Kniha Přísloví znovu dokazuje, jak je Bible pestrá. Také, jak nesnadno ji číst. Obsahuje různé druhy textů, různé typy, na každý je potřebí nasadit jiné brýle, jiný způsob chápání, jiné rozpoložení mysli. Čtenář musí s rozmyslem „přepínat“ nejen podle své nálady, ale podle atmosféry toho kterého biblického čtení. Proto je čtení Bible tak těžké; normálně je člověk zvyklý „naladit“ na začátku knihy na její vlnu, nad Biblí však aby člověk stále přelaďoval.

Ale v tom je také síla a snad i kouzlo křesťanského svatého Písma. Tolik poloh, nálad, atmosfér, tolik úhlů pohledu, tolik možností uchopení života, všedního dne i svátku! Člověk nikdy není s Biblí „hotov“, a je-li přece jen pro tu jednu chvíli, zítřek postaví nové souvislosti, nové kulisy a Písmo promlouvá jinou řečí…

Kniha Přísloví shromažďuje výroky moudrých Izraelců z královských dob. Připisují se královi Šalomounovi, ale to jen proto, že ten se stal svou moudrostí příslovečným a tak vytvořil sběrný typ moudrého krále. Ale na autorství příliš nezáleží. Ani kdyby autor nebyl Izraelec, neubralo by to na síle jeho myšlenek. Skoro lze říci, že ani kdyby myšlenky nebyly z Písma, ze Starého zákona, neztrácely by na síle. Ovšem takto jsou nám mnohem bližší. Jestliže totiž kniha Přísloví řekne „Bůh“, víme, že myslí tutéž zkušenost, jako my, vyslovíme-li „Otče náš, kterýž jsi v nebesích“. Píše-li kniha Přísloví „na Hospodinu záleží“, vyjadřuje tak prakticky stejné vyznání jako my, zpíváme-li „Z tvé ruky, Pane můj, co dáváš, chci vzít.“

Začteme-li se do začátku 16. kapitoly, čteme jednotlivé myšlenky, jakési aforismy na pomezí poezie a prózy, úvahy prajednoduché a přesto nebo právě proto nesmírně hluboké. Kratičké, a proto dostatečně široké, aby unesly celou škálu možných výkladů, a přitom natolik jednoznačné, aby promluvily zřetelně. Ale jednotlivé myšlenky se spojují v jakési pásmo, skoro báseň; dovedeme si představit, že je na jevišti čte kultivovaný herec, pomalu jednu za druhou, nemusí k tomu být hudební doprovod, netřeba tanečnic… a v člověku se odvíjí vnitřní děj jak při „opravdovém“ divadle nebo při pohledu na obraz či sochu. Někdy posluchač okamžitě souzní a hlavou mu probleskne „to vím taky, ale neuměl bych tak říci“. Jindy se mu hlavou táhne řada souvislostí, dotažení, aktualizací. A ještě jindy se zarazí a řekne si „jak to, to přece ne, to se musí ještě promyslet!“

Každá myšlenka by mohla být samostatným základem nedělního kázání. Nechme je však promluvit vcelku a hledejme jejich společný, jednotný náboj. Mají jej.

Vystupují zde dvě veličiny, možná polarity, dva důležití aktéři. A významný je i vztah mezi oběma. Je to člověk a Bůh. Jsou od sebe rozděleni, mají k sobě daleko, alespoň zpočátku.

Šalomoun tak prozrazuje, že ví, jak to ve světě chodí. Ví to, přiznává to, nezastírá. Zná sám sebe i člověka jako takového. Šalomoun zná i mne - a tebe. Ví, že mezi člověkem a Bohem je ono stálé „ale“. Člověk míní, „ale“ Pán Bůh mění. Je to tím, že člověk má smysly a rozum, jimiž uchopuje svět kolem sebe, Boha však smysly ani rozumem neuchopí a jiných nástrojů nemá. To je potíž víry i nevíry, potíž života.

A kdyby jen to! Alespoň ten svět kdyby člověk smysly a rozumem uchopoval jednoznačně dobře a správně! Svědectví smyslů a rozumu by bylo věrohodnější. Jenže člověk i nad svými smysly a rozumem má otázky, oprávněné pochyby, protože smysly klamou, rozum se mýlí, kolikrát se ukázalo v životě, že člověk špatně viděl, špatně vyhodnotil, špatně se rozhodl. Kolikrát se podstatná část lidstva uviděla posléze na bludné cestě, ve slepé uličce, kolikrát i ti nejrozumnější se ukázali posléze jako svedení hlupáci! Je třeba poukázat ještě jinam než na statisíce, které zblbnuli nacisté nebo komunisté?

Tak člověk pochybuje nejen o Bohu, i sám o sobě. Ale rozumem a smysly se nedostane o mnoho dál, než zase jen tam, odkud vyšel. A Bůh? Kde ten se vzal? Vymyslel si ho člověk, říkají někteří, jako projekci všeho, nač sám nemá a čeho nedosáhne. Opravdu? Stejně nezajištěné tvrzení, jako to, že Bůh sestoupil a dal se člověku poznat. Kdo to rozsoudí? Zase jen člověk, ten, který má za nástroje pouze smysly a rozum, o nichž je předem jasné, že tuto otázku posoudit nemohou, protože Boha nemohou ani vidět ani myslet?

Tak člověk sám sobě sobě věří i nevěří, podle situace, a stejně tak i Bohu. Šalomoun to nazve „svévolí“, možná i hříchem, ale není to žádné laciné moralizování! Je to doslova svévole, lidská „svá vůle“, protože jinou vůli člověk k dispozici prostě nemá.

Lidská svévole vůči Bohu má někdy podobu nenáboženskou. Člověk Boha popírá, o sobě říká, že je nevěřící, o Bohu, že žádný není, on, člověk, že ho nepotřebuje, že Bůh je stejně zneužitelný politicky, ideologicky i v byznysu, jako jiné rekvizity a lidské výtvory, další šidítko, ale opiáty nepotřebujeme. V tom má člověk hlubokou pravdu.

Svévole má ale i náboženskou podobu: člověk začne o Bohu vytvářet mýty a ideologie. O Bohu, nad ním a kolem něho se navrství legendy, kulty, čarování, pověry. A také teorie, učení a dogmatiky: morální, filosofické, co je horší, někdy i fyzikální, kosmologické a biologické, a co je nejhorší, i politické. To dělají zhusta samy církve, malé, velké i největší, proto musela přijít reformace se svým požadavkem stálé revize a stálého, věčného reformování.

A člověk je zase na začátku. Člověk, člověk, člověk, pořád ve středu věcí, není to ono, ale jiný střed k dispozici není, jsou-li jediným kritériem smysly a rozum. Člověk nechce být ve středu, ale nemůže nebýt. Člověk chce být ve středu, a je zklamán.

A pak, do vší nejistoty, řekne náš „Šalomoun“: „Svěř Hospodinu své počínání!“ K tomu člověk jen vyhrkne: „Jak a komu svěřit své počínání? Poslední rozhodnutí je stejně vždy na mě, já zvednu ruku s květinou nebo mečem, já zdvihnu pěst palcem vzhůru či dolů! Já musím říci ano a ne, podepsat či nepodepsat, já se rozhoduji, nechám-li se pokřtít nebo ne! Řešení, které vygeneruje rozum na základě vstupů, dodaných smysly, nemůže být trvale a absolutně správné, jen relativně, dočasně, zkusmo a možná i nahodile.“

Člověk však tuší, že i tato relativita věcí je jen relativní. Naštěstí. Rád by pro svůj život pevnou oporu, rád by držel v ruce pevný bod, jehož pomocí by pohnul zemí. Člověk tuší nebo věří, že poslední hodnocení i poslední pravda někde jsou, že je někdo má, drží v ruce, nikoli však člověk sám. To člověka samozřejmě mrzí, rád by se na absolutních věcech podílel, a tak žárlivě vzhlíží a ptá se „proč jenom Hospodin, proč jen Bůh ví, jak a proč věci vlastně jsou?“

A tu Šalomounova moudrost prozrazuje svůj vrchol – pokoru. Vrcholem poznání je, že vše v ruce mít nemohu ani nemusím. Že mnohem, mnohem lepší je, mohu-li se spolehnout, že poslední věci, poslední hodnocení i rozhodnutí nejsou v lidských rukou, být nemusejí a nemají. Z člověka padá neunesitelné břemeno. Nikoli břemeno rozhodování – to nesejme nikdo, ale břemeno posledního soudu, posledního kritéria, poslední závaznosti a definitivní, osudové platnosti.

Co to znamená v „nefilosofickém“ životě? Nic méně, než že mě nemusejí svazovat informace o neměnné závislosti na genetice. Že mě nemusí trápit poslední, neodhadnutelný dopad mých vlastních činů (v. 1). Že se nemusím trápit nad tím, že nedokážu v šachách života promyslet víc než jeden, dva tahy dopředu, nikoli dvacet, jak by životní partie vyžadovala (v. 2)! Že se nemusím asketicky vzdávat svých plánů, rozhodnutí i předsevzetí, smím je podržet – ovšem v jejich předposlední závaznosti (v. 3). Že na světě nemají místo jen ti dobří, nám milí, případně zbožní, zkrátka lidé naší krevní skupiny, nýbrž že skladba lidstva, tak pestrá, až se jeden diví, není dílem ďáblovým, nýbrž té vůle nejlepší (v. 4). Že inženýři vlastních i cizích životů na tom nejsou lépe, protože „zaručeně nezůstanou bez trestu“ (v. 5). Že láska k Bohu (věrnost - v. 6), k tomu „neznámému“, jemuž ale stejně mohu říkat důvěrně podomácku „otče náš“ je dobrou životní baterií. Že láska k druhým lidem (milosrdenství – tamtéž) jsou dobrou cestou, i když odpuštění se normálně nevyplácí a na laskavost se obyčejně doplácí.

Že - a to je nejpřekvapivější - cesta věrnosti k Bohu i lásky k druhým jsou tou nejlepší misií, jaké se může „věřící“ „dopustit“ (v. 7).

Není to od literárního biblického Šalomouna žádný návod na nový život v novém roce. Spíše klidné zjištění, že ať v životě je, jak je (slyš každý sám, ve své situaci), je, jak má být a moje cesty do tohoto světa sem patří, pokud počítáme s jejich nedefinitivností a pokud počítáme s Hospodinem jako nejlepším, vlastně jediným Pánem života svého i celé planety.

To je dobré novoroční oznámení.
Amen.

Biblické čtení: Luk 1,46-54; Luk 2,15-35; Mar 3,31-35 a Jan 19,25-27

Ty čtyři krátké texty z evangelií jsou, milí přátelé, prakticky to jediné, co se v Bibli o Marii dovíme. Přitom Marie je po Ježíšovi asi nejznámější postavou celého Nového zákona. Není to divné? Kolik soch a obrazů Marie vzniklo, ve vánočních živých betlémech, kde betlémské postavy hrají lidé, je vždy čest představovat právě Marii. Jak to, že o tak významné ženě se v Bibli mluví tak málo?

Další otázka: pro bratry a sestry katolíky je Marie „matkou jednoty křesťanů“. Jak to, že my, evangelíci, o tom skoro nevíme? Nikdo nám to neřekl, nenabídl? Nebo jsme se neptali?

Do třetice otázek: Marii dobře znají i nekřesťané, anketu s otázkou: „Která nositelka jména Marie je nejznámější ženou na světě?“ by asi matka Ježíšova vyhrála s náskokem. Ale když Marii tak dobře známe, co o ní víme? Co přináší Mariin příběh? Postavy v Bibli často připomínají svým životem naše osudy, ale Marie, vyzvednutá tradicí skutečně do nebe, čím nám je? Odpovědět může právě jen Bible (jiné svědectví nemáme). Mariánské texty v Bibli jsou sice krátké a není jich mnoho, ale jsou překvapivé a napínavé.

Na počátku Marie zpívá. První církev zapsala Mariin chvalozpěv jako vyjádření díků za vše, co skrze Marii dostala, ale co bylo před tím? Skoro opuštěná, propuštěná, bez muže, bez ochrany, chudák Marie! Josef ji chtěl potají propustit, protože si nevěděl rady s tím, že Marie najednou čeká dítě! Marie v té chvíli prožívala jen úzkost: jak to dopadne? Co si zpívala před tím, než ji navštívil anděl, se v Písmu nepíše, ale chvalozpěv asi ne.

Ale i v tom chvalozpěvu se zpívá o trápení. Jsem za to vděčný, protože jinak bych těžko přijal, že Marie, nebeská, legendární, mně může být příkladem a pomocí. Protože být nebeskou bytostí, neřešil bych otázku, jak překonat ponížení, jak se vyrovnat s podezřením svých nejbližších, jak snést pomluvy, sice lživé, ale o to přitažlivější! Marie to poznala a ukázala, co dál.

V Mariině „Magnificat“ ale o lidském trápení čteme ještě víc. Vlastně skoro celý chvalozpěv je o trápení! Jsou tu ponížení, hladoví, vladaři - svržení z trůnu, boháči - s prázdnými kapsami. To nejsou vhodné postavy do chvalozpěvu! Ale jsou tam, protože jsou v životě, kolem nás i v nás.

Ne, Marie, ty nejsi andělská bytost, která přišla z nebe a zase tam odešla. Jsi žena, která žila náš lidský život, s jeho radostmi a především starostmi. Proto nám máš co říci. Tak povídej.

Už samo narození je, navzdory vánoční atmosféře, líčeno velmi syrově. Hned potom musela Marie utéci, protože jejího chlapečka chtěli zabít. Ale v Lukášově evangeliu čteme ještě o dalším stínu, větším: Marie přichází po narození i s Ježíšem do chrámu, podle zákona. Tam je potká starý zbožný Simeon, Marii i Ježíšovi požehná, ale Marii řekne: „I tvou vlastní duší pronikne meč“. To znamená, že (i ta svatá, opěvovaná, do nebe vyvýšená) Marie bude muset projít ještě nějakou proměnou, zkouškou, i po navštívení andělem. (I potom, co už si zazpívala své Magnificat!) Marie bude ještě dlouho hledat porozumění svému životu a úkolu. A ještě déle bude trvat porozumění, kdo vlastně je krev její krve, život z jejího života, syn Ježíš.

Tušíme, že tím mečem do Mariiny duše bude ukřižování jejího syna. Ten meč se ale neobjeví až pod křížem, bude se blýskat už dřív a často. Meč, protínající člověku duši, se vždycky objeví tehdy, když jej nečekáš.

Jak měla Maria unést blýskání toho meče, kdykoli se objevil? Co měla dělat v těch všedních dnech hledání porozumění?

Co mám dělat? Jak často se takto člověk ptá! Může mu být dvacet nebo osmdesát, stejně někdy neví. Kde vzít síly, co vymyslet, koho se zeptat? Na leccos odpověď máme, na něco ne. Ale za všemi každodenními otázkami se skrývá jedna velká, základní: je někde nějaká jediná pravda, jediný Rádce, nějaká základna, z níž vycházejí dobré rady, kam člověk může přijít?

Tuším, že od faráře všichni čekají, že nyní řekne „ano, tou základnou je Bůh“. Věřím tomu a řekl bych to, kdyby to ale neznělo tak obecně a neuchopitelně. Věřím v Boha, Marie to může také říci, ale co z toho? Věřím v Ježíše Krista, i Marie toto mohla říci, ale co dál? Co s tím „ve všední den?“

Kam jít, co dělat? Mám odpočívat nebo pracovat, dělat to nebo ono, proflákat den nebo se udřít? Jak balancovat mezi krajnostmi, jak unést bolesti, s nimiž nemohu nic dělat, jak pomoci hladovým, jak milovat všechny lidi, jak napravit svět? To jsou otázky, které musí každý člověk řešit každý den. Ani Marie si nemohla pořád zpívat chvalozpěvy!

