Biblický text na leden - Ga 3, 23 - 29
Zákon a víra
Lidé si na Nový rok dávají předsevzetí. Tato stará tradice vznikla patrně ze zkušenosti, že při významnějším časovém přelomu si člověčí slabá vůle pomáhá k plnění předsevzetí právě oním přelomem. Bylo by přece škoda předsevzetí porušit; podobná příležitost se hned tak opakovat nebude.

Prostřednictvím představitelů veřejné správy si dávají předsevzetí i občané. S takovými „zprostředkovanými“ předsevzetími je někdy potíž: kdo ví, nakolik jsou opravdu přáním občanů? Mohou být také vnucená, nesplnitelná, někdy plochá a povrchní.

Letos se skoro všechny novoroční veřejné projevy týkaly vstupu naší země do EU. Předsevzetí a přání tak byla určována postojem řečníka od přejných a nadějných po skeptická až výhružná. Představitele církví pak zajímá ta část ústavy EU, která má nebo nemá obsahovat zmínku o Bohu. Má se Evropa odvolávat na své křesťanské kořeny nebo ne? Ani všechny církve se tu jednoduše nedohodnou na společném postoji, různé tradice i vyznavačské důrazy mohou ústit do různých závěrů.

Tak se nám evropský sjednocovací proces hned od počátku stává spíš motivem dalšího rozdělení. Ale nejen na počátku nového roku bychom měli hledat společné východisko. Úkol církve je tu dvojnásobný: najít společného jmenovatele pro křesťany všech vyznání a současně najít východisko společné se spoluobčany jiných než křesťanských vyznání včetně těch bez vyznání.

Nás samozřejmě vstup do EU zajímá, bytostně se nás týká, ale na druhé straně si k novému roku uvědomujeme i další záležitosti, o něž jde a půjde. Naše situace osobní, rodinná, naše zdraví, hmotné poměry, naše vztahy s nejbližšími, naše práce i zájmy a volný čas, v tom všem se pohybujeme, to je náš životní prostor. Některé tíží jejich vlastní zdraví, někteří se potýkají se svým zaměstnáním, s prosperitou svých firem, s nedostatkem času, s konflikty mezi nejbližšími.

Hledáme odpověď na otázku evropské ústavy, právě jako odpověď lidem, kteří se ptají po svém zdraví, své rodině a co na to Bůh. Křesťané si tak nemusí ukládat předsevzetí, mají dost úkolů i bez nich. Hledají znovu a znovu spojení svého života a jeho problémů s tím základem, jímž je - křesťanství, Bůh, víra… Jak promlouvá evangelium do věcí osobních i společenských? Jaký hlas slyšíme a kam nás ten hlas vede? Co dává a co nám ukládá? A jaké poselství máme tlumočit svému okolí nejbližšímu nebo celoevropskému?

V epištole do římské provincie Galácie se tohle téma objevuje v ještě základnější podobě. Hledá se, co je tím základem. Dosud to byl zákon, Tóra, soubor židovského zvěstování i naučení, zákon Božího lidu. Jeho středem je Dekalog, Desatero slov o tom, jak vypadá život, jehož Pán není nikdo a nic jiného než Hospodin. Zákon platí pro ty, kteří se počítají k lidu Božímu, je základem i plánem stavby. Vše, co Boží lid dělá i myslí, je naplňováním Tóry. Tak můžeme říci, že Tóra je struktura, souřadnicová síť, v níž se Boží lid pohybuje. Tóra se týká osobních záležitostí jednotlivce, rodinných věcí i společných a společenských.

Zákon byl tím společným jmenovatelem i pojivem, výchozím bodem i cílem. Ale Izrael v té době již nebyl státní společenství; doby, kdy Tóra byla současně ústavou země, byly dávno pryč. Zákon spojoval ty, kteří jím chtěli být spojeni, kdo se mu dobrovolně podřídili. Podobně ani Evropa ani české země nemohou počítat s jednotnými společnými kořeny v křesťanství, ty doby jsou také dávno pryč. Křesťanství není státní zákon, nemůže, nemá a nechce jím být.

Když apoštol hovoří o zákonu jako o základu, používá docela ostrých slov: byli jsme vězni, zajatci zákona. Zákon byl naším dozorcem. Jako alternativa k zákonu tu stojí „víra“ a vypadá to, jako by byla dobrá alternativa ke špatnému zákonu.

Tak to není. Zákon nechtěl být, nebyl a není vězením, spíš souborem principů, „kostrou“, pomáhající podržet pevný tvar života v dobách, kdy se hroutí nebo mění hodnoty. Zákon nebyl vězeňskou celou, nýbrž útočištěm, kotvou. Zákon je nazýván „dozorcem“, ale tento výraz kupř. kraličtí překládají „pěstoun“ a možná nám nejvíc řekne řečtina: paidagwgo,j (PAIDAGOGOS). Zákon je pěstoun, vychovatel, učitel, pedagog. Pedagog neříká všechno, nýbrž to hlavní a nejdůležitější. Pedagog je trpělivý, protože mnohé z toho, co učí, si žáci nezapamatují nebo to zapomenou. A také to poruší, i když vědí, co by se mělo. Pedagog je zprostředkovatel, jeho úkol je krásný, vznešený a nad jiné důležitý. Takový je zákon.

Apoštol v této chvíli staví alternativu k zákonu. Zákon není ústava, zákoník občanský nebo trestní. Tóra není ani to vše, co Žid žil. Tóra byl a je pomocník, pěstoun, síť, v níž se Boží lid pohybuje, itinerář, podle něhož se pokouší jít a jet. Tím, co nás drží i oživuje, motorem i vlastním obsahem života, krví a dechem je, říká apoštol, víra.

Jsme ovšem trochu na tenkém ledě. Zatímco obsah pojmu „zákon“ můžeme poměrně snadno odečíst z toho, co znamenal v židovstvu a tak i pro Pavla jako židovského vzdělance a písmáka, pojem „víra“ se nám zmítá v rukou. Jako vyjádření vztahu mezi člověkem a Bohem se tehdy teprve utvářel, navíc to, co se pojem „víra“ pokouší uchopit, je ze své podstaty neuchopitelné. Jestliže „Boží zákon“ měl v Tóře docela konkrétní podobu, „víra“ zůstává otevřená, dynamická, živoucí.

Už z toho plyne, že ani víra se nemůže stát zákonem, ústavou. V tomto smyslu není víra alternativou zákona. Víra se má i může stát základem života, ale nikoli státu. Pojivem uprostřed společnosti se může stát, ale vždy jen ve vší svobodě i dynamičnosti. Tak jako nemůžeme nutit k víře ani své děti (i když mít je ke křesťanství i ke sboru a třeba k rannímu vstávání na bohoslužby zcela jistě), tak se víra nemůže stát ani základem stavby státního nebo evropského domu. Může být stavebním materiálem, vedle jiných, jako ve státě žijí křesťané vedle ostatních. Prostě křesťanstvím ani vírou Evropu nepostavíme.

Máme dobrého pěstouna, pedagoga, vychovatele i v nejlepším smyslu dozorce - Dekalog. Můžeme jej rozvíjet a nechat jím proniknout naše myšlení, i jednání, morálku teoretickou i praktickou, dokonce i politiku a kulturu. Takto kultivováni můžeme promýšlet zásady kulturního, hospodářského i politického chování v Evropě. To může a má být přínos křesťanství.

Ale to není všechno. Ještě je tu ta víra. To něco znamená! Především to neznamená, že zákon přestal platit. Nepřestala platit ani Tóra, s vírou nepřestaly a nepřestanou platit ani zákony státní, světské, občanské. Jestliže apoštol říká, že již nad sebou nemáme onoho dozorce, můžeme říci (a bratři Židé prominou), že zákon nemáme nad sebou, nýbrž mezi sebou. I Tóra je mezi námi, jako starozákonní vtělení - inkarnace, jako Boží slovo tlumočené, transponované do slov a vět, do lidské komunikace. Podobně jako Ježíš Kristus byl a je ve víře sám Hospodin, Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův, který přišel do světa v lidské, člověčí „transpozici“.

Tóra - zákon mezi námi, Ježíš Kristus mezi námi. Nad námi sám Hospodin, tedy: nad námi nic a nikdo jiný.

A co víra, kde je a jak vypadá? České slovo naznačuje náš, lidský původ víry - víra je to, co věříme. Víra tedy nemůže být nad námi. Víra je naše, z nás. Ani řečtina nedává jinou možnost, pi,stij (PISTIS) znamená důvěru, spolehnutí. Ale v epištole slyšíme, že tato víra přišla „jakoby“ zvenčí a že tvoří nějakou alternativu k zákonu!?

Odpovídá 26. a 27. verš: Vy všichni jste přece skrze víru syny Božími v Kristu Ježíši. Neboť vy všichni, kteří jste byli pokřtěni v Krista, také jste Krista oblékli. To je svoboda víry: ano, je naším, lidským aktem, naší důvěrou, naším spolehnutím, přilnutím. Proto nemůže být nikdy nikomu vnucena jako zákon ani jako základ. A přece ve víře člověk poznává, že si víru nevymyslel, že víra není pouze produktem kultury nebo náboženskosti. Ano, je mnoho produktů náboženskosti i kultury, kult, ritus, tradice i liturgie, našli bychom jich mnoho. Ale víra jako setkání lidských otázek a darovaných odpovědí není jen lidským produktem.

Nemohu se zbavit pocitu, že celé kázání vyznělo jako přednáška - buď o otázce ústavy EU nebo o vztahu víry a zákona. Nechtěl bych proto zamlčet to radostné novoroční evangelium: máme spoustu otázek osobních, soukromých i veřejných, takřka celosvětových. Ty otázky nevyřeší učitel, pěstoun, prostředník Tóra, stejně jako je nevyřeší celé křesťanství. Otázky nevyřeší ani víra. Ale právě víra, lidské vykročení k Bohu, setkává se s darovaným vykročením Božím. Tak to právě ve víře člověk poznává. Lidské vykročení je svobodné a dobrovolné, Boží odpověď rovněž. Ale v Písmu čteme o Božím zaslíbení, že přijde.

Jako nejzřetelnější povzbuzení do nového roku nechť zazní: kdo vykročí ve víře směrem k Hospodinu, dostane odpověď. S ní i požehnání, povzbuzení, posilu, moudrost, invenci, inspiraci, odvahu a trpělivost ke všem krokům, které na nás čekají v osobním, rodinném, sborovém, občanském i evropském rozměru.

To je víc, než by nás napadlo si přát.
Amen.

Biblický text na únor - Luk 6, 47 - 49
Pracné dobývání hloubek
Podobenství o dvou stavitelích patří mezi velmi známé novozákonní texty. Tak známé, že se kazatel trochu bojí položit je jako základ kázání; co může říci nového? Podobenství je přehledné, jednoduchá metaforika umožňuje rychlé porozumění, naopak neotvírá prostor pro nějaké velké hledání a objevování. Jde prostě o základy života. Není jedno, jaké jsou základní hodnoty. Neklouzat po povrchu. Dobrým, ba nejlepším základem je slovo evangelia.

Podobenství pak vzbuzuje jen jednu otázku, a to pouze mezi čtenáři, kteří nejsou zvyklí přijímat text jako apriorní pravdu bez diskusí. Otázka je jednoduchá: „A opravdu? Platí to?“

Mnohem zajímavější bude, když si čtenář všimne, že podobenství je v evangeliích dvakrát. Pak se ještě dovíme, že přirovnání života a jeho dějů ke stavbě - buď chatrné nebo dobře postavené, se vyskytuje ve starých rabínských textech, také v apokryfech. Vlastně se užívá dodnes, pojmy „stavba, architektura, základ, podloží, báze, stabilita, zboření, destrukce, bouře“ se užívají ve filosofii, ekonomice, právnictví, medicíně i v politice a jsme jen krůček od obsahu podobenství. To je ale souvislost příliš široká, doložíme z ní pouze váhu, cenu, hodnotu dobrých základů pro všechno.

Zůstaňme jen u těch dvou evangelijních verzí podobenství. Liší se, i když až na druhý pohled. A právě rozdíly v obou textech nám mohou leccos napovědět o směru a smyslu Ježíšova (nebo ježíšovského) užití známé symboliky.

Matoušovo evangelium mluví u dvou stavitelích, kteří si postavili domy - každý na jiném základě. Podobenství stojí na konci Kázání na hoře, uceleného souboru Ježíšových výroků, jako tečka, závěrečné shrnutí. Není řeč o tom, jak kdo staví, nýbrž kde, na čem staví. První muž postavil dům na skále, druhý na písku. Na skále dům vydrží, na písku nikoliv.

Chtělo by se říci: tedy nejde o to, jak kdo staví, ale kde. A je to jasné: skálou je sám Hospodin, jeho zákon, zaslíbení, jeho moc.

Ale co to znamená v praxi r. 2004? Chodit do kostela? To je trochu laciné. Snažit se dodržovat morálku Desatera? Je tisíc možností, jak ji dodržovat, tisíce variant a stupňů. A hlavně a především - v Desateru nejde především o morálku. Ta je až druhá, odvozená - právě ze základu. Tedy jde o to „věřit v Pánaboha“? Na to dnešní člověk řekne - co to znamená? A jsme zase na začátku.

Blíže budeme, všimneme-li si, že podobenství začíná slovy: „každý, kdo slyší tato má slova a plní je, bude podoben staviteli na skále“, a „kdo slova má slyší a neplní je“, podobá se staviteli na písku. Odkaz „tato má slova“ se zjevně vztahuje na celé Kázání na hoře. Tedy - základ je Ježíšovo slovo v Kázání na hoře. Samozřejmě víme, že Kázání na hoře není nějaký osamělý kodex, stojící stranou nebo dokonce proti Dekalogu, evangeliu nebo celé Bibli. Ale co to znamená činit, plnit „tato Ježíšova slova“?

Teď se teprve dostáváme ke druhému zápisu podobenství, podle textu Lukášova. I tam je na počátku ono „kdo slyší a plní je“, případně „kdo slyšel a nejednal podle nich“. Ale nejvýraznější změna je jinde: lukášovský text zajímá nejen ono podloží, na němž stojí dům obou stavitelů, nýbrž způsob práce. Podloží je dokonce tak trochu stranou pozornosti, špatný stavitel postavil prostě na zemi bez základů. Zato ten první, dobrý stavitel „kopal a hloubil“.

Jako by tento zápis chtěl položit důraz na to, co a jak stavitel dělá. Obě verze říkají, že člověk slyší tato slova a plní (nebo neplní), ale lukášovská zachycuje, jak to vypadá: chce-li člověk mít dobré základy, musí kopat a hloubit. A řekněme, že stavba se tak prodlužuje i prodražuje.

Tady je zachycena docela bolestná zkušenost - základy života nejsou na povrchu věcí, dějů a skutečností. Je nutno je odkrývat. Dohledávat proč tomu tak je, by byla práce nekonečná a také nesmyslná. Nutno přijmout, že tomu tak je a pracovat s tím.

