Nejkrásnější větu z celé Bible najdeme v Českém ekumenickém překladu třicetkrát ve Starém zákoně, desetkrát v Apokryfech a dvanáctkrát v Novém zákoně: „Nebojte se!“

Jako by Bible znala naše novoroční myšlenky! Přestože Nový rok není církevní svátek a slouží pouze k periodizaci času, přijali jsme jej jako dobu ohlížení i výhledů. Náš každodenní a všední obzor je totiž tak členitý, hustý a mnohotvarý, že jeho šířka se omezuje na několik hodin tam i zpět. Jeden den a kolik toho člověk musí stihnout, vidět, slyšet, přečíst, vyřešit, odpovědět, akceptovat, aby byl v obraze! Kolik informací, kolik reklam, dopravních značek, kolik esemesek, mobilů a mailů! Odborníci spočítali, že každý člověk dnes denně řeší prý šedesáttisíckrát více záležitostí, než naši prarodiče. Proto jsme první generací, jíž nemohou poradit její otcové a dědové. Pak i psychoterapeuti učí žít život „v denních přihrádkách“, totiž nepřidávat ke starostem dneška ty včerejší a zítřejší. Takto zahuštěný obzor však nutně musí být i hodně zúžený: čteme a vidíme zprávy, listujeme zákony, vyhláškami i návody k použití, rozhodujeme co dnes a zítra, nejvýš co o dovolené, s výhledem na několik dnů či týdnů. Přísloveční koně, kteří klušou s klapkami na očích jen tam, kam je zavede uzda vozkova, nejsou příjemným srovnáním, přiměřeným však zcela jistě. Pak novoroční zastavení a rozhled kolem sebe do šířky i dálky měsíců i roků je dobrou možností. Ovšem - jsme-li na ni připraveni.

Jenže – je o co stát? Má tento svět a náš život v něm nějakou delší budoucnost? Kamkoli se podíváme, všude krátkodobost a krátkodechost. Ubývá lesů a přibývá odpadu, ubývá vzduchu a přibývá výrobků, ubývá času a přibývá práce, ubývá četby knih a přibývá čtení manuálů. Ubývá starých věcí, majících „duši“, přibývá výrobků a zařízení, k nimž vztah nemá čas vzniknout. I v lidských vztazích, mezi přáteli i mezi partnery ubývá dlouhodobosti a přibývá návyků spotřebitele… Pak dívat se dál než na několik týdnů může působit obavy nebo být rovnou nemožné.

„Nebojte se!“ Jako by Ježíšovo slovo správně předpokládalo, že dalekonosný pohled není bez nebezpečí. Ale tak to bylo i dříve a bude to tak vždy. Židovská otázka, co mám dělat, abych obstál před Bohem a jeho zákonem, byla z této rodiny: je tady zákon, já na něj nestačím a nemůže mně to být jedno. Řecká otázka po vykoupení mluvila jinou řečí, ale stejným směrem. Jak se osvobodím od tíže těla, hmoty, co mně zajistí blaženost? Dvacáté století, které pamatujeme, se ptalo, jak zachránit ve světě mír, klid od válek, od šíleností, které vymyslel člověk a nevěděl jak ani proč. Naše generace se zas ptá, jak zachovat planetu a její mizející život, jak trvale udržet rozvoj, aby nezatížil budoucí generace a přitom umožňoval růst (ač se nikdo neptá proč růst). Jak udržet vztah mezi kulturami a náboženstvími aby jedno druhé nepožíralo a přitom si zachovalo svébytnost. A také, jak být opravdu šťastný a naplněný, přesto, že máme téměř vše, co si můžeme přát? Jak být šťastný, když máme mnohem víc, než si přáli naši rodičové a přesto šťastní „nějak ne a ne být“?

Nebojte se! Tohle zaznívá jako neopodstatněné, shůry padající, neověřené a neověřitelné potěšení. Jen zdánlivě neověřitelné? Doopravdy, protože jak si je kdo chce ověřit? Jediná možnost je uvěřit. Lze to, je to možné? Ale kolika lacinějším nadějím uvěříme přesto, že jsou ještě neověřitelnější nebo přímo podezřelé? Před několika dny došla do sboru nabídka na velmi výhodné zhodnocení sborových úspor nějakou investiční společností, začínala „bratři a sestry“, pisatel znal dobře dění v církvi a navíc jeho jméno je v církvi známé… Trvalo mně několik vteřin, nežli jsem pochopil, že tolik důvěřivosti, abych se tím dál zabýval, nemám a mít nechci. Těch několik vteřin jsem však věřil více, než onomu „nebojte se“. A kolikrát věřím jiným neověřitelným neuvěřitelnostem mnohem déle!

Ono „nebojte se“ znamená: nad všemi pohyby doby, nad všemi lákadly i hrozbami je tento svět a náš život v něm přikryt laskavou Moudrostí, dávající smysl, budoucnost i řešení tam, kde jej už nevidíme. Nad malými a logickými iluzemi o spáse, štěstí, smysluplnosti je velká a „nelogická“ pravda o pravé záchraně, spáse, štěstí. Musíš však hledat na pravém místě.

V povrchním světě se církev často cítila být stráží duchovna, morálky a čistoty, napomínající před hříchem. Tento motiv je přesně opačný: církev má doprostřed zklamaného i znuděného, jen zdánlivě sebejistého světa přinášet potěšení. Nikoli: „pozor, pozor“, nýbrž „nebojte se“.

Má k tomu církev nějaký důvod? Jediný: sama to slyšela a vyřizuje to. Má ono „nebojte se“ nějaký důvod? Žádný. Jen, že to je v Bibli jako darované poznání. Spadlo z nebe? Nu, to je jen obraz, ale spadlo, proč ne? „Nebojte se“ je mezi námi jako nejzazší zkušenost, jako poznání víry, dar víry. Neověřitelný, „pouze“ uvěřitelný.

To je však jen polovina moudrosti, polovina poznání, ono „nebojte se“. A „půlka pravdy může také lhát“. (zpěvník „Svítá“, píseň č. 267) Nadějné a povzbudivé „nebojte se“, jež smíme slyšet do všech zpráv, politických komentářů i diagnóz, má svůj protějšek: „bojte se“. Jestliže člověk někdy doplácí na svůj strach, může doplatit i na svou nebojácnost, když slyší jen ono „nebojte se“ a propadne iluzi falešného klidu. „Nebojte se“ neznamená, že se nám jen dobře povede, jen že budeme bohatnout, že planeta se vzpamatuje, ryby v řekách ožijí, komíny se vyčistí, v Himálajích někdo uklidí ty tuny odpadků po horolezcích, války skončí a nové nebudou začínat a dopravní nehody budou ubývat, stejně jako ošklivé diagnózy. „Nebojte se“ nikoli proto, že to všechno nebude nebo bude ubývat. Nebojte se, protože to ještě není všechno!

Nad těmito zkušenostmi je totiž ještě jedna důležitější, nedostupná přímým zrakem, ale reálnější než to, co lze ověřit: jsou spočteny i vlasy na tvé hlavě. Spočteny s láskou. A tak, i když má někdo nebo něco moc tě zabít, víc ti udělat nemůže. Je tvů tělesný život i s jeho duševní složkou pro tebe všechno? Myslel sis, že když tě někdo nebo něco zabije, tak už nic nezbývá, nic není, vše je prohrané? Málo jsi pochopil!

Protože Někdo má spočteny i tvé vlasy na hlavě. „Někdo“ o tobě ví a vidí i to, že ti někdo nebo něco někdo zabije tělo. Ale to není kupodivu, to nejdůležitější, jsou ještě jiné věci, které by ti měly dělat starost. Totiž že někdo má moc zabít nejen tělo, ale ještě „uvrhnout do pekla“, zabít tvé celé já, tvou duši, tvou minulost i budoucnost, tvůj „raison d'etre“, důvod bytí, vnitřní smysl.

To je novina! Mysleli jsme a často myslíme, že prostě jde o život tady a teď, tím vše začíná a tím vše končí, alespoň pro nás. A prý ne! Ještě tu jsou nějaká jiná hrozba – a nějaká jiná naděje! Ale kde a od koho?

Je tou hrozbou ďábel? Někteří na něj věří, jiní ne, totiž věří nebo nevěří v jeho existenci. Ale to vůbec není podstatné. Ďábel je výraz zla, překračujícího lidské představy. S takovým se lidstvo setkává docela pravidelně, říká „to snad ani není možné“, takové neštěstí, katastrofa… Netřeba řešit existenci ďábla, je tady zlo, to existuje nepochybně, však víme, ale rady si s ním nevíme.

Ale je to ďábel, jehož je třeba se bát? Není to nakonec Hospodin sám? Ale copak on, láska sama, má moc zahubit? A copak tuto moc uplatňuje? V Jakubově epištole jsme se dočetli, že „jeden je zákonodárce i soudce; on může zachránit i zahubit.“ (Jk 4,12) Hospodin hubí? Nebo ďábel hubí? Koho se bát?

Dovolím si možná takové trochu salto: sebe se bojte! Protože: „počátek moudrosti je bázeň Hospodinova“ (Ž 111,10; Př 9,10). Odmítnutí budoucnosti, smyslu a naděje je odmítnutí Hospodina a to je ďábelské, ničivé, zabíjející víc než tělo, vrhající do pekla. Bojte se, že budete o Hospodinu mluvit, ale nebudete s ním mít vztah. Bojte se, že budete říkat „věřím“ nebo „nevěřím“ ale nezažijete to těsné sepětí života s jeho budoucností. Že začnete mít pocit, že svět nemá smysl a váš život taky ne.

Tak tedy: novoroční přání, snad i předsevzetí: nebojte se ďábla, nemůže vám uškodit, jestliže… Nebojte se žít s neověřeným a neuvěřitelným Hospodinem po boku, nebojte se právě od něho čerpat síly. Bojte se své skepse a omezenosti svých očí, bojte se své hrdosti, která nepotřebuje Boha a člověk tak zůstává na prvním nebo předposledním schodě lidského poznání.

Nebojte se – bojte se: dost úkolů pro nový rok!
Amen.

Příběh praotce Jákoba je napínavý od začátku do konce. Ve všech životních epochách Jákob prožívá dramata rozhodování, nečekaných ztrát i rozpačitých zisků. Jákobův životní příběh má ukázat, jak zvláštně se projevuje v životě Pán světa - Hospodin. Jak i u praotce - jedné z nejvýznamnějších postav Starého zákona - není Hospodin kouzelný dědeček a víra magický nebo psychologický lék na bolesti.

Už při Jákobově narození se něco děje: chlupaté prvorozené dvojčátko Ezau, se Jákoba při narození drží za patu, oba tak zakládají dvojici, v níž to bude skřípat celý život. Později, při ženění je podveden vlastním tchánem, výsledky svatebního jednání se hodně liší od Jákobových představ. Pak přijde noční přepadení u potoka Jaboku. I jako otec se Jákob dožívá složitých situací: z milovaného Josefa mu jednou přinesou jen zakrvácený oděv. Po létech, když všichni prchají před hladomorem do pohanského Egypta, setkává se tam Jákob s oplakaným synem v roli ministra zemědělství a výživy. V nesnadné cestě plné zvratů i pracného hledání se Jákob osvědčuje jako chytrý, někdy prohnaný, statečný, ale přesto často prohrávající, milovaný a přece ohrožovaný.

Téměř na počátku cesty stojí příběh o získání prvorozenství. Pochopíme tu význam jména Jákob, totiž „Úskočný“, i když by jako hlavní úskočník měla být jmenována spíše Jákobova matka Rebeka. Jákob je syn, jsou tu oba rodiče i bratr, příběh tak má cele rodinnou kulisu. Rodinné vztahy jsou tu rozehrány velmi aktuálním, dnešním způsobem.

I v rodinách, jimž říkáme funkční, to občas skřípe a vrže, ne proto, že by někdo záměrně škodil, ale člověk má své meze, jeho trpělivost také, i v rodině se střetávají názory i zájmy. I z nejužší rodinné lásky může někdy povstat pěkná křeč. Rodina Izáka a Rebeky bezpochyby funkční je, mezi bratry sice občas zakmitne sourozenecká rivalita, ale to je normální, a rodiče by si s tím měli umět poradit.

Přijde ale chvíle požehnání prvorozenému. V něm získává požehnaný něco podstatného na své totožnosti. Nechme stranou otázku váhy prvorozenství, takové bylo právo. Izák tak dává synovi to nejcennější, co má, je s tím spojen samozřejmě i majetek, to však není hlavní. Izák předává synovi totožnost jako praotce vyvoleného lidu. Předává mu tak smysl života, cíl, důvod k existenci. Není toto právě to, co by každý rodič měl svým dětem předat? Možná, že rodinný majetek ani jazyková výbava nejsou to nejcennější. Majetek se může stát pastí.

Ale může se stát i to, že děti o to „požehnání“ prostě nebudou stát. Možná ještě tak ten majetek, ale to ostatní, „nezlobte se, tatínku a maminko, já si přijdu sám na to, co je nejlepší“. Prostě nepřijmou právě to nejdůležitější. Ale kvůli tomu rodiče nemají vzdát své úsilí to nejcennější, své požehnání, předat!

Izák je starý, slepý, ale ne nemohoucí. Může dát požehnání. Může předat to nejcennější. Dokonce je jediný, kdo to může udělat. Stojí tak v roli nezastupitelného „držitele“ a „zůstavitele“ požehnání a je na něm, jak, kdy a komu je předá. Má na mysli své syny, celou rodinu i rod. Myslí na minulost i budoucnost do větší šíře, než mladí.

Rebeka jako žena a matka se zdá rozhodovat snad citově, snad intuitivně. Proč dává přednost Jákobovi? Hledat tu automaticky Boží vedení, když to čteme v Písmu? Rebeka se ještě v těhotenství ptá Hospodina, proč se děti v jejím těle strkají, ale Boží odpověď je vyvážená: ti dva, totiž dva národy, jež z nich povstanou, se rozejdou a budou žít v napětí. Biblický text tu mluví o budoucích vztazích Izraele a Edomců, ale není předem řečeno, kdo je kdo! Rebeka neví, z kterého jejího potomka vzejde vyvolený národ. Má prostě od počátku ráda Jákoba, možná proto, že otec Izák preferuje praktického Ezaua.

Dojde k rodinnému diplomatickému jednání, plnému účelových machinací. Vidíme, že v celém příběhu spolu vždy mluví jen dva: Izák s Ezauem, Rebeka s Jákobem, nakonec Izák s Jákobem, pak přijde rozhovor Izáka a Ezaua, opět Rebeka s Jákobem, uzavírá Rebeka s Izákem. Vždy spolu mluví jen dva, ale čteme: „Rebeka naslouchala“ (v. 5.). Ezau je pasivní, pouze loví, jen „rekvizitou“ je ovšem i Jákob v rukou Rebeky.

A ještě si všimneme, že text nikoho nehodnotí, není tu kladný ani záporný hrdina. Rebečino intrikaření nakonec míří stejným směrem, jako vůle Hospodina! Tím není omluveno intrikaření nebo politikaření v rodině, jsme jen tónem příběhu vyzváni, abychom neviděli černobíle a nelepili rolím a lidem vůbec jen kladné nebo záporné známky.

