Biblický text na leden - Fp 1,27 - 2,5
Svoboda a jednota
Až půjdete někdy kolem Wilsonova, tedy Hlavního nádraží směrem k tramvaji v Bolzanově ulici, všimněte si pomníku v parku. Objímá se na něm voják, napadne nás, že asi sovětský, s nějakým jiným mužem. Voják má přes rameno samopal, druhý muž má oblečení i čepici podle šablony, jíž socialistický realismus líčil prvorepublikánského dělníka. Asi to bude on, nějaký neznámý Pražan. Není tu žádný nápis, žádná pamětní deska – nyní. Kolemjdoucí většinou netuší, že pomník se jmenuje „Sbratření“. Zda na pomníku stál nějaký text někdy dříve, nevím. Teď mluví tento pomník sám za sebe, tak jak tam stojí, bez dalšího. Jen - na podstavec někdo nastříkal technickým písmem podle šablony nápis „SVOBODA JE NUDA“.

Kdo ten nápis nastříkal a proč, co tím chtěl říci? Představuji si mladíka sprejera, který, právě z nudy, píše „svoboda je nuda“. Ale sprejeři zpravidla nestříkají přes profesionální šablony. Nebo snad starší zahořklý občan, který si svou akci týdny připravoval a má ji za své vyznání, za svůj boj proti současné drahotě a žravosti politických špiček? Proč by ale psal, že svoboda je nuda? Spíš by mohl mít pocit, že svoboda je zvůle, sobectví, chamtivost, morální rozbředlost, ale nuda?

Až půjdete někdy kolem Wilsonova nádraží, dívejte se však nejen na ten pomník. Jednak je tu dost k vidění, jednak je třeba dávat pozor na bezpečnost svou a svých věcí. Mladé dívky a starší lidé by tam neměli chodit večer a v noci. Park je plný bezdomovců, mužů i žen, mladých i starých, zdravých i všelijak pochroumaných, střízlivých i opilých. Většinou si nijak nestěžují, nezdá se, že by se za svůj „osud“ styděli nebo z něho byli zoufalí. Spíš se zdá, že si jej vybrali dobrovolně. Že by svoboda byla opravdu nuda?

Za starých časů – před sedmnáctým listopadem – nebyli v parku před Hlavním nádražím ani bezdomovci, ani lehké dívky nebo „batrflajové“, mladí chlapci na prodej. Na pomník nikdo nepsal „Svoboda je nuda“, takový nápis by stál autora přinejmenším místo na škole nebo v práci a záznam v rejstříku StB. Největší odvážlivci psali „Nechte zpívat Mišíka“ nebo „Ať žije Charta“. V hesle „svoboda je nuda“ je ovšem myšlenka, výpověď, sdělení. Ale jaké?

Ve středu při schůzce mládeže byla zajímavá úvaha na modelový biblický příběh o stavbě věže v Bábel. Vyprávění začíná takto: „Celá země byla jednotná v řeči i v činech. Když táhli na východ, nalezli v zemi Šineáru pláň a usadili se tam. Tu si řekli vespolek: „Nuže, nadělejme cihel a důkladně je vypalme.“ Cihly měli místo kamene a asfalt místo hlíny. Nato řekli: „Nuže, vybudujme si město a věž, jejíž vrchol bude v nebi. Tak si učiníme jméno a nebudeme rozptýleni po celé zemi.“ Jedna z otázek nad úvahou byla: je něco špatného na jednotě, na touze po ní?

Svoboda a jednota jsou pojmy tradičně krásné a příjemné. Svoboda je základní právo každého člověka, jednota pak kýžená vlastnost každého lidského společenství. „Rovnost, volnost, bratrství“, „v jednotě je síla“, Freedom, Freiheit, Liberty i cbo6oda, „Buďme svorni, žlutá je barva naše“ i „proletáři všech zemí, spojte se“. Po svobodě prahne každý, kdo ji nemá, po jednotě každý, kdo patří do nějaké skupiny.

Někdo svobodu má, někdo ne, někdo ji cítí, jiný ne. Celé krajiny jsou nebo nejsou svobodné a kdo tam žije, může to cítit ještě jinak. O padesátiletí komunismu u nás se mluví jako o době totality, tedy nesvobody, tak Československo viděl zvenčí i celý svět. Ale mnozí, přiznejme, se nesvobodní necítili. Zvykli si na cenzuru i autocenzuru, zvykli si, že vycházejí jen některé knížky, že tvořit a svou tvorbu prezentovat mohou jen někteří umělci a nevadilo jim to. Naopak mnozí žili svobodně i v tom prostoru nesvobody a nenechali se spoutat obecnou atmosférou strachu, podezírání a ohlížení se, zda někdo neposlouchá.

Žijeme nyní ve svobodě nebo ne? Cítím se dnes mnohem svobodněji než před patnácti a více lety, a spolu se mnou milióny dalších. Přiznávám však, že to není jediné možné hodnocení. Mnozí se cítí spoutáni totalitou peněz, dravého kapitalismu, podpíraného navíc nezlomenou mocí „starých struktur“, mnozí touto nesvobodou spoutáni jsou, ale neví to nebo si to nepřipouštějí. Mnozí jsou spoutáni když ne přímo chudobou, pak nutnou skromností, opravdu těsnými mantinely vlastní hospodářské situace. Mnozí jsme nesvobodní naprostým nedostatkem času, pokusem chytit mnoho zajíců najednou, ani nevědí, proč to dělají, pro výdělek ani pro slávu ne, jako službu druhým, v boji s konkurencí? Sami nevědí – připadají si k tomu donuceni dobou. To je prožitek nesvobody. Hodně můžeme, hodně chceme, máme hodně možností, v tomto smyslu svoboda opravdu není nuda. Ale z druhé strany, je to ještě svoboda? A co ti, kteří z přílišné svobody, zneužité, špatně uchopené, propadli drogám, alkoholu, gamblerství nebo pornografii? Nebo ti, kteří ze svobody sekt a všelijakých pseudonáboženství u nás působících chytili akorát závislost na nich a absolutní, totální nesvobodu vlastního názoru a rozhodování?

Mohou být, mají být všichni svobodní, a všichni stejně svobodní? Platí jednota i pro svobodu? Dá se svoboda prosazovat jednotně? Všechny pokusy o jednotu – obecně humánní, kulturní i sociální skončily bez výjimky nesvobodou. Do úplné jednoty se všichni svobodně nevejdou. A tak tedy, jestliže „jednota“ i „svoboda“ jsou pojmy tradičně krásné a příjemné, řekněme, že mají i svou odvrácenou stránku, přinejmenším ve své vzájemné nesourodosti. Nelze nastolit ani usilovat o absolutní jednotu a absolutní svobodu všech a pro všechny. Pak se ovšem hlásí ke slovu otázka: oč usilovat? Jaká je kýžená svoboda a kýžená jednota?

Apoštol píše dopis, z něhož je biblický základ dnešního kázání, z vězení. Z míst nesvobody píše řádky dýchající radostí, jednotou a svobodou. Už to nám něco napovídá – jako kdyby dělicí čára mezi svobodou a nesvobodou nevedla po linii vězeňské zdi nebo ostnatého drátu. Kupodivu, o jednotě může být řeč ve stejné větě, v níž se hovoří o zápasu a o protivnících.

Svoboda podle Pavla – to je totiž především a skoro výhradně „svoboda od hříchu“. Ne bezhříšnost, absolutní nevinnost a čistota, o nich apoštol ani neuvažuje, jsou nemožné. „Svoboda od hříchu“ je rozvázání pout lidské křehkosti, nízkosti, pragmatičnosti a siláctví. Svoboda uvolňuje k následování Krista. Jinou svobodu apoštol nezná.

Není to zúžený Pavlův pohled, skoro fanatické jednosměrné zaostření, jako by nebylo nic jiného? Jediná pravá svoboda je svoboda od hříchu? Jenže pro Pavla má tato svoboda k následování mnoho souvislostí a důsledků. Svoboda od hříchu je základním stavebním kamenem svobody jako takové, základem svobodného života. Na této svobodě od hříchu je potom vystavěna stavba z dalších cihel. Na svobodě od hříchu stojí svoboda otroka nebýt otrokem, svoboda otrokáře propustit otroka, svoboda občana poslouchat státní moc a dbát její zákony a svoboda vzepřít se moci démonské, totalitní. Svoboda od hříchu zakládá svobodu chudého nebýt nešťastný z mála majetku, svoboda bohatého rozdělit se s chudým, svoboda nemocného nenaříkat nad svým osudem, ale najít v životě smysl i radost. Ze stejného základu roste i svoboda milovníka vína nedat si přes míru a svoboda abstinenta nepohrdat každým, kdo víno rád. Patři sem i svoboda pracovitého v neděli nedělat a místo práce v kostele zpívat „Buď sláva Bohu, chvála Otci, který stvořil zemi“. Také svoboda smutného rozjasnit tvář, protože „Pán je blízko“ (Fp 4,5). I svoboda člověka, žijícího v totalitě, vzepřít se obecné atmosféře strachu a hasit i to, co jeho samotného nepálí. Svoboda ukázat, že totalita peněz není totalita, protože jí nemusí podlehnout, kdo nechce. Svoboda patřit tomu, kdo osvobozuje, a nebýt ani sám svůj, natož pak doby, módy nebo jiných závislostí.

Tady někde lze také hledat původ pravé jednoty. Protože každá jednota není dobrá. Není ani možná, pro pestrost kultur i povah. Však také apoštol začíná „dovršte radost mou a buďte jedné mysli“. Protože jednota nestojí na začátku jako výchozí bod, nýbrž jako cíl. V čem, nad čím, o čem chce být kdo jednotný a s kým? Kolik už lidstvo zažilo pokusů o jednotu, které skončily nesvobodou! Ten neznámý Pražan, objímající se v bronzu před Hlavním nádražím s vojákem z radosti, že skončila válka a začíná svoboda, netušil, co přijde za tři roky, ostatně sovětský voják také ne. Měli radost z konce války a viděli v něm svobodu. Že konec války ještě nebyl začátek svobody, se ukázalo v zápětí. Že jednota, zobrazená vřelým objetím, je jednota prchavá, poznali také.

Nikoli, svoboda není nuda. Nuda je pouze bezbřehé uplatňování vlastních chutí, choutek a chtíčů, nuda je dívat se na svět pouze vlastníma očima, aniž by člověk přibral pohled druhých. Nuda je jednota uchopená jako šeď rozmlžených lidských odlišností.

Naopak jednota těch, kteří svobodně přijali nejen vlastní křehkost, nýbrž svobodu od ní, je cíl, který stojí za to. Znamená to mnohou práci, trpělivost, mnohé sebezapření, protože jsme a budeme každý jiný. Znamená to opravdu mít druhého za přednějšího sebe a mít na mysli to, co slouží druhým.

Zdá se to být otřepaná etika? Nikoli, to je pravá svoboda, směřující k pravé jednotě.
Amen.

Biblický text na únor - Mk 13, 28 - 31
Proč to Bůh dopustil?
Stane-li se někde nějaká katastrofa, zahýbá myšlením lidí na celém světě. Objeví se spousta staronových otázek, které pálí prosté i vzdělané, mocné i obyčejné: co dělat, jak zachránit? Jak pomoci, jak se ochránit napříště? Proč se to stalo zrovna u nás a ne jinde? Proč se to stalo jinde a ne u nás? Může za to někdo, kdo? Pomoc ze strany těch, kteří nebyli postiženi, vyjadřuje vděčnost (že jsme byli ušetřeni) a současně i jakési dobromyslné úplatkářství osudu (budeme-li obětaví, nám se to snad vyhne). Skoro vždy se objeví i myšlenka trestu (osudu, boha) za hříchy světa a skoro vždy se objeví někdo, kdo se pokusí katastrofu využít pro vlastní ideologii, náboženství, politiku, ekonomiku.

Otázky ukazují bezradnost lidstva, rozptýleného do jazyků, kultur, náboženství. Nejlépe si ještě tak lidstvo poradí s praktickou pomocí. Díky globalizované industrializaci i komunikaci sebere svět docela rychle prostředky na pomoc a rychle je dopraví na místo. Vědecký a technický pokrok, jinak často kritizovaný, tu slaví své úspěchy, lze s vděčností říci: díky za satelitní telefony, internet i obří dopravní letouny, i za to, že věda umí některé katastrofy předvídat že je pravděpodobné a že to brzy bude umět ještě lépe. Je třeba ještě dopracovat výstražné a informační systémy a postup ochrany.

Nejvíc je lidstvo bezradné, když se spustí do hloubek souvislostí takových katastrof a začne přemýšlet, proč se to stalo. Tady se zdá, že země s tradičně křesťanskými základy si s tím vědí rady nejméně. Přírodní náboženství i některá orientální katastrofu přijmou prostě jako osud nebo jako hněv bohů. S osudem nic nenaděláš, můžeš se stavět na hlavu, nepomůžeš si, bůh má právo se hněvat, je to bůh. Bůh má právo i být zlý, jestliže je to zlý bůh. Jde jen o to, přijmout katastrofu, zanaříkat, zahořekovat, ale ne dlouho; život není tak dlouhý, abychom si mohli dovolit dlouho plakat. Je třeba se s katastrofou smířit, akceptovat jako nevyhnutelnost a žít s ní jako s možností.

Křesťané to mají horší, uvidíme za chvíli. Nejhůř jsou ale na tom ti, kteří sice křesťanskou kulturu mají ve svých základech a tradicích, ale už s ní víceméně nežijí. Mají „pod kůží“ nějaká tradiční dogmata, ale většinou neživá, bez vztahu a osobního prožitku. Nevěří jim a věřit nechtějí, protože mrtvým dogmatům opravdu není co věřit. Taková je většina našich českých a mnoho evropských i amerických spoluobčanů. Křesťanství? Ano „tak nějak“, pánbůh také „tak nějak“ a dost. Je, ale nic víc se nad tím nedá vymyslet ani s tím nějak pracovat. Protože jedno z těch neživých starých dogmat zní, že pánbůh je všemohoucí a vševědoucí, druhé, že je dobrý. Výsledný součet této rovnice, jde-li o mrtvá dogmata, je neřešitelný. Všemohoucí, vševědoucí a současně laskavý bůh nemůže dopustit záplavovou vlnu a 150 000 mrtvých. Buď je všemohoucí, pak ale není dobrý, nebo není všemohoucí. Nebo se zlobí, ale pak kázání o odpuštění na kříži je prázdná sláma. Lze i tušit, že ani kdyby se celé lidstvo „obrátilo na víru“, a všichni se stali horlivými křesťany, kdyby se všichni moslimové, buddhisté, hinduisté i ateisté nechali pokřtít, zemětřesení ani tornáda to stejně nezastaví. Navíc křesťané mají nejvíc másla na hlavě, mnohé katastrofy sami rozpoutali. Nakonec industrializace, odpovědná žel i za oteplování planety a rozpouštění ledovců, se nezrodila v Tibetu ani v kultuře Aztéků, nýbrž právě v křesťanství a možná i z něho.

Proč to bůh dopustil, ptají se nejen křesťané, ale hlavně nekřesťané narození v křesťanském podhoubí. Odpovědí může být jen: „protože není všemohoucí nebo není laskavý, případně není vůbec“. Výsledek: církve lžou, ať již z jakýchkoli důvodů. Otázka „proč to bůh dopustil“ nemá v tradičním křesťanském povrchním (a zmrtvělém) schématu odpověď. Pečlivý čtenář Bible navíc zjistí, že ani Kniha knih neodpoví. Prostě „učení“ zásadně nehraje s tím, co vidíme a prožíváme. A protože co vidíme a prožíváme, není lež ani klam, nýbrž skutečnost, musí se mýlit křesťanské učení. A je to pravda. „Učení“, mrtvá dogmatika o tom, že pánbůh je všemohoucí a vševědoucí, současně odpouští a chce, aby všichni došli spásy (1Tm 2,4) a který slíbil, že potopa již nebude (Gn 9,11), není pravdivé. Ukázalo to tsunami na přelomu roku.

Jak to tedy je? Budeme muset leccos z neživých dogmat odložit. Přestat opakovat, že Bůh je všemohoucí (poprvé psáno s velkým B!), vševědoucí, současně milující, když přitom přicházejí světové katastrofy. Stejně tak totiž můžeme hovořit o Bohu bezmocném, zjevně nečinném, trestajícím, nesmiřitelném. Výsledek, v prostoru neživých zbytků dogmatiky bez vztahu a osobního prožitku, je stejný.