Mládež zpívá ráda písničku, plnou otázek. Český text na motivy písně Boba Dylana napsal Jaromír Plíšek. Tak tedy „Úterý končí středou“, otázky nekonečného všedního dne.

Zpěv mládeže Svítá 31 Úterý končí středou

Pět slok plných otázek… Tak žijeme, přiznejme si to. A kdyby chtěl pan farář přinést jednoduchou odpověď, přijde otázka poslední, citující také jednu slavnou křesťanskou píseň „Ve jméno Krista doufáme“, ale co to znamená? Je spousta cest a já nevím, kam vedou, bratře faráři!

Ani já ne. Ale kupodivu mně povzbudí, že ani Marie nevěděla, kam její cesty vedou. „Marie to všechno v mysli zachovávala a rozvažovala o tom.“ Kralický překlad to říká ještě silněji: „Ale Marie zachovávala všecka slova tato, skládajíc je v srdci svém.“ „Skládala v srdci“, někdy rozuměla, někdy ne, někdy se jí věci skládaly do srozumitelného obrazu, jindy ji spíše zevnitř rozkládaly a trhaly. (Žena, k níž se někteří modlí, nerozuměla a trvalo dlouho, než porozuměla. Ale přijímá a zachovává to v srdci své příběhy i slova andělů a rozvažuje o nich. To je víc než vzpomínky; to je přijetí, že mnohé nechápu, ale mám naději, že se to jednou vyloupne a přijde světlo. Marii přišlo.

Ale zatím svému úkolu nerozumí hned a úplně. Vychovává syna jako jiná matka. Ale syn je zvláštní. Jednou se stane, že navštíví chrám a mluví tam s lidmi. A přijde jeho matka, chce mu něco říci – a Ježíš na ni nemá čas. Jistě, má vznešené poslání, ale zeptat se nechápavě „kdo je moje matka“ a dodat „kdo poslouchá vůli mého Otce, to je moje matka“? Copak matka nemá nárok na zvláštní synovu náklonnost?

To se muselo stát, aby Marie – a já s ní - porozuměla: že Marie není na světě sama. Že tu jsou druzí lidé. Marie musela unést, že ač rodná, pokrevní, vlastní matka Ježíšova, není ani pro Ježíše jen jedna jediná, individuum, nýbrž jedna z lidí, jedna buňka lidstva. To je jeden z prvních náznaků Marie, učitelky jednoty křesťanů. Všichni lidé tvoří jeden organismus, a nemůže jedna část říci, že je důležitější nebo lepší nebo snad jediná.

Přichází třetí příběh, nejvážnější, matka stojí na synově popravišti. Líčit tohle jako román by bylo příliš bolestné. Ale připomeneme tisíce matek, které kdy musely přihlížet smrti svého dítěte, možná malého, možná dospělého. Určitě jsou i mezi námi a v naší blízkosti. A na popravišti, v nejhorší Mariině chvíli, se na ni ukřižovaný Ježíš obrátí a ukáže na jednoho z učedníků: „Hle matko, tvůj syn“, pak se obrátí k učedníkovi a ukáže na Marii: „Hle, tvá matka“. Jako by Ježíš pokračoval v umenšování významu vlastní matky. Napřed říká, že jeho „matkou“ je každý, kdo poslouchá jeho vůli, teď zas, že Marie je matkou i jiného, než vlastního dítěte. Osobní vztah pokrevní mámy, která dává život dítěti, je tu naředěn a oslaben. Je to špatně? Jako když maminka k vlastním dětem přidá děti adoptované, nebo vlastní děti nemá a vychovává hromadu dětí, původně cizích, v SOS vesničce a má je za své vlastní. To přece není špatně, naopak! Jenže maminka v SOS vesničce se pro to rozhodla sama a dobrovolně. Maria ne. Marie se učí, že pouto krve, život z života, i to, že dítě nosila ve vlastním těle, nejsou nejsilnějším hlasem, který ji volá. Nad tento hlas přírody zní hlas silnější. Co je silnější než mateřské pouto?

Všechna vyprávění ukazují, že Marie měla těžký úkol: přetrpět ponížení, „ustát“ vlastní nepochopení a přijmout to, co si neplánovala a do čeho se jí nechtělo.

Není tohle hlavní úkol člověka? Podle některých filosofů je nejtěžší v životě unést, že na nejdůležitější životní otázky není odpověď. Že život nemá viditelný prokazatelný smysl. A budou-li říkat někteří, že život smysl má - a já to řeknu taky, můžete jim věřit, ale – nemusíte. Dokázat to nemohou.

Tohle znala Marie. A přijala to - nikoli jako „nutné zlo“, jako „holt, co naděláš“, nýbrž jako svůj vlastní úkol. Proto křesťané objevili v Marii vzor člověka, který svou vůli a své chtění nepovažuje za nejdůležitější. To pak vede k respektu ke druhým; proto je Maria vzorem jednoty křesťanů! Nakonec i panenské početí míří stejným směrem: ukazuje, že tady není u díla a u kormidla v první řadě člověk sám, ani jeho touhy (dokonce ani jeho láska), ale někdo jiný.

Já to neříkám jako napomenutí, já to také neumím. Také mám svou hlavu, vůli, přání i své slabosti. A přijmout, že to není to hlavní, hned tak neumím.

A také jsem představitel církve, dobré církve, krásné a slavné, a nesu nějakou odpovědnost za její jméno, její historii i budoucnost a to mě zavazuje. Chtěl bych tuto církev učinit známější a ještě slavnější a krásnější. Jako křesťan bych chtěl pomoci ke křesťanství dalším. Jsou tu sice jiná náboženství i nevěřící, polo- a „čtvrt-věřící“, ale nejlepší by stejně bylo všechny přivést právě ke křesťanství, nejlépe pak do té naší „Českobratrské církve evangelické“! A jsou tu zájmy naší církve, i církev má krátkodobé i dlouhodobé rozvojové plány. A má i svou konkurenci, že páni bratří a sestry! A ta moje církev je přece ta nejlepší, ne, nebo dokonce jediná správná!?

Do toho přichází Marie, nazvaná „matkou jednoty křesťanů“. Ale ne „matka evangelíků“, ne „matka pravoslavných“, ne „matka jednoty těch, kteří se vrátili do (lůna) římské církve“. Jednota znamená setkání všech. A to je, bratři biskupové i synodní senioři, velmi pestrá společnost, překvapivě pestrá!

Tak je Marie vzorem všech, kteří jsou připraveni své plány a svou vůli nebrat tak vážně a hledat ještě vůli jinou. Vůli toho, kdo pozval k jednotě. Marie se nemusí bát o svou identitu, protože ví, že její identitou je Boží vůle.

O tom se zpívá v další písničce mládeže. Všimněte si: evangelíci zpívají mariánskou píseň! A zpívají ji rádi a s láskou. A prozradíme k tomu ještě, že jejím autorem je evangelický farář Miloš Rejchrt, který ji napsal inspirován svým vzácným dlouholetým přítelem, dnes již zemřelým, vlastně zavražděným římskokatolickým knězem Ladislavem Kubíčkem. Právě on byl celý život svědkem „Mariina pojetí života“: skoro nic z toho, co celý život dělal a musel dělat, si nevybral dobrovolně, však to bylo v komunistické totalitě. A vždycky si našel svůj – darovaný - úkol. Tak tedy Ave Maria…

Zpěv mládeže Svítá 6 Ave Marie

Tebe národy chválit budou, Bůh ti výsadu dal – jakou? Za tuto výsadu si Marie nemohla nic koupit, a osladit si jí tak život. Nebyla to nejprve výsada „božské matky“. Byla to „výsada“ poznat pravou pokoru. Poznat, co znamená nelpět na sobě, na svém jménu, pověsti, na své vůli a svém štěstí. Výsada poznat, co je ještě větší silou, než mateřské pouto. Totiž zaslechnout Boží hlas.

Tak proto je Marie vzorem jednoty křesťanů! Měla sílu přijmout úkol, který si nevybrala. Pravoslavní křesťané titulují Marii „bohorodice“, zní to jako čest, ale kolik pokory a sebezapření za tím bylo! Marie, možná první, porozuměla Ježíšovi jako živé Boží lásce mezi lidmi. Pro ni, rodnou, pokrevní matku, to bylo zvlášť těžké, protože musela překročit i pouto nejužší - mateřské.

Teď tu stojí křesťané z různých církví, s různou teologií a, žel, někdy i s různými zájmy. Příklad Marie jako by říkal: milé sestry a milí bratři, evangelíci luterští i helvítští, katolíci římští, řečtí i starokatolíci, pravoslavní, baptisté, adventisté, svobodní, českoslovenští i evangelikálové, co vám stojí na prvním místě? Aby lidé, třeba s vaší pomocí, poznali Boží lásku a pokoj, nebo aby vás bylo víc, abyste se vy ukázali jako nejlepší, případně jediní? Nechtěli byste laskavě nebrat tak vážně svá vlastní bohoslovecká specifika, své objevy, i touhy ve vší pokoře? Víte, kolik toho, svého vlastního, ve vší pokoře musela odložit Marie?

Pak můžeme slyšet hlas samotného Pána života, hlas Ježíše Krista i Mariin: „Já vás všechny zvu. Společně, všechny, bez rozdílu!“
Amen.

Položíme-li svým přátelům mimo církev otázku po jejich víře, odpovědí většinou, že věří také. Každý člověk něčemu (v něco) věří. Půjdeme-li dále a zeptáme se, čemu v životě věří, odpoví většinou dvěma způsoby: buď v nějakou vyšší moc, blíže neurčenou, nebo - sobě. První odpověď, totiž „nějaká vyšší moc“ není křesťanské odpovědi vůbec vzdálena, protože odpovídající tak vyjadřuje stejnou neuchopitelnost „objektu“ víry, kterou zná a vyznává i křesťan. Problém je jinde: ona vyšší moc, v niž takový člověk věří, má většinou s tímto světem a naším životem málo společného.

Druhá odpověď, víra v sebe, je, často i vědomě, východiskem z nouze. Nic není jisté, jen to nejbližší. „Jistější košile než kabát“, vlastně „jediná jistá je moje košile“. Ale pozor – víra v sebe není totéž, co sebedůvěra! Tak by byla sebedůvěra položena křesťanství do protikladu, to by byla dost nebezpečná úvaha. Protože: buď má člověk sebedůvěru, nebo je „nucen“ věřit Bohu. Jakoby křesťanství a sebedůvěra nešly dohromady. Je to pohled zvenčí, není správný, přesto je užitečné vzít jej vážně a podívat se, jak je tomu s naší sebedůvěrou, se sebedůvěrou křesťanů, biblicky věřících.

Přivádí nás k tomu dnešní žalm. Je nazván „poučující“, přestože je modlitbou. Žalm tak učí sám na sobě, co to modlitba je. Není dobré říkat, že už se modlit umím; na tomto poli je vždy možné i nutné růst. Kromě toho mnozí přiznávají, že se modlit neumějí. Slyším to od mladých i starších – byť to zpravidla neříkáme nahlas a často. Nějak automaticky se totiž předpokládá, že křesťan, člen církve se modlit umí a tato nedostatečnost by mohla příliš trčet z „věřící většiny“. Když mně jedna dívka nedávno řekla, že ona, ač není členka církve, tradiční křesťanka, se modlí a přitom někdy tečou slzy, rozuměl jsem jí jako málokomu.

V onom žalmu se několikrát mění „subjekt a objekt“ modlitby, tedy kdo mluví a ke komu. V prvních třech verších žalmista mluví jakoby ke čtenáři, možná i sám k sobě, o Bohu pak „jen“ ve třetí osobě. Potom se obrací přímo k Hospodinu, do verše sedmého, a od osmého verše - najednou promlouvá sám Hospodin. V posledním verši se opět mluví o Bohu ve třetí osobě.

To je modlitba: modlitebník chvíli přemýšlí, chvíli „si“ mluví, chvíli mluví přímo k Hospodinu a … chvíli mluví (kupodivu!) Hospodin k modlitebníkovi. (Dodejme, že také – a to je tajemství největší, chvíli nemluví nikdo, zavládne ticho. V té chvíli je modlitba možná nejplnější.) V každém případě modlitba není pevná a jednotná verbální či literární forma. V modlitbě člověk prostě soustředěně „žije“ před Boží tváří. (Mohli bychom klidně dodat „jakoby“ před Boží tváří, protože je to děj skrytý a neprůkazný.) Žalmista v té chvíli není jen sám se sebou a jen v přítomnosti, nýbrž jakoby v jediném okamžiku zachycuje celý svůj život, minulost, přítomnost i budoucnost, souvislosti i okolnosti.

Můžeme dokonce říci, že každé žalmistovo vážné přemýšlení o životě nutně vede k modlitbě, protože v úsilí o hlubinu i šíři svého přemýšlení na Hospodina prostě musí „narazit“.

Žalmista ovšem začne u zkušenosti, kterou prožil již dříve. Ta zkušenost nebyla zpočátku příjemná, dokonce byla přímo hrozná. Začalo to u nějakých „nepravostí“. Nevíme, oč šlo, lze jen říci, že se žalmistovi vrátil nějaký jeho čin, myšlenka nebo rozhodnutí jako bumerang. Vrátil se mu možná do svědomí, možná do vnějšího děje, do vztahů. Žalmista poznal své cesty jako nesprávné.

A chtěl si věřit, chtěl mít asi tu správnou víru v sebe: „to přece zmáknu a ustojím“. A mlčel, chtěl to zvládnout jako chlap, nechal svou „nepravost“ být, komu by to taky říkal, jakápak komunikace! „To musím zvládnout sám!“ I proto je to žalm „poučující“.

„Mlčel jsem a moje kosti chřadly, celé dny jsem pronaříkal. Ve dne v noci na mně těžce ležela tvá ruka, vysýchal mně morek jako v letním žáru“ (v.3 - 4).

Kdo by to byl řekl, že nepřiznané viny dokážou člověka takhle zřídit? Kdy by čekal, že vina a těžké svědomí dovedou takto zbavit člověka rovnováhy? Víme, že svědomí dovede „hryzat“, ale tolik?

Možná si žalmista těžké svědomí uvědomil až po onom obratu. Možná ještě ve chvíli, kdy mu „vysychal morek v kostech, kdy na něm jakoby ležela ruka Hospodinova“, měl pocit, že to je normální, že holt takový je život! Možná člověk musí projít bodem obratu, aby teprve poznal, co je pravý, „odlehčený“ život!

Bod obratu přišel. Když žalmista píše „blaze tomu, z něhož je nevěrnost sňata, jehož hřích je přikryt“, už pochopil, už ví. V té chvíli ale, v onom bodu obratu, se musel velmi divit. Je totiž opravdu prazvláštní zkušenost, že z člověka, který se „vyzná Hospodinu ze své nevěrnosti, Pán světa sejme nepravost, jeho hřích“ (v.5).

Psychologové by potvrdili mnohé z žalmistových zkušeností. Vědí, že člověk nemůže být dlouho se svými starostmi sám. Vědí, že i svědomí se může stát metlou, kterou se organismus pokouší zatlačit do nevědomí, aby ho metla neutloukla. Ta metla švihá člověka uvnitř, na nejcitlivějších místech. Psychoterapeuti vědí, že ani svědomí nemůže zůstat samo, samo na to nestačí. Svědomí potřebuje jazyk, slovo, mluvu a – někoho, kdo bude poslouchat. Přísloví „mluviti stříbro – mlčeti zlato“ tady platí přesně obráceně. Požehnané mluvení, je-li cílem sdílení viny.

Tady se naše touha zastaví. Komu se sdílet ze svých vin? Katolictví pro tento účel vytvořilo roli zpovědníka, chráněnou zpovědním tajemství. Zpovědním tajemstvím je ovšem chráněn i evangelický farář. Nikdo však není uchráněn před úzkostí srdce v takovém sdílení. Není to snadné. Navíc nikdo si nemůže být dopředu jist výsledkem této námahy! I proto je to žalm „poučující“.