Jako současné čtenáře Bible, kteří od Písma čekají poučení nebo povzbuzení, nás bude zajímat především: kde je v příběhu Bůh a jeho vůle a, za druhé, jak se u toho cítil Jákob, co měl dělat a co ne.

Kde je v příběhu Bůh? Je to jako v životě: věříte v něho, modlíte se k němu, ale jeho nevidět. A tak je to i v Bibli, dokonce v praoteckém, vzorovém příběhu ze života víry! Nestává se to jenom nám, že Hospodina nevidět, že je nutné ho hledat, ptát se po něm, že je prostě nutné Hospodina nepustit ze zřetele! Tak to je a tak to být má! Tedy nejistota víry, pochyby, které nám často vytýkají ti kolem nás, jako že naším základem je něco tak unikavého, éterického, skoro chiméra – tak to být má!

Jako by se Bůh sám skrýval. Jako by s námi tak trochu hrál pedagogicky na schovávanou: „Hledejte mě, tím se mnohé naučíte. Nebudu se jednoduše a lacino prozrazovat.“ Člověk by neměl hledání vzdát, je třeba se ptát, je třeba nedat na to, že Boha je třeba hledat dlouho a pracně! To je právě ten nejhlubší motiv víry, že Hospodin není snadno dostupný! Jen ten, kdo se ptá, dostane odpověď! Hledejte… a naleznete, tlučte … a bude vám otevřeno. Ale ne hned, ne rychle! Bude to trvat - to je víra!

Navíc: Boží vůle se projeví jinak, než by člověk chtěl. Jákobovi, zdá se, v klíčových chvílích nepomůže. Jeho život zůstává napjatý, překvapivý, Jákob je ohrožený zevnitř i zvenčí a často prohrává. To, že se nakonec ukážou jeho prohry vítězstvím, projeví se až po létech.

To druhé, co nás bude zajímat, je Jákobův pocit, jeho aktivita, jeho odpověď na otázku, co by člověk měl dělat. Málo platné, Jákob je praotec, vzorový, příkladný, byť ne vždy. Jak zachází se svou situací? Rodiče o své děti zápasí, hledají pro ně to nejlepší, snaží se je prosadit, připravit jim dobrou „startovní čáru“ do života, kvůli dětem jsou spolu v napětí, ale zapomněli se zeptat: „Co ty, Jákobe, si myslíš, jak to vidíš?“ Musíme se zeptat za ně…

Jákob, vagónek vlečený lokomotivou Rebekou, si mnoho nemyslí. Milí rodičové, zatím to není moje kauza, můj život, vy sami tu rozehráváte diplomatické hry. Jen jednou se Jákob vysloví o Bohu, ale způsobem pohoršlivým. Když předkládá otci matčin kuchařský výtvor, lže otci, že sám Hospodin mu tak rychle posla úlovek do cesty. A řekne přitom: „To mi dopřál Hospodin, tvůj Bůh.“ (v. 20). „Tvůj“ Bůh, já nic, můj nic, tatínku, „tvůj“ Bůh, v něhož ty věříš.

Po nějakém čase má Jákob sen, v němž mluví Hospodin. I tady je Hospodin jen „Bůh otců“, Abrahamův a Izákův. Jákob je pragmatický: „Bude-li Bůh se mnou, bude-li mě střežit na cestě, na niž jsem se vydal, dá-li mi chléb k jídlu a šat k odívání a navrátím-li se v pokoji do domu svého otce, bude mi Hospodin Bohem.“ (Gn 28,21). Ještě pořád něco zraje.

Za dalších dvacet let se Jákob vrací domů a vidí: mnohé bylo jinak, než si představoval. Hospodin, Bůh jeho otce se projevoval většinou jinak, než Jákob čekal. Naopak Jákob byl často přesvědčen, že Hospodin není, alespoň že není jeho Bůh, že se ho netýká, že Jákob a Bůh si nemají co říci. Ale nyní, poté, co sloužil u Lábana dvacet let proti své vůli, poté, co dostal ženu, o niž nestál a tu, o niž stál, musel krvavě oddřít, poté, co ho nakonec Neznámý srazil u Jaboku na zem a poranil mu kyčel, takže bude do smrti kulhat, poté Jákob může, musí, smí říci: „Viděl jsem Boha tváří v tvář.“ (Gn 32,30).

Dvacet let trvalo, než se ten Izákův a snad i Rebečin vklad proměnil v osobní vyznání. Ten rodičovský vklad ale záležel v něčem jiném, než si představovali. Oni chtěli prvorozenství, tradiční oficiální kultickou deklaraci toho, že Jákob je další v řetězci praotců Božího lidu. Dvacet let trvalo, nežli požehnání přineslo ovoce, o němž věděl i sám Jákob. Dvacet let trvalo, než Jákobova víra přinesla osobní vyznání. Mohli z Jákoba mít těch dvacet let rodiče radost? Nezpůsobili svým zarputilým úsilím spíš víc škody než užitku, škody, kterou musel původně „Úskočný“ (zdaliž ne po mamince), zaplatit u potoka Jabok?

Teprve potom mohl mít Izák ze svého syna radost. Bylo dobré, když předal synovi to nejlepší, co měl, nehlubší a nejlepší rodinnou tradici víry, vyvolení, onen rodinný odkaz, šlechtický titul a rodinné zlato v jednom. Ne každý může svým dětem odkázat šlechtický titul nebo rodinné zlato, ale každý může svým dětem předat to nejlepší, co má, totožnost své víry, identitu před Bohem, poznání, proč tu člověk je a oč v životě jde. A to Izák udělal.
Amen.

Příběh vykládali učitelé Nedělní školy před 14 dny. Páteční setkání střední generace čte výklady „Nedělky“ vždy dva dny předem a hovoří o nich; však mezi účastníky patří učitelé Nedělní školy i rodiče. Už tehdy přítomné zaujal, vraťme se dnes tedy k němu, abychom se o jeho inspiraci rozdělili s ostatními.

Příběh o Elíšovi (Elizeovi) potěší. Jednak překvapivou pointou, jednak šťastným koncem. Ten je dokonce čtverý: hlavní hrdina byl zachráněn, ukázal aramejským, na čí straně je pravda i moc, vlastně jim to natřel. Zachoval se jako velkorysý vítěz, který poražené netrestá, nýbrž jim daruje svobodu. A nakonec šťastný závěr je vysunut do budoucnosti: čteme, že izraelské hordy už nikdy nevypadnou do izraelské země. Záplatka je rozřešena, napětí mizí, opona padá.

Příběh nezapře legendární, skoro anekdotickou rovinu. Je krásné, že je v Písmu i takový „scénář akčního filmu s nadějným koncem“. Diváci vypínají televizi spokojeni, dostali, co chtěli: napětí, akční prvky, dobrý konec, zkrátka ideální sujet.

Příběh má vše, co má mít. Především nepřítele. Ten je skoro důležitější než hlavní hrdina. Ohrožení, jež člověk prožívá v životě, je dost, literární a filmová ohrožení mají však jednu výhodu – mezi řádky ukazují, co všechno nám se nestalo a snad nestane.

Protiváhou nepřítele je hlavní hrdina. Aby nebyl příliš laciný, je postavou mírně komickou. Elíša je ve svých příbězích podivín, trochu divous. Zdá se, že nemá šanci proti přesile. Koně, vozy, vycvičené komando, proti nim Elíša (Elizeus) s jedním sluhou, žákem, přítelem v jedné osobě, to není příliš vyrovnané.

Sluha je v příběhu velmi důležitý. On totiž sám nechápe, proč věci jsou, jak jsou, neví co dělat. Tak stojí na straně čtenáře: stojí sice hlavnímu hrdinovi po boku, fandí mu, ale nemůže nic dělat.

Elíša je obdarován zvláštní schopností, jasnovidectvím. Můžeme v něm vidět čaroděje, ale ukáže se, že to hlavní je někde úplně jinde. Elíša vlastně ani trochu nečaruje. Kdyby čtenář litoval, že takovou schopnost nemá, že dnes se Elíšové již nerodí, lze odpovědět stručně: jestli Pán Bůh bude potřebovat, dostaneš tuto schopnost ty nebo kdokoli jiný. Ale jen jestli ji bude potřebovat Hospodin podle své vůle, nikoli podle mého mínění! A možná – tuto schopnost už máš.

Přijde zázrak: komando Elíšu obklíčí, sluha má strach. Elíša ho chce a potřebuje přivést k pokoji. Vyvolá neviditelné a ukáže skutečnost v celé plastičnosti. Naopak Aramejcům skutečnost zastře: jsou jako slepí, komando bloudí v mlze. Čtenář je šťastný, že nevyhraje favorit, protože on ani sám většinou favoritem není. Nakonec přijde vítězný tanec šlechetného hrdiny: odpustí, pozve na hostinu. Takové by to mělo být, hezký příklad do života, byť skoro nereálný. Šlechetnost neubere vítězi vavřínů, spíš přidá. A hned je lépe na světě.

Jenomže skutečnost bývá střízlivější. Sama Bible elíšovský happyend překročí vzápětí. Hned následující příběh popře, že by Aramejec již nikdy nevpadl do izraelské země. Aramejský král znovu oblehne – tentokrát město Samaří a utáhne obklíčení tak, že vyhladovělé město donutí až ke kanibalismu. Happyend se rozpadá.

Budeme tedy muset zkusit děj domyslet věcněji.

Elíša na počátku nedělá nic víc, nežli vzkazuje svému králi, kudy táhnou nepřátelé. Jak to dělá, je Písmu jedno, dokonce ani nepřipomíná, že Elíšovi napovídá Hospodin. Možná se to u Elíši rozumí samo sebou, Elíša prostě ví. Vyprávění ani nevyvrací, že by Elíšovi donášel nějaký aramejský zrádce. Podstatné je, že Elíša využívá své obdarování správným směrem, chrání lid před nepřítelem.

Že Elíša je nadán „nadpřirozenou“ mocí, vysloví až jeho nepřátelé, poradci aramejského krále. To je typické: nevěřící hledají na věřících nadpřirozenou schopnost nebo aktivitu i tam, kde toho není zapotřebí. Možná, že totéž hledají věřící sami na sobě. Jako by si chtěli potvrdit, že když je u díla Hospodin, nemůže to jít normálně, musí se dít něco mimořádného. Jenže život je jiný: dění je vždy takové jaké je. Oddělovat přirozené od zázračného je jen a jen lidský konstrukt.

Aramejský král reaguje vojensky. Pošle na Elíšu silné komando, jehož se lekne Elíšův sluha. Všimněme si Elíšovy reakce: on sám by nepotřeboval vidět žádné ohnivé vozy a jezdce na koních. Elíša nepotřebuje vidění ani zázrak. Je si jist Boží přítomností i bez této projekce, nepotřebuje se ujišťovat. Právě tato samozřejmost ve spolehnutí je pravým zázrakem, možná tím nejdůležitějším v příběhu. Elíša se nemusel přesvědčovat za zavřenými víčky, nemusel se ptát a ujišťovat. Nepotřebuje své poznání ani zviditelňovat. Jen pro slabost učedníka, pro povzbuzení klesajícího, jako potěšení malověrných očí vykreslí Elíša sluhovi panoráma bitevního pole se zadní projekcí vojska Hospodinova. Další velmi důležitý motiv: tohle Boží vojsko nezasáhne! Nepřetočí děj, nezvrátí výsledek bitvy. Hospodin je tak jako tak s Elíšou a jeho lidem, zázrak – nezázrač. Netřeba důkazů.

Elíša proto prosí jen o povzbuzení svého sluhy. Ví, že věci budou tak, jak chce Nejvyšší. Nebude to vždycky znamenat, že nepřítel odtáhne poražen. Někdy také nad Izraelem zvítězí, někdy se navíc pomstí. Elíša ví, že věcí budou, jak mají být. Neprosí, aby Hospodin udělal to nebo ono, aby změnil svou vůli, aby výsledek dopadl podle Elíšových představ. Jediné, oč prosí, aby všichni, i sluha, poznali, jak to má být, aby poznali Boží vůli.

Další krok Elíšův vypadá opačně, ale sleduje tutéž linii. Teď Elíša prosí, aby Hospodin ranil slepotou aramejské. Ani zde vyprávění nenechá čtenáře na pochybách, že nejde o zranění ani o zvrat v nadcházející bitvě. Jen má každý vidět a vědět, jak stojí skutečnost: sluha neviděl, nevěděl o Boží moci. Dostal to. Aramejce pomátl jednostranný pohled vojenského stratéga a průzkumníka, nevěděl, že tyhle vojenské schopnosti vůbec nejsou důležité. Dostal to. Ale – a to je další velmi silný motiv příběhu – tahle nechápavost Aramejců bude jen dočasná, Aramejci se z ní vyspí a bude jim dána nová šance. Jako by Elíša prosil: Hospodine, nech nyní Aramejce, aby se spolehli jen na své rozhodnutí, na své zaslepené mínění, že nejlepší je obklíčit Dótan a zajmout Elíšu. Ať se spolehnou na své vojáky a zbraně, nech je dojít na konec jejich cest. Však, Hospodine, víš, že nejde o to, zničit je, nýbrž naopak, aby pochopili a zmoudřeli.

Komické prohlédnutí, Aramejci udiveně mžourají, kam se dostali: ve velikém silném Samaří, o dvacet kilometrů dál na jih!

Ale další překvapení: nečeká je, co čekají oni sami, pomsta nepřátel, protože nemají šanci uniknout. Čeká je přijetí jako hosty a potom jsou propuštěni.

Elíša tak znovu potvrzuje, že hlavním motivem nebyly jeho „nadpřirozené“ schopnosti divotvorce. Jeho role byla tak střízlivá, že by se toho čtenář nenadál ani dnes, natož v době mnohem tvořivější na mýty a divotvorné historie. Jediné, oč Elíšovi šlo, bylo umožnit všem okolo, aby poznali Boží vůli. On sám to nepotřeboval. Pro něho by Aramejci mohli přijít a odejít, nebo by třebas nepřišli a žili se svým sousedem v míru. Oni však nevěděli (byli slepí) a proto jim Elíša dal jejich slepotu nahlédnout. Ani sluha nevěděl a Elíša mu dal nahlédnout „zadní projekci“ Boží síly: nebeské jezdce a ohnivé vozy.

Elíšova role tak ukazuje roli těch, kteří znají Boha Bible. Nemají vnášet Boží vůli do světa, nejsou její uskutečňovatelé. Nemají za úkol otevírat Hospodinu brány národů a přivádět národy do bran Božího království. Oni mají za úkol především hledat Boží vůli, ptát se po ní. Potom pomáhat, aby Boží vůli viděli i ostatní. Mají to dělat celým životem, slovem, skutkem, modlitbou. Tak to dělal Elíša: Hospodine, otevři mu oči, raň je zaslepeností, otevři jim oči.