Může odpovědět něco jiného živé čtení Písma, živá víra v živém modlitebním rozhovoru s Hospodinem na jedné straně a s živým vztahem ke skutečnosti před očima na straně druhé?

Začteme se do Bible a čteme o všemohoucím Bohu, vševědoucím a plném lásky. Ale vidíme v samotné Bibli i v dějinách, že pořád lidé umírali, pořád byli nemocní, pořád přicházely bolesti, tragédie a katastrofy. Věříme-li Bibli, musíme připustit, že Bůh je nějak jinak všemohoucí, vševědoucí a laskavý. Čteme o zázracích, které si nikdo nedovedl vysvětlit (ve druhém nebo prvním tisíciletí před Kristem), ale nikdy nečteme o tom, že by byl člověk zbaven navždy trápení, že by se mu katastrofy vyhýbaly. Čteme „jen“ o tom, že přes to, co se děje, přes bolesti a katastrofy zůstává Hospodin všemohoucí, vševědoucí a plný lásky. Skrytá všemocnost a vševědoucnost, skrytá láska! Všemohoucnost nepracuje podle lidských tužeb, vševědoucnost se neuplatňuje plánováním a řízením podle toho, jak to člověk považuje za dobré. Všemohoucnost a vševědoucnost zůstávají člověku skryty, nikdo s nimi nemůže nijak pracovat, zacházet. Člověk o nich pouze ví, vlastně ani to ne, „jen“ je tuší, spoléhá se, že jsou – u Boha, skryty. Člověk věří.

K čemu je taková všemohoucnost a láska? K ničemu, jako že nezabrání katastrofám? Kolika bolestem možná Boží všemohoucnost zabránila? Čirá spekulace, ale vyvraťte ji! Tolik lidí v katastrofě zemřelo, ale proč ty jsi nezemřel? Proč nedošlo k celosvětovému hladu, i když ho prognostikové předpověděli již před léty? Jak to, že jsme se ještě nezadusili vlastními zplodinami, když ekologové před půlstoletím neznali samočisticí schopnost přírody? Ale nic v ruce, žádný důkaz. Podobenství o fíkovníku říká, že neplodný strom měl být již dávno vyťat. To se objevuje vědomí lidské viny a trestu, který by měl přijít a tušíme za co. Když (jen tak namátkou) holandský turista řekne, že v Thajsku se zachránil, protože zrovna spal s nějakou thajskou holkou, a dodá „to mě zachránilo, dneska si zase jednu dám“ (Pátek LN 7. 1. 2005), neměl by být dávno „vyťat“? Neobjevilo se tu ono kýžené zázračné Boží odpuštění? Každý, kdo přežil, nejen v Asii, ale v Evropě, v USA i jinde, teď může, nemusí, ale může vidět odpuštění. Obrovské kýžené odpuštění.

A znovu se začteme do Bible a uvidíme, že i na sklonku času počítá Bible s katastrofami. Falešní svědkové, manipulátoři, podvodní lžimesiášové, tyrani, pověry, deviace, ohavnosti proti životu, proti lidskosti, vkusu i proti životu, k tomu zemětřesení, kosmické změny –jako bychom se dívali zprávy TV Nova. Nic o Bohu plném lásky, nic o Všemohoucím, který to nedovolí, nedopustí, který tomu zabrání, protože je všemohoucí. Ničemu nezabrání. Svoboda lidstva nade vše! Ale ty, čtenáři, si vezmi poučení od fíkovníku: když raší, bude léto. Bude teplo, prázdniny a dovolené a potom žně, obilíčko zezlátne, jablíčka zčervenají, vínečko bude sládnout. Ta krásná představa se odvíjí od pučícího fíkovníku. Naprostý paradox, skoro absurdita v kontextu těch hrůz.

Ta skoro absurdita se snaží ukázat jinou „skoro absurditu“ – Všemohoucí, jakkoli nečinný podle lidských představ, přesto zůstal všemohoucí. Láska, jakkoliv nečinná, zůstala láskou. A je připravena, a přijde. Ne jako blaničtí rytíři, až bude nejhůř, nýbrž až přijde její čas. Do té doby si musíš, člověče, pomoci sám. Jako by Boha nebylo.

Ale k čemu mně jsou taková všemohoucnost a láska, řekne si pragmatický člověk. K tomu, že až se zas octneš na dně se silami tváří v tvář katastrofě, až budeš na holičkách se svým mrtvým učením o všemohoucím, protože uvidíš, co uvidíš a prožiješ, co prožiješ, možná se té všemohoucnosti dotkneš. Vlastně ona se dotkne tebe – svou láskou. Poznáš to, protože zažiješ pokoj, kde už bys jej nečekal, budeš mít síly, kde už ti došly, najdeš slovo pro toho, kdo tě bude potřebovat, nebo najdeš peníze a budeš vědět, co s nimi, nohy tě někam donesou a ruce budou vědět, co dělat.

Neptej se „proč to Bůh dopustil“. Proč dopustil, nevím já, neví Bible, neví a nebude vědět nikdo. Ale můžeš se ptát „kde byl Bůh o Vánocích v Asii“? Byl tam, v Asii. Ne proto, aby zastavil tsunami, tak svou všemohoucnost neprojevuje. Byl tam, aby pomohl plakat, aby pomohl osušit slzy, aby podepřel ty, kteří balili do igelitu smutné zbytky svých sousedů. Aby odpustil Holanďanovi a mnoha dalším, aby vložil klid do srdcí mnohých, kteří to potřebují. A to udělal, řekni, že ne! Byl tam, aby vzbudil svědomí mnoha, kteří přežili, aby se zalekli – nikoli Boha, ale sami sebe a svých životů. Aby se snad(!) poučili, protože to je vždy potřebí, nikdo nemá svědomí čisté, ani já, ani ty.

Bůh se opět objevuje tam, kde Bůh mizí v úzkosti pochybování (P.Tillich). Blahoslavení plačící, nebo oni budou potěšeni… (Mt 5,4).
Amen.

Biblický text na březen - Kaz 7, 15 - 20
Trvale udržitelný rozvoj víry
„Všeho s mírou“, říkal naše babičky, citujíce přitom nevědomky starověkého filosofa. „Ničeho příliš“, stojí v Bibli a my si můžeme hlavu ukroutit. Vzpomeneme si na filosofy, stoiky, na Senecu, Demokrita a vidíme, jak blízko k nim má Písmo svaté! V té chvíli se nám rozpadá pracně po léta vytvářená představa o jedinečnosti, exkluzivitě Bible mezi všemi literami a literaturami. Alespoň kniha Kazatel se zdá být velmi krásným, ale také velmi lidským svědectvím o propastech člověčí skepse, výšinách naděje a střetech obojího. „Všeho s mírou“ je přece letitou zkušeností, prostě „všeho moc škodí“.

Když všeho, tak všeho: škodí také příliš víry? Škodí příliš modlitby, čtení Písma? Příliš lásky k Bohu? Křesťan by se zdráhal říci ano, zvlášť z kazatelny. S plnou vážnosti se dá říci, že víry, lásky k Bohu, modliteb a čtení Písma nikdy není dost. Ale víme, že také existuje nezdravé utíkání do modlitby, patologická láska k Bohu, nezdravé čtení Bible. Růst kvantity nějak podmiňuje změnu kvality a obráceně. Pak se, rovněž s plnou vážností, dá říci, že příliš modlitby také může být chaotický útěk od všedního dne, příliš čtení Bible může ztížit porozumění právě Bibli, a láska k Bohu také může znamenat náhražku za chybějící nebo ztracenou lásku lidskou. Ničeho příliš!

Nebuď příliš moudrý! Je to možné? Kdo by nechtěl být moudrý, tolik, aby překonal povrchní chytrost a chytristiku, aby ho neudusila tíha vlastních zkušeností a aby se nestal jen okoralým skeptikem! Kdo by nechtěl být tak moudrý, aby našel lék proti vlastní jen rozumnosti, která ho často sráží do kolen? Mluvím-li s pozůstalými před pohřbem, skoro každý, s kým se budeme loučit, měl rád lidi, přírodu a rád četl. Všímal jsem si toho s nedůvěrou, až jsem si uvědomil, že já přece také mám rád lidi, přírodu potřebuji nezbytně a čtení vyhledávám jak mohu - pro poznání a moudrost. Buď jsou takoví všichni, nebo já jsem z druhého břehu. Ne, takoví jsme všichni, chceme být moudří a znalí.

A kdo by nechtěl být spravedlivý? Pravda, vykládáme si spravedlnost každý trochu jinak, po svém, ale nikdo neřekne, že ani ve svých očích ani v očích druhých nestojí o to být spravedlivý. Některé cizojazyčné překlady se pokoušejí otupit ostří výroku a překládají třeba „nedrž se příliš přísně požadavků zákona“, ale tak to není. V knize Kazatel stojí naostro „nebuď příliš spravedlivý“.

Zajímavá argumentace: Kazatel nejprve napomíná proti přílišné moudrosti a spravedlnosti, pak teprve proti jejich opaku – proti svévolnosti a pomatenosti. Přílišná moudrost přivodí zničení člověka, svévole a pomatenost pak předčasnou smrt. Na jedné straně sebezničení, na druhé předčasná smrt, možná smrt zaživa.

Není to náhodné ani záměnné. Zničení je přílišné opotřebení, sebeobětování, v konečném sčítání neefektivní, ale nakonec možná hodné cti, obdivu i následování. „Předčasná smrt“, to je nectihodná sebevražda, smrt zaživa, vzdání se úkolu, výprodej sil, talentů i povolání. Horší je to druhé; víc bych se bál „smrti zaživa“, tedy zmaření smyslu, úkolu, poslání života, než že se zničím.

Ale varování knihy Kazatel míří na obě strany. I ti, první, ti kteří se „ničí“ přílišnou moudrostí a spravedlností, jsou varováni: nedělají dobře! Jak porozumět?

Před několika lety začali někteří čeští i světoví ekologové razit pojem „trvale udržitelný rozvoj“. U nás byl jedním z průkopníků myšlenky zemřelý ekolog a ministr životního prostředí Josef Vavroušek a filosof Erazim Kohák. Trvale udržitelný rozvoj znamená takový způsob života, který umožní naplnit přirozenou touhu člověka po zlepšování života tak, aby tím neohrozil sám sebe ani ostatní svět v přítomnosti i v budoucnosti. Pojem se někdy používá ještě zřetelněji – trvale udržitelný život. To neznamená jen skromnost, skoncování s konzumní mentalitou, nejde jen o vyrábění, nakupování, spotřebovávání a zahazování. „Trvale udržitelný život“ má ještě hlubší souvislost.

Člověk chce víc a víc – všeho. Nejen jídla, pití, šatů, obytných čtverečních metrů, aut a počítačů. Také víc dnů a let, víc zážitků a zkušeností, víc znalostí. Poznat víc zemí, víc měst, víc kultur. Všechno se daří. Také chce víc vzdělání, víc přečíst, vidět, slyšet, umět víc jazyků, také mít víc známých. Je to špatně? Člověk chce také víc vědět o sobě samém, větší sebepoznání, hlubší poznání druhého, lepší znalosti historie i prognóz. Je to špatně? A člověk chce i víc znalostí Bible, větší poznání víry, větší poznání Boha a také lidských souvislostí víry – větší znalost myšlení víry, jejího světa, světa náboženství, lidského „religia“, psychologie víry. Je to špatně?

Trvale udržitelný život tu znamená především moudrost při nastavování rychlosti i směru rozvoje. Budu víc šťastný, budu-li mít všeho víc, a to nejen víc věcí, ale i víc duševních a duchovních hodnot? Není možné mluvit i o trvale udržitelném rozvoji duše, ducha? Neexistuje i něco jako „trvale udržitelný rozvoj víry“?

Nebuď příliš moudrý! Především – nemysli si o sobě víc, než čeho jsi a budeš schopen, člověče. Neočekávej od svého „víc a víc“ automaticky také víc štěstí, víc radosti ze života, větší pocit naplnění. Může přijít, ale nebude to ovoce tvého „víc“. Tvé naplnění je vždycky dar – nebo alespoň budeš je vždycky prožívat jako dar, budeš-li moudrý a nebudeš-li příliš moudrý.

Jiný český filosof mluví o přiměřenosti. Vědecká metoda musí být přiměřená předmětu zkoumání. Také štěstí musí být dosahováno pouze přiměřenými prostředky. I víra potřebuje přiměřenou modlitbu, přiměřené čtení Písma, přiměřenou lásku k Bohu. Jak to zní pohoršlivě, jak „liberálně“ pro někoho, jak nezbožně!

Ale „přiměřenost“ se netýká jen množství, také směru a kvality. Písmo nechce, abychom se v něm utápěli, nýbrž abychom se v něm nacházeli, abychom se z něho vynořovali – moudřejší. Sám Hospodin přece nechce, abychom ho milovali patologicky – nepřiměřeně! A bližního přece máme milovat jako sebe samého! Kdo ztratí svůj život pro Krista, ten jej nalezne (Mt 10,39) (16,25). Nejde o to zničit se, ale vpravdě se nalézt, vpravdě milovat sám sebe. Nalézt správný - přiměřený směr a kvalitu své lásky k Bohu, k Písmu, k bližnímu, směr a kvalitu své víry, znamená pokrok v jedině pravém smyslu slova.

Nebuď příliš moudrý! Totiž – nechtěj být moudrý jen pro svou moudrost. Chtěj být – co vlastně? Zase jsme na začátku – oč jde v naší víře, oč jde v životě?

Počátek moudrosti je bázeň Hospodinova (Př 9,10 aj.). Bázeň je ovšem nikoli strach, je to pokora, respekt, setkání s mocí a láskou a v posledu radostné přijetí této moci a této lásky. To je možné jistě i bez jakékoli expanze znalostí, zkušeností i bez spotřeby věcí. Ale když už žijeme ve světě, kde ono „víc, víc“ je skoro „přírodním zákonem“, můžeme postavit na první místo „více bázně Hospodinovy“ – tedy přiměřené, správně nasměrované, opravdu kvalitní pokory, respektu a setkání s Boží mocí a láskou.

Nebuď příliš moudrý! Totiž – věz, že pravá moudrost je tajemstvím, protože vlastností Boží. My můžeme růst v poznání, ve zkušenostech i ve výzkumu chemie, elektroniky i genetiky, ale s onou základní pokorou před posledním, neprobádaným tajemstvím. I filosof může a má růst – hledat nové hloubky i souvislosti, pokud se nezauzlí ve své nepokoře do sebe samého a nepřestane počítat s tajemstvím neprobádaným a neprobadatelným. Tak i teolog a každý, kdo věří, kdo vyznává Boha Otce, Syna i Ducha. K moudrosti se stejně neblížíme.

Nebuď příliš spravedlivý! Totiž – usilovat o spravedlnost je možné i nutné. Spravedlnost patří k trvale udržitelnému životu naprosto nezbytně. Nebude-li spravedlnost, a to v celosvětovém měřítku, nebude trvale udržen život na této planetě.

A přece, pravá spravedlnost je opět tajemstvím. Protože pravá spravedlnost posoudí všechny souvislosti, všechny „vstupy“ a všechny důsledky. Pravá spravedlnost nepováží jen misky vah hříchu a trestu, nejvýš ještě polehčujících okolností. Pravá spravedlnost ví, co vede k nápravě a má moc nápravy dosáhnout. Prostě pravá spravedlnost je odpuštění.

Je to všechno moc abstraktní teorie? No právě, pravá moudrost a pravá spravedlnost jsou opravdu až „abstraktní“, tedy ryzí, pro člověka pomyslné a nedostupné. Patří Bohu a k Bohu.

Člověka to jistě nevyvazuje z odpovědnosti za vlastní moudrost a vlastní spravedlnost. Knihu Kazatel nepsal skeptický agnostik:
Zbývá jen dodat, že Kazatel byl moudrý, lid stále poznání vyučoval; přemýšlel a bádal a složil přísloví mnohá. Kazatel se snažil najít výstižná slova; tak bylo zapsáno, co je pravé, slova pravdy. Slova moudrých jsou jako bodce, jako vbité hřeby jsou slova sběratelů, pastýřem jediným proslovená. Nadto pak zbývá, synu můj, říci: Přijmi poučení! Spisování mnoha knih nebere konce a mnohé hloubání unaví tělo. Závěr všeho, co jsi slyšel: Boha se boj a jeho přikázání zachovávej; na tom u člověka všechno závisí. Veškeré dílo Bůh postaví před soud, i vše, co je utajeno, ať dobré či zlé. (Kaz 12,9-15)

Tak končí kniha Kazatel a to je její poslední rada: Boha se boj. To už dnes zaznělo, že? Sem ústí ono „nebuď příliš moudrý ani spravedlivý“. A jeho přikázání zachovávej – velmi malá moudrost, zdá se. To ví přece každý! Ale sem ústí ono „nebuď příliš moudrý ani spravedlivý“. Kupodivu - o nic víc nejde, hledáme-li radost, štěstí, plnost života, to vše jako trvale udržitelný rozvoj života i víry.
Amen.

