Přelom roku si žádá své reflexe, zhodnocení, ohlédnutí a vyhlédnutí, podobně jako všechny děje, v nichž něco končí a něco začíná. Tak to bývá třebas při narozeninách, ve chvíli svatební a někdy i pohřební. Člověk se zastaví a zamyslí.

V tom zamyšlení není jen odpočinek ani pouhý zvyk. Už tady se projevuje kus moudrosti: člověk cítí, že v běhu dní a let jakoby sjíždí po povrchu, protože čas na hluboké zamyšlení není. Proto alespoň světí – nebo má světit – sedmý den, aby se ohlédl a vyhlédl. Jako když jede dlouho po dálnici. Čas od času je třeba zastavit; nejen se projít a protáhnout, ale také upravit sedadlo a zkontrolovat bezpečnostní pásy. Někteří i obejdou auto, mrknou na pneumatiky, zablikají směrovkami. A hlavně zkontrolovat směr, podívat se do mapy, protože i online navigace může někdy „kecat“. Aby se ujistili, že jedou, kam chtějí. Protože hlavní není cesta, nýbrž její cíl.

Učiníme-li základem pro zastavení na přelomu biblickou knihu Přísloví a její slova o moudrosti, sáhneme opravdu hluboko. Moudrost je dobrý základ pro cestu životem i pro ohlížení a vyhlížení. Protože moudrost je stará, možná věčná.

V tom je moudrost jiná než evangelium. Evangelium je nová dobrá zpráva, perspektivní informace o něčem, co nebylo, ale je. Vánoční evangelium „informuje“ o tom, že Bůh zboural zeď mezi sebou a člověkem. Ta zeď tu byla, Stvořitel učinil stvoření, ale Stvořitel není stvoření a stvoření není Stvořitel. To je jedno z hlavních zjištění celého Starého zákona. Vánoční evangelium sděluje, že Bůh se stal člověkem, tedy že Stvořitel přijal stvoření jako součást sebe samého, aniž by přestal být Stvořitelem. To je nová informace.

Moudrost však byla od počátku. V knize Přísloví moudrost dokonce říká „Hospodin mě vlastnil jako počátek své cesty, dříve než co konal odedávna. Od věků jsem ustanovena, od počátku, od pravěku země.“

Tak je řečeno i něco velmi zvláštního: moudrost není doma jen na jednom místě, v jedné kultuře nebo v jednom náboženství. Moudrost je známa po celém světě. Moudrost není třeba do světa vnášet, ona tam je. Moudrost nepotřebuje misionáře. Evangelium misionáře potřebuje, protože nově vstupuje do světa, ale moudrost ve světě je od počátku. Text z knihy Přísloví to říká srozumitelnými obrazy: moudrost stojí na nejvyšším místě, nad cestou, jako ukazatel, jako Socha svobody na New Yorkem nebo Socha Krista Vykupitele v Riu de Janeiro. Moudrost stojí na křižovatce, vlastně na všech křižovatkách cest, při branách, kudy se chodí do měst, u všech vchodů a východů.

Moudrost se nedělá tajemnou ani vznešenou. Čteme, že moudrost volá, vydává svůj hlas ze všech koutů Stvoření. Moudrost se tak představuje nikoli jako tajemné poznání, přístupné pouze zasvěceným. Tak se to možná někdy zdá: moudrost souvisí se vzděláním, s poznáním filosofickým nebo bohosloveckým, s informacemi. Ale již jeden z nejmoudřejších, čínský Lao’c, řekl, že moudří lidé nemusejí být vzdělaní a vzdělaní nemusejí být moudří. Moudrost je přístupná všem bez rozdílu vzdělání, barvy pleti nebo náboženství.

Co je moudrost? Už o ní víme, že je všude, že nedělá rozdílu mezi lidmi, že je přístupná mně, nám i druhým. Tušíme tak, že vede člověka k pokoře vůči druhým i vůči sobě samému a svému dosavadnímu poznání. Trochu ironicky řekl jeden moudrý: „První krok moudrosti – všechno napadat. Poslední – se vším se srovnat.“ Pro kázání jsme moudrost hledali v Bibli, ale tušíme, že není jenom tam, i v Bibli se moudrost představuje jako univerzální.

Kdybychom hledali v Bibli dál, našli bychom hodně o tom, jak moudrost vypadá, jak se projevuje. Dovíme se, že kde je mnoho moudrosti, je i mnoho hoře (Kaz 1,18), že vychází z úst spravedlivého (Př 10,31), moudrost si umí dát poradit, dokonce pomáhá uniknout léčkám smrti! (Př 13). Ale najdeme tam, co moudrost je? Pro dnešek: najdeme tam, s čím „v zádech“ se ohlížet po starém roce a s čím jít do nového?

Tady Bible promlouvá opakovaně jedním hlasem: „Moudrost dává Hospodin, poznání i rozumnost pochází z jeho úst.“ (Př 2,6). To se mnohokrát opakuje jako refrén v různých variacích, až nakonec se u proroka Jeremjáše ozve bolestné: „Stud polil moudré, zachvátil je děs, jsou polapeni. Hle, odvrhli Hospodinovo slovo, k čemu jim bude moudrost?“ (Jr 8,9). Nejznámější je ono: „Počátek moudrosti je bázeň Hospodinova“. Silná myšlenka se stala logem: existují univerzity, které je mají ve svém znaku, sochy je nesou jako své jméno, často citována v literatuře: „Initium sapientiae timor Domini“, počátek moudrosti, také počátek umění i poznání – je bázeň Boží.

Nikoli „počátek bázně před Hospodinem je moudrost“, i když i to může být. Nikoli „počátek moudrosti je poznání Hospodina“, protože poznat Hospodina vpravdě nelze. Můžeš stoupat po své životní vertikále, po spiritualitě, duchovnosti, kam až to jde, není to špatný pokus, ale pořád je to tvá spiritualita, tvá vertikála a Hospodina vpravdě nepoznáš.

Je to obráceně: počátek moudrosti je bázeň před Hospodinem. Hledáš-li moudrost, začni jinde: u bázně Hospodinovy. Chceš-li být moudrý, nehledej moudrost, sic se rychle dostaneš na scestí: hledaje moudrost, našel bys snad vědění, snad poznání, informace, možná nejvědečtější, možná nejzbožnější, ale moudrost to nebude. Jako na té dálnici: chceš-li být moudrý, ujasni si nejprve cíl. Cílem cesty života není moudrost, i ta je pomíjivá, jako celý ty. Jdi dál! Oč ti jde?

Zajisté chceš svůj život prožít tak, aby měl smysl a výhled. Výhledem ti nemůže být nic jiného, než království Boží. Nikoli posmrtný život, nýbrž víc: Jeho království, království pokoje, lásky a moci Boží. K tomu ovšem vede cesta životem, to je její smysl. Cesta života potřebuje moudrost, ta začíná u bázně Boží. Jako by se hned na začátku objevil konečný cíl, jen jako malý náhled, ale přece: cílem není moudrost!

Tak tedy moudrost, s níž se chceme novoročně ohlížet i vyhlížet, začíná bázní Boží. Tato bázeň není strach, nýbrž pokora, to víme; nikoli děs, nýbrž úcta; nikoli jen vědomí soudu, nýbrž vědomí blízkosti Boží. Budeš-li se pokoušet bázeň Boží dále upřesňovat, budeš se jí vzdalovat.

Ale nepřehlédněme, že bázeň Boží je pouze počátkem moudrosti! Moudrost je třeba přece jen rozvíjet, do cíle je třeba dojet. Ale jak a kudy?

A tu čteme prostinké, jednoduché pravdy, jakože bázeň před Hospodinem znamená nenávidět zlo, povýšenost, pýchu a proradná ústa, že moudrost jde stezkou spravedlnosti a pěšinami práva…, skoro banální ilustrace! Jakože moudrost je dodržovat Dekalog, Deset slovo o svobodě, vlastně být slušným člověkem? Tak málo je moudrost?

Chce se mně ironicky říci: ano, tak málo je moudrost. Vlastně tak mnoho je moudrost. Nechme to tak: moudrost znamená být slušným člověkem. V pohledu Dekalogu a celé Bible ovšem „být slušným člověkem“ znamená trojí:

První: být slušným člověkem vůči druhým lidem. Vůči celé společnosti i těm nejbližším. Být spravedlivý a neubližovat, být láskyplný a obětavý, o tom bylo napsáno mnoho kázání. Ale kde vzít sílu? Právě v celku všech tří lidských slušností.

To druhé totiž je: být slušný vůči sobě samému. Být spravedlivý vůči sobě je hrází proti domýšlivosti i mindrákům. Neubližovat sám sobě, neubližovat svému tělu ani své mysli – i to je obsaženo v dvojpřikázání lásky: milovat budeš svého bližního, jako i sám sebe. Být slušný vůči sobě znamená nebrat si více nebo méně úkolů, než stačíš, umět se radovat z malých věcí. Držet jistou míru kázně. Polské přísloví říká: moudrost miluje tvrdou postel.

Třetí slušnost shrnuje: být slušným člověkem znamená být slušný i vůči Bohu. Zní to neobvykle? Bázeň Boží a s ní i moudrost napořád ukazují, že dvojpřikázání lásky je nedělitelné, právě jako Desatero! Kolikrát je slyšet, že společnost by byla lepší, kdyby ctila Desatero, kolik lidí říká, že v Boha nevěří, ale Desatero dodržuje; a všichni zapomínají, že Desatero má příslovečné „dvě desky“! Být slušný vůči Bohu znamená hledat jeho vůli a nezlobit se, když on neplní naši vůli. Být slušný vůči Bohu znamená modlit se, ale nesnažit se Pána „umodlit“. Být slušný vůči Bohu znamená vědět, že já, můj bližní i Hospodin patříme k sobě. I o tom byly Vánoce.

Moudrost nám bude dobrým průvodcem na přelomu roku. Moudrost začíná Boží bázní. Obě pak nejsou ani nedostupné ani složité.

To je důvod k radosti, ne?
Amen.

Kdybych byl redaktor časopisu a kdyby mně kolega přinesl tohle podobenství, abych je otiskl, řekl bych: „Příteli, moc pěkná myšlenka, to o té pokoře a namyšlenosti! A výborně ses rozhodl prezentovat ji pomocí příběhu. Ale jednu chybu tvůj text má: nemůžeš pointu příběhu prozradit hned na začátku. Mám na mysli to tvé: ‚O těch, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali, řekl toto podobenství.‘ Prosím tě, přepiš to, tohle dej až na konec nebo raději vůbec nikam, nech zaznít jen příběh.“ A kdyby se autor ptal proč, odpověděl bych: „Když už jsi myšlenku podal jako příběh, nech posluchače, aby se v tom příběhu našel. Jestliže toho chudáka farizeje sestřelíš hned na začátku, jakože si na sobě zakládá, nikdo se v něm už nepozná!“

Nebo ne? Tak to zkusme – příběh jsme slyšeli, od začátku víme, kam míří. A teď řekněme, kdo z nás se cítí být tím samospravedlivým farizejem? Já ne. Jednak se snažím být sebekritický a znám se včetně svých nectností, jednak vím, kam příběh míří, a vím, kdo je farizeus.

Farizeus je pokrytec, který má něco jiného v srdci, něco jiného na jazyku, káže vodu a pije víno, důvěryhodnou tváří zakrývá černé myšlenky. Farizeové přece chtěli zabít Ježíše, kamenovat ženu, úklady strojili, léčky a křivé otázky mu kladli, za slovo chytali, poslouchali vždy jinak, než Ježíš mluvil. Navíc několikrát slyšeli spolu se zákoníky Ježíšovo „běda vám.“ Představa, že Ježíš, plný lásky, mně říká: „Běda tobě, Pavle!“, tahle představa je nepříjemná.

Já nejsem farizeus z podobenství, nepoznávám se v něm.

V celníkovi ano. To je darebák, ale svým způsobem sympatický. Je to lump, ale s dobrým jádrem. Však s celníky pán Ježíš stoloval, měl je mezi svými nejbližšími. Takový celník je zajisté postava sporná, ale kdo není? A nakonec to s ním dobře dopadlo. Nakonec celník uslyšel „Zachee, pojď rychle dolů, neboť dnes musím zůstat v tvém domě.“ (L 19,5) Představa, že do mého života takhle vstupuje Nejvyšší: „Pavle, pojď honem, dnes musím zůstat u vás v Kralické,“ tahle představa mě naplňuje nadějí.

V celníkovi se tedy naopak poznávám docela rychle a rád.

Ještě si mohu připomenout, že podobenství je namířené proti těm, kteří si zakládají na své spravedlnosti. A já vím, že biblické pojetí spravedlnosti je mnohem širší a hlubší, než naše lidská spravedlnost. Spravedlnost v Bibli znamená život „z práva“, z pravdy, z pravé podstaty, život uchopený za svůj nejhlubší kořen, za svůj smysl. Tohle dovést do důsledku znamená být vlastně svatý, jako ten legendární mýtický Noe, nebo onen muž z prvního žalmu, „který si oblíbil Hospodinův zákon, nad jeho zákonem rozjímá ve dne i v noci.“ To já neumím, takový nejsem. Spravedlnost tak zůstává nedostižnou metou a já si nemám na čem zakládat.

Ani to druhé, co vyčítá úvod příběhu farizeům, se mě netýká: pohrdání druhými. Nevím, kým bych pohrdal: Romy mám docela rád (pokud s nimi nemám potíže), podobně i bezdomovce, rasově jsem zcela otevřený, Židů si vážím, muslimů se nebojím, Vietnamce a Číňany znám už léta jako velmi slušné lidi a pro Afričany mám vysloveně slabost, protože krásně zpívají a hrají jazz. Nepohrdám ani vrahy, zato vraždou ano, nepohrdám ani komunisty, zato komunismem ano. Ale na to se podobenství nevztahuje.

Úhrnem: jsem celník, nikoli farizeus. A příběh mohu zavřít a odložit. Nepromluvil.

Naštěstí ten příběh je Ježíšovo podobenství. Pak se na něj mohu dívat nikoli jako na vyprávění o skutečných lidech, nýbrž na Ježíšovu myšlenku, konstrukt, který si vymyslel, aby (mně) něco řekl.

Pak v příběhu nevidím dvě postavy, nýbrž jednu: sebe. Nikoli buď jeden, nebo druhý, nýbrž oba jsem já. Už nejsem zbaven povinnosti vidět pouze jednoho nebo druhého, spíš se musím ptát: kde je ve mě farizeus a kde celník, ten „sympatický dareba“? Každý se může a má uvidět v obou.

Když Ježíš hovoří ve své době, má na mysli své současníky farizeje i své současníky celníky. Kdo byl farizeus a kdo celník Ježíšově době?

Farizeus byl nejvěrnější zástupce Božího lidu, tehdejší „církve“. Nositel nejlepších tradic, odmítal každé „liberální“ odklonění. Farizejské hnutí se snažilo vlastním čistým životem podržet upadající společnost; když nemohu změnit svět, mohu alespoň změnit sám sebe a být druhým příkladem! Farizeové byli tak trochu jako stará Jednota bratrská v šestnáctém století.

