Text leží v Matoušově evangeliu na výrazném místě. Před ním najdeme několik příběhů o uzdravení, celou řadu: uzdravení malomocného (Mt 8,1), uzdravení setníkova sluhy (Mt 8,5), mnoha posedlých (Mt 8,14), následují posedlí v Gadaře, ochrnutý, vzkříšení dcery Jairovy, uzdravení dvou slepců a nakonec jeden němý (Mt 9,32). Společným motivem je uzdravení, pomoc Ježíšova těm, kdo potřebují. Celá plejáda jich je, různých diagnóz, různých potřebností. Pak přijde náš text.

Také odstavce, které po tomto textu následují, jsou neseny jedním směrem: vyvolení Dvanácti (Mt 10,5), o údělu učedníků (Mt 10,16), povzbuzení ke statečnému vyznání. Tady je společným jmenovatelem povolání k úkolu, výzva k následování.

Před naším textem hrají tedy vedle Ježíše hlavní roli potřební, po něm pak ti, kteří evangelium slyšeli a následují je. Text mezi nimi jako by shrnoval předchozí a vytvářel předehru pro to, co bude následovat. Jako by doříkával „a tak dále, dále pak podobně, a mnoho dalších uzdravil. A dál?“ Ježíš je tady představen jako lék na všechny nemoci, odpověď na všechny otázky, řešitel všech problémů. Chodí krajinou a uzdravuje každou nemoc (nosoj) a každou – chorobu (malakoj). Slovo podobná, ale to druhé je obecnější, může znamenat „měkkost, slabost“ v tělesném, později i duševním a společenském smyslu, Kralická bible překládá „neduhy.“ Prostě – Spasitel, zachránce.

Co Ježíš dělá při svém obcházení krajinou, je popsáno jako trojí: 1) káže ev. království, 2) uzdravuje nemoci 3) uzdravuje, řeší ostatní (všechny) neduhy, problémy. Do této trojice nejdůležitějšího patří nejen uzdravování, nýbrž – a na prvním místě - „kázání evangelia království“. Co to je? Sdělení, co (kdo) je základem světa, jeho podstatou i smyslem. Tak Ježíš nejen uzdravuje nemoci, nýbrž i jiné potíže, slabosti, jež sužují a oslabují. Tak je tato trojice symbolem splněných lidských přání. Jsou zde jistě zahrnuta i naše novoroční přání: radost, štěstí, spokojenost, klid, dobré životní potřeby základní i vedlejší, i to zdraví! A mnohem víc!

A Ježíš to tam v Galileji rozdává a my jenom litujeme, že jsme tenkrát nebyli o kousek blíž. Protože na nás nemoci také přicházejí, slabosti, neduhy, choroby vztahů i společnosti také. Dobrou zprávu o podstatě světa bychom potřebovali slyšet ještě jednou a to z úst opravdu povolaných a přesvědčivých.

Jenže Ježíš při tom obcházení měst a vesnic vidí zástupy těchto vysílených a skleslých – a nestačí je všechny obejít, obsloužit, uzdravit! Vysílení a skleslí, ovce bez pastýře, to Ježíš nebyl návštěvou v nějakém zvláštním charitním zařízení – to je náš svět, žádná rezervace bídy, bezprizornosti! To byly vesnice a města, kde se obyvatelé smáli, bavili, nakupovali, chodili za zábavou, vydělávali a utráceli, vyrůstali a stárli, však to známe! Ježíš je všechny neoběhl, a i kdyby – za týden se narodí další, za rok za dva, za sto let! Ježíš za rok nebo dva skončí na golgotském popravišti, a potom ani přes zprávu o vzkříšení už nebude procházet Galileou! A což teprve dál od Galileje a později od 1. století, o devatenáct století později a o dva a půl tisíce kilometrů dále na severozápad! Jako by tento Pán světa, Svrchovaný a Všemohoucí najednou viděl, že - všechno nemůže. Že nestačí na lidskou rozptýlenost po všem světě i doslova po všech čertech, kteří o člověka usilují. Jako by tušil, že lidé budou i přes jeho uzdravování dál trpět nemocemi i neduhy, nespokojeností, pochybami a nesnášenlivostí, pýchou, mindráky a únavou. Jako by tušil, že služebník Boží si nemůže přisvojit způsoby diktátorů, nemůže se stát násilným dobyvatelem světa pro království Boží! Jako by poznal svá omezení jako služebníka Hospodinova, který se stal člověkem. Jak zvláštní pohled: Ježíšovi je líto těch, jimž káže evangelium království a jejichž nemoci a slabosti uzdravuje!

Nám je to také líto! Tolik by bylo potřebí, aby evangelium království přišlo a nás, zástupy, léčilo z nemocí i neduhů. Protože svět leží ve zvláštní situaci: život je plný protikladů, krásy a radosti se prolínají s bolestí. Lidé jsou krásní i dobří, oškliví i zlí; nikoli však takto rozdělení na dvě skupiny, každý sám v době je krásný a ošklivý, dobrý i zlý! Síla pokroku a růstu je spojena s poškozováním stvoření. I sama krása přírody je zakalena nepochopitelným bojem o přežití, také bolestí nemocí a umírání. Pestrost světa je krásou i prokletím, nedohodnou ani sousední národy, natož člověk se stromy a rybami. Nedohodnou se křesťané s muslimy, natož bílí a barevní. Nedohodnou se někdy ani nejbližší v rodině přes hranice generací. Nedohodnou se často ani křesťané mezi sebou.

Ovce bez pastýře, vysílené a skleslé – to je také život na této planetě!

Řešení? Zaznělo, bylo vysloveno, je. Ano, je to evangelium o Boží lásce, vstupující do světa bez výhrad. Evangelium o tom, že svět a život mají smysl, cíl i cestu k cíli. Řešení nejen křesťanské, protože se ozývá napříč různými náboženstvími.

Jenže toto evangelium a tuto cestu je třeba přijmout, uvěřit a „aplikovat“. A to se ještě nestalo.

To je ona poloha textu mezi uzdravováními a výzvou k následování. Ježíš kázal evangelium a uzdravoval, vyslovil kýžené řešení. Evangelium je odpověď na problémy světa. Co dál? Proč už to tedy není hotové? Odpověď Spasitele: „Žeň je mnohá.“ K cíli je dlouhá cesta, měřeno lidským životem i dějinami. Už se ví co a jak, nyní je potřebí cestu naplnit, projít, dostat ji do končin země i do morku kostí. Pronést ji nebo provést množstvím ohrožení.

Zvláštní: ta silná odpověď, evangelium království, může být uvedena v život – ale nemusí. Také může být, svobodně a dobrovolně, pominuta, zapomenuta, přehlédnuta. Kdo ji uslyšel, rozhoduje se svobodně. A tu Ježíš vidí: dělníků je málo. Těch, kteří by přivedli království Boží až do končin země, moc není.

Jenže bez nich to nejde! Bez dělníků, kteří, sami leckdy skleslí a vysílení, vědí, že nejsou bez pastýře a pokoušejí se dostat evangelium do končin světa i do morku kostí. To je divná a přitom jediná cesta spasení světa: v rukou slabých a křehkých poslů.

To si tedy Hospodin vybral spolupracovníky! Co člověk je schopen udělat z evangelia! Tu ideologii, tu podnikatelský záměr, tu zas nástroj vydírání, strašení, povyšování se jedněch na druhé, tu zase polomrtvou tradici pro starší slušné lidi. A vždycky to znamená ztratit nebo zahrabat to hlavní.

Jenže bez těchto slabých, pokušením ohrožených dělníků království neporoste! Porostou jen stáda ovcí bez pastýře a Ježíšova lítost.

A tak jedinou použitelnou nadějí pro evangelium království je, že církev, křesťané jako jednotlivci i jako společenství samo sobě porozumí jako dělníkům na této žni. Dělníkům, nikoli otrokům. Dělníkům, pravda, slabým, skleslým, často vysíleným, ale nikoli bez pastýře. Nadějí je, že křesťané pochopí svůj život a jeho cestu i cíl jako tuto žeň.

Má-li toto evangelium ještě jinou naději, nám nedostupnou, bude to naděje kamenů, které samy začnou chválit Stvořitele. Že prostě Hospodin stejně zvítězí, že je „dobyvatelem světa pro své království.“ Ale to už není naše starost ani náš úkol.

Otvírá se nový rok života jednotlivců, rodin, sboru, národa, nový rok celé planety. Křesťané mají dva úkoly: prvním je prosit Pána žně, aby poslal své dělníky. Tím druhým je poznání, že oni sami, my sami, mladí i staří, muži ženy, děti i rodiče, všichni jsme dělníci, dobře vybavení pro svůj úkol. To není předsevzetí, nýbrž poznání a požehnání.
Amen.

Obraz, který naši spoluobčané drží o církvích, nás moc nepotěší.

Především je to obraz velmi mlhavý a zlomkovitý. Novinář bez uzardění píše o „Církvi československé evangelické“, vytváří nová povolání jako „evangelická kněžka“, některé církve a sbory se scházejí v „kazatelnách“, a mezi křesťanské církve patří svědkové Jehovovi. O jemnějších rozdílech mezi církvemi nemluvě.

Obraz církve je také dost nelichotivý. Církev je organizace, která především (a někdy jenom) zakazuje, nařizuje, především s ohledem na vlastní zájmy, na minulost, zejména středověkou, to vše s okázalým neporozuměním, skoro pohrdáním pro dobu současnou. Církev, to jsou ti, kteří zakazují užívání antikoncepčních prostředků v zemích, kde se šíří AIDS, brání umělému ukončení těhotenství nemocným a znásilněným ženám, stěžují život občanům s homosexuální orientací. Církev svrchovaně soudí vše kolem sebe, jiné názory, jinou kulturu, jiný životní styl a zejména jiná náboženství. Od vlastních „oveček“ žádá absolutní poslušnost, přitom je deptá řečmi o hříchu, o potřebě pokání a znovuzrození.

Obraz církve je potom i trapný. Církev je ta, která upálila Giordana Bruna, žehná zbraním, usiluje o majetek, chtěla by vládnout a otravuje život nevinným. Jako by řekli, že fotbal je hra, při níž se dvaadvacet lidí vzájemně kope a tahá za dres, to vše jen pro jeden balón, který by si každý mohl koupit za pár korun…

Takový obraz církve předem bere zájem o křesťanství, Bibli a zejména o sbory a církve. Církev je automaticky v podezření, že by tlačila, hrozila, nutila, vyslýchala, přinejmenším kladla nepříjemné otázky a nepřípustně vstupovala lidem do soukromí.

Důvodů, proč takový obraz církve drží, mnohdy nevědomky, většina jejího okolí, je víc. Mohou za to české dějiny od Bílé hory a protireformace, především pak dějiny poválečné, komunistické. Určitě jsou vinny i samy církve svými postoji v minulosti i dnes. To je důvod k přemýšlení.

My evangelíci se v tom cítíme trochu nevinně, my jsme Bruna neupálili, a naše názory v oblasti morálky a etiky jsou také mnohem tolerantnější. A přece: nedávno mně jeden člen sboru řekl, že před čtrnácti dny odcházel z bohoslužeb s pocitem, že je špatný, nedokonalý, že nemá šanci být lepší. Při těch bohoslužbách jsem kázal já… Pak zase jiný člověk, velmi milý, projevil obavu z rozhovoru, protože co kdyby se farář ptal na to a ono a on by neuměl odpovědět? Tím farářem jsem byl já…

To nedostalo políček jen moje osobní vědomí. Ale když i já, který se na nikoho nepovyšuji ani nikoho nesoudím, spoluvytvářím takový obraz, co potom ostatní? Znám mladého kazatele, velmi vzdělaného. I jemu jsou cizí jakékoliv pocity nadřazenosti nebo sudičství, znám ho a velmi si ho vážím. A o něm řekl jiný můj známý, evangelík, že v neděli, žel, nekáže, nýbrž kárá.

Co s tím? Nemůže za to nakonec sama Bible? Nebo Pán Ježíš? Kolik napomenutí najdeme v evangeliích! Kolikrát je tam „běda vám“, kolikrát „střezte se“, „varujte se“, „napomínám vás, bratří“, kolikrát o soudu, posledním soudu, o pláči a „škřipění zubů“ (kralický překlad)!

A nyní otvíráme dnešní text a – zase: hned tu je někdo nazván lhářem. Svírá se mně srdce úzkostí, co z toho zase bude; zase budeme kázat o nějaké nedostatečnosti, nedokonalosti? A co nastane po bohoslužbách? Pro někoho to bude nové potvrzení obrazu církve jako samozvané žalobkyně i soudkyně v jednom!

Ale pozor: lhářem je tu nazván nikoli pohan, nevěřící, nýbrž ten, kdo o sobě říká, že zná Pána Ježíše Krista, tedy křesťan, věřící! Tedy zase církev deptá své ovečky…

Ten obraz může změnit jen pečlivé čtení textu: koho že poznal onen lhář? Čteme: „přímluvce u Otce, Ježíše Krista spravedlivého.“

Tohle mění obraz církve především v jejích samotných očích. Ten, jemuž věříme, je popsán jinými slovy, než by volila církev „žalobkyně a soudkyně“: Ježíš Kristus je spravedlivý. Už to je radostná zpráva pro všechny potenciální obviněné, obžalované, pro všechny, kteří tuší, že by se ve spárech církve mohli ocitnout před soudem. Nikdo vás nebude soudit, ani biskup ani papež, dokonce ani místní farář. Pán této (někdy žalující, někdy soudící) církve je spravedlivý. Jediný, kdo by tu mohl někoho soudit, je spravedlivý. Tak se dostane především církvi samotné napomenutí za její přezíravý vztah k okolí.

A nejen to: Ježíš Kristus je nazván „přímluvcem u Otce“. Nad svou spravedlnost je jeho úkolem i zájmem přimlouvat se u spravedlivého Otce za možné viníky. Ježíš Kristus, Pán církve, její hlava, její důvod k existenci, není u pomyslného soudu za svědka, natož za žalobce, není soudcem ani justiční stráží. Je přímluvce, a to je víc než advokát. Advokát pracuje pouze s tím, co mu umožňuje zákon a situace, kdežto přímluvce pracuje s tím, co sám udělal, vykonal. Přímluvce je pomocník, protektor, ochránce.

To je veliké povzbuzení, radost a naděje. Ať nikoho zase nemate, že apoštol celou tuto zprávu označil jako „napomenutí“. Ne, tahle zpráva není zdvižený ukazovák, to je podání laskavé ruky, skoro pohlazení. Máš spravedlivého přímluvce. Ano, vítězí spravedlnost, ale do spravedlnosti je zahrnuto nejen to, co tobě, bratře a sestro, spoluobčane a spoluobčanko, se sčítá a odečítá, nýbrž co sám Přímluvce vykonal! Rozumíš, do „soudu“ je-li jaký, přičítá Přímluvce svou lásku a odečítá právě tvá provinění! Jen si to představ u občanské justice!