Podobenství říká několik věcí: předně že je nutno kopat. Aby si někdo nemyslel, že v křesťanství jde všechno jako po másle. Tohle potká často ty, kteří poznali křesťanství třeba přes své přátele a známé a pocítili, že je nosné pro život. Dostali pocit, že všechno půjde hladčeji a rychleji. S Boží pomocí dokážeme přece zázraky - nebo alespoň dosáhneme úspěchů, snad i v bibli o tom něco je! A ono ne. Nezdá se, že by život s evangeliem v zádech znamenal vyřešení problémů. Očekáváme od své víry či od samého Pána života odpověď, skoro odměnu za to, že jsme mu uvěřili - odměnu na zdraví, v odpovědích na otázky, v nějakém, třebas vnějším vstupu do problému a jeho řešení. A ono to nefunguje. Výsledkem je zklamání - ze sebe samého, ze své víry, možná ze své malověrnosti, nakonec i z křesťanské životní orientace a skoro můžeme říci z Pána života samého. Komu jsme to uvěřili!

Tedy to první, co přináší lukášovské podání podobenství, je naznačení, že bude třeba kopat a hloubit. Že to je práce, že to není snadné, že se tu spojuje úsilí o uchopení vlastního života s úsilím o uchopení věcí Hospodinových, že to tak být má, že naše klopotná dřina s vlastními základy patří k životu a neznamená slepou uličku. Budiž toto povzbuzení pro všechny, kteří hledají a hloubí, pro všechny, kteří pořád základy objevit nemohou a nemohou, nebo se jim zdá, že co před časem jako základy objevili, ukázalo se klamným a nefunkčním, protože náš život není snazší a řada věcí zůstala nevyřešena.

Druhé poselství je nasnadě: kdo hledá, najde. Kdo kopá a hloubí, dohloubí a dokope. Základy jsou „připraveny“. Není řečeno kdy, za jak dlouho stavitel dokope, ale základy jsou připraveny. Dobré a pevné, pro každého. Kdo hledá základ svého života v evangeliu o Ježíši Kristu, kdo vezme vážně (pozor, neříkám „doslova“!) výroky z Kázání na hoře, kdo je nevezme jen jako příspěvek k všeobecné kulturnosti nebo kultivující doplněk, kdo je vezme opravdu vážně, nalezne.

Je na to důkaz? Má někdo potvrzení naděje, že základy jsou? Oba stavitelé se přesvědčí ve chvíli, kdy přijde bouře. Lukášovský text má „povodeň“ a proud“, evangelium podle Matouše má „příval, zvednuté vody a vichřici“. Všechno jsou obrazy životního otřesu, kde nepevné se hroutí, netrvalé praská a padá. Tato situace jediná se zdá přinášet důkaz. Řeknu na to „upřímně řečeno, raději žít bez důkazu, takové svědectví si rád odpustím“. Ale může přijít takový zlom, otřes, záchvěv, osobní nebo jiné zemětřesení - a potom se ukáže. Ale jiný důkaz není. Snad jen svědectví druhých - zase ovšem svědectví z dob přívalů a vichřic.

To byla dvojí naděje - pro ty, kteří hloubí své základy nebo hloubit přestávají: 1) namáhavé hledání základů patří k životu a 2) základy připraveny jsou, určitě a pro každého.

Poslední poselství podobenství pak je spíše výzva. Každý, kdo slyší a jedná, činí, nebo neslyší a nejedná. V obou případech je třeba slyšet, ale kdo slyší, má, měl by jednat. Lépe neslyšet, než slyšet a nejednat.

Pro hledání základu je to poněkud překvapivá výzva. Hledání základů života se zdá být niterným činem, aktem duše, vnitřním procesem člověka. Jednat podle slov Ježíše (ať již z Kázání na hoře podle Matoušova evangelia nebo z Kázání na místě polním z Lukášova evangelia - oba texty jsou podobné, lukášovský je kratší) se zdá být věcí etiky, našich skutků. Ale „jednat podle těch slov“ můžeme také přeložit „držet to slovo, jednat v jeho duchu“, dokonce „slavit je, vytvářet svůj život podle něho“. Sepětí základů života s každodenní všedností, konzistence člověka navenek i dovnitř se netýká pouze vnitřního života ani zas jen životní praxe. Obojí je - má být - z jednoho kusu, obojí patří k sobě. Základy života nejsou jen to, o čem přemýšlíme, k čemu se rozhodujeme, co poznáváme za nosné v hlubině svých modliteb, meditací a hodnocení. A základy života se netýkají pouze naší vnější obětavosti, lásky k bližním, připravenosti k odpuštění, nýbrž toho, co o nás nebo na nás nikdo neví, co máme sami v sobě, někdy to i pečlivě skrývajíce.

Základ života je jeden jako náš život je jeden. Vnitřní a vnější život nelze oddělit. A jestliže kdo slyšel o základu života, jak jej přiblížil Ježíš, jestliže jej přijal, jestliže se mu líbí, zdá se mu nosný a chce jej učinit základem svého života, musí na něm postavit celý svůj život. Své myšlení i jednání. Své nitro i své rozhodování a chování. Svou etiku i svou filosofii. Svůj volný čas i pracovní. Své vztahy i své soukromí.

Pak nehrozí, že když přijde příval, stavba našeho života se zhroutí. To ovšem už není v naší moci, to je naděje. „Jenom“ naděje? Víc si -pro ty chvíle, které nikomu nepřeji, ani sobě, totiž chvíle přívalu a vichřic - neumím představit.
Amen.

Biblický text na březen - Ex 20, 1 - 7
Samson
Příběh o Samsonovi je dostatečně známý jako jeden z pokladů světové literární kultury. Zřetelně vyprofilovaná postava bájného siláka patří do rodiny starověkých izraelských soudců, o nichž vypráví biblická kniha stejného jména. Soudcové byli vůdci lidu Božího, ve své době tvořili přechod mezi praotcem všech soudců, králů i proroků Mojžíšem a izraelskými králi. A nezapomeňme - vznik království v Izraeli jako státního zřízení vidí Starý zákon navzdory mesiášskému Davidovi a moudrému Šalomounovi víceméně jako hřích, odklon od původní podoby Božího lidu. „Soudcovství“ bylo řešením státní a náboženské situace po smrti Mojžíše a Jozua, řešením lepším než království. Izrael si své předkrálovské soudce ale připomíná nikoli v sentimentálně optimistickém vylepšení, nýbrž v celé jejich „kráse“ i ošklivosti. Tak Gedeon, o němž jsme přemýšleli minule, tak i další ze soudců, Samson.

Číst Samsonův příběh je ještě větší triller, než příběh Gedeonův. Samson je od počátku chlap - tvrďák, který se nebojí „ani čerta“. Má ovšem slabost - pro ženy. Objeví-li se v jeho blízkosti něžné pohlaví, zapomíná Samson, kdo je a co má dělat. Obě ženy, které se mu staly léčkou, byly Pelištejky, tedy z národa Izraeli od počátku nepřátelského. Kvůli jedné rozpoutal Samson své první krveprolití - tehdy potloukl třicet mužů, pak pro tutéž ženu (protože ji otec provdal za jiného a ji i jejího otce sami Pelištejci upálili) bije Pelištejce doslova „hlava nehlava“ (Sd 15,8) a způsobí jim zdrcující porážku (tamtéž). Další žena, slavná Dalila, pak přivodí Samsonův pád.

Ale vykládat příběh jako tragédii siláka, kterého přemůže jen ta slabost pro něžné pohlaví a pokládat příběh za ilustraci francouzského přísloví „za vším hledej ženu“, je velmi nepřesné. Bible neshromažďuje historky o slavných hrdinech dávnověku ani moudré příběhy o věčném střetu lidské touhy a pravdy, jíž touhy podléhají. Bible je velmi přísně vedená jako vyznání víry. Nikoli „za vším hledej ženu“, nýbrž „za vším hledej Hospodina, vztah mezi ním a člověkem a naopak“.

Možná bychom pro tentokrát měli zapomenout, že Samson je silák, který cestou ke své milé roztrhl lva jako kus papíru, že ho svázaly tři tisíce mužů a on roztrhal pouta jako nitě a když na něho čekali v městské bráně a krčili se za ní, prostě přišel, vysadil obě křídla vrat, co vysadil, prostě je vytrhl i s veřejemi a odnesl na vrchol blízké hory (Sd 16,3). Možná bychom měli zapomenout i na roli žen v Samsonově životě, protože není tak klíčová. Bible sice píše, že se Dalila stala příčinou jeho ponížení, ale to je překlad velmi volný, ostatní současné překlady mají „že s ním počala cloumati, strkati“ podobně čte i kralický překlad. Dalila se Samsonem mávala, vláčela, možná orala, ale nebyla příčinou jeho ponížení. Původní příčinou bylo něco jiného…

Když se Samson měl narodit, ozval se opět posel Hospodinův. Zvěstuje narození syna (podobně jako jiný posel jiné ženě o tisíciletí později v severoizraelském Nazarétě), přestože rodiče žádné děti neměli a nezdálo se, že by je mít mohli. Posel však překvapí ještě víc, když sdělí, že syn bude mít od počátku vymezen svůj úkol: vysvobodit Izrael od Pelištejců, podobně jako Gedeon od Midjánců. Vlastní obsah a podoba úkolu není tak důležitá, jako skutečnost, že rodiče ještě před narozením syna měli vědět a věděli, jaký smysl života bude mít syn a tím i oni sami. Do třetice pak anděl Hospodinův překvapí, když přikáže synovi (ještě před jeho narozením) držet přísně zákony čistoty a svatosti, tedy vyvarovat se nečistých pokrmů a také pití vína, které si jinak Izrael odpírat nemusel a také neodpíral. Nakonec zakáže stříhat synovi (i synovy) vlasy a v dospělosti i vousy.

Jestliže rodiče znali dobře své náboženství i v jeho méně obvyklých polohách, museli vědět: narodí se nazír, nazorejec. Nazorejství bylo jakési starozákonní mnišství: nazíři byli více než ostatní zbožní vázáni sliby a předpisy o čistotě, závazky zdrženlivosti. Jejich znamením byly nestříhané vlasy, podobně jako u některých mnichů v křesťanství tonzura. Nazirát mohl být dočasný i celoživotní. Podstatné na něm ovšem nebyly vlasy nebo celý zjev, nýbrž vědomí nějakého úkolu. U zatím nenarozeného Samsona byl tento úkol jednoznačný, byť ne jednoduchý: vysvobodit Izrael z moci Pelištejců. Poslání státnické, politické, vojenské, chlapské, v izraelském uchopování věcí ale především prorocké a kněžské. Prostě úkol pro soudce. Moudří rodiče věděli, že takový úkol žádá přípravu od dětství. Nechat dítěti svobodnou volbu, aby se samo rozhodlo, jaký chce najít smysl svého života nepadalo v úvahu; moudrý otec Manóach se ptá posla: „Nuže, až se splní tvá slova, na co je nutno u toho chlapce dbát a co s ním máme činit?“ (Sd 13,12) Pak se rodiče dovědí podrobnosti výchovy k nazírství.

Nikde není řečeno, že Samson bude silák. Nikde není psáno, že se stane symbolem nepřemožitelného válečníka. Nikde nezazní ani hlas Hospodinův ani jeho posla o nějakém Samsonově zvláštním vybavení nebo obdarování pro ten úkol. Samson dostává jen ten úkol. Ale je přece samozřejmé, že Hospodin nenechává nikoho stát uprostřed světa jen se svým úkolem, bez výbavy.

Ještě těsně před tím, než se v příběhu poprvé projeví Samsonova nadlidská síla, když přetrhne lva, není nikde řečeno, že Samson roste do nějkaé zvláštní síly nebo mužnosti. Teprve těsně ve chvíli, kdy proti němu řvoucí mladý lev vyskočí (Sd 14,5-6), stane se něco neočekávaného. Doslova se píše: „tu se ho zmocnil duch Hospodinův“. A tak tomu bude vždycky, ve chvíli, kdy se Samson octne tváří v tvář nepříteli, kdy bude mít udělat něco ve smyslu svého nazírského povolání (a v Samsonově případě to bude vždycky něco z oboru statečných bojových činů), zmocní se Samsona Duch Hospodinův. Téměř zákonitě bude duch Hospodinův pro Samsona znamenat vzepětí sil, vlití strašné energie do svalů a šlach, že bude tlouci nepřátele hlava nehlava, že jich někdy zůstane na bojišti třicet, jindy tisíc.

Samson nebyl silnější než ostatní muži jeho kmene. Nevynikal zvláštní tělesnou konstitucí ani letitým výcvikem u speciálních jednotek. Jeho sliby čistoty a odříkání nebyly součást speciální diety pro zátěžové situace. Samson vůbec nebyl silák. Samson byl jen „muž se zvláštním určením“ - povoláním, člověk, s nímž byl v pravou chvíli duch Hospodinův. Samson nemohl kdykoli komukoli natlouci, nemohl před kamarády dávat k lepšímu silácké kousky. Musel si vždycky počkat až přijde, jestli přijde duch Hospodinův. Nikdy si nemohl být jistý, co se stane v příští chvíli - přijde, nepřijde? Mohl si být jistý jen jedním: jestli má přijít, přijde. Je-li boj, který je zrovna před Samsonem, boj Hospodinův, jeho duch přijde a vyřídí to.

To Samson věděl, vlastně měl vědět. Snad to věděl - do setkání s Dalilou. Ta nebyla příčinou Samsonova pádu, ale zasloužila se o to, že Samsonovi odešla sebekontrola, pojistka proti pokušení. Dalila nebyla tím pokušením, ona je pouze vyvolala, aktivovala.

Příčinou Samsonova pádu bylo pokušení iluze, že je silák. Že je opravdu takový, jakého ho budou vidět umělecká díla pozdějších staletí. Že je speciálně vybavený nebo vycvičený talent na trhání lvů, na zametání s nepřáteli a na vyvracení vrat. Že prostě umí a kdo umí, umí.

Když prozradil Dalile, že jeho síla se skrývá v jeho vlasech, vlastně ani tehdy jí neříkal pravdu. Jeho síla nebyla ve vlasech, jeho síla vůbec nebyla jeho síla. Samson přece nebyl silák! To se ho vždycky zmocnil duch Hospodinův! Samsonovy vlasy nebyly magickou zásobárnou výkonnosti, jen znamením, že Samson nic, nýbrž duch Hospodinův. Tak tomu bylo ještě před Samsonovým narozením; vlasy byly jen pouhým připomenutím, znamením. Ve chvíli, kdy Samson Dalile „prozrazuje“ své vlasy jako svou tajemnou „Achillovu patu“, prozrazuje, že zapomněl, jak tomu je ve skutečnosti. A tím přišel o dar, že duch Hospodinův se Samsona zmocní vždy, kdy to bude třeba pro splnění úkolu.

Samsonovi vždycky hrozilo pokušení iluze, že je silák, že zvládne všechno, nebo alespoň leccos. Každému v Samsonově roli by hrozilo toto pokušení. To byla příčina jeho pádu - že tomuto pokušení podlehl, nikoli prozrazené a ustřižené vlasy.

Co následovalo, bylo už jen logickým vyústěním. Samson se ukázal, jaký byl ve skutečnosti. Ne silák, přemohli ho, trápili, posmívali se mu.