Biblický text na duben - Mk 15, 29 - 39
Vzkříšení setníkovo
Na Velký Pátek jsme četli stejný text z Markova evangelia jako nyní. Kázání se však týkalo celého ukřižování a celých Velikonoc, vlastnímu textu jsme zůstali leccos dlužni. Proto se k němu dnes vracíme. Je to typický velkopáteční text, smutný, bolestný, v syrovém Markově podání. A najednou i v něm můžeme zaslechnout motiv vzkříšení.

Ježíš umírá na kříži za posměchu. Marek mluví o posměchu pěti skupin: farizeů, zákoníků, vojáků, spolu odsouzených a kolemjdoucích. Jsou tu tedy: 1) inteligentní a vzdělaní, 2) zbožní a pokorní, 3) drsní a prostí 4) ti, kteří si totálně zbabrali celý život a 5) náhodní kolemjdoucí. Tak můžeme říci, že ti, které Marek zmiňuje, zahrnují ve zkratce všechno obyvatelstvo. I když se pod křížem ani v dějinách nesmějí všichni, umírá Ježíš za posměchu celého lidstva.

Posměch jako by symbolizoval, co přijde po staletích, poté, co církev ztratí svůj mocenský primát, svou vedoucí úlohu. Víra ve Vzkříšeného se bude dostávat stále víc a víc na okraj myšlení většinové společnosti. Víra se stane „menšinovým žánrem“. Většině bude Kristus nesrozumitelný, složitý a nebude dobře zapadat do poptávky. Úlohu uspokojení náboženské potřeby lépe splní neurčité duchovno typu „new age“ nebo nějaký starobylý a dávno překonaný animismus, protože nekladou celkem žádné nároky ani na morálku, natož na přemýšlení. Kristus jako „Bůh mezi námi“, jako „posvěcení světa“ a tedy „zdroj vší naděje i odpovědnosti“ bude málo průkazný i průrazný.

Posměch pod křížem je výsledek známé psychologie davu a psychologie výjimečných situací, kdy i slušní lidé jsou schopni neuvěřitelných zvěrstev. Posmívat se zkrvavenému chudáku, který svůj život sčítá už jen na minuty a čtvrthodinky, je normálně nepředstavitelné pro všechny vrstvy obyvatel, které se posměchu účastní.

Ten posměch je ale výsledkem ještě něčeho jiného než jen pouliční hysterie. Je totiž do značné míry pochopitelný.

Napřed se smějí vojáci: „Buď zdráv, židovský králi!“ Ale vždyť to o sobě říkal, nebo to říkali jiní a on jim nebránil! Pravda, když ho chtěli provolat králem, on to nedopustil (J 6,16), ale říkalo se to a on to nepopřel. Teď to má, co se diví? Jakýpak je on král?

Kolemjdoucí zase opakovali jeho „anarchistický“ výrok o zboření chrámu: „Ty, který chceš zbořit chrám a ve třech dnech jej postavit, zachraň sám sebe a sestup s kříže!“ I to opravdu řekl, tak co se diví?

Intelektuální a duchovní elita se si pro svůj posměch vybere nejcitlivější místo: Ježíš přece mluvil o spasení, záchraně, ať teď ukáže, čeho je schopen a mocen! „Jiné zachránil, sám sebe zachránit nemůže.“ Copak to není pravda? Posměvači tady narážejí na zprávy o vzkříšení Lazara, syna vdovy z Naim, dcery Jairovy, ovšem podle jejich názoru na zprávy neprokázané, na bezpočet opět neprokázaných uzdravení, na zázračné nasycení, a naopak na dobře prokázané a pohoršlivé odpouštění hříšníkům, ženou hříšnicí počínaje a zbohatlým státním úředníkem Zacheem konče. Prostě Ježíš byl divný a teď sklízí své ovoce.

V onom posměchu je ale víc, než pouhá škodolibá radost. Je to vyjádření bezradnosti a zklamání. On přece nabízel mnohé, co stálo za to, kdyby, jak se říká, Pán Bůh dal! Učil jako moc maje! (Mk 1,27) - teď je bezmocný. Uzdravoval - teď umírá. Hovořil o smíření, spasení, lásce, o Boží moci a o Duchu svatém - a teď nejen že sám sebe zachránit nemůže, ale nemůže zachránit nic a nikoho. Věřím, že tohle farizeje a zákoníky opravdu pálí: prostě opět nevítězí láska a pravda nad lží a nenávistí. Skoro jako by sami někteří z těch posměvačů nastrojili hodně zla, aby dali šanci Ježíšově moci obstát. A ona, Ježíšova moc v ničem neobstála, nad ničím nezvítězila. Bezmocná proti plivanci, proti přímé ráně stupidního surovce, natož proti chytré lži zkušeného demagoga. Jeho moc si s ničím neporadila. Zase tedy vítězí člověčina. Zklamaný farizej vidí, že zase zvítězil on sám - a má mnoho důvodů být zklamán. Protože v konečném součtu farizej nechtěl zvítězit, chtěl, aby opravdu zvítězila prokazatelná Boží moc - snad i nad ním. Chtěl být přemožen - důkazem, svědectvím, zázrakem, něčím podle vlastního důkazního řízení! Jenže tady žádnou moc Boží neviděl. Jak je ten farizej podobný mnoha lidem ze všech dob! Jestli je Bůh - tak udělá tohle! Když přijede do města filmová hvězda, sbíhají se davy, jako by je ta hvězda mohla spasit. Tady jim po boku kráčí sám Nejvyšší, ale je málo hvězda, tak svého spasitele hledají dál.

Tak zase nic, řekli si farizeové a zákoníci, zase jen řeči, slova - plevy. Zase další Mesiáš-nemesiáš, může si říci zbožný stejně jako vzdělaný, také drsný voják. Posměch je vlastně vyjádření zklamání, že zase vítězíme my - farizeové, zákoníci, vojáci, náhodní kolemjdoucí. Zase vítězíme my, kteří o sobě říkáme „lidi jsou hrozní“ nebo ještě hůř. Zase nevítězí nic jiného, než to, co zvítězilo v Osvětimi, v Dachau, v Jugoslávii, o Bartolomějské i Křišťálové noci, v Jáchymově nebo v Gulagu, to, co vítězí, když se porvou dva chlapi na ulici nebo když někdo vytuneluje banku, bere úplatky nebo lže veřejnosti bez uzardění. Zase jsme zvítězili my - to není povzbudivé zjištění ani pro farizeje a zákoníky pod křížem.

Proto mají na Ježíše vztek tak trochu právem. Zklamala je velká propast mezi Ježíšovým kázáním a jeho koncem. Nic neprokázal, neověřil, nepotvrdil. Nic nedokázal. Jen si hrál na mocného, na krále a dokonce, jaké dětinství, na samotného Hospodina! Trest je proto přiměřený i dostatečně výchovný pro budoucí generace: nikdo si nehrajte na spasitele, nikdo nechtějte být výš než jste. Kdo se dere nahoru, padá z větší výšky - a to bolí.

Co teď zbývá všem, kteří se posmívali a posmívají? Budou se zase probíjet životem, jak se dá. S pomocí všelijakých technik a technologií, „ismů“ a idejí, ten poctivě, jiný zchytrale, jeden s morálním kodexem, druhý bez skrupulí. Jeden se bude chtít bavit, druhý meditovat, jeden nebude chtít nic řešit, druhý bude workholik. Ten bude věřit sobě, ten zase přátelům, ten ničemu a další si z globální nedůvěry udělá životní postoj. Tak v pestrosti zkoumání a bloumání, v pluralitě bezmoci a bezradnosti budou čekat dalšího mesiáše a nebo už ani to ne.

Tak se posměvači pod křížem stávají obrazem lidstva.

A pak je tam ještě setník. Ničím odlišný. Má stejné vstupní podmínky, je stejně zasukovaný do své situace a doby, do své práce i do svých otázek. Uvidí stejné věci, jako ostatní, bude stát ve stejném zástupu, podléhajícím psychóze. Uvidí kříž i dav pod ním, uslyší výkřiky posměvačů i slova umírajícího.

Stejná situace, stejná chvíle, jeden jedinec z množiny pod křížem. Setník, voják, důstojník, voják zasloužilý. Nositel vyznamenání za zásluhy, za chrabrost.

Tenhle setník z ničeho nic, bez jakéhokoli jiného vnějšího popudu, než měli možnost dostat ti posměvači, poví, co poví. Evangelium zřetelně řekne: když viděl, že takto skonal, řekl. Když viděl, že skonal - právě tehdy došlo k té proměně setníka! Když viděl, že skonal, a že skonal právě tak, jak skonal, s těmito slovy na rtech (Bože můj, proč jsi mě opustil), a s těmito posměvači pod křížem. Právě tehdy ze setníka doslova vypadlo: „Ten člověk byl opravdu Syn Boží.“

Lukáš má na tomto místě „Ten člověk byl opravdu spravedlivý“, ale Lukáš promine, to by bylo málo. Setníkovi došlo víc. Došlo mu všechno. Došlo mu, že se teď, tady, a přímo pro něho odehrálo jeho vlastní spasení. On porozuměl, přijal, bylo mu dáno porozumět, že:
- i když pravda a láska pořád prohrávají s lží a nenávistí, v plné skutečnosti vyhrávají,
- i když ten na kříži umírá bezmocný, je v plné skutečnosti moc sama,
- i když volá „proč jsi mě opustil, Bože“, v plné skutečnosti je plný Boží přítomnosti,
- i když se zdá, že setníkův život se musí ubírat cestou náhodných záchran a spasitelů, protože jiné cesty není, v plné skutečnosti je jedinou a nejlepší cestou právě ten Ukřižovaný,
- i když se většina diváků směje, v plné skutečnosti má pravdu menšina, jíž v této chvíli je snad jenom on, setník, voják, drsný chlapík, který porozuměl.

Setník se v této chvíli doopravdy znovu narodil, byl vzkříšen. To, co se stane na Velikonoční neděli, je potvrzení, že se to nestalo jenom setníkovi.

Nám ještě ne? Máme na co čekat. Nám taky? I tak máme na co čekat. Velikonoční událost je něco, co se „neochodí“.
Amen.

Biblický text na květen - Gn 13, 1 - 11
Rozchod a setkání
Svět se mění. Někdy pomaleji, jindy rychleji, někdy viditelně, jindy skrytě. Co se nemění, je, jak věříme, Boží moc a Boží láska. Jenže – co z toho pro nás plyne?

Také se nemění Bible. Zůstává tady se svým slovem, které se, když dá Duch svatý, promění v Boží slovo. Bible zůstává stálá, ale v našich očích a srdcích se mění naše porozumění. Lpět na biblickém textu i na stejném porozumění jako před staletími, může znamenat chybu i hřích.

Tak zůstává Bible se svými příběhy, dějinami i vyprávěními, podobenstvími a metaforami. Ale co z toho pro nás vyplývá? Jak Bibli máme rozumět - v situaci o několik tisíciletí posunuté proti té, v níž text vznikal, někdy posunuté o další staletí proti době o níž vypráví? Transponovat jednoduše příběh i jeho vyznění do jiné doby může být omylem!

Máme před sebou jeden ze starozákonních příběhů. Dva muži táhnou se svými rodinami negebskou planinou. Spolu, jako přátelé, jako rodina. Ale jen jeden je podle Písma vyvolený, jeden je praotec, Abram. Ten druhý je – prostě druhý, jiný. Co z toho vplývá pro nás?

Po této biblické inspiraci se nám objevuje před očima otázka našeho vyvolení: na jedné straně ho už dávno necítíme a nepracujeme s ním, ostatně byli vyvoleni Izraelci? Starozákonní lid? A kdo dnes ví co o tom, že křesťané jsou nový Izrael? Jsme vyvolení? Jak, v jakém smyslu, před kým a možná „proti“ komu?

A máme před sebou situaci dnešního křesťanstva uprostřed světa, otázku vlivu a moci církve a zase soužití s islámem a dalšími náboženstvími a ateismem. Co je naše vyvolení a k čemu je?

Ti dva muži už mají leccos za sebou. Hladovění v zemi, do níž se nyní vrací, útěk před hladomorem do Egypta, kde museli zápasit o vlastní bezpečí. Sára, manželka Abramova, se líbila faraónovi, Abram s tím ovšem měl starosti. Nic se jim sice nestalo, ale Egypt opouštějí jako vyhoštění, vrátit se nemohou. Ostatně není o co stát, Egypt je pro Abrama země nábožensky podezřelá a Abramovi právě na náboženství, na tom nejhlubším základu záleží. Proto je v Egyptě cizincem a nikdy to nebude jinak. Vracejí se tedy zpět, za sebou Egypt, před sebou zemi zaslíbenou. Z té je ovšem před časem vyhnal hlad a nikdo neví, co se tam děje nyní, kromě toho, že je obydlená Kenaanci, kteří neví nic o Hospodinu, ani o Abramově zaslíbení. Jdou tedy vstříc velkému dobrodružství, do něhož je žene pouze ta zvláštní myšlenka - Hospodinovo zaslíbení: „Tuto zemi ti požehnám a dám ti ji za dědictví.“

Právě tuto zemi ti dám za dědictví. Ta země sice oplývá mlékem a medem, ale upřímně řečeno, jiné země mlékem a medem oplývají víc. Ale pro tebe, Abrame, bude tahle země nejlepší.

Toto zaslíbení je v příběhu hlavním nosným motivem. Stojí v pozadí příběhu jako nejvlastnější motiv. Je to zaslíbení zvláštní, budeme-li chtít to požehnání ověřovat zeměpisem nebo dějinami, ukáže se trochu vratké. A přesto právě toto požehnání zakládá celý příběh a formuje jednání obou mužů i poselství příběhu nám.

Ta země mlékem a medem oplývající nevynáší tolik, kolik oba muži potřebují pro své rody. A životní úroveň obou rodů klesá. Je třeba jednat. Ale Abram i Lot jsou bratři, nikoli pokrevně, jsou strýc a synovec, ale jsou „muži bratři“ právě pro to požehnání, dané Abramovi. To ovšem podstatně mění možnosti, které mají k dispozici pro řešení svízelné situace. Už nelze jen vést sváry, plné závisti, podezírání, řevnivosti a konkurenčního boje. Jsou to muži bratři. Tak dochází k rozchodu.

Abram dává Lotovi vybrat, kam půjde. Lot si také vybírá krajinu, kterou vidí jako nadějnější, úrodnější. Dokonce tak úrodnou, že se podobá zahradě Hospodinově a dokonce i zemi egyptské. Zkrátka zemi „mlékem a medem oplývající“ si představuje jinak člověk a jinak Hospodin. Z pohledu člověka je na tom nejlépe Egypt, tak dobře, že skoro předčí ráj. A přece není o co stát. Tak se „muži bratři“ rozcházejí, Lot dostává právo vybrat si první, ačkoli požehnání zaslíbené země patří Abramovi. Vlastně nikoli „ačkoli“, nýbrž právě proto. Právě proto, že Abram dostal zaslíbení, nemusí se starat o úrodnost. Abram neví, co je nejlepší, to ví sám Hospodin. Muži se rozcházejí v dobrém, jeden má nejúrodnější půdu, druhý požehnání Hospodinovo.

Můžeme shrnout nejdůležitější motivy příběhu: jde o území a o životní prostor, jde o životní úroveň. Zrovna jako v politických, ekonomických a demografických úvahách dnes. Ale ještě víc jde o zaslíbení a požehnání Boží. Ta země je i není ideální. Muži jsou bratři, bližní v nejužším slova smyslu, protože Abram dostal požehnání. Tím se do věci dostává nová veličina. Boží pokoj, převyšující všeliký rozum lidský. Tak jde i v té velmi pozemské záležitosti také o věci vpravdě poslední. A dobrým, bratrským řešením je zde rozchod obou „mužů bratří“.

