Ptáme se v těchto dnech sami sebe i svých blízkých, jak bude nový rok vypadat. Víme, že nevíme, přesto bychom však rádi nahlédli alespoň zhruba do příštích událostí. Snažíme se odhadnout nebo dopočítat záměry počasí, světových ekonomik, vlád velmocí, ani tam se to však leckdy nedaří. Natož kdybychom chtěli (a jak rádi bychom chtěli!) vědět, jak to bude s naším zdravím, s našimi vztahy, s celkovou atmosférou ve světě i v našich rodinách.

Něco se dá odhadnout z opakované zkušenosti. Ceny spíš porostou než by klesaly, my spíš budeme stárnout, než bychom mládli. Konflikt v Sýrii bude pokračovat, Asádovi se nikdo neodváží zlomit politický vaz. Putin se nestane demokratem, zrovna jako se náš prezident nestane nositelem vizí. Jan Pavel II. bude prohlášen za svatého, skončí podpora operačního systému Windows XP. Jestli přijdou nebo nepřijdou zase povodně nebo jiné hrůzy, nevíme. Vlastně víme, přijdou, jenom nevíme kam a kdy. Protože na planetě se přírodní katastrofy dějí pravidelně ve všech koutech světa. Vlastně jsme se chtěli zeptat sebestředně, zda povodně nepostihnou nás a naše blízké.

Pak vyslovíme modlitbu Páně. V ní opakujeme několik přání, překvapivých svou stručností, jednoduchostí a hloubkou. „Posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá.“ Jsou to také naše novoroční přání? Představovali bychom si právě takto nejlepší předpovědi a prognózy do nového roku? „Milý sousede, příteli, manželko, dcero, synu, přeji ti, aby přišlo Boží království“. Co bychom přáli? A jak by takovému přání porozuměl obdarovaným, byl by rád, že mu právě toto přejeme?

Království Boží jako klíčový pojem Nového zákona se snaží uchopit křesťané všech věků i všech denominací. Katolictví mělo tendenci uchopit království Boží jako pozemské panování křesťanské církve; klerikalismus ovlivnil katolickou zbožnost zásadně, viditelně a natrvalo; jestliže biskup celé církve František z toho pojetí nyní výrazně vykračuje, je to pro mnohé změna téměř nestravitelná. Protestantismus uchopil království Boží rovněž za jeho pozemský konec, se svým morálním nárokem, nabídkou prosperity kombinované pevnou (zbožnou vůlí) vůlí zvítězit, se stal, podle názoru některých, základem kapitalismu a jeho svobodné soutěže. Katolickou a protestantskou cestu pak spojují a radikalizují někteří evangelikálové, výsledkem je bojovný konzervativní morální a politický aktivismus, známý především v USA. Religionisté vědí, že podobný proces potkává postupně téměř všechna náboženství.

To nám však nepomůže v hledání odpovědi na otázku, zda je království Boží opravdu věc, kterou si přejeme a přát máme.

Dobrý evangelík jde pro odpověď do Písma. Království Boží leží v celé Bibli v silovém poli dvou linií. První je sestupná linie lidského vzdalování se od království Božího. Začíná to příběhem o vyhnání Adama a Evy z ráje, pokračuje závistí a nenávistí Kainovou, stavbou věže v Bábel, protesty nad nedostatečnou životní úrovní na poušti, touhou mít vlastního krále a vládnout si po svém. Dalo by se pokračovat skoro každou biblickou kapitolou. Biblické příběhy jsou od nejstarších až do konce jednou kronikou vzdalování se království Božího. A Biblí to neskončilo, každý den a každý rok dopisuje další kapitoly sestupování a odstupování od Božího království. Království Boží na zemi není, nikdy nebylo a těžko někdy bude. Svět se zmítal a zmítá sám v sobě. Čím je hůř, tím se zdá království Boží vzdálenější.

Ale přitom, paradoxně, ani ve chvíli, kdy je nejhůř, nemusí být království Boží nějak dramaticky vzdáleno. To by se mohlo zdát, kdybychom království Boží viděli jako jednu velkou zahradu bezstarostnosti. Jenže tak by se království Boží netýkalo tohoto světa a života v něm. Pak by ovšem přání království Božího do nového roku byla spíše kousavou ironií a odpovědí by mohlo být „jen to ne“! Protože je-li království Boží zahradou bezstarostnosti, ovšem v jiném než tomto světě, pak, přiznejme, my chceme přece jen ještě něco prožít právě v tomto světě, v tomto problematickém prostoru, kde se střetává láska a nenávist, pravda se lží, moudrost s hloupostí, úsměv se slzami. Přejeme-li si v modlitební prosbě „přijď království tvé“, přece nemyslíme na konec světa! Nebo ano?

Ale co tedy dělá království Boží v tomto světě, k čemu tu je, je tu? Přece je Hospodin nestáhl z programu, protože ztratil trpělivost! Teď se objevuje silové pole té druhé linie, Boží milost. Království Boží nebylo staženo z programu, Hospodin se neuzavřel do svého nebeského hradu. To by byl konec všech nadějí a zavládlo by „urvěme, co můžeme, než se to tady úplně zhroutí“, tak dlouho jsme se vzdalovali Jeho království, až se nám to povedlo. A konec nadějí, perspektiv, konec výhledu. Žádný smysl, žádný výhled, budoucnost krajně nejistá.

A to je Boží milost, že svět neztratil smysl a naději. Že přes neustálé vzdalování člověka a království Božího je Hospodin ještě „nestáhl z programu“. To je ta druhá linie, druhé silové pole království Božího. Je nablízku a projevuje se. Jak? Velmi zvláštně, soudem. Soud tu ovšem není ten příslovečný hrozivý nebeský tribunál na konci času, kdy nebeský prokurátor bude přednášet žaloby, nebeský advokát bude hájit a nebeský samosoudce bude lidstvo třídit a odesílat do příslušných posmrtných sektorů. Takový soud by nám sloužil pouze jako hrozba, my bychom se jen ze strachu snažili žít ctnostně a mravně, nebo bychom se báli vůbec hnout prstem.

Ale soudem na počátku království Božího je zřetelné vyslovení, co je dobré a co zlé. Soudem je vyjádřen stav světa, který usiluje o odstředivý pohyb směrem od Jeho království. Soud, totiž Boží láska, trpělivě ukazuje, že hřích je opravdu hřích a plodí další zlo. Že hněv plodí další hněv, násilí další násilí, nevěra a lehkomyslnost plodí neúctu a pohrdání, ty pak nudu a netrpělivost ve vztazích. Že sobectví nepůsobí uspokojení vlastních přání, která přinést klid nestačí a nestačí. I kdyby se stokrát zdálo, že Boží mlýny už nemelou, že domlely, spravedlnost Boží se projevuje.

To je soud, tedy spravedlnost, tedy milost, tedy láska Boží. Království Boží se tak blíží, přestože my se mu vzdalujeme, a ukazuje cíle našich odstředivých cest.

Pak přijde poslední zjištění, které vyslovil už Ježíš: nečekejte království Boží, že přijde v rachotu hromu a se slávou andělů! „Vždyť království Boží je mezi vámi!“ (Lk 17,21) Naše pozornost je tak směrována k betlémské události završené událostí golgotskou.

Oč tedy prosíme v modlitbě „přijď království tvé“, je-li již tady? A oč prosíme na počátku roku?

Prosíme, abychom se tomu království spolu s celým světem nevzdalovali. Aby bylo někde vidět: na naší trpělivosti, obětavosti, moudrosti doma, v rodině, v práci, ve sboru, při zábavě, v politice. Abychom dokázali najít skryté souvislosti mezi hříchem a jeho následky a tak poznali Boží soud. Abychom porozuměli, kudy na to jít, když se chceme mít dobře a přejeme si „všechno nejlepší“. Abychom poznali, že „všechno nejlepší“ má společného jmenovatele.

A tak nehoňme jednotliviny, nesnažme se v novoročním přání vychytat všechny detaily a vyslovme základ. Přejeme si tak, abychom věděli, co dělat, co nedělat a kde k tomu vzít síly. Abychom věděli, co je hřích a máme sílu jej odmítnout. Abychom znovu a znovu zjišťovali, že poznat hřích i jeho důsledky je nový projev Boží lásky. Aby nás tento svět nedeprimoval zdánlivou bezvýchodností. Abychom věděli, že tento svět má naději. Aby nikdo nepodlehl lákavé představě o ráji na zemi a nepokusil se nastolit něco jako království Boží vlastními prostředky. Aby si nikdo nedělal starosti o nový rok a nesnažil se nakouknout za oponu. To nejdůležitější přece víme, ač nejsme kartářky ani astrologové: království Boží je mezi námi, ač náš vlastní samopohyb má jakýkoli sebehloupější směr.

Právě proto prosíme: „přijď království tvé“. Abychom dosvědčili, že je nám reálným základem života, kořenem a kmenem všech jednotlivých radostí i přání.

Přijď království tvé!
Amen.

Před čtrnácti dny jsme společně prožívali křestní bohoslužby. Textem, který nás bohoslužbami provázel, byl příběh o prvním setkání proroka Samuela s Bohem; čtyřikrát slyšel Boží hlas, který ho volal a třikrát nerozuměl. A dvakrát nerozuměl ani starý zkušený kněz Élí, který Samuela vychovával a vzdělával pro službu Hospodinu v chrámu. Ke křestním bohoslužbám byl tento text vhodný, ukazoval, jak vzniká víra, jak počátku své víry rozumí ten, kdo uvěřil: je to dar Boží, na nějž odpovídá člověk svým „tu jsem“.

Řekl jsem před čtrnácti dny: „To je víra. Nikoli tvrzení, že Bůh je, nikoli, že ‚něco být musí‘, nikoli chození do kostela a výkon obřadů. Nikoli ani slušné chování, natož pak držení nějakého starého, dávno již antikvovaného světového obrazu bez vývojové teorie a bez velkého třesku. To všechno jsou kroky na cestě, někdy dobré, jindy k ničemu. Ale víru, vlastně její začátek, poznáš ve chvíli, kdy zmlkneš, kdy zmlkne i tvá aktivita náboženská, kdy se ozve povolání, tedy když zaslechneš Boží hlas a odpovíš: ‚Mluv, Pane můj, tvůj služebník, tvá služebnice slyší.‘“

Po skončení bohoslužeb a v dalších dnech jsem mluvil s řadou z vás. Nikoli jeden nebo dva, víc vás bylo, kteří jste mně řekli: „To bylo hodně odvážné tvrzení! Já se přiznám, že jsem žádný hlas neslyšel.“ Slyšel jsem v tom trochu smutek mnohých, kteří celý život žijí s Biblí, s modlitbou, křesťanskou písničkou, s bohoslužbami, svým sborem a svou církví a … jako by teď farář celý tento život odkázal někam do nevýznamnosti? To přece ne!

To jistě ne. Příběh Samuelův jsem nazval symbolickým vyprávěním a kázání jsem podržel v symbolické rovině. Jinak by byl pouze historickým záznamem o uvěření jakéhosi Samuela někdy v desátém nebo devátém století před Kristem. Dovolím si říci dnes ještě trochu ostřeji: ten příběh není jen příběh Samuelův. Je to příběh náš; odvažuji se říci, že většiny z nás. Je to příběh, který nemáme číst proto, abychom se „do toho věření pustili“, nýbrž abychom se v něm poznali. Abychom hledali, kde a jak, v jaké podobě jsme zaslechli Boží hlas. Abychom si vzpomněli – a radovali se.

Příběh o obrácení Saula – Pavla je skoro o tisíciletí mladší, ale je v tom velmi podobný. Samuel i Pavel byly výjimečné postavy, „bibličtí hrdinové dávnověku“, ale vyprávění o nich není jen jejich příběhem, jen historií.

Obrácení Saulovo je dostatečně známé: chtěl pronásledovat křesťany, dělal to z velké horlivosti starozákonního vyznavače, vyžádal si od jeruzalémského velekněze doporučující listiny a stal se certifikovaným vyšetřovatelem. A blízko Damašku mu zazářilo světlo, které viděl celý jeho doprovod. Lidové podání dodává, že spadl z koně, tak to ale není, na koni nejezdil, nýbrž padl prostě na zem, když uslyšel hlas. Ten hlas však Pavlův doprovod neslyšel. Hlas se mu představil jako ten, jehož stoupence Saul pronásledoval, vzkříšený Kristus. A Saul oslepl, nejedl, nepil a bezmocný byl doveden do Damašku. Tam se setkal s Ananiášem, ten mu přidal vysvětlení, tlumočil mu další Boží slovo a požehnal mu. Lidové podání také dodává, že od té chvíle se Saul přejmenoval na Pavla a tak, nahrazením židovského jména za latinské, potvrdil svůj obrat. Biblisté ale vědí, že dvě jména byla běžná a „Šaúl“ a „Paulus“ dostal budoucí apoštol možná pro jejich zvukovou podobnost.

Dovedu si živě i barvitě příběh Pavlova obrácení představit. Nemám nejmenší potíž uvěřit doslovnému vyprávění. Víme přece o řadě lidí, jimž se dostalo zjevení, vidění. Někdy je třeba vidění brát s rezervou, ale Pavlovi a Písmu věřím bez výhrad, ostatně na příběhu, alespoň pokud ho čtu v Bibli, není nic neuvěřitelného. Jiná situace by asi nastala, kdyby mně někdo z přátel vyprávěl dnes, jak šel po Starostrašnické nebo po parku a náhle zazářilo světlo, on padl na zem… To bych byl opatrný. Pavlovi a Písmu však věřím bez výhrad.

Je ale pravda, že již před mnoha lety mne napadlo: jestliže příběh vypráví Lukáš do takových podrobností, a vypráví ho více než dvacet let po Pavlově smrti, jak to všechno věděl? Vyprávěl mu to Pavel osobně? Nakolik byl Lukáš účasten jako pozorný posluchač a zapisovatel a nakolik tu byl i autor, kazatel – beletrista? Lukáš přece mnoho příběhů ve Skutcích píše sám, jak on rozumí, jeho autorský podíl v knize Skutků je dominantní. U Pavlova obrácení sám nebyl, byl u něho nějaký doprovod, ale nevíme kdo, tito Pavlovi souputníci však nic neslyšeli, jen světlo viděli, ale s velkou pravděpodobností nerozuměli. Co s tím?

Můžeme se pustit na cestu (své)volných vypravěčů a představovat si, jak Pavel všechno někomu podrobně vyprávěl, jak se jeho příběh tradoval pomocí spolehlivých metod paměťové fixace, které židé uměli, až se vyprávění dostalo až k Lukášovi. Nebo to Pavel vyprávěl sám přímo Lukášovi do všech podrobností, které Lukáš zachytil?

