozeného, přicházejícího Krista znamená věřit, že na horizontu světa a života stojí pravá láska a pravá spravedlnost, nikoli zlo, katastrofy a hrůzy. Věřit v přicházejícího Krista znamená mít naději, že to, co je vidět (kolem nás), není to nejdůležitější, co je, a naopak to nejdůležitější, přestože vidět není, skutečně JE. Ježíš Kristus je osobním znamením pro lidské oči, že konec života i světa je plný radosti, dobré budoucnosti, i když lidská zkušenost ukazuje něco jiného.

Pak můžeme rozumět i zdánlivému rozporu, kdy podle Starého zákona Bůh přichází, aby soudil svět, podle evangelia nikoli. Zákon soudí dobré a zlé. Spravedlivý a nezpochybnitelný zákon z rukou spravedlivého a nezpochybnitelného zákonodárce je sám soudem – stačí se pořádně podívat. Tak Bůh soudí svět skrze zákon života.

Jenže tím to nekončí. Vedle spravedlnosti je láska, přicházející, dějící se, realizovaná Boží láska, naplňující zemi pořád víc a víc. Každý rok o něco blíže, každý den také, každý náš úsměv, každé naše ztišení, každé odpuštění, které jsme dostali a pak poslali jako štafetu dál, můžeme vidět jako další krůček přicházející lásky.

Pán Ježíš nepřichází jen o adventu. Kristu nepřichází jenom v prosinci. Bůh se nerodí jen do Betléma. Můžeme to vidět právě tak na jaře jako v červenci. Ale v prosinci na to máme vyhrazený zvláštní čas, abychom nezapomněli. Proto zpíváme jiné písničky, máme adventní věnce, na nich svíčky. Abychom věděli, že Boží soud už přišel, spolu s Božím zákonem, ale Boží láska taky. Jen je potřebí se trochu dívat.

A víme, že křesťanská existence nekolísá mezi nadějností na jedné straně a střízlivou vnitřní pravdivostí na straně druhé, protože obojí je jedno a totéž: střízlivá vnitřní pravdivost, neoptimistická, nemarketingová, pravdivost kristovská, křesťanská, je sama plná naděje a radosti. To je advent.
Amen.