Teď se pokusme se nyní o trochu zvláštní krok. Jak by tuto situaci mohli ti muži řešit dnes? Bude to nový příběh se starou osnovou, ale příběh nedopsaný, protože dějiny dopsány nebyly.

Abram i Lot si zjevně překážejí. Jsou sice bližní, ale překážejí si. Třebas by se i měli rádi, ale musí se dělit, mají rodiny, rody a národy, které musí zabezpečit. Navíc, jeden je takový, druhý jiný, jeden je bílý, druhý černý, jeden je Evropan, druhý Ind nebo Afričan. A jeden je možná křesťan, druhý žid, třetí moslim.

Ale jeden z těchto mužů slyšel požehnání. Ví, že zemi dostal za dědictví. Ví, že je to země zaslíbená, oplývající mlékem i medem, i když by si mohl představit zemi, kde je více mléka, více medu, více potravin, ropy, nerostného bohatství, lesů nebo energie. Jinou zemi nemá k dispozici, je to jeho země, podle vůle Boží ta nejlepší.

Tedy i tento Abram II. slyší požehnání. Už to ale není, Abrame, země jen tvá, tvého rodu nebo národa. Vždyť ty, Abrame, také nejsi původně národ, nýbrž „lid“, ohraničený právě jen tím požehnáním a zaslíbením. Chceš třídit lidi na požehnané a ty druhé? Podle toho, zda vědí o zaslíbení nebo ne?

Novému Abramovi začíná svítat. To požehnání je dáno mému rodu, totiž rodu lidskému. Jakoby se Abram vracel k příběhu Adamovu. Tuto zemi ti dávám, tak jdi a ploď a množ se a spravuj tu zemi. Požehnání tu není dáno jednomu proti druhému, nýbrž jednomu a skrze něho i druhému. Však „v tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země." (Gn 12,3b). Nový Abram si uvědomuje odpovědnost: požehnání dostal, aby je nesl a rozdával.

Ale je tu i Lot II. Ten, s nímž Abrama pojí jedna krev, bratrská právě tím požehnáním. Bližní je to, byť Asiat nebo Afričan! A země nám nevynáší tolik! Ale jejich jmění je přitom značné (Gn 13,6), proto došlo k rozepři. Co udělají takoví muži, ví-li jeden o požehnání, druhý nikoli?

Nový Adam s novým Lotem se nemohou rozejít, byť přátelsky. Nemají kam. žijí na jedné zemi, ta je dobrá, byť si dovedou představit lepší. Oni mají spolu s celým lidstvem k dispozici jen tu zemi jednu. Ta je dost velká, aby je uživila, ale ne tak velká, aby se mohli rozejít. Přichází chvíle, kdy musí skončit rozepře i šarvátky, řevnivost, závist i konkurenční boj. Jejich jmění je značné, ale to hlavní jmění je požehnání, o němž ví jen jeden z nich. Úkolem toho, který ví o požehnání, je, aby skrze něho došly požehnání všechny čeledi země, Afričané i Asijci, moslimové nebo ateisté. Rozejít se - není kam. A tu si nový Abram vzpomene na toho starého. Ten své požehnání uplatnil tak, že bratru Lotovi dal vybrat a pak se rozešli. Tak Abram I. projevil velkorysost.

To je cesta i pro nového Abrama: uplatní velkorysost. Co tady znamená „odejít do neúrodné části a nechat bratrovi zahradu Hospodinovu“? Bratři se nerozejdou, nemohou. Nový Abram se nemusí stěhovat do Somálska nebo Bangladéše. Jistě bude muset myslet i na spravedlivé rozdělení darů země, ale ta velkorysost bude znamenat ještě něco jiného: nový Abram nebude mít potřebí bojovat o každý kousek prostoru na tržišti hodnot, na trhu médií, nemusí bojovat o přízeň posluchačů, diváků, zákazníků, potenciálních členů církve. Tvé požehnání, Abrame, ti dává velkorysost, abys nemusel horečně sledovat vlastní rating na žebříčku „Top Church“.

Tady by se mělo projevit požehnání. K čemu by jinak bylo? Aby Abram volal „to je moje země, nepustím ji z ruky, všechny kolem sebe předělám na svou víru nebo je vybiji“? Protože Abram ví o Hospodinu a kdo ne, je chudák nebo hříšník? Protože kdo vzývá Boží jméno, bude spasen a kdo ne, přijde do pekla? Ale na zemi, kterou dal člověku Hospodin, není kam se rozejít!

I nový Abram ví, že život na zemi není jen smířlivá spolupráce. I v Hospodinovu požehnání je druhá polovina. „Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí.“ (Gn 12,3a) Bude tu i boj, zápas se sobectvím, mocenskými choutkami, s rasovou nenávistí, s náboženským či politickým fanatismem, s fundamentalisty všech vyznání. I to bude, Abrame, tvůj život. S každým nebude shoda tak jednoduchá, jako s Lotem. Ale tvoje cesta je cesta požehnání. Je to cesta velkorysosti. To je tvoje mise a misie, nový Abrame, misie velkorysá, trpělivá, vpravdě kristovská. Protože vyrůstá z požehnání.

A Abram tam vybudoval Hospodinu oltář. Ne proto, aby jím ostatní provokoval, nikoli, aby se zviditelnil, ale aby dosvědčil, kam až se rozšířilo Boží požehnání.
Amen.

Biblický text na červen - Sk 16, 25
Když dva dělají (skoro) totéž
Dnes je prvního května. „Prvního máje“, říkáme se vzpomínkou jednak na Karla Hynka Máchu, jednak (se vzpomínkou ještě silnější) na to, co se tento den dělo v naší zemi a v celé východní Evropě padesát let. Už je to naštěstí snad za námi, zůstala jen pitoreskní ozvěna těch, kterým se na Džbánu nebo Letné stýská po starém ne/pořádku.

Ale První máj nevymysleli sovětští komunisté ani Gottwaldovi tajní. Vznikl již v 19. století a původní atmosféra prvomájového průvodu byla bližší tomu Máchovi než přehlídkám tankové a raketové vojenské techniky poválečných komunistů. Kdyby chtěli ti, kteří slaví „První máj“, opravdu vzpomínat na staré dobré časy, nemohli by přitom křičet a vyhrožovat. Měli by v rukou květiny, nebyli by příliš hluční, spíš by s nadějí i pokorou mysleli na to, že pravda a láska je silnější než lež a nenávist. A na to, že pracovat se nejen musí, ale že je to i dobré. Už šedesát let se První máj míjí Prvním májem...

Když dva dělají totéž, není to totéž. Když dva slaví totéž, není to totéž. Jak často vypadají tak podobně dvě události, situaci, postavy nebo činy a jaký rozdíl mezi nimi ve skutečnosti je! Jak podobně lásce vypadá sebeláska, jak podobně víře vypadá pověra, jak se zdá křesťanství blízko lecjaká soběstředná sekta!

Dvojpříběh ze Skutků apoštolských představuje také jednu takovou typologickou dvojici zdánlivě podobných situací. Vypráví o příhodách z z apoštolské mise do Filipis. Na začátku vystupuje řada žen, kázání apoštolů tu poslouchají především ženy. Jako by mělo zaznít jen tak mezi řádky, ale nepřeslechnutelně, že žena patří do blízkosti Božího slova stejně jako muž, podobně pán jako otrok. To bude důležité za chvíli, až se objeví žena, ještě k tomu otrokyně; aby si snad někdo omylem nemyslel, že právě její ženství nebo postavení je důvod, proč z ní budou vyhánět zlého ducha.

Ženy před tím poslouchají kázání a na důkaz jejich opravdovosti se v příběhu objeví Lydie. Je to obchodnice, ale to nevadí, je to žena, to také nevadí: „Pán jí otevřel srdce.“ Byla pokřtěna a stala se hostitelkou apoštolů, podobně jako kdysi „nepřijatelný“ Zacheus se stal hostitelem Pána Ježíše. Tak je potvrzeno, že není nikoho, komu by byla uzavřena víra v Pána Ježíše Krista. Pán či kmán, Žid nebo Řek, Afričan nebo Rom všichni mohou a mají slyšet, že Hospodinu na nich záleží a všem to může změnit život k lepšímu.

Pak se objeví jiná žena. Příběh ji hned prozradí, odhalí. Nevadí, že je to že je žena a otrokyně. Ale že měla „věšteckého ducha“ je podezřelé, a že „přinášela svým pánům značný zisk“ zní už vyloženě jako soud. Přitom věšteckého ducha měl praotec Josef, soudkyně Debora i proroci. Kde byl tedy problém? Nejvíc však překvapí, co ta žena křičí. Nic, co by nebyla pravda, nic, co by zaznít nemohlo. Chce snad někdo namítat něco proti tomu, že by apoštol Pavel byl služebníkem Božím a že zvěstuje cestu ke spáse?

Přesto ji Pavel „vyhodnotil“ jako posedlou zlým duchem a ducha z ní vyhnal. Nebylo to proto, že to byla žena, ani že byla otrokyně. Sluší se, aby křesťanství poslouchala i zvěstovala žena i otrokyně, proč ne? Že byla mladá, také není překážka. A nebylo to ani proto, že by říkala nesmysly a určitě ne ani proto, že by to říkala nějak společensky nebo esteticky nevhodným způsobem. Na to se ve Starém ani Novém zákoně nikdy moc nehledělo.

Zůstává otázka, co bylo špatné na chování a kázání té ženy. Argumentace, že její kázání bylo špatné, protože z posedlosti zlým duchem, by byla tautologie, „argumentace v kruhu“; že byla posedlá, poznali právě podle toho, co a jak dělala a říkala.

Učedníci se kvůli tomu dostanou do vězení, jsou zbičováni, jsou obviněni, že jsou Židé; někteří Římané se už tenkrát projevili antijudaisticky. Učedníci jsou obviněni, že ruší tradice; někteří Římané se už tenkrát projevili konzervativně. A zavřeli je do nejbezpečnější cely a dali jim nohy do klády.

Pak přijde ten půlnoční děj, modlitba a zpěv – všimni si, že spoluvězňové poslouchají! A zemětřesení, rozlámaná pouta, zotvírané mříže a brány a docela logický čin hlavního bachaře: pokus o sebevraždu. Co se stalo, svědčí příliš jasně, že nějak zanedbal své povinnosti. Pak zasahuje Pavel, když přináší žalářníkovi radostnou zprávu, opravdové evangelium, že z vězňů neutekl ani jediný. A na jeho otázku „co mám dělat“, Pavel a ostatní apoštolé odpovídají přesně tak, jak o nich prorokovala ta žena: zvěstují mu cestu ke spáse. Řekli mu: „Věř v Pána Ježíše, a budeš spasen ty i všichni, kdo jsou v tvém domě.“ (Sk 16,31) Neboli: žena říká pravdu, ukazuje správně, kde hledat pravdivou cestu životem, odkazuje docela správně na apoštoly jako my na Bibli - a je posedlá zlým duchem. Učedníci také ukazují, kde hledat pravdivou cestu životem a – nezdají se být posedlí! Když dva dělají (skoro) totéž, není to totéž! Jak na toho Prvního máje.

Vidím oba příběhy jako typické, tak trochu modelové. Že jeden je pokračováním druhého, není teď důležité. Podstatné vynikne, srovnáme i oba příběhy. Žena zvěstuje, muži zvěstují. Už víme, kde rozdíly nejsou – v pohlaví, sociálním zařazení, věku ani v obsahu zvěstování.

To podstatné je jinde: žena jen chodí a mluví. Doslova volá, křičí, jako by tím chtěla ukřičet argumenty a protiargumenty. Volá, jako když pětkrát za večer vidíme v televizi tutéž reklamu, abys by nucen, volky nevolky přijmout, co ti nutí. Po mnoho dní se ta žena snaží zmáknout vnitřní pocity jednotlivců i celou společnost. Teď není ani důležité, že tu jde o byznys. Ona říká pravdu – a přece to není pravda. Žena jen křičí, volá, otravuje, unavuje, přesvědčuje, zpracovává posluchače - také „misie“! A přece je to posedlost. Je slyšet jen pravda bez svědectví, bez osobního nasazení, bez souvislosti, shozená na hlavu. Taková pravda přestává být pravdou. Sterilní, neplodná pravda se stává lží zlého ducha, i když „zvěstuje cestu ke spáse“ a přibližuje „Nejvyššího Boha“.

Proti této aktivitě ženy stojí aktivita učedníků. Především ženu zbaví zlého ducha. Pomohou jí, osvobodí ji. Zkvalitní její život. Žena zůstane dál ženou – proč ne, zůstane i otrokyní, ani to nebyl velký problém, otrok nemusel být jen týraný utiskovaný ubožák. Ale už není posedlá zlým duchem. Už je sama svá, byť sociálně v postavení otrokyně. Žena je zbavena posedlosti, závislosti – co by za to leckdo dal! To bylo první zvěstování apoštolů, a to ještě nic neříkali ani o Bohu nejvyšším.

Pak jsou zbičováni, uvězněni. To bylo druhé jejich zvěstování. Trpí, a přitom se modlí a zpívají. Oslavují Boha – třetí jejich kázání. To je zvěstování nad zvěstování. A přitom se „jen“ modlí a zpívají! Nic nekřičí, nikoho neotravují, možná jen trochu budí spoluvězně. Ale vězňové poslouchají. Věřím, že pro spoluvězně to bylo veliké svědectví, dosvědčili to mnozí další vězňové až dodnes, jak jim pomohla modlitba a písnička věřícího spoluvězně. Pak zabránili tragédii žalářníkově – čtvrté zvěstování. Tehdy Pavel poprvé vykřikl, na rozdíl od ženy, která volala po mnoho dní. Pavel zarazil bachařův sebevražedný meč a přinesl mu pokoj. Nikdo neutekl, žalářník nebude obviněn z trestuhodné nedbalosti. Čtvrté zvěstování.

Hodně toho apoštolé ve Filipis udělali na poli zvěstování, misie – a to v celém příběhu nekážou, natož aby křičeli, vyvolávali, propagovali. Žádná kampaň, misijní tažení. Pomoc člověku od závislosti, osobní svědectví v utrpení, modlitba a zpěv, nevyužití pokušení utéci, záchrana zoufalce od sebevraždy, to bylo jejich svědectví, jejich misie. To bylo křesťanství v rukou a v životě. Pak teprve apoštolé řeknou – skoro totéž, co říkala posedlá žena ze své posedlosti. Ona však volala jen tak, bez dalšího, jako pravdu bez obsahu, učedníci dali slovům obsah svým životem. Naplnili pravdu. Tak se přiblížili kázání Ježíšovu; ten přece také „učil, jako moc maje a ne jako zákoníci“. (Mk 1,22)

Když dva dělají totéž, není to totéž. Pravda nejsou slova, byť sebe pravdivější. Věštkyně volala. Shazovala lidem na hlavu pravdu bez obsahu, bez osobního prožití, pouze s jakousi protekcí. Měla věšteckého ducha, byla „nadána“ divnou mocí. Tahle vnější pseudoautorita „úřadu“ ji zdánlivě opravňovala vyvolávat z nadhledu, s náskokem „apriorní pravdy“. Své „kázání“ pronáší nezávazně, bez rizika. Řečeno jazykem reformace, ta žena porušila „pravidlo všeobecného kněžství“. Stavěla se nad ostatní (byla přece věštkyně!), tedy věštila. Na rozdíl od samotných apoštolů. Ti nasazovali svoji kůži. Vystavili sebe a své kázání ohni zkoušky – v bičování, vězení, v pokušení utéci. Oni evangelium nesli jako břemeno, žena je naopak shazovala z nebe na hlavy nic netušících posluchačů. Ona svým voláním svou zvěst končila, učedníci ji nesli jako celoživotní úkol. Ona propagovala, oni svědčili.

Když bude církev hledat svou cestu, musí se učit u apoštolů, ne u té ženy. Přitom, upřímně řečeno, pokušení zvěstovat po vzoru ženy, nadané věšteckým duchem, církvi vždy hrozilo, hrozí stále a církev mu často podléhá. Ti, kteří by chtěli uchopit památku Prvního máje, by také museli začít jinak než vyvoláváním a vykřikováním.

Dnešní neděle se jmenuje „Rogate“. Latinské „rogo, rogare“ znamená „tázat se, prosit, žádat“, především „modlit se“. Myslím, že klíčem k příběhu je verš 25.: „Kolem půlnoci se Pavel a Silas modlili a zpěvem oslavovali Boha; ostatní vězňové je poslouchali.“ To je hlavní úkol církve. A církev, to nejsou „pomazané“ hlavy, nadány věšteckým nebo jiným duchem. To jsme my všichni.
Amen.

