Závěr roku 2011 byl poznamenán úmrtím prvního polistopadového československého a prvního českého prezidenta, myslitele, dramatika Václava Havla. Asi největším symbolem tohoto odchodu podle názvu i obsahu byla jeho hra „Odcházení“.

Kdo tady odchází? Nejen hlavní postava, bezpochyby autobiografická. Ve filmu i ve skutečnosti však odchází nejen Václav Havel. Odchází i celá jedna generace, odchází i jedna epocha. Nová doba se rychle mění, odešlo mnoho starých hodnot a nastupují jiné. Odchází staré technologie, vytlačovány jinými, odchází způsoby trávení volného času, odchází jeden druh humoru, nějaké výtvarné postupy, na to jsme zvyklí, ale tento proces je jednak stále rychlejší a zdá se, že i zásadnější. Něco prostě odchází.

Ale cožpak to není normální? Pravda, i „odcházení“ probíhá v nepravidelném zrychlování a zpomalování, jak běží lidské vnímání. Nic však není nastálo, nic na tomto světě nenese pečeť trvalé podstaty.

Kaz 1,2 Pomíjivost, samá pomíjivost, řekl Kazatel, pomíjivost, samá pomíjivost, všechno pomíjí. 3 Jaký užitek má člověk ze všeho svého pachtění, z toho, jak se pod sluncem pachtí? 4 Pokolení odchází, pokolení přichází, ale země stále trvá. 5 Slunce vychází, slunce zapadá a dychtivě tíhne k místu, odkud opět vzejde. 6 Vítr spěje k jihu, stáčí se k severu, točí se, točí, spěje dál, až se zas oklikou vrátí. 7 Všechny řeky spějí do moře, a moře se nepřeplní; do místa, z něhož vytékají, se zase vracejí k novému koloběhu. 8 Všechny věci jsou tak únavné, že se to ani nedá vypovědět; nenasytí se oko viděním, nenaplní se ucho slyšením. 9 Co se dálo, bude se dít zase, a co se dělalo, bude se znovu dělat; pod sluncem není nic nového. 10 Je něco, o čem lze říci: Hleď, to je cosi nového? I to bylo v dávných dobách, které byly před námi.

Smutné? Proč? Pomíjivost přece v sobě nenese automaticky punc nesmyslnosti! Věci mohou mít svůj pevný, dobrý i krásný význam, účel, i když nejsou trvalé! I kniha Kazatel, velká biblická, starozákonní deklarace pomíjivosti tento motiv zná; však tvoří druhé nejvýznamnější sdělení celé knihy. Vše je pomíjivé, ale stojí za to, je to Boží dar, s ním sluší dobře zacházet, ve vděčnosti a odpovědnosti. Tak i s časem, nejpomíjivější skutečností ze všech pomíjivých, s tím, který nejrychleji ze všeho odchází.

Kaz 5,12 Je zlý neduh, který jsem pod sluncem viděl: vlastníkovi je ke zlému bohatství, jež střeží. 13 Po úmorné lopotě může o bohatství přijít a syn, jehož zplodil, stojí s prázdnou rukou. 14 Jako vyšel z života své matky, nahý zase odchází, jak přišel, a za svoje pachtění si nic neodnese, ani co by se do ruky vešlo. 15 A také to je zlý neduh: Každý odejde, jak přišel; jaký užitek má z toho, že se pachtil a honil vítr? 16 Nadto po všechny dny jídal ve tmě, a takového hoře, nemoci a hněvu! 17 Hle, co jsem shledal: Je dobré a pěkné, aby člověk jedl a pil a měl se dobře při veškerém klopotném pachtění pod sluncem v časných dnech života, které mu dal Bůh, neboť to je jeho podíl. 18 Tak je tomu s každým člověkem; to, že mu Bůh dal bohatství a poklady i možnost užívat jich, brát svůj podíl a radovat se při svém pachtění, je dar Boží. 19 Ten totiž příliš nemyslí na dny svého života, protože Bůh oblažuje jeho srdce radostí.

Zdá se, že pomíjivost si uvědomuje čím dál víc celé lidstvo. Ale i ono prochází jakýmsi zmoudřením, dej Pán! Po staletí se pomíjivosti světa ve vědomí člověka dostávalo průchodu ve strachu z konce světa, v apokalyptických obrazech hrůz, před nimiž se člověk buď nezachrání, nebo snad ano… Konec světa přicházel jako soud nad světem, jako ukončení nepodařeného „experimentu stvoření“. Jak se píše v jedné knížce, „… sestoupí stařík Pánbůh a ve dveřích světa zachřestí klíči se slovy: ‚pánové, zavírá se‘…“

Konec světa jako jediný způsob, jímž dostávalo průchod vědomí nesmrtelnosti, byl na konci dvacátého století nahrazen lhostejností. „Je nám to jedno, užijme si to tu. A jestli přijde konec, jakože přijde, ať je to aspoň legrace, ať to stálo za to“. Konec světa, ano, ale nás to nezajímá, protože s tím stejně nic nenaděláme. Nejsme schopni bojovat ani proti osudu, ani proti silám přírody, ani proti globální ekonomické moci, drancující životní prostředí i naše peněženky, nejsme schopni bojovat dokonce ani proti vlastní chamtivosti, totiž vlastnímu strachu, že si nestačíme užít, že na to nebudeme mít.

Celé dvacáté století se ozývá z různých stran představa konce světa, nemohou za to jen svědkové Jehovovi, ani Sibyla ani starý Nostradamus.

Ale i tento postmoderní „ponáspotopismus“, provázený spotřebou, užíváním si a zábavou, doznívá a odchází. V poslední době se ozvali čtenáři starých mayských kalendářů s rokem 2012, to je ten dnešní. A ejhle, nové pojetí! Už nikoli katastrofy a konec a zmar, už nikoli „po nás potopa“, nyní přichází nová idea: nebude konec světa, nýbrž konec jedné epochy a začátek epochy nové, duchovní, spirituální. Přelom přinese něco zvnějšku, z hloubek kosmické energie, ale jen něco, další musí dodat člověk a celé lidstvo. To je – po pouhé úzkosti z konce, posléze řešené operetním optimismem, velký pokrok, snad ne právě špatným směrem!

Když se učedníci, první církev, museli rozloučit se svým milovaným Pánem, se svým idolem i vzorem, průmětem všech svých existenčních i existenciálních nadějí, se svým výhledem za hranice všedních i svátečních dnů, dostávají poučení a nový slib – slib Ducha svatého a druhého příchodu Krista. Po smutku, bolesti a strachu tak přišla naděje: něco přijde „zvnějšku“. Nový zákon samozřejmě neřekne „z hloubek kosmické energie“, nýbrž „z daru Otce, Stvořitele“:

Sk 1,6 Ti, kteří byli s ním, se ho ptali: „Pane, už v tomto čase chceš obnovit království pro Izrael?“ 7 Řekl jim: „Není vaše věc znát čas a lhůtu, kterou si Otec ponechal ve své moci; 8 ale dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země.“ 9 Po těch slovech byl před jejich zraky vzat vzhůru a oblak jim ho zastřel. 10 A když upřeně hleděli k nebi za ním, jak odchází, hle, stáli vedle nich dva muži v bílém rouchu 11 a řekli: „Muži z Galileje, co tu stojíte a hledíte k nebi? Tento Ježíš, který byl od vás vzat do nebe, znovu přijde právě tak, jak jste ho viděli odcházet.“

To hlavní k proměně přijde a) nečekaně, nevypočitatelně, proto nic nevypočítávejte. Ani podle mayských, ani podle jiných kalendářů, rovnic či úkazů. Není to vaše věc. To hlavní k proměně však přijde také b) zvnějšku, z daru, bez lidské zásluhy i viny, bez přičinění. Jen Bůh ví – a my se můžeme jen spolehnout. Ale uděláme to rádi, protože Hospodinu, Pánu vesmíru i téhle planety věříme; vždyť je láska sama! Pravda, láska, ale nikoli opičí, odpuštění, ale nikoli změkčilost, ale přece jen láska, kdy to dobré pro člověka je nejvyšším cílem.

Jistě i v takové lásce musí leccos zaniknout, být zničeno! I ve mně samotném musí být spálena všechna nedůvěra, všechna svévole, všechna emancipace, kterou se moje ego toužilo vydobýt.

2Pt 3,10 Den Páně přijde jako přichází zloděj. Tehdy nebesa s rachotem zaniknou, vesmír se žárem roztaví a země se všemi lidskými činy bude postavena před soud. 11 Když tedy se toto vše rozplyne, jak svatě a zbožně musíte žít vy, 12 kteří dychtivě očekáváte příchod Božího dne! V něm se nebesa roztaví v ohni a živly se rozpustí žárem. 13 Podle jeho slibu čekáme nové nebe a novou zemi, ve kterých přebývá spravedlnost. 14 Proto, milovaní, očekáváte-li takové věci, snažte se, abyste byli čistí a bez poskvrny a mohli ten den očekávat beze strachu před Božím soudem.

I když to hlavní k proměně přijde zvnějšku, měl by člověk trochu pomoci: sobě, ale tím i samotnému Spasiteli. Jak – o tom bylo včerejší kázání Bena Rolla, a bylo jasné, že to je otázka na celý život. Jen nepropást ten příhodný, ale pomíjivý čas k hledání toho, co znamená „život v Kristu“!

„Očekáváte-li takové věci“? Ale jistě, že očekáváme! Jen jsme si nebyli jisti, jak to bude vypadat, to však nejsme ani nyní. Také jsme nevěděli, kdy to přijde, ani to nevíme ani teď. Také přiznáváme, jsme si nebyli jisti, jestli ten konec nebo přelom bude opravdu z daru Božího nebo z trestu nebo jen jako výslednice chování člověka ke stvoření. Nu, jisti si nejsme ani nyní, ale tušíme: že naše země se všemi lidskými činy bude postavena před soud. Tohle je totiž to nejvážnější a také nejuvěřitelnější. Dokonce je to logické, skoro samozřejmé – a přitom je to na celé zprávě nejdůležitější!

Slyšíte? Že „nebesa s rachotem zaniknou a vesmír se žárem roztaví“ přesně nevíme, ale nic s tím nenaděláme. Ale že „země se všemi lidskými činy bude postavena před soud“ – nu, s tím také nic nenaděláme, a přece: „snažte se, abyste byli čistí a bez poskvrny a mohli ten den očekávat beze strachu před Božím soudem.“

Ale to není nic o strašení ani jen o morálce! Protože ta „čistota bez poskvrny“ se vůbec netýká jen rukou, ani jen úst, ale – možná nejvíc – naší mysli, protože odtud vychází slova i činy.

Ř 13,11 Víte přece, co znamená tento čas: už nastala hodina, abyste procitli ze spánku; vždyť nyní je nám spása blíže, než byla tenkrát, když jsme uvěřili. 12 Noc pokročila, den se přiblížil. Odložme proto skutky tmy a oblecme se ve zbroj světla. 13 Žijme řádně jako za denního světla: ne v hýření a opilství, v nemravnosti a bezuzdnostech, ne ve sváru a závisti, 14 nýbrž oblecte se v Pána Ježíše Krista a nevyhovujte svým sklonům, abyste nepropadali vášním.

Odchází starý rok, odchází leckteré hodnoty, odchází události, odchází mnohé z toho, co jsme cenili a vysoko vážili. Odchází také mnohé z toho, čeho jsme se báli. Přichází - co vlastně? Mnohé, co netušíme. Ale přichází onen den „jako zloděj v noci“, vlastně přichází možnost, naplno si jej uvědomit. Nikoli jako motiv hrůzy, nýbrž jako Boží dar, abychom stihli, co stihnout máme.

Kaz 5,17 … Je dobré a pěkné, aby člověk jedl a pil a měl se dobře při veškerém klopotném pachtění pod sluncem v časných dnech života, které mu dal Bůh, neboť to je jeho podíl. 18 Tak je tomu s každým člověkem; to, že mu Bůh dal bohatství a poklady i možnost užívat jich, brát svůj podíl a radovat se při svém pachtění, je dar Boží. 19 Ten totiž příliš nemyslí na dny svého života, protože Bůh oblažuje jeho srdce radostí.

Proto v novém roce jezme a pijme, berme radosti i poklady z daru Božích, to vše s gustem a s chutí, se vší skromností a odpovědností. Především však s vědomím, že jíme, pijeme, radujeme se a odpočíváme, bavíme i užíváme si jen a jen proto, abychom měli síly a čas k poznání toho, co je „život v Kristu“, co je být „čistý a bez poskvrny“, co jsou „skutky tmy“ a co „zbroj světla“. Protože o nic jiného v novém roce nepůjde, jako ani nikdy jindy. Jen o to jde, poznat, co je život v Kristu, co jsou skutky tmy a co zbroj světla.
Amen.

Při pravidelném setkání starší generace ve středu odpoledne čteme již od září druhou knihu Tóry, Exodus. Název napovídá obsah: vyjití, odchod Izraele z Egypta, tedy vyjití z otroctví do svobody. Pro židovství, staršího bratra křesťanství, je to nejdůležitější událost z celé Bible: teprve od chvíle, kdy je člověk svobodný, může se nazývat člověkem. Co je svoboda, lámou si hlavu filosofové i druzí od nepaměti a nejsou hotovi dodnes. Nejčastěji se svoboda chápe jako možnost člověka, dělat, co chce. Pak člověk dělá, co vidí jako dobré – pro sebe, pro své blízké, pro další. Otázka svobody pak stojí v těsné blízkosti otázky, co je dobré a co zlé, protože nikdo nechce nic zlého, alespoň pro sebe. I satanista, který vyznává zlo jako program, soudí, že zlo je pro něho dobré, vlastně i on, podle svého, touží po dobrém. I žhář, vrah, terorista nebo sebevrah myslí na dobré, alespoň pro sebe, nebo své nejbližší. Dobré může být i „nejmenší zlo“, svoboda pak je možnost dělat „minimalizované zlo“.

Svoboda však může mít hodně různý obsah. Můžeme například přemýšlet o svobodě od něčeho nebo o svobodě k něčemu. Můžeme přemýšlet, jestli ve svobodě jde opravdu o to, být ve všem, vždycky a ode všeho nezávislý, samostatný, jestli je to vůbec možné a také zda je to správné. Protože uvnitř nás dříme a doutná mnohá vnitřní nesvoboda, o níž většinou nevíme, neuvědomujeme si ji. Navíc na světě nejsme sami a sami být nechceme. A je-li vedle nás, v nejtěsnější blízkosti i v největší vzdálenosti cokoliv, nejsme už úplně samostatní a nezávislí, jsme spojeni tisícem vztahů, souvislostí i – chtě nechtě – závislostí. Pak se svoboda jako nezávislost, možnost dělat, co chci, stává iluzí. Možná svoboda vůbec neznamená nezávislost a samostatnost!

Kniha Exodus došla nyní do chvíle, kdy Izrael na cestě z nesvobody do svobody přechází přes moře. Známý příběh, vyprávěný už v Bibli mnohokrát, i později často ilustrovaný, filmovaný, i anekdoty o něm jsou. Jako první čtení jsme jej slyšeli v podobě vyprávění, základem kázání je verš z následující kapitoly, kde je stejný příběh zachycen jako bohoslužebná píseň, žalm.