Tak je v obraze naznačeno, jak je tomu se zákonem života, s ústavou bytí a se soudem, který nazýváme „poslední“.

Ale pořád ještě je tu ten lhář, proč? Má ten nás zase obvinit, máme se v něm najít? Nu, poznáme-li se v něm, pak ne církev a Písmo, natož pak Soudce a Přímluvce nás obviňují, nýbrž my sami jsme se našli, kde jsme nechtěli!

Lhář o sobě říká, že poznal Přímluvce a Soudce. Tedy on má poznání, pravé a vysoké, možná úplně, možná zčásti. Mnohovýznamový pojem „poznal“ tu připomíná obecnou potřebu člověka poznat, přijít na kloub: životu. světu, sám sobě. Když jednomu unavenému pacientovi řekl lékař „musíte se zastavit a myslet trochu na sebe“, sám sobě udiveně opáčil: „Na sebe myslet? Na koho, kdo vlastně jsem?“

V onom „poznání“ si podávají ruku náboženství i filosofie. To však není hřích, že člověk chce poznat sebe, svůj život i základy světa, případně boha, je-li jaký. Žádné náboženství není hříšné samo o sobě a dost možná, vše všechna míří ke stejnému cíli, byť různými cestami a různě dlouho. Nikoho nedělá lhářem, že chce poznat!

Poznání však skrývá nebezpečí: kdo poznal, chce rozhodovat, vládnout. Biblická víra, možná i každé náboženství, nemají sklon zvrhnout se proti člověku, životu a proti druhým lidem. Tento sklon má touha rozhodovat a vládnout, touha mít moc, víc a víc, nakonec i nad bohem svého náboženství. Tato touha je původním zlem, popsaným již v prvních kapitolách Písma. Ne nadarmo říkají religionisté, že sekty nejsou deviací náboženství, nýbrž deviací moci.

Kdo touží poznat svět, život i jeho dárce, není lhář ani hříšník. Ale opravdu poznat onoho Soudce a Přímluvce, poznat základ biblické víry, to zdaleka není jen úsilí filosofické a náboženské. Naopak, toto úsilí je spíš vyhrazeno „postiženým“, jimž je teologie a filosofie nemocí i lékem. Ale lhář je, kdo nedrží přikázání. Hle, zase nařízení a omezení, řekne si člověk ze zvyku o církvi soudkyni. Jenže přikázání jsou dvě: láska k Bohu a láska k člověku. Obě vedle sebe jako nerozlučné rovnoběžky brání navždy, aby se jakékoli poznání Boha stalo zdrojem sudičství nebo žaloby.

Už Starý zákon tohle zná: kdo drží přikázání, žije z Boží lásky. Cílem a smyslem přikázání není tuhá kázeň a suchá disciplína, nýbrž Boží láska. Přikázání nejsou k omezování, nýbrž k rozvíjení života. Jejich držení není otrava, nýbrž radost! „Hospodinův zákon udržuje při životě, je pro radost v srdci, dává očím světlo, je nad zlato.“

Není jen kousek útěchy, laciné těšínské jablíčko, aby přikázání tolik nebolela? Tady začíná největší tajemství: v poslušnosti přikázání je skryta radost. V zákoně Hospodinově je skryta svoboda, v pokoře před zákony života je ukryto silné lidské sebevědomí. Ale tady končí jakékoli argumentace i dokazování, nastoupit může pouze osobní zkušenost.

Jestliže my, křesťané, tuto zkušenost sami uděláme a jestliže ji budeme umět ukázat svému okolí, bude i obraz církve vypadat jinak.
Amen.

Příběh z Lukášova evangelia je podobenství. Znamená to, že jako takový se nikdy nestal, ale ve srozumitelných kulisách se známými rolemi ukazuje něco, co by se jinak vysvětlovalo špatně nebo by vysvětlit nešlo vůbec. Tedy: ač se příběh nikdy nestal, věříme, že je plně, stoprocentně pravdivý, dokonce pravdivější než mnohé z toho, co jsme viděli na vlastní oči.

Ony známé kulisy a role jsou zřetelné: nějaký bohatý člověk, který se má dobře, je necitlivý k druhému, chudému, potřebnému, nevábnému. Boháč možná ani nevidí rozdíl situací: sám má dům, vybraná jídla, pořádá hostiny, chodí značkově oblečen; zřejmě drží krok s módou, a před domem se mu válí bezdomovec, nemocný, špinavý, bezprizorní. A bohatá celebrita si jej nevšímá.

Jednoduchá moralita: člověče, zamysli se, jestli nejsi onomu boháči podobný. Ani on možná není jen primitivní sobec, možná má nějaké „vážné“ důvody, aby bezdomovce překračoval: kdoví, jak ke své chudobě přišel, možná vlastní vinou, možná má boháč informace, že bývalý pan Eleazar, nyní lazar jménem Lazar, je lempl, který si za svůj stav může sám, možná i dnes, kdyby jen trochu chtěl, mohl by vést normální život. Možná pan Celebrita přispívá na charitu jinak; možná dobře ví, že Lazar by všechen dar jen proměnil v krabicové víno. A přesto se, pane Celebrito, zamyslete nad svou etikou.

Kulisy podobenství ovšem po chvilce mizí a vyprávění se dostává do čisté fantazie. Poslední, co je opravdu „ze života“, je „umřel ten chudák a umřel i ten boháč“. Co bude následovat, je sice z Bible, ale je to Ježíšova tvorba, „fantasy“ povídka, anekdota, jeho – podobenství. O čem vlastně? O charitě a diakonii, o tom, jak se chovat k potřebným, k postiženým zemětřesením na Haiti? Možná. O tom, co se bude jednou dít u posledního soudu? Možná. O posmrtném životě? Uvidíme.

Proč se člověk od nepaměti snaží poodhrnout oponu, oddělující život na zemi od - od čeho vlastně? Od toho, co neznáme. Proč člověk hledá skulinku, kudy by „tam“ nakoukl? Proč se ono hledání „za“ tak často objevuje ve všech oborech lidské činnosti, ve filosofii, v psychologii, hlubinné analýze, v psychotronice i v umění a nejvíc vždy samozřejmě v náboženství? Asi je v tom i prostá zvědavost, ale podobenství prozrazuje ještě jednu motivaci: postavit svůj život na pevný základ. Dát záruku svým rozhodnutím. Ať vím, co dělám, proč to dělám a ať to nikdo nemůže zpochybnit, ani já sám. Možná je za tím tušení, že to, co ve světě vidíme, není zdaleka všechno, co je a platí. A možná to, co opravdu platí, je právě to, co nevidíme. Pak se dostává ke slovu především náboženství.

Přiznejme si však, my křesťané, že naše víra nám pro domýšlení posledních věcí mnoho prostoru nedává. Bible, naše „Kniha knih“, se o nejdůležitějších „posledních věcech“ vyjadřuje pojmy poetickými, obraznými, hlubokými, ale právě proto neurčitými, my potom nevíme, jak je spojit s praktickým životem.

V minulém týdnu jsem shodou okolností hned několikrát narazil v rozhovoru s různými bratry a sestrami na to, jak obtížně se hledá spojitost mezi biblickým vyjadřováním a praktickým životem. Při setkání starší generace jsme se zamýšleli nad tématem „znovuzrození“; pro neznalé biblické řeči tento pojem vyvolává jedinou odezvu: představu reinkarnace. Pak jsme s jednou sestrou hovořili o odpuštění a o tom, zda a jak se odpuštění projeví „jednou“, po smrti, (shledáme se se svými blízkými?) a já jsem se odvážil položit otázku: „Co to znamená, že Pán Ježíš za mne položil život, že za nás i za mne prolil svou krev?“ Příliš jsem dalšímu rozhovoru nepomohl. V mládeži jsem potom vznesl otázku, co je to „zatracení“, o němž mluvil jeden host. Možná trochu záměrně didakticky (ale kdo ví) jsem opáčil, že nevím, co si pod „věčným zatracením“ představit. Odpovědí byly doslovné citáty z Písma. Jenom; mně to bylo málo. Udělal jsem chybu?

Co bude po smrti? Jak to, co čteme v Bibli, odpovídá nějaké naší zkušenosti nebo poznatku; může to vůbec něčemu odpovídat? Je duše nesmrtelná? A jenom duše? Co bude s tělem? V Apoštolském vyznání opakujeme „věřím v těla vzkříšení“, jaké tělo se tu má na mysli? Fyzické? Jaké, to před operací nebo po ní, před svatbou nebo po ní, před zhubnutím nebo před přibráním? A - sejdeme se tam všichni? I s těmi nejbližšími? A co lumpové, kde budou?

Také nás zajímá, jaký vztah má současný život k tomu, co nás čeká. Lze ono „potom“ nějak ovlivnit „odtud“? Celá Indie říká, že ano, co říká křesťanství? Naopak: lze to „tady“ ovlivnit „odtamtud“? Spiritisté říkají ano, co říkají křesťané? Mohou se oba „časoprostory“ spolu dorozumívat? Co spravedlnost, dojde k nějakému narovnání křivd, k eschatologickým rehabilitacím, restitucím, revokacím? Z různých stran ujišťují různé odpovědi, že vědí. Většina lidí věří v převtělování, komunikaci se zásvětnem zná nejen spiritismus. Křesťané většinou docela samozřejmě spojují víru ve vzkříšení a život věčný s posmrtným životem, někdy dokonce s nesmrtelností. To vše se zdá v Ježíšově podobenství být na pořadu dne…

Naše podobenství tohle neřeší. Kvůli jednoduchosti použije běžnou představu pozdního židovstva, že zemřelí se setkají po smrti alespoň tak, že na sebe uvidí. Jsou „tam“, někteří si užívají, jiní trpí. Ale kdo by odtud chtěl extrahovat informace o posmrtném životě, o zatracení nebo spasení, zůstane chycen v síti toliko vlastních představ.

Jen si všimněme: člověk by chtěl vědět něco o tom „za“ a „po“, ale podobenství ho hezky rychle vrací zpátky na zem. Do toho nedokonalého, polovičatého, světského, hmotného, hříšného a prý nespaseného tělesného života. Pravda, polovina podobenství se odehrává „za řekou zapomnění“, po smrti, ale co se tam děje? Nic, doslova a do písmene nic. Všechno tu stojí, nic se nehýbe, s ničím nelze pohnout. Jsou tu oba, Lazar i boháč, mezi nimi propast, na jedné straně je dobře, na druhé nikoli - starý scénář představ o nebi a peklu. To podstatné a snad nové je: oni se nemohou podívat zpět na zem, ani dění na zemi nějak ovlivnit. Nemohou pomoci těm „tady“. Jinými slovy: to podstatné, jedině důležité se děje na zemi, v tomto čase a prostoru mezi narozením a smrtí. A to nejdůležitější: nám to musí a má stačit.

To neznamená, že „tam“ nic není! Jen to není naše starost. Stejně však, jak nepříjemně pozemsky to zní! Žádné vytržení z tělesné slabosti, z hříchu, z bídy tělesné i duchovní. Nijak to nepovznáší. Nepovznáší. Protože křesťana "povznáší" něco jiného! Křesťan má jinou jistotu, než spiritistické doufání v záhrobní svět. My přece víme o tom, že Boží láska platí, ať jsme tady nebo v Americe, na zemi nebo několik metrů pod ní! Pán Bůh nás drží a chrání, pečuje o nás, pomáhá nám v našich bídách tělesných (jakože jsou) i duševních i duchovních (i ty jsou), dává stravu pro duši i tělo a učí, jak si „tady“ vzájemně pomáhat! Hospodin se pohyboval spolu s ostatním lidstvem na této zemi, abychom věděli, že tu nejsme sami.

Co ještě chceme? Nač potřebujeme nějaké informace z "věčného života"? Copak nám nestačí, že náš život je už teď posvěcen k věčnosti a ke vzkříšení? Nestačí, že máme věčný život proto, že On je cesta i pravda i život sám? Nepotřebuji reinkarnaci ani nesmrtelnost. Nepotřebuji ani posmrtný život. Stačí mi život věčný v Pánu Ježíši Kristu.

Tady bychom mohli skončit. Ale nekončí otec Abrahám v podobenství. Ten na dobromyslnou prosbu boháče varovat pět bratrů řekne jednoduše a přísně: „Mají Mojžíše a Proroky, ať je poslouchají. Neposlouchají-li, nepomohlo by jim, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.“> Tedy: drž se toho, co máš, tak prostých věcí, jako je Desatero, a máš (kupodivu) v ruce klíč k největšímu a nejzazšímu tajemství života. Křesťan může dopovědět: protože víme o vzkříšeném, máme další klíč: Kázání na hoře, dvojpřikázání lásky, modlitbu Páně, celé evangelium.

Tak nyní můžeme dovyprávět druhou kapitolu podobenství: bohatý člověk uviděl Lazara před svým domem. Ale nenechal ho tam ležet a vzal po způsobu milosrdného Samařana domů, ovázal jeho vředy, koupil mu na ně antibiotikum bez doplatku, až se vředy zahojily. Přitom spolu jedli, a protože se dělili, nebyli přejedení a měli čerstvé hlavy. Tak čerstvé, že mohli spolu pozorně hledat další Lazary a léčit jejich nemoci. I když to bylo těžké, protože ne každého Lazara poznáte podle psů, lízajících jejich rány.

A jak to bude po smrti s námi bohatými a s námi Lazary? Je-li Pán Ježíš Kristu s námi a my to víme a jsme si tím jisti, tak nás to „potom“ doopravdy nezajímá. Ne proto, že jsme tak povrchní, nýbrž proto, že se o to stará někdo jiný. A protože už je to hotové.

Máme se, pravda, připravit, ale hlavní přípravou je přijetí pokoje, který nám přichází z darovaného odpuštění a posvěcení v Kristu Ježíši, Pánu našem. A to už není podobenství, nýbrž skutečnost.
Amen.

Ježíšův povzdech „jak těžko vejdou bohatí do Božího království ti, kteří mají majetek“ se ozve ve chvíli, kdy ze scény odešel bohatý muž. Markovo evangelium ho nazývá „nějaký člověk“, Matoušovo podání mluví o bohatém mládenci. Mezi námi jsou mladí i starší, ponechme však v našem kázání mladíka, hodí se nám.

Tedy „mládenec“ potkal Ježíše a jeho učedníky někde na cestě do Jeruzaléma (v. 32), vypadá to na náhodné setkání, pro Ježíšovu skupinu možná spíš vyrušení, ale vyrušení dobré. Mládenec patrně Ježíše zná a velmi si ho váží. Prokazuje to svým pokleknutím před Nazaretským mistrem, vlastně je to božská pocta. Ježíš, ač vyznávaný jako Boží Syn, tuto poctu v zápětí odmítne, i jemu je však mládenec milý.