Teprve tehdy se rozpomněl, jak si věci stojí. A prosil o sílu, protože poznal, že sám ji nikdy neměl. Teprve tehdy projevil vlastně naplno vděčnost, pokoru a moudrost. Tam v chrámu Dágonově, pochopil Samson (a možná i jeho mučitelé a posměvači): ve chvíli, kdy ještě jednou duch Hospodinův Samsona zmocnil a jeho rukama shodil všem pohanského boha na hlavu. I Samsonovi - to byl jeho trest. Jeho vítězstvím bylo, že i ve smrti splnil svůj úkol, své nazírství. Vlastně ne on, ale ten, který ho zmocnil.

V té chvíli to pochopil Samson a asi i jeho nepřátelé. Měli by to ovšem pochopit všichni, kdo si myslí, že „za vším hledej Dalilu“. Za vším hledej nevděčnost a nepokoru, hledáš-li příčinu samsonovských pádů. A za vším hledej Hospodina a jeho ducha, hledáš-li příčinu sil, schopností, obdarování. Vděčnost, pokora a duch Hospodinův tě pak dovedou k moudrosti. Snad na to přijdeme dřív než Samson.
Amen.

Biblický text na duben - Ž 118, 22
Kámen
Když apoštol mluví o „kameni vyvoleném, vzácném a úhelném“, cituje Starý zákon. Podobně o verš dál, kdy mluví o kameni úrazu a skále pohoršení. Symbolika kamene je vděčná zvlášť na půdě Izraele, kde kamene je až příliš. Na jednom břehu Jordánu převažující lávový čedič, na druhém spíše vápenec. Kámen je všude: na cestách, na polích, v zemi, kámen jako víko studní i hrobů, jako zbraň v rukou Davida i ostatních. Především je však kámen stavební materiál, pevný a těžký, poskytuje ochranu proti větru i bouři, tvoří hráz nepřátelům lidským i zvířecím. Ze všeho nejvýznamnější se zdá být kámen ve funkci znamení, jako kultický předmět, socha nebo sloup, oltář i polštář pod hlavou kajícníka, kámen ke chvále i k připomnění, jako paměť minulosti i výhled do budoucnosti. Nakonec pak kámen jako trestající i popravčí nástroj v rukou lidu, kamenujícího ty, kteří vážně porušili Tóru, zákon Mojžíšův - Hospodinův.

Není divu, že kámen sloužil i jako obrazné označení pevnosti, nepohnutelnosti, váhy. Tíha kamene posiluje stabilitu domu, na krku sebevraha však zabíjí. Nepohnutelnost kamene brání lupičům otevřít dům či hrob, avšak pro rolníka, pečujícího o svá pole, se nepohnutelný kámen stává prokletím a příčinou zoufalství. Vztyčený kámen může být památkou věrnosti člověka i Boží a také znamením člověkova selhání. Izrael v průběhu svých starozákonních dějin postavil množství sloupů a mnoho jich zase zboural. Sloup mohl být pečetí smlouvy i „ohavností spuštění na místě svatém“.

Když apoštol mluví o kameni úhelném, myslí zjevně na Ježíše Krista, ale sestupme napřed hlouběji do celého obrazu. Kámen slouží již v předizraelských dobách a mimoizraelské kultuře k tesání soch, především soch bohů. Jaké má tady Izrael zkušenosti? Jediné kamenné Boží znamení jsou desky zákona, druhé vydání, když to první roztříštil Mojžíš o zem v hněvu nad netrpělivostí a následnou náboženskou tvořivostí lidu na počátku cesty do svobody. Kamenné desky jsou skryty ve schráně a nikdo k nim nemůže - nejsou vidět. Truhlici, v níž jsou kamenné desky uloženy, zakrývá víko ze zlata, na něm andělé, hledící doprostřed, kde je: nic. Ve středu víka - slitovnice (kippórét) - prázdno, protože „nezobrazitelno“. Truhla je uložena ve stanu setkávání, ve třetí svatyni, kam přichází - do naprosté tmy - pouze jednou za rok - nejvyšší kněz, aby chválil Boha. Skrytý těžký a pevný kámen, obsah zákona má lid zapsaný v srdci, nebo má mít.

Jestliže jiné národy spatřují v kamenech přímo byt božstva nebo božstvo samo, i tady Izrael dokládá zásadní jinakost své víry - kámen je jen Boží stvoření, může sloužit jako materiál nebo jako nosič - médium informace, ale nic víc. Bůh je jiný a jinak.

Někdy v osmém století před Kristem, prorok, jehož známe pod jménem Izaiáš, vysloví větu na místě Hospodinově: „Já to jsem, kdo za základ položil na Sijónu kámen, kámen osvědčený, úhelný a drahý, základ nejpevnější; kdo věří, nemusí spěchat.“ (Iz 28,16) Kámen jako základ života, základní kámen existence, nepohnutelný, mající váhu, stabilitu a pevnost, tu stojí jako protiklad jiných základů života, kterých si už Izrael v osmém století před Kristem dokázal natvořit a navymýšlet celé stohy.

Vezměme vážně záměrný kontrast: izraelské starozákonní, posléze biblické náboženství už od počátku vystupuje z řady všech náboženství svou neuchopitelností Boha. Ten, který stojí jako základ i motiv života, i víry, původ všech věcí i vlastní střed vší lidské aktivity, je tak jiný, tak „mimo“, tak vzdálený vší lidské manipulaci, že skoro jako by nebyl. Izrael, křesťané i reformační církev byli uprostřed svého okolí vždy považováni vlastně za pohany, za nevěřící, protože skoro jako by neměli boha, neměli viditelný střed. Tento bůh, takový „bůh - nebůh“ je právě pravý a jediný Pán světa, života, Bůh silný, Otec věčnosti, Kníže pokoje.

Není obtížněji věřitelného Boha! Není Boha méně dostupného! Nabízí se tolik dostupnějších, levnějších, populárnějších alternativ! Ve filosofii i v politice, v obchodě i v psychologii najdeme hodnoty, na nichž se dá snadněji stavět, které poskytují viditelnější i efektivnější základ než Bůh otců, Hospodin zástupů, nebeský Král!

Právě pro tuto křehkost Boží v ústech i mysli člověka, právě pro tuto Boží zranitelnost v rukou lidských nazývá jej prorok kamenem základním, úhelným, takovým, který nese váhu celé stavby. Nám se pak může vybavit žulový balvan, čedičová skála nebo pískovcová socha Ivana Jilemnického, s celou svou vahou, viditelnou hmotností, nepohnutelností a hlavně pak očividnou existencí - vidíte, takový je Hospodin, tak pevný, stabilní a ještě mnohem víc, a přitom ten nejméně dostupný ze všech bohů! Právě takový - ač to tak nevypadá! Ten jediný stojí za to, ten jediný je opravdový Pán, jediný, který není falešný.

Jak snadno se vysloví, že na Sijónu stojí kámen úhelný a vzácný, Pán Ježíš Kristus! Všednímu dni člověka však ale mnohem víc odpovídá podoba boha vyrobeného z dostupného materiálu lidských představ, podpořeného šikovnou propagací, boha utkaného ze skutečných lidských zkušeností, slepeného z tužeb a ambicí. A Bůh bible? Skoro se zdá být z papíru, ze slov a teorií, ze vzpomínek a projektování, ze vzduchu a na vodě. Lidské ptaní se podobá ptaní Jobovu, jako kámen se zdá být všechno, jen ne Boží pravda. Ta je neviditelná, nehmotná, zdá se nic nevážit, tudíž nevážná.

Proto žalmista formuluje myšlenku podobnou té prorokově: „Kámen, jejž zavrhli stavitelé, stal se kamenem úhelným.“ (Ž 118,22) Zavržený kámen, protože se nezdál být kamenem, stal se kamenem základním? Proč právě on? A kdy se to stalo, kdy se stal kamenem úhelným? Druhou otázku lze snadno odpovědět: Od věků se tak stal a stává. Jeho bytí je stálým „stáváním se“, objevováním a zase skrýváním, ve vší stabilitě proměnné a hybné, jako je hybný a dynamický lidský život.

Tím se ale odpovídá i první otázka - proč právě on se stal kamenem úhelným? Protože jím byl od věků, protože tak ho člověk poznal navzdory jeho křehkosti v lidských očích. Nikoli ‘stal se kamenem úhelným, přestože jej stavitelé zavrhli‘, ale ‚stavitelé jej zavrhli, přestože byl kamenem úhelným‘. Nám se vybaví ty stovky a tisíce chvil, kdy jsme také zavrhli tenhle kámen úhelný, pro jeho malou hmotnost a stabilitu v očích lidských, pro jeho nízkou dostupnost. Nedávno se mi dostal do rukou kreslený vtip Vladimíra Renčína, velmi silný a dobrý, byť pro někoho možná pohoršlivý. Na obrázku klečí muž před křížem a říká: „Před časem jsem ti, Bože, předložil svá přání. A nic. Dovoluji si poznamenat, že existují i jiná náboženství.“ To je stálé pokušení člověka, který ví o kamenu úhelném, který často stavitelé zavrhli, protože v očích lidských mnoho neváží.

Stavitelé jej zavrhli, o tom ví i apoštol. Není divu. Proto se pro mnohé stává tenhle kámen skalou pohoršení a pádu. Není divu, když je přece jen tak pevný, stabilní a tolik váží! Kdo by se o něj nerozrazil, když na něm nestaví nebo už nestaví?

A přece právě tenhle zavržený kámen, kámen na první i druhý pohled nepevný, skoro éterický, je nejpevnější. Právě proto je nazván kamenem, právě proto je zdůrazněna jeho pevnost, stabilita a váha i vážnost. Kdybyste o jeho váze i vážnosti pochybovali, jakože to na vás zase určitě přijde, tak abyste věděli, má to tak být, on je a má být opravdu kámen neviditelný; nelze jej vážit ani decimálkou. Bude-li chtít církev nebo kdokoli zastřít tuto jeho éteričnost, prokáže mu tím službu medvědí. Vzkříšený Kristus, Duch svatý, sám Pán Pánů nemá být očividně přesvědčivý! Branou k němu je a vždy mí být „víra“, pouze víra, totiž vykročení za hranice poznání, evidence, zkušenosti i vlastních tužeb. Přijímání života jako daru s tím, co přináší, s pokusem změnit, co je možno a třeba změnit a s přijetím toho, co měněno být nemá a nemůže. To vše při stálé proměně v čase i prostoru, protože časy se mění, život není včera jako dnes ani stejný tady i onde, protože sám Bůh se stává, aniž by se kdy odestal.

Ve chvíli, kdy přijmete jeho nedostupnost, porozumíte teprve jeho váze a stabilitě. Teprve až prožijeme jeho vzdálenost, budeme mít plnou radost z jeho blízkosti.

Kdo v něj věří, nebude zahanben, nemusí spěchat. Kdo dostane dar víry, pozná, že všechny ostatní pevné a ještě pevnější základy jsou zase jen z bláta a luftu. A bude mít radost, protože pozná, co nečekal. Někdejší skála pohoršení a kámen úrazu ukáže se jako jediný stabilní základ, který přežije všechny otřesy i všechna opotřebovávání.
Amen.

Biblický text na květen - Mk 16,1 - 8
Prázdný hrob - a dál?
Třikrát v tomto textu zazní zmínka o údivu spojeném se strachem. Anděl oslovuje ženy, vstupující do hrobu a zjevně reaguje na jejich chování - neděste se! Pak ženy vyšly a utíkaly, protože na ně padla hrůza a úžas. A na konci nikomu nic neřekly, přestože je k tomu anděl vyzval: jděte a povězte. Neřekly, neboť se bály. Úžas a strach jsou stálými průvodci velikonoční neděle. Jestliže se na Velký Pátek dostavuje vážnost a smutek, na neděli vzkříšení se hlásí - a má hlásit - údiv a strach. Údiv nad tím, co se stalo, co si to lidé vyprávějí. Dnes možná spíš údiv, že vůbec si to lidé ještě dnes vyprávějí. Údiv nad příběhem, který říká něco velmi zvláštního; buď opravdu zázrak nebo naprostou mystifikaci. Strach nad tím, že naletíme. Buď naletíme zamotané historii, předkládané k uvěření, a budeme ji omílat s důvěru trochu dětskou a trochu bigotní. Nebo naletíme naopak své střízlivé a trochu již skepticky vysušené hlavě a připravíme se o cenné bohatství, vlastně právě o ten velikonoční zázrak. Trochu strach, abychom nebyli jen antikvární exponáty starých náboženských časů, trochu zas strach, abychom si tu na něco jenom nehráli. Většinou tenhle problém řešíme tak, že jej prostě neřešíme. To je dnes velmi moderní způsob řešení. Jako na Velký pátek první z lotrů, jako Pilát minulou neděli. Prostě o některých věcech „se“ nepřemýšlí, netřeba o nich přemýšlet.

Je pravda, že tohle „neřešení“ má v tomto případě pravdivý základ v nemožnosti něco tu vyřešit. Na druhé straně je tak od počátku uzavřena možnost během hledání něco objevit, mít ze vzkříšení novou, obnovenou radost.

Strach a údiv provázejí velikonoční děj od počátku. Není divu, co se tu říká, přesahuje možnosti jakékoli komunikace slovem, obrazem nebo jinak. Vlastně bychom opravdu měli mlčet. Jenže ono se nás to bytostně týká! Jestli je pravda, co se tu neuměle říká, pak se o tom mluvit musí!

Zpráva o vzkříšení je tak sdělením, o němž se současně mluvit nemůže, protože nedá a musí, protože chce. Ale kdo tu chce co říkat? Fyzik, historik a literární kritik povědí spíš něco, co pomůže vlastní zprávu o vzkříšení oddělit a odlišit od všelijakých triků, kouzel a pověr. Něco poví filosof a religionista, ale i ti nám spíše pomůžou uklidit v našich vlastních představách. Všichni společně nás budou chránit a hlídat, abychom si nezačali vymýšlet a něco přidávat. Chtělo by se nám to, pomohlo by to v hovoru o vzkříšení naší bezradnosti.

Jediný, kdo může říci o vzkříšení - opravdu o něm a ne o jeho plagiátech, vulgarizacích a dezinterpretacích - je ten, kdo uvěřil. Kdo uvěřil se vší střízlivostí, kritičností a sebekritičností a přitom s otevřeností.

Tak o vzkříšení mluví všichni bibličtí evangelisté, ale především Marek. Nejstarší evangelista nejvíc v celém evangeliu dává najevo údiv, i svůj vlastní. Jako by říkal „já tomu také moc nerozumím, nezlobte se, tady to máte, jak jsem koupil, tak prodávám.“

Ženy jdou vykonat běžnou tradici - pomazání mrtvého těla. Estetika tu provází staré přesvědčení, že zastaví-li se nebo alespoň zpomalí tělesný rozklad, uchová se zemřelý nějak zvláštně při životě nebo alespoň podrží možnost se jednou vrátit. Možná ženy prostě hledají i zaměstnání, rozptýlení; máš-li smutek, běž něco dělat. A možná i chtějí být nablízku tomu, který pro ně tolik znamenal. Hledajíce samy svůj základ (ztracený, protože zabitý, jak se domnívají), obracejí se k poslednímu viditelnému místu, kde byl. Jako když žena, kterou opouští manžel, chodí se modlit do kostela, kde měli svatbu. Uzavřený hrob bude třeba otevřít. Uzavřený hrob je symbol dokonalé smrti, těžký kámen připomíná, kam člověk nemůže. Kdo nám pomůže tenhle kámen odvalit? Kámen byl velmi veliký!