Biblický text na červenec - L 18, 1 - 8
Podobenství o soudci a vdově
Domyslíme-li podobenství do důsledku, je zvláštní, skoro provokativní. Především jistá troufalost, s níž je v přímé úměře přirovnáván sám Bůh k nespravedlivému soudci. Tušíme, že tu něco nehraje, že je to asi myšleno jinak, ale málo platné, na první čtení nelze rozumět jinak. Nebo závěr podobenství: „Bůh prodlévá s pomocí, nezbývá, než volat dál, čím víc, tím lépe, volejte, dokud se nedovoláte.“

Podobenství ovšem zazní ve zvláštní souvislosti, která čtenáři trochu pomůže v porozumění. V předchozím oddílu se ptají farizeové, kdy přijde království Boží. To je otázka přirozená, my se tak ptáme také, v dobrém i v netrpělivosti, se zájmem o Boží království, v obavě, že bude spojeno s tím, čemu říkáme „konec světa“. A také s nervozitou, když vidíme, že v některých věcech nic neděje, nemění, nenapravuje. Kdy už přijde? Kdy už přijdeš, Pane světa, Hospodine?

Farizeové se tentokrát neptají s postranními úmysly, otázka je opravdu pálí. Nejdou jim dohromady prorocká zaslíbení o příchodu Mesiáše se skutečností. V Ježíšovi ho nepoznali, ale tento učitel by alespoň mohl nějak vysvětlit, jak rozumět. Ježíš jim odpovídá nesmírně hluboce a krásně: království Boží nepřichází tak, abyste mohli říci: „teď ještě není, teď už je, tady není, tady je. Království Boží není fyzikální veličina, zařaditelná do našich troj- nebo čtyřrozměrných souřadnic. Vždyť (a teď to přijde!) království Boží už je mezi vámi!

To ovšem vyrazí farizeům dech, zrovna jako nám. Takovou odpověď nikdo nečekal. Jen si představme: kdyby někdo do naší situace společenské, kulturní, politické, hospodářské nebo, osobní či rodinné řekl „království Boží je mezi vámi!“

Jenže – to zvláštní je, že on to opravdu řekl. I do naší situace, právě do ní, společenské, kulturní, politické, hospodářské nebo, osobní či rodinné! Království Boží je mezi námi!“ Můžeme se jenom divit.

Království Boží je mezi námi jako možnost, jako nabídka, jako skrytý podtext, jako trolej, na níž jsou napojeny pantografy lidí, kteří o tom vědí, a snad i těch, kteří to nevědí. Království Boží je „metaprostor“ uvnitř našeho prostoru, neviditelná, skrytá hodnota, veličina, nepochopená, posmívaná, pošlapávaná, probleskující jen pro oči porozumivé, pro oči dětí a pokorných.

Učedníkům však Ježíš řekne víc. Ne proto, že jsou Pánu Ježíši blíž a on jim tedy prozradí něco navíc z protekce. Učedníci nemají u Ježíše protekci, nemají se lépe. Mají jen víc úkolů. Tak se učedníci doví, že přijdou dny, kdy si budou toužebně přát, aby přišel ten den, kdy Mesiáš přijde znovu viditelně. „Budete si to toužebně přát, ale nic nespatříte.“

Právě v této souvislosti zazní to provokativní podobenství o bezcharakterním soudci, za nímž si snad máme představit Hospodina? Nedorozumění vysvětluje sám Ježíš na konci, když říká: „A co teprve Bůh!“ Tedy Bůh není ten divný soudce, nýbrž podobenství postupuje od malých věcí k velkým, stupňuje: od malého příkladu k velké skutečnosti.

Děj podobenství je jednoduchý. Roli hrají dvě postavy, zřetelně a jednoduše vyprofilované. Soudce: sobecký, zkorumpovaný, líný nebo neschopný, případně všechno dohromady. Problém vdovy prostě neřeší. Nechtěl, neměl se k tomu, nechal to ležet, kdoví proč. Možná šlo o nějaké dědictví a protistrana vdovy soudce uplatila, aby počkal do promlčení. Běžná právnická lumpárna. Podobenství mu ještě přidá: z Boha si nic nedělal a z lidí stejně tak. Nechá ho to dokonce říci vlastními ústy. Zkrátka učebnicový příklad gaunera před Bohem i před lidmi.

Proti němu opět modelový příklad člověka, budícího soucit, potřebujícího pomoci. „Vdova“ je už ve Starém zákoně skoro role, symbol člověka bez zastání, bez pojištění, práv a bez opory. Tato vdova má navíc nějaký soudní problém, v němž je obětí, jak doloží sám soudce, když nakonec řekne: „pomohu jí a dopomohu jí k právu“.

Kontrast nespravedlivého soudce a bezmocné ženy má být co největší, aby bylo zřetelné, že situace ženy nemůže být horší. Prostě se ženou je to špatné, že to horší být nemůže a jediný, kdo má její „osud“ v rukou, je ten všemocný nebo všeho schopný právník.

A přece tahle žena dojde spravedlnosti. Skoro se dá říci, že žena si svou spravedlnost vybojuje vlastními silami. Svou neodbytností přemůže lenost, neschopnost nebo zkorumpovanost soudce. A to je další provokace podobenství: ta žena je vlastně sama strůjcem svého štěstí, když soudce využila jako nástroje ke splnění svého cíle, ale aktivitu a sílu vložila ona sama. Když převedeme tuto polohu z podobenství zpátky do skutečnosti, o níž podobenství chce vyprávět - znamená to snad, že modlitba může být naším vlastním nástrojem k měnění věcí v náš prospěch za pomoci Hospodina jako pouhého nástroje nebo výkonného orgánu? Neboli: nakolik může být nebo je modlitba přemlouváním, umlouváním ba zaříkáváním Hospodina?

Proti takovému pojetí modlitby se v nás všechno bouří. Přece se tady neříká: modlete se, dokud se to nepodaří, chce to neutuchající úsilí. Zdravý rozum i zdravá víra se vzpírají přijmout, že by Pán Bůh chtěl být přemlouván, umlouván… Žena ovšem nic jiného nedělá! A podobenství je o modlitbě, o ničem jiném, však to říká sám vypravěč na začátku! A vypravěč je sám Ježíš! Je tedy podobenství o tom, že člověk má mít modlitební výdrž, modlit se pořád a pořád, dokud se nedomůže spravedlnosti, případně toho, jak on sám spravedlnosti rozumí? Vždyť Ježíš říká jinde „nebuďte v modlitbě mnohomluvní jako pohané“!

A opravdu někteří takto rozumějí modlitbě, a účinek modlitby odvozují od její délky, případně intenzity, od nepřetržitosti modliteb, všelijakých modlitebních štafet, prostě úporného modlitebního úsilí.

Klíčem k porozumění je poslední verš, otázka. „Nalezne Syn člověka víru na zemi, až přijde?“ Podobenství nemá být jen napomenutím, že naše modlitby jsou nevytrvalé. Hlavním tématem je víra: „Nalezne Syn člověka víru na zemi, až přijde?“ Zní to skoro jako odkročení od ústředního smyslu podobenství o modlitbě, ale právě toto odkročení je zřetelným výkladem, oč jde v modlitbě a v podobenství.

Nalezne Syn člověka víru? Je mezi vámi víra? Víte, co to je víra? Věříte? Nikoli „modlíte se dost dlouho, dost trpělivě, usilovně“, nýbrž „je mezi vámi pravá víra, máte pravou víru?“ Je vaše opravdu modlitba ovocem vaší víry, tedy víry opravdu biblické, křesťanské, nikoli jen ovocem vašeho strachu nebo touhy dosáhnout svého?

Víra není především vytrvalost v modlení. Víra je především spolehnutí, důvěra. Spolehnutí, že právě nikoli já a moje modlitby, nýbrž Hospodin je zdroj, dárce, nositel pokoje. Tuto důvěru, tuto naději mít! Ta žena prostě měla naději, doufala, že dojde spravedlnosti, ač tomu nic, ale dočista nic nenasvědčuje.

Takto spoléhat na Přicházejícího, ač jeho příchodu dočista nic nenasvědčuje, takto věřit, že on drží věci a jejich smysl ve svých rukou, ač tomu dočista nic nenasvědčuje, to je víra.

Tato víra mění děje i situace, mění naše sebevidění, sebehodnocení a sebepochopení. To není iluze, nejsou to vzdušné zámky, nikde tu není řeč o nějakém vylepšování. Ona taková víra jako spolehnutí, důvěra, může také ukázat, že věci nejsou tak jednoduché a bezproblémové a výhledy tak optimistické, jak bychom si přáli, když přece „Hopsodin je všemohoucí“.

Žena je příkladem nikoli v tom, jak umluvila soudce, nýbrž jak ji po celou dobu ani na chvíli neopustila jistota, že spravedlnost zvítězí. Žena nevěřila v soudce ani ve svou neodbytnost, nýbrž že se jí dostane spravedlnosti. A Hospodin není nespravedlivý soudce, není třeba ho umlouvat a umlouvat. On zjedná právo těm, kteří k němu volají, těm, kteří jsou upřímného, čistého srdce, těm, kteří nehledí jen na svůj prospěch, těm, kteří ho neprosí jen o sebe samého, těm, kteří ho milují a důvěřují mu. Zjedná právo svým vyvoleným – tedy těm, kteří k němu volají. A „vyvolení“ nejsou elitní skupina, vytříděná samotným Hospodinem. Vyvolení jsou právě ti, kteří se obracejí na Hospodina, kteří nespoléhají sami na sebe, na své kvality, třebas modlitební. Vyvolení jsou ti čistého srdce, kteří ho milují a důvěřují mu. Hospodin jim zjedná právo …

„…i když jim s pomocí prodlévá (v.7). Tohle „prodlévání“ text nevysvětluje, nechává je stranou jako okolnost života, jíž nerozumíme a snad ani nemusíme nebo nemáme porozumět. Hospodin prodlévá s pomocí. Trochu se podobá blanickým rytířům, kteří svým „nepříjezdem“ pořád připomínají „ještě bude hůř“.

Jenže Hospodin neprodlévá se svým příchodem! Vždyť, vracíme se na počátek kázání, „království Boží je mezi vámi!“ Mesiáš je mezi vámi!

Jen jeho pomoc je jiná a jinak, než byste chtěli. Neuzdravuje všechny nemocné, jak bychom chtěli, ani v evangeliu neuzdravil všechny. Neřeší všechny problémy a konflikty, nenarovnává vztahy a napětí mezi lidmi. Není pravda že Boží mlýny melou pomalu, ale spravedlivě. Boží mlýny jen melou úplně jinak, než jak by velela naše spravedlnosti.

Ježíš nechce podobenstvím vzbudit především modlitební úsilí. Chce vzbudit naději vpravdě nesmrtelnou, že On je vítěz všech našich konfliktů a problémů, že právě On ve finále zjedná právo i tam, kde my už žádnou možnost pro spravedlnost nevidíme. Z této jistoty pak vyplyne i naděje pro vytrvalou, neunavenou, neochabující a nadějnou modlitbu.
Amen.

Biblický text na srpen - Mal 3, 13 - 18
Kde je rozdíl?
Taková zvláštní situace – přišli jsme na bohoslužby. Ano, jsme zvyklí, co je na tom zvláštního? Kolik z nás ale spíše tají před svými známými a kolegy, že chodí do kostela, aby nebyli za fanatiky, slabochy nebo „silně nábožensky založené“, což doufám nejsme. Kolem nás jsou tisíce lidí, kteří si v neděli přispí nebo tráví dopoledne v přírodě, na hřišti nebo v nákupním centru a nás tady stovka sedí, zpívá, stoupá si při modlitbě a společně odpovídá „amen“.

Neškodí podívat se občas na dávno známé situace a děje novýma očima, jakoby poprvé. Uvidíme to, co ti, kteří kolem nás chodí a my bychom je třeba rádi pozvali na bohoslužby, mezi křesťany. K čemu je zveme? Řekneme tradičně „do společenství víry“, ale oni neví, „o čem“ takové společenství je. Znají společenství na tenise, v zahrádkářské kolonii nebo v hospodě, ale společenství víry? Řekneme tedy biblicky, že je zveme k Pánu Ježíši Kristu. Oni však neví, co to je.

(Slyšel jsem, že misionáři v 19. století měli problém, jak přeložit biblické slovo o „Beránku božím“ do eskymáčtiny, když eskymáci neznají beránka. Nejbližší srozumitelnou náhradou „beránka“ byl - tuleň. A teď nahraďte si euroasijského beránka sympatickým arktickým ploutvonožcem, a zkuste si převést biblické myšlenky o Beránku Božím, který snímá hříchy na kříži do „eskymáčtiny“... Takto exoticky může ne/rozumět nás spoluobčan, když ho zveme k Pánu Ježíši Kristu.)

Kde je rozdíl mezi „námi“ a „těmi venku“? Určitě v tradici, ve zvyklostech, možná v v naturelu, ale to přece není vůbec důležité, jako že někdo má rád to a jiný ono, každý má právo na svůj životní styl a někdo chce do kostela a někdo ne! Tak to přece vůbec není, křesťanství není naše „libůstka“ a chození do kostela naším koníčkem! Upřímně řečeno, mnozí bychom si dovedli představit nedělní dopoledne zajisté zajímavější, možná poučnější, určitě veselejší. (Jen by to asi bylo i dražší).

Kde je rozdíl mezi námi a „těmi venku“? Už dávno víme, že nikoli v tom, že bychom byli lepší, mravnější nebo vzdělanější a ti venku horší, slabí nebo nedostateční. Můžeme sice po právu připustit, že členové církve nekopírují ve všech ukazatelích průměr obyvatelstva, je tu docela zřetelná sociologická filtrace. Ale s tím máme spíš problém a možná se za to i trochu stydíme, nevědouce s tím rady. Církev už dávno není „lidová“, nýbrž výběrová a v něčem žel i elitní.

Ale přece jen: nevzdali jsme takovou pokorou něco důležitého? Nemáme přece jen něco navíc, co nás sice nekvalifikuje výš, nad ty druhé, ale o čem víme, že je dobré a cenné, aniž by nám to dávalo právo k povyšování?

Dialog, který vede prorok Malachiáš v poslední kapitole svého proroctví odráží podobné otázky. Dialog prorokovými ústy vede na jedné straně sám Hospodin, na straně druhé pak člověk. Na konci dialogu se „člověk“ dále dělí na „spravedlivého“ a „svévolníka“, člověk se stává množinou, lidmi. Ale není to řeč jedněch proti druhým, těch „uvnitř“ víry proti těm „venku“. Není to rychlá polemika, už vůbec ne kritická a sudičská. To sám lid víry, lid Boží, sám člověk je takto uvnitř rozdělen, vlastně sám nejistý, váhající. Má k tomu dějinně dost důvodů, leccos bychom mohli říci na vysvětlení, ale to snad není teď důležité. Mnohem důležitější je, jak jinak, nadějné slovo, katarze, vysvětlení - pro nás.

„Příliš směle jste proti mě hovořili“, říká Hospodin. Lid se ptá: „Kdy, kde, jak?“ Lid opravdu neví, to není prosté lhaní, vytáčení se. Člověk, který se počítá k těm „věřícím“ přece nemluví lacino proti Hospodinu, nikdo z nás se vědomě nerouhá, nezlořečí Bohu, ani na něj prostě „nekašle“. Víme o něm, počítáme s ním, věříme v něho, jak říkáme. Občasné „ježíšmarjá“, které někdy někomu uklouzne, je sice nevkusné a zbytečné, ale ani to ještě nezakládá „řeč proti Hospodinu“.