Farizeus byl ukázněný, přísný především k sobě, obětavý, vytrvalý. Bylo možno se na něho spolehnout, svěřit mu peníze i tajemství, desátky – vysoké dary chrámu nebyly samozřejmé, ale farizej je jako samozřejmé platí. Dovedl být laskavý, jen s Božím zákonem si nelze zahrávat! Pak je farizeus nesmlouvavý.

Tohle je farizej v očích veřejného mínění Ježíšovy doby. Jestli je pro někoho spíš komická figurka, pak asi tak, jako ten, kdo si v našich časech vysloužil od svých spoluobčanů posměšné přízvisko „pravdoláskař“. Ale moje srdce bije proti všem tvrďákům a pragmatikům právě pro pravdoláskaře, a bije i pro toho donkichota farizeje... Je stejný snílek, jako ten, kdo dnes tvrdošíjně dbá na zákonnost nebo na manželskou věrnost. Díky za něj.

Když tedy farizej stojí při modlitbě v chrámu vepředu a vděčně děkuje za všechny přednosti – dary svému Pánu, mluví pravdu. Protože opravdu není jako ostatní, opravdu mu byla dána víra neobyčejná, hluboká, činorodá, živá. Opravdu má za co být vděčný. Právem je vděčný, že nemusí číst bulvár, protože ho baví rabínské texty. Právem je vděčný, že ho neživí špinavý byznys, jako lidi kolem napořád. Jsou to dobré dary a farizeus je si jich vědom. Ten celník farizeje v té chvíli nezajímá ani v dobrém ani ve zlém. Prostě se tam nachomýtl a posloužil jako okamžitá modlitební inspirace a ilustrace. Nezapomeňme, že obojí jsem já…

Jako inspirace byl celník vděčný a podnětný model. Už to, že to byl vlastně úředník berňáku, kdo by ho měl rád! Tenhle financ si úřad dokonce koupil, propachtoval od Římanů, a určitě ne proto, aby posloužil státnímu aparátu ve spravedlivé fiskální politice. Myslel především na sebe, to bylo veřejné tajemství. Navíc byl kolaborant s římskou okupační mocí. Představte si, že by naše bohoslužby navštívil někdo z těch, co prokazatelně vytunelovali fond „Trend“ nebo „H-Systém“, nabrali si pár set miliónů, teď dostali od bývalého prezidenta generální pardon na své zločiny, klidně si přijdou sem do Kralické… to je ten „sympatický dareba“!

Najednou vidím, že jsem všechno, jen ne ten celník. Přece jen jsem spíš zbožný, „Čistý“, jak se překládá „farizej“. A jestli něco nechci být, nejsem a nikdy nebudu, pak ten celník!

Ale před chvílí jsem říkal přesný opak!

Takto jsou rozdány role v Ježíšově mikrodramatu, abych se našel na obou stranách. Protože: ať jsem celník nebo farizej, v této chvíli, tady v chrámu je to kupodivu jedno. Venku, za chrámovými zdmi to jedno není, venku určitě budu spíš chtít být farizej, dělat jeho práci a žít jeho život, nechci být tunelář ani zbohatlík. Ale tady, v chrámu, před tváří Boží, jsou na tom stejně. Venku je lepší být farizejem než celníkem. Ale nyní se oba modlí.

A tady musím přiznat, že zůstávám farizejem. Děkuji za to, že si mohu a mám na čem zakládat. Vždyť, Hospodine, já… jsem na tom opravdu lépe než celník, aniž bych jím pohrdal!

V té chvíli farizeus (a já s ním, protože obě role jsem já) propásl něco důležitého: ospravedlnění, odpuštění, spasení. Oba stojí před Bohem, to je svátek a obrovská možnost, pro farizeje asi běžnější. Jeden ví, že tam patří, druhý se cítí jako cizí těleso. Farizej vyjde za chvíli z chrámu a bude to pořád ten samý farizej, jen „pomodlený“, pro celníka je návštěva chrámu životním zápasem. Tuším, že celník má velkou naději, že z chrámu vyjde jako jiný celník, nikoli jen „pomodlený“.

Farizeus měl mnoho věcí, o něž se mohl opírat: vzdělání, znalosti, zbožný život. Také celník měl mnohé, na čem stavěl svůj život: známosti a majetek především. Celník se ovšem, na rozdíl od farizeje, všeho vzdal. Farizeus nepochopil, čeho všeho se může a má vzdát i on. Tady, v chrámě, pod dotekem Božím, se něco změnilo. Ale jen pro celníka, zatímco farizej tuhle šanci propásl.

V tomto a jen v tomto smyslu bych chtěl, aby ve mně zvítězil můj „celník“

Amen.

Evangelium o Ježíši Kristu není jen příběhem o Božím Synu, který přišel na svět, aby svět zachránil. Tak to opakují dogmatiky, tak rozumíme: evangelium je dobrá zpráva o Ježíši Kristu, Spasiteli. Někdy se biblickým evangeliím říká místo „evangelium o Ježíši Kristu“ také „evangelium Ježíše Krista“. Tím je naznačeno, že to, co tento muž přinesl, je dobrou zprávou, dávající zklamaným lidem novou naději.

Evangelium však také můžeme číst jako příběh jeho čtenáře. Evangelium zachycuje vznik, růst i završení té zvláštní kristovské naděje. Tak byla evangelia také psána, aby zachytila vývoj porozumění, oč v příběhu Ježíše Krista jde. Evangelium je v jistém smyslu vzorové, modelové uchopení křesťanské víry. I když víme, že to nejstarší, co bylo z evangelií napsáno, co se vyprávělo, oč zpočátku šlo, byl příběh kříže a vzkříšení, začínají některá evangelia narozením Ježíše, jiná pak prvním setkáním s udivenými a nechápajícími svědky. Narození Ježíšovo, vánoční příběh, je pochopitelný, milý, srozumitelný i dětem. Od nejsnazšího ke složitějšímu pak evangelium pokračuje přes učení i skutky Ježíšovy, jeho střety s okolím až k těm opravdovým nepochopitelnostem: kříži a ještě podivnějšímu vzkříšení. Tak má růst čtenářovo pochopení, uchopení, jeho víra – od nejsnazšího k nejsložitějšímu – od narození po kříž a vzkříšení. Možná proto Vánoce slaví všichni, ale Velikonoce jen někteří…

Markovo podání evangelia v sobě nese jeden zvláštní prvek; teologové jej nazývají „mesiášské tajemství“. Od počátku se u Marka vyskytuje věta, kterou Ježíš vysloví, když učiní nějaký zázrak, uzdravení: „Přikázal jim, aby o něm nikomu neříkali, aby ho neprozrazovali.“ Tak to říká svědkům svých činů, někdy i „démonům, protože věděli, kdo je“ (Mk 1, 34). Jako by nikdo neměl být k uctívání a následování Ježíše přinucen zázrakem, činem, o němž se doslechl nebo jej viděl, protože by to bylo zvnějšku, neprožité, zprostředkované. Jako bychom tu slyšeli: „Prosím vás, neprozraďte mé mesiášství předčasně. Nenuťte lidi, aby přijali, že jsem ten, koho čekali, který zachraňuje, nenuťte je, aby mě přijali dříve, než sami učiní se mnou zkušenost. Můžete o mě svědčit, ale na to, co každému přináším, čím jsem nebo čím mohu každému být, si musí přijít každý sám.“

A tak není otázka „kdo to jenom je, ten Ježíš“, vůbec nemístná. Snad v každé periodě života, v každé nové situaci se může znovu objevit. Jestliže se my, křesťané, scházíme každý týden při bohoslužbách, jestliže čteme nebo máme číst Písma každý den, pak přitom nemusíme hledat a očekávat stále nové výboje teologické, hermeneutické nebo objevy archeologické. Jen můžeme a máme, každý den a každý týden, znovu nově odpovídat sami sobě i těm kolem nás otázku „kdo to jenom je“.

V osmé kapitole Markova podání, přesně v polovině knihy, dochází k jistému zlomu. Ježíš se učedníků ptá, za koho ho lidé považují – po tom všem, co se o něm rozkřiklo, i když to Ježíš zapovídal. „Kdo jsem v očích náhodných, zprostředkovaných svědků, za koho mě mají? Jakou roli hraji v lidských příbězích?“ A dovídá se, že za Jana Křtitele, za Eliáše, za jednoho z proroků. Za zjevení, možná přízrak, za divotvorce. Není divu, lidé pro svou zkušenost hledají analogii z toho, co už znají. Věděli o Eliášovi i o Janu Křtiteli, znají proroky. Ježíš je tedy někdo takový. Jiný výklad je nenapadá, ani napadnout nemůže. Pro Spasitele není precedens.

Teď Ježíš otázku otočí přímo na své nejbližší: „Za koho mne pokládáte vy?“ Vy, kteří mě znáte víc, než kdokoli jiný, kteří říkáte, že jste mně odevzdali svůj život, vy, budoucí apoštolové, kdo pro vás jsem? Petr odpoví jednoduše: „Ty jsi Mesiáš.“ Ty jsi Zachránce, jsi shrnutí všech našich tužeb, naplnění našeho života, jediná naděje, jsi nové pojetí života, nová životní orientace, jsi celá naše filosofie i teologie, jsi naše spočinutí, naše mystika i naše mystérium. Jsi náš pokoj, náš život věčný. Zdá se, že učedníci jediní mají právo tohle říci, oni už tu zkušenost udělali, své vyznání neopakují z dogmatik, nikdo jim to nepřikázal. Tak to cítí.

Čtenář evangelia, který se dostane až k této Petrově zkušenosti, může mít pocit naplnění a spočinutí. Jestliže toto pochopil, je opravdu křesťan, kristovec, je sám sebou, protože ví, čí je. I nyní ale Ježíš opakuje zákaz volného šíření tohoto vyznání, protože to může říci pouze člověk, který to prožil. Jen z hloubky své životní zkušenosti se dá říci „Ty jsi Mesiáš“.

Vyprávění však pokračuje, jsme teprve v polovině evangelia a stále je kam jít. Když učedníci vyjádřili svou zkušenost silným a osobním: „Ty jsi Mesiáš“, začne je Ježíš učit nové lekci: „A začal je učit, že Syn člověka musí mnoho trpět, … být zabit a po třech dnech vstát.“ A o tom „mluvil otevřeně“. Mesiášské tajemství i nyní skrývá, ale to, že život pro něj i pro ostatní bude dále přinášet trápení i zklamání, o tom mluví otevřeně.

Snad ani není divu, že tak daleko ani učedníci nejsou, že to nechápe ani ten Petr, že za to Ježíše kritizuje, až si od něho vyslouží nadávku „satan“ (Mk 8, 33).

Také čtenářův příběh tu otvírá novou lekci. I kdyby se již dostal k nejupřímnějšímu hluboce zkušenostnímu vyznání, že Ježíš je opravdu Spasitel, příběh jeho víry nekončí. Znovu totiž přijdou pochyby, znovu se ozve trápení, pokušení skepse, kdy se bude zdát, že nic nemá cenu.

Ne, to není strašení, to je preventivní terapie. Protože toto skutečně život přináší a přinese. Tak abys nebyl, čtenáři, nyní i ty, čtenáři křesťanský, který jsi vyznal i prožil, že Ježíš je Mesiáš, abys nebyl překvapen. Právě svým nejbližším o tom Ježíš mluví otevřeně.

Že Ježíš je Mesiáš? Snadno to vyslovit, snadno se to naučí už děti a celý život to opakují. I dospělý může opakovat, co kdysi namemoroval. Má to lehké, ale až přijdou zklamání, až přijde všechna šeď života, až tě i Vánoce omrzí, milý čtenáři, tehdy prožij, že Ježíš je Mesiáš!

Kde potom vzít a nekrást?

V celku příběhu evangelia o Ježíši – právě jako v celku příběhu víry každého z nás – lze nalézt jednu velikou naději. V Matoušově evangeliu na Ježíšovu otázku u Cesareje Filipovy odpoví Petr nejen „Ty jsi Mesiáš“, ale šířeji: Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého“. V Markově evangeliu Ježíše jako Syna Božího nazvou jen dva. První jsou, divme se, nečistí duchové, kteří hned ve třetí kapitole volají „Ty jsi Syn Boží“. Těm Ježíš tuto zkratkovou, byť pravdivou výpověď zakazuje. Pak se v celém evangeliu tahle vrcholná výpověď o Ježíšovi neobjeví, až nakonec, pod křížem. Tam ji, přemožen tím, co prožil, vysloví voják, setník. A vysloví ji ve chvíli, kdy se zdá prohra největší, když Ježíš zavolá ono „Bože můj, proč jsi mě opustil?“, a zemře: „A když uviděl setník, který stál před ním, že takto skonal, řekl: ‚Ten člověk byl opravdu Syn Boží.‘“ (Mk 15,39) Když setník uviděl, že Ježíš právě takto zemřel, že právě on takto zemřel, prožil tento setník na vlastní kůži tohle vrcholné vyznání.

To je naděje pro všechny situace, kdy dolehne pokušení a nuda a trápení. V nejhlubších hlubinách vždy čeká tohle poznání a vyznání. To je naděje pro všechny čtenáře evangelia, kteří v něm čtou vlastní příběh víry, tápavé, chvějivé, propadající se, ale víry vytrvalé. Ta vytrvalost je jistě i úkolem čtenáře, protože evangelium se nevnucuje. Ale hlavní díl té vytrvalosti nese sám Hospodin, tím že jenom nepřišel, ale stále přichází. To prožíváme při každém křtu i při každém adventu.
Amen.

Milé sestry, milí bratři, milí přátelé,

bylo ráno třetí den po Kristově ukřižování a pohřbu, přivstal jsem si tehdy, slunce ještě nevyšlo, a plížil se neslyšně a neviděn, a kým také tak ráno, mezi hroby. Někdy je dobré přivstat si a mít chvíli pro sebe a tentokrát i pro svoji zvědavost. Já si s tím vším co se stalo tam v Jeruzalémě, nějak nevím rady, vůbec nevím, co s tím. Já jen tak nějak tuším, že by se to mohlo týkat i mě. No, a protože jste tady, předpokládám že vás to všechno také zajímá, proč jsem se se tam na tom místě vyschlých koster a přivalených kamenů, na místě, kam se nikomu nechce a já se ani tomu nedivím, vždyť je to tam samí mrtvola, proč jsem se tam pohyboval, co jsem tam vlastně dělal. Mě tedy skutečně zajímalo, co se to tam mělo stát, vždyť pár pomatenců mluvilo o nějakém vzkříšení a sám ten ukřižovaný o tom také mluvil, ale kdo by tomu věřil, ne? Takovým nesmyslům, co se nedají napsat ani spočítat ani vzít do ruky a dobře osahat, přece nebudeme věřit. Jenomže zvědavost mi nedala, nějak to všechno ve mně vrtalo a hlodalo a co kdyby třeba se mě to mohlo někdy, nějak, nevím ovšem jak, týkat. Běž tam, je to také o tobě a pro tebe. Přemýšlím o životě i smrti, už jsem viděl několik těl bez života, ta smrt je přece definitivní a absolutní, tak jaképak vzkříšení? Hlodalo to ve mně a hlodá to ve mně stále víc. Musím se víc dozvědět.