Ale kdo je člověku při zpovědním sdílení partnerem? Žalmista nechává otázku bez odpovědi. Jestli mu byl pomocí druhý člověk, nevíme. Je dobré vyhledat zpovědníka, člověka, který pomůže přes propast, je dobré ho nalézt. Na těžkou cestu potřebuje člověk doprovod.

Někdy však takový zpovědník nablízku není. Někdy ani nemůže být. Lidské cesty tak spletité, že se zpovědník prostě nenajde. Člověk nenajde, komu by se mohl svěřit. Pak stojí před Boží tvář úplně sám. Je to snazší i obtížnější.

Právě tehdy člověk nejvíc porozumí vánočnímu a velikonočnímu evangeliu o Bohu, který vstoupil do světa, aby přinášel svobodu. O Bohu, který se stal člověkem, aby byl s člověkem. Řekneme-li „Pán Ježíš se za nás přimlouvá u svého Otce“, zní to mytologicky a učebnicově. Tak to řekněme jinak: Bůh stojí na obou stranách zpovědnice. Na straně zpovědníka jako zpovědník, na straně těžkého svědomí jako laskavý doprovod.

Kdy přišel onen bod obratu? Ve chvíli, kdy „Hospodin sňal vinu ze žalmisty“ jak píše? Má to však vstupní podmínku: „Svůj hřích jsem před tebou přiznal, svou nepravost jsem nezakrýval.“ (v.5) Vinu z člověka snímá Hospodin, ale člověk musí udělat krok vpřed. Zbytečná otázka, kdo učinil první krok, zda člověk nebo Hospodin. Nelze odpovědět. Ale kdo tuto zkušenost udělal, potvrdí, že napřed musí člověk sám sebrat odvahu. Až později pozná, že Hospodin napřed šel člověku vstříc.

Jak je to tedy s tou sebedůvěrou? Kdy projevil žalmista více statečnosti a více sebevědomí: ve chvíli, kdy „statečně“ nese svou vinu sám a sám a nikomu ji nesvěří, nebo když promluví v modlitbě?

Jako odpověď se ozývá v devátém verši sám Bůh: „Nebuďte jako kůň či mezek bez rozumu: toho zdobí ohlávka a uzda na zkrocení, jinak ho u sebe neudržíš.“ Kůň i mezek jsou silná zvířata, hodně unesou, bez ohlávky však zůstane jejich síla nevyužitá i nebezpečná. I sebedůvěra je síla, podobně jako inteligence, schopnosti nebo vzdělání. Každou sílu lze využít různě, také se může vymknout a škodit. Také sebevědomí, sebedůvěra, i síla mindráků (ostatně ty kráčejí spolu).

Biblická víra tedy není opakem nebo protikladem sebedůvěry, nestojí k sebedůvěře jako „buď – anebo“. Biblická víra je zdroj i směr sebedůvěry. Pochází z pokání – z pokory člověka před Pánem světa při vědomí všech lidských chyb a vin – a to zcela konkrétně. A biblická víra dává sebedůvěře i další směr: síla nechť je využita k dobrému. To je - řečeno docela prostě – ve směru Desatera, ve směru lásky, lidské vzájemné odpovědnosti i obětavosti.

Ještě před chvílí vzpomínal žalmista na to, jak mu „chřadly kosti a celé noci pronaříkal“. Nyní může zpívat: „Radujte se z Hospodina a jásejte, spravedliví, plesejte všichni, kdo máte přímé srdce!“ (v.11) Ten obrat není snadno pochopitelný ani samozřejmý. Je ovšem možné žalmistovu cestu vyzkoušet.

A kdo ji vyzkoušel, co poví?
Amen.

Když perský král Kýros ovládl v 6. století před Kristem babylónskou říši, Izrael zajásal. Už dlouhá desetiletí, žili Izraelci pod babylónskou mocí a nyní by tomu mohl být konec. Nebúkadnésar, babylónský král, obsadil před půlstoletím Izrael, města zpustošil, spoustu lidí pozabíjel a zbytek rozstěhoval do všech koutů své říše s jediným záměrem – rozpustit Izrael do babylónské většiny. Ať ten divný národ, který si říká „Boží lid“, zapomene, kdo je a čí je. Přizpůsobivým bude dána šance přizpůsobit se, zbytek bude vymazán z dějin. Ve vlastní izraelské zemi nechť zůstanou jen nepotřební a nikoli nebezpeční. Ale protože základní nosnou silou člověka je jeho víra, pro Izrael spoléhání na Boha Abrahámova, Izákova a Jákobova, rozbořil Nebúkandésar jeruzalémský chrám, pobil jeho personál, inventář odcizil a použil při svém kultu.

Když tedy po půl století velký a mocný Babylón ovládl perský Kýros, jehož předcházela pověst osvíceného panovníka, ožily v Izraeli naděje na obnovu. A lid se nezklamal, mohl se vrátit do země, obnovit města, vesnice, pole, hospodářství. A mohl znovu vybudovat chrám a oživit vyznání víry. Situace se obrací k lepšímu, nastal čas nových nadějí. Jistě, jednoduché to nebude, ale dobrý základ je postaven: svoboda. Vláda věcí tvých zpět se k tobě navrátila, ó lide izraelský.

Pak se ovšem stalo, co Čecha po listopadu 1989 dávno nepřekvapí, ale Izrael ano: nějak to všechno nejde. Cesta zpět do Izraele a první léta v obnovené domovině nejsou triumfálním návratem. Možná si Izrael za léta exilu leccos idealizoval, určitě leccos ztratilo za padesát let na kráse. Navíc osvícený Kýros zemřel, v Babylóně vládne již třetí Peršan Dareios a s ním je to složitější. Nejde to a nejde, lidé jsou otráveni, začíná na ně padat nervozita a „blbá nálada“. Možná bylo lepší zůstat v Babylóně, už si tam zvykli, zdomácněli. Že to vlastně bylo vyhnanství, už přebolelo. Ale nyní? Stačí neúroda nebo nějaký malér a Izrael se otřásá v základech. Co vůbec má smysl, oč jde a oč ne? Proč a oč se snažit? Že jsme se do toho návratu do země svobody vůbec pouštěli! Nu, nedá se nic dělat, nějak bylo, nějak bude, nic nenaděláš. Ale iluze i ideály jsou dávno pryč. Ale není mnoho času, život je krátký, je možné stačit jen to nejdůležitější.

Pak se objeví prorok Ageus a řekne totéž: není mnoho času, je možné stačit jen to nejdůležitější. Ageus je tady stejného názoru jako všichni okolo.

Ale co je nejdůležitější? Lid odpovídá skoro učebnicově, jak z instruktážní příručky pro boj s kultem spotřeby a životní úrovně. „Ještě nepřišel čas k budování Hospodinova domu.“ Zní to rozumě, v kostele bydlí jen kněží a kostelníci a normální člověk musí zabezpečit spoustu starostí. Nejen Duchem Božím živ je člověk, a modlitbou peníze nevyděláš. Navíc budova chrámu je významná dominanta města i země, stavba se nesmí uspěchat a odbýt. Modlit se můžeme doma, nakonec v Babylóně jsme to jinak dělat nemohli. A především musí každý dát do pořádku své věci domácí, praktické, ekonomické.

V podmínkách všeobecné otrávenosti a únavy však ani to není jednoduché. Nejde to a nejde, všichni mají starostí nad hlavu, snaží se, ale výsledky nejsou. Seje se dost, ale sklízí se málo. Jí se docela dost a stejně všichni hovoří o hladu, všichni jsou oblečeni a stejně si připadají nahatí. Všichni cítí, že něco není v pořádku, ale nikdo neví co. Kde je chyba? Nu, kde by mohla být? V ekonomice, politice, sociální politice, v nastavení daňových i jiných pravidel. Je třeba najít, kde je chyba, případně kdo je vinen.

I Ageus řekl, že není mnoho času, že je možné stačit jen to nejdůležitější. Jenže Ageus je prorok. Má výhodu: může si dovolit „luxus“ vidět realitu Božíma očima. Má ovšem velký handicap: vidí realitu Božíma očima – a je v tom sám. Osamělost proroka je hrozná věc!

Vlastně ani není důležité, že prorok jen tak na okraj ukáže na poměrně vysokou životní úroveň společnosti. Otázka, co je potřebí a co je již „nadstandard“ je vždycky relativní. A tak prorok jen nadhodí, že lidé staví domy „vykládané dřevem“. Závažnější však je otázka, proč to nejde, přestože se všichni snaží, proč vlastně se mluví o krizi a únavě, přes ty domy vykládané dřívím; nebo právě proto? Ve slově prorokově můžeme nalézt tři motivy, tři varování, ale i povzbuzení.

Povzbuzení první: „vezměte si k srdci své cesty“. Zvyk a setrvačnost pomalu rozpustila prvotní sílu, náboj víry, impuls k životu. Byl jsi, Boží lide, Božím lidem, věděls proč a jak. Ale jak šel čas, to vše se pomalu unavilo, zpomalilo, zastavilo, vyprchalo. Z babylónského světa přicházejí podněty, inspirace, kde zaslechnout hlas Hospodinův vyžaduje hodně citlivé uši. A protože ne každý je má, to, co člověka obklopuje, Boží hlas přehluší. Není špatné ani zbytečné stavět domy, byty, starat se o práci i volný čas, o rodinu, vše je potřebí, žádá si péči, potřebuje údržbu. Ale pomalu také převažuje, přečísluje, přezpívává i překřikuje Boží hlas.

Proto vezměte k srdci své cesty. Nespoléhejte na to, že jste své cesty promysleli již kdysi v mládí, že jste již před třiceti či padesáti lety nastavili směr a postupové kroky. Nepootočilo se něco ve vašem, našem životě? Nestavím už je táflovaný dům, zatímco moje skutečná životní cesta - kam vlastně míří?

Té výzvě ‘vezměte si k srdci své cesty’ nerozumím jako výtce, nýbrž jako daru. Připomíná, nač jsem už zapomněl a denně zapomínám. Za tuto výzvu mohu být jen vděčný. I když někdy zabolí.

Přichází druhý motiv, který z prvního vyrůstá: ptáte se, proč se vám nedaří, milí Izraelci v 6. století před Kristem? Odpověď bude překvapivá, nečekaná. „Protože můj dům je v troskách“, je slovo Hospodinovo. Tušíme samozřejmě, že nejde jen o budovu chrámu, o inventář a vybavení. Izrael má kolem chrámu Hospodinova soustředěno celé své vyznání víry. V chrámu se obětuje, do chrámu se pravidelně dochází. Můžeme říci, že starověká víra Izraele je opřena mnohem víc o viditelné projevy, o všelijaké úkony a praktiky, než je obvyklé pro evangelíka naší doby. Když bude v troskách evangelický kostel, bude to smutné a asi i dnes to bude vypovídat o kultuře doby i o síle víry těch, kteří do kostela chodí. Ale našinec je zvyklý už po staletí scházet se v troskách a provizoriích, jestliže má někdo budovu celkem bez velkých problémů jako strašnický sbor, je to spíš výjimečné. Nakonec evangelíci se musejí umět scházet na bohoslužbách i po domech, hospodách nebo v lese.

Ale jestliže není chrám v Ageově době, není skoro co věřit. Bez chrámu to vydrželi v provizorních podmínkách půlstoletí, ale nyní jsou v zemi otců, v zemi svobody, zaslíbené – a chrám není. A už je to pár roků, kdy jsou doma a chrám je pořád v troskách. Tohle napomenutí musí znít Izraelcům dost bolestně, protože je staví před konkrétní úkoly. A ty se týkají času, peněz, práce. Něco by se mělo změnit.

Izrael by nyní podle všeho měl říci velmi lidsky: no, je to všechno hezké, ale úrodu nevymodlím a dům je nutno omítnout, jinak zvlhne. Nakonec na Pána Boha myslíme, ale nejsme žádní fanatici. Tak děkujeme, Agee, byla to pěkná slova, ale už musíme jít. Už nemáme čas.

Je ještě jiná možnost? Čteme, že ještě než Izraelci „přišli a dali se do díla na domě Hospodina zástupů, svého Boha, dvacátého čtvrtého dne šestého měsíce druhého roku vlády krále Dareia“, „Hospodin probudil ducha judského místodržitele Zerubábela, syna Šealtíelova, a ducha velekněze Jóšuy, syna Jósadakova, i ducha celého pozůstatku lidu.“

To je poslední ze tří motivů slova prorokova. Vypadalo možná to jako výzva k velké brigádě, ale uprostřed stojí opět spíš dar, než úkol: „já jsem s vámi, je výrok Hospodinův“. I když je chrám v troskách, i když není moc co vyznávat a hodně je toho zapomenuto, na člověku samotném to nestojí. Stojí za to se zaposlouchat do hlasu prorokova, který vidí dál.

První co viděl, byl pomalý rozpad a rozpouštění toho, co bylo kdysi silné. To bylo v člověku. Proto „vezměte si k srdci své cesty“. Pak hledá příčiny, proč se nedaří, i když se vlastně daří, příčiny nespokojenosti, otrávenosti, nervozity. A vidí zapomenuté, odložené vyznání víry, polozbořený kostel, vyznání víry, které nedrží pohromadě ani samo, natož aby podrželo člověka. To trochu bolí.

Ale nakonec slyší hlas tichý a temný, volající: „já jsem s vámi, je výrok Hospodinův". To nechť vám dá klid, opravdový pokoj, převyšující všeliký rozum lidský, moudrost, tím i moudrost, trpělivost, bude-li potřebí i sílu odpuštění pro všechny nesnadné chvíle, otřesy, neúrody, maléry a starosti.

Víc potřebí není.
Amen.

Když člověk zvedne hlavu pod noční oblohou, uvidí lépe než ve dne hluboký prostor, který se nad ním otvírá. Snad právě takové zvednutí hlavy bylo podnětem k otázkám, co je vesmír, kosmos, kde končí a co je za ním, včetně otázky poslední: kdo jsem já a proč tu jsem. Různé kultury i různé epochy přinesly různé odpovědi. Zdá se však, že čím se lidem žilo hůř, tím častěji zvedali hlavu k noční obloze.

Zdá se také, že dnes se lidé ptají méně. Možná to není náhodou. I když ani dnes život není snadný, i když toho musíme mnohem víc stihnout a pochytat, i když nás ohrožují nebezpečí, o jakých starověký člověk neměl tušení, přece jen náš život už není zdaleka tolik sevřen základní otázkou přežití. Základní otázkou dnes není, jak přežít, nýbrž jak si to užít. Důležitější, než jak žít dobře a správně, je, jak žít příjemně a šťastně. Mnohem méně jde o smíření s Bohem, mnohem víc o to, být v pohodě.

Je to dobře? Nebo špatně? Je to, jak to je. Spíše s jistým podivem můžeme vidět, že ve chvíli, kdy člověk nezápasí o přežití, kdy má víc času pozvednout oči od práce, od ponku nebo počítače, nepozvedá své oči k horám - pokud zrovna nestojí na lyžích pod sjezdovkou, a nehledí na noční oblohu, pokud zrovna není zatmění měsíce. Nebo se přece dívá, ale přicházející prastaré otázky zaplaší. Dávno totiž ví, že odpověď na ně nenalezne; budou ho zbytečně trápit a on má koneckonců svých starostí dost. A co hůř, vzpomene si, že právě podobné otázky, vlastně jejich různé odpovědi dělily lidstvo na různá náboženství a kultury, tohle dělení přivedlo napětí, posléze nenávist, války, zkrátka mnohem horší zlo, než je jedna nezodpovězená otázka pod noční oblohou: co je a k čemu je tento svět.

Člověku, který se přestal ptát, zůstal život v mikrosvětě osobního či rodinného štěstí. Tento mikrosvět svět se rozšiřuje díky rychlejším dopravním prostředkům a komunikačním technologiím, ale pořád zůstává omezen lidskýma očima. Člověku to vyhovuje, ukázněně si zapověděl klást otázky, na něž není jednoznačná odpověď. Jak jinak obstát ve světě a ještě přitom být šťastný a v pohodě?