Slovo Hospodinovo odpovídá. „Říkáte často ‘co z toho máme, nejsme na tom líp, Bůh nás nechrání více než jiné, snažíme se být poctiví a lumpové na tom vydělávají, snažíme se držet nějaký charakter, profil morální i hodnotový a nejsme šťastnější ani nezachráníme společnost kolem sebe, nikde to není vidět!’“

Toto v nás hlodá: velká nejistota. Něčeho se držíme, něco (snad) mám navíc, něco, ale nevíme přesně co, něco je dobré a cenné, ale nevíme přesně, co to je, snad ne jen zvyk a tradice, snad ne jen nějaká naše libůstka nebo specialita, co tedy? A nikde není vidět nějaký „profit“, užitek. Chodíme do kostela, prožijeme tu chvíli někdy klidnou, někdy snad i nudnou, ale z církve a sboru nás volá řada povinností a úkolů, někdy je ani stihnout nemůžeme, Setkání národů, oprava oken v modlitebně, práce s dětmi, v křesťanské službě, ve staršovstvu, potřeba finanční obětavosti... Sbor je najednou firma jako každá jiná, kdo nepřijal žádný úkol, musí hledat vysvětlení, proč s ničím nepomůže. Ale někdy cítíme, že i málo přijímáme, dostáváme, co vlastně? Ztišení (rušené hlukem před začátkem bohoslužeb a dětmi), možnost zazpívat si (pro některé), kázání (více nebo méně srozumitelné a zajímavé), setkání s druhými (pro extraverty, pro samotáře naopak nepříjemná „daň“), stačí to? Otázka, kde je rozdíl mezi těmi „uvnitř“ a „venku“ dostává nové zaostření: co mě dělá křesťanem, co je moje víra, mé křesťanství?

Ti kteří takto rozmlouvají, ptají se sami sebe i navzájem. Ale pozor, Hospodin slyší (v. 16)! Všechno lidské váhání a tápání, ptaní se i kličkování, není jen naše a pro nás. Naše otázky mají svou odpověď, ta jej jistá a zřetelná. Nikoli ovšem nám – nám patří ptaní a pracné zkusmé odpovědi. Ale odpověď je, u Hospodina, ale je. Těší nás to? Mělo by, vždyť Hospodin je nám blízký, o tom je celý život Ježíše Krista a naše víra v něho! On má ve své knize jména bohabojných. I tito bohabojní se ptali a tápali, to není ten rozdíl mezi nimi a těmi „venku“. Ti „uvnitř“, v prostoru víry ptají, a někdy odpověď slyší a někdy ne. A tito jsou „osobní vlastnictví Hospodinovo“, přes své pochyby patří do jeho srdce, do jeho lásky, zájmu, péče.

Kdo to jsou, znovu se ptám, ti zapsaní v knize? Jsou to ti „uvnitř“, členové církve, na rozdíl od těch venku? Ti, kteří přišli na devátou do Kralické na rozdíl od těch, kteří tráví nedělní dopoledne v posteli, v přírodě nebo dokonce v obchodním centru? Ty ostatní Hospodin odepíše, nenalezna je ve svých seznamech? Pošle je pryč, do temnot?

Věřím, že Hospodin má rád celé lidstvo, hříšníky malé i větší, „uvnitř“ i „venku“. Věřím, že rozdíl mezi těmi, kteří přišli a těmi kteří zůstali doma, není pro Hospodina velký, mnohem menší než pro nás. Na začátku se stejně ptal jeden člověk, jeden, nerozdělený Boží lid, zrovna jako my, tak i nyní. Pak ovšem padá i „naděje pro poslední dny“, že při posledním soudu, posledním sčítání lidu na tom budeme lépe než „ti druzí“, zatímco oni, kteří nepřišli na devátou do Kralické, propadnou sítem do temnot. Jsem rád, že nemusím mít takovou naději. příliš zakalenou vlastní nadřazeností. Ale jakou jinou naději mám? Opět původní otázka: co dělá mou víru vírou, mé křesťanství křesťanstvím?

A tu promluví poslední verš oddílu. „Potom uvidíte rozdíl mezi spravedlivým a svévolníkem, mezi tím, kdo Bohu slouží, a tím, kdo mu sloužit nechce.“ Ale už tuším, že ten rozdíl se netáhne dveřmi do Kralické, nýbrž mým vlastním srdcem. Je to odpověď na otázku váhavého a tápajícího. Odpověď na otázku, co dělá můj mou víru vírou. Dostat takovou odpověď je dar nad dary. Je rozdíl mezi spravedlivým a svévolníkem, vlastně mezi tím, zda uchopím svůj život spravedlivě nebo svévolně. Stojí to za to přicházet na devátou do Kralické, ztišovat se v modlitbě, zpívat písničky, psát a poslouchat kázání.

„Být spravedlivý“ znamená nestavět svůj život na žádných jiných bozích, pánech a veličinách, než na jednom jediném Hospodinu. To je také ten jediný rozdíl mezi námi a těmi „venku“: my jsme se vědomě rozhodli, nenechat se podmanit žádným bohem. Jsme vlastně popěrači všech náboženství, největší ateisté ze všech, protože jsme odmítli tisíce bohů, pánů, mocností, sil tahů, tlaků, které usilují podmanit si každého. To dělá naši víru biblickou: nikoli to, že věříme v Boha, zatímco jiní nikoli, nýbrž to, že naším Bohem, pro nás Bohem je jen a jen ten jeden, zatímco „ti venku“ jich mají spoustu. „Je bůh?“ ptají se někteří. Nesmyslná otázka, bohů je! Správná otázka zní: kdo je TVÝM bohem?

Tady leží naděje. Nikoli v tom, při posledním soudu já projdu, zatímco „ti venku“ propadnou sítem, nýbrž v tom, že přes naše hledání, přes tápání, přes naše ptaní, k čemu je všechno naše věření, chození do kostela, kázání a modlení (dovedli bychom si přece představit zajímavější i poučnější nedělní dopoledne), přes to víme dobře a jasně, jaký je smysl našeho života, jaký úkol a místo tu máme. To je ta „služba Hospodinu“ (v. 18), jakkoli zněla knižně a příliš nadpozemsky. Naším úkolem, úkolem „těch uvnitř“, úkolem vědomě přijímaným, je služba Hospodinu.

Víme-li to, i tak nám zůstane spousta otázek nad vlastním životem, nad životem a prací církve, nad podobou bohoslužeb, ale to hlavní si neseme jako devizu nad devizy. Jen ten, kdo někdy ztratil smysl života, kdo se někdy zachvěl nad absurditou, nesmyslností a bizarností světa, ocení nádherný dar víry: víš dobře, co je život spravedlivého a život svévolníka, víš dobře, že v životě jde o jediné: sloužit Bohu a naplnit tak jediný smysl života, jímž nic neotřese. To máme také „navíc“ proti těm „venku“, ač to ani trochu nezakládá důvod k povyšování se. Ale tím si můžeme a máme být jisti a o to se chceme rozdělit s každým.
Amen.

Biblický text na září - Jb 42, 12 - 17
Jobovy zvěsti
V pondělí 21. června zemřel náš varhaník bratr Josef Bíca. Zemřel sice v pokročilém věku, bylo mu 79 let, ale náhle a zbytečně – při nezavinění dopravní nehodě. Mnoho pro nás znamenal, měli jsme ho rádi. Mnoho lidí ho znalo jako obdarovaného hudebníka. Bude nám scházet. Proč to Pán dopustil?

V úterý 16. srpna byl zabit ve Francii zakladatel komunity v Taizé, bratr Roger Schütz. Původně švýcarský protestantský farář se nejprve sám usadil za 2. světové války ve vesničce v Burgundsku, v blízkosti slavného kláštera Cluny, a začal tu přemýšlet o životě, světě a své roli v něm. Postupně se k němu přidali další, nakonec vyrostla komunita, kde se přes sto stálých členů řeholníků (také dva čeští) stará o stálý mnohatisícový proud návštěvníků již přes půl století. Bratr Roger tak poskytl zcela nový prostor křesťanskému ekumenismu, tak silný, že i někdejší kardinál Ratzinger při katolickém přijímání posloužil jemu, evangelíkovi. Bratr Roger vytvořil zcela nový typ spirituality, ztišení, meditace, srozumitelné pro současného člověka. Jeho texty byly přeloženy do desítek jazyků, česky jsme první knížku (na dlouho i poslední) mohli číst již v r. 1970. Nyní, tři měsíce po svých devadesátých narozeninách zemřel násilnou smrtí z rukou pomatené cizinky, možná křesťanky, před zraky dvou a půl tisíc účastníků večerní bohoslužby v Taizé. Pro mnoho lidí mnoho znamenal, mnohých zachránil víru, mnoha lidem pomohl objevit živé křesťanství, nikoli jako náboženství, k němuž příslušejí, nýbrž jako osobní setkání s Pánem života. To je v době podobných falešných i zneužitých pokusů o totéž skoro zázrak. Bude nám scházet. Proč to Bůh dopustil?

Podobné otázky napadnou člověka skoro vždy, když se stane něco, s čím se nelze snadno vyrovnat. Křesťané, věznění v komunistických koncentrácích vyprávějí, jak věznění jejich víru posílilo, ale některým víru, alespoň na čas, vzalo. Bolesti se lidský rozum vždy vzpírá, ale křesťané to mají ještě horší, když jejich víra stojí na přijetí láskyplného a všemohoucího Boha. Všemohoucí Bůh, plný lásky – a zbytečné bolesti a tragédie, nejde to dohromady. Zdaleka ne všechno se dá vysvětlit pouze lidským hříchem.

Křesťan, evangelík zvlášť, potom sáhne po Bibli, knize nejmoudřejší. Najde knihu Jobovu, a najde podobné otázky. A tu se přiznám, že kniha Job mně nikdy nedávala plnou odpověď. Dnes vím proč, některé otázky odpověď nemají. Než však na to člověk přijde, trvá to dlouho.

Nejvíc zarazí první dvě kapitoly knihy. Satan se tu domlouvá s Bohem, a Bůh to přijímá, připustí rozhovor. Satan je Bohu partnerem?! A Bůh přistupuje na Satanovy provokace a vydá mu člověka, zbožného muže Joba. Vem si ho, Azore, trhej! Nezabíjej ho, ale můžeš vybít celé Jobovo okolí, jeho nejbližší.

Ani skutečností, že Satan může udělat pouze to, co Bůh dovolí, není čtenář uklidněn. Když tohle dovolí, je mně to málo. Bůh by přece neměl dopustit ani nejmenší zlo, přinejmenším ne to, které nevzniklo jako důsledek hříchu. Bible jasně říká, že „Job byl muž bezúhonný a přímý, bál se Boha a vystříhal se zlého“. (Jb 1,1) Své utrpení si nijak nezpůsobil on sám ani nikdo jiný. Trpěl nevinně. Proč to Bůh dopustil?

Oč nesrozumitelnější je taková bolest v pohledu křesťanského vyznání, o to více jí rozumíme ze zkušenosti. Smrt bratra Bíci i bratra Rogera jsou jen dalšími střípky, z jakých je poskládán skoro celý život. Nemoci i úmrtí, nepochopitelná zklamání a životní smůly plní deník většiny lidí. Křesťané to prostě neřeší, nebo se s tím celý život perou, mnohé to však od živého Hospodina nadobro vzdálilo a mnozí, přemnozí nekřesťané se na to vymlouvají. Je to výmluva, ale pádná, těžko hledat protiargumenty. A první dvě kapitoly Jobovy knihy dávají spíš za pravdu odpůrcům víry než obhájcům. Neprolomí to ani ten krásný verš, shrnující veškerou lidskou pokoru: „Z života své matky jsem vyšel nahý, nahý se tam vrátím. Hospodin dal, Hospodin vzal; jméno Hospodinovo buď požehnáno.“ (Jb 1,21) Nepomůže ani závěrečný happyend, který Jobovi dá znovu stejné množství synů i dcer a množství majetku, a štěstí, radost a dlouhověkost. Ty, o které přišel, mu to už nevrátí.

Pak se člověk od knihy Job odvrátí – co mně chce Bible říci, namluvit? Že Pán Bůh, který tohle může dopustit, je všemohoucí i laskavý? Nebo není? Nebo že za to mohu já, člověk?

Správná otázka: co chce Bible říci? Platí pro ni, jako pro mnoho otázek o víře, Bohu a Bibli, pravidlo „negativní teologie“: ptát se nejprve, co Bible říci nechce. Především kniha Job nechce pootevřít dveře do Boží kuchyně nebo mysli, podobně jako celá Bible. Kniha Job, podobně jako celá Bible, nechce říci, jaký je Bůh sám o sobě, nebo dokonce jaký je v rozhovoru se Satanem. Bible je Písmo svaté v jiném smyslu; ukazuje popravdě, jaký je člověk před Bohem a jaký je Bůh vůči člověku i jaký je v očích člověka.

Jaký je člověk před Bohem? Především je v něm hřích. To člověk neslyší rád, zvlášť dnes, když toho tolik víme o dědičnosti, o souvislostech kulturních, ekonomických, psychologických. Co chceme pořád vyčítat sobě nebo druhým? Vezměme se už jednou, jací jsme a nedělejme si vyčítavé nebo pokrytecké vrásky! I bratr Roger jako základní postoj k současnému světu nerazil kritiku, nýbrž porozumění: „berme lidi tak, jak jsou“(Schütz, Roger, Žít dnešek s Bohem, Vyšehrad 1970, s. 34). Jenže vzít sám sebe jaký jsem, smířit se se sebou, ale posouvat, usilovat o změnu, o pokání, o nápravu, co třeba napravit, nebo vzít sebe a svůj stav jako definitivní a neměnný, je rozdíl.

Job je příkladem člověka spravedlivého, a je tak zrcadlem i vzorem. Mohu o sobě říci, že „jsem bezúhonný a přímý, bojím se Boha a vystříhám se zlého“? Že to Jobovi nebylo nic platné? Napřed povím, že Job je v té spravedlivosti můj vzor. Mám kam mířit: k Jobovu ideálu.

Jaký je ještě člověk před Bohem? Také mnohdy nešťastný. Zasahují ho rány a neštěstí. Člověk nerozumí, jako nerozuměla ani Jobova žena ani jeho přátelé, ani on sám. Job vydrží jednu ránu, dvě, tři, a pak už je toho moc. I takový je člověk před Bohem – bolestně nechápavý.

Člověk také hledá odpověď. Napadá ho mnohé, něco nepoužitelné, něco chvíli vydrží, ale ne dlouho. Člověk si vymýšlí, obdarován rozumem i tvořivostí je schopen lecjakých umných konstrukcí filosofických, náboženských, uměleckých – ale nakonec stejně vždycky zůstává s otevřenou pusou. A jestli se nějaké konstrukce chytí, většinou je svému okolí pro smích nebo k pláči. Protože žádná odpověď na otázku, jak to Bůh může dopustit, neexistuje.

Tak vypadá člověk v Jobově příběhu, člověk před Boží tváří. A jak vypadá Bůh tváří v tvář člověku, Bůh v lidských očích?

Především se ukazuje v jiném světle Boží všemohoucnost i Boží láska. Jsou jiné, než jak je známe my. Člověk, přemýšleje o Bohu, vezme nějakou dobrou lidskou vlastnost, jednoduše ji navýší, umocní, a přisoudí Bohu. Jako by Bůh byl jen mnohokrát umocněný člověk, jako by Boží láska byla jen mnohokrát umocněná lidská láska, stejně tak jeho moc, schopnosti, pocity… Jenže takový Bůh není, neexistuje.

Kniha Job vidí Boha, který se nechá vyprovokovat Satanem. Tak člověk vidí Boha, protože jinak si to neumí vysvětlit. Job i jeho přátelé dělají chybu, když se pokoušejí vysvětlovat. Jako by mluvili proti smyslu celé knihy: ukazují, že odpověď není.

Bůh před očima lidskýma je především skrytý. Nepomáhejme si hned novozákonním doplněním! I pro mnohé současníky Ježíšovy zůstal Bůh skrytý a pro mnohé obyvatele zeměkoule zůstal Bůh neviditelný i po Kristu! Skrytost Boží poznává Job na konci, v poslední kapitole a předkládá ji v modlitbě jako téměř svůj největší objev.

Bůh skrytý, jiný, jinak všemohoucí a jinak milující – to je hlavní poselství knihy Jobovy. Ale zůstává ještě jeden Jobův objev, velmi překvapivý, spíš jen tušený. Ale Bible o něm referuje velmi zřetelně, byť jedním jediným veršem. Job svou modlitbu končí: „Jen z doslechu o tobě jsem slýchal, teď však jsem tě spatřil vlastním okem.“ (Jb 42,5).