Ale co tím získáme? Důvěru k vypravěčským detailům příběhu. Je to důležité? V odpovědi mně velmi pomohl významný český novozákoník, profesor J. B. Souček. Všímá se místa z epištoly Galatským (Ga 1, 16), které jsme slyšeli jako první biblické čtení, kde Pavel své obrácení stručně popisuje jako „zjevil na mě svého Syna“. Profesor Souček upozorňuje, že přesný překlad je „zjevil ve mně svého syna“ a doslova říká: „Toto vidění bylo jiného řádu, než je smyslové vnímání jevů ze světa věcí: Bůh tu zazářil v našich srdcích. Toto místo ukazuje nejdůležitější moment, kterého si musíme všimnout při Pavlově obrácení, totiž jeho obsahovou stránku, jeho vlastní smysl.“

A to je vlastní smysl celého vyprávění: Bůh zazářil v jeho, Pavlově srdci. Pak už nemusíme zkoumat, jak přesně Lukáš zachytil celou situaci, nakolik bylo to světlo viditelné pro Pavlův doprovod. Určitě bylo viditelnější to, co se dělo v Pavlově tváři, v jeho výrazu, v jeho očích, které umějí mluvit víc než fyzikální jevy. To hlavní, co vidíme na Pavlovi, není světlo, jímž byl oslněn jako na jevišti, jeho pád na zem ani jeho oslepnutí. Nejdůležitější bylo, že Pavel náhle, snad v jediné chvíli, došel poznání, že kříž Kristův nebyla prohra bizarního potulného kazatele, který sváděl lid, nýbrž opravdu vítězství Adónaje, právě toho, jehož Pavel celý život vyznával. Neboli: Pavel najednou poznal, co je Boží moc a Boží láska. Poznal to tak silně, že mu toto poznání cele změnilo život.

Samozřejmě, já nejsem apoštol Pavel ani prorok Samuel. Ale dosvědčuji, že i mně „něco“ změnilo život. Možná ještě před narozením, zcela jistě vlivem rodičů, na mnohém se podílel sbor, jeho nedělní škola, bratři faráři. Ale i já vím, co je to Boží moc a Boží láska. Vlastně nevím, tuším, věřím, často se ptám, někdy pochybuji. Ale základní jistota mě nikdy neopustila.

To není moje zásluha ani můj názor! Já jsem to dostal, vím jistě! Vím to i proto, že nedovedu zmapovat, jak a kde a kdy se to ve mně vzalo. Prostě to mám a jsem za to vděčný.

A jsem si jist, že takto změnil „Boží hlas“ život mnoha nás tady ve sboru, v jiných sborech, církvích, nám křesťanům. Neslyšeli jsme Boží hlas, jak to popisuje příběh Samuelův a Pavlův, nepovídali jsme si s Hospodinem, jako Abraham nebo Mojžíš, „jako když člověk hovoří se svým přítelem“ (Ex 33, 11). Asi bych o tom dnes vyprávěl jinak, dnešní střízlivou řečí bych se neodvážil mluvit o Božím hlasu. Možná bych řekl, že jsem nabyl přesvědčení, poznal, uvěřil. Nebylo by to přesné. To nebyla moje aktivita. Já jsem to dostal, vlastně zaslechl. Vlastně ano, slyšel jsem Boží hlas, i když jsem ho neslyšel.

Tak je to s mnohými z nás. Ano, chodíme do kostela, na bohoslužby, modlíme se, čteme Bibli. Možná i vykováváme (nebo vykonávají, bratři katolíci, víc než my) nějaké rituály, prvky kultu. To jsou ty kroky na cestě, kroky dobré a prospěšné. Někdy se potýkáme s nějakými filosofickými otázkami, světovými obrazy, evoluční teorií a zprávou o stvoření – to jsou kroky méně prospěšné. Snad je na našem chování vidět mravní úsilí naplnit Desatero, dvojpřikázání lásky a Ježíšův vzor. To jsou kroky velmi cenné a krásné. Ale to vše buď předchází, nebo následuje naši víru, jako její souvislosti a důsledky.

Ale ona vlastní víra je opravdu naše přitakání k celému tomu pohybu, naše radost, že smíme být křesťané, naše vděčnost za sbor, za Písmo, za písničky, za ticho při modlitbě a za všechny dary, které jsme dostali – a už víme, že od našeho Pána. Naše přitakání Božímu hlasu, který jsme slyšeli, i když jsme ho neslyšeli. Bůh zazářil v našem srdci a my jsme k tomu řekli své „mluv, Hospodine, tvůj služebník slyší.“

To je víra.
Amen.

Při biblické hodině pro děti dostal jeden šikovný dvanáctiletý kluk otázku, oč jde v knize Zjevení. Trochu se potýkal s formulací, ale řekl to přesně: ta kniha chce říci, že půjdeme-li jednou cestou, dojdeme do dobrého cíle, půjdeme-li jinou cestou, dojdeme špatně. Také to rukama zahrál. Pokusil jsem se ještě dostat víc: která je ta špatná cesta a která dobrá? To už říci neuměl, a já jsem se nedivil. Jediná možná odpověď, dořekl jsem, je: „To budeme hledat celý život. Ale věřím, že jdeme-li po cestě křesťanské, dobře jsme vykročili. Nicméně i křesťanská životní orientace je také úkol na celý život.“

Věděl to i autor první Janovy epištoly na sklonku prvního století. Výzva „dítky, varujte se modlářství“ svědčí o situaci: existovala církev, za ní mnohaleté dějiny. Ale existovalo v ní i modlářství; potvrzuje to celá epištola i další svědectví z té doby. První otázka, která současného čtenáře napadne je, zda modlářství hrozí i dnes. Není to pouze historické svědectví, které je v Bibli uchováno na věčnou paměť, ale natolik dobové, že je nemůžeme dnes užít? Hned za tím jde otázka druhá: jaké modlářství? Co hrozilo tehdy a co hrozí dnes? To nejsou otázky jednoduché.

„Dítky, varujte se modlářství.“ Napomenutí, varování, soud? Apoštol to napsal v posledním verši své epištoly, skoro jako odkaz nebo závěť. Na napomínání jsme dnes citliví, každý máme svůj názor, právo na něj je zakotveno i v listinách práv. Zároveň víme, kolik konceptů života zklamalo, kolik pravd se ukázalo jako falešné nebo neúplné. Člověk se musí orientovat sám, je to jeho právo i úděl. Jiná věc je, že jsme ze všech stran ovlivňováni, masírováni a manipulováni, ať si to uvědomujeme nebo ne. Zůstat sám svůj je nemožné. V zápase s tímto tlakem pak člověk „vylévá s vaničkou dítě“. Netuší, jak a kde je ovlivňován a ve snaze nedat se odloží i moudré napomenutí „dítky, varujte se modlářství“. „Mně nemá kdo co povídat a radit!“

Možná i proto začíná poslední verš epištoly oslovením „dítky“. V řeckém textu je to zdrobnělina, dítky, dětičky, malé děti. Můžeme v tom slyšet dvě sdělení „mezi řádky“. Předně je to láska apoštola ke čtenářům. Čtenáři jsou jeho bratři, sousedé, přátelé stejné víry, stejného životního základu i stejného cíle. A i když tu asi kvete modlářství, apoštol své bratry nesoudí, nevylučuje ze společenství, neláme nad nimi hůl. Takový je člověk, a taková je i církev, podobná nebezpečí se jí nevyhýbají. Jak řekl Jan Kalvín: stálým satelitem víry je pověra.

To druhé, co můžeme slyšet v oslovení „dítky“, je připomenutí pokory. Čtenář je sice křesťan, jistě věrný, možná i horlivý a aktivní, ale i tak zůstává dítětem, totiž začátečníkem, totiž mnoha věcí neznalým. Před tváří Boží jsou všichni děti, byť třebas filosofové, držitelé řady akademických titulů, moudří a zkušení v očích lidských, stejně jsme všichni děti, dokonce dětičky.

Dítky! Hrozící modlářství často pochází právě ze zdánlivé dospělosti! Možná si myslíte, co nám má kdo povídat, víme přece dost a na ostatní si přijdeme sami. Říkám to ve vší lásce: všichni jsme děti, já v první řadě. Buďme spíš tišší v názorech, natož v soudech. A hlavně: vracejme se pořád k základům, abychom neujeli do modlářství.

„Varujte se, hlídejte, chraňte, střezte se.“ To není výzva ke statické nečinnosti, apoštol neříká „držte nehybně, co jste kdysi přijali, nikam neuhněte a nic jiného nechtějte znát“. „Varujte se“ je výzva k celoživotnímu reviznímu procesu, v němž člověk hodnotí, převažuje a čistí, co věří, co je jeho základem. Je to nebo není modlářství?

Tomu rozumíme dobře. Jako děti nebo v mládí jsme byli pokřtěni. Možná jsme prošli nedělní školou, dětskými biblickými, pokud nám to situace a rodiče umožnili, většinou jsme byli konfirmováni. Něco jsme načerpali, naučili se. Pravda, někdy se nám do našeho základu víry dostaly i lecjaké příměsi, lidová pojetí, možná i pověry. Teď je nám třicet, čtyřicet nebo šedesát a držíme – co vlastně? Máme svůj dobrý základ, ale k němu přibyla mnohá životní zkušenost. Někdy jsme dostali ránu, která se nám do našeho obrazu víry nevešla. Někdy jsme četli knihu, která pořádně zacloumala naším konfirmačním základem. Zaútočily na nás otázky, na něž jsme nenašli odpověď. Někdy jsme se styděli otázku otevřít; nechtěli jsme být za hlupáky nebo za „nevěrce“. Pokoušeli jsme se otevřít Bibli, ale otevřít moc nešla, dýchala z ní nesrozumitelnost, někdy i nuda a nám se hlásila akutnější a mnohdy zajímavější témata. Naše víra tak něco poztrácela, něco vynechala, něco odložila a něčím se obohatila – nebo se do ní něco přimíchalo? Co je a jaká je naše víra?

To není kritika ani soud! To samé prožívali křesťané v prvním století. Máme zprávy, jak se v té době přes myšlení křesťanů přelévaly vlny různých nových informací i dějů: židovská válka a zničení chrámu – to se možná zdálo, že Pán Bůh své požehnání nepotvrdil. Pronásledování křesťanů možná působilo jako první světová válka na evropské křesťanství: kdyby byl Bůh, tohle by nedopustil. Ani osobní tragédie a prohry víru zpravidla neposílí. Do toho přichází nejrůznější vanutí: gnostické učení, duchovní zajímavosti ze staré Persie, z antiky, to není něco, co lze odbýt jako „pohanství“ s pejorativním zabarvením „hlouposti“! To byly moudré i vzácné myšlenky, jako když se dnes začteme do Bhagavadgíty nebo do Erasmovy „Chvály bláznovství“.

To není kritika ani soud! Protože v nás zůstala často ta dobrá konfirmační výchova, ty staré vzpomínky na nedělku a její biblické příběhy, díky našim moudrým rodičům, kteří nás pravidelně přiváděli a s evangeliem seznamovali. Možná v nás zůstaly vzpomínky na babičku, která každý den četla Bibli a my na ni hleděli s obdivem a údivem, kde k tomu bere motivaci a sílu. A víme o mnoha chvílích, kdy jsme dostali potvrzení, že naše víra je dobrá a nosná.

Kde je to modlářství? Jsou to snad ti buddhové, energie, kameny a teorie, které na nás vykukují v každém knihkupectví nebo v krámě se suvenýry? Jsou modlářstvím naše auta, domy a děti, jak se často opakuje? Dítky, střezte se modlářství! Nikoli „opusťte“, nýbrž „varujte se“, totiž „mějte se na pozoru“, přezkoumávejte, revidujte. Na jiném místě říká Ježíš „bděte“, neusněte na vavřínech své někdejší konfirmační víry!

Co bylo modlářstvím na konci prvního století, přesně nevíme, jen můžeme odečítat z narážek právě v Janově listu. Že jenom my jsme osvíceni a ostatní nikoli, že Ježíš byl jen moudrý učitel, ale rozhodně ne Bůh mezi námi, že jsme sami již nyní bohové, že přijde konec světa, v němž všichni zahynou, jen „my“ zůstaneme. Že kdo je osvícený, nepotřebuje ostatní, nepotřebuje ani tu obyčejnou mezilidskou lásku a obětavost, protože už má vše… Možná se i tyto kontaminace objevují dodnes. Ale kolik dnes slyšíme jiných „kontaminací“, o Božím soudu, o jeho trestání, o Božích mlýnech, o příčinách nevyslyšených modliteb, o tom, jak máme misijně celý svět zpracovat do křesťanské podoby, padni komu padni… Co zůstává v mysli ležet jen jako naučená poučka, teze bez života, stává se modlářstvím.

Na pomoc našemu porozumění přichází opět původní text. „Modlářství“ je vlastně „ei;dwlon“, totiž obrazy, ideje, nápady, náboženské kreace. Dítky, varujte se – vlastních idejí o Bohu, Ježíši Kristu a Duchu svatém, také o církvi, bratrech a sestrách… Jste-li křesťané, varujte se náboženské tvořivosti bez solidního biblického základu.

Toto je možná největší připomenutí Bible pro naše časy. Naše mysl se také zanáší, vlivem všeho, co čteme, vidíme a slyšíme, co nás ovlivňuje. Je třeba i svou mysl čistit, jako je třeba čistit počítač, kontakty v mobilu nebo třebas koupelnu. I to, co víme „od nepaměti“ o svém Pánu, o modlitbě, o kříži a o spasení, o Večeři Páně – nenabalili jsme cestou všelijaké neživé nebo zavádějící příměsi? Neztratili jsme něco podstatného ze základů dobré biblické víry? Zpracovali jsme ve své víře všechny své životní zkušenosti? Nezůstaly tam nějaké díry?

Celá epištola se nese jednou velkou odpovědí na poslední verš: nejlepší hrází proti modlářství jsou bratři a sestry okolo. Společenství, jak nazýváme sbor, kde platí důvěra i sdílnost, kde se účastníci mohou ptát a odpovídat si, kde neplatí zábrany ani předsudky. Kam je možné přicházet, přivádět další, kde se mluví o víře i o jiných věcech, tam se modlářství nedaří.

Ten kluk na dětské biblické hodině měl pravdu, když říkal, že kniha Zjevení, jako celá Bible, nás staví v každé chvíli na křižovatku myšlení i jednání. A opravdu je tato cesta na celý život. Se svou vírou není člověk nikdy hotov. „Hotová víra“ se rychle sklání k modlářství.

Jestliže člověk ve své víře roste a jestliže má možnost svůj růst sdílet s druhými, je to dobrá hráz proti modlářství. A člověk má za co děkovat.
Amen.

Tento pátek informovala média o stém výročí narození spisovatele Bohumila Hrabala. Konaly se vzpomínkové akce, promítání filmů, vyšly Hrabalovy medailony, črty pamětníků. Ale jen málokdo si všiml, že ve stejný den se před 422 lety narodil muž mnoha řemesel a mnohé moudrosti, Jan Ámos Komenský. Už nikdo si nevšiml, že ve stejný den se před 499 lety narodila i jedna z nejvýznamnějších křesťanských mystiček Terezie z Ávily.