Oddíl z epištoly do Kolos se zdá být v této chvíli anachronismem - z jiné doby, z jiných otázek, s jiným cílem, než je naše doba, naše otázky i naše cíle. Těžkopádně náboženský jazyk, předmětně mytopoetické formulace - dnešní člověk jednoduše nerozumí ani proč takto zpívat, ani k čemu, nezná zdroje ani cíle podobného chvalozpěvu o kosmologickém významu Ježíše Krista. Pak má dvě možnosti: odložit, protože to není potřeba (opravdu se bez takového chvalozpěvu žít dá), nebo to „s ním“ zkusit s nadějí, že přináší obohacení života, jež bychom nečekali a sami na ně nepřišli. Nabízím druhou možnost.

Bůh je neviditelný. To však není jen filosofické tvrzení, teoretická konstrukce, nýbrž vyznání víry. Totiž vyznání pokory, že to, co mám pod smyslovou evidencí, nemá automaticky vyšší ohodnocení jako „pravdivější“. První sdělení chvalozpěvu o kosmologickém Kristu: svět není jen to, co lze evidovat smysly. Smysly jsou omezený nástroj, eviduje, co člověk potřebuje, ale nikoli vše, co jest. Možná to není náhoda, nýbrž dobrý záměr: i omezovač rychlosti v autě chrání na dálnici život řidiče, i když by bylo možné jet mnohem rychleji.

A přece má neviditelný Bůh svůj obraz. Ale není jím celé stvoření. Jen panteisté myslí, že Boží duch přebývá v celé přírodě, snad dokonce On sám je tou přírodou a příroda jím, Bohem. Tedy – nepřebývá! Příroda, stvoření je Boží dar, člověk tento Boží dar, užívat a radovat se z něho, ale Pán Bůh v přírodě není. Totiž není, je všude, kde je člověk ochoten jeho přítomnost vnímat, ale není v přírodě obsažen, příroda není Bůh. Až půjdeš krajinou, raduj se z ní, a nezapomeň svou vděčnost odeslat na správnou adresu! Ale až půjdeš krajinou, nedomnívej se bláhově, že procházíš Božím pokojem, pracovnou nebo snad Božími útrobami. Je to „jen“ pole, louka, les a rybník.

Ale Bůh přece má svůj obraz. Není to celé stvoření, řekli jsme, to člověk měl být tím obrazem, člověče, div se. Kupodivu jsi dostal čest být Božím obrazem. Jenže člověk chtěl být sám o sobě, sám se sebou, nechtěl být jen obrazem, nechtěl žít jako anděl nebeský, v nebeských rozkoších, ve zbožném vnímání božské blízkosti. Člověk se chtěl prát se životem, překonávat překážky, chtěl růst, rozvíjet se, chtěl pokrok, být lepší než včera, lepší než ten druhý, lepší než táta i soused, nakonec lepší, než Stvořitel. Teď člověk má, co chtěl: pere se s životem i s druhými lidmi, s nepřízní osudu, nadává na poměry i na drahotu, ale tak to přece chtěl, to je jeho živel, ne?

Ale Bůh tak přišel o svůj obraz. Ale nenechal to tak. Najednou byl na světě ještě jeden člověk, stejný, jako ostatní, dokonce s horším životním osudem, než většina. Ale v něm dostal Bůh opět svůj obraz, totiž „Bůh dostal“, Bůh svůj obraz nepotřebuje, to člověku je obraz Boží k dobrému pro lidské limitované smysly. Tak chodí po zemi tesař z Nazaréta, ale mohl být stejně tak dobře zámečník nebo síťový správce, muž, ale mohl být stejně tak dobře žena, Izraelec, ale… Izraelec být musel, aby se vědělo, že Starý zákon pořád platí.

Samozřejmě, že se jistého dne narodil jisté matce, měl-li být stejný jako ostatní; byl přece jedním ze stvoření. Samozřejmě, že jedl, pil, hovořil s lidmi, přemýšlel, modlil se, jako ostatní. Samozřejmě, že věděl co je touha i strach, bolest i radost, společnost i samota, protože to vše prožívají i jiní lidé a celé stvoření.

Ale On nebyl jen stvoření! Byl současně i sám Stvořitel. Stvořitel se rozhodl přebývat ve svém stvoření, Stvořitel se rozhodl být sám stvořením, aby ochutnal, co stvořil a jak stvoření se svými obdarováními nakládalo. Po jistou dobu, jeden lidský život, ale stačilo to. Nic moc.

A jak to víš, zeptá se pochybující, jak to můžeš tvrdit? Ptá se tak, protože je zvyklý nejvíc cenit, co vidí a slyší, co ohmatá smysly. Smyslová evidence přece dostala nejvyšší ohodnocení pravdivosti!

Ale je to opravdu tak? Což nevěříš, že existuje i vyšší rychlost, která by však na dálnici byla nebezpečná, jen proto, že tvé auto je vybavené omezovačem rychlosti?

Jen někteří uvěřili. Jen někteří výše než evidenci smyslů ocenili „víru“, šestý či kolikátý smysl, spolehnutí. Uvěřili, že muž z Nazaréta je stvoření i Stvořitel. Že je obraz neviditelného Boha.

A Kristus je obrazem neviditelného Boha - milujícího. I to člověk poznával, vlastně spíš tušil po staletí. Poznání Boží lásky mu rušily různé nepřízně, bolesti a strachy, katastrofy i lidské slabosti. Přece jen však člověk alespoň někdy pochopil, že Stvořiteli na stvoření záleží, že je miluje. A tomu, kdo v muži z Nazaréta zahlédl vedle stvoření i Stvořitele, bylo jasné nad vší pochybnost, že vstupu do vlastního stvoření je schopen pouze Stvořitel milující.

Tak se svět opět sjednotil. Stvoření a Stvořitel už nejsou protiklady, nýbrž patří k sobě. Stvoření je Stvořitelovo a Stvořitel patří ke Stvoření. Vnímat stvoření jako samostatnou, nezávislou či náhodnou skutečnost přináší smutek a nesmysl. Proč to všechno a proč se o něco snažit? Vnímat Stvořitele jako samostatnou, se stvořením nespojitou skutečnost znamená vytvářet si bohy, přičítat jim lidské vlastnosti, podkládat jim lidské úmysly a jimi zaštiťovat úmysly vlastní.

Ale v pohledu epištoly do Kolos patří Stvořitel a stvoření k sobě. Stvořitel miluje své stvoření, stvoření to smí vědět a mít z toho radost. Stvoření ví, že Stvořitel své stvoření neopustí v žádné chvíli, ani v té poslední. Zároveň smí mít stvoření naději, že věci nekončí tam, kde končí dotyk omezených smyslů. Vzkříšení není pouhé znovu oživnutí, až přijde ten den, žádný návrat do stejné kůže a stejného časoprostoru. Vzkříšení potvrzuje smysl věcí, trvalý a neodvolatelný smysl života, smysl každého dne, každého skutku, slova i každé myšlenky. To je to jediné, co může říci stvoření o Vzkříšení.

Jen proto má smysl žít, vydělávat peníze, aby bylo na jídlo a oblečení, mít děti, vychovávat je, učit je milovat stvoření a nezapomínat přitom na Stvořitele, milovat Stvořitele, ale nezapomínat přitom na krásy stvoření. Proto má smysl starat se o své zdraví, o tělo i mysl a mít přitom na paměti i druhé, blízké i vzdálené. Protože všichni jsme jedno stvoření s jedním Stvořitelem, ať to kdo ví nebo ne. Proto má budoucnost láska, to hlavní a jediné, co se má stvoření od Stvořitele učit.

Že láska v přírodě nevítězí? Že vítězí silnější a boj druhů? Dávno ne, to už se snad ví. Protože láska není jen hlazení zvířátek po kožichu, nýbrž i rozumná péče, s láskou a pokorou se dá jíst i maso zvířat a láska může přinést také zápas, boj a oběti.

Dnešní neděle se jmenuje „Misericordia“ podle začátku 89. žalmu: „O Hospodinově milosrdenství chci zpívat věčně, svými ústy v známost uvádět tvou věrnost po všechna pokolení.“
Amen.

O svatodušních svátcích slaví křesťané narozeniny církve. Seslání Ducha svatého připomíná, že církev se vším, co k ní patří, není na světě náhodou ani z popudu nějakého zákona, přírodního nebo kulturního. Křesťanství může existovat, ale nemusí. Každý se může rozhodnout, zda křesťanem být chce nebo ne. V tomto smyslu bylo samozřejmé evropské křesťanství minulosti omylem a chybou.

Ale jedno je jisté – a právě tedy mnoho lidí váhá: křesťanství nemůže existovat bez společenství křesťanů, pouze v osobní individuální rovině každého. To není řeč o nutnosti oficiální, instituční církve, natož pak církve jako „ústavu spásy“, jak učí klasické katolické dogmatiky. Jen je řečeno, že křesťanem nemůžeš být, aniž bys nebyl v nějakém spojení s bratřími a sestrami, kolem Slova a Stolu Kristova. I to zní sice dogmaticky, jako povinná výpověď víry, ale lze to doložit mnoha zkušenostmi.

Naopak vyznáním víry je, že církev nevznikla náhodou, zákonitostí, ani jen politicko-kulturním rozhodnutím, nýbrž z vůle Boží. Že můžeme (vedle jiných nabídek) zvolit bohoslužby, modlitbu, čtení a poslouchání Písma, to vše nerozhýbali lidé, protože chtěli, protože se jim to líbilo. Na začátku Skutků apoštolských můžeme číst, jak to bylo, byť biblické zprávy ani zde nejsou historickou kronikou, nýbrž kázáním. A mezi řádky můžeme zaslechnout pokračování zprávy o stvoření světa, v tom, že „to bylo dobré.“

Vznik církve v polovině prvního století však nebyl ničím, co by zahýbalo dějinami. Samotné začátky církve se týkaly jen zlomku obyvatelstva, a ještě těch méně společensky významných, chudších, níže postavených. Teprve později se ukázalo, jak významná dějinotvorná událost tehdy začala. Samotný vznik církve byl jinak nenápadný.

Na druhé straně byl vznik církve velmi bouřlivý. V nově se rodícím hnutí křesťanů kypěl kvas a ruch, všechno bylo nové, objevné. S tím jde ruku nadšení, radost i entuziasmus, a také různá nedorozumění, názorové střety a konflikty a nakonec, dal-li Pán, i jejich smíření.

Začátek byl ovšem jenom začátek. Přijdou další dny, roky a staletí a tvář církve se bude měnit. Vydrží vůbec, přežije pronásledování v prvních stoletích? Už na konci Skutků je církev nazvána sektou a byla tak veřejností vnímána. A přijdou horší chvíle, pokusy o naprostou likvidaci církve, Petr, hlavní kazatel letničních událostí, nepřežije již první z těchto vln, také Pavel a ostatní.

To ještě nebylo nejhorší. Přijdou další století a církvi bude naopak „hrozit“ sláva a popularita, bohatství a věhlas, moc a vláda věcí světských i nebeských; přežije toto církev? Každý se bude snažit být s církví zadobře, z prospěchu i ze strachu. Církev bude mít dlouhé prsty, pokušení moci budou přicházet ještě za dva tisíce let. A ani to nebude to nejhorší.

Církev přežije bezmála dvě tisíciletí dějin lidstva. Mnohem více než dlouhé prsty bude potřebovat dlouhý dech. Přijdou léta, kdy se nebude nic dít špatného ani zrovna dobrého, kdy prostě jen „nebude posvícení“. Bude mít církev dlouhý dech, aby si zachovala život, životnost, životaschopnost? Bude mít co říci osvíceneckým a renesančním myslitelům, novověkým pozitivistům, zklamaným poválečným existencialistům, nakonec i postmodernímu člověku jednadvacátého století, zvyklému jak na nudu, tak na zázraky vědy a techniky? Nestane se, že církev, tak živě a bouřlivě začínající, prostě jednou odejde z dějin, podobně jako jiné společenská a kulturní hnutí? Nestane se, že církev v dobách klidu, životní úrovně a bohaté spotřební nabídky ztratí dech a lidé o ní budou říkat, že neumí řešit problémy doby, že nemá co říci, že Bůh je mrtev?

Proč celé vyprávění začíná u seslání Ducha svatého? Někteří biblisté soudí, že kniha Skutků byla misijní brožurou, která kolovala mezi pohany jako informace i pozvání. Možná už v době začátků mysleli autoři na budoucí čtenáře, aby věděli, že církev si nikdo nevymyslel jen tak z vlastní tvořivosti nebo dokonce ziskuchtivosti. I když tomu lidé „venku“ nebudou příliš rozumět, vznik církve je Boží dar a Boží dílo, dělejte si s tím, co chcete, tak to je. Tak tomu rozumí ti „uvnitř“, kteří to prožili. Barevné podrobnosti kolem Ducha svatého nejsou podstatné. Plaménky na hlavách, mluvení neznámými jazyky, jimž rozumí všichni bez rozdílu národnosti, další znamení a zázraky signalizují jedno jediné: tohle nevymyslel člověk.

Někdo možná namítne, že mnohé pozdější sekty a nábožensko-komerční organizace na podobný trik přišly také a proto svůj vznik také vysvětlovaly nějakým zjevením, nadpřirozenem, zázrakem. Ale právě proto u vzniku církve nejde o ty zázraky, plamínky a mluvení jazyky. Jde jen o jedno: věříš, že církev je tu z moci Boží? Že společenství lidí, kteří jako základ svého života přijali Pána Ježíše Krista, tedy Boží lásku mezi námi, je dar, přímo zřízení Boží? Že církev není pouze kulturní jev v dějinách? Pak jsi křesťan a víš (tušíš), kdo je Duch svatý.

Ale má to pokračování: na počátku není u díla člověk, dál však velmi mnoho. Už konec druhé kapitoly Skutků, náš dnešní text, obsahuje čtrnáct či patnáct sloves; všechna popisují nějakou lidskou aktivitu. Petrovi posluchači se o pět veršů dříve zeptají, zasaženi kázáním: „Co máme dělat?“ Jedinou odpovědí je „obraťte se a každý ať přijme křest ve jméno Ježíše Krista“. Na počátku na „lidské straně“ leží jen dvojí: obrácení a křest, vše ostatní zůstává na „straně Ducha svatého“: „zmocnila se jich bázeň“, „skrze apoštoly se odehrálo mnoho zázraků a znamení“ a „Pán denně přidával k jejich společenství ty, které povolával ke spáse.“ Na straně Boží, na straně Ducha svatého je vstupní energie, naplňující člověka a dávající potřebnou motivaci. O to se člověk nemusí starat.

Na současného čtenáře z toho někdy padá tíseň. Jednak si s těmi plaménky na hlavách a neznámými jazyky příliš neví rady, jednak si neví rady sám se sebou: kde to všechno dneska je? Žijeme ještě v době živého Ducha svatého? Žije ještě dnes Duch svatý? Dostáváme jeho dary? Není to dnes všechno příliš zamlžené, zasuté a nečitelné?

Smysl tohoto biblického vyprávění je přesně opačný. Nikoli vzbudit pochyby a otazníky, nýbrž zbavit starosti! My nejsme povinni usilovat o plaménky na hlavách a mluvení univerzálními jazyky! Ani apoštolové nebyli povinni! O to se nemusíme starat. Naším úkolem je to, co bude dál: posluchači se ptají: „Co máme dělat?“ My lidé také chceme něco dělat! Jediný úkol, který si můžeme „uložit“ je, budeme-li zasaženi: Obrátit se v pokání a přijmout odpuštění (křest). Veliký dvojitý úkol! Jinak ani ono „zasažení v srdci“ není naším „úkolem“, můžeme je pouze přijmout, když Hospodin dá.