A máme vůbec tenhle kámen odvalovat? Tak pozor - jaký kámen? Kámen u hrobu Ježíšova není kámen před branami posmrtného života. Tento kámen neodděluje život od „life over life“. Tento kámen odděluje život od jeho smyslu a cíle. Kámen vytváří nesmysl a „necíl“, protože je uzavírá dokonalou smrtí v hrobě. Tento kámen je velmi veliký. A tento kámen chci, potřebuji, musím odvalit, chci-li žít.

Musím odvalit? Spíše - musím jej mít odvalený…

„Kámen je odvalen.“ To je vše! Nic víc a nic méně. Kámen tu není. Byl tu, ale jen nakrátko a není. Co bylo starostí, už jí není. Co bylo, mělo být problém, není. Toto není problém. Smysl a cíl, konečné směřování života už nejsou za neodvalitelnou hradbou. Máš pocit, že tvůj život má smysl za neodvalitelnou hradbou? Myslíš, že poslední, nejhlubší hodnota života je zakopána, že neexistuje? Už to tak není, abys věděl!

Ženám ubyla starost, ale přibyla jiná, ještě to možná ani nevědí: co znamená, že kámen je odvalen? Kdyby šlo jenom o Ježíšovo obživnutí, o resurekci, mnoho by to, upřímně řečeno, neznamenalo. Jen možnost zvědavě nahlédnout do něčeho, kam není třeba nahlížet. Kdyby šlo jen o zázrak odvaleného kamene, neznamenalo by to vůbec nic. Takových zázraků je! Kdyby šlo jenom o prázdný hrob, co z toho a co s tím? Prázdný hrob je díra a to díra němá. Víra také nevzniká z vidění, ani z vidění prázdného hrobu, i kdyby byl k vidění nabídnut zázrak nad zázraky. Víra je ze slyšení (Ř 10,17).

Proto sedí v hrobu mladý muž v bílém. Nese výklad, zprávu, je to tedy posel dobrých zpráv. (Posel se řecky řekne ANGELOS, anděl, ale toto slovo v řeckém textu není.) Mladý muž hovoří. Co může říci jiného než: nebojte se! Biblická věta vět, někdy se zdá, že je to vůbec nejdůležitější Boží poselství do světa: „Nebojte se!“ Už u betlémských jeslí se ozývá a dávno předtím ve Starém zákoně.

Hledáte Ježíše, Nazaretského, který byl ukřižován? Hledáte ho na hřbitově, na tom, jak se zdá, pohřebišti lidských nadějí a iluzí? Není tu, tady ne! Mezi mrtvými hledáte - živého!

Byl vzkříšen… Jak byl vzkříšen? Ticho. Jak to probíhalo? Žádná odpověď. Jaké má tělo? Nic. Jak je to možné, vždyť známe tolik z biologie, lékařství, ba i z psychologie? Zase nic.

Co to znamená, že byl vzkříšen? Konečně rozumná otázka. Znamená to konec nesmyslu, prohry, konec všech proher, které se zdají věštit zmar. Znamená to, že cesta Ježíše Krista platí. Že základní životní orientace, jak ji přinesl Ježíš, je dobrá, nejlepší. Prostě že On, Kristus, Pán světa, Dobrý a Mocný je vítěz, kdyby se ďábel na hlavu stavěl a kdyby svět vypadal ještě hůř než vypadá.

Co s tím máme dělat? Nejrozumější otázka! Odpověď? Jděte, řekněte…! Mějte ze vzkříšení radost, dejte ji najevo a žijte z ní, nechte se jí nést, nadějí navzdory všemu! Oznamujte, co jste viděli a slyšeli, klidně tak nemotorně, nehotově, neúplně, jak to nyní prožíváte. Nechtějte to dovyprávět, nechtějte přidat na věrohodnosti něčím z biologie nebo snad z dogmatiky.

Oznamujte: že kámen, jímž nesmysl a zmar brání životu, je odvalen. Že je ovšem nutno vzhlédnout. Ne však do nebeských či duchovních sfér, nýbrž nejprve tam, kde mluví posel dobrých zpráv. A potom tak, abychom uviděli ty druhé.

Málo pro oči, málo pro smysly, ne dost pro zvídavý rozum. Ale mnoho pro život, pro jeho smysl i pro jeho naději. Znamená to všechno pro člověka, který se ptá: co je můj život a jak s ním naložit. To je vzkříšení.
Amen.

Biblický text na červen - Jon 2, 1 - 10
Jonášova modlitba
Jsou chvíle, kdy se člověk dostane do úzkých. Se zdravím, s blízkými, v zaměstnání, prostě přijde něco, co ho vykolejí. Co má dělat? Někdo bojuje, čelí „osudu“ jak říkáme, někdo propadá malomyslnosti a skleslosti. Existují různé návody psychologů, filosofů, lékařů. Někdy to pomůže, jindy ne, někdo zvládá, jiný prohrává.

Situace křesťana je v tom trochu jiná a hodně stejná. Křesťanovi se trápení nevyhýbá víc než jiným. V tom je na tom stejně. Křesťan je také stejně vybavený nebo nevybavený k zápasu s trápením. I tady je na tom stejně jako ostatní. Jediná odlišnost je - právě v tom křesťanství. Křesťan své trápení prožívá - právě jako křesťan. Ve vědomí, že tu není sám, že je tu s ním - nad ním - Pán života i smrti, Pán pánů.

Není to vždy výhoda. Dokonce to může vypadat jako zostření situace. Nad všechny bolesti a starosti má totiž jednu navíc: otázku „proč to Hospodin udělal, jak to mohl dopustit“? A hlavně „co s tím udělá teď, jak pomůže, pomůže vůbec?“ A jak mohu „spolupracovat“ já? Co mám nebo nemám dělat a jak to nějak nepokazit?

Příběh Jonášův je živou ilustrací, co se v takové chvíli v člověku děje a co člověk může dělat. Shrňme stručně známý děj: Jonáš má od Hospodina nějaký úkol a před tím úkolem prchá. Nedal si v této chvíli práci, aby prozkoumal, zda je úkol splnitelný či ne, aby promyslel, má-li dost sil nebo ne. Prostě utíká, běží tak, jak běží život. Není moc času na nějaké meditování, úkol nepřijme a prchá bezhlavě. Pak už celý další život je útěk, v němž - aniž by si to uvědomil - sestupuje níž a níž, jde to s ním s kopce. Sestoupí do Taršíše, sestoupí na loď, pak sestoupí do podpalubí, pak "je sestoupen" do moře a nakonec sestoupí úplně nejníž - pohltí ho nějaký mořský netvor, který určitě není velryba, protože velryby jsou krásné a tohle má být obraz toho největšího a nejhoršího mořského démona. S Jonášem to jde s kopce, hůř už dopadnout nemohl.

Jonáš přetrhl komunikaci s Bohem. To neznamená, že každé trápení, které člověka potká, je trest, vůbec ne! Ale vždycky, když člověk, který zná Hospodina, přetrhne komunikaci, je na tom ještě hůř - to je to zostření situace.

Jonášova situace se zdá být ale trochu jiná, než obvykle naše. My jsme komunikaci s Hospodinem nepřetrhli jako Jonáš. Jonášovo vyprávění začíná: „stalo se slovo Hospodinovo k Jonášovi“. K nám se nestalo slovo Hospodinovo, máme chuť křičet. Právě naopak - kolikrát jsme chtěli aby se ozval a - nic!

Opravdu? S velkou pokorou vůči všemu lidskému volání k Hospodinu, s velkou pokorou vůči všem, kteří uprostřed svého trápení sami začínají komunikaci a prosí, aby se už konečně stalo slovo Hospodinovo, odvažuji se ptát - opravdu? Opravdu jsme my komunikaci s Hospodinem nepřetrhli?

Jonáš se rozhodli utéci; toto řešení se mu zdálo přijatelnější, než plnit Hospodinův úkol. Pravda, ten úkol byl z mnoha stran nejistý: bylo velkým rizikem, přijít do velkého výstavného města a z ničeho nic jim říci - jste zlí, hříšníci, Hospodin to tak nenechá. To je úkol opravdu pro hrdiny. Navíc Hospodin by mohl odpustit, známe ho, a pak ovšem by Jonášovi zůstala přinejmenším ostuda, ne-li co horšího, jako každému falešnému prorokovi. A vzít si na odpovědnost, že to hříšné město se opravdu napraví a zůstane zachováno, ani to nebylo jednoduché. Ninive bylo vyhlášeným střediskem asyrských krutostí a barbarství a asi by opravdu bylo nejlepší, kdyby zaniklo co nejdřív. Jonáš se tak dostal do zlé situace. Na jedné straně úkol, na druhé celková osobní i dějinná situace, navíc nedostatek času, a on reflexivně prchá na loď a asi si říká, za nic to nestojí, ale co nadělám, volím menší zlo. Na principy, základy, na podstatu věci není čas.

Zase je náš hrdina v situaci, kdy ho nelehké věci udolávají. Dotlačen ke špatnému řešení, pro něj ovšem, subjektivně, k nejlepšímu ze všech mizerných.

To je zase tatáž situace jako mnohých z nás. A Jonáš také ví o svých základech, ví o Hospodinu - vždyť se k němu ještě nedávno stalo slovo Hospodinovo a námořníkům Jonáš sám osobně vyznává: 'jsem Hebrej a bojím se Hospodina, ctím Hospodina, „jsem věřící'. Ale teď je s Jonášem zle, nic dalšího od Hospodina neslyší, prchá, řítí se dolů a dolů.

Najednou přichází jeho modlitba. To je ten motiv, zvláštní motiv, který sice skoro každého napadne, ale ne každý jej docení a „použije“. Jonáš se modlí. On prosí - ale vlastně ani mnoho neprosí, on vyznává, on rozkládá svou situaci před Hospodinem, on se Pánu připomíná. To je to zmlknutí před Hospodinem, zmlknutí, v němž ovšem najdeme nevyslovenou prosbu. Není zmlknutí jako zmlknutí, tohle je velmi aktivní zmlknutí! To je dobrý krok, jediný možný, krok, který má přijít dříve, než se člověk ocitne v tlamě nějaké potvory.

Tenhle krok ale není samozřejmý. To je neobvyklý a vzácný dar, když člověk má síly a naději, aby svou situaci rozkládal přímo před Hospodinem. Aby se uměl spolehnout, aby věděl, že nemluví do větru, aby byl připraven na to, že bude slyšen a že se komunikace obnoví - se všemi riziky, které toto obnovení komunikace může přinést. Tento krok, dar modlitby, je tak vzácný, že biblisté sami uznávají, jak neorganická, přímo násilná je ta Jonášova modlitba mezi 1. a 3. kapitolou. Jak je tam vsazena jakoby z vnějšku, nějaký žalm snad, liturgický text, prostě vsuvka. Jenže je tam, v Písmu, v Jonášově proroctví - máme jej číst jako Jonášovu modlitbu v břiše mořského netvora. Tak jej tak přijměme - jako vzor, který ovšem je darem, sám přicházející jakoby z vnějšku. Jako by Hospodin sám vkládal do úst nehodného štvance svá slova; Jonáš si nemůže za svou modlitbu činit žádnou zásluhu.

V modlitbě Jonáš přiznává, že opravdu vzdával pozice. „A já jsem si řekl: Jsem zapuzen, nechceš mě už vidět.“ Sám ale ví, že to není řešení. Vždyť by chtěl znovu přijít do chrámu, chtěl by žít v prostoru Božího zákona a Božího milosrdenství, tedy v prostoru pravdy. Jonáš chce žít v pravdě a nyní vidí, že bez Hospodina to prostě nejde. Proto volá.

Oba ty proudy se v něm sváří. Jeden by jej chtěl dál hnát na útěku - Jonáši, zařiď si život podle svého, konečně buď sám svůj, vždyť to tak dělá kdekdo! Druhý proud v něm vede Jonáše zpátky k Hospodinu - bude to možná těžší, bude to bolet, ale bude to poctivé, bude to pravda.

Ten druhý proud je většinou tišší. Když Jonáš prchal, volání zpět k Hospodinu bylo předtím docela neslyšné, jako když my někam ve všední den běžíme, letíme něco stihnout a vůbec nás nenapadne, co to vlastně děláme a proč. Nyní ale, v té modlitbě tento druhý hlas je - díky Pánu - silnější, jako když my zastavíme, skloníme hlavu a začneme se modlit.

„V soužení jsem volal k Hospodinu, on mi odpověděl. Z lůna podsvětí jsem volal o pomoc a vyslyšels mě.“ Asi to nejdůležitější na modlitbě je, že zůstává otevřenou komunikací. Že je volání k Pánu života, že je hledáním Hospodina, že je směřováním života k němu. O nic Jonáš neprosí, jen líčí svou situaci a uvědomuje si, že nikdy vlastně nechtěl vztah k Bohu ztratit, nikdy nechtěl úplně opustit Hospodina.

Ale Hospodin se neozývá. Zatím se neděje nic jiného, než že Jonáš se, pohlcen netvorem, modlí. Jak málo pro oči, uši i celé vědomí modlitebníka! A Jonáš se nenechal strhnout k žádným jiným činům ani slovům, nepáře netvorovy vnitřnosti, aby se vyhrabal na čerstvý vzduch, ani neproklíná čekání. Čeká.

Ale to, co se odehraje uvnitř modlitby, to je něco velikého. Uvnitř modlitby se ozývá nic menšího než jistota: Tys však vyvedl můj život z jámy, Hospodine, můj Bože! A ještě: Má modlitba vešla k tobě ve tvůj svatý chrám. Vzpomíná Jonáš na nějaké minulé věci? Nebo je si jist, že i tady, uvnitř netvora, stejně Hospodin mění věci? Nebo už ví, že za chvíli se tlama netvora otevře a Jonáše propustí? Ještě než se to stane, Jonáš ví, že je zachráněn, zachráněn díky Zachránci. Zachráněn před pádem, zmarem. Záchrana je připravena, vyprojektována, v hotovém plánu.

To není jen pouhé přesvědčení ani pouhý plochý optimismus. Tady se víra projevuje v celé své šíři - jako dialogický vztah. Tady, uvnitř vlastní modlitby je Jonáš proměněn, teď se odehrál odlesk toho, co za chvíli uvidí celé moře - otevřenou hubu toho netvora. Ale už v modlitbě se otevřela jiná tlama, aby propustila svého zajatce: tlama beznaděje, tlama pokušení na všechno se vykašlat, tlama bránící, aby se slovo vpravdě Hospodinovo dostalo až k uším Jonášovým.

Na počátku dal Hospodin úkol, který Jonáš odmítal. Jonáš bez dalšího prchá. Dostává se do situace, kdy Bůh mlčí, vlastně Jonáš jej neslyší. Ale Jonáš zápasí sám se sebou, bojuje zápas o vlastní víru - nijak jinak, než tak, že před Bohem, o jehož existenci nepochybuje, protože o ni fakt nejde, rozkládá, rozprostírá svůj úděl. A ještě v té modlitbě se odehraje odlesk toho, co potom naplno: Jonáš je vysvobozen. Věřím, že toto vysvobození je připraveno pro každého člověka. Pro každého, kdo chce svůj život před Pánem světa rozestřít, je připraveno vysvobození.