Čím byl významný Bohumil Hrabal? Dovedl přitáhnout pozornost čtenáře k všedním drobnostem a dovedl jimi vyvolat radost a vděčnost. Z všedností a drobných radostí jako by se odrážel k jejich přesahu, maličkostem dával rozměr věčnosti, pomíjivostem rozměr nesmrtelnosti. Terezie i Jan Ámos šli cestou opačnou. Přivádějí nejprve pozornost k věcem věčným, nepomíjivým, aby od nich jako od základu odvodili hodnotu nejvšednějších drobností, potřeb a služeb, jimiž je svět naplněn. Nelze ty tři jubilanty plně srovnávat, ale všichni jdou podobným směrem: ukazují všechny rozměry skutečnosti života, byť z různých úhlů, nenápadně a mezi řádky.

Když jsem četl první čtení z Jakubovy epištoly, možná jste se zarazili. Dovedu si představit, že netrpělivý „náhodný“ posluchač by v té chvíli odešel z kostela: „zase církev nadává na majetek, a sama jej hromadí!“ Čtení mě zaujalo právě v souvislosti s výročími a hlavně s textem kázání, ale nikoli svým protestem proti majetku. I tato otázka má totiž ještě jiný rozměr, než ten viditelný a pomíjivý.

Když jsme slyšeli text – základ kázání ze žalmu sedmnáctého, slovo o nepříteli, nad nímž žalmista prosí „sraz ho, Hospodine“, i tehdy se v nás možná ozvalo „to snad ne, pomstu a zničení ne“! Ano, žalmy, svolávající Boží pomstu na nepřítele, nám nejsou vlastní. Když jsem minulý týden na internetové sociální síti přemýšlel, zda a jak lze zastavit územní rozpínavost nové ruské politiky, jeden bývalý kněz mě také obvinil, že, ač duchovní, toužím po pomstě, trestu a zničení lidu v Rusku. Samozřejmě, i v této vážné věci netoužím po tom něco a někoho ničit a trestat, jen zastavit toho, který působí zlo a nepokoj.

O totéž jde žalmistovi. „Povstaň, Hospodine, předejdi ho.“ Žalm vyjadřuje zvláštní přesvědčení o rychlosti a pohotovosti Boží; Pán může předejít být i rychlejší a předejít i zlo. Někdy s pomocí otálí, často nechá zlo působit z důvodů, jimž člověk nerozumí. Ale má smysl prosit Hospodina i o rychlost a pohotovost proti zlu. Nejde o pomstu nepříteli, o trest ani o jeho zničení, jen o zastavení. Někdy však zlo nelze zastavit jinak než silou, i v té chvíli však žalmista prosí „tvůj meč, nechť mně dá vyváznout z moci svévolníka, tvá ruka, Hospodine, z moci lidí…“, tvůj, nikoli můj!

Kdo je žalmistův nepřítel? To je důležitá otázka, mohlo by se zdát, že se žalmista prostě s někým nepohodl a povolává na pomoc Hospodina, jako jindy zavolá známému na úřad a způsobí protivníkovi potíže. Žalmista ale nemá protekci u Hospodina, nikdo ji nemá. Přesto si je žalmista tak jist Boží přízní, že sám sebe přirovnává ke zřítelnici Božího oka. Bože, chraň mě jako své vlastní oči, chraň mě jako to nejcitlivější! Tuto jistotu žalmistovi nedává protekce, nýbrž vlastní svědomí; snažil se být spravedlivý. Řekl to již před chvílí: „dopřej sluchu mé modlitbě z bezelstných rtů“, „slovu tvých rtů věren vyvaroval jsem se stezek rozvratníka“. Žalmista dělal, co mohl. Ale ví, že to není jen jeho zásluha, že Boží spravedlnost vidí a měří jinak, že ani on sám, žalmista nemá vyhráno: „Zkoumal jsi mé srdce, dozíral jsi v noci, tříbil jsi mě, nic ti neuniklo, ani úmysl, jenž nepřešel mi přes rty. Drž mé kroky ve svých stopách, aby moje nohy neuklouzly.“

Žalmistovi nepřátelé jsou popsáni několika obrazy. Jeden zní zajímavě: „tukem obrostlo jejich srdce“. Přirovnání vychází z věštecké praxe: bylo obětováno zvíře a podle tvaru jeho vnitřností se usuzovalo na budoucnost. Pokud byly vnitřnosti obrostlé tukem, byly nečitelné. Takové zvíře se zjevně protivilo příslušnému Bohu, aby skrze ně zjevil svou vůli. Má-li kdo srdce obrostlé tukem, znamená, že je nečitelný pro druhé, pro Hospodina pak nepoužitelný, staví se mimo jeho vůli. Stejným směrem míří další popis nepřítele: je svévolník. Uplatňuje svou vůli a jen ji. Svévolník je asertivní vůči člověku i vůči Bohu, jde za svou vůlí a za svým cílem. Svévolník se neptá.

Všimněme si: výraz „svévolník“ má negativní zabarvení nejen v křesťanském slovníku, byť mimo křesťanství se už příliš neužívá. Ale uplatnit svou vůli, umět ji prosadit, mít svůj názor pokud možno neměnný a vyhraněný, to se dnes cení! Máme zvláštní vztah ke své vůli: ceníme si jí, ale Bible před ní varuje. Kde je problém?

Naznačuje to další verš v našem textu: kéž mne tvá ruka dá vyváznout „z moci lidí, lidí věku tohoto, jejichž podílem je pouze život.“ Kralická bible překládá: zachraň mne „od lidí světských, jichžto oddíl jest v tomto životě“. Nepřítel žalmistův je ten, jehož život je omezen na život od kolébky po rakev, život bez výhledu, bez budoucnosti, bez, jednoho, nejdůležitějšího rozměru.

Tento motiv spojuje všechny dnešní čtené oddíly i páteční jubilanty. Komenský byl pedagog, pansofista, jazykovědec, překladatel, fyzik a přírodovědec, ale vše začínalo právě u toho zvláštního rozměru života, na nějž se zapomíná: u toho neviditelného a nepomíjitelného, u vědomí života jako daru shůry, daru Božího. Jan Ámos byl především vděčný a odpovědný za život Hospodinu. Nezapomněl na Hospodina, jehož pominuli žalmistovi nepřátelé.

Terezie z Ávily ovlivnila celou tehdejší společnost, zakládala kláštery, reformovala karmelitánský řeholní řád, učila, jak se modlit, rozdávala lásku všem kolem sebe, to vše z jednoho zdroje, toho, na nějž zapomněli žalmistovi nepřátelé.

Bohumil Hrabal se nám sem dostal kvůli svému datu narození, ale i on, spisovatel velmi „světský“, přivádí své čtenáře k prostým radostem, v nichž nechybí náznak věčnosti a hluboké, skoro mystické vděčnosti za nejvšednější dary a radosti života. Snad i on nacházel, možná o tom nevěda, kus onoho zapomenutého „života věčného“.

Žalm připomíná zapomínanou plnost života i v další myšlence: „Ty jim ze svých zásob plníš břicho, sytí se i synové a zbytek nechávají nemluvňatům.“ Hospodinovým darem jsou věci „vezdejší“, ale i ona věčná, nepomíjivá perspektiva: vděčnost Hospodinu a odpovědnost jemu. Žalmistovi nepřátelé však přijímají a užívají jen některé dary, obrazně řečeno ty, které plní břicho. Omezeným výběrem Božích darů sytí a hodlají sytit i své potomky, syny i nemluvňata. Tak se bude náboženství spotřeby, náboženství bez Boha, dědit a dědit – až k sebezničení. Jakubova epištola tento postoj k životu označí ještě drsněji: „Nashromáždili jste si poklady – pro konec dnů! Žili jste rozmařile a hýřili jste na zemi, vykrmili jste se – pro den porážky!“ Snad to ani nejde vyjádřit zřetelněji. Majetek není zlý, skrývá však nebezpečí: strhává na sebe pozornost a tváří se, jako by byl jediný dar a hodnota, jako by s majetkem mizel Hospodin jako nepotřebný.

Co s tím? Alternativu naznačuje žalmista sám na sobě: „Já však ve spravedlnosti uzřím tvoji tvář, až procitnu, budu se sytit tvým zjevem.“ Vedle zásob které plní břicho, je tady zvláštní potrava: sytit se zjevem Hospodinovým. Silný, krásný obraz, který mluví sám za sebe: sytit se Hospodinovým zjevem. Ovšem při výkladu se dostáváme na hranice jazyka a výrazových prostředků. Jak vyjádřit, že nejen chlebem živ je člověk? Že k životu patří nejen jídlo a jméno a bydlení a kariéra, ale také – a asi víc – vědomý vztah k Dárci všech darů? Jak vyjádřit, že stejně, jako je důležité učit své děti, že se mají vzdělávat, učit se, poznávat svět, jazyky i obor, který si vybraly, stejně důležité, spíš důležitější je učit je modlitbě, vědomému vztahu k Bohu, vděčnosti i odpovědnosti přímo Dárci? Že první hodnotou života je právě tento vztah, nic jiného? Jak sdělit, že pravá spravedlnost nemůže začít jinde, než u vědomí darovanosti života, u vědomí lásky Stvořitele, jemuž člověk chce být odpovědný?

Tohle položila na stůl Terezie od Ježíše, byl to hlavní motiv života i posledního biskupa Jednoty bratrské. Kerský poetik se výhledu na Boží tvář jen zlehka blížil, ale i on tak možná trochu nakročil k pravé spravedlnosti.

Dnešní 4. neděle postní se jmenuje „Laetare“ podle Izajáše, slyšeli jsme vstupní slovo: „Radujte se s dcerou jeruzalémskou a jásejte nad ní všichni, kdo ji milujete! Veselte se s ní, veselte, všichni, kdo jste nad ní truchlívali.“ Čekáme velikonoční události a připravujeme se na oslavu nikoli spravedlnosti své, nýbrž darované Boží láskou. Co je Boží láska? To je Ježíš Kristus. Pak můžeme nově číst i závěr sedmnáctého žalmu: „Já však, Hospodine, uzřím tvoji tvář v Pánu Ježíši Kristu, tak i tvou lásku a spravedlnost. A tak se budu opět sytit tvým zjevem.“
Amen.

Říkat, že žijeme v uspěchané, bláznivé době, je otřepané všední klišé. Ale pořád pravdivé, i když jsme si už možná zvykli. Život nám neposkytuje mnoho chvil ani k odpočinku, ani k hlubšímu zamyšlení, k soustředění. Vypadá to, že „doba“ sama, společnost a její kultura nás podprahově, ale záměrně zahlcuje povrchními spotřebními podněty, abychom neměli čas na nic jiného. Jsme nuceni číst stále nové manuály k novým výrobkům, studovat nové normy a vyhlášky, učit se novému zacházení s účty, daněmi, fakturami… I když všichni volají po klidu a míru, ticho mnozí vnímají jako rušivé. Obchodníci i restauratéři dobře vědí, proč v obchodech a restauracích, dokonce i v garážích stále něco hraje.

O chvíle klidu a zastavení se člověk musí poprat sám se sebou i s „duchem doby“. Je to ale vlastnost jen dnešní doby? Kdy to začalo? Možná už od samotného počátku dějin táhne se napětí mezi zajímavým a rušným povrchem života a jeho hlubším uchopením. Jenom se nám zdá, že dříve bylo klidněji, jen proto, že my, starší, už prostě nestíháme. Ale naši otcové a dědečkové si také naříkali na bláznivou novou dobu, zatímco my jsme stíhali v pohodě, jsouce mladí…

Když se člověk uprostřed běhu života zastaví, je to chvíle hluboká. A nebezpečná. Mnoho věcí se ukáže v pravém světle, najednou člověk vidí, že se po něčem pachtil a co vlastně z toho? To může přinést i zklamání, vystřízlivění i bolest. Proto je dobré mít dobrého průvodce, zdravý doprovod. To je právě 33. žalm, možná s tímto záměrem i vznikl. Možná je to píseň novoroční nebo měla jiné, sváteční určení. Ale je to průvodce člověka po vlastním ztišení.

Vlastně to není modlitba, až poslední verš oslovuje Nejvyššího. Zbytek je meditace, neslyšný hymnus o životě. Žalmista nepopisuje jen své situace, své dny a roky, nevyznává se jen z vlastních světlých či černých myšlenek a skutků. Jako by se opravdu jen tak zastavil, snad uprostřed svátku, jako by ho „přepadla meditace“, jako by najednou stál, před sebou celý svět a za ním nebo uvnitř něho zahlédal Boží velikost.

Je toto někdy naše chvíle? Stane se nám někdy, že si „jen tak“ uvědomíme bytí samo? Že naše radosti i starosti na chvíli odplynou, vyvanou a my stojíme uprostřed bytí? Pak můžeme v základech světa zahlédnout Boží velikost. Někdy nás k tomu inspiruje příroda, někdy prostá chvíle ticha, protažení se nad stolem. Proto je každý sedmý den neděle. A k tomu by měly sloužit i bohoslužby. Před čtrnácti dny byly Velikonoce, svátek Boží lásky s námi (Immanuel), jak se nás to dnes dotýká, vzpomeneme si ještě? To není výčitka, spíš věcné zjištění, jak krátkodeché jsou naše svátky.

Ten žalm je velmi aktuální…

Žalm chválí Hospodina uprostřed přírody, za to, že stvoření má svůj původ, kořeny a své zázemí. Člověka žalm vidí dost kriticky, jakože se často snaží jít napříč Božích plánů. Navíc vidí lidskou křehkost, kterou ani ten kůň nevynese z bitvy. Proti této křehkosti pak stojí Hospodin se svým milosrdenstvím.

Ale hned zkraje, po úvodu, jako motto nebo vstupní teze zazní slovo dost zvláštní. Napřed je chvalozpěv: „Zpívejte! Začněte novou píseň, neopotřebovanou zvykem, neunavenou, píseň tak novou, jako jsou neunavené vaše aktuální myšlenky o světě. Zpívejte Hospodinu, v tom budiž vaše (možná jediná) spravedlivost. Zpívejte společně a zpívejte dobře.“

Po této předehře zaznívá jako motto dvojverší, jež jsme slyšeli jako druhé čtení. Trochu z ostatního textu trčí, není zde moc poezie, zazní dvě věty jako vytesané do kamene, jako teze z náročného filosofického spisu: „Slovo Hospodinovo je přímé, v každém svém díle je věrný. Miluje spravedlnost a právo, Hospodinova milosrdenství je plná země.“ (v. 4 – 5) Druhý verš dal jméno dnešní neděli (2. neděle po Vzkříšení, „Misericorida“, Misericoridas Domini plena est terra, milosrdenství Hospodinova je plná země).

První verš je klíč ke druhému. Je důležitý, protože obecná zkušenost člověka rozhodně není, že by Hospodinova milosrdenství byla celá země, že by to bylo všude vidět a že by tak náš život byl cestou od štěstí ke štěstí, od radosti k radosti. Ten klíč zní: „Slovo Hospodinovo je přímé, v každém svém díle je věrný.“

Slovo a dílo Hospodinovo jsou obrazy pro lidskou zkušenost s Bohem. „Slovo“ tu neznamená prostě shluk hlásek, ani jen myšlenku (byť Boží), nýbrž mnohem víc východisko, začátek, základ. „Dílo Boží“ je to, co se ze Slova odvíjí, jak Bůh naplnil své slovo, svůj záměr, je to skutečnost světa i našeho života, i když zdaleka všechno není růžové.