Pro lidskou píli ale stejně zbývá dost: oněch čtrnáct či patnáct sloves, která berou energii z daru Ducha svatého. Slovesa míří doprostřed společenství (byli spolu, pobývali svorně v chrámu), vedou ke sdílení radostí i starostí (měli všechno společné), učí soustředění nad Biblí (vytrvale poslouchali učení apoštolů), svolávají k bohoslužbě (každého dne pobývali svorně v chrámu, po domech lámali chléb, chválili Boha), napomínají k obětavosti, skromnosti a velkorysosti (rozdělovali všem, jak kdo potřeboval, dělili se o jídlo s upřímným srdcem). Že byli všemu lidu milí, platilo asi v osobních kontaktech, určitě to nevydrželo vždy a všude. A jestli jich bude přibývat, zas už není otázka lidské misijní píle a přesvědčovacích schopností. Pán přidává, nikoli lidská misionářská strategie!

Lidská aktivita jako důsledek daru Ducha svatého je tedy velmi prostá, pozemská, obyčejná. Stačí to? Třeba by mohl přijít kazatel, který zapálí nové plameny na nebo v hlavách. Manažer, který vymyslí novou efektivní misijní strategii. Je to cíl? Nebo snad je cíl nářek nad tím, že evangelium neduní světem jako jediná úspěšná ideologie? To všechno by vedlo k přesnému opaku svatodušního vzniku církve - k založení církevní společnosti s ručením omezeným, společnosti pro povznesení morálky, nálady či duchovního povědomí. Možná by taková společnost byla i potřebí, možná by byla úspěšná. Ale to není náš úkol.

Náš úkol je menší a větší: být otevřený Duchu svatému v jakékoli jeho podobě. Možná se budeme divit, jak jeho přicházení je nebo bude bouřlivé, možná ten příchod je nebo bude nenápadný a střízlivý. A možná nemusíme čekat na zítra či pozítří, možná se stačí dobře rozhlédnout. A možná budeme mít (nebo máme!) jasno, že se nemusíme ptát, proč tu církev je. Církev daroval Hospodin jako možnost, a to možnost nejlepší, přes všechno, co nás v církvi bolí, mrzí, otravuje či nudí. A budeme mít radost z toho, že tu jsou ostatní, mladí, staří, známí i neznámí, že je s kým „být spolu, lámat chléb, chválit Boha“, v obětavosti a vzájemné lásce. A budeme vědět, kdo je Duch svatý.
Amen.

„Milujte své nepřátele!“ Křesťanům zní tato výzva známým tónem, odedávna opakovaným. I na tuto krajně nepravděpodobnou výzvu si „nakonec“ zvykli. Mají před očima příklad Ježíše, který myšlenku vyslovil, a vzpomenou si, že on i na rány i hřeby v rukou odpovídal „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co dělají.“ Vědí, že i nejstručnějším shrnutím biblického poselství je „dvojpřikázání lásky“; mluví o lásce k Bohu a lásce k lidem - bližním. A vědí, že bližní není ten, kdo je nám blízko svými sympatiemi k nám, nýbrž ten, koho my potkáme a rozhodneme se mu bližním být - včetně neznámých, jinak lhostejných nebo protivných. Nakonec si vzpomenou, že i Dekalog, deset slov o pravém životě, tvoří dvě části – první se týká vztahu k Bohu, druhá k člověku, obě jsou neseny láskou jako základním prostředím.

O křesťanské deklaraci lásky k nepřátelům ví i okolí křesťanů. Mnozí pak tuto výzvu hodnotí skepticky nebo ironicky: křesťané si uložili nesplnitelný úkol a možná právě proto jej porušili a porušují.

Ta výzva skutečně zní divně, především nesplnitelně, možná i nesprávně. „Miluj své nepřátele“ jako by zbavovalo člověka citu, jako by předpokládalo člověka bez emocí nebo toho, který emoce dokonale ovládá, ale je to správné? Copak je možné a správné milovat někoho, kdo mně ubližuje? Ani příklad Ježíšův tady mnoho nepomůže, málo platné, Ježíš byl vtělený Bůh, Spasitel, dělal mnoho, co my neumíme, tišil bouři, nakrmil dav lidí večeří pro dva, uzdravoval, vracel zrak pomocí blátíčka z prachu a vlastních slin, křísil z mrtvých nebožtíka, ležícího několik dnů v hrobě! Takový snad mohl milovat i vojáka, který ho probodne kopím a ještě se mu ještě posmívá, ale já?

Hlavou nám táhnou naši nepřátelé, osobní i „kolektivní“. Lze je milovat? Může milovat žena muže, který ji opustí po mnohaletém manželství ve chvíli, kdy ona přechází z mladého či středního věku do zralých či pozdních let? Může člověk milovat kolegu, který mu svým podrazem zničil kariéru nebo pověst? Mohu mít rád toho, kdo mně ukradl můj majetek, může blízký oběti milovat jejího vraha? Jak milovat diktátory, válečné zločince, viníky válek, genocid, plynových komor, pracovních táborů a justičních vražd?

Pak nezbývá, než ono „milovat“ chápat v nějaké obrazné, hodně „zeštíhlené“ podobě – milovat v nepřátelích lidstvo jako takové, zástupce stvoření, byť pobloudilé. Pak se ale nedivme nekřesťanům, že jim „milování nepřátel“ připadá jako úkol nedostižný i nesprávný. Nedivme se, že zvenčí křesťané vypadají jako „měkkýši“, kteří chtějí mít za všech okolností klid, nedovedou se postavit zlu, a tak nakonec škodí. Pečlivější pohled do dějin i přítomnosti ukáže, že to s křesťany není tak špatné, že církev měla i mnoho statečných bojovníků těla i ducha. Ale první pohled na „milujte své nepřátele“ je provázen nepochopením. A křesťanství a křesťané se stávají nevěrohodnými: opakují proklamace, jež nejsou schopni naplnit a jimž možná ani nerozumějí.

Nesnáz působí především pojem „milovat“. Výraz překypuje city, emocemi a prožitky. Podobně jako anglické „love“ nebo německé „lieben“ znamená toužit po někom, radovat se z jeho přítomnosti, prožívat s ním štěstí, cítit se po jeho boku naplněný. „Milovat“ znamená těšit se na něho, chvět se o něho obavou, prožívat smutek nad jeho nezdary a trpět při jeho bolesti.

Chudák slovo „milovat“! Kolika zkreslení a nepochopení se dočkalo! Nahrazuje často všechno jiné, než milování. „Milovat druhého“ se také užívá ve smyslu „milovat sebe“, uspokojovat na druhém vlastní potřeby na jeho úkor nebo s jeho jakž takž svolením. „Milovat nepřítele“ pak znamená pokus o znásilnění vlastních citů a zkušeností, silný morální nárok; chce to vůli jako trám.

Ale evangelium vysvětluje: „milujte své nepřátele“, znamená „dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí“. Tohle milování se totiž (alespoň zpočátku) netýká citu, náklonnosti, sympatií, nebo toho, co mně kdo udělal nebo neudělal. Buďte svobodní ve svých citech, svobodní i odpovědní. Nenuťte se do prožitků, které vám nejsou vlastní. Ale „dobře čiňte“ není otázka citu ani vůle. Je to otázka vyznání víry.

Řečeno jinak, je to otázka přemýšlení o životě před tváří Boží. Ještě civilněji: je to hledání, co platí napříč různými názory, postoji a zkušenostmi, co je nezávislé na jednotlivém člověku. Za tím provokativním „milujte své nepřátele“ přichází komentář, jehož páteří je několikrát opakované „Boží uznání“: „Jestliže milujete jen ty, kdo vás milují, můžete za to očekávat Boží uznání? Vždyť i hříšníci milují ty, kdo je milují.“ (v. 32) Zvláštní motivace, Boží uznání! Odtud nutno vyjít: stojím o ně? Co je to? Snad lze říci: Boží uznání je darované poznání, že to, co dělám, je dobré a má smysl nejen podle mého názoru, mých zkušeností a mé kultury. Boží uznání je vědomí, že svým jednáním pomáhám na svět pokoji, spravedlivosti, království Božímu. V „Božím uznání“ smíme číst naplnění života, toho, oč jde ve světě i mně samotnému.

Naplnění přináší právě čin, kdy člověk překročí přirozené hranice sympatií a antipatií mezi lidmi, kdy z nich dokáže vykročit o krok dál - ve směru lásky. Nikoli ve směru citu, ale právě napříč jím, přes jeho hranice, skoro až proti němu. Protiva zůstává protivou, škůdce škůdcem, nepřítel nepřítelem a zločinec zločincem – alespoň zatím a v mých očích. Moje pocity se nemění – zatím. „Jen“ se mění motiv a tím i směr mého jednání. Už mě nevedou sympatie, nýbrž povolání ke smysluplnému životu. To je můj úkol: posouvat hranici dobra za hranice přirozené náklonnosti.

Najednou se evangelium může jevit v jiném světle. „Milování nepřátel“ není skutek slabosti, měkkost vůči zlu, nýbrž odvážný čin: „dobře činit“ navzdory zlu protivníků, a navzdory svým citům. Ono „dobře činit“ může znamenat leccos, i pár facek možná, ale rozhodně ne znásilnění citů.

„Dobře činit“ ovšem vyžaduje vnitřní sílu. Tu však člověk nečerpá nikde jinde, než v té dobré, vlastně jedině možné motivaci – v „Božím uznání“, v darovaném vědomí, co je dobré. „Miluj své nepřátele“ znamená „zkus vykročit z pout přirozených sympatií a antipatií a zkus posunout hranici, kde se daří pokoji.“

Ježíšova výzva však zarazí ještě jednou. „Tomu, kdo tě udeří do tváře, nastav i druhou, a bude-li ti brát plášť, nech mu i košili!“ (v. 29) Opět se vrací pachuť pasivity, trpělivosti hraničící s hloupostí. Vzpomeneme sice Gándhího – Mahátmy a Martina Luthera Kinga, kteří nastavováním druhé tváře dosáhli úspěchů v zápase s britskou a americkou mocí. Jenže Mahátma i Martin Luther King byli osobnosti ojedinělé („Mahátma“ znamená „veleduch“) a jejich úspěchy lze těžko nabízet jako recept. Jak rozumět onomu „nastav i druhou tvář“? Nebo má tato myšlenka přivést k poznání, že na to prostě nemáme a že jsme ve všem všudy závislí jen a jen na Božím odpuštění? I tak se někdy evangelium vykládá!

I tady přichází vysvětlení. „Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, jednejte i vy s nimi.“ (v. 31) „Zlaté pravidlo“ obrací role: chtěl bych, aby mně někdo nastavil druhou tvář, když mu dám facku? Potěšil by mě člověk, který odevzdaně snáší, když se zlobím? Mě by to rozzlobilo tím víc! Co by mě potěšilo? Co možná rychlou nápravu, uklidnění, zadostiučinění! Abych pocítil, že ten, kdo mě rozzlobil, změnil své jednání, ustal v tom, co nás pobuřuje.

Přesně to je potřebí udělat i v roli toho, kdo obdržel ránu. Ne otevřít pasivně dveře dalšímu zlu, trpně snášet zlobu, nýbrž rychle a účinně zklidnit situaci. Vyžaduje to trpělivost a především vědomou svobodu od přirozené reakce: vrátit ránu, nenechat si ji líbit, pomstít se.

A ještě: „Každému, kdo tě prosí, dávej, a co ti někdo vezme, nepožaduj zpět.“ (v. 30) Ani to není člověku vlastní. Přirozené je žádat zpět, co jsem komu dal nebo půjčil, hájit svá práva a potřeby, vybojovat si svůj prostor na slunci. A tak se tento verš mění v otázku: na čem stojí můj život? Na prostoru, který si kolem sebe vybojuji a uhájím, nebo na tom, co přijmu jako darované?

Ten, kdo dává a nedělá to z nadbytku, kdo nepožaduje nazpět, co mu někdo vzal, riskuje. Vydává všanc své jistoty. A dělá to jen proto, že má své jistoty uloženy jinde.

Možná v této chvíli není ani tak důležité, kolik dostane ten, který si vzal a od něhož nechci nazpět. Možná je tady ještě důležitější, co já sám při tom objevím a dostanu.

Kdo objeví, že hodně dostal, může dávat a nežádat zpět. Co je největší dar? Je mnoho věcí, bez nichž se nedá žít nebo se bez nich žije jen těžko. Zpravidla se takové věci samy hlásí o pozornost. Ale vědět, kam můj život míří, co je jeho základem, tedy „získat Boží uznání“ je darem nenápadným, ale možná ze všech nejdůležitějším.
Amen.

Toto kázání bylo prosloveno v neděli 19. dubna 2009, podle liturgického roku v 1. neděli po Velikonocích, zvanou tradičně "Quasimodogeniti" podle biblického textu v 1P 2,2.

Kdybychom řekli člověku, který není křesťan, že dnešní neděle se podle církevního roku jmenuje „Quasimodogeniti“, asi by se zasmál, protože by si vzpomněl na postavu zvoníka z románu V. Huga „Chrám matky Boží v Paříži“. Měl by vlastně pravdu, obě jména spolu souvisí: „Quasi modo“ znamená „jakoby po způsobu“, „něco na způsob“. V románu tuto postavu lidé posměšně pojmenovali pro její ošklivost: „Něco na způsob člověka“, „Patvar“. Dnešní neděle je pojmenována naopak podle epištoly Petrovy, kde čteme: „Jako novorozené děti mějte touhu jen po nefalšovaném duchovním mléku, abyste jím rostli ke spasení.“ (1Pt 2,2). Podobnost se jménem dnešní neděle tedy není náhodná a my se tedy nemůžeme divit úsměvu těch, kteří nechodí do kostela, ale čtou klasiky.

Na opačném pólu stojí křesťané, hlásící k tzv. charismatickému hnutí. Ti, kdo pamatují jeho začátky před třiceti lety, vědí, že pojem „Boží dítě“ byl téměř „terminus technicus“ pro toho, kdo přijal Ježíše Krista jako pána svého života a je si jist svým spasením. Mnozí tehdy na otázku po svém věku odpovídali „tělesně je mi 24, ale duchovně rok a půl“, tedy „křesťanem jsem se stal před rokem a půl.“ Pojem „Boží dítě“ byl tehdy tak vžitý, že se mnozí podvědomě stylizovali do dětí gesty i slovníkem, používali často zdrobněliny (sboreček, bráškové, sestřičky) a na důkaz svého „Božího dětství“ oslovovali v modlitbě Hospodina důvěrně jako dítě svého tatínka. Jako by zapomněli, že v Bibli není „buďte dětmi“, nýbrž „buďte jako děti“, totiž „něco ve vaší víře nechť je podobné dětskému prožívání“.

Někde uprostřed stojí evangelík. Vzdělaný, aby odlišil zvoníka od neděle, ale střízlivý, aby o sobě a svých bratrech a sestrách nehovořil jako o Božích dětech. Kdybych se někoho z vás zeptal, zda je Boží dítě, starší by opáčili, co tím myslím, mladí by byli přímočařejší a zeptali se, co se mi stalo. Evangelík je střízlivý i vůči církevní tradici, těch, kteří dnes ráno věděli, že začíná neděle Quasimodogeniti, není mnoho.

Porozumění jménu dnešní neděle se může stát ilustrací společnosti. Pro větší část znamená Quasimodogeniti důkaz, že křesťanství je bizarní pozůstatek středověku. To jsou takzvaní ateisté. Menší část, znalá tradic, latiny a Písma, ví, oč jde, ale nijak s tím nepracuje, to jsme my, evangelíci. Ještě menší skupinu pak tvoří ti, pro něž není významná latina, ale titul „Boží dítě“ se stal „logem“ jejich života.