V obou textech najdeme jednu zvláštní myšlenku. Ve vyprávění ji čtenář ještě unese, ale v písni zrovna praští do očí. Zkusme ji přiblížit.

Když Izrael odchází z Egypta, přechází moře. To má zřetelnou symboliku: moře je prostor, v němž žijí démoni, zlé síly, obludy, zkrátka potvory všeho druhu. Ponechme stranou vlastní krásné zkušenosti z dovolené u Jadranu nebo Baltu, nám je tam krásně, ale starověký Izraelec se moře bál, protože dobový obraz světa mu říkal, že moře je vlastně peklo. Od moře raději dál.

Přechod přes moře je tedy napřed výzvou a hrozbou, posléze důkazem Boží přítomnosti, lásky a moci: moře se rozestoupilo nebo na určitou dobu vyschlo a umožnilo Izraelcům projít. Pak se zase zavřelo, zalilo a přikrylo Egypťany. Jedněm pomohlo, druhým uškodilo. Egypťané byli zlí, Izraelci dobří. Otrokáři byli potrestáni, otroci osvobozeni. Nebo můžeme situaci vidět jinak: Bůh Hospodin pomohl svým podle pravidla „bližší košile než kabát“, ale doplatili na to vzdálenější, „pohanští“ Egypťané. Co bylo pro Izrael požehnáním, pro Egypťany znamenalo tisíce zmařených životů.

Je nutné, aby radost jednoho přinášela pohromu druhému? Že byli Egypťané otrokáři a Izraelci ti zotročení? Pomáhá Hospodin vždy zotročeným? Pro Izraelce dobro, pro Egypt zlo. Otázka dobra a zla tak stojí znovu v blízkosti otázky svobody obou protihráčů, Izraele a Egypta.

Ještě provokativněji zní tato otázka v následující písni o vítězství Hospodinově, z níž je i základ kázání: „Kdo je mezi bohy jako ty, Hospodine? Kdo je jako ty, tak velkolepý ve svatosti, hrozný v chvályhodných skutcích, konající divy?“ (Ex 15:11) Kralický překlad ještě výrazněji: „Kdo jest tak, jako ty, velebný v svatosti, hrozný v chvalách, činící divy?“ Podobným směrem ukazuje i jeden žalm: „Strašný je Bůh v kruhu svatých, nesmírný, budící bázeň ve všech kolem sebe“, kralický překlad: „Bůh i v shromáždění svatých strašlivý jest náramně, a hrozný nade všecky vůkol něho“ (Ž 89,8).

Slyšíme dobře: Bůh hrozný, budící bázeň, ale i děs, působící riskantní situace, to vše navíc uprostřed toho, co je, může a má být oslavováno, opěvováno, velebeno. „Hrozné chvály“, „strašné skutky nutící pochvalně zpívat“; jak pomíchané, spojující nespojitelné! Když našinec řekne „bylo to strašně krásné“, neuvědomuje si, jaký protimluv vyslovil, ale tady nejde o kouzlo nechtěného. Znovu se otvírá myšlenka, co je vlastně dobré a co zlé, co chvályhodné a co budící hrůzu, to vše na pozadí cesty ke svobodě. Je snad Bůh sám takto neprůhledný nebo snad pomíchaný?

Není, řekneme. Ale není to tak jednoduché. Moře, řekli jsme, je starověké peklo, kde vznikají a žijí zrůdy a obludy, domov zla. Když jde o to, zachránit blízké Izraelce, moře svou sílu ztratí a lidu Hospodinovu neuškodí. Ale hned poté „Mojžíš vztáhl ruku nad moře, a když nastávalo jitro, moře opět nabylo své moci. Egypťané utíkali proti němu a Hospodin je vehnal doprostřed moře“ (Ex 14,27). Moře, tedy koncentrované, ztělesněné zlo, domov zla, opět nabylo moci, když se to hodilo. Tedy Hospodin pracuje i se zlem, může pracovat i s nemocí, smrtí, přírodními katastrofami. Tak to určitě mohli vidět Egypťané po oněch deseti egyptských ranách a po hromadném utonutí v Rudém moři. A může-li Bůh Bible pracovat i s těmito zly, může pracovat i s jinými, třeba s lidským hněvem, se strachem, s touhou po pomstě a podobným neřádstvem. Není snad Bůh divně neprůhledný nebo pomíchaný?

To není nadsázka, tak to vidí mnozí a jejich mnohem víc než křesťanů, alespoň u nás. Vytvořili si svou představu Boha, do níž se neprůhledný biblický Hospodin, Bůh Starého a Nového zákona, nevejde. Pak říkají, že v něho nevěří nebo že není. A dodejme, že správně v něho nevěří; věřili by ve svou představu, tedy v boha – lidský výtvor, tedy, biblicky řečeno, v modlu.

Ale nevzdávejme to a pokusme se Bibli a biblickému Bohu porozumět. Možná nás Bible vede na ještě úplně jinou cestu, k novému pochopení dobrého a zlého a také k novému pochopení svobody.

Tedy znovu: co je dobré? To, co já zvolím jako dobré? Pro koho, pro sebe a jen pro sebe, nebo pro úzký kruh nejbližších? Nebo pro širší kruh? Jak široký? Vejdou se tam jen moji „Izraelci“, nebo i všichni „Egypťané“? Zlé je být nemocný, nebo když tě vyhodí z práce. Když ti odejde někdo blízký. Ale kolik z nás poznalo i uprostřed velkého zla něco cenného, že přes zlou situaci se ukázala jiná její tvář? Zlé je, když se utopí ten, koho jsi měl rád. Utopí-li se však ten, kdo ti ukládal o život, je to pro tebe dobré. Ale pro něho a jeho blízké je to zlé.

Znamená to snad, že není dobré a zlé? Nikoli, znamená to, že my lidé nevíme, co je dobré a co zlé. Prožíváme vhodné a nevhodné, příjemné a nepříjemné, rozkošné a bolestné. Ale Jen Bůh ví, co je v nejhlubší hloubce opravdu dobré a co zlé, už od počátku Bůh viděl, že to bylo dobré (Gn 1). U Boha je jednoznačně, definitivně a zřetelně odděleno dobré od zlého, ale mnohdy velmi rozdílně od našich představ a pocitů.

Pak člověk nemá jinou možnost, než jedinou, velmi zvláštní, na první pohled nemožnou a pohoršlivou. Možnost, totiž úkol opustit vlastní představu dobrého a zlého, příjemného a nepříjemného, chtěného a odmítaného. A začít na zelené louce, zbavené vlastních zvyků, tužeb a strachů. Znamená to dlouhé, celoživotní úsilí pochopit, kudy běží život, můj život i život jako takový. Znamená to vzdát se mnoha vlastních rozhodnutí a závěrů a otevřenost vůči nepochopitelnému. Znamená to obrovskou pokoru. Takovou, již projevil Ukřižovaný, když volá „Bože můj, proč jsi mě opustil“ a „Odpusť jim, neboť nevědí, co dělají“. Znamená to přijmout a pak pochopit Boží vůli.

A právě to je pravá svoboda. Nejen svoboda od diktatur a utlačovatelů, nýbrž svoboda od vnitřních diktátorů a utlačovatelů, kteří člověka směrují, našeptávají mu a vedou ho, tu zjevně, tu naprosto skrytě, podprahově. To je pravá svoboda: pochopit, že největším utlačovatelem je člověku on sám.

Izrael toto na cestě z Egypta nepochopil. Bylo dobré, že mohl odejít z otroctví, ale ve chvíli, kdy se před ním otevřel pohled na moře a za sebou uviděl vojáky, začalo ho to tam táhnout zpátky. Vyšel do svobody a nesl si své otroctví s sebou. Proto mu cesta trvala čtyřicet let a vedla pouští.

Nedá se říci, že by se to během čtyřiceti let Boží lid úplně naučil. Důkazem jsou další biblické příběhy i současní židé i křesťané, kteří si říkáme věřící. Neumíme to. Víme, že musíme bojovat o dobré. To je pravda. Jsme-li moudřejší, víme, že máme zápasit o dobré nikoli pro sebe, nýbrž pro celý svět. Abychom mohli zápasit o dobré, musíme vědět, co dobré je. To všechno je hluboká pravda.

Ale kde hledat dobré, kde hledat ono podstatné rozlišení mezi dobrým a zlým, nevíme pořád. Pořád hledáme někde jinde… Právě tak, jako stále hledáme obsah vlastní svobody. Zatím máme čas.
Amen.

Přiznám se, že jsem vždy na rozpacích, když se někdo zeptá: „věříš v Boha“? Jak mám odpovědět? Řeknu-li „věřím“, zmatu tazatele, protože on přece neví, v jakého boha věřím a jak moje víra vypadá. Odpovím-li, že nevěřím, zmatu ho ještě víc, protože to není pravda a navíc, jak to bude od faráře vypadat? Jan Heller, někdejší profesor Starého zákona na teologické fakultě navrhoval odpověď: „věřím v Boha, ale v jiného, než si představuješ“. To je ovšem na dlouhé vysvětlování, tak raději řeknu, že věřím. Za starého režimu mě tahle odpověď pravidelně chránila před pokutami na silnici, protože „příslušníci VB“ si v mém občanském průkaze přečetli „udělen státní souhlas k duchovenské činnosti“. Vždy se zeptali, zda věřím v Boha. Vždy jsem odpověděl „ano“. A vždycky se zarazili a otázku opakovali: „Počkejte, vážně a popravdě, vy fakt věříte v Boha?“ „Samozřejmě!“ odpovídal jsem. A příslušník vždycky zaklapl občanku a s povzdechem řekl: „Prosím vás, jeďte.“

Tedy, aby bylo jasno: věřím v Boha, o němž vypráví Bible. Věřím, že Bůh, o němž vypráví Bible, je jediný, který zasluhuje tohoto označení. Jiný být nemůže, „Nejvyšší“ může být jen jeden. Určitě jsou další síly, duchové i energie, ale nebudu je nazývat „bůh“ (i když Bible to dělá). Věřím, že Bůh, o němž vypráví Bible, je jediný Pán světa, síla rozhýbávající, vstupní, i uzavírající, konečná. Věřím také, že jde o téhož boha, jehož židé poznali v Tóře, zákonu, zatímco křesťané ho poznali i v muži jménem Ježíš. A věřím také, že jiní ho poznali v jiných podobách, různým způsobem, v různých náboženstvích a spiritualitách. A věřím, že vždy šlo o jednoho jediného, Nejvyššího. A věřím, nebo spíš vím, že si všichni o Bohu také hodně vymýšleli, domýšleli, konstruovali a mátli tak sebe i druhé.

Jak ale tohoto Boha přiblížit policajtům na silnici, když na to není čas? Ostatně, jak tohoto Boha přiblížit, když o něm víme tak málo? Protože: co o něm vlastně víme? Něco o Bohu řekla Bible, ale jen to základní. Navíc to řekla způsobem své doby, před teorií velkého třesku, před poznatky kvantové fyziky i hlubinné psychologie. Něco o něm řekli jiní, křesťané i jiní věřící. Jenže si o něm taky – a hodně – vymýšleli. Komu věřit? Věřím ovšem, že Bible zachycuje hlubokou lidskou zkušenost s Bohem, zkušenost pořádně profiltrovanou kritickým myšlením. To považuji za Boží dar. Pak také věřím, že Bible se opravdu – za určitých podmínek – může stát Božím slovem.

Jenže ani Bible nemluví o Bohu nijak systematicky. Shromažďuje zkušenosti různých lidí z různých dob a různých situací. Extrahovat z Bible „obraz Boha“ dá dost práce, na jejímž konci stojí zjištění, že ani v Bibli není obraz Boží jednotný. Tématem Bible totiž není Bůh, nýbrž člověk – před Bohem nebo tváří v tvář Bohu.

Bible Boha jmenuje někde jen šifrou čtyř písmen JHVH, jinde prostě „bůh“. Protože to nestačí, připojuje různá rozvinutí: „Bůh Izraele“, „Král králů“, „Svatý král“, „Bůh nebe a země“, „Bůh bohů“ nebo jen „Svatý“. Nový zákon pak tomu připojil řadu dalších, „Spasitel“, „Pán“ a především v souvislosti s Ježíšem „Boží syn“, „Syn člověka“, „Mesiáš“ a další. Jenže ani z toho všeho není čtenář o mnoho chytřejší. Někde je čtenář dokonce zmaten, třeba tím, že Bůh kouří: Hospodine, Bože zástupů, jak dlouho budeš dýmat hněvem při modlitbách svého lidu? (Žalm 80,5) nebo že „Bůh je strašný“ (Žalm 89,8).

Vypadá to, že řeč o Bohu je řeč „virtuální“; že totiž popisuje něco, co snad ani neexistuje. Myslel jsem si, že je údělem jen teologie ten boj o pojmy a jejich spojení s realitou. Jenže ani v jiných oborech se podobné „ptydepe“ nebo „newspeaku “ nevyhneme. Slyšel jsem nedávno hovořit manažera. Mluvil na mě česky a přesto cizí řečí. Pořád jsem nevěděl, jaké skutečnosti a jestli vůbec jaké se skrývají za pojmy: „zajištění segmentů interní komunikace dceřiných organizací, nastavení logistiky při skloubení nezávislých procesů.“ Věřím, že manažeři si spolu rozumí. Ale tahle řeč ještě virtuálnější, než řeč o Bohu? Nejde o cizí slova, jde o to, zda lze za pojmy opravdu najít nějaký skutečný, reálný obsah. A o to, zda se obsah těchto formulací týká opravdu něčeho podstatného.

Řeč Bible má proti řeči manažerů výhodu dlouhodobého, tisíciletého filtru. Co zazní v Bibli, bylo po staletí prověřováno, ještě než se to Biblí stalo. Co sítem propadlo, v Bibli není.

Hlavní problém řeči o Bohu zůstává v nemožnosti zprostředkovat zkušenosti, o nichž nelze referovat. Totiž, žádný referát nezprostředkuje, jen pozve. Kdosi moudře řekl, že nikdo se nenasytí četbou kuchařky nebo jídelního lístku. Je třeba se najíst. Je možné jen pozvat. Ale pozvat může jen ten, kdo už se najedl, kdo zkušenost udělal. To je přesně to, co dělá Bible, i autor žalmu, který jsme četli. Svou zkušenost popsal řadou básnických obrazů, jinak to nejde.

V té poezii se čtyřikrát se objevuje titul „Hospodin zástupů“. Na co přitom žalmista myslel? „Hospodin zástupů“ jako titul je ovšem na mnoha místech v Bibli, zřejmě to byl běžný způsob, jak popsat nějakou zkušenost, kterou s Pánem světa člověk udělal. Pokusme se tedy vžít do žalmistovy kůže: co sděluje titulem „Hospodin zástupů“? Úplně jednoduché to není, některé překlady si s tím tak nevěděly rady, že tento titul nepřekládají a čtou i ve svém jazyce hebrejsky „Adonaj Zebaoth“.