A tak jsem se tam pomalu, schován za hroby, blížil k tomu místu. Až se to bojím říci, k jakému. Je to příliš živé, byl jsem u všeho už tři dny před tím, v pátek. Bylo to strašně surové. To tedy mohu dosvědčit. Jak se mu všichni posmívali, někteří si i plivli. Chtěli, ať sestoupí z kříže. Bylo to hrozné. Taky jedna moje kamarádka tam byla. a říkala mi, že na Velký pátek tam na Golgatě slyšela, jak vykřikl „žízním“ a byla z toho docela vedle a ptala se, působilo to na mě, že byla plná zoufalství když se ho ptala: „Pane Bože na kříži, jak ti máme dát napít? Jakou od nás chceš vodu? A kde jsou tvoje vyprahlá ústa? Jsou to ústa těch kolem nás? Jsou to špinavé nohy těch kolem nás, které potřebují umýt? Je to tvá ruka která potřebuje pohladit?“ Byla z toho také celá pryč a že prý nám tím ukřižováním Bůh Otec o sobě hodně řekl, dokonce „Mám vás, mé hříšné stvoření, moc rád. Nenechám vás v tom. hříchu se utopit, nebojte se.“ Slyšel jsem ji těmito ušima, jak to říkala. Bylo nás tehdy u toho plno když to říkala. No a tak po tom všem vydržte v neděli ráno doma v posteli! Nějak mi to nešlo a tuším, že vám také ne.

A tak se tam znova vracím. A - už se něco děje. Slunce již vysílá své paprsky na hroby, jeho práce vysoušeče mrtvých těl se daří. Ale tady jakoby se nějak do toho hrobu nemohlo dostat. Ten kámen byl dost dobře přivalen. Však z toho také mají ty tři ženy, co tam přichází pomazat mrtvé Kristovo tělo, pěkný strach. „Co s tím? Kdo ten kámen odvalí, abychom se mohly dostat dovnitř?“, ptají se. Tak tohle tedy znám. Co se jen napřemýšlím, jak pohnout s mnoha kameny mého života. To přece znáte také, milé sestry a milí bratři, přátelé. Řešíme a řešíme. Aby ne, vždyť máme své zkušenosti, jsme dobře vzdělaní, navazujeme na tradice předků a jejich zkušenosti, umíme si vše dobře spočítat, právnicky ověřit. Ale přece jen na mnoho věcí jsme krátcí. Tak nás to deptá, kroutí, nervuje. Nedaří se nám to správné řešení najít. Balvany života. Neodpuštění, křivdy, krizové vztahy partnerské, dětí a rodičů, lásky nenaplněné, neúspěchy v hledání zaměstnání, nepřijetí na studia, také nemoci a tak dál. Co jenom balvanů leží na našich cestách a my se tolik snažíme. Tolik se tím natrápíme. Ty tři ženy se také trápily, téma veliký kámen jim zabralo celou cestu. Téma velký kámen je tématem našich životů. Všechny předpoklady a zkušenosti říkaly, že v hrobu je mrtvé Kristovo tělo a ten hrob je zajištěn obrovským balvanem. Pokukuji po těch ženách, nemohou věřit svým očím a uším. A já také ne. Velmi veliký kámen je odvalen. K údivu všech. Když už byl všemu konec, když se své práce ujala smrt, když už člověk nejenže nemohl, on již nemohl vůbec nic, stalo se to, co ten, který tu má být, ale on tu není, protože tady jsou mrtví a on je živý, jak, za chvíli ženy zjistí, co On říkal.

A když jsem již hovořil o těch našich balvanech, nevšimli jste si, že často bývají odvaleny z našich cest ve chvíli, kdy všechny naše snahy zklamávají? Kdy již mávneme rukou a chceme se smiřovat s prohrou, je tady vítězství? Jenomže ono to není naše vítězství, ale je to pro nás vítězství. Kdo to pro nás vyhrál? „Mám vás mé hříšné stvoření moc rád, nenechám vás v tom hříchu se utopit“, zní mi to slovo, které slyšela ta moje kamarádka z Kristova kříže. Již tušíme? Nebo dokonce víme, kdo to pro nás vyhrál?

A tak ty tři ženy vstoupí do hrobu. Je tam plno světla. To ranní slunce se tam již docela dostalo, ale ono to není jen to slunce. To dobrá zpráva tam svítí, zpráva, která od těch dob svítí i na naše hroby a hroby našich drahých, na hroby, po staletí kopané a betonované a v dalším provedení. V tom podle plánu dobře zakrytém, velkým balvanem zavaleném hrobu, kde se má nalézat mrtvé, do pláten zabalené Kristovo tělo, je živo. Je tam taková malá, nenadálá párty. Dává ji mladý muž v bílém rouchu. Že by anděl? Posel dobrých zpráv? Boží posel? A tři ustrašené ženy. Také se tam v povzdálí, za jedním z hrobů, docela třesu. Strach? Úzkost? Nejistoty? Nějak nevím, co mě nenechává v klidu. Je to také pro tebe, týká se to tebe, jakýsi hlas mi znova a znova napovídá. Bráním se. Je to všechno tak neuvěřitelné. Náhle rozhodnutí. Nemohu jinak. Vystupuji ze stínu hrobů. „Jé, ty jsi tady také?“, slyším hlas anděla. Tak přeces přišel. Přisedni si, to, co budu říkat, týká se i tebe“. A ten muž v bílém rouchu pokračuje: „Neděste se. Ježíš Nazaretský, který byl ukřižován a kterého tady hledáte, ten tu není. Byl vzkříšen. Podívejte se, místo, kde ležel, je prázdné“. Pořád se bojím, strach vidím i na těch ženách. Něco tak neobvyklého člověka vyděsí. Ten muž však nabízí alternativu. Místo strachu to běžte vyřídit dalším. Zapomeňte na strach. To, čeho jste svědky, to, co Vás tu teď potkalo, to si nenechte pro sebe. A řekněte to i tomu zástupci sebevědomých na svoji víru, zástupci zapíračů a plačících kajícníků, tomu Petrovi. A také tomu, který tak podle políbil, zradil. Tady nemá smrt co pohledávat, Ježíš je živý. Chtěl jsem to vyřídit i tobě, slyším, jsi jako ten Petr a Jidáš dohromady, obrací se najednou ten anděl na mě, stáhnou se mi kolena jak mě ta pravda o mě svírá, ale jsi tady, tak to také nezapomeň všude říkat. Je to i pro tebe. Jsi svobodný, jsi omilostněný. Přijmi to. Jinak jsi nemusel chodit. Běžím a strach je pryč, pravda o mě není děsivá a smrtící, ona je dokonce motivační.

A běží se mnou také ty tři ženy. Jejich mise u hrobu dostala jiný cíl. Nejspíš tam i ty masti zapomněly. Stejně jim byly k ničemu. Hrůza a úžas jim zavřely ústa. Nikomu nic neřekly, bály se. Jsme možná trochu zklamáni, že ty ženy to nevyřídily. Nemrzme se na ně, třeba bychom se chovaly stejně. Spíš přemýšlejme o tom, komu máme být vděčni my, kdo nám tu zprávu, že Ježíš vstal z mrtvých, vyřídil a my jsme jí uvěřili. A pak berme nohy na ramena a utíkejme ji vyřizovat dál. Je ještě tolik lidí, kteří to neví. Kteří neví, že ne nenávist, ale láska, že ne bolest a slzy, ale radost, že ne prázdnota, ale naděje, že ne smrt, ale život mají k nám poslední slovo. Týkají se i nás. Já, jestli chcete, poběžím s vámi. Vždyť jsem tam byl a všecko jsem slyšel. Také jsem se bál. Ale už se nebojím. Poslání lásky a života je silnější než strach.
Amen.

Nikdo není jako ty, Hospodine. Veliký jsi, i jméno tvé veliké jest v moci, překládá krásnou starou češtinou Bible kralická. To je krásné, hluboké vyznání plné chvály a radosti. Když nikdo není velký a mocný jako ty, Hospodine, a my ti věříme, co může být lepšího pro život? Může být nějaké nadějnější vyznání? Nikdo není jako ty, Hospodine. Hezky se to po ránu čte. Možná by nám taková slova chval slušela každé ráno. Snad by stačilo nechat je zaznít a už k tomu nic dalšího „moudrého“ nevymýšlet. Tradiční evangelíci se někdy s lehkým despektem dívají na různé chválící skupinky, které se v některých společenstvích scházejí k písničce chval před začátkem bohoslužeb. Ale co jiného, než právě vyznání „Nikdo není jako ty, Hospodine“, je obsahem těchto chval? Možná by nám zastavení a čas k takovému zvolání zpříjemnily i nejedno nedělní či všední ráno. Přiznávám, že mám v tomto směru co dohánět.

Možná to ovšem někdo takto necítí a to je třeba vzít vážně. Možná je tu dnes mezi námi někdo, kdo je na bohoslužbách poprvé. Nebo je tu třeba ten, kdo sem chodí pravidelně a rád, a přesto mu tohle vyznání není úplně blízké. Vezměme vážně, že každý si takový postoj nedokáže jen tak bez ničeho osvojit, přivlastnit. Budeme-li vůči textu poctiví, pak se přece jen musíme zeptat, odkud se bere důvod k takovému vyznání. Má-li naše křesťanství oslovovat lidi mimo církev, ale také ty uvnitř, kteří nemají ve všem jasno a hledají, pak tyto otázky musíme řešit. Nakonec, kdo může říct, že má vždy ve všem jasno, kdo má vždy a ve všem důvod k písním chval? Sami si nejlépe vybavíme situace z vlastního života, kdy se naše chvály měnily ve výčitku, kdy jsme Boží velikost neviděli nebo vidět nechtěli. Nebo kdy nám připadala k ničemu.

Celá ta řeč, již jsme četli, je zapsána u proroka Jeremiáše. Jeremiáš patří mezi nejsložitější, nejkritičtější, skoro bych řekl nejméně nadějné starozákonní proroky. Stačí si jen trochu zalistovat těmi dvaapadesáti kapitolami (ostatně můžete to udělat třeba dnes odpoledne, ale není to zrovna odlehčené čtení na neděli) a uvidíte, že míst, ze kterých dýchá naděje, pohlazení a utěšení je tu jako šafránu. O to víc nás může těšit, že jedno z nich právě máme před sebou. Jestliže spis jiného velkého proroka Izajáše je někdy pro množství novozákonních souvislostí označován jako starozákonní evangelium, pak Jeremiáše někteří spojují spíš se soudem a pašijovým příběhem, tedy s cestou k utrpení a umírání. Tak nějak to vypadá s izraelským lidem v Jeremiášově době, tedy v babylonském exilu. Téma pokání, které jako jediné otvírá cestu zpět k Bohu, je ústředním motivem této knihy. Jeremiáš sám byl neoblíbený, osamělý, vystavený nepochopení, často zlořečený.

Tak nám ta úvodní jásavá chvála hořkne na jazyku. Jako když člověk radostně obdivuje slunečné ráno s azurovým nebem, ale pak přijdou první mraky a pak se zatáhne a rozprší. Zdá se, že jsme vystřízlivěli z radostného opojení a vracíme se k normálnímu životu. Ale pozor, Jeremiášova píseň chval vyrůstá (kupodivu!) právě ze situace normálního života, dokonce spíš ze života doprovázeného vším možným, jenom ne pokojem a radostí!

Jeremiáš nezpívá jako smyslů zbavený, pod vlivem náboženského poblouznění nebo omamných látek, on své hluboké vyznání o Boží velikosti a síle formuluje v kontextu všeho ostatního, co spolu se svým lidem prožíval. Prorok tak svým příkladem ukazuje, že důvod k chválení Hospodina existuje i v „obyčejném“ životě zmítaném těžkostmi, tedy takovém, který známe mnohem důvěrněji, než svět absolutní pohody a zářivě bílých úsměvů. Že Boží síla a velikost jsou stálými, pevnými, konstantními veličinami - navzdory turbulencím doby a lidské zkušenosti, již dobře vyjadřují slova známé písně „jednou jsi dole, jednou nahoře“.

Pořád ovšem zůstává ta základní otázka, co konkrétně vede proroka, jehož čtenář bible zná spíš jako nepříjemně kritického morouse, k tak pozitivně a nadějně formulované výpovědi?

Odpověď najdeme v tom přečteném textu, tedy v tom, co Jeremiášově vyznání předchází. Můžeme to přečíst znovu: Toto praví Hospodin: Neučte se cestě pronárodů a neděste se nebeských znamení, i když se jich děsí pronárody. To, čím se řídí národy, je pouhý přelud, dřevo poražené v lese, výrobek přitesaný řemeslnou rukou. Krášlí jej stříbrem a zlatem, hřebíky a kladivy upevňují, aby to nebylo vratké. Jsou jako strašák v okurkovém poli. Nemluví, musí se nosit, sami neudělají ani krok. Nebojte se jich, nemohou udělat nic zlého ani dobrého. Nikdo není jako ty, Hospodine, jsi veliký a veliké je tvé jméno pro tvou sílu. (Jr 10, 2-6)

Neučte se cestě pronárodů, neděste se nebeských znamení, nenechte se zmást modlami, jsou k ničemu. To nemá být instrukce vedoucí ke xenofobii, k odmítání všech cizích vlivů. Prorok věděl, proč to říká. Největší boj vždy vedl jeho lid o vlastní náboženskou identitu. Nic neohrožovalo Boží lid víc než právě vnitřní nestabilita v otázkách po základu života. Není snadné důvěřovat jednomu skrytému, nezobrazitelnému, abstraktnímu Bohu Hospodinu, který je všechno jiné než lidské představy o něm, uprostřed plejády atraktivních hmatatelných bohů a bůžků starověkých národů. Navíc když jste v menšině, ve vyhnanství, pod vlivem všeho možného.

Od Jeremiášových dob uplynuly dva a půl tisíce let, okolnosti se proměnily, ale ten boj zůstává. Nic nesužuje člověka víc než vnitřní nestabilita v otázkách po základu života. Stále jsou tu bohové a bůžkové hmatatelní, ze dřeva či zlata, ale přibyli k nim také bohové z ušlechtilé oceli nebo z plastu, bohové na čtyřech kolech, bohové zapojení do wi-fi sítí, bohové bankovních transakcí a garantovaných úroků, bohové komfortu i lenosti, bohové spotřebitelských úvěrů i okamžité dostupnosti všeho, nač si jen člověk vzpomene, bohové vlastního ega nebo vlastních mindráků a nesplněných snů, bohové pýchy i podlomeného sebevědomí, bohové strachů a obav, bohové času a plných diářů, bohové nesplněných úkolů, bohové strachu z budoucnosti, bohové… dosaďte si, dosaďme si ty další. To je také svět, v němž žijeme, kdo může říct, že se ho nic z toho netýká?