To je v té chvíli, kdy se dostane člověk do úzkých asi to jediné a nejlepší, co může udělat, kromě toho, že se snaží zachránit. Obnovit spojení s Hospodinem - základem života.
Amen.

Biblický text na červenec - Dt 4, 31 - 35
Ptej se na dřívější časy
Mojžíšova řeč zní ve chvíli, kdy se uzavírá putování po poušti a pospolitost stojí již téměř na hranicích země svobody. Přelomová chvíle, končí ten velký čtyřicetiletý „kurs následování Hospodina“. Nyní přichází „závěrečné opakování“ všeho co se ti lidé putující pouští za své cesty naučili. Ještě nežli poušť vystřídá svobodná zem, ještě než přijde naplnění velké touhy lidu, mají být znovu připomenuty základy, na nichž Izrael stojí.

To je literární rovina knihy. V rovině historické stojí situace trochu jinak, skoro obráceně: kniha Dt se objevuje a je čtena ve chvíli, kdy Izrael je naopak až příliš zabydlený ve své zemi, příliš spoléhá na sebe samého a teď mu hrozí útok zvenčí, národní katastrofa, genocida, exil, kdo ví? V literární rovině knihy tedy Izrael přichází z pouště do svobody, v rovině historické odchází ze svobody do pouště. Obojí stejně je přelomová chvíle, kdy mají být znovu připomenuty základy, na nichž Izrael stojí. V prvním případě je za nimi, v minulosti, přetěžká cesta plná otázek (ale i odpovědí), ve druhém několikasetletý usazený a usedlý život, uspořádaný podle běžných konvencí okolních národů i podle okamžitých nápadů nebo módy. V prvním případě je před nimi radost a naděje, podruhé bolest a trápení. Nemusíme hledat, která z těch dvou rovin textu (zda ta literární či historická) je pravdivější, obě mají stejnou váhu a zvěst celé knihy to jen posiluje.

Středem celé kapitoly je „ptej se na dřívější časy“. Možná ne náhodou jsou „dřívější časy“ v obou rovinách odlišné - aby se ukázalo, že poselství „dřívějších časů“ neleží v jejich kráse, příjemnosti nebo naopak bolestnosti. To jen my říkáme: „jó, dřív, to byly časy, to byla jabka za čtyři a pivo za dvě, ale dnes? Už nejni, co bejvalo!“ A máme dojem, že dřív bylo vždycky lépe. Jak rychle mnozí zapomněli na všechna trápení a úskalí totality, ukázaly před týdnem výsledky voleb do Evropského parlamentu!

V tom „ptej se na dřívější časy“ není jen nostalgie, staromilectví. Objevuje se tu něco z orientální moudrosti: nejlépe věc poznáme, když ji vidíme ze široka a daleka, z odstupu. Zatímco evropské myšlení zkoumá věci „analyticky“, rozborem, myšlení východní spíše „syntézou“, pohledem, který zahrnuje souvislosti. Když západní vědec chce zkoumat list stromu, vloží jej do mikroskopu a přiloží oko. Orientální filosof bude strom zkoumat tentýž list tak, že vyleze na kopec, odkud přehlédne celý les. Tak uvidí nejlépe list stromu…

Je to i naše zkušenost: když člověk hledí na události a situace zblízka a zkrátka, vidí je podrobně, je však tím pohledem zcela pohlcen. Jedna událost či situace svítí krásou, plností a pravdivostí, a člověk má přitom dojem, že to je pravdivý, jedině možný pohled. Jiná situace hoří bolestí, bezvýchodností či ošklivostí, člověk se zdá být pohlcen špínou nebo nesmyslem. Další situace jsou matné, šedé, nevýrazné a člověk má vždy pocit, že je to jedině možná pravda. Jenže pravda okamžiku může být také lež okamžiku. Až po čase člověk zjistí, že věci si stojí jinak, že našemu tehdejšímu pohledu scházel právě ten celostný pohled. K události patří i její příčiny a následky, zarámování do celku života. Snad toto měl na mysl židovský filosof Benedikt Báruch Spinoza, když formuloval ono slavné „sub specie aeternitatis“: pod zorným úhlem „věčnosti“ nabývají věci pravdivé podoby. Věci se obrousí, ohladí, dostanou přiměřené zarámování. Možná je v tom i ono „ráno moudřejší večera“.

Ale nejen to. Věci, události a jejich smysl se postupem času může také vyostřit. Totiž – do biblického poselství dnešního textu nepatří jen lidová moudrost „žádná kaše se nejí tak horká, jak se uvaří“. Bible není zdaleka jen sbírka lidových „mouder“! Bible je prorocké slovo, zpráva o něm, dokonce jeho nejvlastnější hlas! Do událostí a hodnocení vstupuje slovo Hospodinovo, on sám jako Zákonodárce i Soudce. Pak – když tohle slovo a hodnocení dolehne až k nám (někdy se zpožděním díky naší necitlivosti, jindy s Božím respektem k naší svobodě), věci dostávají novou souvislost a tím i novou barvu. Ptej se na dřívější časy!

Ale biblický text ani tím není vyčerpán. Teď teprve přichází vlastní poselství pro Izrael před branami země svobody - nebo před branami exilu, země poroby. Ptej se na dřívější časy, dívej se na dnešní události v kontextu svých dějin. A teď to přijde: copak tam nevidíš Hospodina v celé nádheře zářit jako Pána dějin? Copak tam nevidíš povolání Mojžíše u hořícího keře, bohabojnost porodních bab hebrejských, i moře, které se otevřelo, aby lid mohl přejít, a zase se uzavřelo, když přecházeli nepřátelé? Nevidíš tam manu i křepelky na poušti, potravu dobrou a dostatečnou? A co desky smlouvy, jak je Mojžíš snáší s kouřícího a hřmícího Sínaje? Neslyšíš hlas Hospodinův, který častokrát a rozličným způsobem promlouval otcům? Nepřinášejí „dřívější časy“ proměnu našeho pohledu, nadějnou, povzbudivou?

Tohle už vůbec není staromilectví, ale ani lidová filosofie! To je naléhavé prorocké slovo proti lidské zapomnětlivosti. Oslněn přítomnou chvílí, oslepen bílým nebo černým světlem může Izrael ztratit ze zřetel to nosné, co nese jeho příběhy. Ztratí ze zřetele Pána dějin.

To hrozí Izraeli před branami jak země svobody, tak země nového otroctví. Protože i to světlé i to temné v přítomnosti i budoucnosti má moc strhnout na sebe pozornost. Proto je Izrael veden k rozpomínání beze všeho sentimentu.

Ptej se na dřívější časy: ptej se, abys v šíři souvislostí zahlédl jejich Pána. Vidíš ho tam? Můžeme vidět my ve svých dějinách, obrazně řečeno, naše Mojžíše, naše porodní báby, které „se bály Boha více než lidí a živé nechávaly pacholíky“ (Ex 1,17), můžeme vidět naši manu a křepelky, naši truhlu smlouvy? Kde nacházíme my ve svých dějinách tyhle uzlové body, z nichž můžeme čerpat posilu?

Chce se nám říci – jestli Izrael může vidět, my ne. My můžeme vidět své národní, státní i církevní dějiny – a nikde žádného Mojžíše, žádného Davida, žádné báby, které zachraňovaly svou odvahou víry pacholíky! Za námi je čtyřicetileté prahnutí po spravedlnosti lidské i Boží, po získání svobody její pohříchu zneužívání napořád, ještě dříve pak třistaletý zápas o udržení základní identity české a evangelické, zápas, který skončil jak? Vítězně? Úspěšně?

Zdá se nám, že vrstvíme selhání na selhání – jako církev, jako národ, ale také jako rodiny, rodiče, děti, presbyteři. Vrstvíme selhání, slabosti, zmenšujeme se, vymíráme, slábneme. A bylo-li tomu v dějinách jinak, pak to stejně bylo spíše na škodu. A tak máme na tu otázku „copak nevidíte Pána ve svých dřívějších časech“ chuť odpovědět: no právě! Nevidíme.

Jenže ani tím není obsah biblického textu vyčerpán. V onom „ptej se na dřívější časy“ jsme našli už dvě poselství: výzvu k širokému záběru, v němž nechybí souvislost do šířky i do dálky. Aby člověk viděl sebe vedle druhých, lidstvo vedle ostatní přírody, západ vedle východu, sever vedle jihu, sytá vedle hladových, hubená léta vedle požehnaných, zdraví vedle nemoci, stáří vedle mládí, dětství vedle rodičovství.

Druhé poselství bylo ještě vážnější: hledej Hospodina v tom všem. Hledej nikoli tajuplné duchovno, Boží řízení, jeho skrytý management. Hledej jeho naději, jeho požehnání, jeho lásku. A tady jsme zvážněli. Jako by byl tento úkol nad jiné těžký.

A teď přichází poslední myšlenka textu - a tu můžeme slyšet snad nezřetelněji: Pán života se často ztrácí starozákonnímu Izraeli i nám z obzoru dějin i našeho života. Viděno očima dne jen zřídka můžeme říci „Hospodin je se mnou, vyvádí z nebezpečí, vede, radí a žehná“. Ale „ptej se na dřívější časy“, podívej se na své i třeba národní dějiny očima celku, ze široké perspektivy smyslu a cíle vlastního života i dějin. Hledej v nich Hospodina -

a najdeš ho! On tam je! Teď už biblický text nevybízí, nevyzývá, ale jen oznamuje. A je to zase jednou dobrá zpráva, zase jednou evangelium ve Starém zákoně. Hospodin je uprostřed svého lidu, my se můžeme jen ptát, zda jsme jeho lidem, odpověď je ale na nás, i Izrael se toho mohl vzdát. A jestliže ho neodmítneme, jestliže Hospodinu nevykážeme prostor jen v minulosti, jen v neděli, jen v kostele nebo jen uprostřed všeobecné prosperity, pak ho uvidíme jako Přicházejícího i tehdy, když nám zrovna pšenka nepokvete.

Proto křesťan sahá často po Bibli, a má sahat, i když je to namáhavé a my máme na všechno málo času. Proto chodíme na bohoslužby, na další shromáždění, biblické hodiny, do nedělky nebo do mládeže, protože se ptáme na dřívější časy a hledáme jejich souvislost s dneškem.

Pak najednou uvidíme, že i ve svých dřívějších časech najdeme postavy podobné Mojžíšovi, Abrahámovi. Možná i ty porodní báby a další. Možná sem budou patřit nejprve ti prostí muži od Galilejského jezera, kteří pak šli po všem světě, učili a křtili ve jméno Otce i Syna i Ducha. A budou sem patřit i takoví jako Jan Ámos Komenský, Jan Blahoslav nebo Havel Dřevínek, Albert Schweitzer, Martin Luther King, Deitrich Bonhoeffer. Když se věci i osoby vyloupnou ze svého okamžitého pohledu a spatříme je „sub specie aeternitatis“, zahlédneme možná slávu Boží přicházející mezi nás.

Ač to vypadá jakkoli nepravděpodobně.
Amen.

Biblický text na srpen - L 10, 21 - 24
Moudrost nemluvňat
Čteme-li, že příběh začíná „v té hodině“, musí nás zajímat, co se dělo předtím. Tohle zvláštní slovo o „maličkých“ a o tom, kdo zná Otce a Syna (spíš kdo nezná) řekl Ježíš v konkrétní situaci s konkrétní inspirací.

Podívejme se, co se děje předtím! Sedmdesát poslů Ježíšových se vrátilo s radostí ze svých cest a říkalo: „Pane, i démoni se nám podrobují ve tvém jménu.“ Řekl jim: „Viděl jsem, jak satan padá s nebe jako blesk. Hle, dal jsem vám moc šlapat po hadech a štírech a po veškeré síle nepřítele, takže vám v ničem neuškodí. Ale neradujte se z toho, že se vám podrobují duchové; radujte se, že vaše jména jsou zapsána v nebesích.“ (L 10, 17-20)

Učedníci vyprávějí neuvěřitelné věci, které se jim stávají. Tak neuvěřitelné, že nevěří nejen jejich okolí, ale skoro ani oni sami. Učedníci mají radost, ale je to radost překotná, živelná, že i sám Ježíš ji krotí a odkazuje ji jinam: „radujte se, že vaše jména jsou zapsána v nebesích.“ Obávám se, že po těchto slovech nebudou učedníci chápat o mnoho víc.

Ještě předtím zní v Lukášově evangeliu naopak Ježíšův smutný hlas. To sám Pán pláče nad, že lidé nechápou a nechápou - celá města, celé populace, prostě většina Ježíšovi nerozumí. A v Matoušově evangeliu, kde ten náš text je také, vůbec chybí ona radost učedníků, že se jim podrbují démoni. Pak tedy slovo o maličkých, kteří chápou, navazuje přímo na nářek nad nechápajícími!

Takže jaká je situace? Ježíš nese do světa evangelium. Nese nové pojetí života, v němž základem je pokora, vděčnost a láska. Tahle trojice ovšem přináší samé starosti, až se to zdá k nevíře. Ale přesto stojí za to. Ježíš toto pojetí života nese tak, jak je nese, žádná velká reklama, žádné velké přesvědčování slovy, prostě normální život, docela praktický kontakt s lidmi, pomoc, služba, sdílení radostí i starostí. I to se zdá nepochopitelné. Jednak že to je všechno; tohle je to nové náboženství, nová životní orientace, nové evangelium? Nic víc? Jednak že tato životní orientace - tak nenápadně jiná na první pohled - přináší tolik problémů. Učedníci nežijí lépe a radostněji, nejsou ani bohatší, ani veselejší, jestli jsou spokojenější nebo šťastnější se jich nikdo neptal.

Taková je situace, jak nám ji zachytili Matouš i Lukáš. V podstatě nepochopení. Lidé nechápou Ježíše a jeho evangelium. Lidé nechápou, oč jde v křesťanství. Jen Lukáš navíc zachycuje jinou situaci, jen zdánlivě protikladnou - jakože lidé chápou. Jenže když učedníci říkají, že se jim podrobují démoni, říkají to jen oni. Jak by celou věc hodnotilo okolí, nevíme. A sám Ježíš tlumí radost učedníků a posouvá ji trochu jiným směrem, takže mezi řádky probleskuje, že sami učedníci také vlastně nechápou.

Ne, ti učedníci nejsou ti maličcí v porovnání s těmi „moudrými a rozumnými“. Oni nejsou ten zářný příklad v protikladu temného stínu „moudrých a rozumných“ farizeů, zákoníků. Dělící čára se táhne jinudy…

Kdo jsou ti maličcí? Jsou to snad děti, infantes, čistá nemluvňátka, kojenečci? Ti jsou naším vzorem? Čemu bychom tím otvírali dveře - nedůvěře ke vzdělávání, k výchově, k životním zkušenostem? Co se máme čit od dětí - naletět kdejakému podvodníkovi, nechat se důvěřivě obalamutit hezkými slovíčky? Cítíme, že tudy porozumění nevede.