Jak může člověk hovořit o tom, co Bůh mluví a co činí? A jestli může, může i potvrdit, že „Slovo Hospodinovo je přímé, v každém svém díle je věrný“? Není to jen takový biblický a církevní poetismus, abychom si nemuseli naplno říci a přiznat, že život je vlastně těžký někdy k neunesení a že také někdy za nic nestojí? Však ty poetismy v žalmu jsou: „nebeský zástup je učiněn dechem jeho úst“ (v. 6), nebo že „Hospodin se dívá z nebe“ (v. 13)!

V onom „Slovo Hospodinovo je přímé, v každém svém díle je věrný“ však žalmista nemyslí jen na své osobní zkušenosti. Ty byly možná hodně těžké. Spíš jako by žalmista prožil – na chvilku, jako my třeba na kopci nebo když se protáhneme nad stolem – jednotu světa a jeho základu a sebe uprostřed toho všeho. Jako by žalmista zahlédl, že to, co JEST, je v jednotě s tím, co být MÁ. Že svět nejen je, nýbrž že je DOBRÉ, že je. Svět je pravdivý i se svou současnou, často ne příliš příjemnou podobou. A dnešní možná tíživá situace není omyl nebo nevyhnutelný osud. To vyznává žalmista: můj – náš život není „jen tak“, náhodou či omylem, tu jsme „odněkud – někam“ a ono „odněkud – někam“ je dobré díky svému základu, jímž je slovo Hospodinovo a jeho dílo. Že svět je v jednotě se svým posláním.

Tohle vyznání odlišuje pravé křesťanství, možná pravé náboženství od ateismu.

Evangelická teologie mluví často o propasti mezi člověkem a Bohem, mezi Stvořitelem a stvoření, propasti, kterou překonal Ježíš Kristus, aniž bychom tomu nějak moc rozuměli. Tady je propast překonána. Bůh a svět a já v něm – to je celek, a celek dobrý.

Jednota světa s jeho svým určením a posláním je jistotou, již potřebujeme víc než cokoli jiného. Protože kolikrát se zdá, že svět své poslání ztratil, že ztratil i logiku, že život svůj smysl vyprodal. Tváří tvář šílenstvím válek i bláznovstvím míru, nepochopitelným úletům dějin, jednotlivců i přírody, také někdy nás samotných, tváří v tvář každodenní marné honičce za kouskem smysluplnosti často upadáme, možná zrovna jako ten žalmista, do pocitu, že byl-li jaký základ světa, už není, a spíš nikdy nebyl.

Tato jednota světa však není moc vidět pod přílivem spotřebních informací a nutností, jen v těch chvílích ztišení. Jinak je svět a život někdy obtížný k životu. Také to, co v celém žalmu následuje, není žádné foukání na bolístky všech našich otázek, jež máme nad dějinami i sami nad sebou. Je tu „jen“ ta základní, jedinečná naděje: Hospodin je stálý, věrný, ve svém slovu i ve svém dílu.

Člověk na této věrnosti má podíl, když o ní ví, když přímost a věrnost Hospodinova tvoří horizont jeho života. Nevíme, kam směřujeme a nikdy to nebudeme vědět úplně. Můžeme a máme se ptát, ale bude nás trápit neúplnost našich odpovědí. Na obzoru však vidíme stálost a věrnost Hospodinovu, tváří v tvář lidským otázkám bez odpovědí, všem bláznovstvím a šílenstvím, i tváří v tvář smrti.

A teď teprve přichází „titul“ dnešní neděle. Hospodin miluje spravedlnost a právo, Hospodinova milosrdenství je plná země. Právě když tento verš zazní po onom předcházejícím, dostává řeč o spravedlnosti i milosrdenství Božím větší hloubku. Už to není řeč o hodném pánubohu, který jako dobrotivý táta odpouští všechny lumpárny svých harantů. Proto může žalmista za chvíli tak tvrdě říci, že „záměry národů Hospodin maří, lidem úmysly hatí. (v. 10). Proto také milosrdenství Boží nevede k pohodě, nýbrž k tomu: „boj se Hospodina, celá země, všichni obyvatelé světa, žijte v jeho bázni!“ (v. 8)

V základu světa přesto nebo právě proto spočívá milosrdenství Boží. To je Boží láska: žádná jen miloučká, tatíkovská lidská emoce. Boží láska je stálá a věrná, spravedlivá a pravdivá. To ať nám zní jako stálý refrén naší písně života, i když její jednotlivé sloky nám nebudou znít vždy radostně a smysluplně. Ale On je stálý a věrný, jestli to tedy přijmete!
Amen.

Ještě že máme ekumenický překlad! Kdyby tomu tak nebylo, četli bychom kralicky: „Kteroutož (naději) máme jako kotvu duše, i bezpečnou i pevnou, a vcházející až do vnitřku za oponu.“ To je překlad bezpochyby přesnější, podobně ostatní české překlady. Ekumenický překlad je tu volnější, ale srozumitelnější. Ale stejně bude třeba něco vyložit.

Epištola Židům, z níž je náš základ kázání, podává základy křesťanské víry prostřednictvím myšlenkového světa Starého zákona. To je tak vždycky, důležité myšlenky o životě je možné říci různým způsobem, zpravidla to nejde jednoduše. Jak třebas chcete někomu říci, co a proč vás nese ve chvílích hodně těžkých? Jak chcete svým dětem vysvětlit, co znamená „věřím v Boha, v Pána Ježíše Krista“, tak aby tomu porozuměly? Svou komunikační nouzi oblečeme do eufemismu, že je to příliš intimní, případně že nejsme odborně vzdělaní. Ale kdo je, v takové věci „odborník“? Jestliže se přece jen pokusíme o sdělení, „vezeme je na podvozku“ nějakého příkladu, metafory, příběhu. Epištola Židům veze evangelium na kolech Starého zákona. Je to dobrý podvozek (existuje krásný starý výraz „vehikl“) ovšem jen pro ty, kdo se ve Starém zákoně a jeho myšlenkovém světě pohybují.

My potřebujeme vysvětlení. Starozákonní zbožnost má svůj střed v Tóře, v Božím zákonu. Ten je základní souřadnicí života, tvoří jeho siločáry (i to jsou „vehikly“, tentokrát naše, soudobé). Každý člověk tuší, že nějaké siločáry či souřadnice jsou, byť třebas současný skeptik bude mluvit o souřadnicích náhody nebo o siločárách „sobeckého genu“, který je prý vlastní celé přírodě. Biblický judaismus naproti tomu zná Boží zákon, za nímž ovšem nevidí jen Desatero, nýbrž onen základní vztah mezi člověkem a Bohem, stvořením a Stvořitelem. Tento vztah je vymezen smlouvou, oboustranným přijetím rolí. Bůh je vůči celému stvoření mocný, spravedlivý a laskavý, vůči člověku pak pomocník, záštita, ručitel, bojovník i rozmnožitel. Naproti tomu člověk je Boží partner, Bohem milovaný, učiněný Bohu tak blízký, že skoro na úrovni nebeských zástupů. Má však (musí) Božímu zákonu naslouchat. Ve skutečnosti však bývá spíš vzdorovitý, svéhlavý, rádoby emancipovaný. Proto je tu Desatero a předpisy související, aby člověk věděl, co je dobré a co nikoli a nemusel se spoléhat na svoje nápady, emoce nebo hormony. To je zkušenost, kterou udělal starověký Judejec.

Boží zákon, těžiště Tóry, je napsán na deskách, ty jsou uloženy v „truhle smlouvy“, ta pak ve „stanu setkávání“, později v chrámu Hospodinově v Jeruzalémě. Stan i chrám mají tři prostory: předsíň, svatyni a „velesvatyni“. Do předsíně chodí lid, vykonává oběti, modlí se, zpívá, vyznává viny. Do svatyně smí jen kněží a vykonávají tam kult, rituály obětní i další. Rituály mají za úkol udržovat vztah s Bohem ze strany člověka, zatímco Hospodina není nutno přivolávat ani zavazovat, protože on svůj vztah k člověku potvrdil přísahou. Přísahá se při něčem cennějším, než je přísahající (třeba při životě své matky nebo svých dětí), při čem má ale přísahat Bůh? Bůh přísahal sám při sobě. Deklarovat pravdivost zřetelněji už nelze.

Třetí, nejvlastnější částí stanu setkávání i chrámu je „velesvatyně“, „supersvatyně“, „svatyně svatyň“. V ní je ona truhla smlouvy, v ní Zákon. Jinak ticho, tma, zhmotnělá věčnost. Krásný prostor, v největší blízkosti Boží. Ale nikdo tam nemůže, jen jednou za rok nejvyšší kněz, který ve velesvatyni vzývá Hospodina, vyslovuje snad i jméno Boží jinak nevyslovitelné, zapovězené, aby nemohlo být teologicky i jinak zneužito. Velekněz tak prožívá to, co nikdo jiný nemůže; je třeba jistých předpokladů zkušenosti i výcviku, aby člověk tuto blízkost zažil – a přežil.

To je myšlenkový svět, v němž epištola Židům nese křesťanské evangelium těm, kteří rozumějí. Ti ovšem, protože starověcí Judejci, dobře znají abrahamovskou „dvojkombinaci“: víru a trpělivost. Víra znamená spolehnutí, důvěru, radostné vědomí, že Boží siločáry jsou dobré siločáry. Trpělivost pak je potřeba, protože víra nenese ovoce vždy a hned. Člověk by si totiž mohl myslet, že kdo věří, bude zdravý, spokojený, bohatý, úspěšný, vždy a hned. Ale tak to není, je to spíš přesně naopak. S důvěrou, s radostným spolehnutím se žije obtížněji, protože ovoce víry neroste ihned. Trpělivost je tedy důležitou průvodkyní víry, patří k sobě jako odvaha a opatrnost u horolezců. Jestliže tedy Abraham uslyšel smlouvu, potvrzenou přísahou, obojí z Boží strany, dodal – ze své strany – rovněž dvojici: víru a trpělivost. Protože trpělivost bez víry by byla tupá, víra bez trpělivosti by zůstala bolestná. Obojí by pak bylo nesmyslné a neúčinné.

Abraham jako archetyp víry tedy položil k Boží dvojici smlouvy a přísahy dvojici svou: víru a trpělivost. V té chvíli začalo fungovat to, oč v celé Bibli jde, jako by se rozběhl motor i s převodovkou: Bůh položil základy světu tím, že mu dal souřadnice a siločáry, svou lásku, příchylnost k člověku a pravidla, která člověku umožní ty souřadnice vnímat, respektovat a mít z nich užitek. Člověk to pochopí později, když se naučí slyšet Boží hlas. Naučí se to tak, že čerpá ze vzorů živých i literárních, z Bible i od rodičů, přátel, kmotrů i kmoter. Naučí se víře, tedy spolehnutí a trpělivosti, teprve později pochopí, že Bůh sám člověka v tom setkání předešel svou dvojicí: smlouvou a věrností.

Teď však epištola Židům vynese na světlo překvapivé sdělení, slyšeli jsme je jako základ dnešního kázání. Propojením vkladu lidské dvojice (víry a trpělivosti) s Boží (smlouva a věrnost) získá člověk naději, která doslova „proniká za oponu“ (Jeruzalémská bible), „vchází do vnitřku za oponu“ (Kralická) neboli působením té naděje my „pronikáme do nitra nebeské svatyně“ (ČEP).

Pro čtenáře znalého myšlenkového světa Starého zákona je to tentokrát sdělení překvapivé až pohoršlivé. Je tu totiž řečeno, že dochází k prolomení hranice mezi posvátnem velesvatyně a nesvatým zbytkem světa. Dochází tak ke střetu živlů, jako když se moře vlije do sopky. Ale tento střet svatyně s nesvatým světem není provázen explozí. Naopak, kdo nechce nebo neumí, nevšimne si.

V konfliktu živlů ovšem vítězí posvátné nad nesvatým. Ale vítězí tak, jak je mu vlastní: neokupuje prostor, není nebeským hegemonem, jen se tiše nabízí a čeho se dotkne, to – posvětí. Nebe se prolomilo na zemi, posvátné se stalo součástí všedního dne. Ty cítíš, že tak je to správné, že teď jsi teprve pochopil, co znamená věřit. Vešel jsi do svatyně, ty, ne velekněz, ani ne kulticky čistý, ty, nesvatý, nesvatá, jsi v nebeské velesvatyni, v těžišti všeho bytí.

Člověka napadne: kde vzal autor tuhle zkušenost? Je v Písmu, tedy je nějak prověřená, osvědčená, sdílená. Jak přišlo křesťanství na tu ohromnou myšlenku propojení svatyní? Vždyť už ve velikonočním příběhu na Velký Pátek se v jedné chvíli roztrhla chrámová opona, oddělující velesvatyni od „zbytku světa“! Jen tak cudně dodá text: do té nebeské svatyně, za oponu, nás předešel Ježíš. Jako velekněz, vcházející jednou za rok do svatyně svatyň, vešel i Ježíš do prostoru nebeské svatyně. To ovšem znamená, že napřed pobýval na této zemi, účasten všeho všedního a nesvatého. My, křesťané, tohle skromné připomenutí Ježíšova prvenství vnímáme velmi vděčně, však proto jsme křesťané, že věříme v propojení Božího a člověčího, stvořitelského a stvořeného skrze Ježíše Krista.

Ale Pán Ježíš promine, to hlavní sdělení tentokrát není o něm samém, nýbrž právě o tom zvláštním dění skrze naději, kterou máme. Jestliže víme o „Boží dvojici“ (smlouva a přísaha, tedy stvoření a Boží věrnost), jestliže ji z naší strany provází dvojice „víra a trpělivost“, tedy příchylnost vůči Bohu, a to navzdory naší často skeptické zkušenosti, pak prožíváme počátek plnosti, opravdový dnešek s Bohem. A to navzdory všední tváři světa, navzdory bolestem, které život provázejí, navzdory vlastní nesvatosti, ba nečistotě. Boží, nebeská velesvatyně se stala v jistém smyslu dostupnou…

Tohle je poselství dnešního verše na podvozku Starého zákona. Teď to vezeme svým dětem a vnoučatům, pokud to samo cítíme a rozumíme. Vezeme to na vlastních vehiklech, na svých příbězích a zkušenostech, svými slovy. Vezeme to vědomky i nevědomky, někdy lehce, jindy s hekáním. Vezeme poselství, že plnost života přináší spojení svatého s nesvatým, pozemského života s nebeskou láskou, lidské víry, která odpovídá na Boží přísahu, jak jsme to my, křesťané, poznali na Ježíši Kristu.