Hospodin zástupů především není bohem jednoho člověka. Není to tak, že každý má svého boha. To si člověk může myslet, když si udělá nějakou představu, jak by asi takový bůh měl vypadat, jaké by měl mít vlastnosti a jak by měl jednat. „Každý má svou pravdu“, říká se někdy a není většího nesmyslu. Je jeden svět, jeden kosmos, jeden život, jedny dějiny. Svět má sice mnoho částí, prvků, je mnoho živočichů i mnoho prvků, živlů a tvorů, ale jeden základ, jeden počátek a – jeden konec. Lidé jsou různí, pestří vlastnostmi, zkušenostmi i názory, ale podléhají jednomu řádu, jsou součástí jedné struktury. „Hospodin zástupů“ ukazuje, že ten, kdo je opravdu hoden označení „Bůh“, je jeden – společný. Je nade všemi a nade vším, především nad našimi názory a představami.

Jeden svět má tím i jeden domov. Člověk i vrabčák, vlaštovka i ostatní tvorové patří do jednoho hnízda. Ten, kdo bydlí na jednom místě, i ten kdo cestuje, dokonce i bezdomovec, pán i kmán, veselý i smutný, dítě štěstěny i smolař. Troufám si doplnit: křesťan i nekřesťan, věřící i nevěřící, optimista i pesimista, skeptik i mystik, plný pochyb i plný jistoty. Všichni mají společný základ, společný život i společného Pána života.

Jen to někteří vědí a jiní nikoli. Jen jsou někteří tak v zajetí vlastních představ a názorů, že se nedovedou dívat na svět očima druhých. Jen jsou někteří tak posedlí svou představou, že ji považují za Boží slovo a v jejím jménu bojují proti druhým.

A protože v Bibli se vyskytují také jiné zástupy, „nebeské zástupy“ a „zástupy andělů“, můžeme myslet i na to, že „Pán zástupů“ vyjadřuje moc Boží nad různými silami, veličinami, energiemi. Někdo mluví o náhodě, jiný o osudu, ten zas o karmě, jeden zase o andělech a démonech, jiný o duších stromů, zvířat, kamenů nebo zemřelých. Ale všichni společně znají sílu nemoci a všemocnost smrti. Ti všichni patří do nebeského zástupu. A někdo dá hodně na hvězdy, ty přece nelžou. I hvězdy jsou nebeský zástup.

To vše má ještě někoho nad sebou. Hospodina zástupů.

Jenže tohle všechno číst, je málo platné. Je to jen biblický referát o nějaké zkušenosti. Můžeme mít důvěru, že žalmista to opravdu prožil. Ano, na první pohled to vypadá, jako by žalmista filosofoval o nekonečnu, jenže on o „Hospodinu zástupů“ mluví také velmi osobně: „má duše umírá touhou po tomto domově“, „slyš mou modlitbu“, „raději chci stát před prahem tvého domu, než jinde sedět v křesílku“. Žalmista má radost, že to sám poznal a prožil a chce se o tuto radost podělit. Proto k této radosti zve své posluchače a čtenáře.

Tak vidíme pořád jedno: o Bohu se toho v Bibli moc nedovíme. Nicméně je nejlepším pramenem pozvání, když ne poznání. Uvidíme také, že biblické signály boří naše představy, jak by měl být Bůh vypadat, abychom ho jako boha uznali. Jedinou možností je poznat ve svém životě, uprostřed možná všedních dnů, tu zvláštní chvíli, kdy se Hospodin zástupů ozve. Že to dělá, to si buďte jisti. Někdy uprostřed radosti, někdy ve smutku a někdy prostě jen tak. A dělá to často – skoro každý den. Jen to nepropásnout!
Amen.

Starozákonní prorok Eliáš je biblická postava velmi dramatická. Jestli dnes mají lidé rádi příběh a v příběhu mohou zaslechnout leccos, co by ve formě nějakého morálního napomenutí nepřijali, pak eliášovské příběhy jsou opravdu nosné. Eliáš je postava silná, výmluvná, pro nepřátele nebezpečná, v biblickém podání vlastně mytologická svými zázračnými schopnostmi.

Možná právě proto, abychom nebyli tou zázračností a mytologičností Eliášovou příliš fascinováni, abychom neměli pocit, že čteme jen „staré pověsti české“ nebo izraelské, proto najdeme uvnitř eliášovského příběhu epizodu, kde Eliáš je slabý člověk, který už nemůže dál a který se nemůže ani nechce opírat o žádné zázračné nebo pohádkové vlastnosti či obdarování.

Dnes je třetí neděle postní, zvaná „Oculi“ podle verše, který jsme slyšeli jako vstupní slovo: „Stále upírám své oči k Bohu, on vyprostí ze sítě mé nohy“ (Oculi mei semper ad Dominum“ Ž 25,15). Člověk upírá své oči k Bohu – a co vidí jeho oči? Co vidí naše oči? Často by chtěly vidět něco jiného. O tom je dnešní příběh.

Eliáš prchá před zlou královnou Jezábel. Elijáš zesměšnil její pověry a zničil její proroky, služebníky jejích cílů. Jezábel touží po pomstě, je silná, chytrá a Eliáš, jak se zdá, ani mnoho nepotřebuje. Den cesty pouští a padá. Muž, který ještě nedávno přežil hlad a sucho u potoka Kerítu – teď padá. Prorok, který již viděl, jak to vypadá, když se všechno hroutí – a přitom Hospodin žehná a drží nad vodou, prorok zkušený lidským trápením – i Boží posilou – najednou zapomněl, kdo mu dal vodu a chléb a maso v dobách nejtěžšího hladu. Padá pod trnovým keřem a přeje si – už ani ne dožít v ústraní, nýbrž umřít. Ví, že to je slabost a vyznává ji: „Nejsem lepší než moji otcové, jsem slabý a křehký. Prohrál jsem.“ A usnul.

Když se objeví posel, vypadá to na záchranu. Ale posel má jen malý pečený chlebíček a láhev vody. Nic, co by vypadalo na víc, než na holé přežití – k dalšímu krachu. Má Elijášův život běžet dál od pádu k pádu, od skrýše ke skrýši, s malými podpopelnými chlebíčky jako výživou? Jezábelini proroci se budou živit bohatou stravou, její poddaní budou kupovat domy, zakládat rodiny, užívat si spokojeně přiměřeného blahobytu a Elijáš, bojovník s tisícovkou nepřátel, vítěz z velkého klání na hoře Karmel bude bydlet pod trním a jíst očouzené bochánky od „Neznámého“?

A přece posel vyzve Eliáše k další cestě. A Eliáš jde, čtyřicet dnů pouští, symbolických čtyřicet dnů – za každý rok putování Izraele z otroctví do svobody, stejných čtyřicet dnů, po něž v poušti hladověl o několik staletí později v poušti Ježíš. Došel k hoře Choréb a tam přenocoval. Celých těch čtyřicet dnů se nachází ve zvláštní situaci. Prchá od Jezábel a před ní, ale prchá také – tak trochu – od „tváře Hospodinovy“; nemůže dál a nechce dál. Podoben Jonášovi, který také prchá před Hospodinem do Jafy, na loď a dál - až na dno mořské. Eliáš také prchá – ale k hoře Choréb. To je druhé jméno hory Sínaj, kde Eliášův praotec dostal Desatero, druhé jméno hory Boží, místa setkání s Hospodinem. Tam prchá Eliáš ve své únavě, naprosté skepsi, ve svém průšvihu. Tam prchá osamělý (ale v patách s andělem) a hladový (s energií jednoho podpopelného chlebíčku). Eliáš je „vyřízený“, „hotový“. Přeje si umřít, utéci od Jezábel i od Hospodina. Utíká – k hoře Sínaj. Utíká od Hospodina – k Hospodinu.

Co tu chceš, Eliáši? Co chceš před tváří Boží? Co chceš, abych já, Bůh všemohoucí, udělal? Elijáš neví, co chce. Před časem věděl, že chce žít. Žít ovšem znamenalo nejen dýchat, hýbat se, jíst a pít, ale žít smysluplně, pravdivě, být v pravdě, být s Bohem. To chtěl, když bojoval s Baálovými proroky, když zachraňoval nemocného synka své bytné. To chce každý, kdo nerezignoval na život, každý, kdo chce žít, chce žít tak, aby to dávalo nějaký smysl, aby to bylo k radosti, k naději, aby něco dokázal, aby tu něco zbylo. Nemusejí to být velké plány, stačí obyčejný lidský život – život jedné sedmimiliardtiny života. Ale to vpravdě znamená žít smysluplně, pravdivě, být v pravdě, být s Bohem. To chtěl Elijáš, když ještě chtěl žít. Už nechce. Chce umřít. Chce po Hospodinu jediné: dej mi umřít! Vezmi si, Pane, můj život, vezmi, Pane, život můj!

Toto přání mu Hospodin splní. Vlastě ho Eliášovi splnil už před léty, při narození. Hospodin drží život Eliášův pevně v ruce. Láskyplně mu dává vše, co si Eliáš může přát: život, jeho smysl, sílu k tomu, ten smysl naplnit. Jen to celé vypadá trochu jinak, jen to Elijáš neví. Eliáš si myslel: „vezmi, Pane, život můj“, to bude znamenat štěstí, pravdu, pokoj, smysl… prostě nějakou radost. A když to nejde, pak „vezmi, Pane, život můj“ tak, že už na této zemi nebudu. Chci umřít.

„Co tu chceš, Elijáši?“ Co ještě chceš? Elijáš prostě vypoví, jak vypadá situace jeho očima. Ty to, Hospodine, asi vidíš jinak, ale já nemám tvoje oči. Z mého pohledu vypadá situace tak bídně, že už nechci žít. Izraelci opustili tvou smlouvu, tvé oltáře zbořili a tvé proroky povraždili mečem. Zbývám už jen sám, ale i mně ukládají o život.

Kdybych uměl a mohl psát mýty, pak bych nyní volil jiné pokračování než Bible. Dobrý „bůh mých představ“ by nyní půjčil Eliášovi na chvíli své oči. Třeba by ho vzal na vysokou horu, odkud je vidět nejen do šířky prostoru, nýbrž i do dálky času. A ukázal by mu, co bude jednou… Nakonec Eliáš je prorok, má snad právo vidět dopředu. Pak by Eliáš viděl, co mohou číst čtenáři Bible, čtenáři dalších eliášovských příběhů. Eliáš by viděl svého nástupce Elíšu, viděl by pokání krále Achaba. Viděl by možná i kousek své vlastní budoucnosti, své slavné nanebevzetí, snad i zápis o tom v Písmu. Možná by dobrý Bůh Eliášovi nabídl i pohled dalekou dopředu, pohled na strašnické evangelíky, kteří si jednou v neděli odnesou z jeho, Eliášova příběhu povzbuzení. Aby Elijáš viděl, že jeho život má smysl, že se věci ubírají dobrým směrem, že on, bůh podle našich představ, je dobrý a silný. Naopak „bůh podle našich představ nedobrý“ by Elijáše buď potrestal za jeho nedověrnost, nebo by ho vyřadil ze svých služebníků, nebo by celou věc prostě neřešil. Tak bych dopsal mýtus já, kdybych to uměl a kdybych mohl psát mýty.

Ale je to jinak. Eliášův Hospodin, není Bůh lidských představ, mých ani tvých. Bůh Bible, Bůh Ježíše Krista i všech křesťanů není „bůh ani dobrý ani zlý podle našich představ“. Není vůbec podle našich představ. Je to jiný Bůh. A s ním se nyní potkává Eliáš. „Vyjdi a postav se na hoře před Hospodinem.“

Teď vyprávění vykročí z lidských očí a řekne, co oči nevidí: „hle, Hospodin se tudy ubírá“. To Eliáš nevidí, ani my bychom nic takového neviděli. To nám naše oči nikdy nezprostředkují. „Boha nikdy nikdo neviděl“ (1J 4,12) a neuvidí. Ale, pozor, Hospodin – jiný Bůh, než bůh lidských představ – se tudy ubírá!

Co dál vidí a slyší Elijáš? Veliký a silný vítr rve hory, tříští skály. Boží dopuštění, bohové se hněvají, řekl by člověk. Ale Hospodin v tom větru nebyl, řekne Bible. Pak přijde zemětřesení, země se otvírá, skály pukají. Bohové trestají, řekl by člověk. Ale Hospodin v tom zemětřesení nebyl, řekne Bible. Pak přijde oheň, tomu ještě naše babičky říkaly „Boží návštěvník“ neboli navštívení. Ale Bible řekne: Hospodin v tom ohni nebyl.

Pro lidské oči se odehrálo mnohé. Tohle si snad ani Elijáš nepřál. Budeš-li se spoléhat jen na své oči a budeš–li nábožensky tvořivý, uvidíš všude Boha v akci, uvidíš jeho činy, jeho vůli a záměry. Jako skeptik uvidíš přírodní úkazy a popřeš jakoukoli souvislost s Bohem.

Ale Eliáš uslyšel hlas, tichý a temný. To už nečekal. Skončilo hrůzné divadlo pro oči, skončilo představení a začíná realita – hlas tichý a temný. Překvapivý hlas – na Hospodina. Čekali bychom burácení větrů, zemětřesení, hlas jako hrom, ale on „tichý a temný“. Ještě překvapivější je, co hlas říká. Hlas vrací situaci před ono velké nebeské představení. Opět zazní: „Co tu chceš, Eliáši?“ A Eliáš poslušně opakuje přesně to, co řekl před tím. Jako když ve skladbě přijde repetice. Po dramatické mezihře se vrací úvodní téma. Copak jsi nedostal vše, co potřebuješ? Copak to nevidíš?

Dvě velké zkušenosti si odnáší Eliáš z tohoto setkání. Dostává nový úkol. Jeho slabost je popřena: jak ty, Eliáši, se nyní cítíš, není důležité. Důležité je, že budeš mít dost sil na to, vykonat svůj úkol. Neboj se, nad tvé životní pocity si buď jist, že tvůj život má smysl, že žiješ pravdivě, jsi v pravdě, jsi s Bohem. Nemáš z toho radost, Eliáši?

Druhá zkušenost: až příště budeš, Eliáši, chtít vidět něco, co zatřese tvým životem, co prolomí tvou skepsi a bezmoc, i kdybys viděl zemětřesení a oheň a vichr, buď si jist, že Hospodin promlouvá jinak. Tak hleď, abys ten tichý a temný hlas zaslechl a měl z něho radost a užitek! To „uvidí tvé oči“.
Amen.

„Každému, kdo má, bude dáno a přidáno; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má“ (Mt 25,29)

Čtenáři Bible, zejména evangelíci, bývali vedeni k tomu, aby nekladli Bibli své otázky, nýbrž očekávali otázky její. Aby nehledali v Bibli svá témata, nýbrž hledali témata, jež zajímají Bibli. Bylo by zajímavé sledovat, jak se způsob čtení Bible proměnil za posledních řekněme čtyřicet let a jak za posledních deset. Troufám si odhadovat, že těch, kteří hledají v Bibli její otázky a na ně odpovídají, je mnohem méně než těch, kteří, vědomě či nevědomě, hledají v Bibli odpovědi na své otázky.