Samozřejmě, že společnost se nedělí podle toho, jak kdo rozumí „Quasimodogeniti“. Leckdy se však mezi lidmi odehrávají napětí pro ještě větší hlouposti. Vezměme jen tu hrůzu, kdy lidé (křesťané!) se mezi sebou zabíjeli jen proto, že jeden se křižuje zprava doleva a druhý obráceně. A není to tak dávno, sotva 15 let…

Apoštol Pavel přichází jako křesťan mezi posluchače na athénském Areopagu, kteří evangelium neznali. Byli však vzdělaní a měli smysl pro duchovní věci. Pavel pro své kázání najde navazovací bod v oltáři „neznámému bohu“, který v Aténách uviděl. (Tím oltářem se Atéňané velmi přiblížili současnému člověku.) Pavel se snaží nalézt s posluchači společnou řeč. Kdyby takto kázal jinde, hnali by ho možná ke skále a brali do ruky kamení. Pavel překračuje ustálené myšlenkové formy i slovník. Jako by se nechtěl odlišovat, natož provokovat, jako by spíš do poslední chvíle chtěl kráčet s myšlením svých posluchačů jednou cestou. Z obsahu své víry „nesleví“ ani v nejmenším, ve způsobu vyjádření hodně. Jde to? Lze oddělit obsah od formy?

Jako by Pavel vědomě překračoval přirozené lidské sklony. Lidskou přirozeností přece touha se zviditelnit, být jiný, mít něco svého osobitého. Však na čem stojí marketing?

Pavel jindy a jinde vyslovil věci naprosto nové a charakteristické, evangelium o Kristu nešlo vyjádřit postaru. Ale tady, v rozhovoru se vzdělanými athénskými epikurejci a stoiky, snad i s úctou k jejich myšlení se snaží navázat na jejich jazyk, zkušenosti a myšlenky. Nakonec se vyjádří skoro jako liberální teolog, se smyslem pro přirozenou teologii, jaký barthiáni neznají: „(Bůh) stvořil z jednoho člověka všechno lidstvo, aby přebývalo na povrchu země, určil pevná roční údobí i hranice lidských sídel. Bůh to učinil proto, aby jej lidé hledali, zda by se ho snad nějakým způsobem mohli dopátrat a tak jej nalézt, a přece není od nikoho z nás daleko.“ Pavel nediskutuje o tom, jak se Bůh jmenuje, zda ho poznali dříve Židé nebo Řekové, jak velký hřích je uctívat římského císaře nebo antický pantheon. Teď je podstatné, co mají všichni společné, křesťané, stoikové i epikurejci: že se po Bohu ptají a jejich ptaní není touha dosáhnout na božství a postavit novou bábelskou věž, jak by jim rádi křesťané podstrčili. Že je to upřímná touha poznat sám sebe, své „odkud a kam a proč a jak“, touha společná křesťanům, moslimům, buddhistům i taoistům, dokonce i krišnovcům a svědkům Jehovovým, také ateistům. Pavel tuto touhu bere vážně, ať ji projeví kdokoli. Jsme všichni děti jednoho Boha, v tom jsou zajedno snad všichni, v jisté toleranci i ateisté. Všichni jsme děti jedné rodiny, jedno pokolení, cituje Pavel kteréhosi antického básníka.

Že tento „Bůh všech“ není ze zlata a stříbra, že není vyroben lidmi, se se stoiky dohodne poměrně snadno. Ovšem v příměří filosofie a křesťanství může Pavel s radou Areopagu kráčet jen do jisté chvíle. Dlouho šli spolu, usilovali o domluvu, docela se to dařilo a přiznejme za to zásluhu i řeckým filosofům. Domluva však končí ve chvíli, kdy Pavel pronese slovo, které nemohl vynechat ani opsat, které vyslovit musel, chtěl a také vyslovil. Slovo, které tvoří páteř všech povelikonočních nedělí a vlastně celého křesťanství. Vzkříšení.

Proč došlo právě tady k přetržení rozhovoru? Pro nedorozumění kolem detailů vzkříšení? Tyhle otázky nebyly tenkrát zdaleka tak vyhroceny, jako ve dvacátém století. Athénští nemohli vzkříšení přijmout z jiného důvodu.

Vzkříšení je opravdu radikální řez. Význam toho, co vyznáváme, totiž že Kristus byl vzkříšen, však není jen v tom, že byl jednou jeden mrtvý a obživl. Je tu důležité sdělení, že Boží láska je bez hranic, skutečně „až za hrob“, totiž za hrob Josefa z Arimatie.

Ale v souvislosti rozhovoru různých kultur jde ještě o jeden důležitý obsah: vzkříšení udělalo radikální otazník nad lidským poznáním, výpočty, odhady i filosofickým a náboženským formulováním. Vzkříšením, jestli jej bereme vážně, přestaly platit zákonitosti lidského života jako definitivní a lidská zkušenost jako konečná. Po vzkříšení je jasné, že všechno může být jinak, než si myslím já, ten druhý i celé lidstvo. Najednou vystupuje do popředí ono kristovské „a přece“ nebo „a přece ne“, které se tolikrát ozývalo v jeho slovech i činech za jeho života v Galileji.

Zkrátka: není už pravda jen, že „každý svého štěstí strůjcem“, že „Boží mlýny melou pomalu, ale spravedlivě“, že „jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá“ a „jak si kdo ustele, tak si lehne“. Není už pravda jen, že odplata za hřích je smrt. Po vzkříšení se nabízí další rozměr života. Ten, v němž strůjcem štěstí není člověk, ale Dárce. Boží mlýny melou sice spravedlivě, ale v rytmu jiného větru, než lidské spravedlnosti. Z „Božího lesa“ se ozývá něco jiného, než jak se do něho volá. A člověk si stele všelijak, ale nejlepší postelí je stejně vždy jeho náruč, smíření s Ním.

Vzkříšení tak přináší průlom do všech lidských konceptů, filosofií, odhadů, plánů a reflexí. Tím vytváří vzkříšení jediný pilíř křesťanství, ale také zřetelný milník na cestě dorozumění: v Pánu žijeme, pohybujeme se, jsme; jak říkají i mnozí básníci. Tento Pán života je neuchopitelný ve své jinakosti, proto jej každý zobrazuje a popisuje, jak umí. V této mnohotvarosti se můžeme sejít se všemi, kdo jsou ochotni sejít se s námi. Naším specifikem ovšem nebude jiné jméno Boží, jiná kultura, dokonce ani jiné svaté Písmo ne, natož pak tradice s tituly „Boží dítě“ nebo „Quasimodogeniti“. Základním kamenem je vzkříšený Kristus prolamující všechny lidské koncepty, včetně těch křesťanských, ale i stoických, epikurejských i jiných. Tohle aténští nepochopili.

Budeme-li tedy přemýšlet o jménu dnešní neděle „Quasimodogeniti“, můžeme myslet na ty, kteří se nazývají Božími dětmi a trvají na tom, na ty, kteří se smějí, vzpomínajíce na zvoníka od matky Boží i na ty, kteří trvají na jménu nedělí v církevním roce. Budeme zase někde mezi, ale už ne jako evangelíci, nýbrž jako ti, kteří vědí, že Vzkříšení prolomilo všechny lidské formulační a komunikační bariéry. Tento průlom budeme, pravda, vyznávat jako křesťané; nebudeme ochotni rozpustit v žádném obecném náboženství. Ale budeme vědět, že všechny Boží děti žijí se z jednoho zdroje. To nám dovolí zůstat věrnými kristovci, „Božími dětmi“ a zároveň se setkat s mnohými, s jejichž jinakostí (zejména náboženskou) bychom před Vzkříšením mohli mít vážný problém. A budeme doufat, že se s nimi jednou budeme moci radovat ze společného Otce. To je dar Vzkříšení.
Amen.

Jairova dcera je jednou ze tří postav, které v Novém zákoně Ježíš vzkřísil z mrtvých. Vedle ní je to syn vdovy z města Naim a Lazar (Eleazar), slavný bratr neméně slavných sester Marie a Marty.

To znamená, že jen o třech osobách máme v evangeliích zprávy, že by je Ježíš přivedl znovu k životu poté, co zemřeli. Není to málo? „Všemohoucí“ by mohl přece vzkřísit desítky, stovky lidí! Ale „tři“ je symbolické číslo, jako svatá Trojice, jako nejbližší apoštolové Petr, Jakub a Jan, jako proměnění na hoře, Mojžíš, Eliáš a Ježíš. Možná už v tom počtu je naznačeno, že nejde o množství, nýbrž o obsah vzkříšení. Co to je? Nikde také není věnována pozornost způsobu, jak to Ježíš provedl ani otázce, co prožívali ti zemřelí v onom zvláštním mezidobí mezi odchodem a vzkříšením; to by nás určitě hodně zajímalo.

Jak příběhům o vzkříšení rozumět? Jako hodně opožděné resuscitaci, obživení? Není to příliš odvážné, také příliš naivní a nepravděpodobné? Co by řekli lékaři a biologové, je to možné? Nebo jako (pouze) symbolickému vyprávění o odpuštění hříchů? Ve dvacátém století se teologové předháněli ve vymýšlení přijatelných interpretací, aby vyprávění o vzkříšení tak „nebolela“, protože neodpovídají zkušenosti moderního člověka.

Možná jsme příliš fascinováni vzkříšením, onou zázračnou resuscitací, obživnutím – pro jeho zázračnost i pro jeho naději. Protože, představme si, někdo zemře, pozůstalí jsou smutní, zoufají, kdyby to tak šlo vrátit zpátky – a hle, ono to jde! Ale nejde! A nešlo to běžně ani tenkrát. Byli jen tři a i ti stejně znovu zemřeli, nadobro.

Možná chce vyprávění víc než o vzkříšení říci něco o Ježíšovi a o nás. Abychom věděli, co očekávat od života, v němž hraje hlavní roli Boží láska, totiž Ježíš Kristus, abychom věděli, jak naložit se skutečností umírání a smrti, z čeho strach mít a z čeho ne, nad čím zoufat a nad čím ne.

Možná proto se v příběhu objevuje tolik lidí okolo - v jakýchsi soustředných kruzích. Je tu nejprve dcera, zemřelá a vzkříšená, její úhel pohledu však zůstává stranou. Co tahle nejprve smutná, pak radostná dětská role prožívá, není vůbec důležité; v ostatních příbězích o vzkříšení je to stejné. Vzkříšená Jairova holčička se navíc musí rozdělit o naši pozornost s nemocnou ženou, která chce mít podíl na Ježíšově moci také. A s ní Ježíš mluví víc než s pozůstalými, natož se vzkříšenou! Pak je tu otec zemřelé, nejbližší pozůstalý, což je naše role mnohem častější, než role té dívky. V dalším kruhu kolem stojí smuteční zástup, hudebníci a plačky. To jsou ti, kteří mají jasno, střízlivě a smutně: dívka je mrtvá, co naděláš… Ty Ježíš nejprve vyhnal, pak teprve děvče vzkřísil. Jenže potom se pověst rozšířila po krajině a bezejmenný zástup se tak do příběhu znovu vrací, početnější již ne o další, kteří mají „smutné jasno“, nýbrž o ty, kteří se diví, ale radostně, nechápou, ale s nadějí, nevědí, co si s tím počít, ale slyšeli něco, o čem stojí za to přemýšlet a ptát se.

A v této situaci stojíme nakonec i my, čtenáři Bible.

Co víme, co věříme o Ježíšovi, o Ježíši Kristu? On je obraz plného, celého příklonu Hospodina, Pána světa k pozemskému životu, ke světu, k hmotě a tělu, k nimž ovšem patří i smrt. „On jest především a všechno jím stojí“. A on, Ježíš Kristus, vlastně Bůh sám, je Pánem pozemské reality, včetně jejího posledního článku, smrti. Vládce života i smrti je, ale je skrytý. A tak to má být.

To jsme slyšeli mnohokrát, jen nevíme, kde je to vidět. Naopak víme, že Boží panství nad světem není vidět vůbec, totiž ne běžnýma očima. Je potřebí ztišit vlastní soudy, hodnocení, analýzy i syntézy, mlčet a vnímat. Kdo neulpí na povrchu toho, co je vidět očima, uvidí pod povrchem především právě Boží panství nad a světem, životem a smrtí. Nic není jen tak, nic není samo sebou, samo o sobě. On je hloubka života, on je život sám. Ale co to znamená?

Příběhy o vzkříšení jsou inspirací a pobídkou: hledej, jak to vlastně s tou smrtí, koncem a smutkem nad ním je! Co znamená, že „on jest především a všechno jím stojí?“

Boží vláda nad světem se v biblických příbězích zviditelnila ve vzkříšení tří, kteří všichni zemřeli podle nás předčasně: dvě děti a jeden mladík. Pro nás je však tohle „zviditelnění“ pouze literární, není to škoda? Ale nebyla by větší škoda to prožít na vlastní kůži, protože bychom už neměli o čem přemýšlet, na co se ptát a na co se těšit?

Podívejme se na jednotlivé osoby z hlediska jejich očekávání a toho, jak jejich očekávání dopadlo.

Jairova dcera, zemřelá - očekává něco? Určitě ne, alespoň nyní už ne. Je v nejbližším, nejužším prostoru Boží lásky. Chybí jí - co jí chybí? Pozemské dny? Opravdu? Nebo snad jí chybí naplnění vlastního úkolu a poslání v životě, když zemřela tak mladá? To si myslí pozůstalí, ale nikoli ona sama! Jenže co pozůstalí vědí o jejím úkolu a jeho naplnění či nenaplnění? Očekávání dcery samotné v této je chvíli nulové.

Její otec, první pozůstalý, je představený synagógy, tedy jeden z budoucích Ježíšových protivníků. Možná už teď se v něm odehrává vnitřní souboj, vždyť Ježíš je od samého začátku konkurentem synagógy. Teď se musí vyrovnat se skutečností hroznou na několikrát. Zemřela mu dcera - to stačí k bolesti. To znají mnozí … Pro muže víry přicházejí však navíc otázky: není ta smrt nějaké Boží znamení, trest, prokletí? Co jsem udělal špatně? I to znají mnozí… Do třetice bolestí: představený synagógy je nyní kulticky nečistý, vyřazený ze společenství víry, protože byl ve styku se zemřelou. Poslední odkaz dcerky…

Tento muž má nyní jediné očekávání: „vlož na ni svou ruku a bude zdráva“. Jairos ale starobylé znamení vkládáním rukou neprovází žádným vyznáním víry. Jen jedno: „vlož ruku - bude zdráva“. Ale jaképak vyznání víry, v takové chvíli se člověk upíše třeba i čertu, kolik lidí, jinak střízlivých, začne v takové chvíli hledat léčitele, všelijaké zaříkávače, siderická kyvadélka, drahokamy podle zvěrokruhu… Očekával by tenhle muž od Ježíše něco, kdyby jeho dcera nebyla právě skonala? Nyní chce dceru zpátky.

Žena trpící krvácením také očekává. Sužuje ji nemoc. Dvanáct let je Jairově dceři (L 8,42), dvanáct let trpí žena svým trápením. Symbolická doba, kdy se dovršují meze a hranice. Žena se dotýká třásní, okraje šatů. Třásně židovského šatu mají velký liturgicko-kultický význam: "Mluv k Izraelcům a řekni jim, aby si po všechna pokolení dělali na okraji svých šatů třásně a nad třásně ať se dávají na okraj svého roucha purpurově fialovou stuhu. Budete mít třásně, abyste si při pohledu na ně připomínali všechna Hospodinova přikázání a plnili je, abyste se neřídili vlastním srdcem a vlastníma očima…“ (Nu 15,38-39)

Vypadá to skoro magicky, když se žena těch třásní dotýká. „Když se dotknu, budu zachráněna.“ Jako u Jaira: srdce sevřené úzkostí, ochota udělat cokoliv. Ale kdyby ta žena byla zdráva, co by od Ježíše očekávala? Možná nic, co? Napadlo by ji, že Hospodin je Pán života, jemuž stojí za to děkovat, modlit se a vztahovat všemi dostupnými způsoby? Napadlo by ji, že Ježíš je obraz této Boží lásky v lidském těle?