No a právě sem může zaznít to nekonečně silné vyznání: Nikdo není jako ty, Hospodine, jsi veliký a veliké je tvé jméno pro tvou sílu. Jak osvobodivě to může znít i dnes ráno! Totiž: kdo poznal, co je víra a důvěra v jediného Pána života a smrti, kdo se dokázal spolehnout a vložit svůj život se vší jeho pestrostí do rukou silnějších než lidské doufání, ten už nemusí vypisovat výběrové řízení na základ nebo nejvyšší prioritu svého žití.

Nemusí, ale proč to tedy dělá? Proč to tedy děláme, když nemusíme? V čase relativního klidu, kdy se například v neděli ráno zastavíme v kostele, to celé vypadá docela srozumitelně, jasně. Já a dům můj sloužiti budeme Hospodinu. (Joz 24,15) Ale co zítra ráno? A co až přijde pokušení? Nebo zlá zpráva? Nebo nuda a šeď, vztek a nenaplnění. Kdyby šlo jenom o ty strašáky v okurkovém poli, o figurky ze dřeva nebo drahého kamení, neměli bychom problém. Nebo se někdo z vás bojí strašáků v poli či posvátně uctívá například nazdobený vánoční stromek? Když půjde o hmatatelné, fyzické bohy dnešní doby, bude to už o něco těžší, ale leccos se dá také naučit, dokonce i od těch okolních národů či náboženství, z nichž některá by nám křesťanům mohla být příkladem v tom, jak dovedou nelpět na věcech, na hmatatelných božstvech přestrojených za něco, co prostě jako západní lidé musíme mít.

Ale co třeba strach, touha, chtění, závist, nenávist? Kéž by byly jen ze dřeva a z plastu a daly se spálit v kamnech nebo bezpečně uložit do žlutého kontejneru. Jenomže tak jednoduché to není. Tohle Jeremiáš ve své úvaze nezohlednil, ale nás to pálí mnohem víc než neživé modly ze dřeva či drahého kamení. Snad pomůže pohled do Nového zákona. V Lukášově evangeliu jsme před chvílí četli známý oddíl nazvaný Modlitba v Getsemane. Jestliže křesťanská dogmatika vyznává, že Ježíš byl v plnosti také člověkem, pak to platí zvlášť pro tuto chvíli. Evangelista si dává záležet, aby čtenáři bylo od začátku jasné, že Ježíš prožíval plné lidství - a to i ve fyzickém strádání, v bolavých otázkách, ve zkouškách a v pokušení. Tohle byl jeden z nejtěžších okamžiků Ježíšovy pozemské mise. Strach a samota, chvíle před smrtí. A Ježíšova modlitba. Ten, který učil zástupy, jak se modlit, ten se nyní sklání k nejhlubší modlitbě svého života, opuštěn i svými nejbližšími, jež přemohl spánek. „Otče, chceš-li, odejmi ode mě tento kalich, ale ne má, nýbrž tvá vůle se staň.“ (L 22,42) Kromě toho dokonce dvakrát vyzývá učedníky: „Modlete se, abyste neupadli do pokušení.“ (L 22, 40 a 46) Modlitba jako prostředek proti pokušení, modlitba jako prostředek komunikace s Nejvyšším, modlitba jako recept, modlitba jako užitečná pomoc.

Nejenže nikdo není jako ty, Hospodine, jsi veliký a veliké je tvé jméno pro tvou sílu. Ale jestliže k tobě mohu volat v modlitbě, tak jsi zároveň Bohem blízkým, Bohem, se kterým je možné mluvit, jehož je možné se dotazovat, prosit. Nejsi abstraktní Bůh vznášející se kdesi v nedohlednu, ty jsi Bůh, který komunikuje. Ty víš, jaké to je, když přijde pokušení, strach, touha, chtění. Sám jsi to zažil, nic ti nezůstalo skryto.

A všimněte si, jak Ježíšova modlitba vypadá. Ježíš vyjádří své prosby, svou úzkost, svůj status quo. Ale vzápětí dodá: ne má, nýbrž tvá vůle se staň. Ježíš ve svém plném lidství předkládá svá lidská trápení, ale vzápětí mnohem silněji dodá „tvá vůle se staň“. To je dost silné rozhodnutí, které předpokládá absolutní odevzdání a důvěru. Na druhou stranu, komu jinému důvěřovat a plně se odevzdat, než tomu, o němž vyznávám, že nikdo není veliký jako On?

Jak může vypadat naše modlitba? Třeba tak: Hospodine, taková je moje starost. Takhle vypadá moje pokušení. Prosím, odejmi ode mne, co mne tíží, s čím si nevím rady. Ale já vím, že vidíš víc než já, protože nikdo není jako ty, protože jsi veliký a veliké je tvé jméno pro tvou sílu. Proto se plně odevzdávám tobě a do tvých rukou vkládám i všechna pokušení, všechny bohy a bůžky a první příčky mého života, které už neunesu nebo nechci nosit. Ať to dopadne jakkoli, já vím, že ti patřím a že do velikosti tvých křídel se vejde i každá má obava, každé moje pokušení, dokonce každé moje selhání. Pak mohu v modlitbě třeba i mlčet, protože ty už stejně všechno víš.
Amen.

Hovořil jsem nedávno s jedním milým a moudrým člověkem. Není člen sboru, přesto přinesl velký dar sboru jako vyjádření vděčnosti. V průběhu rozhovoru mi položil před oči dvě témata.

Zeptal se najednou: „Proč vy, evangelíci, tak málo čtete Bibli?“ Nejprve jsem se zarazil, ten muž snad neví, že jsme reformační církev, vyrostlá z velké úcty právě k Písmu, jehož si vážíme – na rozdíl třeba od katolíků – mnohem víc, než další, pozdější tradice! Pak jsem si uvědomil, že tento bratr je zvyklý brát Písmo do ruky opravdu několikrát denně, že ji četl pravděpodobně mnohem víc a pečlivěji, než já sám. Měl pravdu. Ve srovnání s ním s Biblí pracujeme málo.

Proč my, evangelíci, čteme tak málo Bibli? Tehdy mě, tak trochu jako kontrast, mně k zahanbení, napadlo vyznání autora první epištoly Janovy: „Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme: Slovo života.“ My se málo dotýkáme Písma, Slova života…

Proč? Rozhodl jsem se, že tento verš učiním základem nejbližšího kázání. Sotva jsem začal s přípravou, objevil jsem, že na stejný text jsem kázal před dvěma lety, dokonce poprvé v životě dvakrát po sobě – na stejný text. To proto, že první kázání vzbudilo živý ohlas, zdaleka nejen porozumivý. Při další přípravě jsem se v jednom komentáři dočetl, že podle zkušenosti jsou Janovy epištoly nejméně čtenou a užívanou část Nového Zákona. I Janových epištol se málo dotýkáme.

V minulém týdnu jsem se také setkal s mladou maminkou, patřila léta do našeho sboru, pak se s rodinou odstěhovala. Vyprávěla o zkušenostech, které má řada mladých rodin: jak obtížně se se hledá čas k modlitbě, ke čtení Bible, k dopravě dětí do sboru, k rozhovoru o věcech víry, když děti rostou, když rostou i starosti kolem vzdělávání dětí, kolem kroužků, také kolem zaměstnání, bydlení. Času je málo, protože k promýšlení toho, čeho se dotýkáme nebo měli bychom se dotýkat, je třeba času hodně. Není to snadné.

Druhé téma, jež mi položil před oči muž, o němž jsem mluvil, bylo také výrazné: bratře faráři, měl byste nám někdy něco konkrétně poradit, nabídnout nějakou pomoc, jíž bychom se mohli řídit. Lekl jsem se, já a radit? Jsem snad rádce? Kdybych věděl, že jím mám být, možná bych zvolil jiné povolání! Necítím se silný radit, znám sám sebe a vím o svých nedostatečnostech, sám potřebuju často poradit!

Teď tu stojím s otevřeným Písmem a čtu: „Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme: Slovo života.“ Zarazím se nad „Slovem života“, co to je? Asi jistě něco o Pánu Bohu, jako že je, že je láska, také o Pánu Ježíši, jako že nás očistil od hříchu. To je ono Slovo života? Jenže epištola píše, že naše ruce se Slova života dotýkaly! Mohu to říci? Neměl bych spíš říci: zvěstuji, co jsem se naučil, co mně předali rodiče, učitelé Nedělní školy, bratr farář, co jsem se dočetl v Bratrstvu a v Českém bratru, v Kostnických jiskrách?

Všímám si, jak myšlenka v textu roste, vyvíjí se, v tomto verši i dále, až do verše pátého. Ten vývoj mě fascinuje: „Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme: Slovo života.“

Na počátku bylo nějaké mé malé chápání, zárodek evangelia o Boží lásce, jak jsem je dostal od svých učitelů. Ale epištola míří mnohem dál nazpět, vždyť začíná stejně jako celá Bible: na počátku stvořil Bůh… Jak začíná Janovo evangelium? Na počátku bylo slovo, to Slovo bylo u Boha… Slovo života je tu od počátku, odhaluje tajemství života. Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi, na počátku bylo slovo. Bylo to slovo „budiž“, a Bůh viděl, že to bylo dobré. Bylo to slovo: „Budiž svět a budiž život, buďtež pestré dny a roky, krajiny a kontinenty, budiž práce a odpočinek, buďtež radosti i starosti, budiž hledání a nalézání, ptaní se odpovídání. Budiž to vše z daru a povolání Božího, budiž to vše proto…“ Proč?

Toto slovo „na počátku“ jsme slyšeli, píše apoštol. Slyšeli jsme je od svých rodičů a učitelů, farářů a kazatelů, také od přátel a blízkých. Poznávali jsme svět a slyšeli, že tento svět je v dobré Boží moci. Šla nám z toho trochu hlava kolem, nebylo to vidět, jen jsme to slyšeli.

Ale čteme dál: co jsme na vlastní oči viděli! Dokonce dvakrát, to bude zvlášť důležité: co jsme viděli na vlastní oči, na co jsme hleděli!

Co jsme viděli? Viděli jsme svět a pestré stvoření, ale abychom pochopili hlubší souvislosti, museli jsme to slyšet, oči samy by nám mnoho nepomohly. Někdo nám to musel říci. Tak jsme slyšeli, ale nyní i viděli na vlastní oči! Co jsme viděli?

Viděli jsme zase ten svět, teď ale obohacený o takové zvláštní věci, jako jsou bohoslužby, bratři a sestry, společenství poutníků pomáhajících si, jak to jen jde nebo nejde. Viděli jsme ovšem také hádky mezi sbory a církvemi, dokonce nenávist a války, a viděli jsme, jak nás v tom minulý Pán Bůh nechává.

A přece se k tomuto „co jsme na vlastní oči viděli“ vztahuje to, čím verš vrcholí: Slovo života. Viděli jsme Slovo života? Je vůbec možné vidět Slovo života?

Ten verš však ještě nekončí. Po „na počátku“, poté, co jsme slyšeli, co jsme viděli na vlastní oči, přichází poslední stupeň na té cestě: „čeho se naše ruce dotýkaly“. Dotýkali jsme se Slova života. Nejen že od počátku tu bylo, nejen slyšeli, to se dá pochopit, ale dokonce viděli! A nedosti na tom, dokonce jsme se ho dotýkali!

To znamená, že „Slovo života“, ono tajemství života, je uchopitelné smysly. Žádná jen duchovní skutečnost, žádná jen intelektová a intelektuální dispozice, dokonce ani jen rozjitřené city. Slovo života, onen vrchol, který tu byl od počátku, je v dosahu našich očí i rukou! „Duchovní“ záležitosti“ jsou uchopitelné smysly!

Jako by se v té větě vracelo myšlení starých alchymistů, kteří také tušili, že duchovní a materiální jsou jedné podstaty.

Když se budeme snažit odpovědět onomu moudrému muži, který se ptal, proč evangelíci čtou tak málo Bibli, dovolím si odpovědět trochu provokativně: není to tím, že jsme, my evangelíci, příliš „duchovní“? Totiž duchovní, spíš „abstraktně myslící“. Že se hodně napřemýšlíme, ale málo se dotýkáme? Že pořád čekáme, že věci víry jsou skryty kdesi v neviditelnu, zatímco ony leží před námi jako chléb a víno při večeři Páně? Že nevidíme milost Boží v housce s máslem, v tramvaji, která přijela včas a v deštníku za deště?

Nebo ne? Vidíme smysly „Slovo života“? Pak fajn, víme, o čem epištola mluví. Dotýkáme-li se Slova života, můžeme je zvěstovat. Svým dětem i přátelům, kolegům v práci i chlapům v hospodě.

„Ten život byl zjeven“, pokračuje epištola a my jsme jej viděli. Kdyby měl autor epištoly na mysli život Ježíše, syna Mariina, pak by to nebyla pravda, on Ježíše na vlastní oči neviděl. Zjeveným životem epištola myslí apoštoly, církev, své bratry a sestry, to je ten život, který viděli. A epištola ví, že právě to je pravé, očité zjevení věčného života! Proto autor epištoly spoluvytváří společenství, proto nese Slovo života dál. Tak má celá církev společenství s Otcem a Synem.

Ale přesto nevycházím z údivu: ono „společenství s Otcem a jeho Synem Ježíšem“, které se zdá být vrcholem zbožnosti, je právě to všelijak obyčejné, někdy rozhádané, někdy znuděné společenství kolem Bible a kolem chleba a vína. Církev. A toho se dotýkáme opravdu vlastníma rukama. A vidíme je a slyšíme o něm. To všechno je, věřte nevěřte, ono Slovo života.

Nevěřím však, že církev v dobách Janovy epištoly byla o mnoho lepší, živější než ta naše. Protože to podstatné, co měla ona, má i církev dnešní. Boží zaslíbení se nezměnilo, ani nebylo nějak časově omezené. Protože církev netvoří lidé, nýbrž právě ono Slovo života. Lidé církev „jen“ zalidňují, naplňují. Ti, kteří slyšeli, viděli a začali se jí dotýkat vlastníma rukama.

Že to není lehké, dala najevo i ta mladá maminka. Ale dala najevo i to, že to jde. Jen neztrácet trpělivost.

Jestliže nakonec, pamětliv prosby moudrého muže, vyslovím i nějakou konkrétní radu, pak: neztrácejme s církví trpělivost, nehledejme v ní jen to, co je vidět na první pohled, ale vizme v ní i to, co je vidět až na druhý a třetí pohled, totiž Boží dílo od počátku. A dotýkejme se jí trpělivě a vytrvale. Dotýkejme se i Bible, nosme ji s sebou, kamkoli půjdeme, v hlavě i v tašce, na bohoslužby i do práce.

A naše radost bude úplná. Nekašírovaná a nevynucená, protože darovaná.
Amen.

Příběh o Abramově cestě z Kaldejského Uru do země zaslíbené je prvním v Bibli, kde se podle názoru biblistů ocitáme v rámci dějin. Předchozích jedenáct kapitol 1. knihy Mojžíšovy Bible stojí mimo dějiny nebo nad nimi jako jejich společný jmenovatel nebo svorník. Až Abramem začíná vyprávění zasazené do dějinného času a prostoru, aniž bychom ovšem mohli historicitu příběhů jakkoli ověřit.