Jsou však biblické myšlenky, které by člověka opravdu samy nenapadly. A jsou myšlenky, jež by člověka nikde jinde nezarazily, ale v Bibli zrovna uhodí do očí. Jednou z nich je myšlenka ze začátku kázání: „Každému, kdo má, bude dáno a přidáno; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má.“ Takový výrok čtenář nechápe často ani po létech čtení Bible a poslechu desítek kázání. „Kdo má, dostane přidáno, kdo nemá, bude mu odňato i to, co má.“ Text zní nespravedlivě, ať mluví o majetku hmotném či jiném. Přece nemůže nikdo myslet vážně jako program, že kdo má peníze, bude mít víc, kdo nemá, nebude mít nic. Ještě tak jako „moudrost“ lichváře nebo korupčního politika, snad pravicového liberála, jemuž je majetek vším v oblasti hmotné i v etice, filosofii, moudrosti života a vůbec. Ale od Ježíše? Jak jinak by právě od něho znělo „kdo má dost, bude mu odňato, kdo nemá, dostane“, tomu bychom rozuměli!

Zajímá-li nás biblický kontext, lze říci stručně, že Ježíš tuto myšlenku v Bibli vysloví celkem pětkrát, v různé souvislosti. Zdá se, jako by to bylo spíš Ježíšovo úsloví, mudroslovný výrok, používaný častěji při různých příležitostech. Tušíme také, že se asi nevyjadřoval k majetku, jeho vlastnictví, rozmnožování a rozdělování.

A zní další, podobná biblická provokace. Ježíšova myšlenka „jestliže jste nespravovali věrně ani nespravedlivý majetek…“ připouští, že člověk něco vlastní nespravedlivě. To ještě není tak hrozné, ale v podobenství před tím je nepoctivý správce chválen za to, že prováděl nepoctivé machinace se svěřeným majetkem! Opět nespravedlivost!

Jestli tu někdo slyší něco ve smyslu, že nemajetný dojde svého odškodnění v království Božím, nebo sociální kritiku ve smyslu „snáze projde velbloud uchem jehly než boháč do Božího království“, pak odpovím rázně a stručně: jídlo a bydlení určitě není všechno, nicméně nejen duchem živ je člověk, potřebuje taky chléb, střechu nad hlavou, něco na sebe a ještě pár věcí...

A tu jsme četli při středečním setkání starší generace verš „nikdo se neukáže před mou tváří s prázdnou“. (Ex 34,20b) To říká Hospodin jako rituální příkaz, že vše prvorozené má být obětováno nebo vyplaceno. Prvotina z úrody rostlinné i živočišné má být obětována, pokud se jedná o zvlášť cennou věc, třeba osla, má být vyplacena, tedy nahrazena něčím méně vzácným, třeba ovcí. Pokud se jedná o člověka, o dítě, má být za něj obětováno zvíře. To vše jako závazné připomenutí, že vše, co člověk má, není náhoda ani samozřejmost, nýbrž dar Boží.

Proto se nikdo před Boží tváří neukáže s prázdnou. Protože nikdo se před Boží tváří s prázdnou ukázat nesmí a – nemusí. Nikdo se neukáže před Boží tváří s prázdnýma rukama, protože nikdo prázdné ruce nemá!

Ale copak nepřicházíme nazí na svět a nazí z něj zase neodcházíme? Copak vůbec něco máme? Copak nestojíme s prázdnýma rukama před Boží tváří vždy a všude, za všech situací a v jakémkoli sociálním postavení a zabezpečení? Copak nejsme před Bohem prázdní, ať milionáři, stejně jako vzdělanci, sečtělí i majetní, právě jako chudí nebo negramotní? Jaký je mezi námi rozdíl? Copak není jednou z velkých křesťanských ctností pokora? „Prach jsi a v prach se obrátíš!“ Copak na tom světě máš něco opravdu svého? Co, prosím tě?

Je pravda, že když někdo něco sklidí, již nemá prázdné ruce. Komu se urodí na poli nebo ve chlévě, nemá prázdné ruce! Kdo má syna nebo dceru, hodně dostal, jistě. Ale co ten, který opravdu nemá nic? Nejsou takoví? Podle Ježíšova slova z evangelií mu bude odňato i to, co nemá, nebo snad má? Jestliže nic nemá, co mu může být odňato?

Nebo snad něco přece má? I ten, kdo opravdu nic nemá? Závažnou úpravu přičiní jedna z citací myšlenky: „kdo nemá, tomu bude odňato i to, co myslí, že má.“ Zřejmě je rozdíl mezi tím, co kdo opravdu má nebo nemá a tím, co si myslí, že má nebo nemá.

Pak to znamená, že leccos, co mám, vlastně nemám. Totiž tak, že leccos, co mám, není můj majetek, nýbrž jen půjčka. Nebo leccos z toho, co mám, je bez hodnoty, vlastně nic, tedy co mám, vlastně nemám. Nebo si myslím, co všechno mně chybí, a přitom nevidím, co mám. Nebo to, po čem toužím, dávno mám, jen nevím kde a jak to uchopit. Nebo to, co nemám, ale toužím po tom, nepotřebuji a mít nemusím. Možností, jež se tu otvírají, je mnoho; jako by majetek, vlastnictví a vše, co s tím souvisí, najednou dostávalo úplně novou tvář. Také „majetek“ mého zdraví a nemoci, vzdělání a nedovzdělání, zkušeností a neznalostí, všelijakých deficitů a slabostí.

Najednou zní jinak i ono: „jestliže jste nespravovali věrně ani nespravedlivý majetek…“ Co je nespravedlivý majetek? V řeckém textu je přímo a doslova „mamon“, tak překládá i kralický překlad. Mamon se zdá být majetek přes míru, nahrabaný, nahamouněný nebo přímo naloupený. A to už se zase ozvou obhájci majetku s tím, že každý majetek ještě není zlo a není všechno nakradené. Mají pravdu.

Bylo mně velkým překvapením, když jsem se dočetl, že řecký výraz „mamon“ souvisí etymologicky s hebrejským „amen“. Kořen „a–m–n“ znamená pravdu, pravost, pravdivost, to, co je podstatné, co tvoří páteř, základ věcí. Pak „mamon“ může znamenat nejen majetek nadměrný, přetížený, nýbrž i domnělý, nepravý, nepravdivý, necenný, nevěrohodný, kočičí zlato, falešnou hodnotu, jako cenné papíry před krachem na burze.

Celý dnešní text zní: „Kdo je věrný v nejmenší věci, je věrný také ve velké; kdo je v nejmenší věci nepoctivý, je nepoctivý i ve velké. Jestliže jste nespravovali věrně ani nespravedlivý majetek, kdo vám svěří to pravé bohatství? Jestliže jste nebyli věrni v tom, co vám nepatří, kdo vám dá, co vám právem patří?“ (L 16,11–12) Začínám trochu rozumět. Tři verše jsou jako přímá úměra: „nejmenší věc“ v prvním verši je „nespravedlivý majetek“ v dalším a „to, co mně nepatří“ v posledním. Podobně „velká věc“ rovná se „pravé bohatství“ rovná se „co vám právem patří“. Pak už se mohu a mám pouze ptát, co je tou „nejmenší věcí“, totiž „nespravedlivým majetkem“, tedy „tím, co mně nepatří“ na straně jedné a co je tou „velkou věcí“, tedy „pravým bohatstvím“, neboli “tím, co mně právem patří“ na straně druhé.

Najednou se odhaluje něco jiného než původní podivná nespravedlnost:

1) I tam, kde cítím deficit, mohu hledat dar, možná i bohatství. Asi v jiné rovině, podobě, formě, ale přece. Možná i ten, kdo opravdu nic nemá, si pouze myslí, že nemá.

2) Co mám, mám svěřeno. Nemám nic, co by bylo opravdu moje. Soukromé vlastnictví má platit ve státním, společenském a ekonomickém právu, ale uvnitř vím, že i to, co před ostatními je a má být opravdu mé – moje vlastně není. Co mám, co bych nebyl dostal?

Jestliže tedy ve skutečnosti nic nemám, ač jsem bohatý mnoha věcmi, se vším, co mně bylo svěřeno, hospodařím. Už nejsem podnikatel za účelem zbohatnutí, nýbrž hospodář, který pečuje o propůjčené, aby je spravoval. Tím se mění způsob hospodaření, technologie i zacházení se ziskem, s provizí a marží, s přidanou hodnotou.

3) Nakonec mně text připomíná, že jsou ještě jiné hodnoty, než peníze a nemovitosti; ty Ježíš nazývá „velké věci“ a „pravé bohatství“. Ty mně, nám, patří. A kupodivu právem! Co jsou ty velké věci, ono pravé bohatství? Kdybych se to pokusil vyslovit, zněla by církevní náboženská klišé o nebeských hodnotách. Tak si zkusme každý formulovat sám: co je pravé bohatství, které nám – mně – právem patří?

4) Podaří-li nám odpovědět, čeká nás poslední překvapení. Statky „tohoto světa“ dostávají novou váhu: kdo se nebude dobře starat o své pole, nemůže čekat Boží požehnání. Kdo nebude rozvíjet svůj rozum, nezíská Boží moudrost. Kdo nebude moudře hospodařit se svým – vlastně svěřeným – bankovním kontem, nemůže čekat rozmnožení toho pravého bohatství. Kdo nebude pěstovat soucit s těmi, kdo to potřebují, nedostane Boží lásku. Vlastně dostane, ale nebude o tom vědět. Jako by mu byla odňata… Možná nebude nikomu nic odňato, jen nebude vědět, co má.

Proti smutné možné možnosti stojí dobrá: kdo má, tomu bude dáno. Tedy: kdo ví, co má, kdo to vidí a kdo je za to vděčný, najde další dobré věci ve své výbavě. Bude vnitřně ještě bohatší a bude se moci dělit s dalšími.
Amen.

Svatodušní svátky jsou výročím vzniku církve. Vlastní datum samozřejmě není známé ani důležité, nicméně skutečnost, že vznikla křesťanská církev, stojí za pozvednutí a oslavu.

Správně však křesťané již na počátku pochopili, že více než samotný vznik církve stojí za připomenutí motiv i způsob, jak církev vznikla. Jenže tady se dostali všichni, kdo se o zmapování vzniku církve pokoušeli, do „důkazní nouze“: historické prameny mnoho nezachovaly a hledání společenských, náboženských či kulturních příčin vzniku církve nepřinesly valný výsledek.

Jedním slovem, vznik církve byl, je a zůstal tak trochu zázrakem.

Proto se také kniha Skutků apoštolských, vyprávějící o vzniku a životě první církve, hemží zázraky, plameny na hlavách, mluvení cizími a neznámými jazyky, zázračnými uzdraveními i náhlými úmrtími, rozbořenými zdmi vězení, náhlými zvraty v myšlení lidí, také všelijakými vytrženími mysli, extázemi i nadpřirozenými úkazy i viděními. Vypadá tak trochu jako pohádková knížka, div vedle divu, zázrak vedle zázraku. Ale to jen proto, že se pokouší přiblížit něco, nač běžné způsoby vyprávění opravdu nestačí.

Pro současného čtenáře je ovšem tento způsob líčení vzniku církve současně i past. Současného čtenáře totiž při čtení svádí navyklý způsob čtení: buď – anebo. Buď je to pravda, se vším všudy – nebo to pravda není, opět se vším všudy. Buď takový čtenář nadšeně letí očima po zázracích, ale je pak zklamán, protože o zázracích pouze čte a kolem sebe je nevidí – nebo naopak od zázraků zrak skepticky odvrací a Bible pro něho přestává být věrohodná. Obojí čtenáři tak přicházejí o hlavní užitek – o údiv a radost nad tím, že mohou dodnes zažívat společenství s bratry a sestrami, že mohou zpívat, modlit se, sdílet své základní životní hodnoty s druhými.

Nezapomeňme, že hlavní zázraky se v Bibli i v životě odehrávají „za zrakem“, nejsou vidět očima vnějšíma, spíš zrakem vnitřním.

Co se tehdy stalo? Nic více a nic méně, než že několik lidí, zklamaných původně koncem Ježíšovým, své zklamání najednou přetavuje v naději. Hluboká existenciální skepse, v níž nic už nemělo cenu, protože ten jediný, na koho vsadili, padl, prohrál a již není, se proměnila v hlubokou existenciální jistotu, že právě naopak! Má cenu jít do světa a vyprávět, sdílet, předávat jistotu, že Ježíš Kristus, Boží láska mezi námi, zvítězila. Je to divné, paradoxní, skoro absurdní, ale je to tak. Tak vznikla církev: jako společnost oslovených, kteří svou jistotu sdílejí mezi sebou navzájem a nesou ji dál, za své hranice.

Ale proč se to stalo? Nelze nalézt žádné rozumné společenské, politické ba ani náboženské nebo psychologické vysvětlení. Nebyl rozumný důvod, aby vznikla církev, aby se ona beznaděje po nějaké době od ukřižování proměnila v naději. Nebyl důvod, aby vzniklo nové náboženství. To nebylo potřebí.

„Jen“ někteří lidé prožili a poznali, do hloubky a opravdově, že Boží láska vítězí. Nad vším, i nad smrtí. A oni že musí jít světem a o té Boží lásce vyprávět. O tom, že tuto lásku nezabil ani kříž, společné úsilí moci politické i náboženské. Že ani smrt nemá poslední slovo v životě, tedy ani nemoci, ba ani bitvy, války a koncentrační tábory, ani totalitní moc kdekoli a kýmkoli probuzená. Tak to cítili a věděli, že jejich život má smysl jedině tehdy, jestliže z tohoto poznání budou žít ve dnech radosti i bolesti a jestliže o tom budou vyprávět druhým.

Pro tuto proměnu v lidské mysli a pro jejího hybatele našli vyjádření v jedné veličině z rodiny Božích titulů: v Duchu svatém. O něm hovořili již starozákonní autoři, také sám Ježíš, Duch svatý. A když hledali vysvětlení pro tu svou proměnu, našli ji právě v Duchu svatém. Taky kdo jiný? Jak jinak vyjádřit proměnu vlastní mysli? Jak jinak tohle dění pochopit, alespoň trochu vysvětlit, sdílet a vyučovat? Kdo jiný mohl toto způsobit než Duch svatý se vší tradiční náplní i zase otevřeností?

Můžeme být vděční novozákonním autorům, že nám nezanechali úkol oslavovat vznik církve jako triumf lidských schopností nebo dar bohatého a mocného panovníka, nýbrž úkol radovat se z moci Ducha svatého. Až později, po skončení pronásledování se sám člověk zasloužil o vnější rozkvět církve – a tak i o její vnitřní pád. Ale o svatodušních svátcích nevzniklo nové náboženství – křesťanství, ani nebyla založena církev. „Jen“ byl nastartován pohyb: prožít a sdělit radost z Boží laskavé moci a Boží mocné lásky mezi námi.

Mezi kým „námi“? Nejprve mezi příslušníky starozákonního náboženství. Tam to vzniklo, žid Jošua z Nazaréta byl popraven v Jeruzalémě, hlavním městě izraelské země. První Ježíšovi učedníci byli bez výjimky židé, scházeli se v synagógách, židovských modlitebnách. Četli Starý zákon, jenž sám Jošua ctil a vykládal, i když někdy jinak, než ostatní vykladači. A někdy jej také porušoval.