Hlavně, aby ti, jimž poselství vezeme, do té svatyně vešli, hlavně, abychom i my došli co nejdál. Tahle zkušenost za to stojí. A tak, nechť vejdete do svatyně, i vy, dnes křtění, Jonatane a Kryštofe!
Amen.

Proroctví Jeremjášovo je jedinou prorockou knihou ve Starém zákoně, kde vypravěč je zároveň hlavní postavou. V tom je Jeremiášovo proroctví unikátní: je to ucelený text, psaný jedním člověkem, byť s pomocí písaře Báruka, který proroka provází mnoho let. Proroctví zachycuje téměř celý prorokův život. Začíná poměrně hluboko před babylónským zajetím, dokonce před slavnou Joziášovou reformou, v níž se král Joziáš pokusí obnovit izraelskou zbožnost, a pokračuje až k pádu Jeruzaléma do rukou Nebúkadnésara. Po začátku babylónského zajetí je prorok odvlečen vlastními lidmi do Egypta, kde jeho stopa mizí. Podle legendy byl prorok ukamenován vlastním lidem.

Jeremjášovo proroctví tak dává nahlédnout nejen do dějin Božího lidu, Izraele, nýbrž i do dějů jednoho člověka. Tento vhled je velmi osobní, spisovatele Franze Werfela inspiroval k rozsáhlému románu o bolesti i neustále se obnovující síle muže těžce zkoušeného ze všech stran. Čtení je to někdy tak bolestné, že ani čtenář už nemá sílu sledovat muže Božího, jehož opouští vše: rodina, přátelé, vlastní lid, vlastní síly a dokonce, zdá se, i Hospodin sám. Ale prorok nemůže jinak, říká, slovo Hospodinovo je v jeho srdci jako oheň (Jr 20, 9).

Ale upřímně řečeno, není divu, že proroka opouštějí i jeho nejbližší. Nerozumějí mu. Prorok se zdá chodit vždy proti proudu, na místě Hospodinově říká věci, které jsou v přímém rozporu se vším uvažováním králů, jiných proroků, písmáků, příbuzných i ostatních. Když se vše zdá být v pořádku, prorok varuje před hrozícím krachem. Když všichni velebí fungující chrám jako těžiště zbožnosti jako po staletí, prorok řekne „nespoléhejte na chrám, ten vás nezachrání“. Když se všichni hodlají opřít o mocného jižního souseda, prorok říká „tudy cesta nevede, Egypt vás neochrání“. Když se lid dostane do exilu a uvědomí si, že zajetí je důsledkem špatného života a bouří se proti Babylónu, prorok proti všem říká „zvykněte si na Babylón, tady je váš domov, stavějte, budujte domy a rozmnožujte, jako byste byli doma…“ Jeremjáš je neprůhledný a přesně tak představuje i izraelského Pána pánů: jako neprůhledného, těžko nebo vůbec čitelného. Kdo je schopen unést takového Boha, kdo v něho chce věřit?

Ale prožívá to tak i sám prorok. Bůh mu zdaleka nepomáhá, jak by si Jeremjáš představoval, zdaleka není zjevný ani čitelný ani pro proroka samotného. Jak napsal kdysi Sváťa Karásek v jedné písničce: „Jsou doby, kdy Bůh je vzdálený, kdy propast je veliká, tu duše žalmistů kvílejí jak kojenci bez mlíka.“ A v téže písničce: „v Boha jde těžko uvěřit, nejde v něj nevěřit.“ Kdo chce věřit takovému Bohu?

To Filip, jedna z postav knihy Skutků apoštolských, je na tom jinak. Jede si cestou, potká černého komorníka, dosvědčí mu evangelium a pokřtí ho, vše k radosti nového etiopského křesťana. Filip to má snadné, protože od prvního kroku jej vede Duch, nazvaný jednou Duch Páně, jednou anděl Páně, nebo jen Duch. Filip jen poslouchá, ale není to těžké. Možná musel překonat rozpaky, křtít černého pohana v polovině prvního století nebylo samozřejmé. Ale nebylo zde pochyb a váhání, ty přijdou později…

Jeremjáš na jednom místě vysloví náš verš. „Jsem Bůh, jenom když jsem blízko? je výrok Hospodinův; jsem-li daleko, Bůh už nejsem?“ Kralický překlad: „Zdaliž jsem já Bůh jen z blízka? dí Hospodin. A nejsem Bůh i z daleka?“ Myšlenku vysloví ve zcela konkrétním kontextu, ve chvíli soudu: „Vyjdete, sousedé, z kostelíčka (z chrámu) a myslíte si, že vás Hospodin nevidí. Utečete pár metrů od oltáře a jste sami svoji. Myslíte si, že je krátkozraký, krátkonohý a trpí záduchou. Dětská představa, zakryjete si očička, nevidíte pánaboha, tak jistě nevidí ani on vás…“

Jeremjáš ale není teoretizující filosof. Je člověk velmi praktický, chce žít jako všichni ostatní. Jen ho pálí slovo Hospodinovo. Praktický život ho neustále konfrontuje se skutečností, že člověk je sice svobodný, ale má tu úkol. Že sice není předem dáno, jak život bude vypadat, ale je dáno, jak by vypadat měl. Prostě je tu Boží zákon. Bůh je blízký jako nikdo a nic jiného. Ale tváří se, jako by byl daleko. Schovává se…

Hospodin je někdy blízko. Tak to člověk vidí, když věci dopadnou dobře a člověk přitom na svého Pána nezapomněl: „Pane, díky, že jsi mě zachránil, dík, že mohu být tady v této chvíli. Děkuji za tuto situaci, událost, děkuji za tohoto člověka na blízku, za svého životního druha, družku…“

Ale někdy je Hospodin daleko. Člověku to někdy vyhovuje, cítí se svobodněji, především při nějaké nepravosti: však ono se to nezblázní, pánbůh nemusí být u všeho. Častěji se ale člověku po Hospodinu stýská: kde jsi? Proč se neozýváš, zanevřel jsi na mne? Někdy si za to člověk může sám: točí se v kole každodenních radostí a starostí, těká mezi počítačem a televizí, nákupním centrem a pracovním stolem, pendluje mezi rodinou, kolegy a cizími lidmi na ulici a kde je, kde má být v takové chvíli Bůh? „No co chceš“, odpoví tázaný, „to na něho mám myslet, kudy chodím? Kdo by nakoupil, uklidil, vydělal peníze, dělal s dětmi úkoly?“ Jsou doby, kdy Bůh je vzdálený, propast je veliká… a nezpůsobil to Hospodin.

Tak to bylo ve Starém zákoně a je to tak i v křesťanství. Kde se ale u Jeremjáše vzalo to souznění s Hospodinem? Byl nějak víc „nábožensky založený“? Nu, možná měl nějakou rodovou dispozici, i když neurochirurgové „centrum víry“ v mozku nenašli… Proč by však o tom Bible vyprávěla? Chce něco vyprávět o zvláštních talentech víry? Abychom záviděli? U Jeremjáše věru nebylo co závidět!

Bible ukazuje jiným směrem. Jejím záměrem je především povzbudit, inspirovat, nabídnout. Úkolem Bible není člověka napomínat, kárat, ukazovat mu, jak je špatný a nedostatečný. To my tak někdy vidíme, protože napomenutí je nutnou součástí povzbuzení a inspirace.

Na Jeremjášově příběhu je překvapivá jeho trpělivost. Vytrvalost při ptaní se po Bohu. Jeremjáš by také mohl říci, že nemá čas jen hledat Boha, že musí pracovat na tom a onom, že když nějaké úsilí nevede k cíli, je vhodné je opustit a dělat něco jiného. Takhle trpělivost ale není podána jako Jeremjášova pevná vůle, naplnění mravního příkazu. I ta trpělivost je projevem Božího přicházení.

A to je nabídka, inspirace, požehnání dnešního verše – a také svatodušní neděle: Bůh je opravdu vzdálený i blízký. Vezmi to už jednou vážně! Jako by odcházel a přicházel. Bůh je skrytý, skrývá se – a zase se objevuje. Proč to tak je, nemůže nikdo říci, ale je to tak. Bůh není na místě, nespočívá, není, nýbrž stává se, pohybuje se, přichází a odchází.

Snad se v tom projevuje i věčná lidská zkušenost vlastní malosti a velikosti zároveň. Vidí-li člověk sám sebe jen jako malého, nicotného, přestává mít jeho život jakékoli určení, smysl, všechno je jedno. Kde naopak zůstane zjevná pouze lidská velikost, končí člověk v pýše triumfalismu, tu křesťanského, tu nacionálního, tu komunistického. Konec je nevyhnutelný a tragický.

Kde však člověk vnímá současně vlastní malost i velikost, tam je citlivý i pro Boha blízkého i vzdáleného, přicházejícího i odstupujícího. Člověk je pouhé nicotné stvořeníčko, i s celou svou planetkou prach, prášek ve vesmíru (Gn 3, 19 Iz 40, 6). Je však také Božím partnerem, obrazem, podílníkem na Božím panování (Gn 1, 27 Ž 8, 6 – 7).

Proto křesťan vidí v Bohu tři podstaty v jedné: Otce – Stvořitele, nedostupně vzdáleného, že ani jméno nelze vyslovit, Syna, blízkého, jak jen může být člověk člověku, a Ducha.

Tato poslední podstata, Duch, je vyjádřením vší dynamiky Boží. Duch vane, dýchá, fouká i burácí, snad se i tiše tetelí. Duch přivívá i odvívá. Duch se dotýká člověka, ať je či není „nábožensky založený“.

Duch se dotýkal všech okolo právě jako Jeremjáše. Jeremjáš se jen rozhodl víc naslouchat. A děly se věci. Nebylo to snadné, bolelo to, ale právě proto my dnes smíme o Jeremjášovi číst a nechat se jím inspirovat.

Začali jsme tím, že Jeremjáš je ve svém proroctví hlavní postavou. Ne tak docela: je druhou hlavní postavou. Tou první je – Duch svatý. To je inspirace, kvůli níž máme Jeremjášovo proroctví v Bibli a kvůli níž z této knihy čteme na Svatodušní neděli.

Amen.

Příběh o potopě vzbuzuje otázky a rozpaluje diskuze čtenářů věřících i nevěřících. Hned první otázka rozděluje: „Stalo se to doopravdy nebo je to „jenom“ mýtus?“ Na stranu, přísahající na dějinnost potopy připomeňme, že dějinnost nezakládá ani nejmenší díl pravdivosti. Příběh je pravdivý z jiných důvodů, ze svého vlastního záměru, jak poznává a popisuje svět, a zda a jak tomu věříme. To je základ pravdivosti. Navíc, kdyby se příběh pouze stal, opravdu, ale jednou, kdysi, moc bych z toho já, dnešní čtenář, neměl. Příběh je pravdivý, protože se „stal, stává a stávat bude“, protože trvale platí.

Na stranu těch, kteří o dějinnosti příběhu pochybují a vydávají jej za „pouhou“ pověst, navíc převzatou, vznesme dotaz: jestliže, jak říkáte, mají příběh v různé podobě různé kultury – a máte pravdu – není to divné? Není nápadné, že prakticky celé lidstvo má ve svém kolektivním vědomí uloženu vzpomínku na kosmickou katastrofu s překvapivým dobrým koncem? Vysvětlení, že lokální povodně se odehrávaly často na různých místech, tu nestačí.

Příběh nese významné sdělení uprostřed prvních jedenácti kapitol knihy Genesis a tak i pro celou Bibli. Prvních jedenáct kapitol první knihy Mojžíšovy, tzv. „předvěk“, obsahuje pětici příběhů, na nichž je zřetelné, že nepatří do rámce sledovatelných dějin, že tvoří jakýsi prolog, předslov všeho ostatního, včetně pozdějšího Nového zákona. V tomto prologu Bible jsou vymezeny základní vlastnosti stvoření, základní struktura světa a života v něm.

První podstatná vlastnost světa je dána jeho původem a podstatou: život je dobrý dar, za něž stojí za to být vděčný. To nese příběh o stvoření světa, vrcholící stvořením člověka. Také lidský život je dobrý Boží dar. Kdo toto nepřijme, nemusel by, vlastně by neměl číst dál.

Pak přichází trojice příběhů pokušení, jež na člověka útočí vždy a pořád: pokušení emancipace od Boha, pokušení vlastní „bohorovnosti“ (první hřích), pokušení závisti a nenávisti vůči druhému člověku (Kain a Abel – vražda) a pokušení člověka po vyvýšení vlastního ega (stavba věže). Je zřetelné, že tři pokušení spolu úzce souvisí, mají společného jmenovatele: znamenat něco víc než druzí a víc než Bůh.

Biblický vypravěč tu shromáždil základní zkušenost člověka se sebou samým. Je to zkušenost pravdivá, ovšem nepříjemná, zrovna bolavá. Tak bolestivá, že se jí člověk pořád brání, snaží se ji nevidět, zamluvit nebo omluvit: „Přece to se mnou není tak zlé! A i kdyby, copak mohu za to, že jsem, jaký jsem? Jsem Boží stvoření, i já jsem Boží dílo, viz první vyprávění!“ Ale když se člověku podaří zbavit se sebeobranných reflexů a sestoupí-li do hloubek přemýšlení o sobě samém, uvidí totéž, co biblický vypravěč. Člověk dostal dobrý dar života, ale pořád chce víc a víc, výš a výš, na úkor druhého, za cenu ohrožení svého i druhých, za cenu ohrožení vztahu ke Stvořiteli. Člověk dostal do vínku svobodu rozhodování, samostatnosti, svéprávnosti – a celý život je tvrdou, nikdy nekončící školou, co je pravá svoboda a co svoboda falešná, co je zneužití svobody.

Pak se ale musím zeptat: proč to takové je? Vypadá to, jako by Pán Bůh udělal chybu, že učinil člověka sobě podobného, jako svého partnera, „k obrazu svému jej učinil“ (Gn 1, 27).

Jako by Pán Bůh něco pokazil, když dal člověku tolik možností a tolik touhy do srdce. I této zkušenosti dal biblický vypravěč průchod: Bůh se zarazil nad tím, jak se mu veliký člověk vymkl z rukou. A litoval, že člověka učinil.

Kdyby v prvních jedenácti kapitolách, v onom „předvěku“, byly pouze čtyři příběhy, zůstala by tahle nejistota: Bůh učinil svět a člověka takové, jací jsou. Ale člověk, puzen touhou a žádostivostí, nedrží zákony života (Adam a Eva), zabíjí ostatní (Kain a Abel) a touží ještě výš, ještě lépe (stavba věže). Bůh se dopustil chyby nebo omylu. A co dál?

Proto je tu příběh pátý. Objeví se na čtvrtém místě, jako předposlední dějství pětidílné předvěké epopeje, mapující, jak tomu je se světem a s člověkem před tváří Boží. Podobně jako první příběh o stvoření i čtvrtý o potopě se zabývá Božím myšlením i jednáním víc, než myšlením a jednáním člověka. To není v Bibli obvyklé, Bible o Bohu příliš nevypráví, zabývá se člověkem – před Boží tváří. Ale v příběhu o potopě Bůh vidí, že se na zemi množí zlá vůle a násilí, přesně podle dalších tří modelových příběhů. A lituje, že učinil člověka. Svět prostě není dobrý, přestože „Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré.“ (Gn 1, 31).