Mladík Ježíše oslovil z čistého a hlubokého důvodu – chtěl získat „podíl na věčném životě“. Otázka zní jazykem své doby, nicméně vyjadřuje stálou otázku člověka: jak zajistit, jak pomoci tomu, aby život měl smysl, aby jej člověk dobře využil a naplnil. Život není tak dlouhý a neopakuje se, byla by škoda takovou příležitost zahodit.

Podobně však přemýšlejí spíš starší lidé, klobouk dolů před mládencem! Člověk by od kluka, sotva odrostlému teenagerovskému věku, čekal spíš otázku, jak oslnit děvčata, jak být populární nebo, protože byl bohatý, jak příjemně naložit se svým majetkem. Jak si užít života, jak se dobře pobavit, zajistit si kariéru, spokojený život. Čtenáře skoro napadne, zda je zdravé, aby měl kluk v tomto věku takové otázky. Aby chlapec někam neulítl, aby neskončil jako zamyšlený kafkovský introvert na okraji společnosti! Dnešní doba hloubavým filosofům moc nenahrává, na to není čas. Je čas užívání si…

Ale možná byla v Ježíšových časech jiná doba, možná takových mládenců bylo víc. A možná, že je takových dost i dnes, jen to mají těžší; musí své zájmy skrývat, aby je okolí neposílalo na léčení.

A přece je ten mládenec o mnoho dál, než jeho bavící se a užívající si vrstevníci. To říkáme nikoli proto, že jsme jako křesťané zbožnější, nýbrž protože jsme starší. My, kteří jsme dávno za věkem mládenců, víme, že otázka po věčném životě, vlastně po smyslu života, po základní ose, po níž se náš život může brát, po niti, na niž zavěsíme své dny, situace i svá rozhodnutí, tato otázka je aktuální a – jak nám přibývají léta – stále aktuálnější.

Ježíš mládenci odpověděl, ten asi Nazaretskému věřil, mohl být tedy spokojen. Nicméně odchází smutný, protože cítí, že nemá dost sil tuto odpověď uskutečnit. Je totiž bohatý a právě bohatství je překážkou. Nikoli nepřekročitelnou, ale obtížnou, vysokou jak hora. Ježíš mu její výšku názorně ukázal, když filosofickou odpověď převedl do konkrétní každodennosti. Na to mládenec neměl.

A tak odchází smutný, se sklopenou hlavou. Co teď? Vypadá to, že jeho existenciální touhy se budou muset podřídit všeobecnému trendu: „Koukej, nech hloubání o nesmrtelnosti chrousta, jakýpak věčný život, to neřeš, pojď raděj na pivko.“ Možná si mládenec řekne, že to ještě promyslí. Moc šancí však nemá, podobného mladého hloubala obvykle semele život. Přijde kupa praktických starostí i radostí a budou se tolik hlásit o slovo, že otázka po věčném životě ustoupí do hodně vzdáleného pozadí. Až mu bude čtyřicet, vzpomene si bývalý mládenec s usměvavou nostalgií na časy zrání, kdy svět kolem byl neznámý, kouzelný a lákavý možnostmi. Věcný čtyřicátník naproti tomu už ví své a umí se v tom, zaplaťpánbůh, pohybovat. Ještě později, jako padesátník, bude ještě střízlivější. Bude už dobře vědět, kolik co stojí a za kolik co nestojí. Bude už vědět, že ani jeho pracovní a společenský rozlet středního věku nebyl to jediné a nejlepší, ač to jinak nešlo. A ještě později, v podzimu života, se někdejší otázka po věčném životě už vůbec nebude zdát studentskou romantikou, ale znovu se vynoří, tentokrát ve vší syrovosti. Ve stáří však už to bude otázka jen po minulosti, s níž už nepůjde nic dělat.

Jeho tehdejší mládeneckou šanci připravilo náhodné setkání s Ježíšem na cestě. Koho by tehdy napadlo, že to byla šance životní! Naopak do cesty k cíli se mu postavil - majetek. Opět - koho by napadlo, že tenhle cíl mnoha lidí se stane překážkou, která zastaví a nakonec pohřbí mládencovu cestu za smyslem života! Vytoužený poklad, tolik potřebné hmotné zajištění, kdo by o to nestál? A přitom prý: získá majetek - ztratí život; kde se bere ta divná zákonitost? Copak se do království nebeského dostanou jen žebráci? Copak je potřebné být bezdomovcem, aby člověk mohl dojít tam, kam jedině stojí za to jít? Copak nestačí dodržování Dekalogu, i tak náročného?

Mládenec odešel a zůstal se svými otázkami sám. Posloužil jako nositel špatného příkladu, budiž mu za to dík. Ale příběh nekončí. Zůstali tu učedníci, svědkové celé scény. Jako by Ježíš chtěl myšlenku dovést ještě dál, jako by tušil, že i učedníkům, kteří všeho nechali a šli za ním, což za chvíli sami připomenou (v. 28), hrozí nepochopení a podobný konec, který čeká na bohatého mládence.

Asi proto se Ježíš rozhlédl po svých nejbližších a shrnul: „Jak těžko vejdou do Božího království ti, kdo mají bohatství!“ Učedníky ta slova zarazila. Asi měli podobné otázky jako odcházející mládenec, a jaké se honí nám, pozdním čtenářům, většinou nebohatým, spíš chudším, nejvýš slušně zajištěným vlastní pílí a přičinlivostí. Proč to Ježíš říká zrovna jim, když žádný z nich není bohatý? Proč to máme číst my, většinou nebohatí? Že by učedníkům vrtal v hlavě podobný červík touhy jako nám? Červík toužící po dědictví nebo výhře v loterii, ač dobře víme, že majetek není všechno? Že by i oni chovali ve skrytu duše sen, že mají někde uložen nějaký ten miliónek, spíš desetimiliónek, jímž by mohli pomoci sobě i svým blízkým?

Učedníky myšlenka zarazila. Možná proto ji Ježíš opakuje. Skoro stejnými slovy, jen připojí oslovení a trochu posune pointu: „Dítky, jak těžké je vejít do království Božího!“ Učedníci jsou osloveni „dítky“, skoro dětičky, ale není to jen přátelské oslovení! Dítky totiž mají celý život před sebou, všechno je před nimi, ještě mají šanci! Jako učedníci – na rozdíl od bohatého mládence: ještě neodešli se svěšenou hlavou. Ještě se možná něco dovědí. A my s nimi.

Ježíš vypráví o velbloudovi uchem jehly, ale téma rozšíří: jak těžké je vejít do království Božího! Nejen bohatému, vůbec jak je to těžké! Co je království Boží, že je tak těžké do něho vejít? Je snad „království Boží“ ještě něco jiného než „život věčný“, o nějž žádal bohatý mládenec? Je snad ještě něco víc než smysl života, který nepřestává platit s posledním vydechnutím? Je ještě jiný cíl, než pravda, již nelze zpochybnit? A jak tento cíl najít, co jej zaručí? Dekalog na to zjevně nestačí, jak slyší bohatý mládenec. Je třeba být chudý, nebo snad asketa? Kdo tedy může být spasen?

Dořekněme po našem: nejen „kdo může být spasen“, ale „stojí to vůbec za to?“ Neznamená (po tom, co řekl Ježíš) spasení metu nejen nesrozumitelnou, ale i nežádanou? Neznamená spasení vyřadit se z normální společnosti, postavit se na její okraj jako mnich nebo rovnou cvok? Ano, ptám se po věčném životě, po království Božím, neboli ptám se po smyslu života, své práce i všeho, co dělám, ale hodlám si ponechat běžné souvislosti 21. století, chci mít ženu a děti, a chci je zabezpečit, zajistit jim zázemí, rozvoj, sobě pak budoucnost. Je špatné, že se snažím postarat o sebe a o své blízké?

Ježíšova odpověď nemůže být věcnější: je-li „spasení“ konečné, nejvyšší narovnání vztahu člověka a Boha, život vpravdě smysluplný, nezpochybnitelný a nepomíjející, u lidí je spasení nemožné. Mají pravdu moderní a postmoderní filosofové, že větší smysl, než je život v jakž takž poctivosti, vyrovnanosti, obětavosti a v pokoji, není.

To, co nabídl Ježíš bohatému mládenci, bylo všechno, co mu nabídnout mohl, co bylo k dispozici. Desatero, jeho první i druhá část, vztah k Bohu (na to se v Desateru příliš často zapomíná) a vztah k druhým lidem. Vejde se tam i tvé povolání projektanta, zdravotní sestry, správce sítě nebo údržbáře a vejdeš se do toho i se svým domkem, autem i dovolenou v Chorvatsku. Jestli se tam nevešel bohatý mládenec, pak proto, že on své povolání projektanta, svůj domek a dovolenou v Chorvatsku bral příliš vážně. Investoval do nich víc naděje a jistoty, než si zasluhovaly. Mohl se z nich radovat, ale on se na ně evidentně spoléhal. To byly jeho modly. Pakliže to vše nemáš za modly, umíš mít a umíš nemít, nemusíš být bezdomovec, abys vešel do království Božího. To je to „rozdej vše“. Nic víc!

A dál? Dál už nic. Protože hlavní připravil Hospodin sám. Už je hotovo. Tajemství, které prozrazuje Ježíš na samém konci: co nejvíc hledáš, oč nejvíc jde, totiž o to, aby tvůj život měl smysl, aby byl nezpochybnitelný, to už je hotovo. Ty můžeš přidat jen to Desatero.

A pak vědět a žít z toho, že to hlavní už přidal někdo jiný. Obojí dohromady, Desatero a spoléhání na Boží lásku v Ježíši Kristu, je „následování“. Není to dobrá zpráva, vpravdě evangelium?
Amen.

Už je to dvacet let, co některé státy střední Evropy skoncovaly s režimem, jehož základním znakem byla nesvoboda. Skončilo tak půlstoletí, v němž společnost i každý její jednotlivec byli podvázáni strachem, vědomím, že dovoleno je jen velmi málo a kdykoliv může někdo „nahoře“ ukázat prstem a budeš mít potíže: v práci, mezi sousedy, se studiem dětí. Čti noviny, abys věděl, co se smí číst, psát a říkat, kdo ještě existuje a kdo naopak vstoupil do řad nepřátel. Že Ford je kvalitnější než Moskvič, vědí všichni, ale nahlas to neříkej. Budeš-li to říkat, nediv se problémům. O cestování si nech zdát. A hlavně, budeš-li chtít být dobrý lékař nebo třebas motokrosový závodník, neobejdeš se přitom bez hlavního atributu - členství ve straně.

Nová doba také přinesla mnoho problémů, starostí, otázek, netušených křižovatek a uzlů. Ale přinesla svobodu. Už nikdo nahoře nemůže ukázat prstem a ukáže-li přece, můžeš se bránit. Obyvatelstvo může svobodně psát i číst, mít vlastní názor a netajit se jím. Moskviče dojezdily, všichni mají pasy a cestují, jako by jim země hořela pod nohama. Politických stran je mnoho a jejich průkazky mají pramalou hodnotu.

Je zajímavé, že právě ti, kteří prožili většinu svého života v nesvobodě, ti starší, si na svobodu zvykají hůře. Na nových časech vidí mnohem víc špatných stránek než mladší generace. Mladí jdou do všeho s důvěrou, odvahou i s nadějí, až starší kroutí hlavou nad tou troufalostí. Mladí využívají samozřejmě možnosti, o nichž se starším za jejich mládí nesnilo a i dnes je přijímají s jistou nedůvěrou. Možná těch možností mladší využívají až příliš, pak ty starší obtěžují, ale to přece není problém těch mladých…

Mladí lidé většinou na současné době mnoho špatného nevidí. Hrozí-li nějaká rizika, je na odpovědnosti každého, aby si je včas uvědomil a předešel jim nebo zabránil. Právě od toho je svoboda! Hovořím-li naopak se staršími lidmi, skoro mám pocit, jako by neviděli nic moc dobrého. Nejen drahota, všechno se nějak pokazilo, i ta čeština, i životní prostředí, kultura všedního dne i kultura jevištní, víc kraválu a méně rozmyslu, víc nekultivovaného řehtání a méně úsměvů. Že máme svobodu? Ano, ale… Někteří mluví o nové totalitě, totalitě reklamy, peněz. Nu což, každý si může myslet, co chce, právě to je svoboda. A může to říkat i psát. Otázka je, kdo bude poslouchat a kdo uvěří. Ale i to je svoboda.

My starší se díváme z odstupu a vidíme nejen detail posledních let, nýbrž celek desetiletí. Možná právě odtud pochází náš smutek. Určitě jsme také i méně pružní, takže i když jsme po svobodě tolik toužili, neumíme přijmout všechny její důsledky.

Svoboda je možnost plně rozvinout svá přání, touhy i talenty, možnost myslet a dělat, co jsem poznal jako dobré pro sebe i pro ty kolem. Svoboda je možnost nést za sebe plnou odpovědnost, možnost být nezávislý. A také trochu osamělý, protože každý má dost práce sám se sebou. Možnost svobodně hledat v záplavě hodnot ty pravé, ale i riziko bloudění. Možnost objevit svět i sebe v něm, ale také možnost znovu objevovat Pythagorovu větu. Možnost být nezávislý a možnost stát se závislým na čemkoli. Možnost hledat bez omezení i bez někdejších autorit. Do toho jdou mladí lidé s větší odvahou než ti starší, pochopitelně.

V minulém týdnu jsme v prostředí strašnického sboru na toto téma několikrát narazili, většinou s těmi mladšími. V rozhovorech dostávala svoboda vždy vysoký, možná nejvyšší kredit, její rizika mladá generace vnímá, ale právě díky svobodě ví i možnosti se rizikům bránit a předcházet jim. To je dobrý výsledek posledních dvaceti let.

Mladí lidé vnímají svobodu především jako možnost volby - mezi názory, životními postoji, hodnotami, životními styly. V praxi jsou to volby zcela praktické: kde budu bydlet a s kým, v jakém partnerském vztahu, co budu studovat a jak své vzdělání uplatním, co budu číst a zda vůbec, jak trávit volný čas a s kým a proč. Já jsem svobodný, já se rozhoduji, já volím.

Člověk si také svobodně volí své náboženství, víru, základní životní orientaci, základní spolehnutí. Tím člověk volí i „svou“ společnost, své blízké, přátele, s nimiž bude sdílet dobré i zlé. Může je také změnit nebo opustit, ale vztahy kolem víry zpravidla nebývají krátkodobé. Svou vírou člověk volí částečně i způsob trávení volného času. A volí i leccos jiného, například jak bude vypadat jeho svatba nebo pohřeb. Člověk může být křesťan, evangelický, katolický, evangelikální, může být také žid nebo muslim, buddhista mnoha podob, může vyznávat reiki nebo šamanismus. Může věřit i v sebe nebo v nic, může se otázkou také nezabývat. I to je svoboda: věřit nebo nevěřit, vyznávat nebo nevyznávat.