Pro Židy je příběh národní zakladatelská legenda, budou tu hledat posilu pro své občanské i náboženské cítění, hlavně v těžkých dobách. Historik zde najde zde svědectví o tom, jak si staří Hebrejové představovali svůj vstup do syropalestinské krajiny. Religionista bude uvažovat o existenci izraelských oltářů uprostřed kenaánské kultury a o přeznačování pohanských kultišť izraelským obsahem.

Ale jak má příběh číst křesťan? Nebo ještě lépe čtenář „obecný“, jehož nezajímá religionistika ani dějiny? Řekněme hned, že nejlépe bude číst příběh jako podobenství, vzpomínku nebo třeba mýtus, na označení nezáleží. Jde o to, že to je příběh o jednom divném, nesnadném, riskantním životním kroku, který se nicméně osvědčil. Jde o to, že ten příběh je inspirace.

Jaké prvky děje si může čtenář odnést do svého života?

Hospodin mluví. Pro čtenáře mimo církev je právě toto asi nejpřekvapivější prvek vyprávění, lákavý i nedůvěryhodný, přitažlivý i nebezpečný. Církevní čtenář to samozřejmě zná, i on by však měl být velmi pokorný a zdrženlivý, protože to vůbec není samozřejmost, že Bůh mluví. Taky nemluví často, kdo si to myslí, nahrazuje zpravidla Boží řeč vlastní kreativitou.

Když mluví Bůh, je to vždy slovo právě tak autoritativní, jako neprůkazné. Když Hospodin mluví, nelze jeho slova brát lehce do úst, citovat, zapisovat, rozmnožovat nebo komentovat. Boží hlas možno slyšet, je možno jej i poslechnout, ale nelze z něj udělat „pendrek“ na druhé.

Hospodinovo slovo není vázáno na určité místo ani určitou skupinu. Dějiny křesťanství to ukázaly zřetelně: Hospodin nemluví pouze k jednomu národu, ani na jednom místě, ba ani uprostřed jedné víry. Hospodin nemluví ani pouze v určitých budovách (třeba jen v kostelech), v určitých situacích (třeba jen při bohoslužbě), za určitých okolností nebo skrze určité lidi (třeba skrze faráře).

Abrama oslovuje Hospodinovo slovo navzdory jeho situaci: v pohanské zemi, pohanské rodině, bez bohoslužeb, kostelů i synagog, bez Bible i bez modlitby. Ozve se v pohanské krajině pohanskému člověku. Prostě se může ozvat kdekoliv, kdykoliv, komukoliv.

To je výzva k pokoře pro celé lidstvo, zejména pak pro křesťany, židy i muslimy, pro jejich vztah k ostatním náboženstvím. Ty tři nazýváme „abrahamovská“ náboženství, ale Abram nebyl muslim ani křesťan, ale ani žid v dnešním slova smyslu; protože tehdy nikdo nebyl žid v dnešním slova smyslu. Abram byl člověk vrostlý do své situace, rodiny, své kultury a svého náboženství. Neznal nic z dějepravy, z katechismu, natož pak z teologie. Nomádský pastevec, syn Terachův.

A Hospodin k němu promluvil. Navzdory jeho situaci, jeho životnímu příběhu, napříč všem předpokladům. Svrchovaně, jak jen Bůh mluví. Abram se nemůže slovem Hospodinovým svým současníkům nijak prokázat, také se jím neohání. Abram vlastně ani není žádný „stoupenec Boží“, nějaký „věřící“. Je to muž, narozený nebo vržený na zemi, mnohé zná a mnohému nerozumí, přejal zkušenosti otců, ty mu někdy pomohly a jindy nepomohly, v této chvíli vůbec ne.

A Hospodin k němu promluvil.

Hospodinovo slovo slyší ten, kdo slyšet chce (pakliže Hospodin mluví). Zase: Abram uslyšel nikoli pro to, kdo byl, ale přes to! Neříkal si o Boží hlas, neprosil, nemodlil se, nechodil do kostela, nebyl obřezán ani pokřtěn. Nebyl bez hříchu, neusiloval o dokonalost, nevzýval Hospodina. Byla v něm pouze jakási základní otevřenost pro to, že on, Abram, není tím prvním a posledním, naopak je docela obyčejný zástupce lidstva. Současně ale otevřenost pro to, že on, ač nepatrný a obyčejný zástupce lidstva, je natolik cenný a jedinečný, že Hospodin může promluvit k němu osobně.

Hledáme-li v Abramovi mravoučný nebo věroučný vzor, pak právě jen v této základní otevřenosti vůči životu. Žádný charakter, morální kodex, ještě žádné Desatero, dokonce žádné náboženství. Jen… je připraven, že věci nemusí být takové, jak si myslí on, Abram, nebo otec Terach nebo děd Náchor, jak si zkrátka člověk představuje, nebo jak touží. Je připraven na to, že život může být překvapivý, protože je darovaný. Kdo je tím dárcem, neví Abram ani nikdo jiný v jeho okolí. Snad jen květiny a ovce, které Abram pase, to vědí, ty to ale nepovědí. Abram nezná dárce, ale ví, že život s celou svou výbavou je součástí nějakého smyslu. Je také něčím záměrem, vůlí? Na to se Abram zatím neptá.

Hospodin žehná. Hospodinovo slovo zní na počátku jako příkaz. Psychiatr by v něm mohl dokonce nalézt nutkavou představu, jíž se hlásí psychóza. Ale celé Boží slovo je vlastně požehnáním! Je, pravda, vázáno, na určité zásadní rozhodnutí, které Abram musí učinit nebo neučinit, je to na něm. Ale není to jenom příkaz. Žádné Hospodinovo slovo není jen příkaz. Všechno Boží slovo je současně požehnáním. Nebylo nic příjemného ani pochopitelného na tom, že Abram měl opustit domov, rodinu, svou kulturu i náboženství. Není nic dobrého na vykořenění člověka ze všech vazeb a přesazení jinam, navíc do země velmi pohanské. Mohl snad Abram tušit, že na kenaánskou větev semitských náboženství, v níž žil jeho rod, půjde dobře naroubovat štěp hebrejské víry? Nebo snad Abram jen potřeboval více životního prostoru a pastvin pro svá stáda? Abram neměl žádný jiný důvod k rozhodnutí, které tak změnilo jeho život, než právě jen slovo Hospodinovo. Bez záruky, bez ověření, bez možnosti věc s kýmkoli konzultovat a také bez diktátu, jehož nutno poslechnout. Nemusel poslechnout. Poslechl, protože v tom problematickém slovu Hospodinovu uslyšel požehnání.

Ani Hospodinovo požehnání není vázáno na určité místo, situaci nebo vnější okolnosti. Zdánlivá samozřejmost nese nejradostnější zprávu: Tíživá Abramova situace je svědectvím, že požehnání si nevybírá příznivé okolnosti. Naopak! Abram se rozhodoval v situaci, kdy mu nic nepřálo, kdy nejrozumnější se zdálo neslyšet, neposlechnout. Situace, do níž bychom nikomu nepřáli se dostat.

Ve všech obtížných situacích, ve všem rozhodování, jemuž by se člověk tak rád vyhnul, ve všem, kdy nutno „zkousnout“ sousto nejkyselejší, zní Hospodinovo požehnání! Ne že trable jsou požehnáním. Ale skrze ně, přes ně, navzdory jim a v nich zní a děje se Hospodinovo požehnání.

Postavme si před oči všechny situace, do nichž se dostaneme, které jsme si přáli a které bychom nepřáli ani nepříteli: v nich, přes ně, navzdory jim se děje Hospodinovo požehnání!

Člověk na Hospodinovo slovo odpovídá Hospodinu samotnému i svému okolí. Abram se vydal na cestu, to je jeho odpověď, klíčová, nejdůležitější. Snad by i mohla zůstat sama. Jenže text připomíná ještě dvě další Abramovy odpovědi. Staví oltář Hospodinu, dokonce nejednou. Ty oltáře jsou znamením všem, kteří půjdou okolo. Uvidí, čí je panování. Jako hraniční kameny panství, jenže budou ukazovat, že Hospodinovo panství je bez hranic. Abram nezabírá zemi pro sebe, ukazuje, že celá země je již „zabrána“. Misie stavbami – třeba se někdo zeptá, čí že jsou ty oltáře, čí že je země se vším, co je na ní, svět i ti, kdo na něm sídlí? (Ž 24,1)

A další Abramova odpověď: Abram vzývá Hospodinovo jméno. Co to přesně je? Kult, ritus, prožitek? Možná to všechno, ale hlavně Abramova nejhlubší modlitba. Bytostné uvědomění si oné vztaženosti života k jeho základu, soubytnosti světa a jeho Pána, také jeho, vlastního Abramova života a jeho Pána. Abram si uvědomí, že tu není sám, že je někdo s ním. Uvědomuje? Prožije do morku kostí, pod kůži a do krve.

Jestli to vzývání jména Hospodinova byla meditace, modlitba, rituál nebo jak to nazveme, je úplně jedno. Mnohem důležitější je, zda v tom nalezneme inspiraci pro vlastní vzývání jména Hospodinova. Jak to uděláme? Na to si musí každý přijít sám.

Poslední, co si z Abramova příběhu může vzít čtenář jako inspiraci je připomenutí, že život s Hospodinovým slovem je jedno velké putování. Nejen cesta dějinami, nýbrž cesta za slovem mluvícího Hospodina. Ale je to cesta tímto, pozemským světem. Někdy se nám na rty dostane „žel“ tímto, pozemským světem. Ale proč? Hospodinovo slovo je přece požehnání!
Amen.

Pozvat dnes někoho k četbě Bible není snadné. Není divu, člověk musí si vybírat a chce číst to, co nese okamžitý užitek a čemu rozumí. Člověk se chce také bavit a užívat si. A Bible rozhodně není zábavná a snadná četba. A člověk je dnes unavený, kdybyste jen viděli, jak těžce dopadají jedenáctileté děti do židlí ve čtvrtek ve čtyři hodiny odpoledne, když začíná dětská biblická hodina!

A tak je Bible, prý nejvydávanější kniha všech dob, dnes v těžké situaci. Je to kniha velká, dlouhá, málo srozumitelná, vážná skoro smrtelně.

Toho, kdo Bibli přece jen otevře, byť jen zkusmo, čeká ještě jeden problém: Bible je kniha také tvrdá a nesmiřitelná. Války, všelijaké pomstychtivé texty, náboženská nenávist, dokonce Bůh nenávidí a to leccos a častokrát; ne, všechno neodbudeme starověkým dobovým pozadím! Kolikrát jsme slyšeli, že Korán je nesmiřitelný vůči jinověrcům, snad prý dokonce podporuje terorismus, ale podívejme se do Starého zákona, vezměme jej vážně tak vážně, jak mluví; znáte nesmiřitelnější knihu proti jinověrcům?

Máme někdy sklon Bibli sami obhajovat, jsou tam přece i místa laskavá a láskyplná, je to od nás hezké, ale nechme na sebe chvilku dopadnout stesk mnohých kolem nás: „Já, pane faráři, nemohu Starý zákon číst! Války a vraždění na denním pořádku a ještě to Pán Bůh prý chce!“ Člověk chce v Bibli najít pokoj, který mu v životě leckdy chybí a najde další napětí. Chtěl poznat ten zvláštní a lákavý prostor náboženského ztišení, láskyplného naplnění plností Boží, a vidí, kolik napětí je i v tom náboženství Bible.

Jako by Bible stavěla zeď, jíž je svět rozdělen na dvě nesmiřitelné části, „věřící“ a nevěřící“. Vzniká tak další z bariér mezi lidmi, dělících svět na „my“ a „oni“.

Nejen ve Starém zákoně, i v Novém! Přivolávání pomsty, plamenů na protivníky, dovolávání se Hospodina jako vykonavatele spravedlivé záhuby na těch, kteří odpírají poslušnost evangeliu, nebo škodí křesťanům. Víme, že epištola vznikla v době pronásledování (za Nerona, za Domitiana?), ano, můžeme to pochopit, ale nesouhlas zůstane. Je to přece Písmo svaté, patří tam takové texty?

Naše doba je navíc poznamenána globalizačním setkáváním civilizací a nikdo si nepřeje, aby se setkávání měnilo v konfliktní střet. Křesťanství už nemůže hovořit o své výlučnosti na základě početnosti, územního rozšíření ani dějin. Někteří sociologové říkají, že hlavním problémem příštích generací nebude nedostatek potravin ani znečištěné životní prostředí, nýbrž hromadné stěhování, totiž přistěhovalectví z chudších do bohatších krajin, z Afriky a Asie do Evropy a Ameriky. O „globalizaci“ nemá smysl hovořit v kategoriích „ano či ne“, nýbrž pouze ve smyslu „jak s ní“. To musí znamenat i nové uchopení křesťanské výlučnosti.

A tak, jestliže dnes budeme slavit slavnost křtu, vžívám se do situace rodičů, kteří budou chtít dostát svým křestním slibům a se svými dětmi si povídat o Bibli, ukázat jim, že i pro jejich život je Písmo svaté knihou první důležitosti, nebudou to mít lehké! Ukázat, v čem je dobré, ba jedinečné být křesťanem, aniž by moje víra zakládala jakýkoli pocit nadřazenosti. V čem je jedinečná a nádherná Bible, ale také jak se vyrovnat s bojovnými a pomstychtivými texty v ní?

Prohlásit část Bible za pozůstatek starých překonaných časů? Bible je a má být v nejlepším smyslu slova „Písmo svaté“, a v Písmu se nemůže škrtat, jak koho napadne! Nikoli proto, že to někdo zakázal, z jiného důvodu: nebude-li Písmo nedotknutelné, ztratí autoritu a tím ztratí význam pro své čtenáře, i když si to nebudou přát.

Jak tedy porozumět onomu „my“ a „oni“ dnes? Jako první pomoc by tu měla být právě církev, onen kruh lidí kolem Bible. Vlastně je církev společenství těch, kteří si nevědí rady s Biblí. Kteří tuší, že Bible je cenná, že Písmo je opravdu svaté, ale nevědí si rady a chtějí si navzájem pomoci. Vzájemně se slyší, ale nikdo se nesnaží jeden překřikovat druhého. Mají k sobě takovou důvěru, že se nestydí přiznat: já tomu nerozumím… Někdy tak církev funguje, někdy ne, ale tato možnost vyvažuje mnohé nesnáze, které kolem církve vznikají.

Život církve není uzavřen ve „spasené elitě“ svých členů, jakože „my víme“ a ostatní nikoli. Křesťané také nevědí, mýlí se, i kdyby byli světci. Požehnání církve není v tom, že je neomylná, nýbrž v důvěře, že tvoří onen kruh kolem Bible, kruh kolem pravdy, a tu nikdo nemá, i kdyby byl sám papež. K pravdě se všichni pouze blížíme, více nebo méně, možná z různých stran. Někdo hezky řekl: „ne my máme pravdu, pravda má nás“, co to znamená se můžeme stále učit.