Bůh se dostává, navzdory všem představám o Bohu všemohoucím a vševědoucím, do nouze vlastního hodnocení a rozhodnutí.

Nikoli Bůh, to člověk vidí svět pod Božím panstvím a vidí, že přes Boží panování svět není dobrý. Jak je to možné, když svět dobře učinila dobrá ruka dobrého Boha? Vyprávění o potopě shrnuje dnešní otázku: jak je možné, že Bůh je dobrý, tentýž dobrý Bůh učinil svět i člověka a přitom svět a člověk vypadají, jak vypadají?

Ve vyprávění se Bůh rozhodl svět zničit. Nikoli však totálně a definitivně, je tu přece dobrý základ! Ten jediný spravedlivý má proto spolu se svým rodem přežít ze dvou důvodů: jednak je spravedlivý a jednak je nositelem budoucího potomstva. Potom přijde potopa, symbolických čtyřicet dnů vody nenechávají na pochybách, že nejde o čísla, počty ani o dějepis, nýbrž o vyznání víry, o prastarou zkušenost člověka s Bohem, důležitější než dějepis i aritmetika. Pak vzlétá holubice, nakonec se nevrací, protože se již zase objevila suchá země, potopa končí. Noé a jeho sedm nejbližších i všechna zvěř, ptáci a ryby vycházejí z archy. Začíná nový život.

Ale není to nové stvoření. Přece všechno, co Bůh stvořil v prvním příběhu oné pentalogie, bylo dobré! Jen se to nějak zvrtlo, člověk se zvrtl… A pak zvrtlo i něco v Bohu, v jeho „myšlení“: Bůh litoval a rozhodl se život ukončit. Vlastně ne, jen proměnit, přefiltrovat, je tu přece spravedlivý Noé s lodí plnou zástupců stvoření. Boží stvoření bylo přece dobré!

A pak přišla druhá proměna Boží mysli, nové „zvrtnutí“, tentokrát směrem velmi nadějným: Bůh řekl: „Už nikdy nebudu zlořečit zemi kvůli člověku, přestože každý výtvor lidského srdce je od mládí zlý. Už nikdy nezahubím vše živé“ (Gn 8, 21).

V příběhu o potopě vidíme Hospodina, prodělávajícího dvojí proměnu mysli. První vede k mýtickému vyhubení zlého lidstva. Druhá proměna Boží mysli lidstvo zachraňuje. Bůh řekl: „Už to nikdy neudělám, nevyhubím již člověka, přestože je, jaký je a nezmění se.“ A člověk se opravdu po potopě nezmění, po čtvrtém vyprávění v oné pětici „předvěkých archetypů“ přichází příběh pátý, o touze člověka po vyvýšení mocenském, majetkovém, po božství (stavba věže).

„Jak to může Bůh dopustit, jak se na to může dívat?“, ptá se někdy našinec. Odpověď je nasnadě. Bůh se zavázal vydržet pohled na lidské zlo, protože slíbil, že člověka nevyhubí.

Voda potopy se tak stala vodou totální proměny. Především však proměny Boží, pod vodou zůstala jeho tvrdá spravedlnost, nekontrolovaná láskou. Nastupuje spravedlnost jiná, přemáhaná soucitem, láskou, příchylností Boha k člověku. To nabízí proměnu i člověku, aby síla jeho pokušení zůstala pod vodou.

Pak se objeví Ježíš Kristus a vnukne budoucí církvi myšlenku na křest. Voda tu bude opět znamením zlomu, přerodu, filtru. Stálé pokušení, které se nevyhýbá nikomu, ani malým dětem, může být přemoženo. Nikoli magickým ponořením, nýbrž vědomím, že někdo už to zkusil a fungovalo to. Vírou, tedy spolehnutím, že má smysl s věčným pokušením zápasit, že život má smysl a požehnání. Symbolem toho je křest.

Při křtu si můžeme vzpomenout na Noé a jeho rod. Prošel oním „tunelem“, který profiltroval člověka zpět k původnímu obrazu Božímu. Ano přijdou další pokušení, stavba věže to dokládá, ale nový začátek byl položen. Máš kam jít, Noé, a oč usilovat. Má to cenu.

Také ty, pokřtěný, procházíš oním „tunelem“, filtrem, který tě vrací původnímu obrazu Božímu. Ano, přijdou další pokušení, křest tě jich neuchrání. Ale nový začátek byl položen. Máš kam jít. Tak jdi.
Amen.

Text, který jsme slyšeli jako první čtení, vypráví o bitvě, v níž Jozue porazil nepřátele. Nikoli však jen nepřátele Izraele, nýbrž především nepřátele Boží. To se pohybujeme v období izraelských dějin, o němž víme asi tolik, jako v českých dějinách o časech Přemysla Oráče a Horymíra. Příběh totiž nemá za úkol vyprávět o tom, jak to bylo, nýbrž spíše o tom, co bude: lidi, tohle je ve vás, s tímhle můžete počítat. Úkolem podobných příběhů je připravit v srdcích všech čtenářů půdu pro naději, že i když se zdá být zle, není tak zle, je-li se čtenářem Hospodin.

V oné bitvě u Gibeon (nebo Gabaon) a Ajalon dojde k události, která ani v Bibli nemá obdoby: zastaví se slunce a měsíc, obojí na Jozuovu přímluvu. Poetické duše si dovedou představit i zastavení zemské rotace, proč ne? Bůh je opravdu Pán světa i jeho řádů, porušení fyzikálních zákonů není problém – pro zákonodárce. Jiná věc však je, proč by to zákonodárce dělal, a ještě jiná, že porušování přírodních zákonů, tzv. nadpřirozenosti není Božím stylem. Ale budiž, člověk hodně široké srdce si dovede představit i to. Většina ostatních čtenářů Bible by však měla s výkladem tohoto textu problém: co se to v Gabaon a Ajalon stalo? Kdo potřeboval, aby se zastavila zemská rotace? Jozue přece nepotřeboval zastavit otáčení země, aby dobře viděl na práci, aby vojáci měli čas do večera dokončit své dílo. Spíš mají pravdu biblisté, upozorňující, že ono „slunce se zastavilo” se dá přeložit také „slunce nebylo v činnosti”, případně „slunce mlčelo”. Jestliže, zaprvé, slunce a měsíc spolu s ostatními nebeskými tělesy byly napořád uctíváni jako živí, osobní bohové, jestliže, zadruhé, v bojích u Gabaon a Ajalon šlo především o boje o moc a slávu bohů a jestliže, zatřetí, slunce i měsíc měly své svatyně s věšteckými technikami a rituály, pak snadno porozumíme, co znamená v příběhu zápletka „stálo slunce a zastavil se měsíc“. Věštírna nevěštila, rituály nepromluvily, sluneční a měsíční bůh dohráli. A zjevila se sláva Boha pravého, jedinečného, přestože, nebo protože neviditelného.

O mnoho později se opět slunce dostává do popředí pozornosti, tentokrát jako symbol životodárného světla a tepla. Izrael jako malá země je neustále sužován a ohrožován velkými mocnostmi kolem sebe: Egypt, Asýrie i Babylón nikdy neztratily mocenské chutě na podmanění menší okolních území. Navíc Izrael byl pro ně nebezpečný svou jinakostí – právě ve svých základních hodnotách – ve svém náboženství. Se svým podivným neviditelným Adónajem, Hospodinem, jak překládáme do češtiny, se svým kultem, v němž jiná božstva nemají místo (monoteismem, jak řeknou pozdější religionisté), je podezřelý. Známé babylónské zajetí v šestém století před Kristem bylo pro „Adónajův lid” asi tím nejhorším ohrožením i ponížením; zničen chrám s celým kultem, s celou „teologií”, totiž písemnictvím i tradicemi, pokus o genocidu celého národa, hromadné vybíjení i deportace… Přesto se „Adónajovi lidé” snaží zachránit, co se dá: v exilu udržují zvyky, jak si je pamatují, píší modlitby, mudroslovné texty, sepisují příběhy i legendy, polemizují s babylónskými mýty vlastní mytologickou tvorbou.

A hlavně proroci prorokují. Přicházejí s nadějí: trápení není věčné, skončí! Nikoli však kvůli zákonitostem vývoje dějin, nýbrž výhradně proto, že Adónaj, náš Bůh, je přece milosrdný! I když to tak nevypadá, i když se všechno zdá ukazovat na jeho nečinnost, lhostejnost, zlobu – nebo neexistenci? Trápení, exil, časy nesvobody skončí a Adónajovu lidu se vrátí svoboda a radost.

Izaiáš káže o naději. Nemůžeme dost dobře zjistit, nakolik ho k naději opravňovala dějinně politická situace a nakolik „pouze” jeho vnitřní hnutí, Boží zjevení nebo prorocká intuice. Proroci nebyli věštci, nýbrž hluboce zbožní a obdarovaní muži i ženy, mající dar vidět skutečnost jakoby Božím zrakem. Sám o sobě náš prorok říká, že „duch Panovníka Hospodina je nad ním, Hospodin sám ho zmocnil, aby nesl radostnou zvěst pokorným“ (Iz 61,1).

Naděje je velká. Tak velká, že ji nelze vypsat konkrétně a věcně, proto prorok káže zpěvem písní, poeticky. „Vzešla nad tebou Hospodinova sláva, Izraeli, k tvému světlu přijdou pronárody, přikryje tě záplava velbloudů, shromáždí se o tobě všechny ovce z Kédaru, cizinci vystavějí tvé hradby, jejich králové ti budou k službám.“ Izraelci šestého století před Kristem zněla tato píseň srozumitelněji, ale ani on nemohl říci přesně, co se stane. Ale věděl, že se změna bude týkat věcí pozemských i duchovních, že se mu bude lépe dařit po stránce tělesné i psychické, což spolu souvisí. To věděl biblický člověk lépe než my, kteří to dnes znovu pracně objevujeme.

Jedním z vrcholů Izaiášovy písně je náš text. Na první čtení nesrozumitelný, proč by slunce nemělo být světlem dne a měsíc noci? Vždyť tak tomu přece je a má být od stvoření; Bůh světlem dne a tmy své tvoření začal a viděl, že to bylo dobré! Ještě výraznější je sdělení, že slunce nikdy nezapadne a měsíc nebude ubývat. Upřímně řečeno, polední žár a úplněk dvacet čtyři hodiny denně? Není oč stát.

Ani zde není pochopení příliš složité. Jako dobré přirovnání může být slavná jedenadvacátá kapitola ze Zjevení Janova, popisující království Boží, nebeské, opět v mýtických obrazech: nové nebe a nová země, nový Jeruzalém. Překvapí tu dvojí: v onom „novém Jeruzalémě” neboli království nebeském není moře a není zde chrám Boží. Je nám to trochu líto, moře máme většinou rádi, za dovolenou u něj utratíme hodně peněz. Podobně je nám líto chrámu: ve Starém Zákoně se o něm mluví skoro na každé stránce, chrám je zjevením Boží blízkosti, podobně jako pro křesťany Ježíš Kristus, bez chrámu to jde jen velmi těžko, jak Izraelci poznávají právě v babylónském zajetí, a v nebi už chrám nebude? Je nám líto i našich kostelů a modliteben, kolik sil nám dá návštěva kostela!

Jestliže v nadějné vizi proroka nebude zbožnému světlem slunce ve dne ani měsíc v noci, pak jenom proto, že tím hlavním světlem do celého života je Boží přítomnost a Boží láska. Vždyť právě Adónaj je dárcem, stvořitelem, iniciátorem slunce i měsíce, on zavěsil tato světla na oblohu, věda, že člověk potřebuje vidět. Ale ani zářící kosmická tělesa neosvětlí vše, co je člověku platný třebas halogenový reflektor, když se mu srdce a mysl utápějí v temnotách beznaděje, bezvýchodnosti! Noční můru může zahnat lampička na nočním stolku, ale dlouhodobá beznaděj potřebuje světlo silnější. Tím světlem je Boží blízkost, láska a Boží velikost.

Kdy to nastane? O tom prorok nic neříká. Ale – a to je velmi důležité a taky překvapivé – celé nadějné zvěstování začíná kupodivu minulým časem. „Povstaň, rozjasni se, protože ti vzešlo světlo!” (Iz 60,1). Pak se jednou, v následujícím verši, ozve čas přítomný: „temnota přikrývá zemi, soumrak národy”, zbytek se nese časem budoucím. Hebrejština sice tvoří časy i vidy jinak, ale i český překlad naznačuje zvláštní myšlenku – onen překvapivý obrat, ono rozsvícení života není něco, co lze očekávat až v daleké budoucnosti. Ono rozsvícení již je připraveno, jako elektrické vedení v novostavbě, jež ještě obyvatel nepoužil. Může svítit – ale nesvítí.

Přiznám se, že na počátku přemýšlení nad textem jsem mu příliš nerozuměl. Ne proto, že slunce by mělo přestat svítit, což jsem na konci srpna vnímal spíš jako výhrůžku, nýbrž proto, že mně znělo skutečně jako „těšínské jablíčko”, jako dudlík, šidítko, aby čtenář nenesl bídu světa tak těžko. Nedovedu si představit, že by se doprostřed složitého světa najednou položilo světlo stálé záře, že by svět někdy nějak najednou zázračně proměnil. Podobná představa je příliš hezká, aby se dal naroubovat na realitu tohoto světa, aby přemohla problémy světa politické, hospodářské, národnostní i náboženské. Podobné je to v naší zemi, stíny i temnoty nalezneme i ve svých rodinách a sestoupíme-li do hloubky své vlastní sebereflexe, najdeme stínů a temnot… a kolik jich ještě přehlédneme!

Překvapivé je, že ono světlo, zastiňující významem slunce a měsíc, se nerozsvítí „až jednou“ někdy a někde, nýbrž už je připraveno k rozsvícení. Ale rozsvítit musíme my sami. To jen já sám mohu zažehnout tohle světlo pro sebe i pro ty okolo, jestliže vím, že světlo je připraveno. Jestliže slunce a měsíc již nebudou zapadat, pak proto, že nám, uvnitř nás a snad pro ty druhé kolem nás bude svítit světlo Boží naděje.

Slunce a světlo jako božské nebo přírodní síly na Bohu nezávislé nebo dokonce nepřátelské nemají svou moc a mohou se zastavit. Světlo Boží lásky, o níž zpívá Izaiáš, je naopak tím nejvýznamnějším světlem na světě. Ale je třeba sáhnout po vypínači, světlo se samo nerozsvěcuje. Pravé věčné světlo nezáleží v proměně toho, co a jak bychom si my přáli, nýbrž v přijetí toho, co je, jako výzvy pro přijetí dalšího, nového, nečekaného Božího obdarování. Sáhneme?
Amen.