Když tedy první církev nese radost z Boží mocné lásky a laskavé moci, nese ji zase těm „uvnitř“, židům, znalým Starého zákona. Komu taky jinému, přece nepůjdou mezi nějaké pohany nebo ateisty, nějaké buddhisty nebo taoisty! Ti by nepochopili to, co oni sami přijali, to o Ježíši Kristu, který byl vzkříšen. To se dá povídat těm, kteří přinejmenším vědí, kde a co je Jeruzalém, co byly židovské svátky pesach, za nichž byl Ježíš ukřižován. Jen ti, kteří znali Desatero, mohli pochopit, jak je Ježíš nově uchopoval! Evangelium bylo zkrátka cele oblečeno do starozákonního kabátu, do jeho pojmové i myšlenkové výstroje.

Apoštol Petr je ve vznikající církvi jednou z vůdčích postav. Káže i uzdravuje, přemáhá různá neporozumění a příkoří. I Petr je starozákonní žid, navíc asi i konzervativec. Jenže už chodil s Ježíšem jako jeho žák a hlavně: i jemu se dostalo daru Ducha svatého. I on zažil ten divný přelom vlastního myšlení, obrat o sto osmdesát stupňů. Je sice stále konzervativní starozákonní žid, ale oslovil jej Duch svatý.

Jenže měl sen. Ve vypjaté době zázraků i nadpřirozených úkazů asi nebyla o sny nouze. Bylo také zvykem snům přikládat velkou váhu a nebylo to špatně. Ale bylo potřebí pečlivě třídit, protože už sám Pán Ježíš řekl, že v posledních dnech povstanou mnozí, kteří budou svádět lidi zázraky, kteří budou mluvit hlasem Božím, až na to, že to hlas Boží nebude. Všelijakých spasitelů a mesiášů bude spousta, ale budou to zase jen hlasatelé vlastních myšlenek a svých cílů.

Petr měl sen a musel k němu zaujmout stanovisko. Jenže ten sen se vymykal všem Petrovým dosavadním zkušenostem židovským i „ježíšovským“. Byl to první náznak, že dění kolem Ježíše, kolem vzkříšení a kolem Boží lásky mezi lidmi vykračuje z jeho, Petrova náboženství. Sen to navíc ukázal krajně pohoršlivým způsobem: nabízí pokrmy ze zvířat, která v židovském náboženství byla přísně zakázána, byla nečistá. Byl to sen o porušení zákona. Pokušitelský sen, že napsaný Boží zákon, totiž Tóra, neplatí vždy a za všech okolností. Že nad literou Božího, pravidly kultu, tradicemi i celým učením jednoho náboženství je ještě vyšší pravidlo: pravidlo lásky a moci Boží. A že toto říká sám Hospodin.

Co scházelo, aby Petr tento sen interpretoval jako svádění démona v Božím převleku? Jak to, že Petr nesděloval druhým učedníkům: „Bratří, ten ďábel je opravdu bestie, představte si, k čemu mě ve snu pokoušel!“ Naopak: Jak to, že Petr pochopil tento hlas jako hlas Boží? Tento, takto pohoršlivý hlas?

Co víc, Petra to dovedlo k tomu, že odešel do domu pohana a jedl s ním. Tak porušil zákon, jemuž vždy říkal Boží. A tehdy Petr řekl: „Nyní skutečně vidím, že Bůh nikomu nestraní, ale v každém národě je mu milý ten, kdo v něho věří a činí, co je spravedlivé.“ (Sk 10, 34 – 35) Dodejme, že pohané, o nichž je řeč v našem textu, i ony „národy“ v tomto citátu, jsou vždy „národy“ (ETHNÉ), tedy prostě jiné kultury, jiné myšlenkové a pojmové světy. Jiné, než bylo židovství.

Jestliže Petr ví, že Bůh nikomu nestraní, že oslovuje lidi různých kultur, jazykových, myšlenkových, pojmových světů, různých tradic filosofických i náboženských, považuji tento Petrův úsudek za další zázrak, možná větší, než rozlomení brány vězení (Sk 16) nebo úmrtí podvodníka Ananiáše (Sk 5). Duch svatý Petra doopravdy osvítil. Jen škoda, že další Petrovi následníci a nástupci, možná včetně nás, to nepochopili.

Ostatně, říká něco Petrův sen a jeho výklad tohoto snu nám, evangelíkům a křesťanům dnes? Jestliže říká, co? Je i dnes a na tomto poli u díla Duch svatý?
Amen.

Příběh Jonášův je zařazen v Bibli mezi proroctví. Proroctvím je celým svým sdělením, od jiných proroctví se však liší na první pohled. Je to povídka, biblická novela, dějové vyprávění, jehož autor i hlavní postava děje zůstávají neznámí. Pár vysvětlení na začátek však neuškodí, známý příběh se dobře vypráví dětem a časem se na něj nalepilo hodně lidových interpretací.

Předně: v době, kdy příběh byl napsán, Ninive již neexistovalo. V ději se objevuje jako vzpomínka na legendární, nebezpečné asyrské město, odvěkého soupeře a nepřítele Izraele. Ninive je v příběhu symbolem nebezpečí: jít tam – navíc s napomenutím, slovem soudu – znamená jít na smrt.

Dále: tvor, který spolkne Jonáše, není velryba. Bible kytovce nezná. Je to, doslova přeloženo, „velký mořský živočich, velká ryba“. Důraz není na živočišném druhu, nýbrž na tom, že je to velká potvora, už proto, že žije v moři, a proto, že je neznámá, ať je to, co je to. Můžeme si představit třeba krakena, bájnou chobotnici, nebo hada. Symbol nejhlubší propasti lidského osudu: koho pohltí, tomu nemůže být hůř.

Nakonec: skočec, který Bůh nastrojil (podobně jako nastrojil rybu (Jon 2,1), červa (Jon 4,7) a východní vítr (Jon 4,8), je skočec obecný (lat. ricinus communis), třímetrový keř, z jehož semen se vyrábí, ricinový olej, populární laxativum.

Když před čtrnácti dny připravila na Jonášovo proroctví úvahu Mariana, která bude dnes pokřtěna, přiznala také, že má tuto biblickou knihu ráda. Inspirativní Marianina úvaha vyvolala rozhovor, kázání tedy vlastně napsala mládež svými připomínkami a otázkami. Jonášův příběh se však hodí i na konec školního roku, kdy se budeme rozjíždět na dovolené, prázdniny, daleko od domova, od školy – a také od Kralické. Někteří (to už nemluvím o mládeži) přiznali, že když nejsou v Praze, do kostela nikde nejdou, rodiče nebo prarodiče je tam nevezmou, nemají potřebu hledat, kde se tu v neděli scházejí křesťané na bohoslužbách nebo na mši. Vzít na dovolenou Bibli je nějak nenapadne. Z křesťanství, z víry, ze spirituality, z duchovního života tak člověku zbyde… Možná modlitba, když si člověk vzpomene, nebo etika (jakože se budeme chovat slušně, nebudeme krást nebo nebudeme nevěrní svým milým). To je určitě velmi důležité, díky za to. V této souvislosti však, je-li to to jediné, co zbyde o prázdninách ze života víry, je to pouhá výmluva.

Tak se prázdniny a dovolené stávají obdobím, kdy si prakticky vyzkoušíme a ověříme, co z našeho křesťanství je nosné, co opravdu potřebujeme, co je opravdu v nás.

Vnitřní život, život víry potřebuje pěstovat, kultivovat a rozvíjet, jako všechno, v čem člověk chce něčeho dosáhnout. Chceš-li být fyzicky silný, musíš cvičit – a to pravidelně. Chceš-li umět italsky, musíš se učit – pravidelně. Chceš-li mít v pořádku auto, musíš pravidelně do servisu – prostě se starat. Chceš-li, aby tvá víra neuschla jako ten skočec nahlodaný červem, musíš je udržovat, živit, posilovat. Chceš-li, aby tvé křesťanství nezůstalo u pouhého chození do kostela, pokud jsi doma, chceš-li svou víru předat svým dětem nezmenšeně, musíš na tom pracovat, svou víru rozvíjet a pěstovat. Etika to, promiň, nevytrhne.

Kdyby Jonáš svou spiritualitu předtím kultivoval, určitě by se nedostal tak hluboko, do žaludku nějaké potvory. Jenže s Jonášem to šlo od začátku příběhu z kopce: slovesa, užitá pro činnost Jonášovu v první kapitole, napořád vyjadřují sestupný pohyb, Jonáš sestupuje do Jafy, pak do přístavu, na loď, do podpalubí, do moře, do žaludku potvoře. V mládeži dokonce někoho napadl „Jonášův zákon“: „Se zvětšující se vzdáleností od Boha přímo úměrně klesá hladina kvality života.“ Neboli: čím dál jsi od Boha, tím je ti hůř a hůř. Nakonec Jonáš končí v trávicím traktu pekelného zplozence a hrozí, že se dostane ještě dál…

V téhle chvíli se stal zázrak. Jonáš se začíná modlit. Není divu, v téhle situaci by se modlil i Lenin, vlastně každý. Ale kde se vzalo to, že by se každý modlil? Pověrčivost? Jakože v nouzi čert i mouchy lapá? Že to je přirozené? Proč, jak to, že je to přirozené? Nezní již v této člověčí přirozenosti tichý hlas Boží, k modlitbě zvoucí? Není už v tom, že Jonáš se začíná modlit, slyšet Boží pozvání, jež Hospodin posílá v pravý čas, aby jej člověk v pravý čas zaslechl?

Co teď, Jonáši? Z té potvory se nevyškrábeš, přiznej si, že jsi v – žaludku. A přiznej si, že jsi pro svůj vztah k Bohu dosud nic neudělal, naopak, ujížděl jsi od svého úkolu jako namydlený: do Jafy, do Taršíše, dál, jen dál…

A když jsi byl úplně na dně, ozval se v tobě hlas. Ten tichý hlas v něčem varuje: „něco děláš špatně“ a v něčem povzbuzuje: „Ještě je čas, tak začni. Hned!“

--Píseň mládeže, Svítá 398 „Zní, zní, zní“---

Jonášovi se tichý a temný hlas ozval na místě, kde by to nečekal. To si pamatuj – Boží hlas se může ozvat ve chvíli a tam, kde bys to nikdy nečekal.

Pak se Jonáš modlí. Jeho modlitba není dlouhá, ale Jonáš, jak čteme, je na dně tři dny. Asi se modlí celou dobu, ve druhé kapitole čteme možná jen shrnutí. Nebo Jonáš svou modlitbu opakuje dokola jako mantru. Ani to nevadí, pokud je u opakování přítomna Jonášova mysl, nejen pusa. Ta modlitba je boj; přiznejme Jonášovi, že mu asi nikdy nebylo hůř.

Jonáš prosí. Vlastně ani neprosí, spíš „jen“ rozkládá svou situaci před Hospodinem. Vlastně zmlká. Ale zmlká před Boží tváří, naproti Bohu. To je hlavní: Jonáš obnovil komunikaci, udělal, co udělat měl, to jediné, co udělat musel. Tenhle krok měl ovšem Jonáš (nebo kdokoli jiný) udělat dříve, než se ocitl v pekelné tlamě. Ale i tam tento krok lze udělat. Vždycky? Nevím, jestli někdy není pozdě, raději začít dříve…

V modlitbě Jonáš přiznává, že už to vzdával. „A já jsem si řekl: Jsem zapuzen, nechceš mě už vidět.“ Tady ovšem nemluví pravdu, to on nechtěl vidět Hospodina, nikoli Hospodin Jonáše! Nebo si Jonáš uvědomuje, že Hospodina k tomu zapuzení dohnal vlastním nezájmem o vztah k Bohu: „Když jsem já, Bože, neprojevil ani trochu vstřícnosti, naopak jsem prchal od tvé tváře jako namydlený, nedivil bych se, kdybys mě zavrhl a odmítl.“

V Jonášově modlitbě je mnoho zajímavých a inspirativních myšlenek. Nejsilnější je však druhá polovina sedmého verše. Ještě v propasti vlastní skleslosti a úzkosti, ve chvíli, kdy je mu nejhůř, poví Jonáš: „Tys však vyvedl můj život z jámy, Hospodine, můj Bože“. Proroctví, předpověď? Vzpomínka na jinou bolest, která dobře dopadla? Těžko říci. Nejvíc ze všeho tu slyším hlas Hospodinův, který se ozývá Jonášovi v hlavě: „Jako jsem tě sám přivedl k modlitbě, tak tě sám přivádím k poznání, že tě zachráním. Už to víš, když jsi ještě – však víš, kde.“

Jonáš se modlí a začnou se dít věci. Potvora Jonáše vyplivne. Z nejhlubšího místa, kde se vůbec mohl Jonáš ocitnout, je Jonáš opět „doma“. Kdo by to byl před chvílí řekl! Jonáš je opět na pevné zemi, kde to zná; opustil svět démonů, natož aby ležel v žaludku nějaké obludě.

A dějí se další věci. Ninivané činí pokání. Výborně. Hospodin jim odpustí. Ještě lépe. A Jonáš se – zlobí. Uschne skočec a Jonáš se – zlobí. Hospodin odpustil Jonášovi, pak Ninivanům. Ještě musí Jonáš odpustit Ninivanům, Hospodinu a sobě samému.

To je to proroctví: proroctví o velkém Boží happyendu, který je připraven pro každého Jonáše, i pro toho ležícího v žaludku pekelné stvůry. Přesně o tomto happyendu je také Neděle vzkříšení, každý křest a každá Večeře Páně.

A jediné, co člověk musí, je toto: musí svou spiritualitu živit, cvičit, kultivovat a rozvíjet, a to pravidelně, aby mu neuschla. Tak díky Jonášovi za dobrý příklad – i na prázdniny.
Amen.

Pravidelnému účastníku nedělních bohoslužeb neuniklo, že uvnitř dnešního textu je ukryt biblický základ minulé neděle. Farář tak dává najevo, že minule téměř nijak nezhodnotil biblickou souvislost známého verše. „Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost.“ Před týdnem jsme se snažili pochopit obsah vlastností „pýcha“ a „pokora“, se vší jejich pestrostí i relativitou. Nakonec jsme dospěli k poznání, že „rovnici o pěti neznámých“ řeší kupodivu největší neznámá ze všech, Bůh, jak je dostupný lidskému vnímání v člověku Ježíši, v poznání biblické tradice i v otevřenosti každého, kdo o to stojí.

Ono známé „Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost“ se v Bibli objevuje ve zřetelné souvislosti: v závěru dopisu, ve chvíli, kdy dojde takříkajíc na „praktické věci“. „Hlavní stať“ dopisu nesla povzbuzení do obtížné situace. Pisatel tíživost nezastírá ani nezlehčuje. „Nebudeme si, přátelé, namlouvat, že se nám nějak daří, to by nebylo fér. Jako křesťané sice mluvíme o naději, rádi se posilujeme výhledem na přicházející království, ale přiznejme si také, že je nám tady na tom světě, v Malé Asii, hůř a hůř. Jsme chápáni jako podivíni, bizarní partička, nemající žádné zvučné jméno, ba ani čistou pověst.“ Celá epištola se nese v duchu špatných okolností. Jako kdyby proběhlo sčítání lidu a ukázalo se, že křesťanů nepřibývá, jako by statistiky spíš prokazovaly, že většina okolí si křesťanů nijak neváží, spíš je považuje za nebezpečné.