Pak člověk svobodně otevře Bibli. Je to křesťan nebo ne, to teď není rozhodující, beztoho křesťané nečtou své svaté Písmo o mnoho více než ti druzí. I začte se čtenář a oči se mu maně zastaví na verši: „Ne vy jste vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás…“

První, co čtenář udělá - podiví se. Co si kdo dovoluje vyvolit druhého bez jeho souhlasu? Nu, není to o mě, jako rozumný čtenář si hned nevztáhne všechno na sebe. Je to slovo Ježíše k učedníkům a o nich, to vše v prvním století. Ale na druhé straně, Bible přece jen není vyprávění z minulosti o tom, co bylo a už není!? Ale i kdyby byla živým slovem dnes, člověk se sám může a musí rozhodnout, zda bude učedníkem Kristovým nebo Krišnovým! Dá to najevo křtem, při konfirmaci i kdykoli potom; svobodně volí svou orientaci!

„Vy jste mne nevyvolili, nýbrž já vás!“ Ale ve čtenáři se to slovo zachytilo, ulpělo drápkem a nepustilo se. Pořád se to vrací: „Ne vy jste mne vyvolili. Já jsem vyvolil – vás.“ To je pravda, já jsem si Ježíše Krista, nevyvolil, já bych si ho svobodně těžko vyvolil. Jsou atraktivnější vzory než ten přibitý na kříži. Možná jsem si svobodně zvolil jistou křesťanskou společnost, církev, nikoli „ústřední instituci“, ta má vždy máslo na hlavě, nýbrž jedno konkrétní společenství, milé lidmi či prostředím. Ale Ježíše, který mě, svobodného, volá k poslušnosti, mě, který chci svobodně objevit nejlepší hodnoty pro sebe i pro ty kolem mě, Ježíše napomínajícího, volajícího „běda vám, pokrytci“, Ježíše Krista, Boha - člověka, jemuž tak těžko porozumět, toho si může vyvolit opravdu jen snílek prchavých nápadů.

„Vy jste mne nevyvolili, vy byste mě nikdy nevyvolili!“ Nu, je pravda, že kdyby Ježíš čekal, kdo ho svobodně vyvolí jako střed svého života, načekal by se dlouho. Ale pozor, i mne si vyvolil? I když jsem o to nestál? Má právo si mne volit? Co to znamená?

Co by znamenalo, kdyby si mne (náhodou) opravdu vyvolil a já bych to přijal? Znamenalo by to divné, skoro pohoršlivé, těžké, ale i krásné: Bůh, který se stal člověkem, si mne vyvolil jako svého bratra. Mezi nebem a zemí byla a je nepřekročitelná propast, již však sám Stvořitel překročil. A já jsem toho svědkem, ba víc, mám na tom účast… Pak tento svět již pro mne nemá nepřístupná zákoutí, místa, kam neplatí můj lidský pas. Tento svět je můj, skoro stejně jako Boží. Skoro, jako bych měl podíl na jeho božství?

Ne, to není rouhání. Jen jsem té kýžené svobody dostal víc, než jsem sám chtěl. Jsem opravdu nezávislý - na tom, co mně přivanou větry náhody, doby, trendů a mód. Nezávislý dokonce i na vlastním chtění, které je ovšem závislejší než cokoli jiného, dobové, podmíněné mnoha okolnostmi. Teď teprve jsem opravdu svobodný, nezávislý, jestliže jsem přijal, že on si mne vyvolil. Jen na tom, jenž si mne vyvolil, zůstávám závislý.

To není špatný obchod! Zbavil jsem se stovek závislostí, otravujících život, výměnou za jednu jedinou závislost. Výsledkem je svoboda mnohem větší, než byla ta moje původní. Má chtění už nejsou ta má stará, závislá na větrech doby. Mé chtění se blíží chtění toho, který daroval život. Má vůle není má, můj čas není můj.

Je to možné? Není to fanatická nafoukanost?, řekne si nekřesťan. Není to rouhání?, řekne si křesťan. Bylo by to zcela jistě obojí, kdyby tu nebylo ono „Ne vy jste vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás.“ Nebyla to naše vůle, jen jsme přijali, že jsme byli vyvoleni.

K čemu? „Ustanovil jsem vás, abyste šli a nesli ovoce a vaše ovoce aby zůstalo.“ To je hlavní, možná jediný cíl onoho vyvolení, onoho pohoršlivě, rouhavě i povýšeně znějícího sjednocení s Bohem. Jenom tak může platit poslední část verše: „a Otec vám dá, oč byste ho prosili v mém jménu.“

Co to znamená? Otázka před čtenářem, který otevřel Bibli, zůstane ještě dlouho. Vlastně celý život. Ale důležité je, že zůstalo ono drápkem zachycené, stále se vracející: „Ne vy jste si mě vyvolili, nýbrž já vás.“

Nedovedu si představit pro svůj život nic převratnějšího.
Amen.

Věci se někdy zvláštně spojí. Při dnešních bohoslužbách bude jedna žena pokřtěna a jeden muž bude přijat do sboru. Křest se koná ve jméno Trojice („křtím tě ve jméno Otce i Syna i Ducha“). Přijat do sboru bude muž, který žil léta v jiné církvi; to co všechny církve spojuje přes všechny rozdíly, je právě „trojiční vyznání“, totiž, že s setkání s Bohem člověk prožil a popsal jako setkání s Otcem, s jeho jediným Synem a s Duchem svatým. Dnešní neděle pak je v církevním roce nazvána nedělí „Trojiční“ - po Vánocích, Velikonocích a Svatodušních svátcích se uzavírá první „církevní pololetí“; až do začátku nového roku v adventu se budou neděle nazývat prostě „neděle po svaté Trojici“.

Že právě dnes bude křest i přijetí do sboru, nevyšlo z nějakého liturgického záměru, nýbrž prostě z časových možností účastníků i sboru. A tak se věci zvláštně a hezky spojují – dnes půjde o Trojici. A přitom právě Trojice je často jedním z největších kamenů úrazu, o nějž lidé v křesťanství zakopávají. Učení o Trojici není obecně srozumitelné, svědkové Jehovovi křesťanům vytýkají, že jsou polyteisté, protože mají tři bohy, a vyznávají „mnohobožství“. Pro hodně lidí je představa „trojjedinosti“ větším problémem, než vzkříšení Kristovo, hodně lidí ji považuje za relikt ze starých náboženských časů, který by dnešní křesťan už držet snad ani nemusel. I mnoho křesťanů si neví s Trojicí rady. Znám dokonce kazatele, faráře naší církve i jiných evropských evangelíků, kteří si dovolí nahlas říci, že „Trojice“ jim nic neříká. Je mně jich líto, o mnoho se ochuzují.

Samozřejmě, že učení o Trojici Boží je učení lidské. Ostatně jak jinak, copak někdo může říkat, jaký je Bůh sám v sobě, nezávisle na člověku? Člověk nemůže mluvit o Bohu jinak, než v lidských pojmech, kategoriích a představách, sám Bůh však na lidských představách a pojmech závislý není. Řekneme-li tedy, že Trojice je lidským „konstruktem“, zní to možná někomu pohoršlivě, ve skutečnosti je to pokorné, zbožné vyjádření Boží vyvýšenosti.

Ale nejde o nějaké dodržování církevního učení, o nějaké „dogma“. Na dogmatech záleží jen potud, pokud něco přinášejí nám, naší životní orientaci, pokud srozumitelně vyjadřují společné motivy, které lidé ve víře prožívají. Přiznám se, že učení o Trojici dlouho odolávalo mému „teologickému bystrozraku“, že i mně připadalo jako pouhá tradice, dnes již zbytečná i matoucí. Ale když jsem „učení o svaté Trojici“ pochopil, jako bych rozkryl bohatství. Jako když potřebujete pro pohyb na zemi auto, po vodě loď nebo ponorku a ve vzduchu letadlo, ale poněvadž nemáte tolik peněz, vždy vám něco chybí, nějak jste omezeni a musíte si vybrat. A najednou vám někdo nabídne univerzální vozidlo, jež vás dopraví po zemi, po vodě i ve vzduchu, to vše „za jedny peníze“, s jedním motorem, jednou pohonnou látkou, s jednou údržbou.

Z epištoly Galatským jsme četli trochu nesnadný text o dětech – nezletilých dědicích, jejichž práva nejsou o nic větší než práva otroků. To je obraz ze starověku, kdy tomu tak bylo. Nezletilými dědici se ovšem v té metafoře myslí ti, kteří nějak něco poznali ve své víře, ale jsou na začátku. To je dnes většina lidí, Česko není tak ateistická společnost, jak se říká, jen z historických důvodů společnost „proticírkevní“. Ale ve víře je většina národa opravdu věčnými začátečníky: život jim běží „horizontálně“, s Bohem se jenom nepočítá, byť se o něm ví.

Prostě: „jsme tu na světě nakrátko, ať to tedy k něčemu vypadá. Ať se nám tu líbí, ať si to užijeme, případně ať to přežijeme, ať jsme trochu užiteční, ať neškodíme sobě ani svému okolí. S tím, co je dál, potom, vně nebo pod povrchem nemůžeme nic dělat, moc o tom nevíme, tak to nechme plavat. Jo, něco být musí, nějaký Bůh nebo síla, hybatel, vůle … ale nám je nedostupný, to říkají i křesťané a židé, tak ho nechme být.“

V takovém postoji je hodně střízlivosti, věcnosti, také pokory. Někdy možná i trochu pohodlnosti, ale to si musí říci každý sám.

Právě takový postoj epištola nazve „otroctví vesmírných mocností“. Neberme to hned jako obvinění nebo posmívání. Otrok, služebník, je v Bibli docela čestný titul, otrokem (služebníkem) je v Bibli nazýván i Ježíš Kristus. Být služebníkem není špatné, jen je otázkou, komu člověk slouží. A tu „vesmírné mocnosti“ zahrnují různé náboženské pocity, zážitky, zkušenosti a setkání, jejich vyjádření a jejich hodnocení. Dnešní člověk právě tyto zkušenosti a hledání odkládá jako neřešitelné. „Něco být musí“, řekne dnes kdekdo, a má tam kousek křesťanství, kousek něčeho z orientálního bohatství, kousek astrologie, kartářství, magie, transcendentální meditace; velký kousek náboženské zkušenosti si zabrala velmi silná „náhoda“, na prvních místech se většinou umisťuje téměř všemocný, univerzální a vůbec nic neříkající a neřešící „osud“.

„Vesmírné mocnosti“ jsou prvním krokem člověka k Bohu. Často však jsou také krokem posledním, protože jediným… Ti, kteří udělali tento první krok ve Starém zákoně, byli zastaveni možností udělat i krok druhý. Ten udělal jako první legendární biblický Abrahám, když mu Hospodin, Nejvyšší a Jediný, z prostřed plejády starověkých božstev řekl „vstaň a jdi do země, kterou ti ukážu, učiním tě velkým národem“. Abraham poslechl a po něm další, Izák, Jákob, Mojžíš, Jozue, soudci, proroci, jistý Josef s Marií v Nazaretu…

Bůh „Otec“, později první osoba Trojice, se tak stal radostným vyjádřením, že není pravda, že „svět nestojí za nic a život je jen náhoda“. Naopak, Bůh Otec je dárce života i jeho zákonů, svorník, pilíř, fundament i střecha světa. Že tímto svorníkem a pilířem není mezopotamský Baál, jeho družka Tiámat, egyptská Izis i s Osiridem, ani člověk sám. A že by s tím člověk měl počítat a tuhle zprávu zapracovat do svého života. Ti, kdo s tímto Bohem začali počítat, vytvořili potom „lid smlouvy“, zvaný Izrael, církev ve Starém zákoně.

A potom někteří z těch, kdo udělali ten druhý krok (od vesmírných mocností k Hospodinu), byli zastaveni možností udělat krok třetí. To když potkali muže jménem Jošua a zaujalo je, přímo nadchlo, že nejen učil moudře jako profesor, nejen že byl statečný jako Ghándí a matka Tereza dohromady, ale ještě měl moc, velkou, podmanivou moc, větší než králové a vojevůdci dohromady. A že se přitom nazýval služebníkem, ač mohl být králem, že chodil do společnosti lůzy, ač mohl stolovat s milionáři, že odpouštěl viny, ač mohl soudit a trestat, a že všechny miloval, ač měl důvod je nenávidět.

Ježíš, Syn Boží, později druhá osoba Trojice, se tak stal radostným vyjádřením, že Bůh není jen kosmický princip, nýbrž že tuto zemi navštěvuje, ba dokonce na ní přebývá. I to jsou samozřejmě lidské pokusy o vyjádření víry lidskými pojmy, ale jinak to nejde. Ježíš se stal znamením Boží lásky vůči člověku. Také vůči mně a tobě, je to možné?

A potom někteří z těch, kdo udělali ten třetí krok (od starozákonní víry k Ježíši Kristu, od Boha na nebi k Bohu mezi námi), byli zastaveni možností udělat krok čtvrtý. Bylo to v době, kdy Ježíš Kristus už nebyl na světě. Mrzelo je to, jak by ne, ale Ježíš jim už předtím řekl „až já tu už nebudu, nezůstaneme sami, dostanete dar Ducha“. Tohle bylo silné i na leckteré křesťany, s „duchem“ se nedá pracovat ani počítat. Ale ti, kteří tento další krok udělali, poznali, že opravdu takový Duch svatý, později třetí osoba Trojice, existuje.

Jestli Bůh je podstata, základ, pilíř a fundament, a Ježíš láska, osobní vztah ke každému jednotlivému člověku uprostřed ostatních, pak Duch je síla, moc, energie, inspirace, podnět, impuls či jak všelijak tuhle třetí podobu Božího setkání s člověkem popíšeme.

Pak „svatá Trojice“ není dogma, jež církev přikazuje věřit, jinak se budeš smažit v mukách pekelných, nýbrž je shrnutím poznání:

- věřit v „Boha Otce“ znamená vědět, co je a co není podstatou světa a že vůbec svět svou podstatu má,
- věřit v „Syna jeho jediného“ znamená, že tato podstata světa a života ví o každém jmenovitě a osobně, i o mně a o tobě, a ty z ní, z této podstaty světa nemusíš mít strach, jen bázeň,
- věřit v „Ducha svatého“ znamená, že víra není jen nějaké přesvědčení, názor nebo zábava pro chvilky tajemna se svíčkou, nýbrž životní opora, která dá sílu, až dojdou všechny ostatní, víra rozhýbá tvůj život, inspiruje k tomu, aby měl opravdu smysl, nejen abys to přežil nebo si to užil.

Jednou jsem se ptal jedné ženy, proč chce být pokřtěna. Ona odpověděla: “Protože jsem něco prožila a poznala něco, snad to mohu nazvat jako setkání s Bohem. A chtěla bych, aby tento prožitek dostal nějaký rozměr, prostor, v němž by se mohl rozvinout.“ Řekl bych, že to nemohla vyjádřit lépe. A řekl bych, že „trojiční učení“ je dobrý rozměr a křesťanská církev je pro to dobrý prostor. A hlavně, ta pravá skutečnost, kterou se „trojice“ jen pokouší vyjádřit, skutečnost „za tím“ všechny teorie a dogmatiky překračuje.