Jedním z fenoménů doby jsou nekonečné televizní seriály. Mají často tisíce dílů, trvají řadu let. Říká se jim „mýdlové opery”, označení však nemá nic co dělat s jejich očistnou funkcí, odkazuje jen na původní sponzory, výrobce kosmetiky. Znamením doby je i to, že je sleduje značná část populace, ale když se ptáte, nenajdete skoro nikoho.

V této rychlé spotřební zábavě asi nikdo nebude hledat zvláštní kvality. Naopak, kromě laciné výpravy a často i laciného hereckého projevu skrývají nebezpečí návyku: člověk začne děj sledovat, zajímá ho, jak to dopadne, to ho přivazuje k obrazovce. Podle seriálu si plánuje čas, kdy půjde nakoupit nebo kdy může přijít návštěva. Nepříjemně působí i zdánlivá nekonečnost seriálů. Odnikud nikam, nic se nikdy doopravdy nevyřeší, zítra přijde další zápletka. Jako v té obrozenecké písni: „Je to chůze po tom světě, kam se noha šine, / sotva přejdeš jedny hory, hned se najdou jiné. Je to chůze po tom světě, že by člověk utek, / ještě nezažil jsi jeden, máš tu druhej smutek”.

Jenže právě tím se seriály podobají skutečnému životu, tak člověk často prožívá svůj život. Více méně beze smyslu a bez cíle, končí to opět v nebytí, proč? Nakonec jde jen o to, učinit si život přijatelnější, nějaký smysl mu dát, alespoň dílčí, pro sebe a svou rodinu, nejvýš pro nějakou podmnožinu lidstva.

Jedním z hlavních poselství novozákonního evangelia je zvěst, že tak to není. Že svět i život svůj smysl i cíl mají. Že věci nejdou odnikud nikam, svět se ani netočí ve spirále stálého opakování. Záměr a cíl světu vtiskla dobrá ruka Stvořitele, proto i směr a cíl života je dobrý. Věci i děje mají své konečné zhodnocení, to je již ve vůli Stvořitelově zahrnuto. Jen ještě není známo. To proto, aby je lidstvo samo mohlo hledat, nacházet a tak uplatňovat svou svobodu.

To je ovšem „jen“ naše víra, základní životní orientace. Fyzika, matematika ani biologie kosmický cíl neukazují ani nedokazují. Jestli jednou ukážou a dokážou, že svět žádný cíl nemá a nikdy neměl, nevím, ale myslím, že to v silách vědy není. Věda bude pouze stále ukazovat, že do těchto skrýší a komnat stvoření nikdy nedosáhne.

K této úvaze mě kupodivu zavedl verš, jenž se v týdnu objevil v každodenním čtení Hesel Jednoty bratrské. Zněl překvapivě: „My silní jsme povinni snášet slabosti slabých a nemít zalíbení sami v sobě.” Co to znamená? Mám být trpělivý vůči všelijakým úletům slabých, nechat si vše líbit? Co když ti slabí ve své slabosti vymyslí hloupost, jakože třeba není správné ráno cvičit? To už tu přece bylo, také na půdě církve: křesťané nesměli hrát karty, někde a někdy nesměli tančit, ženy někde a někdy nesměly chodit ani k holiči, natož si zvýraznit obočí či rty! A někde nesmějí ani trochu vína, jíst toto a tamto, američtí křesťanští amišové nesmějí užívat ani auta nebo elektřinu. Vždy to bylo nějak odůvodněné, podmíněné dobou a nějak oprávněné a vždy se z toho posléze stal projev slabosti víry. Tohle vše mají silní snášet? Co když z toho někdo udělá normu a prosadí ji?

To všechno platí, jestliže já jsem ten silný. A jsem? Apoštol Pavel ostrým tahem dělí své bratry na silné a slabé a sám se zřetelně řadí k těm silným. Já si však na takové jednoznačné třídění netroufám. Kdo je silný a kdo slabý? Na první pohled „silný ve víře” je člověk zakotvený v křesťanské tradici, aktivní, živě věci víry promýšlející a prožívající. Silný chodí pravidelně do kostela, své děti vede k Písmu, k modlitbě, k církvi. Silný podle svého vyznání i žije, ve svých rolích studenta, pracujícího, manžela, otce, případně člena sboru nebo presbytera. Možná i umí dobře zpívat a je ho při bohoslužbách slyšet, umí se společně s druhými nahlas pomodlit. Dbá o život sboru nebo farnosti, všímá si druhých, je obětavý finančně, časem i schopnostmi. Musel bych vyjmenovávat ještě mnoho znaků, než bych všechny spočetl.

Takový přece sám nejsem! Možná jeden dva znaky silného nesu, ale mnohem víc dluhů a nedostatečností. To spíš tady bratr, tato sestra…, ale vždyť i oni nesou své dluhy, často s nimi o tom hovořím! A o kolika vím, kteří vypadali navenek silně a přitom se chvěli nejistotou! Kdo je tedy silný? Snad synodní senior, bratr biskup?

A kdo jsou ti slabí? Ti, kteří chodí do kostela jen občas a zřídka? Ti, kteří chodí často, ale nejsou „de iure” členy sboru a zatím ani o křtu neuvažují nebo jen uvažují? Ti, kteří chodí pravidelně, ale dostali se v životě do rodinné krize, že jejich manželství z nějakých důvodů nevydrželo? Ti, kteří sice jsou ze staré evangelické rodiny, ale sami už zapomněli, co je to modlitba, natož aby se společně modlili doma a tak modlitbu naučili své děti? Ti, kteří, jsouce jiné kultury a jiného vychování, přicházejí do kostela oblečeni jako na hřiště a bosi? Nebo ti, kteří mají problém s Apoštolským vyznáním víry, protože jejich exaktní mozek neumí pracovat s paradoxy typu „jenž se počal z Ducha svatého” nebo „věřím těla z mrtvých vzkříšení”?

Najednou vidíme, že jsme všichni silní i slabí zároveň. Někdo má věci více promyšlené a svou životní orientaci umí lépe uvádět do života, někdo zcela prakticky umí být příkladem tady, zatímco v jiném, stejně křesťanském ohledu prostě selhává. Najednou jsou na obou stranách té třídící linie slabí i silní. Dělicí čára se netáhne lidskou společností, nýbrž uvnitř každého člověka. Tak to vypadá ve sboru, v církvi, ve všech církvích, v mnišských komunitách i mezi církevními hierarchy. Tady se vrací ten obraz seriálů, v nichž nikdy není něco hotovo, protože se děj pořád přelévá z jedné strany na druhou, tu udělá ten dobře, to zas špatně, tu zas druhý a zdá se, že to nekončí.

Možná jsme silní my křesťané a slabí jsou ti, kteří říkají „něco být musí” ale neví co, „církev zrovna nemusím” a „věřím v Boha, ale nepotřebuji k tomu církev”!? Bývají, pravda, slabí argumentačně, to máme snášet i jejich slabosti? Kam by se podělo naše misijní úsilí?

Ano, máme snášet i jejich slabosti. To Pavel píše jednoznačně. Ale má k tomu dobrý a přesvědčivý důvod, ten je Pavlovou hlavní pointou: aby to bylo dobré ke společnému růstu. V situaci, kdy křesťanskou životní orientaci je možné prožívat v desítkách podob, zabarvení, kultur, kdo o kom chce říci, že je silný nebo slabý? Ten, jehož víra dovedla k vegetariánství? Ten, jemuž zakazuje kouřit? Ten, kdo naopak ve své životosprávě neudělal s přijetím Krista žádnou změnu, jemuž se víra odehrává v hloubce srdce – a pak třebas v praktické pomoci, kde je třeba? Je to málo nebo mnoho, je takový křesťan slabý nebo silný?

Je před námi dlouhá, zdánlivě nekonečná cesta, podobné televizním seriálům: stále jsme, každý z nás, slabí i silní, stále se snažíme růst, máme se snažit a snad i rosteme, ale příběh nekončí.

Dobrou pomocí je příklad Ježíše, o němž Pavel řekne, že „neměl zalíbení sám v sobě“. Připomněl tak jednu ze základních potřeb člověka – potřebu sebeuplatnění a sebeuspokojení. Člověk potřebuje stát za svými názory a mít ze sebe alespoň trochu radost. Přináší to motivaci růstu, dalšího rozvoje – a to i ve věcech víry, v reflexi takových otázek, jako co znamená, vyznávám-li ‚věřím‘, kdo je Bůh, co je svoboda, co je nejdůležitější hnací silou mého života, co je mým (jediným) potěšením v životě i ve smrti, jak rozumím jako křesťan tomu, co čtu v Bibli. Člověk by měl růst i v tomto poznání a měl by být ve své víře silnější…

Ale to vše se děje uvnitř. Ven pak nevychází uspokojení z vlastního růstu, ono „zalíbení v sobě samém“. Naopak, růst dává sílu k toleranci, shovívavosti a trpělivosti, totiž k projevům lásky, jež je základní hodnotou křesťanství vůbec. Možná i Ježíš rostl v porozumění, možná i on byl někdy sám se sebou spokojen. (Velmi silně o tom vypráví román „Poslední pokušení“ Nikose Kazantsakise, známe jej ve filmovém zpracování režiséra Martina Scorseseho.) Navenek vycházela láska.

Ale toto je celoživotní proces, s nímž nelze být nikdy hotov, jako v těch seriálech. Stále znovu a znovu usiluji o růst svůj, jímž bych přispěl k růstu všech. A stále znovu nacházím svou slabost. I Ježíš sám svou slabost v roli a kůži člověka přece ukázal…

Ve zdánlivě nekonečném seriálu, zvaném „život“, máme tedy několik jistot. Tou první je jistota dobrého konce, k němuž vše směřuje, ať se děje, co se děje. Druhou je pak vědomí, že v každém z nás je slabý i silný. Máme-li snášet slabosti slabých, znamená to snášet i slabost svou, ale s ní se smím poprat, také kdo jiný?

Především pak lidstvo může a má spojovat vědomí společného růstu, ať jsme jakékoli kultury i náboženství. Že to je běh takřka nekonečný jak mýdlová opera, vidíme na novém a novém náboženském terorismu i stále se objevujících náboženských svárech a bojích.

Máme ke společnému růstu dobrého učitele a dobrou učebnici. Zbytek je na nás.
Amen.

Příběh je velice známý, také velmi živý a současný. Neobsahuje žádný zázrak, o němž bychom mohli pochybovat, zda se opravdu stal. Právě na takovém příběhu však vidíme, že otázka „jak se to přesně stalo“ je nevýznamná. Kdyby se totiž příběh jenom „jednou opravdu stal“ a tak byl zachycen, vypravován, třebas i natočen na video, nenesl by tak silné poselství, jako když si uvědomíme, že je to příběh symbolický, modelový, „archetypický“.

V příběhu jsou tři postavy. První tvoří žena. Že je cizoložnice, není významné vlastním skutkem. Žena shrnuje to, co je v každém člověku: sklon k poklesku, ke slabosti, k hříchu. Žena podlehla: snad touze, chtíči, snad potřebě vydělat peníze, někomu se zavděčit nebo snad poděkovat, odměnit se, snad potřebě dodat si i takovým způsobem významu, sebepotvrzení. Snad omylu, že to přece nevadí, že si může sama se sebou, se svým tělem a svými city nakládat, jak chce, že je to jen její věc. Snad podlehla potřebě uživit své děti, když společensky únosnější způsob neuměla nebo jí byl uzavřen?

Očima svých spoluobčanů žena shrnuje nepřijatelnost před zákonem i před obecnou morálkou. Porušuje Desatero na několik způsobů (nezcizoložíš, nepožádáš, možná nepokradeš, zcela jistě „nebudeš mít jiných bohů mimo mne). Pohoršuje svou bezcharakterností, protože jak tohle může udělat? A možná ta žena shrnuje jako v zrcadle také touhy ostatních, těch druhých, všech, kteří sami neměli možnost nebo nenašli sílu své pohoršlivé a proto ukrývané tužby naplnit. Očima hlubinné psychologie je ta žena totiž také projekcí skrytých nenaplněných tužeb těch, kteří teď berou do ruky kamení… Karl Gustav Jung nám řekne, že ti vrhači kamení v té ženě nenávidí to vše, co je v nich samotných…

Ve chvíli, kdy ji vedou k soudu a rozsudku, shrnuje ona žena situaci člověka, který došel na konec svých cest. Nemohlo to jinak skončit: porušila zákon, pohoršila mravné sousedy, bude ukamenována. Její život skončí, s ním i všechny ženiny touhy i úkoly, její životní cíl a smysl. Zhřešila, podlehla, zmýlila se, zkrátka udělala životní chybu. Teď za to zaplatí, jako ve správné detektivce.

Druhou rolí jsou její soudci. Text říká „zákoníci, farizeové“, jednou dokonce „presbyteři“. To nejsou falešníci, moralisté, křiváci, nýbrž odpovědní představitelé veřejnosti, zastupitelé, vůdčí duchové. Své postavení nezískali korupcí, chytristikami ani předvolebním lákáním, nýbrž svou moudrostí i příkladným životem. I v této chvíli dělají nikoli to, co se jim zachtělo, nýbrž co jim přikazuje zákon, jak sami popravdě říkají. Mají odpovědnost za společnost a chtějí ji odpovědně naplňovat. Možná vědí, že lidská spravedlnost je vždy krátkozraká, ale tady ji mají podloženou spravedlností přímo Boží, však Desatero je Boží zákon, kdo chce tvrdit něco jiného?

Svou „úřední“ odpovědností se liší od ostatní společnosti, je to však rozdíl jediný. I kdyby tam nebyli pouze představitelé obecní a náboženské správy, nic by se nezměnilo. Všichni by byli pohoršeni chováním ženy, všichni by věděli, že zákon, natož ten Boží, musí platit, že cizoložství ohrožuje vztahy, rodinu i celou společnost. Jestli si jednou, po dvou tisíciletích, bude jiná společnost myslet, že to už neplatí, že intimní život je vlastnictvím každého, že to je soukromá záležitost, budou se velmi mýlit, i když se na to náhodou nepřijde.

Možná i pro ženu jsou ochránci mravnosti zrcadlem toho, co ona sama také chtěla, ale k čemu neměla síly nebo příležitost. Jsou jí zrcadlem nenaplněných tužeb, stejně skrytých, jako chlípnost pro její mravokárce.

Třetí rolí je tady muž Ježíš. Také moudrý, také spravedlivý, také znalý a dbalý zákona. Právě přednášel v synagóze, nazývají ho „Mistře“, „učiteli, rádče, poradče“, shromažďuje se k němu „všechen lid“, je zřetelné, že měl co říci. Stojí tak trochu stranou, protože všichni tuší, že není jen obyčejný člověk.