A zástup (a to jsme my!) sdílí bolest s Jairem, ale je také zvědavý, chce něco zažít a chce se poučit. Soucítí s Jairem, ale jak tomu bývá, v duchu myslí i na vlastní trápení. A všichni také něco očekávali: co se teď stane, co udělá Ježíš, jak člověku ukáže, co nabízí? Co znamená ono „on jest především a všechno jím stojí?“ A to je naše situace…

A co kdo na své očekávání dostal?

Jairova dcera dostala nový život – stála o to? Žena dostala zdraví a kromě něho i požehnání – co je víc? Otec dostal zpátky dceru – jeho život dostal pokračování, vyústění. I když v té chvíli by přísahal, že mu dceru nic nenahradí, co vlastně žádal? Nazpět svou holčičku, nebo potvrzení, že jeho život není úplně zmařen, zahozen a zatracen?

A co dostal zástup? Dověděl se, že Ježíš uzdravuje a křísí z mrtvých - ale co dál? Viděli mrtvou dívku, která nyní žije, ale tahle „podívaná“ se hned tak opakovat nebude, tak k čemu to?

Diváci v zástupu dostali inspiraci: jestli věříš tomu, co vidíš (čteš), pokus se domyslet otázku: kdo je Ježíš Kristus? Co přináší světu, co přináší tobě? Jaké máš vůči němu očekávání, máš-li jaké, a co ti on vlastně nabízí? Nesmrtelnost? Řešení tragédií, happyend na tvé bolesti? Pokus se domyslet, jak to, že Boží moc není v životě vidět? Proč? A pokus se najít, jak jeho moc uvidět. Nemůžeš pro to něco udělat? Co?

Věřím, že zástup dostal všechno, co dostat měl, byť zdaleka ne vše, co chtěl. Inspiraci k promyšlení, co znamená, že: „On jest především a všechno jím stojí“.

Nakonec zbývá otázka, otevírající druhou, větší a důležitější část kázání: co jsme v příběhu dostali my? Co já? A ty?
Amen.

Izrael, putující, po poušti, jako by zobrazoval ve zkratce, v krátkém filmu, cestu života: každého jednotlivého člověka a stejně i cestu celého lidstva dějinami. Je to cesta, putování odněkud někam, za cílem, který je sice jistý, ale skrytý, zahalený. Cesta je pohyb, dynamika, a přitom člověk hledá spočinutí. Poušť není rajská zahrada, ale žít se na ní dá – dokonce i krásně a radostně. Ale není to žádná legrace.

Když začínáme nový školní rok, vidíme totéž: vrátili jsme se z cest, táborů, prázdnin a dovolených zase domů, do svého „tuscula“. Ale zatímco v létě jsme byli sice na cestách, ale vnitrně (snad) docela v klidu, teď jsme doma, ale už to zase začalo – shon a spěch, tady a tamhle, semhle a zase tam. Při prvním setkání konfirmandů seděli moji mladí kamarádi nějak zaraženě. „Co je, ptám se?“ Nejstarší to řekl za všechny: „Nic, začala škola.“ Prázdniny v pohybu – ale „vnitřně“ v klidu, pracovní rok doma – ale v neustálém pohybu odněkud někam, jako Izrael na poušti. Ten šel z otroctví do svobody – věděl to? A kam jdeme životem my? Víme to?

Izrael na cestě provází, vlastně předchází, sloup oblakový a ohnivý. Zkusme si to představit: lid táhne, a před ním - malé kouřové tornádo ve dne, a v noci, jak vlastně vypadá „ohnivý sloup“? A byl to (prý) sám Hospodin! První, co člověka napadne, je otázka, co za tím bylo. Hledat tu geofyzikální tektonické jevy je nesmysl, na Sinajském poloostrově nejsou sopky, a hlavně, budeme-li v Bibli hledat fyziku a biologii, uteče nám vyznání víry a život. Možná v tom sloupu nějaká fyzikální záležitost byla. Proč ne, skutečnost a její poezie patří dohromady: uvidíš strom a složíš sonátu, uvidíš hezké děvče a napíšeš básničku.

V této chvíli je důležité si uvědomit, že ten sloup tam předtím nebyl, nebo nebyl vidět, ale ve chvíli, kdy byl potřebí, objevil se. Bible řekne přímo, že to „Hospodin je předcházel v sloupu oblakovém a ohnivém“.

Obraz sloupu je dobře srozumitelný. Sloup znamená stabilitu, oporu, podporu: „opěrný sloup teorie, vláda stála na dvou politických sloupech“, dějiny znají obrat „sloupové církve“. Ve starověku byl sloup v mnoha náboženstvích znamení bohů. Odevšud viditelný, osaměle trčící, vzdorující smrštím i lijákům, vztyčen člověkem nebo samotnou přírodou budil úctu. Někdy hraniční kámen, jindy pomník nebo socha, někdy skrýš, vždy útočiště. Žulový, čedičový, pískovcový - i když se užuž rozpadal, dýchala z něj pevnost, kus věčnosti. A sloup je vždy svislý, vertikální. A vertikála je obrazem vztahu člověka a Boha.

Izraelští architekti sloupy používali také, ale méně než jejich kolegové z okolních národů. Spíš však měli se sloupy problémy, sloupy byly velmi často znamením nějakého boha, s nímž Izrael neměl a neměl mít nic společného. Často proto Izraelci sloupy bourali, káceli. Jen si vzpomeňme na Samsona, uvázaného mezi sloupy v Dágonově chrámu!

Nyní tedy, na cestě pouští, na cestě, která není procházka v neděli po obědě, na cestě životem jednotlivce, Božího lidu i celého lidstva je člověku představeno znamení Boží stability, ale v takřka pohoršlivé podobě, z nejméně pevného materiálu, jaký si lze představit. Ze vzduchu, spíš „z luftu“, z rozptýlených částeček hmoty, kouře a páry. A možná to ani hmota nebyla… A ze světla. Takový sloup, nezlobte se, ale to snad ani není sloup. „Sloup nesloup, pevnost z něho někdo sloup’.“ A ještě k tomu v pohybu, sem ta tam, tuhle a zas támhle - to je nějaká stabilita? Sloup pobíhající, sloup v předstihu a v pospěchu, dynamický, skoro virtuální.

Neboli:

Co je v pevné, není hmotné. A co je nejpevnější, je v pohybu.

To není dobrá zpráva! My přece víme, jak má vypadat stabilita, stálost, věrnost! Víme, co je stabilní stát, měna, firma, stabilní manželství. Je to pevné, stálé, předvídatelné. Ale sloup z ničeho? Možná to ani žádný sloup není. Možná vůbec žádný sloup není. Jako sloup ze světla nesplňuje lidskou představu pořádného sloupu, bůh Bible nesplňuje lidskou představu pořádného boha.

Jenže Hospodin se člověku představuje takto, a jedině takto!

Co s takovým sloupem? Nic. Jak využít světelného sloupu? Nijak. Chytit se to nedá, přinutit, aby svítil, kam chci, se taky nedá. Takový světelný sloup - reflektor se nedá namontovat na lokomotivu, aby svítil na cestu po lidských kolejích.

Sloup ohnivý nesvítí lidem na jejich cesty, nýbrž na cestu svou.

S takovým sloupem ani s takovým Bohem člověk nemůže vůbec nic „dělat“, k ničemu je nelze využít. Člověk by je rád použil pro své plány, podnikavé, nápadité i zbožné, nasadil pro řešení vlastních záležitostí. Nejde to.

Jak zacházet s oblakovým sloupem? Bude to zvláštní zacházení. Podobné, jako se říkal takový krutý vtip: co dělat, když uvidíš atomový hřib po nukleárním výbuchu? Dobře se dívat, protože nic podobného už neuvidíš… To si pamatujme pro setkání se sloupem oblakovým a ohnivým: dobře se dívat, protože nic podobného už neuvidíš. To je jediné možné zacházení; nic víc nejde. Sloup oblakový tu prostě je. Ale nejen „je“, je s nimi, s námi, při nich (nás) a uprostřed nich (nás)! „Je“ ovšem tak, jak „je“: přichází a odchází, objevuje se a mizí, bez lidské navigace. Chvíli je vidět tady, chvíli tam, chvíli je vidět, pak zas ne, je všude, ale nikde se dlouho nezdrží. Nestačíš vyndat fotoaparát. To je jeho, božské „bytí - nebytí“.

Co dělal lid? Dobře se díval a naslouchal. Když oblak šel, šli také. Když stál, stáli i oni. Vyprávění záměrně ukazuje různé způsoby, jak se sloup choval a jak lid poslouchal – aby to bylo hodně zřetelné, co všechno se může stát. Aby ukázal nevypočitatelnost oblaku a tak i putování Izraelců. Někdy stojí den, jindy celý měsíc. Nikdo si nikdy nemůže být jist, co bude zítra. Nikdy nikdo nemůže odečíst ani sebemenší pravděpodobnost. Nic se nedá odhadnout. Když si mysleli, že půjdou dál, stáli, protože oblak stál. Když už se zdálo, že se zastaví, šli dál. Nepravidelně, nezákonitě.

Člověk tu nevypočitatelnost na oblaku těžko snáší. Rád by se ukryl pod hlavici pevnějšího sloupu, jehož chování by se dalo alespoň trochu předvídat. Nebo by možná šlo tenhle sloup nějak stabilizovat, třeba vytvořit nějakou „sloupologii“, učení o sloupu! Nedaří se. Leckdo právě proto takový sloup prostě vzdá. Co je tato unikavé, jako by nebylo. A opravdu – Boží bytí je tak unikavé, že pro mnohé Pán Bůh prostě není.

Možná by se zdálo, že tento „sloup - nesloup“ vnese do života chaos. Vlastně ano, když pokud tento sloup nepřijme takový, jaký je. Když si neuvědomí, že lidská představa stability je zase jen lidská představa. A sloup oblakový není reflektor na lokomotivě, jedoucí po lidských kolejích. To jen v lidských očích se zdá být tenhle sloup nepevný. Jinak je nejpevnější ze všech sloupů, o jaké se člověk může opřít. Jen zkus rozvalit sloup oblakový buldozerem nebo odstřelit perunitem!

Jediné, co člověk může udělat, je snažit se tento sloup uvidět a nechat se jím vést.

Znamená to vzdát se vlastní vůle a aktivity? Co aktivity, práce a tvořivosti zůstalo těm na poušti při putování! Ale míří-li poutník cestou, na niž mu svítí sloup ohnivý, je to zaručeně dobré pro život.

Dřív se učilo, že každé kázání, i starozákonní, má končit Pánem Ježíšem. Nemám to rád a nedělám to, ale dnes nemohu jinak. Protože i v Novém zákoně stojí sloup a i ten je divný. Je to sloup ze dřeva, který si jeden donesl na kopec a tam ho na ten sloup pověsili, on pak umřel a jiní ho sundali a sloup skáceli. I ten se málo podobá sloupu. Ale je to sloup!

Biblické sloupy jsou zkrátka divné, stejně jako všechna vyprávění o Bohu. Divné – tedy jiné, než má člověk za správné. To úděl a úkol člověka – přijmout jinakost nejpevnějšího sloupu.

Co tedy smíme číst v obrazu sloupu oblakového a ohnivého?

Co je v pevné, není hmotné. A co je nejpevnější, je v pohybu. Sloup ohnivý nesvítí lidem na jejich cesty, nýbrž svítí na svou cestu a zve na ni. Jediné, co člověk může udělat, je snažit se tento sloup uvidět a nechat se jím vést. V radostech i v těžkostech, ve zdraví i v nemoci, v mládí i ve stáří, v osamění i ve společnosti, v dostatku i v nedostatku, v klidu i ve spěchu – vždycky někde někudy jede oblakový a ohnivý sloup. Úplně vždycky.
Amen.

Žalm 103. patří k nejznámějším a nejoblíbenějším. Dýchá z něj radost, posila a povzbuzení. Je to modlitba vpravdě vzorová.

Moje modlitby bývají většinou trochu jiné. Nejsem si jist, zda by mohly být nazvány vzorovými. Modlitba dnešního člověka nezáří většinou žádnou velkou radostí, spíš jistou těžkomyslností. Jako bychom žili ve složitější době, jako bychom byli zatíženi větší mírou nebezpečí, nepřátel, pokušení i vlastních nepravostí. Naše modlitby jsou plné proseb, aby bylo něco jinak, než je, aby se něco změnilo, zatímco žalm chválí, co je, že to je, jak to je.

Nemyslím, že bychom žili ve složitější době. Nemyslím ani, že bychom byli obtíženi větším množstvím hříchů či pokušení. Spíš jsme zatíženi většími nároky, jak bychom chtěli svůj život prožít, většími požadavky na kvalitní život, větší kritičností k okolnostem, pokud nejsou podle našich představ. Tak jsme „zatíženi“ i umenšenou schopností k vděčnosti a radosti. Ze všeho nejvíc jsme asi zatíženi větším očekáváním od tohoto života, větší vahou, již životu přikládáme. Naší největší radostí na světě je tento svět, náš život v něm a život našich blízkých. Žalmistovi však jako by mnohem větší radostí bylo, že Hospodin si postavil trůn na nebesích, všemu vládne svou královskou mocí. Už se slyším, jak říkám „co je to platné, že Hospodin si postavil trůn na nebesích, ale co já z toho mám?!“

To je první inspirace tohoto žalmu. Z čeho já se raduji? Ze svého zdraví, pokud je, ze svých úspěchů, pokud jsou, ze svého odpočinku, pokud mám čas, ze svých blízkých, pokud důvod k radosti poskytují. Nejsem jen sobecký: také se raduji ze zdraví, uzdravení, úspěchů přátel, z toho, že mohu někomu pomoci a pomohl jsem, že se něco povedlo třeba v kultuře nebo politice – pokud se povedlo. Ale protože často tyto okolnosti a souvislosti nedopadají podle mých představ, protože nejsem tak zdravý, jak bych si přál, nejsem tak schopný, ani moji blízcí nejsou tak bez chyb, jak bych si přál, mám důvod k radosti mnohem řidčeji. Protože: kdy a jak moc se raduji, že Hospodin zjednává spravedlnost a právo všem utlačeným?>

První inspiraci žalmu provází druhá: o čem všem považuje žalmista za důležité vůbec jen přemýšlet? Nejen o svém životě, nýbrž o celém světě. A nejen o něm dnes, nýbrž o něm uprostřed dějin. Tak přemýšlí i o svém životě uprostřed celého světa a celých dějin. Najednou vidí sebe nikoli jako solitér, nýbrž jako jednu, důležitou sice, ale malou částečku stvoření. Žalmista sám o sobě má váhu jedné částečky stvoření, což není mnoho. Jediný význam mu dodává, že Stvořitel ví o každé částečce stvoření, tedy i o něm.

To je vážné slovo k vážné otázce pomíjivosti života. Najednou se ukazuje, že pomíjivost, krátkodechost života, jindy tolik bolestná, není něco, z čeho by člověk měl zoufat, co by ho mělo deptat, brát mu chuť do života a sužovat ho nesmyslností dnů. A přitom netřeba si pomíjivost nějak zamlouvat nebo zlehčovat, žalmista si ji uvědomuje se vší vážností: ano, „člověk je tráva, sotva zavane vítr, mizí, už se neobjeví na svém místě“, ale to není všechno, co může a má být řečeno. Protože Hospodinovo milosrdenství je od věků na věky. Dnešní člověk by možná řekl „od nekonečna do nekonečna“. A to znamená víc.

Další velká inspirace: Hospodinovo milosrdenství znamená pro žalmistu víc než vlastní pomíjivost! Já jsem sice velmi konečný, ale co na tom, když Boží láska je nekonečná? Dá se vůbec takové vyznání přijmout a pochopit? Není to jen iluze? Mám za to, že běžným každodenním pohledem se pochopit nedá. Je třeba s touto výpovědí mít problém, musí nás trápit! Pokud řekneme „samozřejmě, že Hospodinovo milosrdenství znamená pro mě víc, než můj vlastní pomíjivý život, žádný problém“, nedocenili jsme příliš malou váhu vlastního života a velkou vážnost jeho pomíjivosti. Pomíjivost znamená, že tu zítra nemusím být. Nemusím tu být ani za 5 minut. A nikdo z nás! To je velmi vážná věc.