Prostě Boží láska a moc překračuje učení o Bohu Otci i synu i Duchu svatému.
Amen.

Některé biblické výroky nás stále provokují. Některé se zdají být v rozporu s tím, co považujeme za správné. Třeba Ježíšovo slovo o tom, že nepřišel na zemi uvést pokoj, nýbrž jeho opak, přímo meč (Mt 10,34). U jiných biblických myšlenek nevíme přesně, co znamenají, třeba slova o tom, že Ježíš sytí všechny hladové. A ještě jiné znějí lákavě, ale neuvěřitelně, nejen na první poslech, nýbrž trvale. Kupříkladu nám vždycky bude znít velmi neuvěřitelně ono „kdybyste měli víru třebas tak drobnou, jako je velké hořčičné zrníčko, a poručili stromu, aby se vyrval s kořeny a skočil do moře, skočí“ (Lk 17,6).

O splnění proseb, přímluv i přání hovoří hned několik Ježíšových výroků. Najdeme je ve všech evangeliích, mnohé známe zpaměti, alespoň trochu: „proste a bude vám dáno, každý kdo prosí, nalézá“ (Mt 7,7nn) , „všechno, oč v modlitbě prosíte, je vám dáno a budete to mít“ (Mk 11,24), výroky o hoře, vrhající se do moře… o tom, že „i lidský otec nedá svému dítěti kámen, když ho prosí o chléb, oč víc pak otec nebeský“, slova o uzdravování…

Kolik výkladů takových myšlenek jsme slyšeli a pořád si s takovými sliby nevíme rady! Sebeobviňováním z malé víry nevystačíme, navíc ta „větší a silnější“ víra by se čím dál více vymaňovala z Boží moci a stávala se magií. Upřímně řečeno nevím, co znamená mít takovou víru, která by házela do Vltavy petřínské javory. Nevím, co to znamená a asi takovou víru ani nechci mít. Skoro bych řekl, že mně stačí víra, kterou mám. Vím, jak a kolik spoléhám na svého Pána a Spasitele, a mám na tom dosti. Vím dobře, že nikdo jiný není mým pomocníkem, zachráncem, spasitelem, než Hospodin, Otec, Syn i Duch svatý, co bych měl chtít víc?

Jedno přece: chtěl bych rozumět. Světu, v němž žijeme, souvislostem života a smrti, sám sobě, tomu, co se děje se mnou a ve mně, toho, co mohu změnit a co ne. Ale nejvíc bych chtěl porozumět biblickému slovu, jak nám zachovalo slova proroků, mluvících na místě Božím, i slova Ježíšova. Rozumět evangeliu bych chtěl víc než vlastnit víru, která by pohazovala horami. Chtěl bych vědět, co znamená ono „já s vámi jsem po všechny dny až do skonání světa“ (Mt 28). Co znamená ono „tvá víra tě uzdravila“ (Lk 18 42 aj.). A chtěl bych vědět, jak Pán Ježíš myslel to, že začkoli požádám, dostanu to.

Jedno se zdá být jisté: lidstvo to nepochopilo a nechápe. Člověk má od nepaměti egocentrický sklon vykládat si věci po svém, jak jemu vyhovují. Z Bible si bere jen to, co chce, co se mu líbí. Co se mu nelíbí nebo čemu nerozumí, to pomíjí, odkládá. Je to jako při lyžování: člověku se líbí jezdit s kopce šusem, ale nerad chodí do kopce, byť právě to je to nejzdravější. Postavil tedy lanovky a vleky. Bere si, co chce, co nechce, obchází. Rád by stanul na vrcholku nejvyšší hory, ale neumí lézt a nechce přijmout námahu výcviku a rizika výpravy: i zaplatí si padesát Šerpů, ti ho na vrchol Everestu donesou. Z horolezetví si vzal, co chtěl, aniž by přijal celek: nauč se to, trénuj, dři, makej, odměnou ti bude vrchol.

Podobně čtenář přistupuje k Bibli: ono „začkoli požádáš, dám ti“, je nesmírně lákavé. Jen považte, všechno mít, co budu chtít! Samozřejmě, první půjde o statky hmotné. Že to je přízemní? To už se pak nějak vysvětlí. Jistě, nepůjde jen o mě, leckdo potřebuje leccos, děti potřebují na školy, dospělé děti bydlet, všichni potřebujeme zdraví, trochu toho klidu a míru. A spoustu drobností, za něž se můžeme modlit, Pán nám to přece dovolil! Potřebujeme, aby nám věci trochu vycházely, aby se nám tolik neporouchávala naše auta a počítače, potřebujeme, aby nám vyšla dovolená, počasí na ní, aby nám klapaly vztahy, manželství, rodiny. Jaké ohromné možnosti tady skýtá modlitba! Chce snad někdo říci, že se nemáme modlit, za zdraví i vztahy, a také za počasí nebo za dobře provedený servis auta? Myslí si snad někdo, že to do modliteb nepatří? Trvám na tom, že patří, protože to je součást mého života a ten patří před Boží tvář celý. Tedy i s tím počítačem, i s tím počasím na dovolené.

Ale ono to nějak nefunguje, alespoň ne tak spolehlivě, se zárukou, jak to znělo v ústech Ježíšových napsané v Písmu svatém. Zaražen přemýšlím, kde je chyba, jestli opravdu tak „málo věřím“ a musím přidat nebo jestli - třeba - nerad to říkám - že by Písmo svaté nějak – trochu - přehánělo?

Člověk zkrátka pochopil ono „začkoli požádáš, já učiním“ po svém: Pán Bůh plní lidská přání. Jistě, je třeba to chápat víc duchovně než materiálně, přání musí být podle Boží vůle, tedy nesmějí být proti ní. Žádat uzdravení nebo nápravu manželství však není proti Boží vůli! Ale ono se ani to neplní… Opět: málo věříme? Opět: toto vysvětlení mi nestačí.

Tedy: co nabízí biblické slovo „jestliže o něco požádáte, Bůh vám to dá“?

Evangelista Jan nás učí jisté „komplexitě“. Nemůžeš slyšet tu lákovou větu bez souvislosti s ostatním. Ono divné, vlastně neuvěřitelné zaslíbení platí jen a jen uvnitř svých, zcela zvláštních podmínek. Jinak neplatí!

„Já jsem vinný kmen, vy ratolesti.“ To zní „nevinně“ a nebouřlivě. Známe to a přijímáme jako vyhlášení, že Kristus je hlavou církve, že i naše lidské dobré ovoce má svůj původ v darované Boží vůli, nikoli v našich kvalitách. „Kdo nezůstane ve mně, bude vyvržen“ zní jako výhružka. Podobné výroky svedly řadu lidí k pocitu, že církev si takto pěstuje moc nad lidmi, jako by si církev přivlastnila svrchovanost Boží; mnohdy to církev opravdu dělala a někdy se o to pokouší i dnes.

Pak ovšem přijde výrok výroků: „Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li má slova ve vás, proste, oč chcete, a stane se vám.“ Proste, oč chcete! Zní to jako možnost využít Boží moc k vlastnímu chtění. Jenže před oním „proste, oč chcete“ zní zásadní, velmi omezující a naprosto nepřekročitelná podmínka: „zůstanete-li ve mně a má slova ve vás“.

To není jen o velké a ještě větší víře! Kdo i se svou velkou vírou může říci, že zůstává v Kristu a jeho slova v něm? „Zůstat v Kristu“ naznačuje něco víc, než velkou víru. Slyšíme tu ohlas výroků Pavlových: „nejsem již živ já, ale živ je ve mně Kristus“, „spolu s Kristem jsme zemřeli, spolu s ním budeme i žít“. Jako by se tu rýsovalo ještě jiné, nové uchopení toho, co je křesťanská víra, vlastně co je život sám.

Čtenář začíná chápat: nejde vůbec o to, zda Bůh splní, co chci. To není největší zázrak ani hlavní cíl. To hlavní je porozumět, co je to „zůstat v Kristu“. Co znamená spojení s Kristem (s Boží láskou) tak těsné, jako je životodárné spojení vinné ratolesti s kořeny. Bez nich – ani ránu. S nimi – vše.

To nejdůležitější není porozumět Bohu, Ježíši Kristu ani jejich zaslíbení. Nejdůležitější je (kupodivu) porozumět sobě samému – jakoby Božíma očima. Kdo jsem já a co je můj život? Jsem „já“ ten, který se narodil mým rodičům, vede nějak svůj život a nějak je jeho život veden? Nebo je to ještě jinak? Tak, že mé „já“ je (může být) pouhým nosičem, vodičem či materiálem pro svého Pána, Stvořitele a Zachránce? Není můj život vlastně pouhým podvozkem pro toho, který můj život vzkříšením proměnil či proměňuje v ještě jinou kvalitu? Jak jsem změnil, nejsem-li živ já, ale žije-li ve mně Kristus?

Není můj úkol hledat především nikoli svá přání a jejich dosažení „velkou a ještě větší“ vírou, nýbrž hledat, kdo jsem já, kdo a co tvoří mé nejhlubší a nejvlastnější já, a co z toho potom vyplývá pro má všední rána i odpoledne, pro mé boje a zápasy se sebou samými i s tím, co přivane čas?

Není naše naděje nikoli v tom, že budeme „víc věřit“, nýbrž že můžeme stále růst v poznávání sebe sama totiž vlastně v poznávání, jak v nás roste Kristus?

Je to příliš divné? Složité? Zní to krajně neobvykle? Samozřejmě, však ještě nejsme u cíle. Proto to zaslíbení „proste, oč chcete a stane se vám“ zní tak provokativně!

Nu, ještě nejsme u cíle, ještě je kam jít… Ale není právě tato cesta největší a vlastně jediný cíl života?
Amen.

Není to poprvé, kdy přistihujeme biblické myšlení v jisté nedůslednosti, dokonce v jistém rozporu. Totiž: na jedné straně Bible vede své čtenáře týmž směrem, kterým snad vedl své posluchače Ježíš, směrem, jímž se ubíralo křesťanství zejména v dobách svého pronásledování. Vede je k určitosti a jednoznačnosti víry, k jisté nekompromisnosti. „Řeč vaše budiž ano, ano, ne, ne, nelze dvěma pánům sloužit, mám proti tobě, že nejsi ani studený, ani horký, kéž bys byl jedno z toho. Pevně se držte toho, co jste přijali, nedejte se zviklat falešnými proroky ani novými, údajně lepšími apoštoly.“ Na druhé straně čteme ono „nesuďte, nezavrhujte nikoho, odpouštějte, nemějte sebe za moudřejší, než jsou druzí, v pokoře služte“. Zkušenější písmák sice namítne, že každá ta myšlenka se týká jiné situace a jiných souvislostí, nicméně rádi bychom věděli: je křesťanství nekompromisní a jednoznačné, či spíš otevřené, tolerantní, flexibilní? Zajímá nás to, protože hledáme inspiraci pro sebe a pro své jednání.

Zajímá nás to ze dvou důvodů. Jako čtenáři Bible věříme, že Písmo je nejlepší, v jistém smyslu jediný zdroj poznání Boží vůle. A Boží vůli chceme následovat. Druhý důvode je vnější. Stojíme uprostřed neustálého proudění informací, také zájmů a hodnot a musíme je třídit, hodnotit, zastávat stanoviska. Musíme také hájit své zájmy, osobní, rodinné, své firmy, svého klubu, své sociální skupiny, možná i své politické strany. Musíme je hájit proti jiným, kteří mají jiné zájmy, s nimiž my nesouhlasíme, jejichž hodnoty nesdílíme, možná je považuje za špatné. A „hájit své zájmy“ znamená být nekompromisní a potírat ty druhé.

To se týká už dětí v mateřské škole, na základce nebo střední škole, vlastně každého až do smrti. Křesťané z podobného vymezování nejsou vyvázáni; mají svůj sbor, svou církev, své hodnoty, také svou kulturu, ostatně své náboženství; to vše musí hájit – proti druhým.

Navíc jisté hodnoty považujeme nejen za správné, dokonce za biblické, tedy za Boží dar, zákon, Boží vůli. Jsou to přece hodnoty obecně prospěšné a všelidské: rodina, manželská věrnost, křesťanská kultura vůbec. Byli bychom rádi, kdybychom měli větší prostor na veřejnosti, ve sdělovacích prostředcích, kdyby se o křesťanství víc vědělo, kdyby existovalo méně zkreslených a povrchních informací a soudů. Máme o to usilovat? Jestliže ano, přináší to i kritiku druhých, zápas s pomluvami, vysvětlování vlastních stanovisek a potírání ostatních…

Původně křesťanská Evropa prožívá nástup jiných kultur, především asijských. V Evropě žijí muslimové, buddhisté, stoupenci tradičních náboženství Vietnamu a Číny. Žádají a budou žádat plný občanský respekt, náboženskou svobodu podle ústavy. Tato svoboda však přináší i odlišnosti kulturní a civilizační, jiné zvyklosti. Nebudou-li tato cizokrajná specifika v rozporu s naším právním řádem, máme právo je odmítnout? Nebo je naopak správná jistá nekompromisnost, že postavit mešitu v Česku dovolíme, až islámské země projeví doma stejnou toleranci vůči křesťanským kostelům?

Ke slovu přicházejí stále víc nové generace s jinými hodnotami, v nichž ty staré dobré křesťanské nejsou. Platí ještě, že manželský rozvod je selháním, nebo je to spíš běžná skutečnost, již netřeba kritizovat? Žít postupně s více než dvěma rodiči je pro děti čím dál samozřejmější. Víme o rodinách, které místo do přírody jezdí do hypermarketů a tam tráví den odpočinku. Les a kopce jsou pro ně dobré tak v létě na pár dnů, ale multiplex, kino, obchody, a fast foody, to je něco! Je to špatné? Jak to víme? Máme to soudit?

Asi řekneme „soudit určitě ne, natož pak lidi, ale stejně je to chyba. Lidi nesoudit, ale pomáhat jim svým příkladem, svědectvím.“ Jenže s tím klasickým rozdělením - soudit hřích, nikoli však hříšníka - už nevystačíme. Soudit či kritizovat chybu znamená také označit jejího původce a propagátora. Pak je třeba se odvážit dál: co mohu a mám odsoudit? Co vše zavrhnout, nikoli abych vynášel rozsudek a trest nikoli nad člověkem, nýbrž nad názorem, nad hodnotou, již mám za nepravou či přímo falešnou?

A tu znovu zazní otázka: je křesťanství přísné nebo tolerantní k ostatním? A jaké má být? Historické křesťanství žádnou tolerancí nevynikalo, bylo to dobře nebo ne? Jaké má být naše, dnešní křesťanství, jaké je podle Boží vůle?