Když k němu ženu přivedou, možná ho chtějí vyzkoušet, chytit při selhání, možná si chtějí potvrdit vlastní stanovisko. Možná tuší, že Ježíšovo stanovisko se bude lišit od Zákona, to by byl důvod k zákazu dalšího působení nesrozumitelného a neskladného učitele. „Zákon říká takové kamenovat, co říkáš ty?“

Proč vyprávění zachytilo zvláštní detail, že „Ježíš se sklonil a psal prstem po zemi“? Co se dělo v tuto chvíli? Existují různá poetická vysvětlení: že tím citoval proroka Jeremjáše (17,13), že nechtěl vyslovit nahlas správnou odpověď, tedy ji napsal („kamenovat“), že zahájil meditaci pomocí grafické mantry… co dělal Ježíš?

Navrhuji další poetickou odpověď: Ježíš poskytoval čas všem okolo, aby se zastavili, zklidnili a zamysleli. Aby se na chvíli odstřihli od zvyků i společenských očekávání i od rychlých řešení. Aby měli chvíli pro sebe. Aby sami přišli na to, co posléze řekne sám, protože nač si člověk přijde sám, je nad mnohá poučování autorit.

Když se pak Ježíš konečně ozve, odpověď vlastně nezazní. Převede pozornost tazatelů z ženy, která porušila zákon, na ně samé. Ano, zákon, ano, nezcizoložíš, ano, cizoložnice, ale také: ty a zákon, ty a cizoložství, ty a slabost, ty a hřích. Neříkej si, že necizoložíš, protože kolikrát scházelo jen málo! A zákon není jen „nezcizoložíš“, kolik je tu jiných tvých přestoupení! Neříkej, že ne tak velkých, protože kdo chce měřit velikost jednotlivých hříchů?

Některé rukopisy mají vloženou krátkou větu tam, kde se žalobci vytrácejí jeden po druhém, nejprve presbyteři: „byli zahanbeni ve svém svědomí“. „Svědomí“ jak rozumíme, obrací člověka dovnitř jeho samého, je intimní, mluvíme o autonomii svědomí. Dejme však hlas etymologii: svědomí je s-vědomí, společné vědomí, souhlasné vědomí. Latinské „conscientia“ je také con-scientia, společné vědění!

Začínám rozumět, co Ježíš dělá: připojuje myšlení soudců o sobě k jejich myšlení o ženě. Spojuje, co bylo rozděleno: myšlení člověka o sobě, soukromé, a myšlení o těch druhých. Ježíš svou výzvou učinil ženu součástí života soudců. Až se za chvíli zeptá ženy „kde jsou ti, kteří tě soudili“, učiní soudce, tedy veřejnost, součástí myšlení té ženy. To je pravé svědomí, conscientia. Svědomí rozšířené, možná globalizované tím nejlepším způsobem. Už žádné dělení na „my“ a „oni“, žádný jiný metr na sebe a na druhé. Rozumět svým pohnutkám, svým souvislostem, svým polehčujícím okolnostem, svému „já to tak nemyslel“, znamená rozumět pohnutkám, souvislostem a polehčujícím okolnostem všech okolo.

Veřejnost, reprezentovaná svými představiteli, se od soudu vytrácí. Nemá kdo soudit, není koho soudit. Ježíš se neptá ženy, zda přestal platit ten zákon, podle něhož ji odsuzovali. Neptá se ani, zda žena se svým hříchem skončí. Ptá se pouze na jediné: Kde jsou ti, kteří tě soudili? Nikdo tě neodsoudil? V symbolickém vyprávění nešlo o otázku cizoložství; to zůstane vždy cizoložstvím a nezmění na tom nic ani moderní doba nebo uvolněné mravy.

Ježíš se neptá ženy, zda s hříchem skončí. On jí to řekne. „Jdi a nehřeš víc“: jdi a postav svůj život na jiných základech. Scházely-li ti dříve síly k překonání pokušení, nabízím ti nový zdroj, protože kdo tě měl sílu ochránit před smrtí, ochrání tě i před pokušením. Jestli jsi hřešila z nevědomosti, hlouposti, viděla jsi, kam tě to dovedlo, mohlas na to umřít. Ale já jsem ti daroval novou příležitost jako z nebe spadlou, jdi a využij jí. Jestli jsi hřešila, aby ses někomu zavděčila, teď máš nový objekt své vděčnosti, mě, přemýšlej nyní, jak se Bohu zavděčíš! Jestli jsi předtím nevěděla, že to byl hřích, spojil jsem tvé myšlení s myšlením ostatních, mravných, tvé svědomí je od nynějška rozšířeno o jejich mravnost.

To není příběh o hříchu, už vůbec ne o cizoložství. O smilstvu netřeba vyprávět: hřích je hřích, zlo je zlo, cizoložství je cizoložství, podobně jako krádež nebo vražda. Příběh je o soudu a souzení. O tom, že dělení na zlo a dobro není totéž, co dělení lidí na dobré lidi a zlé lidi. V každém z nás je dobrý i zlý. Je třeba oddělovat zlo od dobra, ale nikoli lidi „zlé“ od „dobrých“.

Příběh ukazuje, že všichni jsme děti jednoho otce, nejen bez rozdílu rasy a barvy pleti, věku či pohlaví, ale dokonce i bez rozdílu etických. I Kain byl Boží dítě. To neznamená, že dobro a zlo jsou smíchány k nerozdělení. Zlu je třeba říci ne, hříchu také.

Soudit a odsuzovat však může jen Hospodin. Naše, lidská spravedlnost je pouze velmi nedokonalý, byť nutný nástroj k ochraně společnosti, lidský trest je velmi nedokonalý, byť nutný nástroj k prevenci odstrašením.

Za všechny to vyjádřil myslitel, který jda kolem opilce, ležícího ve škarpě, povzdechl: Bože, odpusť mně tuto opilost…
Amen.

Adventní období je příprava na Vánoce, aby křesťan do vánočních svátků nespadl „po hlavě“, aby se mu poselství Vánoc nerozpustilo v rychlém proběhnutí vánočního Třídenní. Advent znamená příchod, čeká se na příchod Spasitele. Ale víme, že Spasitel již přišel, alespoň podle vánoční zvěsti.

Co tedy čekáme v Adventu dnes? Čekáme, že se něco stane? Čekáme, že Spasitel opět přijde? Že se znovu narodí 25. prosince? Víme, že datum vánočních svátků nemá s historiografií mnoho společného, slavení Příchodu Spasitele v tomto datu vzniklo někdy ve třetím nebo čtvrtém století. Ani výklad, že tu křesťanství čelilo pohanskému, mimokřesťanskému svátku narození boha slunce, není úplně od věci. Ostatně proč by Spasitel měl přijít zrovna tento den? Proč by neměl přijít jindy?

Dnešní, aktuální advent není především připomenutí historického data ani neoznamuje nové datum příchodu dnešního. Předvánoční adventní období připomíná, že Spasitel přišel, přichází a přijde. V prosinci, právě jako v lednu nebo v červenci. Přišel; křesťané prvních století to doložili, když uvěřili a přijali, že v tesařovi z Nazaréta, v jeho životě, učení i smrti a vzkříšení navštívil náš svět sám Stvořitel. Že ukázal, co je život „doopravdy“, jak jej uchopit, jakých východisek i pravidel se v životě držet, kde brát naději a jaký to všechno má smysl. Přichází do naší přítomnosti, do našich bohoslužeb, naší eucharistie, do lidských radostí i starostí. A přijde – Bible i křesťané hovoří o druhém příchodu, který bude poslední. Má být bolestí i radostí, protože má být koncem i začátkem.

Náš problém ale neleží v datech a jejich sporném či nesporném uchopení. Otázka mnohem vážnější se týká toho, jak a kde je dnes jeho současný příchod vidět. Má-li přijít Spasitel, mělo by to být spojeno s radostí, vyřešením alespoň některých problémů. Spasitel má přece mít moc vpravdě kosmickou, ta musí být někde nějak patrná. I když nepůjde o druhý, tedy poslední příchod, spojený s definitivním koncem některých věcí a začátkem jiných, příchod Spasitele, advent by měl být nepřehlédnutelný.

Víme, jak je Advent nepřehlédnutelný: díky komerčnímu využití západní civilizací. Křesťanská civilizace nedokázala se svým svátkem udělat nic jiného, než jej marketingově využít a tak dobře prodat. Advent je vidět velmi zřetelně, někdy dokonce už začátkem října, obchodní společnosti se předhánějí, kdo si na příchod Spasitele vzpomene dříve a kdo na něj upozorní razantněji. Aniž by musel číst Bibli a modlit se, schopný obchodník nezapomene, že do Adventu je třeba investovat nemalé peníze. Kdybychom však neměli takový blahobyt, kdyby nebylo moc co v obchodech nabízet, kdyby nebylo tolik lidí, kteří si nabízené mohou a chtějí koupit, po přicházejícím Spasiteli by neštěkl pes.

Nekritizujme to jenom. Není vlastně i ten komerční Advent zvláštní, byť trochu deformovaná bohoslužba díkčinění? Plné obchody na nás každým regálem volají: máš se dobře, i když si nemůžeš koupit všechno a i když drtivou většinu z nabízeného zboží vůbec nepotřebuješ! Kromě záplavy zboží, bez něhož se obejdeš, jsou na pultech i věci, které ti usnadní život, potěší tvé blízké, rozzáří dětské oči. A podíváš-li se pečlivěji, najdeš mezi zbožím také chléb, máslo, med i sýr, zeleninu i ovoce – to je základ, že můžeš být zdravý, nevyhublý, silný a veselý. Že můžeš něco dělat, že můžeš být prospěšný, že se můžeš i bavit, že nemusíš myslet jenom na jediné: jak sobě a svým dětem opatřit příslovečnou misku rýže na přežití dneška. Procházka po obchodním multiplexu by také mohla být modlitbu, děkovnou za vše co mám a přímluvnou za všechny, kteří mají málo nebo nic.

Ale to nemůže být celý Advent! Tak tedy: každodenní čtení Písma, modlitba uprostřed rodiny i modlitba osobní, zpívání křesťanských písniček každý večer, jak za starých dobrých časů Jednoty bratrské? To by bylo krásné, a jestliže to nějaká rodina dokáže, nenásilně a přitom pravidelně, má do Adventu dobře nakročeno. Jenže to bychom si dělali advent sami a záleželo by jen na nás. Ale advent snad není lidským produktem! Tak kde je vidět Boží příchod?

Příběh o Ježíši a uzdraveném němém z Lukášova evangelia se nezdá být moc adventní. Obsahuje vážnou polemiku proti vážnému nařčení, že Ježíš uzdravuje pomocí zlého démona. „Belzebulem“, doslova „pánem much“ nebo „pánem příbytků“ je podle 2Kr 1, 2 nazván bůh pohanského Ekrónu, jehož se na osud dotazoval judský král. Tak se Belzebul nebo Belzebub stal pokušením pro zbožného a navždy symbolem nepravého boha. Nepravých bohů známe spousty, všechno, co se nám postaví na vyšší místo v životě, než si doopravdy zasluhuje, je Belzebubem. Vyhánět „ďábla Belzebubem“ nebo „čerta ďáblem“ je synonymem pro pomoc, která není pomocí.

Ježíš je ve vyprávění obviněn, že uzdravuje pomocí démonských sil. Sice pomáhá, ale nedělá to ve jménu Božím, nýbrž ve jménu ďáblově. Neboli: pomáhá sice dobře, ale s pomocí sil jiného boha, než je ten pravý. Proč Ježíše obvinili, nevíme, ale důležité to není. V evangelijních paralelách to dělají znalci zákona, snad dokonce ve spojení s Ježíšovými příbuznými. Nejlepším vysvětlením se zdá, že Ježíš byl pro mnoho lidí nesrozumitelný ve své moci i v motivaci, nebylo čitelné proč a hlavně jak dělá, co dělá. Příbuzní se styděli, poutalo to pozornost, stali se podezřelými. Kdo dělá něco výjimečného, je vždy podezřelý.

Ježíš argumentuje velmi jednoduše. Ďábla nelze vyhánět Belzebubem, tmu nezaženete tmou, zlo nezastavíte zlem. Jakoukoli sílu zastavíte pouze silou s opačným vektorem, je to jen otázka kvantity – jak velkou sílu postavíte proti. Tenhle fyzikální zákon Ježíš v příběhu vysloví ještě zřetelněji: siláka přemůže pouze ještě větší silák, pokud se postaví proti. Ďábel nemůže pomoci na svět dobrému, lež nemůže pomoci na světlo pravdě, hněv nemůže pomoci pokoji. Od nemoci nemůže pomoci síla, probuzená zlem.

Může – na chvíli. Nemoc může vyléčit léčba, provázená bolestí. V pravou chvíli se s hněvem obořit na lumpa nebo chybujícího může přinést v posledu pokoj. Za některých výjimečných okolností může lež pomoci na světlo pravdě. Není však těžké pochopit, že tady mluvíme o krátkodobých záležitostech, zatímco Ježíšova slova ve vyprávění míří na dalekonosnou perspektivu. Tam platí cele: démona nevyženeš pomocí démona. Zlo nevyženeš pomocí jiného zla.

Ale zpět k adventu. Naší vážnou otázkou na začátku bylo, kde je příchod přicházejícího Spasitele vidět? Na začátku příběhu stojí jeden člověk. Je němý. Vyprávění to nazývá „zlým duchem“, ale pravděpodobně toho zlého ducha nikdo neviděl. Projevoval se jen tím, že člověk byl němý. Nemohl mluvit, sdílet se, děkovat a prosit, nemohl říci své ženě „mám tě rád“, nemohl vyprávět třeba anekdoty. Mohl mluvit očima, rukama, jistě, ale byl ve své komunikaci s druhými výrazně omezený. Kdo z nás by si přál být němý?

Tohoto zlého ducha Ježíš vyhnal. Jak to udělal, vyprávění nepovažuje důležité. Je pravděpodobné, že okolí toho člověka nevidělo ducha ani odcházet. Viděli „jen“, vlastně slyšeli, že němý promluvil. Postižený člověk ztratil své omezení, mohl děkovat i prosit, mohl říkat manželce, že ji má rád, mohl vyprávět anekdoty. Nestalo se mu nic tak převratného, i němý může prožít život, plný bohatých zkušeností, život, který má smysl. Ale Ježíš jeho život zkvalitnil, doplnil o něco, co chybělo. Ani teď není život bývalého němého úplný a dokonalý. Ale je lepší, kvalitnější.

Protože vše dobré, jestli tomu věříš, je dobrým darem pro život. Jestliže věříš, že nic dobrého, co máš, co zkvalitní tvůj život, není ani náhoda ani na to nemáš samozřejmý nárok, pak vše dobré, co jsi přijal, co přijímáš, co zkvalitnilo tvůj život, co se ti povedlo, co tě posunulo, co tě zachránilo, co ti nehrozilo, je Boží dar, dar Boží blízkosti, dar Božího přicházení. Všechno dobré, co máš, je Boží advent, jestli tomu věříš.

Tak přichází Přicházející. Až se budu příště ptát, kde je ten advent, pořádně se rozhlédnu po lidech okolo sebe, po věcech, i po tom zboží ke spotřebě. Po svém vnějšku i nitru, podívám se do nebe i po zemi. A myslím, že každý den mnohokrát zažiji Advent.
Amen.