To je poselství vyprávění: Boží vůle se v tomto světě děje. I když to tak mnohdy nevypadá, i když se člověk vzpírá, i když Hospodin svou vůli neprosazuje násilím. Ona tu je, my ji nebudeme ani vnášet ani vynalézat. Jen hledat a ukazovat ji. Takto uchopený úkol bere člověku suverenitu i agresivitu.

Že to není jednoduché, ukáže hned následující příběh. Nepřátelskému vojsku jejich prohlédnutí stačilo jen na cestu domů. Vzápětí připravili další útok na Samaří, chytřejší, totiž vypočítavější.

Ani Izraeli Elíšovo prozření nepomohlo trvale. O několik století stejným způsobem dobyl Nabukadnésar hlavní izraelské město – Jeruzalém a zasadil tak Izraeli ránu, z níž se už nikdy nevzpamatoval.

Tak kráčí Boží vůle dějinami, aby v nich znovu a znovu učila lidstvo, co je dobré, totiž co je ona sama a co s tím člověk má dělat. My jsme na té cestě, hledající a ptající se. A také nalézající, nebo ne?
Amen.

Poslední kniha Bible vzbuzuje stále, snad už od svého vzniku, dvojí pnutí. Lidé se jí bojí, vyhýbají se jí, nečtou ji rádi. Protože přináší nejistotu, často bolest, skoro vždy obavy, strach, někdy přímo hrůzu. Tím Zjevení odpuzuje. A současně poslední kniha Bible čtenáře přitahuje. Nabízí odpovědi, umožňuje také vkládat si odpovědi vlastní, domýšlet si, zdá se přinášet jistoty. Tak vzbuzuje dojem, že kdo zná Zjevení a věří mu, ví víc než jeho okolí.

Zjevení je kniha tajemná. Vznikla v době pronásledování církve, tedy v dobách tlaku, kdy se člověk i celá křesťanská pospolitost cítili ohroženi, vystaveni neznámým hrozbám. Tradiční rozumné vyučování bylo najednou krátké, slova nestačila, všechno už bylo řečeno, nastupovaly emoce, prožitky a vize. Tváří v tvář stálému tlaku a únavě z něho bylo potřebí působit na jiné složky vnímání, než je to běžné, střízlivé, racionální. Tak vznikla apokalypsa.

Je to jako v noci, když člověka tlačí „noční můra“. Před očima probíhají obrazy, hlavou se míhají bolesti, trapasy, výčitky, vše zrovna v té nejhorší podobě. Jako by něco otrávilo mysl, z hloubi paměti se vynořují dávno odložené bolesti a hlodají a hlodají. Člověk s tím nic nenadělá, nenajde na to lék. Někteří pak sáhnou po knížce nebo ovladači televize, aby můru zaplašili, jiní spolknou prášek. Jinak to zastavit nejde, alespoň běžné dostupnými a známými způsoby.

Ale někteří psychologové doporučují naopak do svých vizí, můr i snů vstoupit, neříci si „to je hloupost“, protože tím můra sílu neztratí. Lepší prý je vědomě do svých můr vstoupit, a jejich děje přetočit, posunout. A tohle docela přesně dělá Zjevení. Přetáčí a posouvá noční můry pronásledované církve. Nepopírá je, nepomlouvá, neříká „to je hloupost“ a „ono zase bude líp, až to přejde“, naopak, vstoupí do nich s plnou barvitostí, vezme je vážně – a přetočí a posune.

Sedm dopisů do církví je sedm zhodnocení situace sedmi sborů a navržení dalšího postupu. Všude se dalo najít něco k nápravě, něco zlepšovat. Někde si pěstovali čarodějnice, jinde byli příliš vlažní, někde se nepostavili sektářství náboženských nebo morálních fanatiků.

Skoro všude se dalo něco zlepšovat, jen… jen v té naší Smyrně nikoli. V dopise do Smyrny anděl nic nevytýká, k ničemu nenabádá. Jako by všechno bylo v pořádku. Jenže není. Je tady soužení a chudoba. Mluví se o smrti, vězení, utrpení, pronásledování. Ale není to, jak tomu bývá jinde v Bibli, odplata za hřích ani trest. Prostě věci jsou, jak jsou.

Pronásledování nemuselo mít podobu přímých represí. Ani chudoba nemusela mít přímo podobu mizerné životní úrovně. Možná (a pravděpodobně) šlo o nějakou podobu posměchu, přezírání, pohrdání. Křesťané byli, jak se říká, občané druhé kategorie, nikdo jim nevěřil, jejich životní postoje byly směšné, nikomu se nezdály věrohodné.

Do ostatních sborů píše anděl dvojstranné hodnocení: „vím o tobě, že jsi…“ a přichází kladné ocenění. „Ale mám proti tobě, že…“ a to je napomenutí. Ale do Smyrny nepřichází ani napomenutí, ale ani ocenění. Jako by tam nebylo co posuzovat, jako by tam „chcípl pes“. Není toto pravá chudoba? Křesťané vysílení, vyšťavení a vyprahlí, bez naděje a bez elánu, není to důvod k soudu?

Kupodivu - není. Snad anděl ví, že lidské síly jsou „odtud – potud“ a „kde nic není, ani smrt nebere“. Vlastně bere – smrt je tady jedinou aktivní veličinou. Vlastně ne, ještě je tu ďábel. Ale není to důvod k soudu, anděl nevytýká smyrnenským malověrnost ani nedověrnost, nedostatek vytrvalosti a sil víry. Snad anděl ví, že někdy už to nejde dál. I když navenek nehrozí přímé pronásledování, i když bratry a sestry nekosí mor. Smutek, beznaděj, možná otrávenost či snad nuda zavládly a nedá se s tím nic dělat.

Jestliže jsme na začátku docela vděčně usoudili, že situace křesťanů v Evropě a evangelíků v ČR v jednadvacátém století není srovnatelná s postavením smyrnenských, nyní to vypadá trochu jinak. Možná nás právě se smyrnenskými spojuje únava a vysílení.

Nechci líčit v nějakých temných odstínech situaci dnešního křesťanstva a naší církve. Nebudu hovořit o krizi církve, protože na ni sám moc nedám. Myslím, že církev není v krizi a že naopak v mnohém prospívá a bude prospívat. Myslím však na jinou skutečnost: co očekáváme od své víry, od Bible, od společenství bratří a sester? Víme o Písmu, že je cenné a pravdivé – ale nemáme příliš sílu je číst. Víme, že společenství bratří a sester nám přináší pokoj, pohodu, hezké vztahy, ale za prvé tomu tak mnohde není, za druhé si to vše můžeme dopřát, jen když máme čas. A toho, co nám čas bere a tak brání, je tolik! Víme, že jsme křesťané a nechceme jimi nebýt, přestat být nebo být někým jiným, ale co očekáváme od svého Pána? Očekáváme ochranu, ale přiznejme si, že ta Boží ochrana vypadá často hodně jinak, než jsme chtěli! Často nám Pán Bůh prostě neporadí, naše otázky neodpoví, naše problémy nevyřeší. To musíme sami. Nakonec víme, že jsme si museli většinou poradit sami, v klíčových věcech víry stejně pořád pochybujeme nebo nevíme. A že když přišlo opravdu velké pokušení, stejně nám leckdy nebyla nic platná někdejší konfirmace ani sám křest, ba ani modlitba.

Máme-li děti, učíme je samozřejmě slušnosti, požadavkům Desatera, hlavně té „druhé desky“, etické. I do kostela je přivádíme a jsme rádi, když tu jsou. Ale když přijde na „lámání chleba“, když jde o to, na co nejvíc dbáme, tlačíme a v čem děti proháníme, vždycky to vyhraje matika a angličtina před Novým zákonem a Apoštolským vyznáním. Když jsou děti unavené nebo na ně něco leze, raději je nepošleme na konfirmační než by chyběly na doučování fyziky. Proč? Ne, není to jen nedostatek času, člověk si vždycky udělá čas na to, nač opravdu chce. Je to nedostatek něčeho jiného: vnitřního přesvědčení, že ve věcech víry jde opravdu o život, víc než v otázce vysvědčení nebo maturity. Ale pozor, je-li naše situace alespoň tady srovnatelná se smyrnenskými, anděl to nesoudí! To není napomenutí!

Je to prostě zjištění stavu, že kde nic není, není co vzít. Že věci jsou, jak jsou. Že církev může být nejen chudá, ale i chudá duchem. Že i víra, křesťanství, náboženství se může unavit staletým čekáním na Godota, nesplněným očekáváním, chybami a vinami jejich nositelů.

Ti pronásledovatelé nejsou židé, jak by se mohlo zdát našim očím, zvyklým na antijudaismus. Jsou to ti, kteří „si říkají židé“, tedy se hlásí k oficiálnímu, uznávanému náboženství, ale nijak kolem sebe nešíří pokoj ani lásku. Možná se za náboženství schovávají, ukryli se do něho a přitom lehce nebo víc zohýbali své vyznání Pána Ježíše Krista do podoby, která nebudí rozruch. A znovu, nejde o náboženství Starého zákona, soud tu sklízejí nositelné pokřivené víry, ať jakékoli.

Unaveným potom nezní soud, nýbrž krásné zvěstování. Začíná příznačně: ten „první i poslední“, ten, k němuž se ve své víře vztahujete, byť jakkoli tápavě, ten sám byl již mrtev a je živ! I on sám byl slabý, vysílený, jako člověk vzdávající své pozice a neočekávající už od svého Pána téměř nic. (Bože můj, proč jsi mě opustil?) I on nezvítězil z vlastních sil, naopak, ty mu došly dřív než lotrům po pravici a levici!

A přitom, ač byl mrtev (skoro jako vy, smyrnenští!), je živ. Pak přijde slovo o vítězném věnci života a nakonec zazní trochu záhadné: „Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím: Kdo zvítězí, tomu druhá smrt neublíží.“

„Druhá smrt“ naznačuje, že je tu také smrt první. Jen mezi řádky je řečeno, že ta opravdu ublíží. Ale nejde o ni, tak to chodí, člověk je stvoření a to je celé pomíjivé i se všemi svými rozměry včetně času. Je jen zbožné přání, že ona „první smrt“ není problémem? Ale vždyť mluví anděl, vlastně teď už ten, který byl mrtev a je živ, tady hovoří přímo Pán Ježíš Kristus, Boží láska mezi námi, síla a moc a spasení! A říká, že první smrt (jednou) přijde, ale to se nic moc neděje. Ale pozor, přijde smrt druhá!

Teprve nyní rozumíme víc tomu, že „odplata za hřích je smrt“, i tomu „Buď tobě sláva, smrt již nemá práva“ (EZ 346). Víme, jaká smrt je důležitá a o niž jde především! Jenže vysvětlit ji nelze. Musíme se inspirovat snovým a představovým světem Apokalypsy: „druhá smrt“ je život beze smyslu, přežití v relativním klidu a pohodě, s dobrou životní úrovní, ale bez jiného výhledu, než je obvyklé „přijde konec - a konec.“

Druhá smrt, to je to, oč tu běží. Naznačuje, že život má ještě nějaké jiné základní výhledy a cíle, než obvykle člověka napadají. A ty jsou o mnoho významnější, o ty jde především. Které to asi jsou? Kdo toto bude hledat, najde. A kdo najde, ale stejně tak pozná, že na tyto výhledy nemá, kdo se bude cítit semletý dobou a zvyky a zklamáními, může a má slyšet, že vydrží-li ve svém hledání, zvítězil, i kdyby navenek prohrál. Zrovna jako ten, který byl mrtev a je živ. Protože náš život má nakonec v moci ještě někdo jiný.
Amen.

Ve Starém zákoně najdeme velmi zvláštní scénu, slyšeli jsme ji jako první čtení. Praotec Jákob se uprostřed citlivého a napjatého rozhovoru se svým tchánem Lábanem dovolává dvou veličin: jednou je Bůh Abrahamův (hebr. „elohé Avráhám“), druhou pak „Strach Izákův“ („pachad Jicchak“). „Kdyby se mnou nebyl Bůh mého otce, Bůh Abrahamův a Strach Izákův, propustil bys mě teď s prázdnou.“ (Gn 31, 42) V závěru pak čteme: „Ať mezi námi soudí Bůh Abrahamův a bůh Náchorův, bůh jejich otce!“ A Jákob se zapřisáhl při Strachu svého otce Izáka.“ (Gn 31, 53)

Vypadá to, jako by „strach Izákův“ stál vedle Hospodina, Boha praotců, jako „souřadná veličina“. Některé překlady ho dokonce uvádějí s velkým počátečním písmenem. Samozřejmě nenechaví vědci rozvíjejí teorie, že existovalo kenaánské božstvo „Strach“, že Izák je znal a Jákob si, alespoň zpočátku, nebyl jist, kdo je vlastně jeho Bůh a jak se jmenuje: zda onen „Adónaj“, Hospodin, nebo také „Strach“ jeho otce Izáka. Vyvracet to nebudeme, ono to, přísně vzato, ani nejde. Ale v Písmu „Strach Izákův“ je a musíme ho vzít vážně. Jen je zajímavé, že o něm nehovoří příběhy Izákovy, nýbrž až Jákobovy.

Jákoba chápeme, že ví o strachu. Jeho příběhy jsou plné napětí, někdy přímo hororů: konfliktů, neštěstí, bolestí. Celý život má Jákob před čím utíkat, čeho se obávat, vlastně od narození neprožívá žádný bezkonfliktní vztah: otec Izák, matka Rebeka, bratr Ezau, manželky Lea a Ráchel, tchán Lában, synové, hlavně Lévi, Šimeón, Josef a Benjamin, všichni připravují Jákobovi jednu bezesnou noc za druhou. Když se pak Jákob odvolává na „Strach Izákův“, možná přímo na „Stracha Izákova“, už to nepřijde tak divné. Vlastně bude zarážet víc onen „Izák“ než ten „Strach“.

Jákob opravdu celý život bojuje o porozumění, kdo je Hospodin, Bůh jeho otců, ten „silný“, ale „žárlivý“, pomáhající, ale také nechávající na holičkách, jak to musí Jákobovi po právu připadat. Jákob se často o Bohu vyjadřuje tak trochu odtažitě: „Bůh mých předků“ (nikoli „můj“ Bůh!), mluví o něm i k němu s podmínkami: „bude-li opravdu se mnou, přivede-li mne, ochrání-li mne, budu ho nazývat Bohem.“ Na Jákoba mají vliv i jiné síly, panují nad ním různí „bohové“, ono největší, první slovo Desatera, „nebudeš mít jiných Bohů mimo mne“ je u Jákoba vždycky spíš zbožným přáním a předmětem zápasu. Hospodin má u Jákoba celou řadu konkurentů a „spolubohů“: hněv a touhu, bolest a beznaději, pokušení i skepsi. Strach pak stojí na prvním místě jako jeden z těch, kteří se o Boží trůn ucházejí nejvíc.