Nejpraktičtější souvislost této otázky: žijeme v prostředí stálého konkurenčního boje. Ten proniká do škol i firem, do politiky i církví, mezi pohlaví i generace. Vnější podoba veřejného života ukazuje všechno jiné než toleranci, ve všech podobách je v nás stále přítomna potřeba vymezovat se, profilovat, odlišovat. Každý má stanovisko, svou pravdu, každý chce být něčím typický a neopakovatelný. Možná v tom jsme většinou nejtuctovější…

A do toho čteme „nesuďte, a nebudete souzeni; nezavrhujte, a nebudete zavrženi; odpouštějte, a bude vám odpuštěno!“

Možná bychom měli začít od konce: právě u té jednoznačnosti: „Vím o tvých skutcích, nejsi studený ani horký. Kéž bys byl studený anebo horký! Ale že jsi vlažný, a nejsi horký ani studený, nesnesu tě v ústech.“ (Zj 3,15-16) Ona vlažnost, nevýraznost, vrtkavost a váhavost, začínají kdesi v člověku uvnitř. Také ta jednoznačnost, nekompromisnost, vyzrálost se netýká nejprve mého vztahu k ostatním, nýbrž toho, co nosím ve svém nitru. Kýženou pevnost mně nedá uniforma a naučené chování, nýbrž můj vnitřní život. Jak moc vím, kdo jsem a kam jdu, čí jsem a kdo za mě ručí, kde jsou moje opory a moje ohrožení, kde beru síly a jak bych o ně mohl přijít? Čím je pro mě Pán Ježíš Kristus a čím Duch svatý? Co pro mě znamená modlitba a jaké s ní mám radosti nebo starosti? Co pro mě znamená církev, společenství bratří a sester, společné hledání pravdy a Boží vůle, co sdílené odpuštění, co překonávání různých antipatií, nedorozumění a konfliktů?

Onomu „být vlažný“ nerozumím jako pouze morálnímu poklesku, za nějž jsem peskován. Čtu tady povzbuzení: ještě máš před sebou cestu, můžeš směřovat ke svému upevnění. Ale to je dobře, ještě máš kam jít, kam růst, kam se ve své víře rozvíjet. Je to cesta dlouhá, ale to je spíš radost než trápení, pořád je kam jít, cesta stojí za to! Ptáš se, proč jsi na světě? Abys někam došel ve své víře, aby ses upevnil. Jestli tě někdy to křesťanství už moc nebaví, jestli ti křesťanský slovník je už jen sbírkou mincí, jimiž se tu a tam vykupuješ z podezření na neduchovnost, pak je ještě co objevovat.

Tady vidím obsah oné neústupnosti, sem má mířit moje úsilí o jednoznačnost a vyhraněnost. Není to vůbec dogmatická neotevřenost, naopak, je to úsilí jít ještě o kousek dál, než jsem se učil při konfirmaci, dál, než jsem byl včera. Není to úsilí intelektuální, alespoň nejen. Je to úsilí modlitební, možná meditační, možná společné, možná osobní.

A budeš li opravdu „horký“ podle metafory ze Zjevení, budeš-li křesťan, třeba českobratrský evangelík, se zřetelně profilovaným vnitřním životem, jistý, co je tvým základem a co jím není, zjistíš, oč více jsi schopen nesoudit, odpustit, nezavrhovat.

Jako bych si až ve svém vnitřním upevnění mohl dovolit přemýšlet i o tom, co mně ještě včera bylo cizí a nepřátelské. Zjišťuji, že mnohem větší míra tolerance mě neohrožuje. Poznávám, že tolerance není pouhé snášení něčeho jiného, trpění toho, co prostě nelze odmítnout, nýbrž docela poctivé otevřené úsilí o porozumění tomu „jinému“ a „cizímu“. Jinakost mě neděsí. Najednou vidím, že i k tomu jinému mohu mít respekt. Respekt však neznamená vždycky úctu, vždy však vážnost, s níž si uvědomuji, že věci i lidé jsou, jací jsou. Vzít vážně druhého i s jeho nepřijatelným názorem, možná opravdu mizerným názorem je víc, než trpělivá tolerance.

Ale vím, že podobnou smířlivost, toleranci nedrží při síle moje velkorysost, nýbrž vědomí (jistota, naděje), že Hospodin si pořádek nakonec udělá. Že já nejsem „ředitel zeměkoule“, na němž vše leží a s nímž vše stojí a padá. Jsem tu, abych se vší určitostí žil a nesl dál svou víru v Pána Ježíše Krista, ale nejsem tu, abych napravoval svět.

Úplně nakonec zjišťuji, že právě takto uchopené „nesuďte, nezavrhujte, odpouštějte“ přináší i mně samotnému mnohem klidnější spánek, nižší tep i tlak. Možná tady je první ovoce onoho „nesuďte, a nebudete souzeni; nezavrhujte, a nebudete zavrženi; odpouštějte, a bude vám odpuštěno.“

Může křesťan říci, že nesoudit, nezavrhovat, nýbrž odpouštět není dřina, nýbrž že i jemu samému dělá radost? Může říci, že ho to i baví?
Amen.

Král Šalomoun si v památném, skoro pohádkově znějícím biblickém vyprávění měl vybrat od štědrého Hospodina jeden dar z více možností. Vybral si - moudrost. Mohl chtít také bohatství, dlouhý věk, dokonce smrt svých nepřátel ( 1Kr.3). Tyto alternativy totiž ve vyprávění předpokládal sám Dárce, zřejmě proto, že to jsou nejčastější a nejvážnější konkurenti moudrosti na žebříčku lidských přání. Kdybychom měli svým dětem, rodičům nebo blízkým přát jedinou z možností, tedy dlouhý věk, bohatství nebo moudrost, co by to bylo?

Moudrost je bezpochyby vlastnost ctěná a chtěná. Je víc než chytrost, s inteligencí souvisí jen nepřímo. „Mezi chytrými nenajdete moudrého“, řekl kdosi, není to pravda úplně, ale zní tu kus poznání, že moudrost je víc. Zahrnuje v sobě zkušenost, nadhled, zcela jistě pokoru, velikou dávku tolerance, předvídavost, široký záběr souvislostí. Se stářím moudrost nesouvisí přímo, ale budeme ji čekat právě u zralého než u mladíka. Moudrost přímo nesouvisí ani se vzděláním, „moudří lidé nemusejí být nutně vzdělaní. Vzdělaní lidé nemusejí být nutně moudří,“ řekl prý moudrý Lao-C´. Tušíme však, že sečtělý člověk s rozhledem bude mít k moudrosti blíž. Moudrost nebývá nápadná na první pohled, jedině právě svou nenápadností. „Dokud mlčíš, zůstáváš filosofem“, řekl jiný mudrc.

Jak se na moudrost dívá Bible, základ víry křesťanů, dá se vyjádřit jedinou myšlenkou, kterou ovšem najdeme hned na několika místech: Ž 111,10; Př 1,7; Př 4,7 a Sir 4,7. „počátek moudrosti je bázeň Hospodinova,“ neboli „počátkem moudrosti je bát se Hospodina.“ Bázní se tu nemyslí strach, nýbrž pokora a úcta, respekt, jaký člověk může prožít právě jen před jednou jedinou skutečností – před Hospodinem.

A tady začíná člověk trochu bloudit. Je zvyklý svou úctu věnovat tomu, kdo si ji zaslouží. Zásluhu nese ovšem ten, kdo ji osvědčí průkazným způsobem, průkazným pro člověka, pro koho jiného? O úctu usilují mnozí lidé a mnohé hodnoty, někdy prostředky legálními, jindy propagandou, sociálním a psychologickým inženýrstvím. Soudný člověk ale pravé hodnoty rozezná a ocení – úctou. Snad. Jenže jak Hospodin prokazuje svou ctihodnost před lidmi? A jak my chceme ocenit svou úctou toho, který ji před našima očima příliš neprokazuje? Nebo ano? Neměl by svět vypadat trochu jinak?

To je moudrost v běžném pohledu. Bible však člověka vede trochu dál. V tom je Bible Biblí, Písmem svatým: ne jednoduše proto, že ji napsal Pán Bůh, nýbrž proto, že Bible se snaží běžný, „normální“ lidský pohled dovést za jeho vlastní hranice. Ano, biblický pohled není „normální“. Je to nabídka nahlédnout pod všechny poznatelné roviny světa až k těm – nepoznatelným.

Pak biblická moudrost začíná tam, kde končí „normální“ moudrost lidská: poznáním, spíš spolehnutím, že nad veškerou viditelnou skutečnost světa, nad všechny zážitky i zkušenosti, nad všechno poznání ten pravý klíč k tajemství leží u Hospodina. Tajemství života, světa i člověka, není poznatelné veškerým lidským poznáváním.

To jsme ochotni přijmout my křesťané a často i ti druzí (s jistou úpravou upřesnění, kdo je Bůh). Otázka však je, zda po poznání tohoto tajemství toužíme. A je vůbec možné a správné, toto tajemství poznávat? A je o co stát? Odpověď není jasná! Mnoho lidí řekne: netoužím poznávat tajemství světa, nemusím vědět, co bude po smrti. Je mně jedno, jaký je smysl života, stejně nad tím nic nevymyslím. A někdo řekne: i kdybych poznal, co bych z toho měl? Mně je takhle dobře, chce se mít dobře a mám se dobře, tak o co jde? A zítra nebo za padesát let? Co se s tím trápit? O takovou moudrost není co stát!

Jestli nám tyto odpovědi znějí příliš lacino, nezbožně a nehluboce, pak vězme překvapivé, možná bolestně: právě to je, část odpovědi příslovečně nejmoudřejšího muže Starého zákona, Šalomouna! Přijmeme-li, alespoň pracovně, že knihy Přísloví i Kazatel Šalomoun psal, nebo že vznikly v jeho blízkosti nebo později z jeho výroků, pak musíme přijmout, že moudrý král řekl nejen že „počátek moudrosti je bát se Hospodina“, ale také, že „kde je mnoho moudrosti, je i mnoho hoře“. Autor se tak přiznává, že pravá, biblická moudrost bolí. Moudrost, která není jen chytrostí, inteligencí, vzděláním či zkušenostmi, vlastně přináší hoře. Protože znamená úctu, bázeň před tím, kdo si ji v našich očích nezasloužil. Neměl možnost si ji zasloužit způsobem, pro člověka prokazatelným. V jistém ohledu opravdu není o co stát.

Jak je tedy to tedy s pravou moudrostí? Co jí je a je oč stát? Je tak ctihodná, tak ctnostná, jak o ní hovoří filosofové i básníci?

Aby však nevznikl dojem, že Kazatel jen odrazuje čtenáře od moudrosti, protože tato přináší bolest, podívejme se na celé poselství knihy. Kazatel prochází životem Bere do ruky jednu věc za druhou, dobrou i špatnou, věci velké i malé, vysoké i nízké. Váží nectné zájmy i chtění, právě jako ctihodná vzepětí naděje, víry i lásky. Ví o tom, že je mezi nimi obrovský rozdíl. Ví, že kdo myslí víc na sebe než na druhé, spláče nad výdělkem. Ví, že kdo se žene za nízkostí, bude nakonec rýt v zemi vlastním nosem. Ví ale, že i takové krásné „malé“ lidské radosti, jako je zajímavá práce, milá manželka (manžel) nebo dobré vínko nejsou jen nízké tělesné sklony, nýbrž i ony stojí za to. Ví, jaká radost je mít dobré přátele, dobré děti, a umět jim dát to nejlepší, co v člověku je. Kazatel ví, že je lepší moudrá chudoba než bohatá hloupost. Ví i, jak dobré je přicházet do chrámu před tvář Hospodinovu, tedy chodit do kostela. Ví, jak je důležitá střídmost, opatrnost, nepřílišnost. A ví, jak je důležitá, krásná a kýžená moudrost.

Ale Kazatel také ví, že všechno, všecičko je - pomíjivé. Nejen bohatství, nejen zdraví, nejen štěstí. Věci zlé i dobré jsou pomíjivé, také účinek dobrých i zlých skutků, všechno lidské vědění, zkušenosti, všechna moudrost – jsou pomíjivé. Že po nás něco zůstane? Prosím vás, jak dlouho? Pár desítek let, možná pár století! Ani čínská zeď tu není déle než pár okamžiků proti věčnosti, natož pak nějaký vynález, než se najde jiný, neřkuli nějaký pomník, byť sebevětší! Všechno končí s člověkem, a co nekončí s ním, skončí se světem. Nakonec pak, řekněme naplno, také i všechna láska, kterou člověk vydal, také naděje, nakonec i víra člověka - umírá spolu s ním. Ano i naše modlitby, všechno naše spoléhání na Nejvyššího trvá nejvýš tak dlouho, dokud trváme my.

Hrozné pomyšlení? Právě to Kazatel říká v tom divném verši „kde je mnoho moudrosti, je i mnoho hoře.“ Protože všechna moudrost člověka, všechno poznání a všechno snažení nutně musí vrcholit – a končit – právě u té pomíjivosti.

Hrozné pomyšlení? Pro „normální“ myšlení jistě. Jenže Kazatel přece nesdílí „normální“ myšlení, nýbrž se snaží dovést člověka za jeho vlastní hranice, dává nahlédnout pod všechny poznatelné roviny světa až k těm nepoznatelným. A tam najednou nad vší pomíjivostí, jíž nelze zakrýt ani zamluvit, nad pomíjivostí všeho zazáří nepomíjejícnost Hospodinova. Zazáří zřetelně, jistě, byť myšlenkami neprokazatelně. Samozřejmě, protože jak bychom chtěli nepomíjitelné věci prokázat pomíjitelným myšlením?

A tak i tak slavná, ctnostná a kýžená moudrost sklonila svou hlavu před Boží mocí. Moudrost tak prokázala samu sebe, protože cokoli jiného by z ní udělalo bláznovství v očích Písma svatého.

V očích lidských je tomu právě naopak. Není to ironie ani vůči starozákonnímu náboženství ani vůči řecké filosofii, když apoštol Pavel hovoří o tom, že víra ve Vzkříšeného – tedy spoléhání na Boží lásku, která nepomíjí – je v očích „normálních“ lidí prostě bláznovství. Apoštol Pavel se tak dostává do blízkosti Žida Šalomouna.

Moudrost přináší hoře. Čím víc vědění, tím také víc vědění o pomíjivosti a tím více bolesti. Smutné? Bylo by, kdyby na konci knihy nezaznělo „Boha se boj a přikázání jeho ostříhej, na tom pro člověka všecko záleží“ (Kaz 12,13). Ale takto, když se nad pomíjivostí všeho, i moudrosti, klene Boží moc a láska, obojí jedním a obojí nepomíjitelné, ani to hoře moudrosti nemusí lekat. Protože všechna láska, kterou člověk vydal, také naděje, nakonec i víra člověka, nejen umírá spolu s ním, nýbrž se stává součástí Boží lásky, Boží naděje a Božího spoléhání na sebe samého. Také naše modlitby, všechno naše spoléhání na Nejvyššího se stávají jeho, Boží součástí.