V té hrůze, kterou Job prožije nejen v prvních dvou kapitolách, ale hlavně potom v tom strašném zápase o porozumění, v tom hledání se svými přáteli a svou ženou, v tom všem, čím musel projít, v té hrůze spatřil Job Boha „na vlastní oči“. Spatřil jinak milujícího, jinak všemohoucího, jiného, než si celý život kreslil a představoval, jiného, než ho líčily teologie i jiné lidské pokusy. Spatřil pravdivého, pravého Hospodina a měl z toho radost. Takovou, že chtěl dál „žít svůj dnešek s Bohem“, jak zní titul jedné knihy bratra Rogera. Proto říká Job na konci: „Jsou to věci pro mě příliš divuplné, které neznám. Rač mě vyslyšet a nech mě mluvit; budu se tě ptát a poučíš mě.“ (Jb 42,3-4)

Happyend, jímž končí kniha Job, je spíše než koncem vlastního příběhu ilustrací, že i ten muž, po němž jsou pojmenovány „Jobovy zvěsti“, objevil evangelium, dobrou zprávu o dobrém, opravdu milujícím a opravdu všemohoucím Pánu světa. I když to tak často nevypadá.
Amen.

Biblický text na říjen - Sk 19, 11 - 17
Zaklínači Boží ?

Někdy se říká, že v Bibli je málo humoru. Ani bychom se nedivili, biblickým tématem je vztah člověka k Bohu a obráceně, základní životní orientace člověka. To jsou věci vážné, proto jsou spojeny spíš se zamračeným úsilím o porozumění nebo rozhodnutí. A přece se v Písmu najdou místa, mající přímo anekdotický obsah. Ostatně slovo „humor“ pochází z latiny a znamená „vláhu, vlhkost, šťávu“. Pak rádi přiznáme, že mnohé biblické texty jsou opravdu šťavnaté a že do života přinášejí životodárnou vláhu, i když to není žádná „řachanda“, jak herci a filmaři nazývali lacinou, plytkou nováckou zábavu.

Každý dobrý humor však má hluboké, pravdivé a vážné jádro. Mnozí dokonce říkají, že dobrý humor má v sobě vždy kus smutku, protože humor je šťavnatá obrana proti někdy suché, vyprahlé bolesti. Vidíme to u mnohých humoristů i na mnohých anekdotách. Uvnitř výborné legrace je kus smutek a velký kus vážnosti. I tak se pozná dobrý humor.

Dnešní text, viděný tímto měřítkem, je tak trochu anekdota. Ta příhoda nemusela být zapsána, mohlo zaznít jen cílové poučení. Asi takhle: „Nespoléhej se jen na zvykovou zbožnost, na naučené myšlenkové operace, natož pak na samoúčelné kulty a rituály, ty tě blíž k Bohu nepřivedou. Nespoléhej ani na vlastní náboženské založení, může tě svést. Hledej živého Hospodina.“ Jenže by to znělo trochu nudně. Proto máme v Bibli hned vyprávějí příhodu, a docela šťavnatou.

Ale začíná to vážně. Expozice nás uvádí do rozpaků: Pavel koná mocné činy, uzdravování, vymítání zlých duchů. To my neumíme, s vymítáním moc nepracujeme a upřímně řečeno, moc rady si s tím nevíme. Ale Písmu věříme. Když pak čteme, co dělal Pavel, jsme zmateni. A ještě víc, když čteme, jak to dělal: „Lidé dokonce odnášeli k nemocným šátky a zástěry, kterých se (Pavel) dotkl, a zlí duchové je opouštěli.“ To už zavání skoro magií nebo parapsychologií, kde se to vzalo v křesťanství? Žádná opravdová víra, žádné osobní setkání, pokání, nový život. Jen stará praktika: jakási Pavlova vnitřní síla je zprostředkována vlastně magickým předmětem. A funguje to. Tady nenachází vysvětlení psycholog ani teolog, nejspíš by rozuměl, nebo dělal že rozumí, psychotronik.

Fungovalo to opravdu? Byl Pavel opravdu nadán nějakou nadpřirozenou mocí, nejen silou přesvědčivého kázání, životního svědectví a vlastní živé víry, tryskající ze srdce? Opravdu „uměl“ zázraky nejen v tom smyslu, že někdo naprosto nepravděpodobný uvěřil Pánu Ježíši Kristu, činil pokání a začal nový život? Opravdu uměl uzdravovat i skrze předměty, jichž se dotkl? Samozřejmě, že Bible neodpoví. Nechá otázku stranou, jako by vůbec nebyla zajímavá a důležité. Asi opravdu nebyla a není. Je ponechána naší interpretaci a našemu pochopení.

Ale co následuje hned: do příběhu oděné varování před pokušením zkoušet to taky. Jestli to dělal Pavel, jak to dělal a jak často, to je jedna věc. Ale jestli se ptáš proto, abys to zkoušel, tak pozor! Tudy cesta nevede, někteří to zkoušeli, a jak dopadli? Proto se vyprávění víc než Pavlovi a jeho praxi věnuje „židovským zaklínačům“. Právě na nich se máme skrze anekdotu něco naučit, Pavla nech stranou, Pavel je Pavel, raději se podívejme na zaklínače! Ekumenický překlad je shodí hned označením „zaklínači“, podobně kralický překlad („Židé tuláci, kteříž se s zaklínáním obírali“). Originál je střízlivější: ti lidé putují, kolem dokola obcházejí a provozují „exorcismus“, vymítání duchů. Tady není žádná ironie, jsou to prostě putující, kteří vymítají. Že to dělali „ke svému prospěchu“ je také výklad ekumenického překladu. Oni se prostě pokoušeli vymítat zlé duchy jménem Pána Ježíše. Jako by jméno samo mělo magický vliv.

Ale proč ne? Když může mít moc jenom nějaká zástěra nebo šátek, žádné „turínské plátno“, nýbrž šátek a ještě k tomu jenom Pavlův šátek, pak jméno samotného Pána Ježíše Krista musí znamenat víc! Nebo opravdu jméno nestačí a je třeba držet něco v ruce? To už by byla opravdu magie!

Co dělali „zaklínači“ špatně? Řečtina jejich činnost popisuje doslova: „nad těmi, kteří měli zlé duchy, vyslovovali jméno Ježíše slovy: „ve jménu Ježíše, kterého káže Pavel“. Co je na tom špatného? Onen automatismus nebo jeho iluze? A co ty Pavlovy kapesníky?

Je tu rozdíl. Ti putovní exorcisté nehledají sílu u Ježíše, nehledají ani víru, lásku, naději, životní oporu, pravdu. Nehledají je a nechtějí je sdílet s druhými, předávat. Chtějí mnohem méně: jen napodobit Pavlovy úspěchy. Nechtějí mít podíl na Pavlově životním zakotvení, nýbrž jen na jeho zázracích a úspěších! Tedy: nejde o evangelium Ježíše Krista nebo o něm, nejde o to, co on kázal, učil, co si o něm pamatují jeho učedníci. Jde jen o efektní projevy, které tito učedníci „předvádějí“. Oni chtějí Ježíšovo evangelium obejít a přiživit se na něm. Přestává jít o obsah, začíná jít o marketing. Reklama také nepřemýšlí, co výrobek může opravdu nabídnout, ale jak jej učinit prodejným, případně neodolatelným. „Ve jménu Ježíše, který nám, upřímně řečeno, může být ukradený, ale kterého káže Pavel, o jehož „know-how“ nám jde. Ve jménu Pavlových úspěchů vyháníme zlé duchy! Ve jménu vlastního zviditelnění s použitím Pavlovy technologie!“ Ekumenický překlad je sice jazykově nepřesný, ale obsahově správný, když hovoří o „vlastním prospěchu“ a o „zaklínání“. Práce Pavla a „zaklínačů“ se liší motivem i metodou.

Situace je o to horší, že to dělají synové Skévy, velekněze. Ti by už svým rodinným zázemím a rodovým původem měli být „tradiční“ v nejlepším slova smyslu, tedy vědět, co je nepřekroucená praxe židovského zákona. Tam nepatří ani ty šátky a zástěry, natož pak fascinace zázrakem. To nechte Pavlovi, je sice také žid, ale přece jen už je někde jinde, je stoupenec Kristův, dělá něco, co vy máte nechat stranou. Vy jste se chytili té nejpovrchnější stránky věci. To je to vaše potulné vymítání. Vy máte být židovští kněží podle Zákona Božího, ale jste jen obchodníci, řídící se náboženskou poptávkou. Nejste poutníci, nýbrž náboženští tuláci. Jste obchodní cestující, kteří budou „jezdit“ třeba v kapesnících nebo zástěrách nebo v nabídce sekt, jen když se budou hýbat obchody!

Kde jste udělali chybu, synové Skévy a ostatní obchodníci s deštěm? Ani židovství ani křesťanství jste neuchopili za jejich podstatu, nýbrž za povrch. Za vnější věci, úkony, kult, liturgii nebo magii. Vlastní obsah víry a její opravdový užitek jste vyměnili za bulvární náhražku.

Tak příběh přivádí skrze anekdotu čtenáře k otázce: co je pravý obsah křesťanství? K čemu je? K získání nějakých výhod, zdraví, imunity proti nemocem, lepší startovní čáry pro život? Copak náboženství vůbec má být jen módní zboží, které rychle zaplňují dnešní Skévové, když vytvářejí kulty a hnutí, vypadající dost podobně křesťanství (lépe) nebo buddhismu, až na to, že to je laciná náhražka? Dá se docela přesně spočítat, co lidi na náboženství zajímá: mít něco extra, co ti druzí ne, pocit nadřazenosti, pocit smyslu uprostřed všeobecného nesmyslu a lék proti strachu ze smrti. I vyrobí se něco na tuto zakázku, určitě v tom bude reinkarnace, určitě meditace, „vraž do toho“ nějakou tu svíčku, tajemné slůvko (šém, óm nebo mantra), výsledek se bude určitě dobře prodávat.

Proti tomu, jako alternativa i konkurence, stojí evangelium o Ježíši Kristu. Jaké má šance? O čem je? Základní nabídka křesťanství: láska je vrcholem zákona (Ř 13,10) , Hospodin žádá milosrdenství a ne oběť (Mt 9,13) , člověk se stává dobrým nikoli pro své skutky, nýbrž pro milost Boží (Ef 2,5) , ale to nás vede k novému uchopení vlastních skutků (Jk 2,18) . Ale evangelium přináší Ježíš, který se narodil v chudé bezvýznamné rodině a skončil jako buřič, navíc zklamaný (Bože můj, proč si mě opustil?) A neslíbil nikomu lepší startovní čáru, nýbrž budete jako „ovce mezi vlky“ (Mt 10,16) , ani porozumění okolí (v.17,18).

Ale také slíbil „nebojte se“ (Gn 15,1; Mt 10,26 a mnoho dalších míst), „já budu s vámi“ (Ex 3,12 aj.) , „já jsem chléb života, dobrý pastýř i cesta a pravda a život sám“ (Jn). Křehké, nebulvární, nezviditelňované jinak, než křtem, Večeří Páně a bohoslužbami, se vší nezajištěností, v podstatě těžko prodejné, žádný hit sezóny.

Teď se musí čtenář rozhodnout. Je to těžké. Proti povrchní, ale efektní praxi „náboženství jako módního doplňku“ a „továrny na iluze“ stojí nenápadné živé a žité křesťanství. Čtenář si musí vybrat a nikdo na světě to za něho neudělá. Ani sám Hospodin, ani Pán Ježíš Kristus.

Jak takové rozhodnutí může vypadat, dovypráví příběh. Ukáže to anekdoticky na příkladu záporném – Skévových synech, zaklínačích.

Kdyby se čtenář rozhodl pro poměrně levnou praxi kultu nebo liturgie bez osobního nasazení a vlastní zkušenosti, kdyby se soustředil jen na povrchní praxi a její lukrativní ovoce, rozřeší to sám nepřítel, zlý duch. Ten, který měl být potlačen, stává se jediným aktérem, protože nikdo z druhé strany se s tímto pseudonáboženstvím nebude bavit. Zlý duch se stává nechtěně tlumočníkem pravdy: „Ježíše znám, ano, to je můj pravý nepřítel, z něho mám strach. Pavla znám také, jeho víra je tak velká, že i z něho mám velký strach; pokaždé mě vyžene, když se někde ubytuji. Ale vás, pánové? Co jste zač? Kdo jste, že se opovažujete mě se postavit? Z vás mám mít strach, z té vaší upocené touhy po vyhánění duchů abyste byli slavní? Na co si to hrajete, na Pavla? A zřídil je k nepoznání. Zlý duch vyhrál. Nad takovou „vírou“ lze snadno vyhrát.

Nám zůstává naděje posledního verše oddílu: bázeň, úctu i pravý kult lze prokazovat jen tam, kde se to patří. Žádným prostředníkům. Proto jsme, my evangelíci, tak střízliví a někdy i nepřitažliví. Proto byl takový většinou i sám Ježíš z Nazaréta.

Ale jestli právě taková pavlovská, neskévovská víra stojí za to, musí se rozhodnout každý sám. Sám dosvědčuji, že stojí, jako nic jiného.
Amen.

Biblický text na listopad - Dt 6, 4 - 12
Díkčinění na prahu hojnosti

Dnešní neděle je nedělí „díkčinění“. Podle církevního roku je jedna neděle v roce určena k tomu, aby se v ní víc nežli jindy děkovalo. Dříve bylo samozřejmé, že neděle díkčinění se konala na konci sklizně. Do kostela ten den příchozí přinesli vzorky sklizně: obilí, ovoce, brambory, zeleninu, květiny. Písně ve zpěvníku, určené pro tento den, byly k nalezení v kapitole, pojmenované „Díkčinění za žně“. Některé venkovské sbory to tuto tradici drží dodnes. Je hezké, že tak mají přímo před očima, za co děkovat. Vděčný by však člověk měl být nejen na podzim a nejen za úrodu. A přinést do kostela vzorky všeho, co jsme přijali, co užíváme k životu, k jeho obohacení i zpříjemnění, byla by to dost bizarní a nepřehledná kupa.

Víme, že je za co děkovat, víme, že sem patří i dary země. Ve městě však člověk nežije v přímém kontaktu s přírodou, potraviny nakupuje v supermarketu průmyslově zabalené, takže se zdá, že se sklizní a s přírodou mnoho společného nemají. Hlavně však přiznejme, že většinou víme spíše o tom, co nemáme, co nám schází, co bychom ještě rádi, než to, co máme. Tak se někdy člověk dostane do problému: ví, že by měl děkovat, snad by i chtěl, už proto, aby měl sám radost. Jenže neví honem, za co. Pak je dnešní starozákonní text dobrou inspirací.

Ono „Slyš Izraeli“ patří asi k tomu nejdůležitějšímu, co Izraelec četl ve svých Písmech. Dodnes znají všichni vyznávající Židé začátek tohoto textu nazpaměť, asi jako křesťané modlitbu Páně. Přijdeme-li do židovské domácnosti, najdeme na dveřích malou krabičku, mezuzu. V ní je maličký svitek, na něm hebrejský nápis: Š`ma Jisráel, Adonaj elohénů, Adonaj échat… To je hebrejsky začátek dnešního textu: Slyš Izraeli, Hospodin, Bůh tvůj, Hospodin jediný. Když se Žid připravuje k ranní modlitbě, váže si na levou ruku a na čelo pásku s krabičkou, v níž je stejný text. Někteří Židé dokonce používají ono „Š`ma Jisráel“ jako zvolání, střelnou modlitbu, jako křesťanské „Pane na nebi!“. Když Ježíš v Novém zákoně odpovídá zákoníkovi na otázku, co je na světě nejdůležitější, opět užívá stejné formulace, zvané stručně hebrejsky „Š`ma” (Mk 12,29). A stejného původu slova je pravděpodobně i onen známý Golemův „šém“.

„Slyš Izraeli“ je základní vyznání, základní osa života. Ty, kdo se nazýváš Božím lidem nebo jeho částí, slyš: tvůj základ i tvůj Pán, tvoje těžiště, východisko i tvůj výhled, je biblický Hospodin, Bůh Abrahámův Izákův a Jákobův. Neboli tvým základem, osou, východiskem i cílem není nic a nikdo jiný, než právě jen on. Neboli: od všech ostatních pánů, cílů, těžisek, východisek jsi svobodný.

Potěšilo to Izraelce? Upřímně řečeno, v první řadě ho toto slovo nemělo potěšit, mělo mu to něco připomenout. Pak teprve, v dlouhodobém pohledu, když jeho smysl dokázal docenit, dostavila se radost.

Pro pochopení toho slova je ovšem důležité znát souvislost, do níž je zapracováno. Neříkáme tím, že historicky je to skutečně původ toho slova, text vznikl pravděpodobně v pozdější době, za časů proroků. Ale má být slyšen a chápán „jakoby“ v jisté situaci.