Církev je tak kruhem lidí se stejnými nebo podobnými otázkami a stejným nebo podobným směrem, kde hledají odpověď. My křesťané jsme spojeni zvláštním pevným poutem, křtem a Večeří Páně. Snad jsme spolu i rádi, je nám spolu dobře. Můžeme spolu přijímat i takové dary, jako je přímluvná modlitba, můžeme jeden od druhého očekávat i spolunesení břemen a pomoc.

To je církev, kruh společného hledání pravdy o životě v Bibli, Písmu svatém. Jenže se může stát, že kolem tohoto krásného kruhu církve vznikne ona zeď, rozdělující lidstvo na „my a oni“, a s ní hledání protivníků. Někdy tu zeď staví nepřátelské okolí, Nero a Domitian, někdy tuto zeď staví sama církev svou domnělou exkluzivitou, vnitřní povýšeností, dokonce svou „láskou nelaskavou“, s níž se sklání k nespasenému světu. Vidím některé projevy některých církví a nedivím se, že je lidé nemají rádi. A odbýt to takovým tím „už v Bibli je psáno ‚nedivte se, že vás svět nenávidí‘ (1J 3, 13)“, je výmluva hodně laciná a pohodlná.

Kde jsou tedy „ti druzí“, „oni“, na nichž „přicházející Pán Ježíš vykoná trest plamenem za jejich neposlušnost?“ Ti, kteří nechodí do kostela nebo ti, kteří platí malý salár? Nebo přitom myslíme na jiná náboženství?

Dovolím si říci, že ta zeď se táhne uvnitř člověka samého. Dělící čára se netáhne mezi námi a druhými, nýbrž rozděluje každého z nás. Ten „utiskovatel“, ten, který „odpírá poslušnost evangeliu našeho Pána Ježíše Krista“, to jsou moje pokušení. Když komentář kralických ze 17. století píše, že je tu myšlen „odpadlík, jenž pod evangeliem se kryje, jím se v pravdě nespravuje a jeho neposlouchá“, pak při tom nemyslím na muslimy ani na své přátele nekřesťany, nýbrž na sebe. Protože ve mně je uloženo ono pokušení svou víru vzdát, vypustit a začít se v životě jen bavit a užívat si. Uvnitř křesťana, jeho víry, uvnitř onoho kruhu kolem Bible jsou skryta největší nebezpečí a protivníci. Možná jistá lhostejnost, možná nějaký formalismus, život bez horizontu, to je ta druhá strana barikády. Ta je v nás – jako pokušení, jako mé druhé já.

Pak rozumím lépe i té „věčné záhubě“. Protože to druhé, horší já může člověka strhnout, že jeho život ztratí smysl. Epištola „záhubu“ vykládá jako stav, kdy je člověk „daleko od Pána a slávy jeho moci“. To si umím představit a lekám se toho. Spíš než Boží trest tu však vidím důsledek toho, že jsem přešel na tu stranu „oni“.

Není to celá odpověď na otázku, jak rozumět pomstě nad nepřáteli. „Svaté války“ ze Starého zákona nás budou pořád bolet. Vykládat některá místa Bible dětem nebude nikdy snadné. Ale svaté válce budu rozumět jako svému vnitřnímu zápasu o vlastní věrohodnost i věrnost Pánu, jemuž jsem uvěřil. Nevím, co přinesou zítřejší dějiny, ale věřím a doufám, že svatá válka už nikdy nebude válkou jednoho náboženství proti druhému, spíš „válka proti válce“. Věřím a doufám, že mně můj Pán nikdy nepovolá do války proti „bezbožným“ muslimům, židům nebo ateistům.

Můžeme děkovat Pánu, že největší nepřátele nemáme někde za hranicemi ani kolem sebe, nýbrž v sobě. S těmi uvnitř sebe bojovat můžeme a máme. A jestliže každý člověk má v sobě všechna pokušení světa, všechny nectnosti, musí se uvnitř člověka táhnout ona rozdělující zeď. Protože člověk se musí rozhodnout, na kterou stranu se přidá jeho nejvlastnější „já“, vědomí i rozhodování.

O tom rozhoduji já sám. A já nechci patřit k těm „oni“, kteří nemají budoucnost.

Tak také rozumím výlučnosti Boha Bible mezi všemi bohy, i tuto výlučnost a jedinečnost vidím uvnitř sebe samého. Pro mě totiž existuje jediná volba – následování Boží lásky i naděje. Boží láska patří celému stvoření napříč všemi jeho zdmi a hradbami, až se divím, jak daleko Boží láska sahá.

Nic jiného nemám a mít nechci. Tak chci následovat Ježíše Krista.
Amen.

Starý zákon je kniha hodně tvrdá. Mnozí říkají, že jej nemohou číst, pro ty řady válek a zabíjení. Mnozí také těžko snášejí slovo Hospodinovo v ústech proroků i jinde. Když totiž Nejvyšší otevře ústa, ventiluje často vůči svému lidu hněv, jak člověk pokazil Boží stvoření. Hněvající se Bůh slibuje tresty, leckdy jimi vyhrožuje, ať již ústy proroků nebo „jen“ slovy Písma. A člověk, poražený a ponížený vlastními hříchy, před Bohem padá na kolena a prosí „netrestej mě, nezahub mě“, slibuje, svíjí se a kroutí ve strachu z hrozivé moci Stvořitelovy. Proto mnozí čtou neradi Starý zákon, já se jim leckdy nedivím, i mně je toho chudáka hříšníka líto.

Vezměte si naši dobu a našeho člověka, sedícího pod kazatelnou. Mladý i starší; většinou jsme my, křesťané, v průměru o chloupek slušnější než srovnatelný vzorek celé společnosti, nejsou mezi námi vrazi, násilníci ani zloději a tuneláři, natož pak „lobbisté“. Nejsme také nijak zvlášť bohatí, natož pak zbohatlíci. Když budeme číst o nevěře Hospodinova lidu, o tom, jak si člověk staví modly a klaní se jim, jak uráží Hospodina vlastními výrobky, budeme asi oprávněně cítit, že zrovna nás se to tolik netýká. Naopak budeme dobře vědět, že se to týká všech těch, kteří nás tak zlobí ve zprávách z politiky, z veřejného prostoru i ze silnic. Budeme vědět, že se to týká všech, kteří myslí víc na svou peněženku a konto než na svou duši a na své svaly víc než na svůj mozek, také agresivních řidičů v černých bavorácích a audinách, zkorumpovaných úředníků i nafetovaných sportovců. Pak k nám ovšem Starý zákon mnoho nepromluví.

Možná, že se podobně cítili Izraelci, tedy „Boží lid“ za časů Ozeáše i později, za časů Jeremjáše. Žili, jak uměli, pod hlubokým vlivem doby a zvyků. V osmém století před Kristem, za časů Ozeášových, se jim nežilo nějak zvlášť špatně, země prožívala docela rozkvět. Možná, že to tak docela neviděli, člověku se vždycky zdá, že by mohlo být lépe. A teď do toho přijdou Ozeáš a později Jeremjáš a do relativního klidu přinášejí slova soudu a trestu a vypočítávají všechny hříchy, přestoupení zákona z minulých let i staletí. Posluchače „pod kazatelnami proroků“ možná napadne totéž, co i nás: co jsme měli dělat? Měli jsme chodit víc do kostela nebo platit větší salár? Nebo snad jsme měli posílat děti pravidelněji na dětské biblické a na konfirmační přípravu? Měli jsme odevzdat větší dar na povodňová konta nebo na léčbu nemocných dětí? My, se svým důchodem nebo se svými nepříliš vydatnými příjmy? Vždyť jsme dělali, co jsme mohli, v souřadnicích doby a jejích možností!

Jenže slovo z Jeremjášova proroctví, které jsme četli, začíná „Izraelci i Judejci se už od svého mládí dopouštěli toho, co je zlé v Hospodinových očích“. Je to tedy slovo výhradně do vlastních řad. Těžko bychom tady hledali ty Janoušky a Rathy, ti pod „Jeremjášovou kazatelnou“ nesedávali. Jestliže jsme my, křesťané, adoptovali Starý zákon jako svá vlastní svatá Písma, nelze svévolně rozšiřovat jeho adresáty na někoho jiného. To je náš soud!

Ale kde je jeho poselství – pro nás?

Budeme-li dobrými evangelickými písmáky, sebereme sílu i odvahu a až přijdeme domů, přečteme si proroka Ozeáše celého. Dozvíme se další překvapivou a pohoršlivou skutečnost: prorok měl za manželku nevěstku. Prodejnou ženu, ale co víc, na příkaz Boží ji pojal za manželku! To Nejvyšší sám prý použil Ozeáše jako herce ve svém dramatu, aby všichni viděli: tuhle běhnu, ženu bez zásad i bez morálky, odsouzenou i odsouzeníhodnou má mít Ozeáš rád, milovat ji celý život jako sebe samého! Tušíte, proč má tohle hrozné divadlo Ozeáš hrát? Aby bylo vidět, že i největšího hříšníka a hříšnici může a chce Bůh milovat. Ani ta prodejná helmbrechtnice není vyřazena z Boží lásky, podobně jako žena hříšnice, již zachraňuje Ježíš od farizejských a zákonických šutrů v Janově evangeliu (J 8).

Soud a trest, který káže Ozeáš i Jeremjáš, totiž nezní proto, aby člověka pod kazatelnou zdrtily, ani aby ho vytřídily někam mimo, jakože jeho se to netýká. Je to naše slovo, nad námi a pro nás! A slova naděje, jimiž skoro všechna proroctví končí, pak nejsou jen těšínská jablíčka posmrtné blaženosti, nýbrž ujištění pro nás, že vzít ta slova vážně stojí za to už nyní, že se to vyplatí, že to něco řeší.

A pak už se můžeme ptát, co to řeší a jak to řeší.

Přiznejme si, že moc šťastní nejsme. Nejsme většinou chudí, ale nijak vyskakovat si nemůžeme, mohlo bych to být lepší. Kromě toho mnozí kolem nás jsou opravdu chudí, množí se žebráci, kteří žijí pod hranicí bídy a nejen na jiných kontinentech, ale přímo v Praze. Život je uspěchaný, čas bláznivě letí vpřed a my jej nestíháme. Požadavky a úkoly, na nás kladené se zdají být větší a větší, zatímco sil s přibývajícími léty ubývá. Před dvaadvaceti léty jsme radostně vítali konec starých smutných časů, ale někdy se nám zdá, že je vystřídaly časy ještě smutnější. Ano, svoboda, možnost studovat, cestovat, jistě, zmizel tlak ideologie, cenzury, vymývání mozků hesly. Jenže přišel tlak jiné ideologie, totiž ideologie spotřeby, tlak udržení se nad vodou na trhu vzdělání, práce, životní úrovně. Vymývání mozků politickými hesly bohatě nahradila reklama a vpravdě zákeřný marketing. O peníze jde vždycky až v první řadě, že, pane Klausi, o moc pak jde také v první řadě, že, pane Zemane! K volbám už nemá skoro cenu chodit, není koho volit. „Blbou náladu“ nahradila pasivní resistence, ani na ty zprávy se už nekoukáme, že další tunelář byl propuštěn „pro nedostatek důkazů“ a že si „ti nahoře“ dělají, co chtějí, demokracie sem, demokracie tam, už znovu vidět nepotřebujeme a nechceme. Nezbývá než uzavřít se do svého „ráje srdce“ podle Jana Ámose, do svých bytů i chalup, ke svým knížkám, ke svým několika přátelům a snažit se přežít ve společnosti, v níž se dobře nežije, protože je dost nevlídná. Kdo za to může, těžko říci, snad staré promarněné časy, snad politici, snad celá dožívající civilizace…

a možná, že všichni najednou, nás nevyjímaje. Možná, že je zlo ve světě nemá jednoho hlavního, klíčového viníka, že zlo se prostě skládá z malých, nepatrných částeček, z odhozených vajglů na ulici a neodklizených psích hovínek, z mlčení v nepravou chvíli, z krčení ramen a neochoty či neschopnosti vzepřít se té struktuře zla, pokusit se trochu natrhnout pavučinu nevlídných časů.

„Rozsívejte sobě k spravedlnosti, žněte k milosrdenství, ořte sobě ouhor, poněvadž čas jest k hledání Hospodina, ažby přišel a dštil vám spravedlností.“ Oslovilo mne nejprve ono „ořte sobě ouhor“ v kralickém předkladu, „zorejte svůj úhor“. To já mám v hlavě úhor, skleslost a jistou beznaději, otevřu-li noviny a podívám-li se kolem sebe. A tento úhor nezorám jen tím, že se zadívám do rozkvetlých luk, do modrého nebe nebo do vln silného oceánu. To jsou jen posily, povzbuzení Hospodinova z jeho lásky, abych našel o kousek víc síly k orání úhoru, abych o trochu víc rozsíval spravedlnost. Protože poměry se nezlepší tak, že to jednoho dne ohlásí v televizi, že si to přečteme v novinách a řekneme „aha, už je to tady“. Boží láska nám zlepšení nepřipravila „až jednou“, v Jeho království, nýbrž už teď a tady, až najdeme o kousíček víc sil k úsměvu, ke zvednutí toho vajglu, k sebrání hovínka, možná i k trochu větší obětavosti nebo k přesunutí priorit při výchově dětí.

Vypadá to, že končíme trochu moralisticky, ale slovo z Ozeášova proroctví je nadějnější: „Rozsívejte pro spravedlnost, zorejte svůj úhor“, ano, to jsou střípky, jimiž můžeme zvedat náladu svou i celého světa. A kdybyste nevěděli jak, čtěte dál: „je čas dotázat se Hospodina.“ Zatímco výpověď „zorejte svůj úhor“ je pro mě překvapivá, protože se dovídám o svém úhoru, i když jsem přece slušný člověk, výpověď „je čas dotázat se Hospodina“ je plná naděje. Protože už vím, že nemusím skončit s rukama svěšenýma do klína, jakože nevím, co dělat. Nu ano, opravdu nevím, ale mohu se dotázat Hospodina. A to je moje víra, že budu-li se dotazovat, Hospodin odpoví. A kdyby nám bylo té naděje ještě málo, Ozeáš (prosím, ten tvrdý, přísný starozákonní prorok, kterého nikdo nechce číst!) řekne: „Až přijde, svlaží vás spravedlností.“ To je jisté, jistější, než že se člověk má dotazovat a že má zkypřit ten úhor, který se v hlavě i ve společnosti vytváří.

Tak se Starý zákon stává nositelem novozákonního evangelia, dobré zprávy. „Rozsívejte spravedlnost“, totiž „Cokoli jste jednomu z těchto mých bratří nejmenších učinili, mně jste učinili (Mt 25, 40). „Zorejte svůj úhor“, totiž „Co vám říkám, říkám všem: Bděte!" (Mk 13, 37) „Je čas dotázat se Hospodina“, totiž „Hledejte nejprve jeho království a vše ostatní vám bude přidáno“ (Mt 6, 33). „Až přijde, svlaží vás spravedlností“, totiž „Neboj se, maličké stádce, neboť se zalíbilo vašemu Otci dát vám království (L 12,32).“
Amen.