Ale co a jak a komu svěřil Otec, co nesvěřil těm moudrým a rozumným? Všimněme si, že tohle říká Ježíš ve chvíli, kdy zajásal v Duchu svatém. To neříká učedníkům, to není hlas kázání, pastorace, vzdělávání. Je to modlitba, dost možná velmi intimní modlitba. Možná i proto je tak těžko pochopitelná, možná i proto nemá být rozebírána a analyzována.

Ale po této modlitbě přece jen Ježíš osloví učedníky. Jim ale už neříká nic o nechápání moudrých a rozumění maličkých. Jim už jen připomíná, oznamuje a odhaluje, že oni vidí! Vidí, co vidí, vidí možná víc, než jiní a vidí dost na to, aby mohli žít a mít z toho radost. Po intimní modlitbě, kdy se ozývá složité „nikdo nezná Otce než Syn, nikdo nezná Syna, než Otec“, po této intimní modlitbě se ozývá pastýřské slovo učedníkům: vy víte, vidíte a rozumíte dost, víc než kdo jiní, tak mějte radost!

Kudy tedy vede ta hranice mezi maličkými a rozumnými, kam patří učedníci a kam patříme my?

Tato hranice vede napříč každým člověkem. Napříč vzděláním a nevzděláním, zkušenostmi a nezkušeností, rozumností, střízlivostí, věcností, opatrností.

Napříč tím vším přichází totiž poznání víry. Jiné než slepá důvěřivost, odlišné od pověry i sebeklamu, nezávislé na prožitcích i emocích. Poznání víry je nezávislé na ničem, především ne na rozumnosti a moudrosti. Naopak samo poznání víry přináší moudrost a rozumnost.

Ten, kdo se opře jen o svou rozumnost a moudrost, jakože ji možná má a možná ne, zabrání poznání víry. Ten, kdo svou modrost a rozumnost podřídí pokoře, bude poznání víry otevřen.

Poznání víry není emoční vzepětí, popřípadě vzbuzené nějakou meditační technikou. Není to ani tajuplné prozření, podobné zasvěcenecké „iluminaci“. Poznání víry není ani výsledek soustavného náboženského nebo teologického vzdělávání. Poznání víry je prostě dar. Dar sjednocení věcí, jež jinak trhají protiklady. Dar roztínání toho, co se tvářilo celistvým. Dar prozření toho, co se zdálo neprůhledné, dar poznání pravých barev navzdory zdánlivé šedi nebo naopak nalezení špíny za reklamní pestrostí.

Poznání víry může mít podobu pocitu, dojmu i úvahy. Může být zábleskem nebo trvalým zdrojem světla, může být ojedinělé nebo časté. Mohou mu pomoci zkušenosti i vzdělání, poznání víry se v nich může odrazit. Ale vždy je vzácné a snad lze říci, že neomylné. Už proto, že poznání víry vždy zahrnuje pokoru a otevřenost vlastní mysli, otevřenost, že věci mají rub i líc, že mají svou podobu i horizont a nakonec cíl, který už nevidíme.

„Maličcí“, nejsou děti, důvěřiví kojenečci. To jsou ti, kteří nemají ve všem vždy jasno, kterým také často zůstává rozum stát, kteří nemají vše pod kontrolou. Takový maličký, (řec. nh,pioj), nás neučí nechat důvěřivě obalamutit hezkými slovíčky a naletět podvodníkům.

Ten „maličký“ v evangelium je pro všechny povzbuzením: všem je připraveno poznání víry. „Maličcí“ jsou v řečtině doslova „nemluvňátka“. Děti většinou nejsou nemluvňátka, naopak, ozývají se už od narození velmi zřetelně, byť neartikulovaně. Ale „nemluvně“ v této chvíli není „bez životních zkušeností“, spíše „nemluva“, spíše ten, který mlčí, protože už nemá co říci.

Tváří v tvář poznání víry jsme všichni nemluvňata. Kdo to prožil, ví o čem mluvím.

Pak jen můžeme - s váháním a koktáním - jít a zkoušet to říci těm druhým, malým i velkým.
Amen.

Biblický text na září - Mk 12, 41 - 44
Oběť je zisk
Vyprávění o chudém člověku, který vyniká obětavostí, je známé v mnoha kulturách i náboženstvích; někdy jako historický příběh, jindy podobenství, svatopisecká legenda nebo příběh mytopoetický, někdy přímo pohádka. Vždy je hlavním motivem chvála obětavosti navzdory absolutní hodnotě oběti. Zkrátka: nuzná žena svými dvěma měďáky obětuje kupodivu víc než boháč svou tisícovkou, vytaženou z hromady ostatních. Chudý Honza se rozdělí s dědečkem o poslední buchtu od mámy.

Objeví-li se ale takový příběh v bibli, v evangeliích, dokonce v ústech Ježíše, můžeme tušit, že půjde ještě o něco jiného, než o zopakování staré životní moudrosti. To je vůbec v bibli zvláštní: patří k pokladům písemnictví, je tím nejsilnějším duchovním zdrojem v evropské i snad orientální kultuře, ale že by shrnovala staré pravdy, moudrosti známé i odjinud, to ne. Jakoby soustředěná jen na to nejzákladnější, vše ostatní z tohoto základu vyplývá nebo je obecnou samozřejmostí, o níž v bibli netřeba hovořit. Snad jen kniha Přísloví shrnuje moudrosti nejen Šalomounovy, nýbrž staleté lidské zkušenosti. Ale čteme-li kupř. v ústech Ježíšových v Kázání na hoře staré přísloví „dosti má den na svém trápení“, dává kontext staré moudrosti docela novou, typicky biblickou souvislost.

Tak je tomu i s podobenstvím o chudé ženě. Příběh vlastně není podán jako podobenství, nýbrž jako autentický zážitek Ježíše a učedníků. Proč ne, takovou příhodu bylo možno zažít nejen ve starověku, ale díky Bohu ani dnes nepatří mezi zázraky. Naopak: že často méně majetný bývá obětavější než boháč, je skoro pravidlo. Ježíš to zažít mohl, učedníci také, možná nejednou.

Abychom pochopili dobře smysl příběhu, začněme architekturou jeruzalémského chrámu, kde se příběh odehrává. Největší plochu chrámu tvořilo nádvoří. Bylo velké, obrovské, jako náměstí. Sem (to je důležité) mohli všichni, muži, ženy i pohané. Byla to určitě velká podívaná, pestré jeviště náboženského i kulturního života, nakonec - jak už to tak bývá - i obchodu. Prostě jako na každém, náměstí, stává se centrem života.

Uprostřed tohoto nádvoří stojí vyvýšený chrám. Brána upozorňuje, že nevěřící už nemá jít dál. Dovnitř může a má vstoupit jen ten, kdo se nejen přišel podívat, pokochat, kdo nejen bloumá, zabíjí čas nebo zas obchoduje, ale ten, komu není lhostejná výzva izraelského Boha k životu v jeho blízkosti. Dovnitř tedy vstupuje jen ten, kdo se počítá k „lidu Božímu“. Teprve až tady stojí chrámová pokladnice, někteří tvrdí, že jich bylo víc, snad dokonce třináct. Do této pokladnice dává každý tolik, kolik je ochoten obětovat; ovšem jen každý, kdo směl vstoupit, tedy jen každý z Božího lidu. Z vybraných peněz je potom financován provoz chrámu, asi dost nákladný. Tedy: na chrám přispívají ti, kteří v něm něco dostávají, proto je jim vzácný, proto jej mají rádi. Mohli bychom samozřejmě rozvíjet soudobé úvahy o tom, že i ti, kteří sem přicházejí jen na koukanou, také něco dostávají a měli by také něco zaplatit, nebo že návštěva kina stojí dnes minimálně stokorunu a je to hodina a půl zábavy „s otazníkem“, zatímco návštěva bohoslužeb sice zpravidla není zábava vůbec, ale také tu něco dostáváme - a to něco mnohem cennějšího. Ale to teď nechme stranou, právě Ježíšova slova posouvají příběh do trochu hlubší polohy, než je výzva, abychom byli obětaví, až budeme vycházet z kostela.

Umístění pokladnic naznačuje, jak rozumět daru. Dar není jen vyjádření „absolutní“ obětavosti dárce. Je vyjádřením vztahu, který dárce má k tomu, komu svůj dar dá. Dar je vyjádřením ceny, kterou pro něj má chrám. Darem říká dárce především sám sobě, zač mu chrám stojí, jak moc si váží toho, že patří k „Božímu lidu“, že ví o Hospodinu, že ví, že Hospodin ví o něm. Že v chrámu dostává dobrou inspiraci k hledání toho, proč žije, jak žije a jak by žít měl. Darem člověk říká především sobě a potom taky těm druhým, jak moc je pro něho důležité a přínosné, co v chrámu dostává. Vypráví se o Marku Twainovi, že jednou se v kostele hned na začátku rozhodl, že dá do sbírky dva dolary. V polovině kázání částku snížil na jeden dolar, na konci dlouhého kázání uvažoval, že nedá nic a na samotném konci bohoslužeb, jako vyjádření užitku, který získal, dva dolary - ukradl. Kolik sám získal, tolik byl ochoten dát. Záporná hodnota daru ukazuje, že jeho vlastní zisk nebyl velký, lhostejno teď, čí vinou.

Chudá žena naopak dala svým darem velké znamení - chrám je jí vzácný. Chrám je jí vyjádřením Boží lásky a blízkosti. Žena má radost, že sem smí patřit, ví, že v prostoru Boží blízkosti něco dostává a že to pro ni má význam.

Ježíš její čin komentuje pro učedníky. Jeho krátký výklad připomíná dvě důležité skutečnosti.
1) První je „viditelný rozměr vnitřního ženina prožitku“. Řekli jsme, že žena je v chrámu evidentně ráda, chrám pro ni hodně znamená. Možná prožívá vděčnost, že vůbec smí žít, že může chodit a dýchat. Že může mít podíl nejen na takových věcech, jako je jídlo a pití, setkání s dobrým sousedem nebo sousedkou a život v relativním míru, nýbrž že může mít podíl i na důvěře Hospodinu, na jeho lásce, na jeho milosrdenství. Přes svůj těžký úděl - vdovy to tehdy měly velmi těžké - má žena za co být vděčna a ví to.

To je ovšem vnitřní prožitek, niterná zkušenost. Je to dobrá zkušenost, požehnaná, je to fajn, tak to má být. Člověk by měl vědět, proč je na světě, měl by si najít své místo na slunci, a měl by na něm být rád. Platí to pro každého, byť může mít těžký život, plný nedostatků. Mnozí nemocní, postižení, „osudem“ stíhaní tohle dosvědčují. Nevidí pouze to, co jim život nedal nebo vzal, vidí především to, co dostali a mají. Nenadávají, nežehrají na špatné časy, zkažený život, neříkají „život je pes“ a „stojí to všechno za nic“. Jejich vnitřní prožitek je navzdory vší svízeli dobrý, možná i hezký. To je krásné, tak to má být.

Ale Ježíš ve svém slovu k této události upozorňuje, že žena nezůstává jen u tohoto vnitřního prožitku. Na té ženě je to vidět. Žena cítí povinnost nenechat si svůj vnitřní prožitek pro sebe, nýbrž chce, aby se někde projevil, byť nezáleží na tom, kolik lidí to uvidí. Proto dá, obětuje dva penízky, víc nemá. Ale přes tu chudobu jí její vnitřní prožitek hýbá rukama a žena chce, aby hýbal. Nechce zůstat se svou vděčností - a možná prosbou - sama v sobě, ve svém nitru, chce ji nějak proměnit v čin, ve vztah ke svému okolí.

Na to někdo možná řekne - no a co, to je snad normální! Jenže právě kolem náboženství, víry, může vzniknout pocit, že jde výhradně o vnitřní záležitost každého člověka. Že je to niterný prožitek, intimní sféra, kam nikdo nesmí a odkud také netřeba vycházet. Jestli člověka víra dovede k nějaké etice, dobře, ale víra, důvěra Pánu života, spolehnutí na něho, je čistě soukromá věc a nemusí ba nemá být vidět.

Právě sám Ježíš, právě v chrámu, právě učedníkům připomíná, že víra je vidět a má být vidět. Někde, nějak, jak, to si musíš promyslet, ale není to jen soukromá intimní záležitost. Ovoce víry má být vidět - tím slouží druhým. Ta žena posloužila Ježíšovi, učedníkům a pak i nám jako dobrý příklad, povzbuzení, inspirace. Vynesla dobré ze svého nitra na světlo dne. „Čím srdce přetéká, to ústa mluví. Dobrý člověk z dobrého pokladu srdce vynáší dobré; zlý člověk ze zlého pokladu vynáší zlé.“ (Mt 12,34-35)

To druhé, nač Ježíš upozorňuje, zazní až na samém konci. Žena dala všechno, z čeho měla být živa. Právě tímto slovem se z běžného písemnictví stává evangelium. Žena dala vše, co měla. Ale ona to neztratila. Ona všechno, co mělo zajistit nebo zajišťovalo její život, složila jakoby do blízkosti Boží. Jako by člověk vzal všechny své vkladní knížky, cenné papíry, nemovitosti i movitosti a odnesl je - ne do chrámu, nýbrž přímo Hospodinu k nohám, a řekl:

„Vždyť je to stejně všechno tvoje, tak prosím, veď mé ruce i ústa i mysl, abych věděl/a, jak s tím naložit. Jak tím vším dát najevo vděčnost za dar života, za dar vzduchu a vody, jídla a pití, přátel a sousedů a především za dar tvé blízkosti a toho, že o ní vím. A tak přináším nejen movitý i nemovitý majetek, ale všechno ’z čeho mám být živ/a‘, tedy své talenty a vzdělání, zkušenosti i vzpomínky, schopnosti a šikovnosti, svoje jméno i svou pověst. To vše přináším, ač z toho mám být živ, nebo právě proto. Ty, Hospodine, umíš všechny statky správně zhodnotit.“

Příběh tady končí, ale věřím, že ta žena, když dala všechno, co potřebovala k životu, nezemřela hlady, zatímco vypasení duchovní v chrámě měli o skleničku vína po večeři navíc. Věřím, že příběh má v sobě i tuto rovinu hlubokého symbolu: ’dát všechno‘ znamená všechno získat ve zúročené kvalitě i množství.

Snad je tedy zřetelné - v příběhu nešlo a nemělo jít jen o nabádání k větší obětavosti. Šlo o dvě věci, že: 1) vnitřní život víry má svou viditelnou stránku a 2) „Hospodinova je země se vším, co je na ní, svět i ti, kdo na něm sídlí“, proto člověk může odvážně dát do Boží pokladnice všechno co má, i když se někdy zdá, že to jsou jen dva měďáky.

Tohle je víra - nikoli duchovní nástavba na základu z jídla, pití, peněz, domů a šekových knížek, nýbrž zřetelné vědomí, že to vše není moje, nýbrž darované. A tahle vděčnost a v nejlepším slova smyslu odevzdanost má být někde vidět. Jak a kde - to už je na nás.
Amen.

Biblický text na říjen - Iz 48, 17 - 18
Pokoj jako řeka
Na počátku bohoslužeb se zdravíme „Milost vám a pokoj od Boha, Otce našeho“. Rozumíme tomu přání. I když si při narozeninách přejeme „hlavně to zdraví“, jde nám víc právě o „pokoj“. Zdraví, jak to vypadá, je hlavním zdrojem pokoje, nebo spíš nemoc je hlavním zdrojem nepokoje.