Zároveň ale Jákob ví, že i on, Bůh pravý, jediný, Bůh otců, „Adónaj“, živý a mocný, vzbuzuje nejen pocit velebnosti, nýbrž právě i - strach. Bůh, Pán světa, je veličina nedostupná, těžko pochopitelná a nijak neuchopitelná. Takový Bůh musí vzbuzovat bázeň, někdy posvátnou hrůzu a někdy také obyčejný živočišný strach. Jak odlišit všechny pocity? Dovedu si tedy živě představit, že Jákob ve chvíli tísně nazve Boha „Strachem“, s odvoláním na nějaký kenaánský relikt…

O staletí později prožívá jiný muž jiný strach. Stojí před úkolem, na nějž člověk normálně nemá síly. Má dotáhnout do konce zápas o lásku k lidem, o lásku, která není jen citem, natož pak dojetím, která je přímo kosmickým programem, o lásku Boží. Má ji přinést všem kolem sebe a chce ji přinést. Ví, že Boží láska je jediným nosným motivem a hybatelem života. Najednou však má být tento program prověřen způsobem nepochopitelně tíživým, strašlivě silným proti běžným silám člověka. Ježíš chtěl ukázat, že stojí za to milovat bližního, protože Bůh miluje všechny. Chtěl ukázat sílu lidského odpuštění, protože Bůh odpouští všem. Chtěl ukázat nesmyslnost osobních, sociálních, národnostních i náboženských bariér mezi lidmi, protože Bůh nezná žádné bariéry, natož aby nějaké stavěl. Ale najednou je tento cíl ohrožen nepochopením právě těch milovaných. Z nepochopení vzejde hněv, pak už nastoupí běžné prostředky lidské zbloudilé moci: pomluvy, posměch, ponižování, lži, tělesné trápení, nakonec zabití, to vše ve zfalšovaném „právním balení“. Opouštěn všemi, i nejbližšími, ze všech stran přesvědčován o nesmyslnosti svého počínání, bez naděje na jakýkoli happyend, odchází do zahrady Getsemane, aby...

… aby vybojoval svůj zápas se strachem. „Přepadla ho hrůza a úzkost. A řekl jim: ‚Má duše je smutná až k smrti. Zůstaňte zde a bděte!“ (Mk 14,32-33) „Poklekl a modlil se: ‚Otče, chceš-li, odejmi ode mne tento kalich, ale ne má, nýbrž tvá vůle se staň.‘ Tu se mu zjevil anděl z nebe a dodával mu síly. Ježíš v úzkostech zápasil a modlil se ještě usilovněji; jeho pot kanul na zem jako krůpěje krve.“ (L 22,41-44) On, nazvaný a vyznaný jako Boží syn, sám Bůh v těle, je nyní plný strachu z toho, co ho čeká. Není to zdaleka jen strach z umírání a smrti, nýbrž strach o vlastní integritu, o smysl celého svého života; vždyť nyní se hroutí vše, co žil a proč žil! Neříkejme, že vše se hroutí jen zdánlivě, vždyť nic není skutečnějšího, než tohle „zdání“! Protože do poslední chvíle, do posledního vydechnutí se neukáže žádná naděje, žádný exodus, žádné vykoupení ani spasení!

Strach se tak projevil na tom, kdo měl být viděn a chápán jako člověk, který se nikdy a ničeho nemůže bát. Cožpak Bůh se může bát? Čeho? On, „všechno ve všem“, on, který nemá nad sebou ani kolem sebe nic, co by ho mohlo ohrozit?

Ale Ježíš se bál, a nejen to, Písma svatá, evangelia to zapíší a zdůrazní. Čtenář má vědět, že Ježíš se bál.

Čtenář má vědět, že se strachem člověka se počítá, je to v řádu věcí známá věc, která tam patří. Strach není projevem anomálie osobnosti, poruchy nebo snad nevěry věřícího. I Ježíš se bál. Evangelium to napíše, aby ukázalo dvě věci.

První je příklad, snad návod, jak se strachem naložit, co dělat, když přijde. Ježíš se na začátku snaží svůj strach sdílet. To není špatné, ale je to strach, před nímž ostatní utečou nebo únavou usnou. Nakonec Ježíš zůstává sám. Modlí se, samozřejmě, jak jinak? Modlí se, aby ho kalich hořkosti minul, jak jinak? Ale svou modlitbu končí „ne má, nýbrž tvá vůle se staň“, jak jinak?

Cesta, již Ježíš volí, se zdá, alespoň křesťanům, samozřejmá: najít bratra, který v tom bude se mnou a modlit se společně. Když bratra není, modlit se sám. V modlitbě prosit o změnu, ale s onou pokornou výhradou, že Boží vůle je víc.

Tato samozřejmá cesta má ale své vnitřní krásné tajemství a překvapení: nemění jen vůli Boží, nýbrž i vůli modlitebníkovu. Neoslabuje jen moc strachu, nýbrž posiluje moc modlitebníka.

To všechno víme a učíme se při svých modlitbách: být s druhými, není-li jich, modlit se sami, prosit o změnu a čit se trpělivé pokoře. A tak získávat síly, jichž bychom se původně vůbec nenadáli.

Najednou se však otvírá ještě jedno tajemství – to je ona druhá věc. I když Ježíš až do poslední chvíle, posledního vydechnutí nezahlédne žádnou naději ani žádné vykoupení nebo spasení, ono je tu. Nebo to snad pátkem končí? Nebo snad opravdu v našich očích vítězí to před očima?

Věděl Ježíš o třetím dni, o svém vzkříšení? Ano, předpovídá to učedníkům, ale dost možná, že v Ježíšových slovech v evangeliích čteme spíš již vyznání první církve. Dovedeme si představit, že Ježíš o svém vzkříšení věděl, i proto, že jej zaslechl ze Starého zákona. Ale spíše si můžeme představit, že Ježíš na své vzkříšení mnoho nespoléhal. Protože to by měl úkol velmi zjednodušený, až nadlidsky. Jenže neměl a prošel svou uličkou hanby až do konce.

Ale my o třetím dni víme, nebo ne?
Amen.

Pátá neděle velikonoční se jmenuje „Rogate“, tedy „proste, žádejte, ptejte se“. Samozřejmě, je to výzva k modlitbě.

Vypadá to, že modlitba je jeden ze základních znaků křesťanství (nebo biblické víry) a jeden z hlavních požadavků křesťanského života. Není tomu tak. Spíš bych řekl, že pravá modlitba je jeden z hlavních darů, které dostává křesťan, ale nejen, které dostává člověk.

Samozřejmě se nemodlí pouze křesťané. Kromě biblických a abrahamovských náboženství (židovství, křesťanství, islám) se modlí mnoho dalších náboženství, možná, při širší toleranci významu pojmu „modlit se“ se modlí všechna náboženství. S trochou humoru si všimneme, že „rogate“ v latinském překladu Bible poprvé užije farao, když po oznámení třetí rány propouští Mojžíše (Ex 8,24). Víme o tom, že se mnoho našich sousedů a spoluobčanů modlí bez jakéhokoliv náboženství, takříkajíc „do větru“. A naopak mnoho křesťanů má s modlitbou problém, nejsou tak pilní, nevědí, jak je modlit, nemají jasno v otázce, zda a jak a kdy Bůh modlitby slyší a plní. Modlitba jako pravidelná společná chvíle celé rodiny se vytratila, nejen proto, že většina manželství je smíšených. Rozpaky, „tréma“, nejistota, pocit, že se před druhým příliš „odhalím“. Mnohé děti nikdy nezažily společnou modlitbu s rodiči, s výjimkou zpěvu před jídlem nebo ne Štědrý den.

Modlitba je – učili jsme se v dětství – rozhovor s Bohem. Od té doby však jsme poznali, že to rozhovor příliš není, nebo jsme jej nikdy nezažili. Na první (až desátý) pohled je modlitba prostě monolog. A ti, kteří vědí, že modlitba není jen monolog, přiznají, že to poznali až po dlouhé době, protože i modlitbě se člověk musí učit, musí si na ni zvyknout, víc, musí si zvyknout sám na sebe v modlitbě.

Také jsme se už v dětství naučili, jak pestré mohou být modlitby – že to není zdaleka jen klečení se sepjatýma rukama a zavřenýma očima, že to je také píseň, také ticho, nebo třeba i čin, skutek, který člověk udělá nebo neudělá. A je tu celý život, i ten ve svém celku může a má být modlitbou. Někdy to, pravda, zní spíš jako výmluva, aby člověk nemusel přiznat, že sepnout ruce a zavřít oči a děkovat a prosit a vyznávat prostě neumí, nicméně že celý život je a má být modlitbou, je pravda nejhlubší!

Ohromnou pestrost modlitby prozrazují biblické žalmy. Jsou tak pestré, že všechna pestrost našich modliteb se jim ani zdaleka nevyrovná. Žalmy jsou modlitby bohoslužebné i velmi osobní, poutní písně na cestu, speciální žalmy pro krále a ostatní vysoko postavené, příležitostné modlitby k nějakému svátku nebo slavnosti a zase písně naříkající, bolestné. Žalm zpívá člověk plný radosti, člověk udivený, někdy je žalmista zoufalý, unavený a utrápený, jindy až lehkomyslně rozevlátý, ještě jindy klade Bohu velmi ostré otázky. Nakonec žalmy zahrnují pestrou škálu výrazových prostředků: někdy je to klasická modlitba s oslovením. Někdy se ale žalmista obrací sám k sobě, někdy dokonce ke svým nepřátelům a někdy jen tak prostě zpívá a vypravuje. I tady žalmy potvrzují, že pojem modlitba zahrnuje širokou paletu dění i aktivit, nálad i prožitků. Každý se tam vejde.

Čteme-li tedy žalmy, jsou pro nás inspirací v tom, co je modlitba a jak se modlit. Žalm osmadvacátý ukazuje i velmi zajímavý a inspirativní děj: proměnu pocitu modlitebníka.

Když žalmista svou modlitbu začíná, cítíme ve vzduchu něco nepříjemného. „Nebuď ke mně hluchý“, jako by Hospodin někdy byl hluchý! Ale ano, to je i naše zkušenost. Hospodin někdy neslyší, nebo to tak alespoň vypadá. Kolikrát jsme slyšeli, že Hospodin není ve svých vztazích náladový a vrtkavý, jenže pocit opuštěnosti na modlitebníka občas přijde. I ten nejvěrnější někdy musí vykřiknout: „Kde jsi, Hospodine, kam ses poděl?“

Okamžitý pocit modlitebníka je ovšem opřen o pevný základ: „Skálo moje, neozveš-li se mi, budu podoben těm, kteří sestupují v jámu.“ I ve chvíli, kdy se zdá, že Hospodin je hluchý a slepý, vystupuje z pozadí vyznání, že Hospodin přece jen neopouští, že to tak jen vypadá. Tento pocit není ztráta víry, spíš jen podklouznutí slabého. Žalmista má totiž naštěstí onen dobrý grunt, dobrou „kondici víry“. Snad ji načerpal při konfirmační přípravě, v dětství a mládí, snad v dobách, kdy mu bylo lépe, něco promyslel a promodlil i pro chvíle, kdy bude hůř. Zdálo by se přirozenější v této chvíli říci: „Neozveš-li se mi, Hospodine, bývalá skálo, budu se muset bez tebe obejít.“ Ano, teď to vypadá, že možná bude nutné žít bez Boha, jen tak, sám se sebou, bez onoho „duchovního rozměru“, který je tak unikavý. Žalmista si však může dovolit tuhle podmínku, může riskovat, že bude vypadat jako „ten, který sestupuje v jámu“. Protože je si jist, že Hospodin se ozve. „Bože, nejsi-li, pak ať se na místě propadnu,“ může si dovolit říci modlitebník, protože je si jist, že to se nemůže stát.

„Mezi lidi svévolné mě nezařazuj“, i když si někdy myslím, že jsi hluchý nebo alespoň těžce nedoslýchavý. Možná, že někdy nevím a pochybuji, ale přece jen nechci jednat jen podle vlastní vůle! Má vůle by byla zase jen dalším velmi zúženým pohledem na svět. Chtěl bych svou vůli vyladit s tvojí vůlí, Hospodine, chtěl bych se vejít do souřadnic života, jak tys je stanovil.

A přijde svolávání pomsty a zlořečení na svévolníky. Možná tady opravdu docela tvrdě zní prosba, aby nepřátelé byli poraženi, možná jen zoufalý výkřik sužovaného člověka, možná je to prostě tehdy běžné přesvědčení, že nepřítel Izraele musí být automaticky Boží nepřítel a Hospodin ho určitě zničí. Nejspíš ale žalmista mluví sebekriticky: Jestli bych se měl počítat ke svévolníkům, pak by se můj život propadl do propasti, kde není smysl života.

Ale přichází druhá polovina žalmu a ta zní úplně jinak. Jako by někdo mezitím s žalmistou promluvil, jako by přišel kněz nebo prorok a přinesl nějakou dobrou zprávu. Možná se někdo opravdu objevil, ale proč za vším hledat smyslové vjemy? Žalmista mohl tak prostě najednou poznat, co to je Boží pokoj, mohl najednou dostat darem povzbuzení. To se také stává, známe to? Nekřesťan by řekl „člověk se sebere, najde opět ztracenou rovnováhu“, modlitebník řekne „Hospodin daroval pokoj.“

Když říká „pomoci jsem došel“, nelze automaticky uzavřít, že přání žalmistova byla vyplněna. Spíše přišlo to, co lze nazvat „slitování Boží“, „smíření“, nebo „dar Ducha svatého“. Kdo toto povzbuzení během modlitby prožil, ví, jak těžké je to popsat.

Spolu s touto změnou polohy žalmu přichází ještě jedna. Žalm začínal velmi osobně, („nebuď ke mně hluchý, vyslyš moje prosby“), najednou se otvírá pohled ven, na okolí. Ztrápený egocentrismus se mění v nadějnou modlitební obětavost: „Hospodin je síla svého lidu“, tedy nejen má, nýbrž síla všech kolem mne, kolem nás.

Dnes si více než kdy dříve uvědomujeme, jak je jedinec spojen s druhými. Mluvíme o individualizaci společnosti, o dělení a drobení zájmů, ze všech stran se ozývá smutek, že mezi lidmi je spousta sobectví a závisti, přitom však čím dál víc pociťujeme, jak lidské štěstí je nedělitelné, jak lidstvo, ba celé stvoření je provázáno mnoha vazbami a souvislostmi. Pak v oné proměně modlitby z ryze osobní na přímluvnou za všechny kolem můžeme vidět velkou inspiraci.

Možná nás trochu zarazí, že modlitba je vztažena pouze na „pomazaného Hospodinova“. Kdo to je? Vyvolený lid? Kdo to je? Izrael, křesťané, církev? Není již čas na zrušení těchto bariér? Není „pomazaný Hospodinův“ každý, kdo ví o tom, že na světě není sám ani ze svých sil, každý, kdo třebas váhavě, s mnohými pochybami, ale přece hledá Hospodina?

Nakonec znovu zopakujme: několikerá proměna atmosféry žalmu i jeho podoby není výsledkem nějaké viditelné změny, šťastného konce špatných událostí. Tato proměna je právě jen ovocem modlitby. To je největší dar víry: naděje navzdory všem argumentům - neargumentům, důkazům – nedůkazům. Naděje, která je víc než jistota. Hospodin je, prostě je síla svého lidu. I kdybych to nikde kolem sebe neviděl, vím to.