Je to ta známá doba putování po poušti. Doba přímo symbolická, „paradigmatická“: cesta z otroctví do svobody, pouští, tedy nepohodou, aby bylo na věky jasné, že cesta ke svobodě nikdy nevede zahradou rozkoší a „dolce far niente“, nýbrž „pouští a pralesem“, s překážkami. Vždycky. V očích putujícího Izraele je tahle cesta plná rozporuplných dojmů: z problémové krajiny do problémové krajiny, skrz problémovou krajinu. Za nimi: hrnce masa, ale také důtky poháněčů a příkaz zabíjet malé chlapce, aby z nich nemohli být vojáci. Před nimi: neznámá země plná neznámých lidí a dalších ohrožení, země, jejíž jediný a jedinečný klad oznámil Mojžíš: Hospodin říká, že tuto zemi nám dá za dědictví. A s nimi: poušť se vším, co to obnáší.

Z problémů do problémů, skrz problémy. Stojí to za to? Jediná naděje: Hospodin je s námi. Naděje v lidských očích, přiznejme to, chimérická, vrtkavá, subjektivní, neošetřená proti podezření z fikce, sugesce, sebeklamu. To je hodně slabá motivace! Ale když už jsou Izraelci na cestě, a když „už jsou ten Boží lid“, tak cestu dokončí. Cesta zpět už není, na poušti zůstat nelze. Nic jiného se tedy nedá dělat – to samo je dost silná motivace, aby Izrael došel. Ale jinak – na přítomnosti těch, kteří se táhnou od duny k duně, od rána do večera, rok za rokem, roky, léta jdou a jdou… Stojí to za to?

Jediná naděje je, že dojdou. Že to jednou skončí. Možná cesta skončí i dobře, Boží zaslíbení je přes svou neprůkaznost přece jen Boží zaslíbení. Zatím, upřímně řečeno, nic moc, před nimi snad vysněná země, oplývající mlékem a strdím. Jako kontrast proti stávající situaci stojí v textu hojnost budoucích časů, namalována tak plasticky a barvitě, až se sbíhají sliny.

Zatím se však ještě nic moc neděje. Ale bude se dít! Zatím je ještě klid, možná právě proto, že Izraelci - s výjimkou toho zaslíbení - nic moc nedostali. Manu, křepelky, na zapití vodu a k tomu desky s Desaterem. Že by z toho byl Izrael kdovíjak odvázaný… Velký důvod k jásotu a přetékající vděčnosti není. Sice vyšli z otroctví, ale do pouště, od hrnců masa k celkem jednostranné výživě, z pevných domů do stanů, které bylo nutno pokaždé znovu stavět a znovu bourat, včetně kostela.

A v této chvíli, na prahu, vlastně ještě daleko před prahem zaslíbené země zazní dnešní text.

Tedy, Boží zaslíbení se naplní. Opravdu vás čeká zaslíbená země, opravdu bude oplývat mlékem a strdím. Ale pak se začnou dít věci. Totiž: jako jsou Boží zaslíbení nezvratná, tak je také nezvratná logika lidského chování. Pak to přijde: až budete mít dost, budete chtít víc. Spadnou z vás mindráky starých otrockých časů, a budete chtít vládnout. Poznáte Boží náklonnost k člověku – a právě proto o ní budete tím víc pochybovat. Co budete mít, nebude vám stačit, ať se to bude týkat hmotných darů, duševních, citových nebo rozumových, i těch existenciálních, bytostných. A ruku v ruce bude kráčet pokušení: sobectví a lhostejnosti, otrávenosti i uspěchanosti, roztěkanosti, stresu z přemíry věcí a ještě větší přemíry možností a tužeb. Výsledek se dostaví, řečeno po biblicku: modlářství.

Propast pokušení se před lidem víry otevře právě ve chvíli, kdy se Boží zaslíbení naplní a nic podstatného jim nebude chybět.

Až to přijde, bude už pozdě něco si uvědomovat. Lidé už budou rozjetí po zemi svobody se smělými plány v hlavě a s nervozitou v útrobách. Na to, zastavit se a zmlknout, soustředit se a znovu zahlédnout svůj základ, své těžiště, východisko i výhled, nebude čas.

Dobře, že je Izrael zatím stále na té poušti, zdánlivě bez velkých obdarování, spíše v tísni. Tak trochu jako ve skleníku, v klášteře nebo ve školních škamnech. To je „pouštní škola“, kde může rychle ještě načerpat síly proti pokušení, které se zákonitě dostaví, až přijde hojnost.

Tedy, ještě než přijde plná hojnost, slyš Izraeli znovu, kdo je a kdo není tvůj základ, těžiště, východisko i výhled. Abys věděl, že už teď máš za co děkovat, z čeho mít radost, navzdory tomu, o čem víš, že ti chybí.

Teď to slyš a pak to možná poznáš. Až na tebe ze samé hojnosti dolehne prázdnota, nuda a budeš chtít víc a víc. Pak snad poznáš, že největším darem je cíl tvé cesty. A také ten průvodce na cestě, sloup oblakový a ohnivý, Desatero a Mojžíš. A cíl i průvodce jsou jedno, Hospodin sám, Bůh tvůj, Hospodin jediný, nikdo jiný a nic jiného. Není právě on tím největším darem? To že o něm víš, že tvůj život nestojí ve vzduchoprázdnu? Že věci mají svůj smysl nejen uprostřed svých nějakých souvislostí, nýbrž že vše má svůj výhled?

Dovolím si parafrázovat slavné hebrejské „Š`ma”: bratře a sestro ve společné víře, přesto to, že víš o mnohém, co chybí, máš se čeho radovat. Až příště budeš držet v ruce vidličku a nůž a budeš se sklánět nad talířem, poděkuj. Ale nejen za to jídlo, nýbrž za něho samého, za Dárce, Hospodina, poděkuj a z něho se raduj. Za to, že o něm víš a že nemusíš hledat jiný horizont svého života. Za to, že Hospodin je jediný smysluplný střed tvých souvislostí, východisko i výhled. Až budeš ráno otvírat okno a dýchat čerstvý vzduch, poděkuj Pánu nejen za vzduch, nýbrž za to, že Hospodin o tobě ví a ty o něm. Až začneš číst knihu, poděkuj nejen za dobré oči, nýbrž i za dar zraku víry, jímž vidíš věci jinak neviditelné. A až tu knihu dočteš, děkuj za to, že jsi dostal možnost číst také Knihu knih.

Možná přijde jednou chvíle, kdy budeš mít opravdu dost. Kdy tvá země bude opravdu oplývat mlékem, strdím, národním důchodem i aktivy všeho druhu. Ale teď není důležité, co bude jednou, že se možná budeš radovat nad novými a většími dary. Nejdůležitější je, aby ses mohl radovat už nyní. I když určitě víš o tom, co bys potřeboval, co ti chybí, co právem pociťuješ jako nedostatek.

A tak, abys věděl, máš se z čeho radovat. Leccos bys ještě chtěl a určitě i potřeboval. Ale to hlavní máš. Víš, co to je? A tak si uvaž tato slova na čelo, aby byla vidět, když se na tě bude někdo dívat. Uvaž si je na ruku, aby tvé ruce věděly, co dělat a co ne. Napiš ta slova na veřeje svého domu, aby ti vždy, když budeš vcházet i vycházet, připomněla střed i výhled všech tvých souvislostí. A budeš šťastný a tvé okolí také.
Amen.

Biblický text na prosinec - Zj 1, 4b - 8
Adventní realismus

Slyší-li čtenář Bible „Zjevení Janovo“, doplní z pokladu konfirmačních znalostí „Apokaplypsa“. Pocítí přitom trochu tísnivé tajemno, živené dříve vizionáři, dnes spíš obecně tísnivou atmosférou globalizované společnosti. Apokalypsa vypráví o konci světa, posledním soudu, trestu za hříchy. Stoupenci některých sekt se těší, boží mlýny si konečně pořádně zamelou. Většinou však lidé vidí dnes apokalypsu spíš jako docela pravdivé, byť přehnané konstatování, že život na světě není žádný med a že nesměřuje do žádného ráje, což už věděli před tisíciletími. Jestli dnes někdo něco vyčítá apokalypse, pak snad, že za podobou světa hledá nějaký záměr (dokonce božský!) nebo že z podoby světa viní lidský hřích (jako by člověk mohl za neperspektivní dějiny, z nichž, zdá se, není úniku). Čtenář Bible pak k představě apokalypsy připojí právě záměr, samozřejmě Boží, ale divný, totiž poslední hodiny či roky lidských dějin nechat vládnout různé síly, jimž říkáme temné, včetně všelijakých potvor, příšer, šelem, nevěstek a dokonce satana.

Slyší-li křesťan slovo „Advent“, doplní z pokladu vlastní zkušenosti „Vánoce“. Pocítí přitom dávno známé radostné očekávání, už od dětství pěstovanou touhu, trochu nejasnou, v dospělosti možná trochu okoralou starostmi a povinnostmi. Ale Advent přináší smír, dobro, hloubku.

Jak rozdílné životní pocity a polohy!

Apokalypsa nám byla tak trochu vnucena nebo alespoň připomenuta trojími minulými bohoslužbami na konec církevního roku. Ale Advent také přichází zvnějšku, nevolán, bezdůvodně, pouze jako staletá tradice. Kdo má přednost?

Necháme-li se vést svými pocity, pak spíše ta apokalyptika: pozdní ranní rozednívání, lezavé chladno, mlha a v Praze k tomu smog, nervozita na klouzajících silnicích, fronty a hektické nakupování za nekonečného omílání koled, dříve krásných, teď skoro k neposlouchání; podezření, že obchodníci nám v té době vnutí kdejaký šunt, celkové pozdně podzimní smutné naladění, svědectví lékařů, že pozdní podzim a ranná zima jsou časem zvýšeného výskytu neurologických, psychických, žaludečních onemocnění, ataků depresí i pokusů o sebevražd. To vše nahrává spíše vidění apokalyptickému. Ptal jsem se několika lidí - radost Adventu jako svátku pociťuje málokdo. Kdo si Adventu váží, pomáhá si tradičním vědomím, o čem svátek je, snaží se to využít třeba misijně, ale vlastní obsah přípravného období na Vánoce – kde je?

Advent znamená příchod, připomínáme si narození Krista, Spasitele, toho, jehož nedočkavě očekávali již několik století předtím, protože ani tehdy se to bez něho už nedalo vydržet. Narození Spasitele, který přináší radost, pokoj, spravedlnost, vítězství nad smrtí a konečné poražení satana – ale stejně zase bude ráno mrazivá mlha a bude to klouzat, odpoledne bude brzy tma a bude smog a inverze a nám bude smutno.

Mnoho lidí se bojí Vánoc i Adventu, nejen proto, že budou sami v době, kdy lidé mají být spolu a kdy i ti, dnes osamělí, ještě včera byli uprostřed těch, jež měli rádi. Jako by Advent přinášel svým poselstvím otázky, které jindy leží zasuty a které se, upřímně řečeno, bojíme otevřít. Jako by Advent a pak i Vánoce nastavovaly zrcadlo naší přítomnosti, jako by nám svou radostností a usměvavostí kladly nedostižnou metu, něco, nač nemáme, nikdy jsme neměli a mít nebudeme.

Pak ale: jak přišel, proč a přišel vůbec, ten adventní Spasitel? Není to zase jen pokus přemalovat svět na růžovo? Herečka Anna Geislerová v jednom rozhovoru řekla: „Říká se, člověk potřebuje jistou dávku popření reality, aby vůbec mohl ve světě přežít. Musí si lhát. A pokud mu tohle chybí, tak vidí zkrátka věci tak, jak jsou. A ony nejsou nějak moc růžový.“ [„Cítím, že jsem hvězda“, Pátek LN č. 47, 25.11.2005., s.9] Kdyby herečka slyšela adventní kázání, neřekla by „vidíte, přesně o tom mluvím“? Bylo by velmi nepříjemné, kdybychom museli adventní zvěstování církve zařadit mezi způsoby, jak se svět přemalovává do přijatelných barev. To by nebylo k životu poctivé. I v tzv. pozitivním myšlení a v optimismu je cítit cosi nepravdivého, filtr, který se snaží něco vidět a něco ne, něco zvýraznit a něco potlačit. Ale křesťanství nikdy nebylo filtrem na realitu, ani optimismem nebo pozitivním myšlením. Křesťanství je velmi střízlivý realismus.

Advent je příchod, a voní nám harmonií, domovem a konečným spočinutím, apokalypsa páchne sírou, soudem a bolestí. Ale apokalypsa je také příchod! Obojí, apokalypsa i Advent se vzájemně doplňují.

Tuto dvojznačnost pohledu na příchod Kristův znal již Jan. Věděl o očekávání adventním i apokalyptickém, v obojím byl dědic starozákonního myšlení. Otevřel-li se poloze apokalyptické, pak s adventním předznamenáním. Své vidění, apokalypsu přece začíná láskyplným a mírným pozdravem: „Milost vám a pokoj.“ K nevíře, apokalypsa, barvité obrazy o tom, že se světem to dopadne moc zle, jestliže nepřijme napomenutí Beránkovo, tato apokalypsa začíná „pokoj vám“! To není formalita ani klišé opsané od apoštola Pavla, nýbrž laskavé a krásné požehnání. Do světa, zobrazeného sedmi městy, letí hned na počátku apokalypsy poselství pokoje z daru Božího. To je zvěst apokalypsy: milost vám a pokoj! Před všemi šelmami a potvorami, před vládou satana a hrůzami šesti pečetí, pokoj vám!

A přitom to zní netriumfálně, pokorně, ani to jméno Boží není po židovském obyčeji vysloveno: „Milost a pokoj od toho, který byl a jest a který - přichází! Nedovíme se jak a kdy. Ale Jan připomene, že Přicházející přemohl smrt a že vládne nad celým světem. To patří k sobě, protože teprve vítězství nad smrtí je vítězství úplné. Jan také připomene, že přicházející „svou krví zprostil člověka hříchů“. Teď Jan nemluví k uším dnešního člověka, protože kategorie „hřích“ se vytratila. Možná to je právě ten hlavní hřích, že se neptáme po svém hříchu, možná že církev tu nese hlavní podíl, protože planým omíláním vět o hříchu znecitlivěla uši svého okolí.

Možná, že hlavním hříchem je, že člověk si sám vyprojektoval, jak by měl vypadat Mesiáš, přičemž ten Přicházející se do tohoto vzorce nevešel. Člověk chtěl jiného Mesiáše, většího, průkaznějšího, velitele, jiný státníka, politika, filosofa. Ne každý pozná Krále králů v dítěti v jeslích a v neúspěšném kazateli popraveném o třicet let později. Proto se k němu mnozí otočili zády a začali produkovat lepší, silnější, průkaznější Mesiáše náboženské, politické, ideologické. Teď pláčou.

Ale když toto Jan píše, zaznamenává, co už se stalo, co se děje a co se ještě nestalo. Již se stalo: miluje nás a svou krví nás zprostil hříchů, učinil nás královským kněžstvem Boha, svého Otce (Zj 1,5-6). Co se děje: přichází (v.7) - to je náš čas. A ještě se nestalo: uzří ho každé oko, i ti, kdo ho probodli, a budou kvůli němu naříkat všechna pokolení země.

To je střízlivý realismus. Nic se tu nezastírá, nepřemalovává na růžovo. Žádný optimismus. Jenže opravdový realismus vidí opravdu všechny barvy a valéry, nelibuje si ani v šedočerných tónech kafkovské nebo camusovské bezvýchodnosti.

Tak je advent realistický: vidí všechny barvy. Život není růžový, hlavně v prosinci, ve městě, a po ránu, v jedenadvacátém století k tomu. Vidí ale i Toho, který přichází v oblacích, tedy skrze mlhu a rozostřený výhled většiny.

A ještě je čas. Ještě žijeme, dýcháme, ještě přijde pondělí a úterý, ještě máme trochu rozumu, ještě nás nepohltila beznaděj. Ještě je čas, protože je čas přicházení Páně. Ne proto, že zrovna teď bude měsíc advent. Pořád je advent, protože Přicházející pořád přichází. Tiše, ale pořád. Ať nás adventní realismus provede celým tím předvánočním i vánočním obdobím i přelomem roku. Ať se nás zmocní jen ten pravý Přicházející a nikdo jiný. Ať máme jistotu, že náš život se pohybuje mezi Alfou a Omegou, totiž v prostoru Jeho panování.
Amen.