Jenže to všechno je pouze předmětem naší naděje. Ale i tato „jen“ naděje, tato moudrost stojí mnohým za to. Proto chtějí poznat moudrost, i s její nerozlučnou průvodkyní bolestí.

A jestli chceme či nechceme my, záleží na nás. Ale co bychom měli chtít jiného?
Amen.

Desátá kapitoly Skutků apoštolských je celá vyprávěním o křtu jakéhosi Kornélia. Je to vyprávění hodně členité, s různými zákoutími a záhyby. To je nám blízké, protože svět a náš život v něm jsou právě tak spletité a mnohotvaré.

Epizoda o Petrově snu je velmi pohoršlivá, zejména pro toho, kdo zná a ctí Starý zákon. Petr má vidění, že přímo z nebe se snáší velké nebeské představení: „stolečku, prostři se“ plné všelijakých dobrot, ale vesměs těch, které Starý zákon jíst nedovoluje. Jako kdyby se vyléčenému alkoholikovi objevil ve snu barový pult s nejlepšími značkami whisky, ginu, Beaulejaus a Chateauneuf du Pape; a teď odolávej pokušení! Žid Petr, představitel spíše konzervativního křídla křesťanů v jeruzalémském sboru, by však odolal, kdyby současně nezazněl z nebe hlas: „Petře – dobrou chuť! Zabíjej, košer – nekošer, a pochutnej si, zákon – ne zákon.“

Příběh by nebyl pohoršlivý pouze pro bratry židy, nýbrž pro každého, kdo věří, že Bible je opravdu Kniha knih a že si nedělá ze čtenáře legraci. Byl by velmi pohoršlivý i pro mne, kdyby nezazněl právě na počátku desáté kapitoly Skutků, jako úvodní „petrovská“ expozice poté, co zazněla úvodní expozice „kornéliovská“.

Ti dva totiž, Petr a Kornélius, představují protikladné světy. Jeden z nich je představitel židovství a k tomu představitel nového, hodně živého náboženského hnutí, nazvaného později křesťanství. Naproti tomu Kornélius byl římský občan, představitel společnosti a kultury antické, k tomu voják z povolání, poměrně vysoký důstojník. Role obou mužů stojí proti sobě zřetelně, výraznější protiklady hned tak nenajdeme. Vstupní expozice tak chce od počátku vyostřit, co se odehraje později, aby kontrast opravdu udeřil do očí.

Jedno jim vstupní expozice přidělí jako společné, všimněme si: oba mají vidění. Kornélius v něm dostává pokyn jít k Petrovi, Petr ve svém vidění nemá chodit nikam, ale sen mu přinese radikální otazník nad vším, co mu bylo a je svaté. Že šlo o „vidění“, nás nemusí zarážet svou „nadpřirozeností“, vidění možná byla velmi civilní. Možná by dnes Hospodin zvolil jiný způsob, jak oslovit současného člověka.

Vidění obou mužů ukazuje jedním směrem, který je jasný od počátku: má se smířit nesmiřitelné.

Troufám si říci, že Písmo by vidění o zakázaných pokrmech neuvedlo, kdyby nebylo této souvislosti. Troufám si říci, že příběh nechce ani v nejmenším otřást tradičními židovskými zákony a předpisy o čistotě. Domýšlím se, že Petr stejně nikdy nebude jíst chobotnice a vepřové; bude držet Starý zákon pečlivě jako dosud. Ten příběh platí pouze jako vysvětlující epizoda pro křest Kornéliův, jinak nikoli. Doufejme, že tak to pochopil i Petr.

I tak vidění zarazí, nejen bratry židy, nýbrž všechny, kteří berou vážně Bibli opravdu jako Knihu knih. Příběh zarazí každého, kdo zná trochu náboženství a jejich dějiny s celou pestrostí kulturního a civilizačního světa. Žijeme v rozděleném světě, ale nikoli na dvě skupiny, nýbrž na mnoho segmentů podle nejrůznějších kritérií. Východ a západ, bohatý sever a chudý jih, národy, rasy a barvy pleti, židé, křesťané, muslimové, další náboženství a rostoucí tábor ateistů. Národnostní skupiny, zájmové a politické strany. I mezi nejbližšími, v rodině: i střet generací, rodičů a dětí znamená střet kultur a jazyků. Nakonec i „muž a žena“ nejsou jen póly, nýbrž strany rozdělené demarkační čárou. Souboj, zápas, konkurence na všech frontách.

Náboženství tvoří od pradávna hraniční čáry nejneprostupnější. V případě Petra a Kornélia bylo bariér hned několik: kultura, národnost, dílem i jazyk stály vedle náboženství a umocňovaly jeho rozhraničující sílu, jak se děje ve všech náboženských konfliktech. Samozřejmě se tyto bariéry týkají nejen oněch dvou, nýbrž celé společnosti; i do našeho příběhu jsou pozvány skupiny „statistů“, kteří mají úkol ukázat, že se děj netýká jen těch dvou: Kornélius má kolem sebe rodinu a přátele (v. 24), Petr je tu sice sám, ale celá kniha Skutků ho vidí jako jednoho ze skupiny apoštolů, vůdčí postavu, reprezentanta celého křesťanství.

Ti dva by se asi jinak nesetkali. Kornélius je voják z povolání, důstojník italského pluku. Není žid, je to však muž zbožný. Věří v jednoho Boha, je obětavý. Štědrý k židům, modlí se. Nedodržuje židovský zákon, ani jej asi nezná. V dnešní době bychom ho mohli přirovnat k lidem, kteří nepatří do církve, nejsou křesťané, ale mají dobře postavené hodnoty, nemyslí jen na sebe a svoje štěstí, nýbrž i na druhé, nechtějí jen krátkodobě „užít si“, nýbrž mají i nějaký výhled za hranice vlastního života. Většinou i věří v Boha, ale bez bližšího určení. Jednak tuší, že bližší určení by bylo nesnadné, jednak nechtějí být „podezřelí“ z příslušnosti k církvi, na niž má česká společnost obecně spadeno, někdy vědomě, většinou však jen ze zvyku, protože kritizovat církev je „in“. I většina necírkevních spoluobčanů řekne, že věří v Boha, ale že „si věří po svém“ a „nepotřebují k tomu církev.“

Při pohledu na nějakého dnešního dobrého, neegoistického, mravného Kornélia, mě napadne sebekritická otázka: co mu my křesťané vlastně chceme nabídnout? Co mu schází a co mu můžeme přidat? Není naše misie jen pokus dostat takového člověka, i bez křesťanství dobrého, moudrého a snad i šťastného, prostě do vlastních řad, do našeho tábora, „aby nás bylo víc“, možná i proti těm druhým?

Petr jako reprezentant druhé skupiny je však opravdu jiný. Také sice vyznává jednoho Boha, modlí se a je obětavý vůči svým židovským bratřím. Ale navíc je vyhraněný příslušník jednoho náboženství, vlastně konzervativec, člověk, lpící na tradicích (což ukáže později jako křesťan). Ale kromě toho patří k onomu novému proudu, zvanému křesťanství. To znamená, že kromě „jediného Boha“, společného židům, křesťanům, později muslimům a mnoha necírkevním věřícím, vyznává ještě Ježíše Krista. Obsahem jeho víry je tedy i ten, jehož mnozí odmítají, popírajíce buď jeho existenci, nebo alespoň jeho vzkříšení z mrtvých. O tomto Ježíši Kristu mluví Petr jako o soudci světa, živých i mrtvých. A je zřetelné, že Petr nemluví jako vyškolený agitátor, nýbrž z hloubky vlastní víry.

Když se tito hlavní hráči dostanou k sobě, k očekávanému střetu nedojde. Oba vysvětlují proč: odvolávají se na své vidění. Již jsme řekli, že na vidění nebyla důležitá nějaká jejich „nadpřirozenost“, nýbrž něco jiného: ukazují, že tohle smíření nevycházelo z názorů a postojů obou protagonistů. Římský důstojník je veden do domu náboženského žida, navíc známého příklonem k té nové variantě – ke křesťanství – to není normální! A Petr se svým snem o hostině ze zakázaných pokrmů – ani nemluvit. Oba museli zapomenout na to svoje „podle mého názoru, já si myslím, moje strana učí…“ Nebyl to jejich názor, to sblížení protikladných táborů. „Bůh nikomu nestranní“ (v. 34), Bůh nevytváří bariéry, netřídí lidi podle příslušnosti k rase ani náboženství. Kornélius i Petr pochopili, že právě to je vůle Boží.

Petr to formuluje přesněji: je to Boží vůle učiněná zjevnou v Ježíši Kristu. „To je ta zvěst, kterou Bůh poslal synům izraelským, když vyhlásil pokoj v Ježíši Kristu. On je Pánem všech.“ (Sk 10,36).

To je specifikum biblického křesťanství: Bůh je láska, učiněná zjevnou mezi lidmi. To je obraz Boží lásky – Ježíš Kristus. On je obrazem Boží lásky bez hranic, tak i odpuštění, přijetí všech. Jestli někdy přineslo křesťanství nové hranice mezi lidmi, byl to jeho hřích. Jestli někdy přineslo křesťanství napětí dokonce mezi křesťany navzájem, je to arcihřích.

Bůh nikomu nestraní. Jedinou hranici, kterou Bůh tvoří, je hranice mezi dobrým a zlým. Co nespadá do tohoto třídění, pojme široká Hospodinova náruč. Všechno.

Pak je Kornélius pokřtěn s celým domem. I pohanům je dán dar Ducha svatého (v. 45). Kornélius je křtem „oddělen“ od druhých, ale nikoli aby se na nepokřtěné povyšoval, nýbrž oddělen k úkolu, aby nesl Boží spravedlnost opravdu všemu stvoření. Křest je znamením nikoli oddělení, nýbrž spojování. Ne každý musí být pokřtěn, ale může. Pokřtěný dostává možnost přijmout dobrý smysl života: spojovat rozdělený svět. Spojovat jediným fungujícím způsobem: láskou, která nevychází jen z něho, láskou darovanou.

To je úkol církve. Proto církev křtí.
Amen.

Apoštol Pavel napsal do korintského sboru několik dopisů. Možná ani netušil, že v té chvíli formuloval základy křesťanské životní orientace nejen pro korintský sbor a první církev, ale že tím určil způsob křesťanské víry na staletí a tisíciletí. Jsme mu za to vděčni. Víme však, že Pavlovy myšlenky musíme pečlivě překládat do jazyka a myšlení doby současné.

To není jednoduché. Když kupříkladu apoštol několikrát opakuje „židé, kteří zabili našeho Pána“, myslí tím zcela specifickou skupinu náboženských vůdců, kteří nepochopili, oč jde Ježíši z Nazaréta, čím je a čím může člověku být. Jenže v očích čtenářů se tak apoštol na dlouhá staletí stal nechtěným nositelem jedné ze základních idejí antisemitismu. Není to vina Pavlova, nýbrž vina jeho čtenářů. Aby to nebyla také naše vina!

Podobně je to s Pavlovým „útokem“ na filosofy a lidskou moudrost. „Dejte si pozor, aby vás někdo nesvedl prázdným a klamným filosofováním,“ píše v epištole Koloským (Ko 2,8). A v první epištole do Korintu jako by si z antických filosofů dělal rovnou legraci, když říká „židé žádají zázračná znamení, Řekové vyhledávají moudrost, ale my…“. My si však přitom vzpomeneme na množství moudrých a cenných slov Senecových, Epiktétových, Sókratových či Aureliových a řekneme si – to všechno byli podle Pavla žvanilové? Přijde-li nám takový odsudek přehnaný, pak vězme, že v dějinách křesťanství se objevil – a objevuje - mnohokrát! V ústech leckterých kazatelů a misionářů byl souzen každý, kdo přímo a výslovně necitoval Písmo, kdo nehovořil jmenovitě o Kristu nebo nebyl přímo podřízen církvi. Aby i to nebyla také naše vina!

Jedna z nejznámějších myšlenek filosofů zní ve zkratce „myslím, tedy jsem“. Ale podobně jako u Pavla i slavný Descartes se dočkal svého zjednodušení jako materialista a racionalista, který vlastní rozum povýšil na zakladatele lidskosti a lidství, přímo na stvořitele, a nad něj nezná nic vyššího. Jenže sám Cartesius rozuměl myšlení jako Božímu daru, jako něčemu, co podle prvních kapitol Bible odděluje člověka od ostatního stvoření a přibližuje ho právě Bohu. Podle Descarta je neviditelný Dárce života a Pán světa jedinou zárukou pravdivosti myšlení. Skoro bychom mohli trochu dotáhnout, za Descarta, ale v jeho duchu: myšlení, které není podřízeno Nejvyššímu, není žádné myšlení a tudíž ani jeho nositel vlastně není… Navíc filosof myslel na nejobecnější východisko, pevný bod, od něhož se má odvíjet další myšlení, další víra a také další naděje. Rozhodně nechtěl myšlení povýšit na jediné vymezení lidství a vynést tuto lidskou schopnost nad jiné, třeba nad lásku, naději, víru nebo kázeň.

Ale Descartes patří sedmnáctému století, apoštol Pavel pak století prvnímu. A co my, běžci jednadvacátým stoletím, co jsme, chceme-li říci „tedy jsem“? Tím, že myslíme? Nebo čím? Myšlení samo o sobě nám nestačí, potřebujeme je zacílit (ostatně ve shodě s Descartem) a také nějak využít. Navíc, upřímně řečeno, myšlení hodně ztratilo od dob Descartových na svém lesku.

Tady někde nasazují špatní zvěstovatelé křesťanství. Odhazují myšlení, racionalitu posílají mezi starou veteš a nabízejí iracionální životní orientaci, založenou na domnělých zázracích, na nepoznaném tajemnu a také – na propagandě a manipulaci. A člověk jako by jim dával za pravdu, poslušně kráčí za voláním doby, od ideologie spotřební až po náboženskou. Proto také mají obě hodně společného; nákupní horečky se až příliš podobají euforii při misijních shromážděních některých kazatelů.

Jenže najednou apoštol ve druhé kapitole téže epištoly řekne: učíme moudrosti. Moudrost, na počátku jakoby odložená, se vrací. Samozřejmě, vždyť moudrost je shrnutí poznání a zkušeností o světě, životě a sobě samém, poznání celistvé, jak jen může být, nevynechávající nějakou oblast, hlubinu nebo výšinu, poznání samozřejmě především pokorné, jak toto vše odhodit? To přece nejde, ani pro samu víru v Pána Ježíše Krista! Vždyť i Duch Hospodinův je duchem moudrosti a rozumnosti (Iz 11,2), naopak lidská moudrost začíná v poznání vlastní nevědomosti (Sokrates) a zatímco „poznání řeže svět na kousky, moudrost jej dává dohromady (brazilské přísloví). A starozákonní knihy Přísloví, Kazatel, Žalmy i ostatní jsou přece moudrost sama! Kdepak, ani filosofové nepatří do starého železa!