Jestli se do této situace ozývá nějaká naděje, jakože se ozývá, pak nepřichází z toho, co vidí oči, co ukazují dějiny. Naděje přichází z víry, totiž z hloubky reflexe toho, kdo vidí a hodnotí. Tahle naděje je ovšem velmi podezřelá. Může být chápána jako „těšínské jablíčko“, jako „přání otcem myšlenky“.

Víra v Ježíše Krista také znamená pochopení, že to, co je před očima, není to jediné, co platí. Víra v Ježíše Krista znamená, že při hodnocení nerozhodují pouze jevy samy, to co je před očima, nýbrž i Ježíš Kristus jako nové měřítko, nový úhel pohledu, nové světlo.

„Konec všech věcí je blízko.“ (1Pt 4,7) Na konci prvního století po Kristu mezi křesťany existovalo dost jisté očekávání opravdového konce světa, který ovšem nenastal. V tomto smyslu se apoštol mýlil, jako celá křesťanská generace té doby. Totiž mýlil se, jestli oním „blízko“ myslel čas v rozmezí příštích několik let. Ale když v jiné epištole zazní „Pán je blízko“ (Fp 4,5), je zřetelné, že ono „blízko“ znamená nejen časovou blízkost, nýbrž poznání, že věci i děje v sobě zahrnují svůj „TELOS“, cíl, završení, naplnění. Pak mohu rozumět – a rozumím – že to, co ještě není vidět, totiž cíl a význam, je již ve věci přítomno jako výhra ve vyhrávajícím losu ještě před slosováním. Pak mohu i dnes říci s plným vědomím, že konec všech věcí je opravdu blízko, tak blízko, jak jen může být. Na skutečnosti dějin se potom smím dívat i jako na skutečnosti dávno vyřešené, vlastně hotové, v nichž sice mám platné místo, mohu a mám se k nim postavit odpovědně, odvážně i pokorně, ale smím si zachovat odstup, protože se mnou a s mým optimistickým či skeptickým pohledem věci a události nestojí a nepadají. Mají v sobě svůj smysl, cíl, své naplnění.

Na konci epištoly pak přicházejí praktické aplikace. Ona velkorysost pohledu, který ví, že konec je blízko, neznamená lhostejnost, ale ani utopení se v problémech dne.

Praktické rady jsou adresovány v prvním odstavci starším, v dalším pak mladším. „Starší“ mohu být jak věkem senioři, tak také prostě presbyteři. Církev na konci prvního století tento úřad běžně užívá ve správě svých sborů. Starší mají pečovat, mladší se mají podřizovat. Vypadá to hierarchicky, asi tu náznak jisté podřízenosti je. Ale hlavně „všichni se oblečte v pokoru jedni vůči druhým“. (1Pt 5,5). Ta budiž hlavní vaší zbraní, zbraní odpovědnosti, zbraní pro obranu i útok, zbraní pro chvíle radosti i smutku.

Nakonec se vrátí znovu motiv nerůžové situace. „Lev řvoucí obchází, hledaje, koho by sežral.“ (1Pt 5,8; kralický překlad). Lvem je nazýván ďábel, ďáblem je nazýváno veškeré zlo doby, skepse i strach, pronásledování i posměch, únava i hněv. Obrazu lze dobře rozumět, lev je sice krásný král zvířat, ale nikdo nestojí o to, dostat se mu do drápů.

Přitom však prakticky ve stejné době existuje ještě jiné použití téhož obrazu: „lev z Judy“ je obraz bojovníka stejně silného. „Lev z pokolení Judova“ je v obrazu poslední knihy Bible, ten Vzkříšený. A právě tenhle lev zvítězil.

Tak se v biblické krajině života a víry prohánějí dva lvi, silní, jak už lvi bývají. Jsou to protivníci. Člověk pak mezi tím lítá, oba tu jsou, o obou ví, ale – lítá v tom. Že je to tak?

A teď přijde poslední myšlenka: epištola vrcholí výzvou k pokoře, jak jsme slyšeli již minule. Pokora je podepřena oním „všechnu svou starost vložte na něj, neboť mu na vás záleží“. (1Pt 5,7). Máme tu na tom světě dva lvy, o jednom věříme, že zvítězil a zvítězí.

A tohoto lva najednou vidí apokalyptik Jan, jenže vidí – tento lev je vlastně Beránek. Protiklad dvou zvířat, snad nenajdeme protiklad větší. Dravý útočný lev a mírný beránek. Číhavý lví pohled se mění v mírné beránčí oči, rozevřené lví tesáky v měkkou tvář obětního zvířátka. A již ne vytažené drápy kočkovité šelmy, nýbrž sám Spasitel otvírá svou rukou knihu života. Mystický obraz jednoty protikladů zároveň potvrzuje, co již zaznělo: největší zbraní křesťana je pokora. Tento Lev, vlastně Beránek, vlastně Lev, který je Beránek, je poslední cíl, završení věcí, světa i mého snažení.

Už víme z minulého kázání, co pokora je a co není. Teď zní jako nejlepší doporučení pro starší i mladší, pro ty, kteří nesou odpovědnost za správu sboru i pro ty ostatní.

Překvapivá rada a překvapivá výbava!
Amen.

Slavný text o tom, že křesťanství je bláznivé náboženství, divná či nesmyslná životní orientace, píše Pavel na začátku dopisu do Korintu, který je celý motivován rozkolem ve sboru. Rozkol v církvi je záležitost bolestná. Řekněme však, že rozkol vznikl z horlivosti Korinťanů, z jejich velkého zaujetí evangeliem. To je zase skutečnost velmi chvályhodná. Tak je tomu, žel, často: z krásných motivů, z počestných a ctihodných záměrů vyrůstají paradoxně myšlenky zlé, někdy nejhorší. Možná právě proto se Pavel rozhodl svou názor i svou radu formulovat ostře a provokativně; chtěl korintskými zatřást. Mohl leckteré odradit, musel tedy doufat, že korintští takhle podané evangelium unesou. Tak jim na druhé straně vyjádřil uznání.

Dnešní čtenář je trochu jiný. Prvotní nadšení, které je vlastní všem náboženstvím v jejich počátku, křesťanům dávno pominulo. Křesťané se dnes pro svou víru rozhodují střízlivě i věcně, mnohem střízlivěji, než pro koupi nového auta; ta je vzruší víc. Dnešní člověk je svobodnější, i pro své náboženství se rozhoduje svobodně, zeměpisná poloha sama o sobě už nerozhoduje: má-li se člověk stát křesťanem, nestačí, že se narodil nebo žil v Evropě, má-li být evangelík, nestačí žít ve Švýcarsku a v Itálii se nerodí je katolíci. Křesťanem se člověk může stát všude v Evropě, ale stejně tak i muslimem, hinduistou nebo buddhistou. Nad tím vším se vznáší, alespoň v Evropě, „defaultní nastavení“, základní možnost: nebýt nic, zůstat obecně „věřícím“. To ovšem zpravidla mnoho neznamená: bez společenství, bez pomoci, jen se svým svědomím, se svým hledáním i blouděním člověk často zapomene jít vůbec někam…

Proč se dnes člověk rozhoduje, zda se připojí k nějakému náboženství? Něco ji od toho slibuje. My, kteří jsme se v evangelické církvi narodili, tohle možná necítíme, jsme evangelíky, protože nás sem rodiče přivedli, ale již naše děti, narozené později, v mnohem volnější a otevřenější době, už nejsou evangelíky pouze z tradice! Musejí se rozhodnout. Ti, kteří přicházejí „zvenčí“, prožívají toto zvlášť výrazně. Něco hledají pro sebe, pro svou duši, také pro své tělo, pro svou rodinu. Hledají pravdu o světě i o sobě, klid, pokoj, odpovědi na základní otázky: proč, kam, jak, s kým, co potom a co po smrti... Hledají společnost, která je přijme, která je bude respektovat, nabídne jim sdílení, možná i program. Hledají odpočinek při namáhavé cestě životem, oázu při putování džunglí světa.

Pavel svým „bláznivým slovem o kříži“ velmi ostře vyjádřil, že křesťanství je „na trhu“ náboženství znevýhodněné. Protože to, co lidé hledají, křesťanství většinou buď nedává vůbec, nebo až ve druhém či třetím plánu. Kdo hledal pokoj, najde ho, až když se opravdu naučí modlit, když se naučí pravidelně číst Bibli a naučí se jí trochu rozumět – což není lehké. Bude-li hledat pravdu o světě v podobě nějaké kosmologie a ontologie, nenajde ji v Bibli a v křesťanství prakticky vůbec. Bude-li hledat pravdu o sobě, doví se, co se mu nebude ani trochu líbit. Bude-li chtít povzbudit nabouranou, vystresovanou nebo depresivní duši, bude lépe, navštíví-li psychoterapeuta. A bude-li chtít udělat něco pro své tělo, nenabídne mu křesťanství nic. Ostatní světová náboženství budou úspěšnější, protože hodně těchto požadavků řeší, často spolehlivě a osvědčeně.

Pavel byl velmi tvrdý, když Korinťanům řekl, že „slovo o kříži bláznovstvím“, ale řekl pravdu. To, co nabízí evangelium, se v mnohém s lidskými otázkami a potřebami míjí.

To není radostné zjištění. Bůh, podle apoštola Pavla, nabízí člověku jiné hodnoty než ty, které člověk hledal a hledá. Bůh člověku neodpovídá na jeho otázky, nýbrž klade otázky své. Bůh obrací lidské tázání po sobě samém v nic. To si ovšem Pavel nevymyslel. Když psal do Korintu ono „kde jsou učenci, kde znalci, kde řečníci“, citoval Starý zákon: „Zahubím moudrost moudrých“, je z proroka Izaiáše: „Proto já (Hospodin) budu dále podivuhodně jednat s tímto lidem, divně, předivně. Zanikne moudrost jeho moudrých a rozumnost jeho rozumných bude zakryta.“ (Iz 29, 14) Také: „Hospodin ruší znamení žvanilů a z věštců činí pomatence, obrací mudrce nazpět a jejich poznání mate.“ (Iz 44, 25)

Jenže Pavel, ve Starém zákoně i jinak vzdělaný, napíše také, v jiné epištole, té nejslavnější něco docela jiného. „Co lze o Bohu poznat, je (lidem) přístupné, Bůh jim to přece odhalil. Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu. Poznali Boha, ale nevzdali mu čest jako Bohu, ani mu nebyli vděčni, nýbrž jejich myšlení je zavedlo do marnosti a jejich scestná mysl se ocitla ve tmě. Tvrdí, že jsou moudří, ale upadli v bláznovství: zaměnili slávu nepomíjitelného Boha za zobrazení podoby pomíjitelného člověka, ano i ptáků a čtvernožců a plazů.“ (Ř 1, 19 – 23). Tedy i Pavel ví, že ona Boží nabídka se nemíjela s tím, co člověk hledá, od počátku. Kolize nevznikla u Boha, který lidem dával „danajské dary“ něčeho, co oni nechtěli. To člověk to „zvrtal“, přestal vědět, co vlastně hledá, co potřebuje a neumí využít nabídku, kterou dostal.

Tedy člověku bylo dáno poznat, kudy a kam svět vede a proč, kdo a co je jeho základem a oč v životě jde a jít má. Tohle by mělo být první a poslední lidskou otázkou, kompasem jeho směřování. Jenže člověk začal hledat jiné hodnoty, důležitější mu je leccos pomíjivější, ale třeba okamžitě efektivnější nebo příjemnější. Poznání o Bohu šlo stranou, popularita Hospodinovy moci a slávy mezi lidmi zapadla. Pokoušejí se ji vzkřísit různá náboženství, každé po svém, jenže se především zase hádají mezi sebou. Přitom, říká apoštol Pavel, a já mu v tom cele věřím, poznání Boha je přirozeně přístupné. Jak to člověk mohl a měl poznat, to Pavel neříká. Ale co by bylo, kdyby bylo, je stejně už jedno, teď je situace taková, že lidé svůj um, svou schopnost dedukce, indukce, logiky vůbec, kombinace a intuice otočili jiným směrem. Dopadlo to, jak to dopadlo a Pavlovi a ostatním zbývají oči pro pláč. Není divu, lidstvo zřejmě ztratilo nějakou základní schopností, talent, který dostal: poznat Boha z toho, co je přístupné smyslům a mysli, rozumu, citu a intuici.

Teď jsme tam, co Korinťané: moudrost moudrých, rozumnost rozumných, učenost učených je nám v tom nejdůležitějším k ničemu. Moudrost světa, tedy lidská vzdělanost i nápaditost, chytrost i chytristika jsou v očích Božích hloupost, protože k poznání toho nejdůležitějšího jsou nepoužitelné. A nazpátek: co se očima téhle lidské vzdělanosti i chytrosti zdá jako bláznovství, je ve skutečnosti Boží moudrost. Tak se člověk a Bůh rozešli ve své moudrosti. A člověk by se mohl dál plácat ve své „moudrohlouposti“, uměl by počítat a zkoumat, programovat a geneticky modifikovat, rentgenovat i magneticky rezonovat; vynašel by spoustu věcí, mnoho by si pomohl a mnoho by zničil. V mnoha věcech by si pomohl a v mnoha zase uškodil. Mnoho nemocí by vyléčil a mnoho jich zase „vynalezl“. Mnoho by poznal a v mnoha věcech by se také šeredně pletl. Leccos by si potvrdil a mnoho by jen tak tvrdil a byla by to hloupost. Tak by to vypadalo, kdyby…

...kdyby se Hospodin nerozhodl zachránit člověka z této bezútěšnosti. Čím? Něčím, co je u Hospodina velmi moudré, správné, ba nejlepší, ale člověk to bude mít – ve své „moudrosti“ – za hloupost, přinejmenším za nerozum. Křížem.

Jenže člověk nerozumí, co kříž znamená. Zkusme to:

- Kříž ukazuje velikost Boží lásky a její nezničitelnost: tak Bůh miloval a miluje svět. Jeho láska nemá hranic a nezastaví se před ničím – ani před sebeobětí. Velká radost pro člověka!

- Kříž také ukazuje člověku, jaký doopravdy je, a že ho čeká ještě dlouhá cesta k tomu, jaký by být měl. Nesmyslná smrt nevinného na kříži ukazuje hloubku lidských chyb a vin, všechnu jeho hloupost, jeho omyly: sebestřednost, nenávist, nesmyslný boj proti tomu, co není k bojování a smiřování se s tím, co je hříchem. Co Korinťané mysleli dobře, skončilo rozkolem ve sboru. A tak to končívá často. Velké varování pro člověka!

- Kříž také ukazuje, že bolest a trápení do života patří. Ne jako něco, co přinesl ďábel, nýbrž jako něco, co má člověka poponést dál a něco mu ukázat. Velké povzbuzení pro člověka!

- Nakonec kříž ukazuje, že i to, co se zdá být zlé, ba beznadějné, má svůj konec v naději i v radosti. To už však ale neukazuje kříž, nýbrž to, co přijde po něm - vzkříšení. Ale tak to Pavel určitě myslel. Velká naděje pro člověka!