Na druhé straně se zdá, že základním motorem života, pokroku v nejlepším slova smyslu je neklid, nepokoj, zatímco pokoj přivádí k nehybnosti a strnulosti. Hlavně v mládí nás přece nepokoj hnal a postrkoval k aktivitě, do díla, k setkáním, k poznávání a objevování. Vzpomeneme na jazzového básníka Václava Hraběte, jak jednou slyší „buben, který v nepravidelných, chraplavých příklepech vytlouká chválu věčného hledání“. Můžeme si vybavit i Waldemara Matušku a jeho slavné „já nevím, kde se to v člověku bere, ten neklid, co ho tahá z místa na místo, co mu nedovolí, aby byl sám se sebou spokojen…“

Současná doba se zdá pokoj nepotřebovat. Pokoj, to je klid, ticho, a dnešní člověk vydává a chce vydávat ruch a je v pohybu, stále rychlejším. Akcelerace času je přece dobrá, zrychlení vývoje prodlužuje život, zkracuje vzdálenosti, umožňuje, co dříve bylo nemožné. Ottův slovník naučný i s dodatky se dnes vejde na jednu plastovou placičku, z Evropy do Ameriky se létá jen několik hodin, do vnitřností těla lze nahlédnout klíčovou dírkou - laparoskopem - nebo si ho lze prolézt zevnitř a prohlédnout do nejmenších detailů tomograficky. V těle nosíme umělé klouby - a ony nosí nás celkem svižně, pošta k protinožcům jde zlomek vteřiny. Dlouhá divadla už se nehrají, osmihodinový originál Wagnerových „Mistrů pěvců“ už nevydrží poslouchat ani v Bayreuthu. Filmoví střihači stříhají své sekvence po vteřinách a jejich zlomcích, kdeže jsou někdejší několikaminutové záběry! Život je sada kratičkých videoklipů. Po tichu toužíme jen občas a většinou až po padesátce - mladí lidé si na mořský břeh musejí donést přehrávač s pořádným „vodvazem“, protože mořské vlny? Nuda, nuda, šeď, šeď. K čemu pokoj?

Změnila se tolik doba od biblických časů? V bibli je totiž pokoj jedno z ústředních témat - jako lidská prosba i Boží nabídka. Ale nejen se doba zkrátila a zrychlila. Především člověk zapomněl, co a k čemu pokoj je. Už zná jen „dejte mi všichni pokoj“, když ho někdo obtěžuje. „Chci býti sám“, zpívá princ v Rusalce, protože se mu ztratila rusalka. Tomu rozumíme. „Vypadni z mého života“, křičí Pilát na Ježíše v „Jesus Christ Superstar“, protože ho Ježíš zneklidňuje a on, Pilát, si s tím neví rady. Jen takový pokoj si většinou umíme představit.

Proto, ptáme-li se, jestli člověk potřebuje pokoj, je třeba začít otázkou: jaký pokoj. Pak můžeme rozhodnout, je-li to právě to, co potřebuje.

Pokoj v bibli je zvláštní. Hebrejský ~Alv (šálóm) a řecký eivrh,nh, (eiréné) je všechno, jen ne ono „dejte mi pokoj“. „Pokoj svůj dávám vám“, říká Ježíš v Janově evangeliu, ale hned dodává „ne jako svět, já dávám vám“. Apoštol Pavel mluví o „pokoji, převyšujícím všeliký rozum lidský“. Šálóm a eiréné jsou jiný pokoj.

Text, který jsme četli jako základ kázání, má zvláštní místo v Izaiášově proroctví. Kapitoly předtím, desítky kapitol jsou velmi nepokojné, do řad čtenářů přinášejí zneklidnění. Mluví o mizérii doby (jsme v 6. stol. př. Kr.), o válkách a hladu, o nespravedlnosti mezi lidmi, o korupci mezi mocnými (jsme v 6. stol. př. Kr.) o soudcích, kteří soudí podle konexí a ne podle práva, o chudobě vedle bohatství, o ničení památek a starých dobrých věcí kvůli novým (jsme v 6. stol. př.Kr.). Nic Izaiáš nezamlčí, ničeho čtenáře neušetří. Zneklidňuje, přináší témata, která by čtenář „zrovna nemusel“. Izaiáš ruší pokoj.

Ale přitom mluví o pokoji. Mluví o něm jako o něčem kýženém, potřebném i možném. Nepokojná slova prorokova vedou k pokoji jako bolest operace vede k uzdravení. Odmítnout tato slova, neslyšet proroka, toho divouse, který ruší falešný pokoj ve jménu pokoje pravého, se nevyplácí. Je to nepohodlné, bolí to, Izaiášova slova se zdají všechno brát a nic nedávat, ale to jen první pohled.

Prorok představuje pokoj, jak ho už člověk (v 6. st. př. Kr.) zapomněl: „…byl by tvůj pokoj jako řeka.“ Řeka je široká a teče. Izrael byl chudý na vodu a řeka v něm nevzbuzovala představy, jaké má našinec po povodních v r. 1997 a 2002. Řeka dává život, nese vláhu i živobytí. To je pokoj. Řeka nabízí i zábavu, jak dosvědčují děti i zábava na parníčku s hudbou a tancem. Řeka teče a nelze do ní vstoupit dvakrát. Mění se; na jaře bouřlivá, tančící i jančící, v létě klidná a vznešená, usměvavá sluncem i křikem dětí, které po sobě u břehu stříkají, v zimě tichne mrazem a čeká na pukání ledů. Řeka zrcadlí vše, co je kolem ní, jako by říkala ‘to všechno roste díky mně’. To je pokoj. Řeka má cíl od pramene k ústí a nic ji nezastaví. Snad jen zpomalí, ale řeka si najde vždy cestu, průchod. To je pokoj.

Pokoj nikoli jako klid, natož pak strnutí. Pokoj jako pohyb odněkud někam, možná klikatý, však řeka také není potrubí. Pokoj jako životodárná síla, jistota, když se všechno kymácí větrem doby.

K pokoji je v textu připojena spravedlnost jako jeho nedílná součást. I ta je v lidských ústech pojem velmi nestálý a křehký. Ale tady je spravedlnost přirovnána k mořským vlnám - kupodivu! Mořské vlny se valí silou, jíž nelze dlouhodobě odolat. Vzbuzují úctu a svou nekonečností připomínají stálost světa. Taková je spravedlnost.

Pokoj a spravedlnost zahrnují jednotlivého člověka i lidskou pospolitost. Bez spravedlnosti není pokoje a bez pokoje není spravedlnosti. Je o co stát, pokoj je požehnaný, pravý pokoj neruší pravý pokrok a dobrý vývoj. Spravedlnost je možná i nutná právě pro pokoj. Chybí-li pokoj a spravedlnost, je život neúplný. Naše pochyby, je-li vůbec o co stát, se rozplývají.

Kde je vzít a nekrást? Nebyl by to pravý prorok, kdyby tohle zůstal dlužen. Neříká jednoduchý návod, ale základní směr lidské cesty za pokojem je zřetelný. A velmi překvapivý.

Toto praví Hospodin, tvůj vykupitel, Svatý Izraele: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh. Já tě vyučuji tomu, co je ku prospěchu, uvádím tě na cestu, po níž půjdeš. Jen kdybys dal pozor na má přikázání, byl by tvůj pokoj jako řeka a tvá spravedlnost jako mořské vlny.“

Tak s Tímhle už člověk dávno přestal počítat (a to jsme v 6. stol. př. Kr.). Že by Bůh vyučoval? Vždyť už je odedávna veličinou, s níž skoro každý víceméně počítá, ale jen jako s nehybnou veličinou. Boha přece náš život v tomto světě nemůže zajímat! Že by vyučoval, trpělivě vedl své žáčky jako paní učitelka první třídu, nebo snad už jsme na gymnáziu? Že bychom do života nebyli vrženi bez pomoci, že bychom nebyli samoukové, co se pokoje a spravedlnosti týče? Nechce se věřit. Dějiny nás tolikrát přesvědčily o tom, že člověk je vydán všanc sám sobě a nemá zastání, leč u sebe samého - někdy. Už ten starozákonní Boží lid v 6. stol. př. Kr. si tak připadal - o tom svědčí právě předcházející kapitoly. Natož pak my, po obou světových válkách, po poznání člověka do hloubek podvědomí a psychoanalýzy, po zkušenostech se sebou samým!

„Toto praví Hospodin, tvůj vykupitel, Svatý Izraele: „… Já tě vyučuji tomu, co je ku prospěchu …“ Nám se chce volat, křičet: jak, kde? Co máme dělat, abychom pokoj a spravedlnost našli - pro sebe i pro druhé?

Co máme dělat? Snad jedno - pro začátek: „jen“ vzít vážně, že On sám opravdu vyučuje. Že bez jeho slova, jeho zákona, bez souřadnic života jak jsou - z jeho daru - to nejde. Že je třeba je hledat, ptát se po nic. Můžeme začít třeba Desaterem, to stačí jako základní směr. Však nás dovede k mnoha pestrým aplikacím a konsekvencím.

Jak Hospodin vyučuje? To už je trochu zbytečná otázka. Možná skrze svědomí, možná skrze naději, že všechno nemusí jít podle starých ozkoušených pravidel, možná s pomocí druhých lidí. Možná se něco objeví v modlitbě, v zastavení uprostřed nepokoje doby, možná nám něco zpevní klouby a svaly, až se rozhodneme pokoj a spravedlnost přijmout i do svého rozhodování.

Možná se budeme divit, jak opravdu vyučuje a jak nezbytný je pokoj a spravedlnost. A jak to jde!
Amen.

Biblický text na listopad - J 6, 63
Pevný bod ve vesmíru
‘Dejte mi pevný bod ve vesmíru a pohnu zemí‘, řekl fyzik a myslel asi opravdu hlavně na astrofyziku. Ale kdo ví, třeba i on prožíval to, co my v 21. století. Pevný bod nemáme a půda se nám hýbá pod nohama sama. A ještě víc než země se nám hýbe celý život. „Je toho moc“, říkáme, „zblázněná doba“ a „kam se ten svět řítí“?. Žijeme ve světě, kde včera již znamená zítra a zítra už neznamená vůbec nic.

Myslitelé říkají, že svět, vesmír a světový obraz se začal otvírat s rozvojem přírodních věd. Církev prý tušila, že vedle potřebných a příjemných důsledků zachvěje moderní doba lidskými jistotami, proto se prý rozvoji věd tak bránila. A to ještě neznala dobu postmoderní! Co je nějaký parní stroj i se zalomenou hřídelí proti takovému počítači! Klikovou hřídel jednou vymyslili a pak už ji jen mohli jenom zvětšovat, zrychlovat otáčky a prodlužovat životnost. Klikovku najdeme stejnou od jejího vynálezu ve všech autech už půl druhého století, zatímco počítače jsou na světě jen pětinu té doby, přičemž moderní PC se starému Eniacu ani nepodobá, natož pak software a jeho možnosti.

Ale to ještě nic není. Všední den se pro každého stal bludištěm změn a stálých překvapení. Malé krůčky pro lidstvo, veliké pro člověka: ve včerejší drogerii dnes sídlí realitní kancelář, kam jsme včera chodili do kina, najdeme dnes bowling sklad pracovních pomůcek. Stará telefonní čísla neplatí, v bankomatu je třeba pokaždé číst pečlivě manuál. Prahou lze bezchybně projet jen se satelitní navigací, internetové stránky vznikají a mizí tak rychle, že o stabilitě nemůže být řeč. Všechno se mění rychleji než dovedeme pochopit, a razantněji než je zdrávo: móda, volební programy stran i názory našich spoluobčanů a přátel. Ani na počasí se člověk nemůže spolehnout, když pětisetleté vody přicházejí každých pět let. Prý časem do Čech dorazí i tornádo.

Nejen že svět se mění, to už víme dávno, nýbrž svět je proměnlivý. To je rozdíl. Svět a život v něm mají proměnlivost kódovanou už kdesi ve svých genech. Ale nejen se mění, i jeho proměnlivost se mění; co do směru a především do rychlosti. Zdá se, že dnes si na nic nemůžeme a nesmíme zvyknout – sotva by se tak stalo, proměny života by nám přivodily těžký smutek a problémy. Sotva se někde zorientujeme, už je všechno jinak. Sotva se něco naučíme, už to skoro můžeme zapomenout. Mnozí z nás se učili rusky, pracně skládali zkoušky z MDH, tehdy to k něčemu bylo, i když jen na papíře, ale dnes? Sotva se naučíš, kde jsi doma, dovíš se, že požadavkem doby je flexibilita. Takový Američan se stěhuje každé tři čtyři roky podle toho, kde je práce a kde se mu líbí: prodá dům, koupí dům, jako sako nebo auto. Že mají věci duši, že jsou nějaká rodná hnízda, tradice? Na to není čas.

Proměnlivost věcí, situací a podmínek se promítá do našeho nitra. Co platí a co ne? Co je dobré a co ne, co se má a co se nemá? Z čeho se mám radovat a co mně má být k smutku, s čím si lámat hlavu a co pustit k vodě, co řešit a co ne, kde hledat východisko? Kdo byl včera dobrým rádcem, dnes tě zklamal, kde ses včera s důvěrou ptal, dnes zíváš nudou a odpověď tě už dopředu nezajímá.

Pak se zachvívají i nejzákladnější hodnoty; jsou vůbec? Manželství - jak a proč? Partnerská věrnost? Když čteme mnoho teorií, že je to vlastně umělý institut, bránící svobodnému naplnění vlastní přirozené touhy? Jméno rodiny? Když existují sofistikované technologie, jak i nejčistšího zostudit? Morální kredit? Když není, kde ho uplatnit, „prodat“? Všechno se dá naučit, všechno se dá opustit, pružně vpřed!

Co je pevného ve světě? Dejte mi pevný bod a pohnu světem! Ne, ten se hýbe i beze mě, dejte mi pevný bod, ať vím, kdo jsem!

A čím je člověk starší, tím je pomalejší, konzervativnější a jaksi „zúženější“. Moudrost stáří proniká snad do hloubky, je však vykoupená užším spektrem možností a obzorů. Sedmdesátiletý už se těžko naučí programovat v Turbo Pascalu… Že je to cynické? Nikoli, to je život.

Korunu všemu tomu kvasu nasazuje komunikace – přes internet, jazykové školy i kursy mezilidské komunikace se to zdá být spíš horší než lepší. Jazyk se vždy vyvíjel, ale to, jak se vyvíjí dnes, překročilo očekávání. Dva mladí se na refýži baví o mobilech nebo o muzice a starší opodál nepřeloží ani větu. A ještě hlouběji – slova dostávají nový obsah, nové zabarvení, často úplně opačné, myšlenky včera jasné zní dnes jak od protinožců. Jedna mladá členka sboru přiznala, že když přišla poprvé na bohoslužby, měla pocit, že farář mluví nějakou zvláštní řečí. A to, prosím, ve Strašnicích, kde pojem „civilní interpretace evangelia“ nebudí pohoršení!