Tuto naději naštěstí nedostávám pouze já sám, nýbrž i mnozí kolem mne. Kolem nás jsou mnozí, s nimiž můžeme sdílet tuto naději. A můžeme a máme je hledat. A možná se budeme divit, kde všude je najdeme.

I závěrečná prosba ukazuje, že naděje nemá důkazu. Naděje má jen zaslíbení. To nás provází a drží. „Hospodine, zachraň svůj lid a žehnej dědictví svému, buď mu pastýřem a nes jej na ramenou věčně!“
Amen.

Nemohu zapomenout na biblický verš, který mně v hlavě utkvěl již v dětství a trochu mě děsil: „Tělo žádá proti duchu a duch proti tělu, ty věci jsou pak sobě vespolek odporné.“ Je to kralický překlad našeho prvního čtení. Nevím, kde jsem to jako dítě slyšel poprvé a kdo to opakoval, ale vím přesně, co mě na tom lekalo. Měl jsem tělo a tušil jsem, že mám i ducha, a bál jsem se té vnitřní rozpolcenosti uvnitř přirozenosti. Asi mně to někdo vykládal hodně moralisticky, jakože tělo je zlé a žádá zlé věci a duch je dobrý a vede k dobrému.

Polarita duše a těla, někdy i trojice „tělo, duše, duch“ pronásleduje křesťany od velmi raných křesťanských časů. Možná, že za to opravdu může již apoštol Pavel tím, že v epištole Galatským napsal zmíněný verš. Ekumenický překlad jej překládá volně: „touhy lidské přirozenosti směřují proti Duchu Božímu“, originál je však jednoznačný: nikoli „duch Boží“ nýbrž prostě „duch“, ne „skutky svévole“, nýbrž prostě „tělo“. Apoštol Pavel byl vzdělaný Žid s hebrejským myšlením, ale současně jako římský občan byl vzdělaný řecky a velmi pravděpodobně v něm byl kus řecké filosofie a řeckého myšlení. Znal i „gnózi“, jednu z nejstarších křesťanských herezí, která stála právě na tom napětí mezi tělem a duchem, jakože tělo je zlé a duch je dobrý. Pavel gnostik nebyl, ale můžeme si představit, že slovník i některé myšlenky gnostiků se v jeho teologii objevovaly.

V křesťanských dějinách se potom myšlenka dualismu, protikladu mezi tělem a duchem, objevovala pravidelně skoro ve všech obdobích, včetně reformace. Více v kalvínství, méně v luterství, více v katolictví, méně v pravoslaví, ale byla zde pořád jako stálé nebezpečí a stálé pokušení: duch je více než tělo. Tu a tam vyplaval protiklad těla a ducha na povrch v podobě nějakého moralismu, asketismu, flagelantství nebo sudičství.

Ale nikoho z toho neobviňujme, je to asi přirozené: dobro a zlo se mnohem lépe uchopují, kvalifikují a třídí, když se přivážou k nějakému podvozku: co je z ducha, je dobré, co z těla, je zlé. S oběma kategoriemi se lépe pracuje, protože člověk si ušetří mnoho práce s hledáním, co je vlastně dobré a co zlé.

Podobné zjednodušení hrozilo i hrozí ve všech náboženstvích. Zdá se však, že evropské křesťanství tomuto filosoficko-náboženskému scestí nahrávalo nejvíc. Trvá to vlastně dodnes, teprve současná evropská medicína se učí léčit celého člověka, protože každá nemoc těla souvisí s nemocí duše a naopak. Obě části člověka jsou rozpojeny; víme sice, že tělo a duše spolu sice souvisí, už doktor Tyrš učil, že „v zdravém těle zdravý duch“, ale zpravidla s oběma složkami pracujeme zvlášť. V Apoštolském vyznání víry opakujeme, že věříme i „těla z mrtvých vzkříšení“, ale neumíme si pod tím nic představit. Většinou předpokládáme, že vynikající sportovec těla nebývá zpravidla žádný Sokrates a intelektuálové nebývají zrovna v nejlepší kondici tělesné.

Ještě hůř je na tom trojice „tělo – duše – duch“. Poslední dvě veličiny od sebe člověk dokáže odlišit stále méně, cítíme, že duše nějak souvisí víc s tím tělem, zatímco duch pak snad s Bohem, ale nic víc. Protiklad těla a ducha dává najevo i ekumenický překlad epištoly Galatským, když „tělo“ čte „skutky lidské přirozenosti“, které plodí jen špatné skutky a naopak. Co tím Pavel myslel, nechme nyní stranou, naším „mottem“ je text z epištoly Janovy, ale polaritu těla a duše, příp. ducha jako stálý rozporuplný jev i on znal a více méně přijímal.

Zato První Janova epištola však vnese do věci úplně jiné světlo z úplně jiné strany. I tady ekumenický překlad vykládá, tak trochu nad rámec svých kompetencí. Řecké „ne všem duchům věřte“ přeloží „nevěřte každému vnuknutí“, ale, málo platné, je tam „duch“ a tento duch není vždy dobrý. Prostě nevěřte všem duchům, jen proto, že jde o duchy! Jsou také duchové mizerní, je také špatné duchovno, duchovno deviantní, hypertrofované, zbytnělé, duchovno, které si na ně jen hraje, duchovno zlé.

Do světa vyšli falešní proroci, říká epištola a my víme z dějin prvních století, kdo to byl. Objevili se křesťané, pro něž byla nepřijatelná představa, že Ježíš – Syn Boží, by mohl být člověk, skutečný tělesný člověk. Nevadila jim ona „aritmetika“, že jedna bytost je současně celý člověk a celý bůh. Naprosto zásadně jim vadilo, že by Bůh mohl mít nohy, obuté do sandálů, že by se mohl potit nebo dokonce krvácet a že by nakonec mohl umřít. Vadila jim představa ducha „poníženého, degradovaného“ do těla. To znali hlavně Řekové: jestli se o bohu dá něco říci, pak jediné: není hmotný, není pomíjivý, nemá nic společného s tělem a tělesností.

Pavel, také řecky vzdělaný, tuto myšlenku znal, své vyznání víry formoval na tomto pozadí a možná se s ním občas tak trochu i pral. Možná právě proto nazývá celé křesťanství po řecku „MORIA“, tedy „hloupost, nerozum, nepodložené tlachání“ jako vysvětlení, jak vypadá křesťanství v očích řeckého myšlení. Bůh člověkem, kdo to kdy viděl, to není jen mýtus, to je přímo nesmysl! Řekové (a Evropané po jejich vzoru) přece přemýšlejí, mají rozum, znají pojmovou logiku, analýzu a tohle se tam opravdu nevejde. Aby mohlo fungovat náboženství, aby mohla existovat nějaká naděje a víra, musí být Bůh nedotknutelně jinak, jinde a jiný, duchovní, abstraktní, nadsmyslový. Musí být prostě „mimo“.

A do toho přijde křesťanství a řekne: ano, Bůh je také nedotknutelně jinak, jinde a jiný, ale současně s tím je uprostřed hmotného, uvnitř pomíjivého, ba smrtelného světa. Nejen tedy, že Pán Bůh může mít nohy, potit se a krvácet (v Ježíši Kristu), nýbrž mnohem víc: stvoření, příroda, přirozenost a tělesnost jsou posvěcené, svaté. Ne tedy „skutky těla jsou zlé“, nýbrž „skutky těla mohou být zlé, pokud zapomenou na to, že i tělo je „jen“ součást celku, spolu s duchem. Nikoli tedy „skutky lidské přirozenosti jsou zlé“, nýbrž „skutky lidské přirozenosti mohou být i zlé, pokud zapomenou na Hospodina, který je i v těle.“ I ovoce ducha potom může být také zlé, hloupé a škodlivé, jestliže „duchovno“ zapomene na svou druhou polovinu, na tělo jako součást celku.

Proto epištola Janova řekne „ne všem duchům věřte“. Falešní proroci prorokují především o duchovnu, které člověka automaticky pozvedne, zduchovní a přivede ke spáse. Jenže to tak není! Chcete poznat opravdu Ducha Božího, protože ne každá síla, energie, každý duch je dobrý? Pozná se to snadno, ale je to velmi překvapivé!

Duch Boží vás přivede k poznání, že Bůh, ten „všechno ve všem“, není jen nebeský, není jen nedotknutelně jinak, jinde a jiný, nýbrž že je mezi vámi, s vámi a ve vás. Tedy že se ho týká také vaše tělo, „váš“ stvořený, hmotný, pozemský svět. Každý takový duch, který by chtěl zlehčit vaše hmotné, tělesné záležitosti, který by chtěl povýšit ducha nad hmotu, je duch falešný.

Proto na památku Ježíše Krista nebudou ti, kteří v něho uvěřili, konat žádná mystéria a tajemné kulty, nýbrž budou jíst „normální“ pozemský chléb, a pít obyčejné víno z darů země.

Kdyby se snad zdálo, že celé kázání je pouze teoretická spekulace, řekneme to velmi prakticky. Za námi je školní rok, plný práce, před námi prázdniny. Naše „víra, naděje a láska“ tvoří základnu jak celého našeho života, našeho duchovního i tělesného, praktického života. Naše víra promlouvá do naší práce i odpočinku, do našeho cestování i do našeho hraní volejbalu, okopávání zahrádky nebo sjíždění řek nebo. Naší modlitbou může být i naše procházky i náš spánek. Návštěva bohoslužeb kdekoli ve světě není „duchovním solitérem“ v jinak tělesném a přirozeném životě, nýbrž jedním z mnoha způsobů, jak dát najevo svou vděčnost i odpovědnost vůči Pánu světa. Protože Boží láska nemiluje pouze naše duše a duchy, nýbrž i naše těla a vše, co s nimi souvisí.

Tak si to užijme a v pořádku se vraťme zase domů.
Amen.

Otázka původu člověka zajímá člověka od nepaměti. Vlastně je to jeden z prvních a typických projevů lidství; člověk je jediný živočich, který se zamýšlí nad minulostí a budoucností a ptá se „odkud pocházím, proč tu jsem a kam jdu“. Příběhy ze začátku Bible ale nejsou odpovědí na tuto otázku, pouze inspirací k odpovědi. Protože odpověď nemá zaznít zvnějšku. Odpověď na otázku „kdo jsi, odkud pocházíš, proč tu jsi, kam jdeš a jaký je toho všeho smysl“ člověk nemá a nemůže slyšet jako nezávaznou informaci v záplavě jiných, byť zajímavou. Tuhle otázku si každý musí odpovědět sám. Musí k odpovědi dojít a musí si ji přivlastnit, uvěřit jí a nechat ji, aby nějak proměnila jeho život. Jinak odpověď nebude mít smysl: bude snad zajímavá, ale člověka se nedotkne a jeho život neobohatí.

Proto Bible na otázku po původu člověka neodpoví, nýbrž „pouze“ k odpovědi inspiruje. Žel člověk se nechává zhusta inspirovat špatným směrem. Inspiraci chce uchopit pouze jako nezávaznou spekulaci na téma, zda pochází z nižšího živočicha, třeba z opice nebo jestli byl rovnou člověkem „v plném provedení“. Pak se inspirace minula svým záměrem.

Příběh o pádu člověka je vlastně pokračováním, druhým dílem zprávy o stvoření. Tady je inspirace zřetelná: člověče, až budeš zase jednou takhle sedět a přemýšlet o životě, až budeš stát před starostmi, s nimiž si nebudeš vědět rady, až budeš kroutit hlavou nad hloupostí svou nebo druhých a říkat si „to snad ani není možné“, zkrátka až budeš hledat opěrný bod ve svém životě, tak abys ho měl. Abys věděl, proč věci jsou, jak jsou. Budeš-li se orientovat sám v sobě, v životě a ve světě, budou i tvé starosti únosnější a zvládneš je lépe.

Kolikrát člověk věřící i nevěřící volá o pomoc, nikoli druhého člověka, protože ten už třebas pomoci nemůže, volá jen „panebože pomoz“, aniž by věděl, který „pánbůh“ by to měl být, koho to vlastně volá. Člověk by prostě chtěl doplnit vlastní síly, jako když nemůže zvednout závaží a použije páku nebo kladku. Vyprávění ze začátku Bible má inspirovat odpověď, jestli je nebo není nějaký „pánbůh“ jako kladka nebo páka, jestli by ho člověk měl hledat nebo ne a co by měl případně dělat jiného.

Když ve vyprávění o stvoření Bůh tvoří člověka, říká „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby“, nebo „podle podobenství našeho“ (kralický překlad), posléze slyšíme: „Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem (k obrazu svému).“ To člověk může vnímat jako své ponížení: pánbůh si vyrobil hračku… I slavný Erich Fromm podlehl tomuto pokušení a viděl v tom diktát boha- usurpátora, jemuž se člověk musí vzbouřit.[Fromm, E., Budete jako bohové, NLN Praha 1993] Pak se ovšem možné i nutné říci: „Výborně člověče, podařilo se ti vymanit z područí boha, který si tě udělal (jen) ke svému obrazu a ke své kratochvíli. Od teďka jsi sám svůj. Tak ukaž, co umíš. Můžeš vše, co chceš, jak jsi chtěl. Jsi nezávislý, jak jsi chtěl. Dobře. Jen už se, proboha, nikdy neobracej na „pánaboha“ s nějakým „pomoz“ nebo „jak to mohl dopustit“? Už nikdy ať nezazní ta hloupá otázka „kde byl bůh v Osvětimi“. Ty se už navždy můžeš ptát jedině: „Kde byl v Osvětimi člověk?“

Jenže toho člověk není schopen. Nakonec se vždy začne dovolávat nějaké vyšší síly, síly „odjinud“ nebo nějakých svých práv, ale na kom si je chce vymoci, když Boha odložil? Nebo se začne propadat do depresí, protože nesmyslnost nestvořeného světa je tak veliká a bezmoc člověka vůči světu beze smyslu a bez výhledu tak obludná, že by ji dlouhodobě neunesl ani pánbůh. Tak deset dvacet let, ale přijde stáří, přijdou zklamání a potom…

Pak nastane (nastal) paradox: člověk je emancipovaný, s pánembohem nepočítá, ale pořád se ptá, pořád volá, prosí, to vše do větru, obrací oči vzhůru, ale nezávazně… Kdyby se raději podíval pořádně do Bible!

Co tam stojí? Bůh stvořil člověka ke svému obrazu. Tedy jako svůj protějšek, jako součást svého, Božího, božského bytí, jako ovoce vlastního bytí, své, Boží vůle. Všechno mu dovolí, jen splynout s Bohem člověku Bůh (zatím) nedovoluje, aby byli partnery, mezi nimiž může vzniknout vztah. Aby bylo jasné, že člověk není Bůh, že takhle božství nevypadá a vypadat nemůže, bylo by to málo.