Ale moudrost podle Pavla je pouze pro „pokročilé ve víře“, doslova „dokonalé“. To jistě o sobě neřekne nikdo moudrý, ale apoštol upřesní. Za dospělého či pokročilého ve víře může být pokládán, kdo umí rozlišit moudrost vládců tohoto světa od moudrosti Boží. Tušíme, že vládci nejsou jen králové a prezidenti. Však ani v apoštolově době právě tihle moudrostí nevynikali, ba ani vzděláním, jen někdy chytrostí a lstivostí. Tušíme, že vládci jsou zde míněni ti, kteří se nesou na vlně zájmu a módy jako „slavné celebrity, vlivné VIP“. Ty mohou být v mnohém obdarovány talenty a podmanivostmi, proto jsou vlivné. Jejich moudrost je však neúplná a nehluboká, protože nevidí pod povrch věcí a účelů a nevidí celou šíři a hloubku souvislostí.

Boží moudrost je ovšem popisována tak, že rozum čtenářův zůstává stát. Jako by tato moudrost byla opravdu ne-rozumná. Nebo snad „nad-rozumná“? Je popsána jako moudrost Ducha Božího, který zkoumá i hlubiny. Lidé však znají pouze ducha lidského. Však i apoštol řekne, že „co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují.“ Jak by mohl člověk rozumem poznat něco, co mu ani na mysl nepřišlo? Jakoby tímto volným citátem z proroka Izaiáše chtěl apoštol ukázat, že moudrost Boží opravdu nelze popsat nebo přiblížit, že to nelze ani prorokovi, obdařenému Božím Duchem!

Čtenáře nyní napadne: buď jsme tu na prahu sdělení vpravdě nejvyššího, nejočekávanějšího a nejdůležitějšího, nebo je to zase jen slovní bublina, jakých zazněly v dějinách až dodnes tisíce. Ale kdyby opravdu Boží moudrost byla člověku dostupná, jak to, že ji ještě neodhalili židé, křesťané a vůbec vnímaví lidé všech dob? Jak to, že ještě zůstaly různice o životě, o světě, o Bohu a o pravdě? Jak to, že ještě tato pravda neovládla svět, jako jej dokázala ovládnout třebas elektřina nebo zákony ekonomiky? A čtenář má chuť další čtení odložit a ponořit se zpět do pochyb a do rozumného a rozumového hledání na vlastní pěst. Duch Boží? Moudrost Boží? Možná, ale mimo dosah člověka.

Co mám dělat, abych mohl říci, že jsem? Žít a užít? Nabýt jméno, majetek, zážitky, vzdělání? Nahromadit informace, zkušenosti a zručnosti? Nebo se alespoň pobavit, než přijde konec a věčný zánik? Co dělat, abych mohl říci, že jsem, i když jsem nemocen, osamělý, neúspěšný, prohrávající? „Myslím“, tedy jsem? Nebo „bavím se“, tedy jsem? Nebo snad „mám, vlastním“, tedy jsem? Nebo „vítězím nad něčím“, tedy jsem? Nebo snad (zbožné myšlenky taky padají v úvahu) „věřím“, tedy jsem, „jsem pokřtěn, modlím se“, tedy jsem?

Apoštol překvapí jednoznačností, s níž řekne, že navzdory její nedostupnosti Pán světa tuto moudrost zjevuje. „Zjevit“ však neznamená „čarovně odhalit“, nýbrž prostě ukázat, jak jinak, než smyslům a rozumu? Jenže další zádrhel: „přirozený (doslova „PSYCHIKOS) člověk nemůže přijmout věci Božího Ducha“! Jak z toho ven?

A tu je naděje: Bůh obdarovává. „Člověk obdařený Duchem“ není ten, kdo se vzepjal ve své náboženskosti až k nejvyšším metám, ani člověk, který se narodil jiný, než přirozený. Není to člověk církevní a církevnický, není to ani hloubal, který se snaží odhalit nepoznatelné. Je prostě obdarovaný. Ale – a to je největší překvapení – obdarovaný může být každý. Kdyby tomu tak nebylo, nepsal by to apoštol právě do Korintu a tak k všeobecnému užití! Není mnoho měst, která by mohla soupeřit s korintským modelem právě v přirozenosti, světskosti, „rozumnosti“ v tom nejběžnějším smyslu! Právě Korint ukazuje, že obdarovaný může být každý. Když i lidé v Korintu…

Ono obdarování ovšem nakonec zase překvapí. Nebude to tajemné poznání tajných souvislostí, jako když se zasvěceným odhalují tajná mystéria. Nebude to klíč k tajným pokladům, kámen mudrců ani elixír mládí. Tím odhaleným tajemstvím bude opravdové poznání, kdo je Ježíš Kristus. Poznáním bude plné prožití onoho „Bůh s námi“, Boží láska nás provázející na každém kroku, Bůh přítomný v každé chvíli, radostné i bolestné.“ Abychom, až příště řekne „Kristus, život náš“ nebo „On je všechno ve všem“ pochopili, že víc už říci nemůžeme ani nemusíme.

Je to i naše naděje, naše cesta, náš úkol – a náš výhled, říci „my však mysl Kristovu máme.“ A je to naděje reálná, splnitelná, věříme-li Bibli a apoštolu Pavlovi. A stojí za to víc než všechno ostatní.
Amen.

Tak tohle je také modlitba! Ale jaká modlitba! Silná, naléhavá, troufalá, drzá modlitba! Člověk by skoro měl pocit, že to je „modlitba nevěřícího“. Jako by Izaiáš říkal: „kdybys, Bože, byl, kdybys byl opravdu všemohoucí a kdybys opravdu miloval člověka, tak by se nemohlo stát leccos, co se stalo!“ Ale je to modlitba z Bible. V tom je Bible inspirací: ukazuje, jak je to mezi člověkem a Bohem, jak to také být může a jak to být má.

Kdo byl a v jaké situaci se nacházel tenhle biblický modlitebník, můžeme jen odhadovat. Text však mluví sám za sebe docela výmluvně: ten modlitebník je v situaci, kdy potřebuje pomoci. Ba víc, je mluvčím ostatních, celé společnosti. Není nakonec zástupcem celého lidstva, celé lidské kultury, jež se ocitla v úzkých? Modlitba proroka Izaiáše není soukromá duchovní aktivita jednoho člověka, který má problémy. Prorok myslí na všechny okolo v nejširším možném záběru. Jemu samotnému ostatně možná nic nechybí, v celé modlitbě není ani slovo o nějaké osobní nouzi. Nemá hlad, bydlí, je zajištěn, možná ho mají docela rádi. Mohl by být spokojený, jenže se dějí divné věci…

On a celá společnost potřebuje pomoci. Nemohou si pomoci sami. Kdyby si mohli pomoci sami, asi by se nemodlili. Ale oni nemohou. Co jim chybí, že si nemohou pomoci sami? Kdyby byli nemocní, budou prosit za zdraví a budou se snažit se vyléčit dostupnými prostředky. Kdyby měli hlad, snažili by se něco vypěstovat, ulovit, nebo alespoň půjčit, také by se modlili za úspěch svého úsilí. Kdyby na ně přišli lupiči, snažili by se ubránit, spojili by se, vybudovali opevnění, drželi stráže. Člověk může leccos. Ale oni se modlí, protože si sami pomoci nemohou.

Řekněme to hned: oni si nemohou pomoci, protože ztratili pevnou půdu pod nohama. Všechno jde, dokud člověk neztratí základnu, pevnou půdu pod nohama. Pracovníci diakonií a charit potvrzují, že mnoho lidí bez domova, alkoholiků, „ztracených existencí“ i narkomanů dostala do jejich situace ztráta základny, vědomí, že má cenu usilovat, zápasit.

Není nakonec Izaiáš zástupcem celého lidstva, celé lidské kultury, jež se ocitla v úzkých? Lid, jehož je Izaiáš mluvčím před Bohem, připomíná postmoderního Evropana: znaven tím, že má téměř vše, chce ještě víc a neví co. A tak se snaží, honí, stresuje. Expanduje, intenzifikuje, efektivizuje, manažeruje… proč vlastně? Může si leccos dovolit, kde co koupit, ale šťastný není. Ztratil pevnou půdu pod nohama.

Lid, jehož je Izaiáš mluvčím, má své tradiční hodnoty: kulturu, morálku, zvyklosti. Má i své náboženství, duchovní tradice. Jsou potomci Abrahamovi, Izraelovi (Jákobovi). Jako když Čech mluví o Karlu IV., Vojtěchovi, Václavovi, o Petru Chelčickém, Janu Husovi, o Tomáši Masarykovi, Janu Patočkovi. Národ nejsou jenom příslovečné fangličky na praporech. Je to kus pevné půdy pod nohama, která ti dává vědět, kdo jsi a co jsi. Čech, Pražák, Moravák, Strašničák, Evropan, pravičák, levičák, sparťan nebo bohemkář. Jaké místo v tom zaujímá vědomí, že jsi křesťan, evangelík, český bratr? V lidu, jemuž je Izaiáš mluvčím, tvoří onen kus pevné půdy pod nohama nerozděleně tradice národní i národnostní, kulturní i kultovní, náboženské a duchovní.

Ale najednou se to nějak hroutí: „Abraham nás nezná, Izrael o nás neví“. Velké postavy minulosti jsou mrtvé, tradice je pouhá fasáda a prázdný pytel, to podstatné jim chybí. Jako Čechům jejich vlastenectví a křesťanům často jejich křest.

Lid, jehož je Izaiáš mluvčím, zná Boha. Jinak by se nemodlili. Mají s ním nějakou zkušenost, možná jen zprostředkovaně, možná živou a osobní. Slyšeli o něm, možná že někteří slyšeli jeho samotného. Věří mu, jsou „věřící“. Ale najednou: „Kde je tvé horlení, a bohatýrská síla? Tvé cituplné nitro a tvé slitování jsou mi uzavřeny?“ Dávné silné zkušenosti, o nichž slyšeli, se nyní stávají „snem nazpátek“, nedostižnou vidinou. Kde to všechno zůstalo? Přece to nemohlo jen tak zmizet! Nebo to vše, kdysi silné, bylo opravdu jenom „opium lidstva“?

Lid, jehož je Izaiáš mluvčím, nazývá Boha „náš Vykupitel odedávna“. Znají ty staré příběhy; otcové a matky, dědové a báby dobře plnili úlohu vypravěčů! Zjevně svým dětem předali mnoho, nezahrnovali je pouhou vnější péčí, nepatřili jen mezi ty, kteří „nechtějí své děti do ničeho nutit, aby se děti vyvíjely svobodně“! Prostě jim ty staré příběhy vyprávěli, protože to byly dobré a silné příběhy. A říkali jim, že Bůh je mocný a milosrdný, že stojí za to mu věřit, snad jim šli i dobrým příkladem. Proto nyní v nouzi volají v modlitbě k Bohu a neupíjejí svůj žal někde v krčmě na rožku!

Ale něco se někde stalo, nepomohly ani tradice, ani dobrá výchova. A najednou si ti lidé uvědomí: „Asi jsme někde udělali chybu. Nevíme ještě kde, nevím, co jsme měli udělat a neudělali, co jsme neměli dělat a dělali, ale ten dnešek bez pevné půdy pod nohama není jen tak náhodou.“

Je velký dar, vědět o svém hříchu, není dán každému. Ještě větší dar je vědět, v čem ten hřích záležel. Ještě větší dar je touha, s hříchem skoncovat. Vůbec největší dar je – poznat a přijmout odpuštění.

To je důležitý moment. Lid, jehož je Izaiáš mluvčím, se modlí skoro troufale, pověděli jsme. Ví, že už to nejde dál. My lidé už nemáme síly na víc. Nebo nechceme mít? Nu, to bychom se přece nemodlili. Chtěli bychom to spravit, ale nevíme, jak dál. Nemáme síly. Jako bychom nikdy neslyšeli o Bohu, jako bychom byli sami, národ bez minulosti a bez budoucnosti, církev bez Boha. Jako bychom nikdy neslyšeli, že je nějaká Boží vůle! Děláme jen to, co chceme, v nejlepším případě to, co považujeme za dobré.

Proč jsi nás nechal, Hospodine, zbloudit ze svých cest? Proč nám dovoluješ takto šlapat po tvých přikázáních, ba i po křtu, proč nám dovoluješ, dělat si, co chceme nebo - v nejlepším případě – co považujeme za dobré? Proč nám dovoluješ pouštět po větru sliby a závazky, křestní, konfirmační, manželské až po závazky, které si dáváme v těžkých chvílích? Proč jsi zatvrdil naše srdce?

Vypadá to, jakoby si to ti prosebníci dělali pohodlnější, protože svalují vinu na Hospodina. Proč na nás nejsi přísnější? Nenech nás takhle pokračovat! Potrestej nás – třeba tvrdě. Jenom o jedno prosíme – neopouštěj nás.

„Kéž bys protrhl nebesa a sestoupil dolů!“ Co měli ti modlitebníci na mysli? Co by asi měl Bůh udělat? Asi to bylo něco velkého, neočekávaného. A v každém případě to bylo něco, co se v jejich očích dosud nestalo.

Zrovna jako v našich očích. Kdyby byl Pán Bůh, tak by nedovolil, aby se něco takového mohlo stát, říkáme nad zprávami v televizi nebo nad novinami. A tak nám nezbývá než znovu volat: “Kéž bys protrhl nebesa a sestoupil dolů!“ Nemůžeme dělat nic jiného, než žít prosbou o jeho příchod. Boží lid žije adventem a má to tak být. Neustále ztrácíme Hospodina z očí, proto musíme neustále volat.

Žijeme svými tradicemi, obyčeji, mravy, svou kulturou. Má to tak být a nebudeme nad tím ohrnovat nos. Je to dobré – ale nedá se z toho žít. Všechny tradice, i ty nejkrásnější jsou jen vnější fasáda a prázdné pytle, když jim chybí to podstatné. Všechno zůstane duté, jestliže nebude přítomen přicházející – totiž adventní – Hospodin.

Ale, vždyť již přišel! Co chcete víc? Advent je připomnění, že přišel, naše prosby byly vyslyšeny! Co ještě by se mělo stát?

Neděláme chybu, když mluvíme o tom, že advent je „očekávání na příchod“, jakože ještě nepřišel, ale budou Vánoce, a pak budeme říkat, že přišel? Co se stane za měsíc, čtyřiadvacátého prosince, kromě toho, že si dáme dárky? A co budeme říkat třetího ledna, až zase půjdeme do práce a do školy?

“Kéž bys protrhl nebesa a sestoupil dolů!“ Vždyť protrhl a sestoupil!

Co ještě chceme? Copak to dva tisíce let staré protržení nebes a sestoupení na zem je jen tradicí, totiž fasádou a prázdným pytlem?
Amen.