Tak se ukáže, že kříž není bláznovství, nýbrž moudrost Boží. Až to pochopí i člověk, bude na dobré cestě, i když se evangelium zpočátku nezdálo být dobrou odpovědí na lidské otázky. Je jí.
Amen.

Ve druhém století před Kristem to bylo s Izraelem špatné. Starý dobrý „lid Adónajův“ neboli „Boží lid izraelský“, už dávno nebyl tím, čím býval. Království, jednotné kdysi za Saula, Davida a Šalomouna bylo dávno rozděleno nesvorností své severní a jižní části. Severní Izrael skončil definitivně pádem do rukou Asyřanů, jižní část, Juda, si vytrpěla půlstoletý mezopotámský exil. Návrat ze zajetí za perského krále Kýra přinesl velké očekávání a velké zklamání. V původní zemi, do níž se Boží lid vrátil, nestál kámen na kameni, všechno šlo těžce, Boží chrám se stavěl pomalu; v potomcích Abrahamových a Izákových už dávno nebylo původní nadšení a nosná víra. Izrael se posléze dostává do područí větších a mocnějších sousedů, syrských Seleukovců, egyptských Ptolemaiovců, makedonského krále Alexandra.

Kde zůstaly sliby o pomoci Hospodinově? Kde zůstalo zaslíbení, že Božího lidu bude jako písku v poušti? Kde zůstal všemohoucí Hospodin?

Ve druhém století před Kristem se na izraelský trůn dostává syrský Antiochos IV. Nazývá se „Epifanés“, Zjevený a po řeckém způsobu se ztotožňuje s nejvyšším Bohem nebo alespoň s jeho přímým potomkem. Do izraelského chrámu nechá instalovat sochu, jestli zobrazovala řeckého Dia nebo samotného Antiocha, mohou se dějepisci přít dodnes, ale vyšlo to nastejno: neviditelný Bůh, jehož zobrazování zapovídala Tóra, ústava Božího lidu, tento jediný Bůh dostává tvář. To je blasfemie, nejvyšší pohoršení!

Kde je teď pomoc Hospodinova? Kde je útěcha, již Izrael v lepších dobách tak často opakoval? „Hospodin je můj pastýř, nebudu míti nedostatku“ (Ž 23), „Proč se Proč se pronárody bouří, proč národy kují marné plány? Ten, jenž trůní v nebesích, se směje, Panovníkovi jsou k smíchu (Ž 2), Jak je tvůj příbytek milý, Hospodine zástupů! (Ž 84), Proč by měly pronárody říkat: ‚Kde je ten jejich Bůh?‘ Náš Bůh je v nebesích a všechno, co chce, koná (Ž 115)… Kde to všechno je?

Ano, lid si vzpomíná i na žalmy pokání, které kdysi pomáhaly, aby si jeden uvědomil své chyby a jejich vliv na situaci, na dějiny i na to, jak svou situaci prožívá. Lid ví, že proroci již před babylonským zajetím psali o nevěrnosti králů i lidu, o proradnosti kněží i o falešných prorocích. Proroci vážně připomínali, že zbožnost a morálka, tedy duchovní a etická rovina života jsou nedělitelné, alespoň pro Boží lid. Že nelze chválit Boha a současně nedělat nic proti sobectví, korupci a sprostému materialismu. Že bez podloží víry, naděje a lásky Boží není pravé spravedlnosti ani pravého štěstí. Prostě že bez Hospodina člověk nepochopí svět.

Jenže to už bylo dávno. Dnes, za vlády Antiocha IV, je jiná doba. Na nějaké velké duchovno není čas. Ani se to už nenosí a jeden nechce vypadat jako starověká fosilie, pobožný podivín, pečený vařený v kostele, kolem něhož kvapí svět tempem čtyřjádrových počítačů. A pobožný přitom louská při svíčce Tóru a modlí se žalmy! Jak by vypadaly naše děti, co bychom jim předali do života? A tak má v dnešní době všechno přednost, každá práce i zábava. To první, co člověk pustí, když nestíhá, je všechno, co souvisí s kostelem, s chrámem Adónajovým. Nu, k náboženství se můžeme vrátit, až už fakt nebude co jiného dělat nebo když už fakt nebudeme moci dál. Nakonec, modlit se můžeme i v lese nebo na aerobiku a společenství? To je v náboženství leckdy, přiznejme to, spíš komplikace.

Nejsou však takoví všichni. Někteří skoro prorockýma očima vidí, že Boží lid ve své většině vypustil právě to nejdůležitější jako zbytné. Že to, co souvisí s chrámem, s Božím zákonem, s výchovou dětí ve víře, s etikou vyrostlou na podloží Tóry by nikdy, slyšíte, nikdy nemělo ztratit přednost před aktuální, tedy současnou, tedy dočasnou, tedy pomíjivou nabídkou doby!

Ti, co to vidí, se tak snaží i žít. A vést k tomu i ty druhé. Někdy si říkají „Zbožní“, někdy „Čistí“ . Své označení nechápou jako stav, nýbrž jako směřování; vědí, že zbožným ani čistým není člověk jednou provždy, ale vždy v tom buď roste, nebo upadá. V označení „zbožný“ a „čistý“ je i trochu pedagogiky, nebo misie, chcete-li: snad si někdo všimne našeho jiného přístupu k životu, snad porozumí, proč si říkáme „Čistí“, snad ho to trkne, tedy inspiruje. Protože nejde jen o nás, o zbožné a čisté, jde o celý Boží lid a o jeho další směřování v marasmu doby. A pomáhat dobrému směru silou, jako to dělali makabejští „ultras“, to není cesta, věděli Čistí.

Zbožní a Čistí vědí, že násilí je špatná cesta. Jen trpělivá práce se sebou i s okolím přinese ovoce. Nemá smysl počítat konec světa nebo příchod nějaké transformace, lepší dodržovat Boží zákon a dbát, aby nezůstal jen na papíře. Kdo chce měnit svět, má usilovat o vlastní proměnu zevnitř.

Zbožní a Čistí také věděli, že zákon je třeba citlivě přizpůsobit současné době. Nikoli však za cenu jeho oklešťování. Nebyli tedy zatvrzelými revivalisty, spíše moudrými reformátory. Pocházeli většinou z laických řad, akademičtí teologové se na aktivní proměnu nezmohli. Heslem Čistých bylo: „Na třech pilířích stojí svět: na Tóře, na bohoslužbě a na prokazované lásce.“ Měli tak pohromadě celek: duchovní život a jeho rozvíjení (dnes bychom řekli „vertikálu života), praktickou každodenní mravnost a základ toho všeho: v Božím sestoupení k člověku v Tóře. Není co dodat.

Josefus Flavius o Čistých napsal ve Válce židovské: „Navzájem se mají rádi a usilují o svornost ve společných věcech.“ Podle biblických apokryfních knih byli věrní a důslední, svědectví vypráví o Čistých, kteří se nechali mučit a popravit, než by porušili Tóru, podobně jako první křesťané drželi víru ve Vzkříšeného. Porozuměli, že Boží zákon vede především k lásce a k milosrdenství. Podobně jako pro Ježíše i pro Čisté nebyl bližním pouze Izraelec; dovedli myslet šířeji. Největším nepřítelem pro ně nebyla nadvláda cizáků, nýbrž – hřích.

Tak Čisté a Zbožné popisují dobové prameny. Řekl bych, že nám mohou být vzorem prakticky ve všem, co o nich víme. Že právě takové uchopení zbožnosti, víry i lásky je to, co schází nám. Mohli by se nám stát vzorem, kdyby…
… kdyby v aramejštině „čistý“ nemělo kořen „prš“ a Čistí se aramejsky neřeklo „peruším“, pořečtěle „farizeové“.

Proč se do nich Ježíš tak pouští? Proč jejich zbožnost nazývá pokrytectvím? Co jiného by Ježíš chtěl vložit jako základní kámen do své víry, do křesťanství, než právě farizejskou věrnost, vytrvalost i lásku? „Slepí vůdcové, komára cedíte, ale velblouda spolknete!“ Troufám si odhadovat, že kdyby farizeové vydrželi u svých principů, kdyby je drželi vytrvale a nenechali je zdegenerovat, vytýkal by jim Ježíš mnohem méně, jestli vůbec něco.

> Farizeové svou víru postupem času nechali na povrchu. Hodnoty, o něž usilovali, jim nesestoupily do nitra. Víra se jim stala jednou z mnoha činností, když přišel její čas, jenže ten přicházel čím dál méně. Víra se pozdějším farizeům nestala trvale přítomným základem všeho, co žili i dělali. Škoda, o to jim přece šlo v prvním nadšení.

> Farizeové věděli, že Hospodin je dárcem života i víry. Věděli ale také, že člověk s tímto darem musí vědomě pracovat a nenechat jej ležet ladem. Žel, propojení Božího daru i jeho lidského rozvíjení se vytratilo. Farizeové se spolehli na vlastní výkon náboženské praxe. Vděčnost a pokora před Božím příklonem k člověku se vytratila. Škoda, o to jim přece šlo v prvním nadšení.

> Farizeové chtěli být svědky pro druhé, misionáři obnovené víry. Není nic krásnějšího. Jenže posléze se stali z kazatelů karateli, z inspirativních vzorů soudci, z příjemných spoluobčanů nadutými elitáři. Stali se sektou, odtrženou od spoluobčanů a spoluvěřících, místo aby byli reformátory rigidního judaismu. Škoda, o to jim přece šlo v prvním nadšení.

> Farizeové chtěli, aby „klíč poznání“ (L 11,52), který snad opravdu prve měli, poznali i ostatní. Nestalo se tak. Farizeové se tak navždy stali obrazem těch, jejichž víra měla silný základ, krásné motivy – a smutný konec. Tak se stali špatným příkladem místo pomocníků v hledání pravdy pro své sousedy a spoluobčany. Škoda, o to jim přece šlo v prvním nadšení.

Ale ten klíč poznání tu pořád je a pořád stojí za to jako nic jiného. Kdo ten klíč poznání nabídne našim současníkům?
Amen.

Se Starým zákonem máme někdy mnoho starostí – i my, kteří Bibli známe a čteme desetiletí. S lecčím v něm nesouhlasíme, lecčemu nerozumíme, leccos nám přijde jako zbytečné, dnes již balastní. Kolikrát už i starší a staří lidé v osobním rozhovoru přiznali, že Starý zákon číst nemohou nebo nechtějí – už kvůli těm válkám a násilnostem ne! A říkali to sestry a bratři konfirmovaní před půlstoletím, patřící ke starým dobrým, věrným evangelíkům.

Možná je ve hře ještě jeden motiv, proč se nám do Starého zákona moc nechce. Čtenář chce pozitivní vzor, model, jehož by se mohl přidržet nebo rychlou odpověď na svou otázku, nebo zřetelný a jednoduchý návod k použití. I v literatuře a filmu hledáme podvědomě model hodný napodobení. Špatných příkladů máme dost, špatné zprávy, přesycené lidskou špatností už nás unavily. I senzacechtivost se již vyčerpala a čtenář i divák se obrací k pozitivním vzorům. Moderní fantasy literatura není jen sbírkou akčních thrillerů, nýbrž i sbírkou krásných, ryzích vzorů chování.

Nyní se máme – můžeme – chceme(?) – poznat ve vzoru starověkého Izraele. V jeho pochybeních i slabostech, radostech i úzkostech. Jako vzor Izrael nijak nevyniká, na to je posvátná kniha Božího lidu příliš sebekritická. I současný člověk se tam pozná, musí však jít hodně do hloubky, jinak četbu otráveně odloží, protože ho začne zmáhat to věčné napomínání, soud Hospodinův nad člověkem, Boží panství, vyhlašované ústy proroků někdy až diktátorsky… Ten však, kdo se začte do hloubky, najde ve Starém zákoně své zrcadlo i dobrý vzor, možná ten nejlepší.

Jednu věc má současný Čech, a vlastně i Evropan, se starým Izraelem společnou: život uprostřed pohanů. Nu „pohanů“, zkusme z pojmu „pohan“ sejmout hanlivý přídech, žijeme uprostřed těch, kteří nejsou křesťany. Izraeli i nám je vlastní menšinovost; my i oni jsme ostrůvek víry v Hospodina v moři jiných věr, nevěr, jinověr i pověr, v moři pohanství. A je to menšinovost hned nadvakrát: starověký Izrael i ČCE jsou jednak malá církev uprostřed jiných církví i věr, jednak malý národ uprostřed velkých. Křesťanů je v Česku asi dvacet procent, evangelíků necelé jedno procento. Češi to neměli nikdy lehké mezi Rakousko-Uherskem, Německem, Ruskem, potažmo Sovětským svazem. Izraelců, Božího lidu, bylo v předním Orientu pár procent a ani oni to neměli lehké mezi Egyptem, Asýrií a Mezopotámií, potažmo Babylónem. Izrael, Čechy i naši církev provází po celé dějiny zápas o udržení vlastní identity, o hledání a nalezení tváře, o síly, jak obstát vůči tlaku okolí, zrovna jako Izrael. Izrael to někdy vehnalo do napětí, válek a ostražitých i nepřátelských postojů vůči okolí, Čechy i evangelíky stejně tak.

Menšinovost poznamenává dějiny církve i dějiny státu, ale i osobní příběh každého z nás. S národem a státem už jsme si zvykli příliš nepočítat. Stát, to jsou ti nahoře, dnes jim říkáme nikoli vrchnost, nýbrž volení politici, namnoze nedůstojní a hašteřiví, myslící většinou jen na vlastní prospěch. Ale tato ostražitost vůči vrchnosti, nedůvěra vůči těm „nahoře“ je našemu lidu národu vlastní po staletí, přinejmenším od Bílé hory. Dá se vůbec v naší vlasti, v našem národě najít něco, co by nás jakkoli motivovalo? Neběží život člověka, rodiny, nejvýš obce již dávno po jiné koleji než život země, státu? Cítíme jistě odpovědnost za sebe, za svou rodinu, své blízké, také někdy za svůj podnik, firmu, za obec, ale cítíme také odpovědnost za národ a vlast? To není výtka, natož moralizování, jen střízlivé hodnocení stavu. Pojmy národa nebo vlasti nám zní jako vykopávky. Mluvíme o cestě do Evropy a myslíme tím prostě životní úroveň. „Národ“ sobě jsme ponechali v Národním divadle, „nic než národ“ nám sebrali holé a duté hlavy nacionalistů. Nám většinou nejde o národ; především proto, že pojem národa je prázdný. Češtinou se ve světě nedomluvíme, máme s ní problémy i doma v počítačích. K tomu smutek nad sebou samými, nad Švejkem i nad Hurvínkem, nad korupcí, nepořádkem v ulicích i nad vlastní slabostí.

A církev? Zmenšuje se, vymírá. Jsme smutní; ani naši vlastním dětem a vnukům se leckdy nepodařilo předat naši víru. Bojíme se o církev a o její peníze, na jedné straně vidíme jako ostudu, že vláda není dvacet let schopna vyřešit církevní restituce, na druhé straně nás popouzejí církve, které by rády, kdyby je stát podporoval víc a ještě víc. Ne, nám toho komunisté tolik nevzali, ono nám toho totiž k ukradení už mnoho nezbylo, o to se postarali jiní už dříve. Není moc co vracet z majetku, vzali nám víc: sebevědomí, sebeurčení a schopnost sebeobsluhy. A okolní společnosti vzali poznání, že církev ve společnosti vždycky má mít, že bez ní bude okolní společnost vždycky neúplná a ohrožená. Jak tohle restituovat?