Třikrát se v evangeliích vyskytne vyprávění o tom, jak Ježíš někoho vzkřísil. Tři příběhy, tři hlavní postavy, tři odlišné důrazy. Společný je pouze základ, příběhy chtějí ukázat, co znamená evangelium, co je „věřit v Boha“. Tři vzkříšení, dcera vojáka Jaira, syn vdovy z Naim a Lazar, nepředstavují tři „resuscitované“, nýbrž trojí ilustraci, co přináší křesťanské pojetí života. Nositelem poselství jsou však spíš ti kolem, kteří mají z uzdravení svých blízkých radost, než samotní vzkříšení. Ti jsou spíše statisté, skoro rekvizity v příběhu, nedovíme se o nich nic víc, než že byli vzkříšeni. Příběh se nezajímá o to, co mysleli, dělali, prožívali před tím ani potom, neznáme ani jména prvních dvou. Objeví se v příběhu skoro mimochodem a vzápětí mizí. Ve středu příběhů stojí jejich blízcí, zranění jejich smrtí. A samozřejmě úplně ve středu jako příčina i důsledek stojí Ježíš Kristus, člověk, v němž někteří poznali samotného Pána světa.

Napadne nás, že třikrát je málo na to, že Ježíš byl vtělením Božím. Proč jich nevzkřísil třicet, tři sta? Ale příběh nemá za úkol popsat, co Ježíš udělal a neudělal, nýbrž ukázat, oč jde v evangeliu. Pro tento úkol stačí trojí příběh o vzkříšení s trojím zaostřením a vyústěním. Příběh je kázání, zvěstování velmi radostné, pravda na smutném pozadí, jako pestře barevný akvarel na šedém podkladu…

Smrt, objevující se v příběhu, není strašidlem, ba ani tragédií. To se stává, že lidé odcházejí, není nic normálnějšího. Ale bolí to, hlavně ty, kteří zůstali a vzpomínají. Smrt je tu připomenutím, že život má své stinné stránky. Křesťanství není náboženství vítězství, náboženství triumfálního „ejchuchu“. (V jednom křesťanském spolku mně kdysi řekli, že nemohou zpívat píseň „Temnou divnou mlhou bloudím“, a to prý není pravda, křesťan, vedený Duchem, nebloudí, natož pak temnou divnou mlhou! Nevím jak vy, ale já někdy bloudím. Mlhou, kterou jsem sám kolem sebe vytvořil, mlhou, kterou kolem mě rozpoutaly okolnosti.) Smrt v příběhu připomíná plnost života, pohřeb také. I to do života patří, i to se stává.

Příběh se odehrává v městské bráně, tam se konala důležitá rozhodnutí, soudy i náboženské obřady. To je znamení, na jakých základech spočívá toto město: na této spravedlnosti, na tomto náboženství. Městská brána zobrazuje vážnost děje pro budoucí život: teď se „láme chléb“. Bodejť! Pro synka z Naim i pro matku. Ale také a především pro čtenáře a posluchače příběhu! Protože vyprávění není jen záznam o jedné události tehdy tenkrát, nýbrž je to kázání v příběhu!

Žena – hlavní postava – je ohrožená hned natřikrát. Zaprvé je to žena (to samo byl v novozákonní době handicap, dámy prominou, doufejme, že dnes to tak není). K tomu ta žena měla muže, a už ho nemá, a měla syna, a už ho nemá. Ve své době tak ztratila všechny opory, sociální, společenské i důchodové zajištění i pojištění. Nemá nic, je „prázdná“, volně zavěšená v životě. Ve své osudové chvíli se objevuje v městské bráně, aby potvrdila svůj beznadějný výhled: přišla se rozloučit se svou poslední oporou.

To je chvíle, kdy se člověk ptá „proč“ a „odkud a kam“. To není jen situace, do níž se člověk dostane smrtí blízkého. To je chvíle, která může postihnout člověka uprostřed rodiny, člověka zajištěného; najednou ho přepadne pocit, že volně visí životem, bez kotvy a zajištění a čeká, kdy spadne. To se člověku nestává pravidelně, možná to poznali jen málokteří, já sám asi nikoli.

Se ženou jde průvod, „velký zástup“. Zástup tichých nebo plačících, víceméně bezradných i bezbranných, vůči ženině zlomové chvíli stojí s prázdnýma rukama. Nedá se nic říci ani dělat. „Nedá se svítit“, světlo není, ber kde ber, jen černý flór. To není jen pohřební průvod, nýbrž zástup, který nemůže najít odpověď, neví „proč“ a „co dál“. V zástupu jsou různí, blízcí i vzdálení, bohatí i chudí, chytří víc i méně, ale v této situaci všichni stejně nemají co říci ani udělat. Jenom sdílet, spolunést se ženou její bezradnost. Díky jim za to doprovázení, nemohou víc udělat, dobře, že tam jsou, ale je to málo.

Ale oni tam jsou proto, aby ukázali všem čtenářům a posluchačům, že i tohle je situace, kterou přináší život – situace bezradnosti, situace žádných slov a žádných činů, žádných odpovědí.

Z druhé strany se blíží jiný průvod. A zase, nikoli náhodou, „velký zástup“. Uprostřed tohoto zástupu „jakýsi“ Ježíš, muž – člověk, v něm někteří poznali Boží lásku mezi námi. Zástupy se střetávají v městské bráně, kde se zjevuje spravedlnost a pravda, kde se láme chléb.

V kterém průvodu jsem já? Nikdo nekráčí v jednom či druhém průvodu trvale. Někdy jsme bezradní, někdy víme, někdy se smějeme, někdy pláčeme. Takový je život.

Teď vystupuje ústřední postava, člověk Ježíš. Ví se o něm, že uzdravuje. Že se někdy ptá po víře člověka, někdy spojuje uzdravení s pokáním a odpuštěním vin. Že vede lidi ke zvláštnímu pojetí života, kde do běžných konvencí a pravidel vstupují ještě jiné, nové, neslýchané, jako třeba: „blahoslavení chudí, neboť jejich je království Boží, blahoslavení plačící a hladoví, neboť budou potěšeni, nasyceni, potěšeni“, „milujte své nepřátele“. Dává najevo, že zná odpověď na otázky „proč“ a „odkud a kam.“ Je to zajímavé, ale nikdo tomu moc nerozumí. A jít s ním, následovat ho, o to zatím nikdo nestojí.

Co řekne a udělá muž Ježíš tváří v tvář smutné ženě, loučící se se svou jedinou oporou, láskou a nadějí? Řekl ženě „neplač“!

To je všechno? Čtenář Bible by čekal nějaké „věříš, že tvůj syn vstane?“ nebo „Amen, pravím tobě, odpouštějí se ti hříchové tvoji“, nebo dokonce „Blaze těm, kdo pláčou“. Nebo snad „kdo by chtěl ztratit svůj život pro mě, ten jej získá…“ Ale on řekl jen „neplač“! Takové obyčejné lidské, nápadité „neplač“. Soucit, ano, je dobrý i důležitý, ale od Ježíše bychom čekali víc.

Neplač, budou se dít věci! Pak jde vše ráz na ráz: „Mládenče, povídám ti, vstaň“, chlapec se posadil, začal mluvit a Ježíš ho vrátil jeho matce. Žádná otázka po víře, žádná morální podmínka. „Jen“ nový život. Tam v bráně, v místě, kde se láme chléb, pro oči obou těch zástupů, odpovídá Ježíš na otázky „proč“ a „odkud a kam“. Když to nešlo slovy, předvádí Ježíš skutkem, jako v herecké etudě, co je to „nový život v Kristu“, život ve víře, „nadějná kristovská životná orientace“.

Zástup to kupodivu pochopí. Zástup je tu důležitější než syn i matka. Text si dál nevšímá matky ani syna, ale zástupu ano.

Vzpomínáte? Zástupy šly z obou stran – jeden bezradný, pohřební, druhý „ježíšovský“, možná „křesťanský“. Ale teď se ukáže, že oba zástupy na tom byly stejně, i když jeden byl smutný a bezradný, druhý šel za Ježíšem, ale ještě to nic nevypovídalo o jeho životě. Ale nyní, když oba zástupy viděly, co viděly a pochopily, co pochopily, spojily se v jeden.

„Všech se zmocnila bázeň.“ Nikoli strach, ale bázeň, úcta spojená s pokorou, protože poznali, že stojí před tajemstvím života, pravdy a moci života. Ježíš dal pouze najevo soucit, potom daroval mládenci život. A oni pochopili, co je to život. Že v životě má místo radost i bolest, soucit pro smutné, právě jako porozumění pro radostné i smějící se, ale především, že tu má místo Pán života jako dárce smyslu a směru, jako odpověď na otázky.

Toto je „víra“, toto především. Etika přijde až potom. Teologie ještě později, kdo potřebuje. Ale život v celku se vším, ale se vším před Boží tváří, v Jeho blízkosti, s Jeho podivným přátelstvím, s jeho soucitem, který jen někdy řekne „chlapče, pravím ti, vstaň“, to je víra.

Rádi bychom věděli, co toto poznání udělalo s lidmi z vyprávění, zda to pochopil syn z Naim, jeho matka i zástupy. O to jde, ona resuscitace tu má význam skoro nejmenší, jako třeba ten mojžíšovský hořící keř, který hořel a neshořel, že to je pouze upoutávka, jako signál, světlice. Pravý obsah nespočívá v tom, že Ježíš je nejlepší JIP nebo ARO, nýbrž, jak říkají zástupy, že „Bůh navštívil svůj lid“. To nejdůležitější tu proto byla ona bázeň zástupů.

„A tato zvěst se rozšířila po celém Judsku a po všem okolí.“ Díky za to, byla by škoda, kdyby ji zapomněli. Bůh navštívil svůj lid a navštěvuje. Život má svůj základ, dárce a člověk má svého Otce. Někdy se to prokáže až v městské bráně, ve chvíli osudových rozhodnutí.

Nevíme, jak to bylo dál s těmi zástupy, s matkou a synem z Naim. Tohle bible zamlčela. Jako varovné znamení zůstaly o pár kapitol zástupy, křičící „ukřižuj, ukřižuj“. A jako znamení nadějné – a příkladné – tady zůstali ti, kteří i dnes porozuměli a přijali a přijímají požehnání, křest a vůbec jeho lásku.
Amen.

Uprostřed verše stojí výpověď: „Ježíš Kristus je mezi vámi.“ Je formulována jako otázka, ovšem spíš řečnická: „Copak to nechápete, že Kristus je mezi vámi“? Jako by tady Pavel předjímal skepsi současného člověka, který se také ptá: „Jak a kde je“? Je to skepse víc existenciální než „technická“: „Jak by mohl být mezi námi Bůh, když svět a my v něm vypadá, jak vypadá?“ Nebo to „mezi vámi“ znamená jen mezi námi křesťany? Ani pak se ale nejistá odpověď příliš nezmění.

V kralickém překladu najdeme jiný překlad: „Čili sami sebe neznáte, že Ježíš Kristus jest v vás?“ To zní jinak: ve vás, uvnitř vás, ve svém nitru, srdci máte Krista, neodvisle na tom, co je venku.

Jakub Böhme, mystik z přelomu 16. a 17. stol., říká: „Každý člověk má v sobě Krista, ale jeho vlastní vůle Ho, Ježíše Krista, nechápe.“ Pravda, evangelíci na mystiky příliš nedají, nicméně inspiraci přijmout mohou: jak a kde je Kristus v tomto světě?

K tomuto tématu jsem byl v poslední době přiveden hned několika okolnostmi, jednou z nich je i dnešní křest a přijetí do sboru a církve. Otázku lze pochopit ještě jinak – jako výzvu, docela naléhavou: my křesťané jsme přijali formulaci svého okolí, že jsme „věřící“. Na otázku, co to znamená, odpovíme, že „věříme v Boha“. Tím se ale ještě nijak nelišíme od židů, muslimů a mnohých jiných, také od většiny spoluobčanů, kteří se ke křesťanství nehlásí, ale „věří v Boha“. Jenže my nejenom „věříme v Boha“! My věříme, že Kristus…, Ježíš Kristus, co vlastně?

Jaký je správný překlad? Žádný. Řečtina připouští obojí, předložka ÉN je velmi široká: „v, z, mezi, u, skrze“. Většina starších překladů, čte „ve vás“, jen český ekumenický a jeden novější německý překlad čtou „mezi vámi“. Podstatný je samozřejmě obsah: je-li Kristus mezi vámi nebo ve vás – jak co to znamená a jak se to liší? Jaké je poselství v jednom nebo druhém případě a jaké napětí mezi oběma?

Podívejme se na širší souvislost verše. Apoštol Pavel má ke korintskému sboru zvláštní vztah; miloval jej láskou skoro otcovskou. Korintský sbor založil „na zelené louce“ a probudil k mimořádné výraznosti a životaschopnosti. Nebylo zde mnoho původních židů, většina členů sboru slyšela poprvé nejen o Ježíši Kristu, nýbrž i o jediném neviditelném Bohu a také o Starém zákoně. O to byli tito „nováčci“ ve víře horlivější. I proto se tu objevovalo tolik zvláštních, nadpřirozených projevů víry. A asi právě pro tuto vřelou, překotnou víru Korinťanů měl Pavel s tímto sborem nejvíc starostí. Nikde, kromě vyložených nepřátel a protivníků, neslyšel Pavel tolik odsudků sebe samého, tolik podezření i nadávek. Od „bratří v Kristu“! Od horlivých nováčků!

V Korintu bylo problémů víc. Byli tu stoupenci různých skupin, říkali si Apollovci, Petrovci, Pavlovci podle svých učitelů, na něž „přísahali“. Někteří popírali vzkříšení, někteří se v síle své víry posmívali slabším, další měli mnoho otázek typu „smí křesťan toto a smí ono?“ Byli tu zkušení a rutinní uživatelé darů Ducha svatého a byli tu i ti, kteří mimořádní projevy Ducha neměli. Mezi oběma skupinami vznikalo napětí. Nakonec přišli do Korintu noví kazatelé, kteří Pavla kritizovali, že je křesťan podivný, bývalý Kristův nepřítel, že o jeho obrácení neexistuje žádné hodnověrné svědectví, že těch několik anonymních svědků od Damašku to nevytrhne, že Pavel ani nebyl učedník, Pána Ježíše osobně neznal…

Teď leží před Pavlem i Korintskými otázka: kdo jsi, Pavle a co je tvé učení a kázání? Avšak ani korintským, ani Pavlovi ani nám nejde tolik o samotného apoštola, jako spíš o nás. Za otázkou nad Pavlem se skrývá otázka po obsahu víry korintských, Pavla i nás. Kde je Kristus v dnešní době? Kde má jaké potvrzení a ověření? Kde je v nás, v naší víře? Je kdesi v mystickém koutku naší duše, stranou bezbožného světa? Nebo je Kristus „mezi námi“, v živých, osobních vztazích, ve společenství církve? Kde ho hledat? Tady v modlitebně nebo v kostele, v sobě a svých meditacích, až skončí bohoslužby a půjdeme na kruchtu a budeme si povídat o svých radostech a starostech? Neměli bychom se spíše rozcházet mlčky, potichu, říci si jenom to nejnutnější a spíš se snažit znovu vmyslet do toho převzácného: „Kristus v nás“?