Ještě to vypadá tak uzurpátorsky? Ale není to diktatura moci zlého boha, jen otevřené popsání situace. To jsou „karty na stole“, upřímnost, s jakou by člověk u Nejvyššího nemohl počítat. Je to tak, člověče, jsi odlesk Boha, všechna čest, ale nejsi Bůh. Ačkoliv jsi součást Boží, protože ovoce jeho bytí a jeho vůle, nejsi Bůh. Tvůj úkol je tohle soubytí s Bohem neztrácet ze zřetele, nýbrž rozvíjet, nikoli s pýchou na své skorobožství‘, nýbrž naopak, s pokorou a láskou. Jen si v Bibli přečti, jak vypadá tvůj protějšek!

Odměnou za tuto pokoru bude pevná půda pod nohama, vědomí, kdo jsi, proč tu jsi a kam jdeš. Tak dostaneš dobrou základnu pro svá rozhodování: jsi tady proto, aby ses naučil žít jako obraz, zrcadlo Boha, aniž bys chtěl být Bohem samým. Budeš-li se to učit poctivě, budeš-li opravdu hledat Boží království, všechno ostatní ti bude přidáno (Mt 6,33)

To je dobrá nabídka, ne?

Pak dojde k tomu pádu, k jednání s hadem. A přijde kýžené ovoce: člověk mohl poznat i spolurozhodovat, co je dobré a co zlé (Gn 3,5). Stal se nezávislým na síle, která mu připadala uzurpátorská. Tak se mu otevřely oči. Poznal - co? Že je nahý. To je ovoce kýžené autonomie člověka… Autonomie, pane Fromme? Nikoli, to se člověk jen odstřihl od své části, a to své větší a důležitější…

A Bůh? Prochází kosmem a volá na člověka: „Kde jsi“? Bůh volá člověka, jenž měl být jeho zrcadlem, partnerem, skoro bohem, však z jeho bytí i vůle stvořeným, ale nikoli Bohem samým. Tak Bůh plní svou roli v tomto vztahu, když člověk svou roli odmítl hrát. Bůh plní svou roli s láskou. O své stvoření stará, pá se: kde jsi? Hledá, volá, podoben pastýřovi, jemuž se ztratila neposlušná ovečka…

Teprve teď člověk na Boží volání natřikrát odpovídá: „Protože jsem v zahradě uslyšel tvůj hlas, bál jsem se. A protože jsem nahý, ukryl jsem se." Psychologové si všimli, že se tu odehrává klasické schéma lidské sebeanalýzy: je tu základní pocit („bál jsem se“), základní zdůvodnění tohoto pocitu („jsem nahý“) a základní strategie („ukryl jsem se“} - [viz Remeš, Prokop, Nahá žena na střeše, Portál 2004].

To je výsledek jednání s hadem a konzumace ze stromu poznání: člověk se bojí. Bojí se Boha, ale nejen jeho. Bojí se otevřenosti a bezbřehosti života beze smyslu a bez výhledu. Schovává se. Něco bylo porušeno, něco přestalo fungovat. Role člověka byla porušena. Člověk už není obraz Boží, jeho protějšek a partnera, téměř jeho součást, ale nikoli Bůh sám. Ale kdo je člověk, když ne Boží obraz a partner?

Za tou nahotou, již rozpoznal člověk po získání své autonomie, je možné vidět základní, globální pocit ohroženosti „samostatného“ člověka. Člověk, který se odpoutal od své stvořenosti, vidí se nahým. Vysvlékl ze sebe všechny ochrany, spadly z něho ochranné vrstvy bezpečí, jistoty, radosti, pokoje, harmonie… To chtěl?

A tak se člověk ukryl. Před Bohem, možná i před svým partnerem. Možná především před sebou samým. Člověk se stydí a skrývá. Takhle se mu jeho životní příběh (osud, jak člověk často říká) už nelíbí.

Ale pozor! Nahý, bojící se a skrývající člověk přesto nezůstává sám! Hospodin svou roli, svůj záměr nevzdal. Vydává se za člověkem: řečeno jedním obrazem volá a ptá se, kde jsi, člověče? Řečeno jiným obrazem: vydává se za člověkem do jeho kůže, jeho osudu, jeho bytí jako stvoření. Bůh přichází na svět, Otec se vydává za svými dětmi jako svůj Syn…

Kde jsi, člověče? Kam jsi došel ve svém životě? Kam tě dovedly tvé plány, touhy i tvá rozhodnutí? Kde jsi po svých dvaceti, padesáti nebo osmdesáti letech? Jsi tam, kde jsi chtěl být? Nebo někde jinde? Spokojen? Nebo snad ne?

Proto čteš tento příběh, aby ses zastavil, abys sám sobě a snad i Bohu odpověděl, kde jsi. A pak se vydal na další cestu, snad jiným směrem, než byl ten Adamův a Evin po jednání s hadem… Tak jdi, stojí to za to.
Amen.

Říkají-li leckteří naši současníci, že nemají rádi církev, neříkají tím mnoho o své víře nebo svém duchovním životě. Averzí vůči církvi nekřesťané většinou myslí nechuť k protektorským, mentorským a moralistickým projevům církve, navíc s mocenskou a politickou příměsí. Ponechme stranou, do jaké míry je to averze důvodná, zůstaňme u toho, že v odmítavém postoji vůči církvi bývá jen velmi málo odporu proti vlastnímu křesťanství, protože o něm veřejnost mnoho neví, a už vůbec nic proti tomu zvláštnímu rozměru života, jemuž říkáme náboženství nebo spiritualita. Ani o nich člověk mnohdy moc neví, protože spiritualita, není-li vedena nějakým náboženstvím, zůstává většinou tak trochu „ve vzduchu“ nebo „na vodě“ a pomalu vadne a mizí.

Často přiznáváme kajícně, že za tento stav může sama církev, když křesťanství znevěrohodnila řevnivostí křesťanů mezi sebou, mocenskými a majetkovými zájmy a lecčím jiným. Většinou však přitom „církví“ myslíme jinou, než je ta naše nebo vedení církví. O sobě tak moc nepřemýšlíme. A přitom bychom měli, nikoli ovšem proto, abychom se zase káli a káli a …nic. Spíš abychom si uvědomili, že církve ani jejich „vrchnosti“ leckdy nemohou dělat o mnoho víc a jinak, než dělají.

Život víry, náboženství a církve má totiž zvláštní dynamiku. Na počátku je nové zvěstování, vlastně nová myšlenka, nová formulace, nová síla oné spirituality, zpravidla v ústech jednoho člověka nebo malé skupiny. Tak vznikalo židovství na pozadí starých kultů Předního Orientu, podobně buddhismus na pozadí staršího hinduismu i islám na pozadí staršího židovství i křesťanství. Tak vzniklo i křesťanství na pozadí starého dobrého judaismu. Nová zvěst, nové náboženství není většinou něco úplně jiného, převratně nového. Spíše přichází nové vyjádření toho, co již bylo známé nebo tušené, ale nové vyjádření má novou sílu, novou formu a nové důrazy. Křesťanství například toto navazování velmi dobře zná, proto si ponechalo celý ten náročný a těžký balík Starého zákona. Protože co by bylo křesťanství bez židovství?

Ale tím hlavním v náboženství je ona základní, stará myšlenka, poznání a tušení. Dnes tuto základní spiritualitu pomalu objevují i nekřesťané spolu s křesťany: že život je dar, nikoli náhoda, a že dar má svého Dárce. Můžeme říci, že toto je základní zvěst, „nejstručnější evangelium“, společné nejen křesťanům různých vyznání, nýbrž mnoha dalším náboženstvím. Toto základní poznání, jakési „praevangelium“ se nějak projeví, je-li si ho člověk vědom. Projeví se hlubokou, klidnou radostí ze života, vděčností za něj a odpovědností. Na to samozřejmě navazuje nějaká etika osobní i společenská. Pak přichází i nějaká forma obřadu, kult, liturgie, bohoslužba. Celek se dá vyjádřit jedním slovem, také společným téměř všem náboženstvím a spiritualitám: život v lásce - k životu samému, ke všem, kteří byli životem také obdarováni a především k jeho Dárci. Život je pak prostoupen vědomím, že to, co je vidět, není vše, co je, a že není všechno zlato, co se třpytí. Že to nejdůležitější, radost, pokoj, lásku je nutné hledat pod povrchem věcí.

Toto poznání i jeho hledání nazývá člověk spiritualitou. Vím, že nám křesťanům zní takové zjednodušení evangelia okleštěně a nedostatečně. Počítejme však s tím, že tu nejsme sami a že právě toto vědomí daru života, vděčnosti za něj a tušení Dárce máme společné s ostatními, kteří tu jsou spolu s námi. Nakonec se stejně ukáže, že celé křesťanské učení se všemi detaily má právě „jen“ tento jednoduchý základ, který položil jeho Zakladatel.

Totiž, co učil onen „zakladatel“? Učil lidi být pospolu na tomto světě a radovat se z něho bez rozdílu osobní situace, postavení, majetku nebo náboženství. Všichni jsou děti jednoho Otce: chudý i bohatý, sluha i pán, zdravý i nemocný, žid i Samařan, rybář i učitel, směnárník i muž z vedení náboženské obce, čerstvě narozený i z tohoto světa odcházející. Zakladatel křesťanství učil své bratry a sestry žít v pokoře, v radosti, ve vzájemné službě, v porozumění, to vše bez nafoukanosti i bez mindráků. Učil žít i s trápením, aniž by se člověk utrápil, učil žít bez majetku, ale i bez výčitek „osudu“, nebo s majetkem, ale bez výčitek svědomí. A hlavně: učil je vnímavosti pro přítomnost Boží v tomto světě, s vědomím, že, jak jsme již řekli, není všechno to, co je vidět. Učil žít každodennost s Otcem, pak Synem, nakonec Duchem svatým.

Přešlo několik desítek let. A znovu se projevila známá zkušenost víry: to hlavní a nejsilnější z Ježíšova poselství bylo současně i… nejprchavější. To nejdůležitější v životě, totiž Boží přítomnost, je, na rozdíl od viditelných věcí, nejsnazší poztrácet. A s ní i všechnu radost víry, také všechnu odpovědnost, etiku osobní i společenskou. To hlavní a nejsilnější je nejprchavější; tak je tomu ve všech náboženstvích, také v lidských vztazích a kdoví, jestli to neplatí pro celý svět a celý život.

Proto se člověk, lidé, církev, snaží právě to nejhlubší, nejdůležitější - a nejprchavější - nějak uchopit, pojmenovat a obléci do myšlenek, slov, gest i činů. Vzniká učení, dogmatiky, kult a liturgie, etika a morálka. I křesťanská církev to vše chtěla lidem předat, musí je to přece naučit, i kdyby nechtěli, protože to není snadné k pochopení a přitom je to tak důležité. A církev to dělá, jak umí. Podobně jako moudrá matka občas dítěti naplácá, a musí to vzít do ruky také manažersky a ekonomicky, protože nejen slovem Božím život je člověk a k tomu potřebuje autoritu, moc i publicitu…

… pak se to trochu zvrhne, někde se to trochu přežene - a máme tu přesně tu církev, kterou dnešní člověk (leckdy právem) odmítá.

Srovnáme-li učení Ježíšovo s tím, co říkala církev pár desetiletí po něm, vidíme zřetelný rozdíl. Stačí vzít Ježíšova slova ze starších evangelií a slova z dnešní, podstatně mladší epištoly. Dovedeme si představit, že bychom slyšeli dnešní první čtení (Tt 2,1 - 8) v ústech Ježíšových? Že by Ježíš užíval pojem „zdravé učení“, nabádal starší ženy, aby se chovaly důstojně, mladší aby byly cudné, a ty starší (!) aby nepropadaly alkoholismu, že by Ježíš nabádal otroky k poslušnosti pánů?

V ústech Ježíše by to znělo nevěrohodně. Protože Ježíš nezakládal a nebudoval církev. Jeho starostí bylo „jen“ položit lidem před oči onu „staronovou“ myšlenku o blízkém Otci, znovu ji vyslovit, možná vykřiknout s novou silou. Co bude dál, je už na těch, kteří to slyšeli: na učednících raných i pozdějších. Ti nechť potom konají, co rozeznají jako Boží povolání: vytvářejí liturgie, dogmatiky i etiku – jak bude potřebí.

Pozdější církev prý přejala pravidla „lepší“ řecké etiky: střídmost a uvážlivost, mírnost a spravedlivost. Asi tu měl své místo i zápas s pokušením doby; nedůstojnost starších žen, necudnost mladších, nestřídmé pití vína, nestarání se o domácnost vykazují zřetelně známky své doby. To je i náš úkol: nikoli opakovat, že „starší ženy nemají propadat přílišnému pití vína“, nýbrž hledat pokušení své doby. A těm se vzepřít. To je úkol všech, kteří od Ježíše zaslechli „praevangelium“ a nechtějí zůstat na povrchu laciného duchovna, které opět brzy vyprchá.

Žádná etika však nemůže zůstat bez svého základu. Proto jej apoštol připomene i na závěr velmi praktických rad: Boží milost. To je to „praevangelium“. Můžeme se radovat, že je společné křesťanům i ostatním náboženstvím. Právě tato milost Boží přináší spásu, nikoli etika, kult a liturgie.

Tato spása, záchrana, má dvojí rozměr. Ten druhý je onen „eschatologický“, přesahující život. To je spása věčná, „příchod slávy velikého Boha a našeho Spasitele“ (v. 13) . Tady mnoho říci nemůžeme, jen to, že člověk si nese i tuto otázku po věčnosti. Ale možná je dnes důležitější ten první rozměr spásy, velmi pozemský, časný. Záchrana dnes, pomoc v nouzi všedního dne je nám často potřebnější než spása věčná.

Pomocí pro všední den je právě to, co vypadá jako mentorování a moralismus: „zřeknutí se bezbožnosti a světských vášní, život rozumný, spravedlivý a zbožný v tomto věku“ (v. 12) . „Bezbožnost“ jako opak „zbožnosti“ je velké nebezpečí dodnes. Jak vypadá dnešní bezbožnost? Prostě v očích lidských to, co je vidět a slyšet, přehluší a přesvítí to, co je uvnitř. „Světské vášně“ pak nejsou jen příslovečné „víno, ženy a zpěv“; může to být cokoli, co na sebe strhne pozornost: od vlastního zdraví a vizáže po majetek, moc či ctižádost. Na „světských vášních“ není nebezpečná jejich „světskost“, nýbrž jen a jen jejich „vášnivost“: přináší bouři tužeb i nenávistí, závislostí i odporů, všechno to „chci – nechci“, tlak, který bere svobodu.

„Žít rozumně, spravedlivě a zbožně, zříci se bezbožnosti a světských vášní“, zní velmi moralisticky. Kdo nemá rád církev, bude mít v ruce další argument. Ale při hlubším pohledu jsou právě rozumnost, spravedlivost a zbožnost největšími dary Boží milosti. Ne moralismus a mentorování, ne patent na moudrost. „Jen“ nabídka z nejlepšího zdroje – od Dárce života.