To je skoro přesně situace Izraele! Vyvolený národ, požehnaný, zmítaný však silami zvenčí i zevnitř: Babylón i Egypt a vnitřní rozbroje, dělení země, králové mezi sebou, hříchy: tenhle svede manželku svého generála, jiný se třese o svůj trůn a po vzoru okolí chce zabít možné protikandidáty. Uvnitř slabost a beznaděj, také „živé ego“: každý má svou hromádku a tu si schraňuje a pěstuje. Pak se to na padesát let promění v babylónský exil, po něm návrat, ale kam vlastně? Do nejistoty, zmatku, do nepřipravenosti. Co ještě platí? Zvykli jsme si opakovat „Hospodin nás určitě nenechá padnout“, ale věříme tomu doopravdy? Nese nás to, motivuje? Jak moc?

Prorok použije obraz ze života. V obchodě člověk leccos může koupit, leccos by chtěl, leccos snad i potřeboval. Ale musí zvážit, na co má. Je smutné, když nemá na základní potraviny či nápoje. V Izraeli to byla voda a víno, potraviny z pole a pastvin. A nyní zazní pozvání: vezměte, kupujte a jezte, to vše bez placení. Nemáte peníze? Nevadí. Nebude to luxus, nenasytné nenasytí, ale to hlavní, co k životu potřebí, dostanete. Bude to potrava duchovní i tělesná, aby váš život byl plný a hluboký.

Při běžném nakupování člověk musí zvážit, na co má. Naproti tomu obraz, v němž lidé berou bez placení, je buď z oblasti fantasy (jakože komunismus fantasy byl), nebo připomíná rabování při nepokojích. Tady je tento model nabídnut jako obraz pro vztah člověka a Boha. Tak to chodí mezi těmito dvěma.

Tak to Izaiáš podá: bez důkazu, jakékoli příčinnosti, jako z nebe: Bůh je s nimi, s lidmi, kteří o něm vědí, znají ho a obrací se k němu. Je s nimi jinak, než si oni sami přejí, neplní jejich přání, ale obrací věci k dobrému. Je právě s nimi, ale nikoli proti druhým lidem, nýbrž proti lidským předpokladům a proti jeho skepsi.

Tohle je náš problém: naděje padající z nebe. Ta se do našeho vnímání nevejde. Ale to byl i izraelský problém. Navenek bylo málo důvodů k radosti či důvěře. Pravdu měl spíš skeptik.

Je víra ještě něco jiného, než spolehnutí na „naději padající z nebe?“ Znamená „věřit“ ještě něco jiného, než vzít stoprocentně vážně ono „Poslechněte mě a jezte, co je dobré, ať se vaše duše kochá tukem! Nakloňte ucho a pojďte ke mně, slyšte a budete živi“?

To je naděje pro Boží lid. V Izraeli byl Boží lid národem i církví v jednom. U nás je to složitější, církev sama je menšinou uprostřed národa, menšinou nepříliš ptanou a oceňovanou. Oba, církev i národ, si hledají své místo, svou tvář, uprostřed okolního světa: církev v Česku, Česko v Evropě.

Ale církev si své místo hledat prý nemusí. Má svou tvář, místo i úkol: uvnitř národa českého má být „národ Kristův“. Lid Kristův je lid naděje „padající z nebe“, lid neprosazující se a přesto životaschopný, lid nebohatý a přece nechudý, lid možná nepříliš milovaný, a přesto milující. Tady se dá najít vzor ve staré Jednotě bratrské za protireformace, nebo ve Vyznávající církvi, která v Německu jako maličká menšina uprostřed národa i církve řekla „ne“ nastupujícímu nacismu.

Tato identita není naší svobodnou volbou, nýbrž úkolem. Svobodnou volbou je pouze přijmout či odmítnout. Ale i odmítnutý úkol zůstává úkolem.

Ve vší pokoře i střízlivosti: náš úkol je být svědkem tohoto pojetí života. Svědkem, že naděje, „padající z nebe“ je nadějí pravdivou a trvalou.

Vědomí malosti, menšinovosti zůstává. To nezměníme a měnit to ani nemáme. Ale nad tím může být vědomí „vyššího řádu“: navzdory menšinovosti je nám svěřeno dobré a nosné pojetí života: dějiny života na této planetě nekončí v nesmyslu ani ve smrti, v jedinovládě nejsilnějšího manažera ani v blahobytu šťastných. No a pak ten úkol, to sebeurčení: o tom být svědky. Izaiáš řekne dokonce být „zákonodárci“, ale nemyslí na moc, nýbrž na přesvědčivost.

Komu se do toho chce?
Amen.

Že „advent“ znamená „příchod“, že křesťané očekávají příchod Spasitele, totiž narození Ježíše Krista, zatímco ostatní pouze vědí, že advent je období předvánočního shonu a prodejním a nákupním „festivalem“, je dostatečně známé.

Ani křesťané však nemají jasno v tom, jak adventnímu období porozumět. Je to příprava na příchod, protože o Vánocích se narodí Ježíš? Ale vždyť víme, že se nenarodí! Narodil se před dvěma tisíciletími, „ukřižován, umřel a pohřben jest, třetího dnes vstal z mrtvých, sedí na pravici Boha Otce, odkud přijde soudit živé i mrtvé“, opakujeme v Apoštolském vyznání víry. Ale jak je to dnes? Čekáme, že letos 25. prosince přijde soudit živé i mrtvé? Nebo vyznáváme nadčasověji, že již přišel a živé i mrtvé soudí již dnes? Nebo očekáváme, že přijde až na konci věků? Co však očekáváme teď, letos?

Řekněme tedy přesněji, že v adventu neočekáváme příchod Spasitele, protože ten již přišel. Neočekáváme ani, že na Boží Hod vánoční přijde konec věků. Vlastně neočekáváme nic. Spíš si připomínáme, že přišel, přichází a přijde. Že čas Spasitelova přicházení už nastal, nejméně před dvěma tisíci lety. Že jeho přicházení pořád ještě trvá. Posilujeme se v naději, že Spasitel bude dál přicházet. Nemluvme o příchodu, ten se odehrál jednou poprvé, mluvme o přicházení. Spasitel přichází každý den, do všech míst na světě, ke všem lidem, do všech srdcí a myslí.

Člověk pro přicházení Spasitele nemusí nic udělat, ani nemůže. Vše se již stalo, vše již bylo uděláno, za nás, pro nás, bez nás. Člověk jen může, ba musí, s přicházením Spasitelovým počítat, být na ně připraven, mít na ně nasměrovány „antény“. Samozřejmě nikoli jen jeden měsíc v roce, v adventu, nýbrž celý rok a celý život.

Minulé kázání si všimlo, že ve chvíli, kdy se člověk snaží pochopit a uchopit své „dnes“, nedostane k tomu v textu z epištoly Židům žádné etické příkazy ani doporučení. Chceš-li vzít vážně své dnes, kdy se ti houpe před očima „klíč k věčnosti“ a ty jej chceš přijmout, musíš jen jedno: být trpělivý. Ale říkali jsme také, že kdo tuší, že bez etiky se neobejdeme, ať si přečte poslední kapitolu epištoly, začínající vysoce etickým „bratrská láska ať trvá“.

Tato výzva pokračuje: „S láskou přijímejte i ty, kdo přicházejí odjinud – tak někteří, aniž to tušili, měli za hosty anděly“. Tak je připomenuto, že člověk nežije sám ani jen obklopen svými blízkými, jsou tu i jiní, cizí, neznámí, jiného smýšlení, jiné „krevní skupiny“.

Někteří tak, připomíná text, měli za hosty anděly. Koho to měli za hosty? Andělé ve Starém zákoně se objevují často, překlady je někdy nazývají anděl, někdy posel, jindy „někdo“ a ještě jindy nijak; čtenář musí sám přijít na to, kdo se objevil. Už to je jistá instrukce, jak nepropást přicházení Přicházejícího: když přichází Bůh, je to vždycky jinak. Známe příběh Abrahamův (Gn 18), toho navštívili hned tři muži; jen Abraham ví, kdo to vlastně byl. Víme, jak a kdo navštívil Chanu, kdysi neplodnou matku Samuele, stejně tak kdysi neplodnou matku Samsona (Sd 13), ale kdo by to v té chvíli uvěřil?

Příběh ze 4. knihy Mojžíšovy je ale snad nejpodivuhodnější. Vyprávějme si ho! Neřešme přitom otázky historické či faktografické, příběh je kázání v podobě vyprávění, poselství, které se obléklo do příběhu. Právě to poselství je důležité, nikoli jeho faktické a historické detaily.

Balák je král nepřátel Božího lidu z bájných, mýtických časů. Tento Balák má z Izraele strach, protože Izrael se zdá zaplavovat krajinu jako kobylky. Balák si tedy najme vyhlášeného zahraničního věštce, mága, kouzelníka, proroka nebo jak ho nazveme, zkrátka renomovaného mistra tajných sil, aby Izrael proklel. Balák tuší, že proti Bohu, jehož Izraelci nazývají „Adónaj“ a jehož Balák neuznává, je třeba postavit opravdu mocné kouzlo – kletbu: „Prosím, proklej mi jej, tento lid“. Věštec ze zahraničí je to nejsilnější, co se proti Adónajovi dá opatřit. Balák vyšle posly a slušně za službu zaplatí.

Bileám, to je ten vyhlášený zahraniční profesionál, není jednoznačně pro ani proti. O Adónajovi ví, věří v něj i nevěří, má jej jako jednu ze sil, které v tomto světě fungují a ví, že nutno s ní počítat, jako se všemi ostatními silami. Bale Hospodin se Bileámovi se Hospodin rovnou zjeví a oznamí, že kletba se konat nebude. To je zvláštní: Hospodin se ukáže pohanskému kouzelníkovi, mágovi, šamanovi nebo jak ho nazveme, co si o tom myslet? Nebylo potřebí nějakého uvěření Bileámova, Hospodinovo zjevení se neomezuje na „svědky víry pravé“. Prostě Hospodin přišel k Bileámovi. Že Bileám poznal, s kým má tu čest, nesouvisí s nějakými Bileámovými kouzelnickými dovednostmi. Nemohu jinak rozumět, než že Hospodin prostě chtěl být viděn, slyšen a rozuměn. A tak se stalo.

Bileám odmítne i druhou nabídku s vyšší odměnou za prokletí. Znovu se mu ukáže Bůh Adónaj (čes. Hospodin, Pán), jenže tentokrát řekne „dobrá, jdi s nimi, ale uděláš, co ti poručím“. Další překvapení: Adónaj mění své rozhodnutí! Co si o tom má myslet bájný mýtický Bileám, ale hlavně, co si o tom má myslet čtenář Bible? Kdyby v té chvíli Bileám navštívil svého kněze nebo psychoterapeuta, co by slyšel? „Bileáme, nesmíš všemu věřit. Nesmíš kdejaký svůj názor či pocit vydávat za Boží hlas. To je pořád ‚Adónaj přišel, řekl‘, ale tenhle ‚tvůj pánbůh‘ mluví pokaždé jinak. Zkus se spoléhat na svůj rozum.“

Docela rozumný postoj, a přece v té chvíli biblický hlas říká něco jiného. Říká, že když Bůh promluví, člověk to pozná, bude si jist, jako si byl jist Bileám. A to byl pohanský věštec, žádný „věřící“! Když přijde Přicházející, poznáš to!

Nyní však přijde největší překvapení. Bileám na cestu vyrazí na oslici. Oslice se na cestě zastaví, nejprve nechce dál, pak přitře Bileámovi nohu o zeď a asi ho tím poraní, Bileám oslici bije a oslice nakonec promluví. Mluvit tady o tom, že zvířata vidí i to, co nevidí člověk, že mají zvláštní intuici, míjí se dávným příběhem, ač je to pravda. Bileámovi se do cesty postavil opět Hospodinův posel, neboli Hospodin sám. A bere na sebe tvář protivníka.

Teď pozor, protivník, odpůrce se hebrejsky řekneš „sátán“ a opravdu to tak na tomto místě v hebrejském Písmu stojí. Adónaj se postavil do cesty Bileámovi jakoby v podobě satana. Lekám se toho, jak je text zneužitelný, ale lekám se i úkolu, text vykládat.

Lekám se toho, jak může vypadat Boží přicházení.

Bileám nakonec splní objednávku prokletí: postaví se na určené místo a začne. Ovšem, z jeho úst je slyšet – požehnání. Jeho středem je slovo „Jak mám zatratit, když Bůh nezatracuje? Jak mám zaklínat, když Hospodin nezaklíná?“ (Nu 23,8) a „Hle, dostal jsem úkol žehnat. On dal požehnání a já to nezvrátím.“ (Nu 23,20). Bileám přiznává Boží moc. Přizná, že lidské žehnání a proklínání jsou prázdná slova, jestliže nejsou podepřena Božím požehnáním nebo kletbou.

Celý příběh tak ukazuje, jak neprobádatelné je Boží přicházení. Člověk si může myslet leccos o tom, kdy a jak Bůh přichází a kdy a jak nikoli, může se divit, že Boží advent zaznamenají i zvířátka, může být i v šoku, v jakém rouchu může Bůh přicházet. Čtenář Bible si může vzpomenout na Jákoba u potoka Jabok, jemuž Boží advent přinesl doživotní kulhání.

Kdyby nebylo vánočního adventu, museli bychom tu skončit. My však můžeme jít až k tomu „s láskou přijímejte i ty, kdo přicházejí odjinud - tak někteří, aniž to tušili, měli za hosty anděly“ z dnešního textu i k tomu „Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“ (Mt 25,40)

A můžeme uzavřít, poučeni Bileámovou zkušeností: Hospodin přichází v každé chvíli a v každé situaci, dokonce i v každé podobě. Nejsou chvíle přicházení a nepřicházení, advent je trvalou Boží „aktivitou“ vůči člověku. Pán světa přichází v nejrůznějších podobách, často velmi neuvěřitelných, někdy jako Dárce, jindy jako Doprovázející, někdy jako Varování, jindy jako Povzbuzení. Ale vždycky, slyšíte, vždycky, s láskou a porozuměním pro člověka.

Naším úkolem není zachytit, kdy příchod nastal nebo nastane, nýbrž zachytit, že příchod Boží, advent, se děje stále, pořád. Právě i v této chvíli. Teď je čas adventu, je první adventní neděle, ale zítra, v pondělí bude taky čas adventu, v únoru a v červenci taky, a až nastane můj den poslední, i to bude chvíle Božího přicházení.

Ať tedy pro nás letošní advent není očekávání na něco, co přijde, nýbrž časem připomínání zprávy zpráv, že každý den našeho života je dnem Adventu, tedy dnem přicházení Božího k člověku. Ať to prožijeme naplno, jakoby poprvé. Pak se čas přicházení stane i chvílí příchodu. To bude ten pravý Advent.
Amen.