A teprve ve chvíli, kdy si vlastní pomíjivost naplno uvědomím, mohu porozumět, kolik si žalmista cení Hospodinova milosrdenství.

Hlavní inspiraci však žalmista přináší ve chvíli, kdy přemýšlí o sobě a svých kvalitách. Dochází jednoznačně k vědomí vlastních vin. Žalm je formulován na modlitbu neobvykle, mluví nikoli k Bohu, nýbrž o něm, oslovuje dokonce svou vlastní duši. Ukazuje tak, že mezi modlitbou, meditací či přemýšlením nevede zdaleka tak ostrá dělicí čára, jak si někdy představujeme. V žalmu je navíc adresátem Hospodin, žalmista sám, ale i ale posluchači, veřejnost, i budoucí, proto je žalm zapsán.

Možná právě proto se zde o konkrétních chybách a hříších žalmistových nedočteme. Můžeme se jen domnívat: byl to král, kněz, prostý člověk. Čeho se dopustil? Nebo myslí na dějiny a celou společnost na chyby celého Izraele? Nebo obsahuje modlitba záměrně prázdné plochy, jako formulář, aby si vlastní viny doplnil každý sám?

Jestliže modlitbu vtáhneme do své současnosti, ukáže se, že k přemýšlení o vinách ze všech stran máme mnoho prostoru a nemusíme dlouho hledat. Můžeme se dívat sami na sebe, na své rodiny, na církev – Boží lid - i na svou zemi; příležitostí k pláči najdeme dost a dost. Všude kam se podívám, nacházím něco, co by mělo být lépe.

Jenže žalmista reaguje jinak, než já. Já tady většinou skončím: hřích bolí, ale co nadělám? Chyby, viny, slabosti a hlouposti moje i druhým, soukromé i veřejné trápí, ale co s nimi? Nic. Tedy zůstanu stát na místě, se vší bídou světa i vlastní. Se vší ostudou veřejného života i se vší osobní křehkostí, nedostatečností. V této pozici ovšem člověk dlouho stát nevydrží; co tedy dál? Naše řešení: „co se dá dělat, jsme, jací jsme, svět nezměníš, nic nenaděláš“. Tak nakonec řešíme - neřešíme i vlastní slabosti. Co dělám, dělám z nějakých důvodů, na něco stačím a na něco ne, nezbývá než smířit se s tím. Věci jsou, jak jsou.

Krásné přísloví: „věci jsou, jak jsou!“ Jenže to nestačí. Věci jsou, jak jsou, řekne i žalmista, ale dodá: to však nejsou všechny „věci“! Věci sice jsou, jak jsou, ale já se z toho nemusím hroutit, ne proto, že to není tak zlé, ne proto, že se stejně nedá nic dělat, nýbrž proto, že bída světa i má vlastní jsou ještě něčím kryty, obepínány, završovány. Snad si to lze představit jako valenční sféry atomů: co prožíváme, má nad sebou či kolem sebe ještě jednu, větší vrstvu: Boží milosrdenství. Se vším, co si neseme jako břemeno, jako zátěž všedního dne i celých dějin, patříme pod ochranný obal, který teprve tvoří celý obsah našeho života. Tento „vnější obal“ podstatným způsobem mění barvy toho, co vidíme.

Proto si žalmista může dovolit docela otevřeně přemýšlet o vlastní bídě i vlastní pomíjivosti, o vlastních i cizích proviněních, o nemocech a dokonce o hrozící zkáze (v. 4), to vše v jakémsi zvláštním pokoji, světlém, ba radostném pohledu. Protože podle něho si Pán světa nenechá vnutit hodnocení světa i mne samotného podle hříchů, vin a špatností. Jeho je láska a milosrdenství, jeho je dobrý svět. A to vše, co nás bolí, co my děláme i co dělají druzí, na tom nemůže nic změnit.

I žalmista si, zdá se, uvědomuje zvláštní vztah a napětí těch „valenčních sfér“, které dávají vidět šedě i barevně, temně i světle. Možná proto použil zvláštního podobenství pro to, co dělá Hospodin s lidskými vinami: Jak je vzdálen východ od západu, tak od nás (Hospodin) vzdaluje naše nevěrnosti. Mohl říci „odpouští“ nepravosti nebo jich „zbavuje“, ale on řekne „vzdaluje“.

To znamená, že naše, lidské nevěrnosti, zůstávají, Pán je neodnímá, nezbavuje jich, ani jen neodstraňuje jejich následky. My se s nimi máme poprat, proto tu zůstávají, proto je Hospodin neodnímá. „Jen“ je vzdaluje od člověka. Zvětšuje vzdálenost mezi námi a jimi, činí je méně aktivní, oslabuje jejich moc, ony už nejsou tak blízko. Jejich magnetická síla slábne. Že nevěrnosti mají magnetickou přitažlivost, ví každý a snad každý se někdy z některé té přitažlivosti pokusil vymanit. Že to je jeden z nejtěžších zápasů, vědí nejen alkoholici a narkomani.

Inspiraci žalmu lze nakonec shrnout docela jednoduše. Především svět je složitý a těžko v něm žít. Navzdory tomu zve žalm k radosti, k pokoji, bez stýskání a bez nářků – dokonce i bez těch modlitebních. Protože nad vší šedí nemocí i provinění obepíná svět Boží láska.

Pak to, co prožíváme, neztrácí sice platnost, ale leccos slábne – především váha naši selhání. Tohle všechno by žalmista nemohl říci, kdyby to neprožil. To se totiž nedá vymyslet. Dá se to jen prožít.
Amen.

I když jsme v Bibli zvyklí na leccos, podobenství o soudci a vdově překvapí i zkušenější písmáky. Jen si to představte, (kdybychom podobenství převedli do naší doby), soudce, který se nakonec zastane vdovy na její neodbytné naléhání, to udělá s touto motivací: „Pomohu jí, jinak mi nedá pokoj, nakonec ještě přijde a jednu mi vrazí!“ Toto téměř doslova říká řecký text. Jestli od biblického textu očekáváme nějaké aktuální osobní poselství, pak zůstaneme stát s kroucením hlavy nad tím, co po nás Bible chce. Že se máme modlit takto neodbytně? Že máme v modlitbě prosazovat svou vůli takto tvrdohlavě, že máme být takto „vlezlí“? To se příčí všemu, co víme o modlitbě, o vztahu Boha a člověka vůbec! A příčí se to i běžným představám o základní slušnosti. Vůči Hospodinu snad platí také jakási slušnost, zvláštní sice, ale odvozená ze slušnosti mezilidské.

Odvážím se říci, že podobenství vůbec není návodem k modlitbě. Jeho smyslem není vést k modlitebnímu prosazování svého (i když ta žena v podobenství nic jiného nedělá). Tohle podobenství je jiné než ostatní. Je to ilustrace, kvůli kontrastu velmi přebroušená, ale ilustrace něčeho úplně jiného, než je modlitba. Nelze tu hledat přímá srovnání a paralely v detailech. Například onen soudce, který ženě nepomáhá, a nakonec pomůže jen proto, aby jednu nedostal, je tvrdý, bezcitný, bezohledný. Nedělá si nic ani z lidí ani z Boha, jak sám říká ten tvrdý mocipán, jemuž záleží pouze na něm samém, zatímco ostatní stojí pod jeho „rozlišovací schopností“ jak on sám říká (z lidí si nic nedělám). Takové známe, pravda, ze současnosti i z Bible, ale v tomto podobenství je tento člověk protějškem prosebníka, tedy snad modlitebníka? Partnerem, protějškem modlitebníka v modlitbě je přece Hospodin, Bůh Otec, který modlitby slyší a vyslýchá! Soudce z podobenství není obraz Hospodinův a žena prosebnice není obraz modlitebníka. Soudce - cynik je prostě role v podobenství, spíš kulisa, o něho nejde, ani o to, co si myslí a dělá. Jde jen o tu ženu. Ale ani ona není obraz modlitebnice, spíš člověka, který nějak řeší nějaký problém. Bible nemluví o kauze té ženy, nehodnotí, zda její pře je oprávněná.

Ne, podobenství není návodem k modlitbě a k neodbytnosti. Jako takové by nás ani moc nezajímalo; známe mnoho jiných, lepších slov o modlitbě.

K pochopení podobenství nám pomůže, jako už tolikrát, jeho souvislost. To bylo první čtení, L 17,20 - 30. Všechno začíná otázkou farizeů „kdy přijde Boží království“.

To není otázka zákeřná, jak bychom čekali od farizeů, Ježíšových častých protivníků. Je to normální a věcná otázka toho, kdo slyšel o království Božím a přitom žije na této zemi. Možná je v tom zvídavost (člověk by rád poznal království Boží do detailu, než tomu všemu uvěří), možná je v tom strach (snad nepřijde moc brzy, člověk by rád ještě něco dodělal) a nejčastěji se ptá pochybující všech dob (kdy to konečně bude, pořád slova a sliby a tady už to není k vydržení).

Ježíš odpovídá velmi překvapivě, divně, nadějně a krásně: čekáte-li termín a lokalitu, nedočkáte se, protože jste nepochopili, co království Boží je! Není to věc, ani státní zřízení ani dějinná epocha. Království Boží je proud, vanutí, přitéká jako bystřina nebo horský vzduch; někdo je cítí, jiný ne, někdo je vidí, jiný ne. Království Boží prostupuje děje a dějiny jako spodní proud, zdroj sil i motivací, jako trolej, na níž se lze napojit.

A kupodivu, království Boží je nikoli „mezi námi“, mezi apoštoly a učedníky, v nejbližším akčním rádiu Ježíše. Slyšte farizeové, království Boží je mezi vámi, kteří se na ně ptáte, mezi vámi, kteří o něm víte málo nebo skoro nic, ale přece jen se ptáte. Je mezi vámi pochybovačnými, všetečnými, skeptickými, právě mezi vámi - jako bystřina, proud horského vzduchu, jako dech života, jako spodní proud, jako zdroj, trolej, na níž se lze napojit. Vy, farizeové - totiž ne „pokrytci“, nýbrž biblicky přesně „vy hledači, tazatelé, písmáci, vy ‚duchovně založení’, království Boží je tu! Ale ne tak, že musíte umřít, abyste porozuměli, nýbrž tak, že někdo jiný zemře na znamení, že vy už umírat nemusíte, abyste pochopili. A ten někdo stojí před vámi a je připraven.

Tak zní naděje doprostřed všech vašich pochyb. A zazní právě farizeům a jako by jim nemělo znít nic jiného: toto stačí, přemýšlejte o tom a snažte se uprostřed všedního i svátečního dne zachytit vítězný tón, fanfáru království Božího, které již je mezi vámi.

Svým učedníkům ale vzápětí řekne víc. "Přijdou dny, kdy si budete toužebně přát, abyste spatřili aspoň jediný ze dnů Syna člověka, ale nespatříte.“ (L 17,22). Přijdou dny, kdy budete chtít, aby spíš všechno skončilo, kdy už to nepůjde dál. Kdy už se nebudete moci dívat na to, jak lháři lžou, zloději kradou, sobci myslí na sebe, násilníci zabíjejí, kdy vás nalomí hlad, žízeň, nemoci nebo jiná nepřízeň.

Tehdy si budete toužebně přát, aby přišel Syn člověka, základ všech věcí, Pán pánů, Král králů. Aby už nezůstal neviditelný na nebesích, aby jeho vůle byla „jako v nebi tak i na zemi“, zkrátka aby už přišlo jeho království. Budete volat „přijď království tvé“ a zapomenete, že se přece také modlíte „neboť tvé jest království i moc i sláva“, protože „království Boží je mezi vámi!"

A tady začíná podobenství o soudci a vdově. Až v této souvislosti může zaznít povzbuzení, že „je třeba stále se modlit a neochabovat.“ (L 18,1). Teď vidíme, o čem podobenství mluví a o čem nikoli. Neříká nic o tom, jaký je Bůh. Bůh nečeká, až ho přemluvíme, přinutíme, „umodlíme“, aby splnil naši vůli. Nic se tu neříká o délce modliteb, jako bychom většími modlitebními dávkami mohli dosáhnout samotného centra Boží moci a vzít (prostřednictvím modliteb) věci do svých rukou, protože i v modlitbách se skrývá pokušení bohorovnosti! Podobenství nevede k tomu, aby se modlitebník snažil dosáhnout svého, aby se pokoušel ohnout Boží vůli ve svém směru, i když ta žena nedělá nic jiného. My, čtenáři Bible, křesťané, nejsme ta žena a Hospodin není ten soudce.

Co tedy má slyšet čtenář podobenství? 1) Nemá ztrácet trpělivost. Ale trpělivost není v Bibli morální požadavek, nýbrž nabídka, skoro prosba: prosím vás při všem, co je vám svaté, neztrácejte trpělivost, byla by to škoda. Mnoha věcem nebudete rozumět, budete mít řadu důvodů domnívat se, že už je všechno ztracené. Ale neztrácejte trpělivost. Neztrácejte ji podobně jako žena tváří v tvář bezohlednému soudci, kdy právem mohla mít všechno za ztracené. Soudci byla žena tak dlouho ukradená, až začal mít strach, že mu hodí na hlavu šanon s urgencemi a tím šanonem mu tu hlavu rozbije. Dívejte se, jak žena žádá, žádá, urguje a urguje, navzdory nepřízni, navzdory tvrdosti toho byrokrata, dívejte se - a vezměte si příklad z její trpělivosti. Ta žena totiž věří, že to dobře dopadne, že se dovolá pomoci. Ta žena neztrácí naději - věří.

2) To je příklad ženy: věří, že to dobře dopadne. Její víra ale není optimismus, který má žena v povaze, jakože jí byl „dán shůry“. Nebo ano, ten optimismus byl ženě dán shůry, ale, čtenáři, slyš, tobě byl také dán. Ne však optimismus, toho se lidem biblické víry spíš nedostává, vám bylo (shůry) dáno evangelium, že království Boží je mezi vámi, přes to, že přijdou dny, kdy si budete toužebně přát, abyste spatřili aspoň jediný ze dnů Syna člověka, ale nespatříte. Bylo vám dáno „slovo, které se stalo tělem“ (J 1). Bylo vám dáno znamení kříže, prázdného hrobu, znamení vody křtu a chleba a vína eucharistie.

Cožpak Bůh nezjedná on právo svým vyvoleným, kteří k němu dnem i nocí volají, i když jim s pomocí prodlévá? (L 18,7). Neptejte se, proč prodlévá a jak dlouho prodlévat bude. Neptejte se, „jak brzy“ a „jakým způsobem“ se jich zastane. To jsou právě otázky, které se nejvíc derou do úst a přitom spolehlivě otázky nejzbytečnější. Protože nikdo nemá odpověď. Jako když se zableskne a rázem osvětlí všecko pod nebem z jednoho konce nebe na druhý, tak bude Syn člověka ve svém dni. (L 17,24).

Tedy: nejde o umíněnost, umanutost té ženy. Jde o její trpělivou naději, o její víru. Často skloňujeme „víra“, „věřící“, „věřím“, ale co to je „víra“? V podobenství můžeme rozumět: víra je trpělivá naděje, trpělivé, nadějné spolehnutí. Proto celé podobenství končí otázkou: „Ale nalezne Syn člověka na zemi víru, až přijde?" Nikoli: „nalezne tu Hospodin dost sveřepých modlitebníků“, nýbrž nalezne dost těch, kteří jsou dobře opřeni o naději, že přes všechny problémy a svízele je Boží vůle ta nejlepší, Boží spravedlnost ta nejspravedlivější a Boží láska ta největší?

Modlitba bude ovšem první projev té víry a poslední. Mezi tím budou skutky, modlitbou podložené a prostoupené.
Amen.