Co s touto nabídkou uděláme, je svoboda našeho rozhodnutí, svoboda opravdu nejvyšší.
Amen.

K tomuto textu jako základu kázání mě inspirovala banální příhoda: viděl jsem mateřskou školu. Předškoláčci si hráli za plotem na uzavřeném hřišti, hlídaly je tři učitelky. Všechny děti měly na sobě stejné svrchní oblečení: zelené reflexní vesty s pruhem. Vypadaly jak malí metaři, podporoval to i nápis na zádech vest: „Pražské služby“. Lekl jsem se, děti vypadaly nepoeticky, „herní uniforma“ jim brala vše, co činí houf dětí nádherným. Učitelky si usnadnily náročnou roli při hlídání, možná také s dětmi musely na hřiště přes nějaké ulice a křižovatky. Při hře to ale působilo odpudivě. Vzpomněl jsem si přitom na uniformy všech občanů – od malých dětí po důchodce - za čínské „kulturní revoluce“.

To se ve mně ozvalo volání po pestrosti, rozmanitosti, po svobodném rozvoji dětí i dospělých. Jsme každý jiný a chceme a máme svá specifika rozvíjet. Předešlé půlstoletí uniformovalo, co se dalo, výchovu, vzdělání, kulturu i životní styl. Kdo se nevešel do povoleného koridoru, musel z kola ven.

Dnes prožíváme opak: snažíme se o individualitu, rozvíjíme specifika a snažíme se je zviditelnit. V podnikání uspěje ten, kdo nabízí něco jiného, něco zvláštního. Je třeba být osobitý. U dětí se snažíme jejich individualitu nepotlačovat až do té míry, že dětské „chci“ je rodičům „svatým“ a něco dětem zakazovat či nařizovat znamená potlačovat jejich rozvoj. „Nechci děti k něčemu nutit“, říkají rodiče, když děti v přirozené přelétavosti oznámí, že už nechtějí chodit do kostela, že by raději na tenis. Osobitost, originalita a individualita jsou ceněny jako málo co. Jeden ze stálých reklamních sloganů je „buď sám svůj, buď sám sebou.“

Můžeme si však všimnout, že z druhé strany působí síla opačná: tlak ke stejnosti a uniformitě. Mladší a střední generace si hlídá, aby byla „in“, náš slovník, frazeologie, dokonce i výslovnost podléhají módám. Odkud se vzal obrat „být trendy“? Nakonec i samo úsilí o originalitu je vlastně jednou z nejvýraznějších uniformit, diktovanou pracovním trhem, stálým soubojem na poli společenského uplatnění i potřebou vlastnit nezaměnitelnou „image“.

Dokonce i v křesťanských církvích se objevuje sklon k charakteristické profilaci, potřeba odlišit se od ostatních. A zároveň také kopírování vzorů. Některé církve kráčejí cestou amerických vzorů, jiné cestou jiných, mimonáboženských společností a firem. Dokonce přejímáme cizojazyčnou výslovnost; ono „améén“, jež někdy slýcháme, nepochází z hebrejštiny, nýbrž z amerického „eimén“. Církve, které nejsou profilovány do „svého“ tvaru liturgického či teologického, pokud možno odlišného od ostatních, jsou „na náboženském trhu“ znevýhodněny zdánlivou beztvarostí. „Jak se vaše církev dívá na…“, slýchají představitelé církve od médií. Nemůže-li představitel odpovědět jednotným, uceleným názorem, sklidí podezření, že žijí v církvi, která nic nezastává, nemá názor.

A tak jsme ve dvojím tlaku okolí: společnost se individualizuje, štěpí na „originality“; a vede k tomu jaksi nenápadně i církev a církve. Na druhé straně společnost společnými silami míří k uniformitě, jíž v planetárním měřítku říkáme globalizace, v menším měřítku pak trendy. A vede k tomu nenápadně i církve. Pak se tomu říká ekumenické snahy, případně mezináboženský dialog. Doba je taková, doba si žádá… kdo je ta doba?

Do toho promluví Písmo. Epištola Filipským, zvaná „radostná epištola“, pozoruhodná tím, že je plná vděčnosti, zvláštní „natěšenosti“ na život ve společenství, přestože ji apoštol píše z vězení, epištola, v níž si rádi čteme, rádi z ní citujeme a povzbuzujeme se, skoro jako by bouchla do stolu pěstí: „Buďte stejné mysli, mějte stejnou lásku, buďte jedné duše, jednoho smýšlení.“ Nikoli „buďte podobného smýšlení, snažte se zachovat jednotu alespoň v těch nejdůležitějších věcech, jinak se samozřejmě počítá s vaší pestrostí“. Nikoli „buďte v jednotě rozmanití a v rozmanitosti jednotní“, prostě, natvrdo a přímo: buďte stejné mysli, téže mysli, jedné, téže, stejné duše, jednoho smýšlení. Skoro se chce karikovat: buďte identičtí, přes různé životní zkušenosti, různé výchozí body a startovní čáry, přes hranice kultur, jazyků i generací buďte titíž, uniformní, prostě stejní. Nemějte rozdíly.

To samozřejmě nejde. Každý čtenář řekne: to se myslí jinak, buďte jednotní jako církev, vy, kteří k sobě máte blízko svou vírou, nehádejte se, nedrolte se na menší skupinky podle toho, jak každý trochu jinak poznal a uvěřil. Jenže tím si nepomůžeme. Hlavou nám proběhne ohromné historické dělení a štěpení církví, boje mezi církvemi i církevními skupinami, dokonce války, hluboké, zakořeněné, někdy iracionální averze i nenávisti, jichž jsme dodnes dědicové. Jen se podívejte – ani katolíci s evangelíky se neumějí sejít u jednoho stolu Páně a dělí tak dokonce rodiny, manžele od eucharistie, svátosti oltářní!

A má být jednota! Dokonce „stejnost mysli“! Kde má hranice? V jednom sboru? Nebo alespoň v jedné skupině ve sboru? Nebo v jedné denominaci? Nebo v církvi všech křesťanů, v církvi obecné? Nebo snad – hrůza pomyslet – mezi lidmi vůbec? Copak to jde? Pestrost předpokládáme jako něco samozřejmého i dobrého, však i apoštol Pavel, autor epištoly byl hodně jiný než apoštolové Jakub a Petr. Ani uvnitř jedné církve, dokonce jednoho sboru snad ani nemůže být úplná jednota. To je tvořivé napětí! Jenže proč má potom „tvořivé napětí“ tak často destruktivní účinky? Napětí či různice jsou jen potud tvořivé, pokud se odehrávají pod střechou lásky opravdu bez hranic a opravdu bez podmínek.

Proto ono téměř nereálné vybídnutí „buďte stejné mysli“ začíná takto: „Je-li možno povzbudit v Kristu, je-li možno posílit láskou, je-li jaké společenství Ducha, je-li jaký soucit a slitování…“ Kristus, láska a Duch. Tři veličiny, křesťanům důvěrně známé a přesto pořád nové.

1) Kristus jako jediný garant jednoty. Kristus nikoli podle pojetí naší církve, ani Kristus podle apoštola Pavla, nýbrž Kristus jako Kristus. Kdo to je? Copak existuje nějaký „čistý Kristus“, sterilní od všech lidských příměsí, interpretací a nepochopení? Řekneme tedy Kristus podle Písma. Jenže podle jakého Písma, jakého překladu a jakého porozumění? Moje Bible učí, řekne jeden, ale moje Bible učí něco jiného, povídá druhý. Nakonec nutně dospějeme k porozumění, že buď pravda neexistuje, nebo ji mám já.

2) Proto je tu ta trojice: vedle Krista jako jeho upřesnění je láska. Tolikrát zneužitá, nepochopená, vysmívaná jako romantická veteš má nyní posloužit jako upřesnění, kdo je Kristus! Totiž: to je to hlavní na Kristu, možná jediné. Zde je těžiště Božího odpuštění i spasení, smíření i pokoje, převyšujícího každé pomyšlení. Tady, v lásce bez jakýchkoli podmínek i bez jakýchkoli hranic, bez odstupňování i bez dovolené, v takové lásce je smysl jména „Pomazaný, Mašijah, Mesiáš, Christos, Kristus“. V lásce nepochopitelně široké, tolerantní i statečné, v lásce, která umí někdy dělat neuvěřitelné kompromisy a jinde být neskutečně jednoznačná a ví, kdy co nasadit. V lásce, která nedělí bližší a vzdálenější, košile a kabáty, na bližší evangelíky a vzdálenější katolíky, bližší křesťany a vzdálenější židy.

Kdo však řekne, kde, před kým nebo čím se má tato láska zastavit? Přece není možné milovat třebas hřích! Určitě, ale co je hřích? Porušení Desatera? Vždycky, za všech okolností? Jsou však známé i mezní situace, kdy je nutné lhát, i krádež je někdy potřebná a dobrá, dokonce i zabití! Ač naprosto krajní případy, přece ukazují, že ani porušení Desatera není vždycky jen hřích! Před čím se tedy láska zastaví?

Na vysvětlení přichází třetí z trojice: Duch. Duch, jehož nikdo nevlastní, ale každý může užívat jeho ovoce. Duch, který působí mimo všechny zákony i všechnu lidskou zkušenost. Duch, který vane, odkud a kam chce, na něhož se nelze vymlouvat, nelze se jím ohánět, nelze jej brát jako alibi ani jako rukojmí a přesto se lze nechat jím vést.

Tato trojice ukazuje, kde jsou zdroje jednoty bez hranic, kdo je jejím původcem i garantem. Kristus, jako představitel i nositel lásky i Ducha, láska jako motor života i všeho lidského jednání a rozhodování, Duch jako moc, síla, energie i rozhodčí sporných případů.

Mám za to, že nás dvojverší z dopisu do Filipis vede k novému, dosud nepoznanému obsahu „jednoty“. Vede nás tam, kde opravdu nejsou rozdíly mezi lidmi ani mezi náboženstvími. Žádné hranice. Proto apoštol řekne „dovršte mou radost“. Tento cíl je daleko před námi. Hodně daleko. Ale máme alespoň směr kam a proč jít. A je to dobrý směr, zvlášť v době, kdy jsme sváděni k falešné jednotě i k falešné mnohotvarosti při hledání vlastního místa na slunci.

Je to cesta daleká, ale pro všechny. Cesta možná pro někoho těžko představitelná. Alespoň máme pořád kam jít.
Amen.

Bloudící duch, démon z Lukášova vyprávění, je nám možná dnes bližší než čtenářům před půl stoletím. Tehdy byli čtenáři víc poutáni neprolomitelnou racionalitou, jež nedovolovala přemýšlet o věcech, které nebylo možné uchopit pohledem důkazu a příčinnosti. Bloudící démon byla veličina víc než mýtická, spíš pohádková, ba přímo nepravdivá. Dnešní čtenář je naopak zprávami o neuvěřitelnostech, neprůkaznostech, nových objevech i zázracích obklopován na každém kroku. Počítačové technologie, animace, sci-fi produkce knižní i filmová, také rozvíjející se věda spolu s raketovou informační pohotovostí nás natolik vycvičily, že kdyby seriózní odborný výzkum přinesl a prokázal třebas videonahrávkami existenci démonů, kteří žijí spolu s námi v našich městech, ani by to nikoho neudivilo. Spíš by nás zajímalo, jestli ty potvory neznamenají nějakou hrozbu a ještě víc možná, jestli by nešly nějak šikovně využít – třeba k domácím pracím nebo že nám potají přidávaly nějaká procenta k bankovním kontům.

Věda zatím existenci démonů neprokázala. Nicméně je kolem nás spousta sil, siločar, veličin, které jsou prozkoumány částečně nebo vůbec, my o nich něco víme, ale zdaleka ne vše, které nás někdy těší a jindy trápí. Někdy je původcem těchto vlivů člověk, jindy však za ně může spíš lidské podvědomí, utvářené kdovíkdy v minulosti, někdy se dostane do interakce genetická výbava se situací a vytvoří výbušnou kombinaci, jindy zas něco nastrojí člověk, ale nikdo neví, kdo a proč. Jako počítačové viry: otravují, škodí, kradou čas i peníze, píší je lidé, ale nikdo neví, kteří. O jiných silách, vlivech a souvislostech jen něco tušíme, ale tušíme, že tušíme příliš málo a doufáme, že jednou budeme vědět víc.

V Bibli ale příběh není proto, aby čtenáře informoval o existenci nečistých duchů – cestovatelů. S nimi se počítalo samozřejmě. Že škodí, se vědělo také, zbývala jen otázka, jak se proti nim opevnit.

Jenže tady nás Bible nechá stát na místě. Jak se ochránit? I kdyby nás nezajímal význam textu pro nás dnes, i kdyby nás zajímala pouze novozákonní souvislost, mnoho se nedovíme. V téměř doslovné podobnosti příběh najedeme i v Matoušově evangeliu, jen v trochu jiné souvislosti. Biblisté nás poučí, že vyprávění pochází z pramene Ježíšových výroků, který neznal evangelista Marek, naopak Matouš i Lukáš považovali právě tento Ježíšův výrok za důležitý. Ale v obou evangeliích tato moudrost působí jaksi opuštěně, nejen co do souvislosti v textu, ale i co se týče celého evangelia. Démony Ježíš zná, vymítá je, oni ho obcházejí a pokoušejí, ale Ježíš je k sobě připouští, jen aby se plně solidarizoval s člověkem, aby mu opravdu nic lidského nebylo cizí. A aby je mohl vymítat.

Jenže „našeho“ bloudícího špinavce nikdo nevymítá. Není ani řečeno, co proti němu pomáhá. Jen jsou popsány jeho aktivity. To by mohlo stačit, protože ví-li kupř. programátor, jak funguje počítačový virus, jaké instrukce má v sobě uložené, není už těžké najít proti němu lék. Jenže u bloudícího ducha ani to nestačí.

Především vyšel z člověka dobrovolně. To samo téhle potvoře nasazuje přívětivější tvář: snad ani nebylo třeba ji vyhánět, vymítat, šla sama. Také se nikdo nemůže divit, že, nemajíc kam hlavu složit, hledá, kam se vrtnout. Nelze se ani divit, že když najde vhodné místo, neobydlené, hezky uklizené, očištěné od nánosů špíny z minulých časů, místo skoro jako pokřtěné, obmyté od nepravostí, vykropené a vysvěcené, zkrátka byteček jako klícku, že se ubytuje právě tam. A poněvadž i takový nečistý duch má své kamarády, brachy z mokré čtvrti, pozve je a poskytne i jim přístřeší. A konce toho domu jsou horší začátků…

Jenže v Bibli nenásleduje žádné vysvětlení. Podobenství Ježíš v evangeliu leckdy vykládá, dokonce podobenství srozumitelnější. Ale tady vůbec nic, následuje text úplně o něčem jiném. Dokonce ani Lukáš, který se jinak víc než jeho kolegové evangelisté snaží o chronologii a souvislost, tady má zřetelnou cézuru, skoro jako přestávku před dalším dějstvím.