„Co dává život, je Duch, tělo samo nic neznamená. Slova, která jsem k vám mluvil, jsou Duch a jsou život.“ Sluší připomenout i předcházející verš: „Ježíš poznal, že učedníci na to reptají, a řekl jim: "Nad tím se urážíte?“ Učedníci reptali na předchozí Ježíšovu řeč – a není divu: „Kdo jí mé tělo, přímo ‘kdo mne jí‘, živ bude na věky.“ My jsme dnes chytří, víme, že to je o Večeři Páně, známe ono „toto je mé tělo“, ale ta řeč opravdu musela být pohoršením pro zbožné židy i pro ostatní; je těžce symbolická, mnohoznačná, trochu umělecká a hodně mystická, uzel myšlenek, který se dá rozplést na mnoho způsobů nebo taky vůbec ne.

A Ježíšova odpověď na reptání učedníků? Upřímně řečeno, mnoho světla nevnáší. Biblista řekne, že celá kapitola je bezpochyby pozdější kázání, Ježíš sám, jak známe ze starších evangelií, své posluchače oslovoval mnohem srozumitelněji. Ale to nic nevysvětluje, v Písmu to čteme takto a takto máme hledat porozumění.

Život, tělo, slovo, Duch: ta slova běžně užíváme, ale víme o jejich proměnlivosti v ústech každého mluvčího. Tady jsou navíc pohromadě v neobyčejném spojení. Jeden biblický verš a vydá na mnoho let přemýšlení: Co dává život, je Duch, tělo samo nic neznamená. Slova, která jsem k vám mluvil, jsou Duch a jsou život.

Odkud začít? Snad nejlépe od konce, vlastně od lidského začátku: tělo samo nic neznamená. Tělo – nejen ruce a nohy, hlava a srdce, ale také vše, co je obklopuje zvenčí i zevnitř. Také všechna lidská slova, zkušenosti, poznání, vzpomínky i výhledy. Tělo, to je teď i naše duše, i celý náš lidský duch.

To všechno pro nás samozřejmě hodně znamená: náš život, naše dny i noci, naši práci i volný čas, naše vztahy a setkání, radosti. Také bolesti a starosti, ale to už holt patří k sobě. Tělo nám bylo dáno nejen jako průvodce, ale jako nosič, médium, základní výbava do života. „Svůj k svému“: mezi horami i řekami, stromy i květinami, ve vzduchu i na vodě se člověk může pohybovat jen v těle a s ním. Se svým tělem jsme nejen spojeni nerozborným poutem, naše tělo je naší podstatnou součástí. I celý náš duch nebo duše jsou vázány v těle na fyziologické i chemické procesy, s nimi i naše myšlení, vztahy i prožitky. Deziluze? Proč? Copak Bůh neviděl, že „hle, stvoření bylo velmi dobré“?

Ale budeme-li hledat ten pevný bod ve vesmíru, narazíme na pomíjivost. Narazil na ni už starozákonní Kazatel a napsal o tom celou knihu. Tak naše tělo „nic neznamená“, neznamená nic pevného, stabilního, natož pak věčného. A s tělem i to vše ostatní…

Tělo ale ještě nedává život. Tělo život prostředkuje, umožňuje, podmiňuje, ale nedává. Život je dar odjinud. Odkud, víme také. Boží dar je v tom zvláštním Ježíšovu slovu vyjádřen jako Duch. Tušíme za ním správně Ducha svatého, toho, o němž je v bibli a o němž se káže – až moc, protože ten je opravdu Boží a moc o něm nelze mluvit, nelze ho ani přivolat podle přání, lze o něj jen prosit. Duch Boží jako Boží moc, síla, vůle, Duch posilující i přimlouvající se, přicházející a odcházející, nedostupný myšlenkám, natož lidským plánům. Ten dává život.

Tak přicházíme ke zjištění, že Dárce je nedostupný, mimo. Tu také musí skončit naše hledání, dál se nedostaneme. Ale my jsme v současném babylónu hodnot hledali pevný bod pro své všední dny, pro své chození po ulicích, nakupování, pracování, vydělávání peněz, telefonování a e-mailování, pro svou orientaci v životě! A našli jsme jen odkaz na něj.

Jen odkaz, kdyby tu nebyla poslední věta Ježíšova: „Slova, která jsem k vám mluvil, jsou Duch a jsou život.“ Tak vstupuje na scénu poslední pojem z těch čtyř – slovo. Mezi lidmi má právě „slovo“ z celé čtveřice nejmenší životnost a váhu. Tělo, duch, život a slovo – slovo si nemusíš kupovat ani udržovat, každý má slov, kolik chce. Slova poletují vzduchem, vážná i nevážná, pravdivá i lživá, přímá i překroucená. Právě média, která se slovem pracují, snižují často jejich cenu. Právě politika, kde padá tolik slov, přivádí často jejich inflaci.

Slovo Ježíšovo ale nejsou jen jeho otevřená ústa. Tady je slovo jako znamení, odraz věcí podstatných a jinak nedostupných. On sám je slovem Božím, totiž projevem, zrcadlem. Ježíšův příběh je nedostupný Duch Boží, prostředkovaný člověku srozumitelným způsobem. Proto „přijal Bůh tělo, stal se jedním z nás“ (Fp 2,7).

Tělo, říkali jsme, je prostředníkem života. Ale najednou dostává ještě nový úkol. Bůh v těle přišel jako Ježíš, aby člověk znal pevný bod ve vesmíru. Aby věděl, odkud vyjít a kam se vrátit. Aby nerozhodovala náhoda nebo pomíjivost. Komu pomíjivost stačí, nemá problém. Jen bude-li stačit vždycky. Ale pro ty, kterým míjení a pomíjení nestačí, přichází odpověď. Až budeš hledat pevný bod ve vesmíru, víš už, kde hledat. Není vůbec daleko!
Amen.

Biblický text na prosinec - Gn 18,1-16
Jak přichází Hospodin?
Začteme-li se do starých mytologií, najdeme tam poměrně často vyprávění, v němž bohové navštěvují lidi na tomto světě. Někdy mají nějaký mocensko-politický záměr, někdy se jim lidé líbí (většinou ženy, protože bohové jsou muži). A někdy prostě jen tak, bohové mají při své moci nárok na nějaký ten rozmar. Docela často dávají bohové lidem děti. Někdy právě ze své záliby v lidských dívkách, někdy bezdětným rodičům dávají potomky a tak jim dělají radost. Je ovšem pravda, že s těmito boholidskými dětmi bývají potom v mytologiích problémy - jako by si boholidé brali z obou svých rodičů, z boha i člověka, to horší.

Podobný sujet najdeme několikrát i v Bibli: narodí se dítě, které už nikdo nečekal. Nikdy ale nejde o to, že by se Bohu Bible zalíbila nějaká slečna nebo paní. Motiv je jiný: člověk děti nemá, touží po nich a dostane je. Dítě je zkrátka nezasloužený Boží dar a někdy je to prostě o hodně zřetelnější. To známe i v našich příbězích; dítě je vždy dar, ale někdy je jeho narození skoro zázrak.

Navíc, ve starém Izraeli byla bezdětnost přímo chápána jako Boží trest, prokletí, jako důsledek nějaké viny. Chceme-li v tomto pohledu vidět mytologické myšlení, můžeme a nebudeme daleko od pravdy. Pak dítě narozené starším již manželům bylo chápáno nejen jako zázrak, nýbrž jako přímý Boží zásah. Chceme tady vidět mýtické myšlení? Nu proč ne, pokud nám zůstane vděčnost za takové dítě, a to vděčnost na správné adrese.

Jinak ovšem žijeme v době úplně jiné. Staré mytologie nás nezajímají, už je ani neznáme. Tvrdíme, že jsme lidé racionální, střízliví a věcní, ve skutečnosti nás však ovládají mýty jiné, moderní, vytvářené většinou z obchodních nebo politických důvodů. Moderním mýtům se ale neříká mýty, jsou to senzační zprávy, drby, novinářské kachny, reklamy, propaganda, marketing. Jsou to většinou polopravdy, zjednodušené a ze souvislosti vytržené útržky faktů, v podstatě lži. To je rozdíl od biblických příběhů. Ty jsou vždy tvrdě a jednoznačně pravdivé, i kdyby používaly mytologický sujet. Nikdy nejsou motivovány ideologicky, natož pak politicky nebo obchodně. Mají jiný úkol: sdělit příběhem něco, co sice čtenář možná zná a prožívá, ale někdy si toho ani nevšimne nebo nerozumí souvislostem. Nabídnout tyto souvislosti, postavit je člověku před oči jako inspiraci, to je úkol biblických příběhů, jejichž děj je srovnatelný s mýty starých kultur.

Vidět za věci, za děje, ale nikoli do tajemna zásvětí, nýbrž do souvislostí, do hloubky hodnot a hodnocení, by mělo být úkolem a cílem každého člověka. Neboť právě jen uprostřed souvislostí, které nejsou vidět na první pohled, je možné se dobře orientovat v životě a ve světě.

„Advent“ znamená „příchod“ a myslí se tím narození Pána Ježíše Krista, tedy příchod Boží na zem. Hle, jak je adventní příběh podobný sujetu starých mýtů! Hle, jak podobný je i setkání praotce Abrahama s Bohem a Josefa se stejným příchozím! Kulturní historik tady bude mluvit o prolínání kultur, možná o zbytcích mytologického myšlení v novozákonní literatuře i o pozůstatcích mýtů v současném učení církve. Mně ale mýty nevadí, musím jen vědět, zda jsou pravdivé a že jsou pravdivé. Slovo „mýtus“ pro mě není nálepka něčeho falešného, zastaralého, prostě „passé“, nýbrž upozornění, že mám ten příběh číst jinýma očima, než návod k použití pračky nebo horoskop na příští týden (ten bych nečetl vůbec, neztrácel bych čas).

A nikde, všimněte si, nikde nenazývám předvánoční advent mýtem, jen vidím podobnost mezi příběhem Josefovým a Abrahamovým a mezi příběhem Abrahamovým a příběhem ze starých mytologií.

Abraham sedí ve stanu. Je poledne, nic se v tom horku nedá dělat, Abraham sedí naproti místu, kde jednou budou uloženy jeho tělesné ostatky (v jeskyni Machpelah naproti Mamre). Čas, kdy se vzduch tetelí horkem, čas utlumené mysli, možná podřímnutí. Najednou Abraham vidí tři muže, vidí je ovšem nikoli přicházet, nýbrž rovnou stát před ním. Zadříml před chvilkou, nebo je „mimo“ teď? Ne, teď není mimo, ví dost přesně, kolik uhodilo a co dělat. Organizuje: Sára udělá to, mládenec - pomocník ono a on sám, Abraham, to nejdůležitější - vybere to nejlepší tele a připraví je jako občerstvení pro pocestné.

Co se děje, že Abraham tak přesně ví, co má dělat? Neměl se spíš chopit zbraně? Třeba jsou to lumpové, zloději! Nebo neměl dělat, že spí, aby ho tu horkou chvilku nechali všichni otravní pocestní na pokoji? Víte, jak je to nepříjemné, když nesete při obědě první lžíci polévky do úst a najednou zazvoní zvonek! Co vlastně Abraham ví o tom, co se děje? Už má léta, život plný dobrodružství se mu celkem vydařil, až na to, že nemá potomka. To je pro Abrahama starost větší, než pro kohokoli jiného, nejen proto, že je Izraelec. On přece navíc dostal zaslíbení, že skrze jeho sémě povstane celý národ. Teď, na stará kolena, se zdá, že jeho život ztratil toto zaslíbení a tím i celý smysl. Ale co ví teď o té návštěvě?

Abraham ví nebo tuší, že ho navštívil Hospodin. Toto je asi největší zázrak celého příběhu. Totiž - přicházející Hospodin a to, že to Abraham ví. Tak, za poledního horka, přijdou tři chlapíci a mají tolik troufalosti, že se domácího pána ptají po manželce. To přišel Hospodin! A Abraham tento advent rozpoznal - bez věnců, svíček, cinkotu zvonečků, v žáru letního poledne nastal Abrahamovi advent, čas přeradostný (EZ č.347). Abraham se postaral o hosty, jak se sluší, nabídl jídlo (a hodně jídla, přes míru), pití (přiměřeně), Sára napekla sváteční koláče, nabídli hostům hygienické zázemí a když jedli, stál v pokoře pod posvátným stromem a ani nedutal.

To byl Abrahamům advent. Nic všednějšího si neumíme představit, jen hosté trochu kalí atmosféru, když jeden z nich zvěstuje Sáře těžko uvěřitelnou radost, která bude Sáře, Abrahamovi i všemu lidu, a Sára, jak by ne, nevěří, stará zkušená žena, bez sentimentu zmíní pravdivě (opravdu pravdivě!) že děti už mít nemůže. Pocestní ji usvědčí ze lži, že se nesmála, když se smála, ale nechají to tak a odejdou. To je Abrahamův advent.

Mytologie? V tom smyslu, že podobný příběh najdeme jinde, ve starých kulturách. Jinak svrchovaně nezázračný příběh, jehož zázrak se odehrává právě jen v Abrahamovi, uvnitř jeho srdce, když poznal, že nastal advent.

Josef to měl ještě těžší. Měl ženu, dívku, těšil se na ni a na to, jak spolu budou mít děti - a někdo ho předešel. Doslova tak, pravda chladná a skoro surová. Jeho Marii, milovanou krásnou, touženou, někdo jiný pojal za matku svého dítěte. Josef je až druhý. Jestliže se rozhodl, že ji potají propustí, byl to čin ještě poměrně milosrdný, mohl ji dát ukamenovat jako cizoložnici. Chránil tím i svou čest a nakonec to mohl být průchod jeho lásky doopravdy zhrzené.

I jemu se postavil někdo do cesty. „Zjevil se mu anděl Páně“, čteme v evangeliu, zní to tentokrát nejen mýticky, ale přímo čarovně. Ale můžeme to také přeložit: „tu za ním přišel někdo, v němž Josef poznal Hospodinova posla“ nebo „U Josefa se objevil nějaký člověk, a když s ním Josef chvíli hovořil, poznal, že v něm s ním mluví sám Bůh.“ Tajemno žádné, zázrak se koná opravdu „za zrakem“ - vidět není nic zvláštního, „jen“ v Josefovi se všechno mění, přetavuje a obrací v rozhodnutí nejen Marii nepropustit, nýbrž ji milovat o to víc, oč se bude přibližovat den, kdy v městečku Betlémě, v jesličkách na slámě (EZ 293) se uskuteční to, co mu přineslo ponejprv tolik bolesti a starostí.

Také Josefův advent byl překvapivý jak pro něho, tak pro jeho Marii a nakonec pro všechny, kdo o tom vědí. Překvapivý, protože nečekaný a nezázračný. Oběma biblickým mužům přinesl shodou okolností zprávu o narození dítěte. Oběma tento advent udělal výrazný škrt přes jejich plány a odhady.

Oba dva se o advent nijak nezasloužili. „Jen“, když jim advent nastal, neřekli „nojo, to je zase jen nějaký mýtus“, nýbrž přijali jej se vší vážností a přijali i toho, kdo je navštívil. Nepropásli advent. I když příběh, podobný tomu svému, mohli číst ve starých mytologiích.

To bychom se mohli a měli od Abrahama i od Josefa naučit.
Amen.