Pavlova odpověď? „Potřebujeme snad jako někdo doporučující listy k vám nebo od vás? Naším doporučujícím listem jste vy sami; je napsán na našem srdci, všichni jej znají a mohou číst. Je přece zjevné, že vy jste listem Kristovým, vzniklým z naší služby a napsaným ne inkoustem, nýbrž Duchem Boha živého, ne na kamenných deskách, nýbrž na živých deskách lidských srdcí.“ (2K 3, 1 – 3) „Dáváme vám příležitost, abyste se námi chlubili a měli se čím bránit lidem, kteří se chlubí tím, co je před očima, a ne tím, co je v srdci.“ (2K 5, 12) „A tak od nynějška už nikoho neposuzujeme podle lidských měřítek. Ačkoli jsme dříve viděli Krista po lidsku, nyní ho už takto neznáme. Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové!“ (2K 5,17n)

Nezdá se, že by apoštolova slova odpovídala na otázku. Nedozvíme se, kde hledat Krista a kde nikoli.

Jenže – mohla znít jinak? Co chceme slyšet o neviditelném Bohu, který vstupuje do světa? Pavel jako by předjímal myšlení současných filosofů, kteří vědí, že svět nelze rozdělit na vnější a vnitřní, „subjekt“ a „objekt“, na to, co se nás týká a co nikoli, co je naší součástí a co je vně. Jako by naznačoval, že nic z toho, co jest, není bez toho, že to někdo vnímá a jak to vnímá. Že nic není jen „objektivně“, bez nás, nýbrž že všechno jest tak, že to vidíme, jaké to vidíme, jak to hodnotíme.

Můžeme vidět svět jako bez Boha, opuštěný, vydaný napospas fyzikálním nebo chemickým procesům, náhodě a tomu, co člověk udělá. A můžeme jej také vidět jako požehnaný dar, kde svoboda člověka dostala velký prostor, ale nikoli neomezený. Můžeme vidět jen zemskou gravitaci a můžeme vidět také Boží gravitaci.

Můžeme vidět Boha jako Otce, Stvořitele, Absolutno, Kosmickou sílu či Velké já a můžeme také vidět Boha, který se v jednu chvíli rozhodl sám vstoupit na jeviště světa, jako autor hry, dramatik, který se už na to nemohl dívat a rozhodl se zachránit své jeviště přímo, „vlastníma rukama“.

Můžeme vidět sebe samé jako siláky, kteří zmohou vše, co si zamanou, právě jako ubožáky, kteří jsou jen hříčkou souvislostí biologických nebo sociálních. A můžeme vidět sami sebe jako ty, kteří dostali dar být ve světě, něco udělat a něco se naučit, to vše v siločarách Boží vůle.

Můžeme vidět sami sebe jako autonomní nezávislé subjekty, jimž jde a má jít jen o jedno – o ně samé. A můžeme sami sebe vidět jako jednu součást jednoho těla, v němž celek spojuje vzájemná odpovědnost, láska nikoli jako emoce, nýbrž láska jako rozumný životní princip.

Můžeme vidět sebe sama jako toho, kdo je sám v sobě, nebo jako toho, kdo v sobě nosí Krista, protože patří k celku Boží plnosti, Kristova těla.

Můžeme vidět církev a sbor jako náboženskou organizaci, která má sice někdy dobré úmysly, ale selhává slabostí vůle, únavou lidského materiálu nebo jiným nedostatkem. A můžeme vidět církev jako místo, kde je víc než jinde vidět, jak Boží siločáry pracují. Třeba v podobě odpuštění, dobré vůle porozumět jiným názorům, v podobě solidarity s těmi, kdo ji potřebují.

Můžeme vidět tak i tak, nikdo nám nemůže nic přikazovat, ani důkazy nejsou. je třeba se rozhodnout. A jeden směr tohoto rozhodnutí je ten křesťanský, „kristovský“. Je to ten náš?

Původní otázka zněla: „Kristus „mezi vámi“ nebo „ve vás“? Biblická, novozákonní, Pavlova odpověď zní: Kristus „mezi vámi“ i „ve vás“. Nikoli tak, že každý člověk a každý vztah mají svého Krista. Všichni jsou v jednom a On jeden je ve všech. Lépe mně zní ono „Kristus ve vás“. Ale ne tak, abych se přestal starat o druhého, ani tak, jako bych dostal dekret na jakousi kristovskou neomylnost. V nás každém, ale v nás společně je Kristus. Nikoli tajemná podstata naší osoby, nýbrž on nám nabídl svůj příklad, svůj způsob, své pojetí života, svou hodnotovou orientaci, svou víru, naději a lásku. Tak i svou jednotu s Bohem.

„Kristus v nás“, „Kristus mezi námi“ obojí vyjadřuje tajemství proměny člověka i vztahů směrem k plnosti, odvaze i radosti. To pozná, kdo přijme, že Kristus, Bůh ve světě, je mezi námi i v nás.
Amen.

Apoštol Pavel mluví v souvislosti křtu o smrti. Je to divné, ale asi to není náhoda. Do souvislosti křtu totiž patří i hřích, ten podle Bible bydlí v těsném sousedství smrti. Nezapomeňme však, že v Novém zákoně se v těsné souvislosti smrti objevuje ještě jiný pojem: vzkříšení nebo zmrtvýchvstání. Tak i v dnešním biblickém základu kázání. Máme tak pohromadě zvláštní čtveřici: život, smrt, křest a zmrtvýchvstání. Čtveřici sestavil Ježíš Kristus, jemuž se právě ona stala osou učení i vlastního života.

Křesťanské učení pracuje s těmito pojmy často. Život, starý a nový, smrt jako důsledek hříchu („odplata za hřích je smrt“), smrti se propadá při „odpadnutí od víry“. Vzkříšení pak je završením křesťanství, eschatologickým cílem; vzkříšen byl Kristus a jeho stoupenci mají tutéž naději. Co je hřích, co smrt, život a vzkříšení, o tom něco v Bibli najdeme, ale nic úplného, hodně musíme odpovídat sami. Bible není učebnice křesťanství.

Běžně vidíme smrt jako nevítanou, ale nutnou společnici života. Měla by přijít v pravou chvíli podle našeho mínění, což je málokdy. Ale shodneme se, že nesmrtelní být nechceme. Ale „odplata za hřích?“ Smrt jako trest? Že s tím Kristovo odpuštění nic neudělalo!

Hřích vidíme jako porušení norem chování a jednání, zákoníků náboženských, trestních i občanských, morálních, osobních i společenských. Jejich společným základem je v židovství a křesťanství Desatero, ale většinou vnímáme spíše dodržování a porušování onoho „nepokradeš“ a „nesesmilníš“, než „nevezmeš jméno Hospodina nadarmo“ nebo „pamatuj na den odpočinku“. A „nebudeš mít jiných Bohů mimo mne“, s tím problém nemáme. Jsme přece věřící!

Vzkříšení pak zůstává zahaleno tajemstvím, nějak nám souvisí s posmrtným životem, s obživnutím, s reinkarnací, „věřím v těla z mrtvých vzkříšení“, ale vzkříšení jakého těla netušíme, toho našeho stárnoucího? A co bude s našimi vztahy po vzkříšení, shledáme se s těmi, kteří nás předešli, ptáme se v lítosti, že tu již nejsou.

Mýlil se Pavel, když psal, že smrt je odplata za hřích? Kdybychom nehřešili, byli bychom nesmrtelní? Nebo bychom se alespoň dožili vyššího věku, kdybychom nekradli, nesmilnili, nezabíjeli? Tušíme, že tudy cesta nevede. Vrcholem je ovšem Pavlovo tvrzení z dnešního textu, že „křtem jsme pohřbeni ve smrt“, co to je za myšlenku?

Při středečním setkání starší generace, při pokračování výkladu Skutků apoštolských, jsme se zastavili nad pozoruhodnou příhodou na aténském Areopagu. Atéňané jsou pohané a modloslužebníci, viděno očima raného křesťanství. Jsou také zvědaví, rádi poslouchají něco nového. V poučeném výkladu Danově jsme slyšeli, že ve své zvídavé šíři znali Atéňané tolik bohů, že měli zakázáno přinášet a šířit další, aby nedošlo k jejich inflaci. Pavla chtěli také obvinit z novinkaření v teologii a religionistice, on se však z toho dostal způsobem, který leccos prozrazuje nejen o Pavlovi, nýbrž o pověrčivých Atéňanech. Ve svém panteonu měli „oltář Neznámému bohu“ a Pavel právě na tento oltář navázal. Pak nešlo o zakázaný import spirituálních novinek; neznámý bůh už byl v Aténách známý…

V Aténách byli stoikové a epikurejci, některé Pavel cituje. Pokusme se však pochopit především jejich oltář Neznámému bohu. Mohla to být jenom laciná povrchní pojistka, „aby se neznámý bůh nezlobil, kdyby náhodou existoval“. Jako když policajti i za totality dávali farářům malé pokuty, protože co kdyby ten „pámbu“ nakonec byl…

Můžeme však náboženské snažení Aténských vidět i pozitivněji. Možná si uvědomovali, že všechny modly a bůžci jsou pouze průměty lidského hledání, projekce představ, že za vší náboženskou činností člověka je na počátku upřímné hledání, i když se nakonec všechny duchovní odpovědi stávají kořistí náboženského folklóru, který je zploští na modly, bůžky, maskoty a fetiše. Tak končí i svaté obrázky, amulety i škapulíře.

Pavel mluví, Atéňané poslouchají. Pavel mluví o Kristu, Atéňané jeho slova asi napojují na svoje představy. Pavel mluví o abstraktním Bohu Stvořiteli, který stojí nad lidskými představami, tomu Atéňané rozumějí. Myšlenky stoiků byly pro Pavlovo kázání možná dobrou průpravou, proto Pavel zvolil tuto cestu. Pavlova řeč na Areopagu bývá zmiňována jako příklad zvěstování, které vhodně navazuje na myšlenkový svět posluchačů.

Atéňané poslouchají se zájmem a porozuměním do chvíle, než Pavel spustí o vzkříšení. Tohle narazí. Muselo to přijít, právě tuhle stránku křesťanského katechismu Pavel nemohl zamlčet. Přitom ji nemohl říci jinak, nebylo na co navázat. Zmrtvýchvstání, vzkříšení, to ne, Pavle, to až příště. Možná i „tak jo, chlapče, řekneš nám to příště, ale teď se běž léčit.“ Možná, že jim k tomu Pavel ještě přidal ono „Byli jsme křtem spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom – jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce – i my vstoupili na cestu nového života.“

Tohle vzkříšení ale není nic o posmrtném životě, o resuscitaci nebo reinkarnaci. „Vzkříšení“ je informace a inspirace o novém smyslu, novém základu života, o novém zdroji života. Takové vzkříšení se zatím odehrává „jen“ v mysli křtěného, vlastně ani neodehrává, jen „může se odehrát“, ale je to něco tak velkého, tak jiného, nového, že se to nedá popsat jinak, než jako vzkříšení. Možná jen málo pokřtěných tomu porozumělo a pocítilo to, a přece to tu je a nějak to funguje. Dispozice k úplně novému pojetí života, to je vzkříšení. Tím není řečeno, že je to jediný rozměr vzkříšení, třeba je opravdu i posmrtný život, nebo nějaký jeho ekvivalent, a kdoví, třeba toho bude účastno i naše tělo (nebo jeho ekvivalent). Ale vzkříšení jako ovoce křtu je první a hlavní předvoj.

A když vzkříšení, pak musí předcházet v nějaké podobě „smrt“. Smrt starého pojetí života: jako náhody nebo shody okolností, jako docela hezké, ale bolestivé epizody nekonečného „nic“.

Pak ovšem „život v hříchu“, starý život, před smrtí a vzkříšením, nebyl život jen ve zlodějinách a smilstvech, v sobectví a zlobě, jak se často opakuje. Hřích pak není především morální kategorie, možná vůbec ne. „Hřích“ je potom život ve vrženosti do náhodnosti, život bez výhledu „za“ a vpřed, život jen v prostoru ohraničeném smysly, nebo ještě tak nejvýš rozumem. Hřích je život bez naděje a bez eschatologie. „Svádět k hříchu“ potom není navádět ke zlodějině, nýbrž neukázat naději tomu, kdo ji hledá a potřebuje, neukázat za hranice viditelného a popsatelného světa.

Křest potom znamená konec beznaděje – třeba i ve chvílích nejtěžších. Křest znamená možnost rozchodu se starým pojetím života. Tento rozchod je tak výrazný, že skoro jeden nechápe druhého: „starý“ člověk nepochopí, kde může „nový“ člověk nacházet radost, v jakých „duchovnech“, jichž se přece nenají! „Nový“ člověk již natolik zemřel „starému“ pojetí života, že nechápe, jak mohl dříve žít jen s tím, co vydělal, v čem uspěl, jak se pobavil.

My jsme dnes zvyklí na větší střízlivost, jsme realisté, naším vyznáním je především „vyváženost“ (to máme společné s Atéňany), největším nepřítelem je nám fanatismus, zaslepenost, bigotnost. A máme pravdu. Jenže tady přichází impuls ještě jiného druhu: nebojácně plné, stoprocentní spolehnutí se na to, co Ježíš Kristus přinesl: nové pojetí života, kdyby trakaře padaly. V radosti z odpuštění, v radosti ze smyslu věcí, který přerůstá veškerý viditelný nesmysl, v radosti z budoucnosti, která přerůstá všechnu neperspektivitu života od kolébky po smrt, v radosti nad možností být obětavý, přes veškerou únavu z pomáhání druhým.

Rád cituji našeho někdejšího vynikajícího faráře, který říkal, že evangelium je velké „a přece“ navzdory všemu, jak svět vypadá a kudy se ubírá. Tohle „a přece navzdory“ je tak silné, že se dá vyjádřit pouze slovem o smrti hříchu a o vzkříšení.

Jediným hříchem je nevěřit ve vzkříšení, totiž nevěřit, že život nestojí a nepadá s tím, co vidíme a hmatáme. Jediným hříchem je nemít naději, že naše bytí není ohraničené pouze tím, co vnímáme a co jsme schopni sami udělat a vymyslet. Pro tento hřích jsme zemřeli, vezmeme-li vážně svůj křest. Smrt, ne jako konec pozemské existence, nýbrž jako zmar života, život v nesmyslu, je (může být) křtem přemožena, zabita. Všechny ostatní chyby, poklesky, dluhy a úlety, ba i zločiny pocházejí z tohoto jediného hříchu.

Nový život je to, co se Atéňanům nezdálo. „Neznámý Bůh“ pro ně zatím zůstal neznámý. Na čí stranu se přidáme my, záleží na nás. Jsme svobodní, ale máme Pavlovu inspiraci: „Byli jsme křtem spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom – jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce – i my vstoupili na cestu nového života.“
Amen.