Příběh není podobenství. Jestli je metaforou nebo hlubokou mystickou zkušeností, záleží na úhlu čtenářova pohledu. Ale ani v souvislosti celé Bible není úplně čitelný jeho záměr, natož v souvislosti naší, čtenářů v jednadvacátém století. Podobnou rozpačitost projevují i leckteré novodobé komentáře, které se příběhu nevěnují buď vůbec, nebo jen velmi málo.

Možná můžeme jít úplně odjinud: dům či byt, odkud vyšel a kam se vrací špinavý duch, je lidská mysl. Ta totiž, ať jakákoli, nemůže zůstat nezabydlena. Potvrzují to zkušenosti psychologů; hledání „ducha“ či boha v nejobecnější podobě patří k základním vlastnostem člověka, psychologové to nazývají „antropologickou konstantou“.

A není prý jedno, jaký duch se v mysli zabydlí. To není řeč o jiných náboženstvích, spíše ještě hlouběji, o způsobu, jak člověk tu antropologickou konstantu nechá rozvíjet. „Každý člověk něco věří“, ale není věřit jako věřit. Polarita pak není konkurenčním bojem různých náboženství, nýbrž přímo otázkou dobrého a zlého. Kdo zabydluje byt mé mysli?

Tak to první, co si beru jako poučení pro sebe: je dobré, abych se ptal, kdo a co zabydluje byt mé mysli. Oč mně v životě jde a proč, kam tím mířím, jaké vidím výhledy a konce, kde beru síly ve slabostech a naději při pádech. Nikoli „které náboženství“, nýbrž které životní hodnoty, co je pro mne důležité.

Bible neochvějně věří, že nejlepším obyvatelem lidské mysli i srdce je Hospodin sám - jako Duch svatý, jako vzkříšený Ježíš. Že je nejvěrnější, nestálejší, nejneprůstřelnější. Že není situace ani životní poloha, kde by tento obyvatel mysli i srdce zklamal, nedostačoval, nepomohl. Že to ukázal ve svém vlastním lidském životě jako Ježíš Kristus a znovu ve vzkříšení, jak to prožili první učedníci. Tohle věří neochvějně Bible a spolu s ní mnoho těch, kteří tohoto obyvatele do své mysli přijali. My je můžeme následovat se vší nadějí i radostí, z celého srdce a ze vší duše.

Tady by mohlo kázání skončit. Jenže do příběhu vstoupí naše současnost se vší nejistotou a relativitou. V dnešní době známe různé duchovní cesty a vidíme kolem sebe i jejich vzájemnou inspiraci. Svět v 21. století zná Ježíše Krista jako jednu důležitou a významnou veličinu mezi mnohými. Jsou i jiná světová náboženství, proudy, hnutí, myšlenkové systémy, různé „-ismy“, „-sofie“ i „-logie“ i jednotliví lidé se svými zkušenostmi, které jsou vždy neopakovatelně individuální. Křesťanské evangelium je sice důležitým tónem v této polyfonii, ale pouze jedním tónem, navíc tónem často velmi nečistě interpretovaným.

V bohaté zkušenosti lidstva si každý musí najít svoji „duchovní“ parketu, svůj existenciální základ, obyvatele svého „duchovního bytu“. Jsme vyučováni v hledání, v poznávání nového, v neuvazování se k jednomu sloupu i v jistém kulturním obžerství. „Duch doby“ nás školí, abychom nikdy nebyli na nikom a na ničem závislí; jsme přece dospělí a máme vlastní rozum!

A tu zaznívá starý hlas evangelia. Nezve zatím přímo ke Kristu. V tom krátkém příběhu o bloudícím špinavci zní varování, kupodivu však ne před nečistým duchem, nýbrž před prázdným bytem. Před prázdným srdcem, které hledá, touží, ptá se, je zvědavé. Před srdcem zvědavě obhlížejícím i mlsajícím -ismy, -sofie i -logie, tedy před bytem, který nemá obyvatele a měl by jej přitom tak rád…

Čtu tady velmi věcné upozornění, že nestačí a nelze ze svého rozhodnutí a píle vyčistit prostor, tedy mysl a svědomí. Že nestačí ke kvalitě života chtít být dobrý, čistý, správný, dokonalý. Je potřebí přijmout dobrého nového obyvatele. Je třeba přijmout vzácného hosta, Ducha pravdy. Není správné nejprve a jen čistit a malovat, to by se byt naší mysli zalíbil špinavci. Spíš obrátit pořadí: pozvat do mysli a srdce toho pravého obyvatele. A on už si uklidí sám.

Ano, to je dobrá metafora: nebudu uklízet sám svou mysl, nebudu chtít být „napravit se sám“, protože bych jen připravil byteček pro sedm bratrů z mokré čtvrti. Spíš otevřu dveře, aby mohl vejít ten pravý. Ostatně neotevřu dveře pro každého, nýbrž pozvu toho, koho považuji za pravého hosta. Ježíš Kristus se nevlamuje do dveří jako inkvizitor.

Ale tím je si Bible také jista: kdo ho pozve, toho On navštíví. To čteme ve vyprávění mezi řádky, ale této výpovědi je plná Bible, Starý i Nový zákon: jestliže kdo pozve Ducha svatého do svého srdce, toho on nepochybně navštíví.
Amen.

Dnešní neděle otvírá adventní období. Vánoční svátky se rozšiřují o čtyři týdny, v nichž by měla znít radost, protože se narodí Spasitel. Vánoce nejsou svátky jen rodiny a dětí, ale každého křesťana.

Jenže advent v sobě skrývá i jistý osten. Tato myšlenka může vzbudit rozpaky: cožpak kazatel musí všude hledat ostny? Cožpak se nemůžeme jednou radovat bez ostnů, komplikací a zákrut? Cožpak evangeličtí kazatelé musí všude hledat nějaké problémy, dávajíce najevo, jak jsou myšlenkově bohatí a složití? Jenže na myšlenku nepřišel kazatel. Přinesla ji do mládeže jedna dívka, přemýšlivá a upřímná, a shrnula tak myšlenky mnohých. Kazatel slyšel podobné od evangelíků i od oněch přejných přátel okolo. Advent v sobě opravdu skrývá osten. A nejde nyní o ten vykřičený osten komerčního pojetí adventu, nákupního, reklamního a úvěrového bláznění. Kdo nechce, nemusí, nákupním horečkám se může vyhnout, kdo se jim vyhnout chce. Komerční pojetí není hlavní osten adventu! Totiž, onen osten se netýká pouze adventu, nýbrž celého křesťanství. Advent je ovšem prvním ohlašovatelem a nositelem.

Křesťanství je jedno ze tří velkých světových „abrahamovských“ náboženství, jedno ze dvou „biblických“. Jaké je hlavní specifikum křesťanství, čím se liší od jiných? Jak vzniklo a podle čeho se jmenuje? Co je odlišuje od staršího židovství? Čí že příchod oslavujeme v adventu?

Tím ostnem je Ježíš Kristus. Jako by se dodnes potvrzovalo, co bylo od počátku: „neměli místa v hospodě“ (Luk 2,7 kralický překlad). Ježíš jim byl ostnem. Herodesovi, farizeům, zákoníkům, zbožným – byl ostnem, jeho nejbližším, učedníkům také, pozdějším kazatelům, biskupům, farářům, církevním otcům i otcům církve také. Vadil Kaifášovi, Herodovi i Pilátovi, nakonec úplně všem. Nevešel se do jejich náboženství a filosofie, do jejich etiky i estetiky, nevešel se do jejich srdce. Neměli místa… A tak to zůstalo dodnes.

Jak to? Jen se podívejme: nekřesťané, kteří se nehlásí k žádné církvi, většinou věří v Boha, jak sami říkají. Nazývají ho „Něco“, „Absolutno“ nebo prostě „Bůh“. Ctí křesťanskou etiku, ať ji dodržují nebo ne, vědí, že je správná a nechtějí být za ateisty. Zkrátka: Bůh ano, ale Ježíš Kristus? Kdo je to?

A křesťané, členové církví? Věří v Boha, modlí se k němu, jsou schopni o něm přemýšlet i mluvit. Ale Ježíš Kristus? Kdo je to? Kdo se k němu modlí, přemýšlí o něm, kdo jej nezbytně potřebuje pro své vyznání víry? Kolik lidí, starších i mladších přiznalo, že nemají s Ježíšem Kristem zásadní věroučný problém, jen by jim příliš nescházel, kdyby ho nebylo! Od kolika lidí jsem slyšel, že trojiční učení jim nevadí nějakou teologickou složitostí ani nepohoršuje starožitností, ale že je jim nějak zbytné…

Ta dívka v mládeži řekla: „Modlit se k Synu se mi nějak příčí. Nejsem v tom sama, v souvislosti s Kristem se víc lidí cítí rozporuplně. Možná i to je příčinou, proč se někdo ve Francii soudí proto, že ve třídě visí na stěně krucifix. Přitom Ježíš za to nemůže. Jeho příběh je velmi silný, jinak by tu křesťanství nebylo. Pomalu k němu hledám cestu. Musím se ale zbavit toho balastu, který je na Ježíše nabalený. Co všechno do něj lidé vložili, co všechno do něj lidé promítli! Miminko v jesličkách, muž s namalovaným srdcem na hrudi, implikující tu podezřelou univerzální lásku, přísná postava s rozpřaženými pažemi nebo krvácející člověk umírající na kříži a mnoho jiných představ.“

Ježíš se zkrátka dočkal toho, čeho se dočká každá postava legendarizovaná, mýtizovaná a folklorizovaná: řady pověr, zneužití a nevkusu. I Jan Hus vypadá na obrazech a v životopisných legendách jinak, než prý vypadal ve skutečnosti, natož Jan Nepomucký, prorok Muhammad nebo Gautama Sidhárta. Že si lidé do světců i náboženských postav promítají vlastní tvořivost, nesplněné sny i ideje o tom, co by být mělo a co je dobré, je samozřejmé. Ježíš Kristus byl také v dějinách mnohokrát zneužit a ještě častěji nepochopen. Že se mu dostalo téhož ctného i nectného zacházení, jako by byl světec – ač nebyl, jako by byl postavou z náboženské legendy – ač nebyl, není jeho vina.

Ale ani to není ten hlavní osten Ježíšův. Protože i když si odmyslíme všechen balast, jehož se mu dostal v dějinách, když opustíme všechny fantazie i sebeprojekce, pořád pro Ježíše „nebude místa v hospodě“.

Ježíš nás totiž především ruší v naší zbožnosti. Možná ten hlavní osten je právě to, že není světec ani postava ze svatopisecké legendy. Možná proto je oblíbenější Jan Hus, Jan Nepomucký, Maria, archanděl Gabriel, v novější době pak Muhammad nebo Gautama Sidhárta. Ježíš není světec ani postava z náboženské legendy. Kdyby byl, měli bychom ho kam zařadit. Se světci to umíme, s Gabrielem taky. Ale kdo je Ježíš?

Odpovíme „Syn Boží“ a máme divné představy o zázračném narození, o Marii a o Duchu svatém. Vždyť se to tak píše v Písmu! Odpovíme „Spasitel“ a chceme uchopit představu o omytí hříchu krví Kristovou, případně o ospravedlnění pouhou vírou, až zjistíme, že nemáme vůbec žádnou představu. Odpovíme „vtělený Bůh“ a dostaneme se na mez nepochopitelna a neuchopitelna.

Tak kdo je Ježíš Kristus, aby pro něj bylo místo v naší „hospodě“? Aby se mohla stát křesťankou ta dívka z mládeže, aby jej mohla přijmout poté, co se podaří rozpustit nános, který jí působí husí kůži? Ježíš Kristus Boží Syn, Spasitel, vtělený Bůh, v Betlémě narozený, učící, uzdravující, z mrtvých křísící, zrazený, zbitý, ukřižovaný, v hrobu ležící a hlavně Vzkříšený – jistě, vše podle Písem, nemáme s tím problém, kdyby nebylo toho folklóru a lidových historických kontextů. Ale teď doopravdy, kdo je pro nás Ježíš Kristus?

Jen jedno jediné: Bůh mezi námi. Bůh, totiž ono „Něco, Někdo“ také „Absolutno“, je na této zemi, vydaný tělesnosti, lidskosti, lidským smyslům i spekulacím, folklóru i sebeprojekcím. To je Ježíš Kristus.

Příběh o Ježíši Kristu říká: Bůh, totiž ten, jehož nepoznáš smysly ani výpočty, pouze vírou, není jen „na nebesích“ nebo „v duchovnu“. Vánoční část „vyprávěné dogmatiky“, totiž příběhu o Ježíšovi, říká, že Bůh není jen v neuchopitelné spiritualitě, nýbrž také v praktickém životě. Je přítomný ve tvém ranním vaření kafe stejně jako při tvé modlitbě, jen si to méně uvědomuješ. Vánoční příběh říká, že Ježíš není světcem ani postavou náboženské legendy, to z něj jen udělali.

Ježíš přináší průlom do všech pojetí náboženství. Bůh už není nadpřirozená bytost, není tím „konstruktem“ v podobě dobromyslného „pámbíčka“ ani stejně konstruovaným Soudcem a trestajícím vykonavatelem spravedlnosti. Bůh je vpravdě součást našeho života, ve své lásce, v porozumění, v odpuštění, aniž by tím ztratil něco ze své moci, a aniž by tím soud nad lidským zlem přestal být soudem.

Modlit se „Pane Ježíši Kriste“ znamená říkat: „Bože, který jsi láska sama, který jsi tak blízko, že blíž už nelze, Bože, jemuž v modlitbě nemusím sáhodlouze vyprávět o svých starostech i přáních, Bože, který zná život na zemi jako žádný jiný Bůh ani světec, to k tobě se modlím.“

Že to bez Krista jde také? Že i ve Starém zákoně chodí Bůh se svým lidem, provází je jako sloup oblakový a ohnivý? Vidím tu rozdíl: ve Starém zákoně Bůh nemá tělo. Já však tělo mám a Bůh v těle je mně bližší. Proto přišel, proto slavíme advent a Vánoce.

A současně právě to je ten Ježíšův osten, osten adventu: protože Bůh v těle, Bůh s tělem, co je to za boha? „Na světě byl, do svého vlastního přišel, ale jeho vlastní ho nepřijali.“ (J 1,10n). Právě proto „neměli místa“ tenkrát, právě proto pro něho možná nemáme dnes místo my. Bůh pro všední den, nelegendarizovaný, nemýtizovaný, ne světec, ne náboženská legenda, Bůh - stálý základ všedního dne, prožitků právě tak duchovních jako tělesných. Bůh, přítomnější než naši nejbližší, aktuálnější než internet, to je Ježíš Kristus.

Tak může být naším úkolem letošního adventu nové promyšlení, kdo je Ježíš Kristus, kdo není, co přináší naší víře a co nikoliv. Těžší bude asi úklid, kdo Ježíš není. Ale na konci úklidu čeká odměna – v uklizeném srdci se možná něco objeví…

A té přemýšlivé dívce z mládeže můžeme být vděční, že nám znovu postavila před oči nejdůležitější skutečnost naší, křesťanské víry.
Amen.