Biblický text na leden - 1Pa 29, 10 - 20
Víra a církev a příští dny
Přelom starého a nového roku prožívají lidé různě. Pro mladší bývá tento čas příležitostí k mohutným oslavám, jak dokládají obsazené zahraniční hotely, výbuchy a světlice kolem půlnoci, a také plné záchytky a hromady odpadků v centrech měst. Oslavy, ale čeho? Že jsme přežili? Že jsem se nakonec přece jen dočkali dalšího roku? Možná, že přelom roku je pouze tím, co staří latiníci nazývali „causa bibendi“, tedy „důvod k napití“. Pro řadu dalších bývá přelom roku motivem k setkání, ke společenství, k popovídání si, zazpívání. To je dobrý důvod vždy a zvláště v dnešní době, kdy komunikujeme nejrůznějšími moderními prostředky, jen tváří v tvář málo. Starší lidé pak jsou raději sami, v klidu a tichu posedí, popovídají si, pokoukají na TV.

Možná si mladá generace nechce připouštět některé otázky nebo ji ani nenapadnou: co slavíme, proč, co je za námi a co před námi. Starší jsou tišší a vážnější možná právě proto, že je tyto otázky napadnou.

Někteří křesťané mají na Nový rok bohoslužby. Jiní nikoli, u vědomí toho, že přelom roku není křesťanským svátkem a ani v obecné kultuře nebude důvod snadno k nalezení. Česká televize se pokouší již řadu let o novoroční ekumenickou slavnost v přímém přenosu, letos se bude konat právě ve katolickém kostele ve Strašnicích a ani tady není hledání motivů a způsobů uchopení snadné. Náš sbor se rozhodl před časem novoroční bohoslužby opustit, pak se k nim, po stesku několika přátel, zase vrátil. Letos je to ovšem jednoduché – Nový rok je nedělí, ta je křesťanským svátkem, dokonce tím největším.

Možná naše rozpaky nad bohoslužbami na Nový Rok pramení z toho, že sami hledáme, co říci sobě i druhým k ohlédnutí nazpět i k vyhlédnutí kupředu. O slovo církve svět kolem nás příliš nestojí, církve malé i větší žijí bez velkého vnějšího významu, kromě těch největších, které si ovšem významu dodávají vnějšími prostředky. Křesťané vypadají zvnějšku jakoby trochu z jiného světa (chce se říci „však taky jsou!), trochu muzeum, trochu snílkové. Moderní doba takové menšiny nepronásleduje, nechá je být, však ať ukážou, jsou-li nosné. Tak to má být.

Co tedy ukáže církev, křesťanství, my sami v novém roce? Co ponese církev jako svou devizu, čím přispěje do novoročních projevů, přání a předsevzetí? Budeme kritizovat mládež za silvestrovské střepy na ulicích a bezduchost slavení bez příčiny? Nebo se budeme snažit domoci vlivu a významu vnějšími prostředky, medializací a podnikáním?

(V tichu pak leží nevyslovená myšlenka: má církev ještě dnes smysl? Nebylo by lépe, kdyby víra, to nosné v křesťanství, zůstalo v srdci, bez vnějších projevů, bez institucionalizace, která je stejně mnohdy jen na obtíž, jak vědí všechny „neziskovky“? Vždyť o víru jde, nikoli o církev, jde o vzkříšeného Pána Ježíše Krista mezi námi, tedy o jeho poselství i příklad! Jakým hlasem se má ve světě, který na ni nečeká, ozývat církev, další „neziskovka“?)

Do novoročního přemýšlení zazní starozákonní hlas. Král David, legendární a modelový předobraz Mesiáše, se modlí. Je to zvláštní chvíle, je před stavbou chrámu; Izrael jej do té doby neměl. David, druhý král království Božího lidu jej postavit chtěl, ale neměl, nebylo mu to dopřáno, tak zněl Boží hlas. Teprve jeho syn Šalomoun smí. David by mohl žárlit na svého syna, jemu se má podařit, co otci nikoli. Na věky se bude říkat „Šalomounův chrám“ a nikoli „Davidův“. David však nežárlí. Připraví vše pro stavbu, plány, materiál, návrh vybavení i personálního zajištění provozu, čteme o tom v celých osmi kapitolách! Na víc nemá David čas.

Těsně před smrtí se David ještě modlí. Modlí se starý král, již na odchodu ze scény i ze světa, král, který již nemůže nic z toho, co mohl kdysi, co mohou dnes mladí, z toho, co by rád. Modlí se muž, který zařídil vše potřebné k velkému a slavnému projektu, ale sám už jej hotový neuvidí. Král David by mohl sám sebe vidět jako ublíženého, zneuznaného prohrávajícího. Pán mu – inu, něco dal, ale to hlavní nikoli. Co mu, Davidovi, všechno zůstal Hospodin dlužen!

Králova modlitba ovšem zní jiným tónem: vděčností. Vděčností za vše, co mohl, i za vše, co může jeho syn. Vděčností za to, co dostal lid. Vděčnost překvapí silou, vroucností i obsahem. Nezaznívá z ní pokus uplatit Hospodina modlitbou jako zálohou na příští dary. Nedýchá z ní ani hořkost poddaných, kteří si tváří v tvář Nejvyššímu nemohou dovolit více, než jen roztřeseným hlasem pronesené „neodvažuji se pozdvihnout očí“. Modlí se hrdý král David, a přesto ve vší pokoře. Modlí se hlasitě a radostně. Není to jen oficiální projev státníka, nýbrž vyznání. Tomu, který je Nejblíže.

I obsah vděčnosti překvapí. Král nejmenuje všechny dary, které dostal on i jeho lid, ať již ke stavbě chrámu, nebo v celých dějinách. Zní pouze jeden vděčný tón: „Ty jsi požehnaný, Hospodine, tvá je velikost, skvělost, stálost a velebnost, vše je z tvých rukou.“ V této větě jsou zahrnuto vše, všechen materiál na stavbu i potrava pro stavitele, inspirace i chytrost projektantů, pracovitost i vytrvalost dělníků.

Na chvíli odbočme: když se staví chrám, jde o zvláštní dílo. Je to dům Boží, řekne David, dokonce „hrad pro Hospodina“. Nám to zní divně, skoro pověrečně, i sám Davidův syn učiní nad „domem Božím“ veliký otazník při slavnostním otevření chrámu, také při modlitbě: „Ale může Bůh opravdu sídlit na zemi, když nebesa, ba ani nebesa nebes tě nemohou pojmout, natož tento dům, který jsem vybudoval?“ (1Kr 8,27)

Nám se přitom vybaví další souvislosti celého toho díla, které teď David vděčně chválí. Vzpomeneme si, jak Šalomoun nechal do chrámu nanosil bohy a bůžky svých manželek, takže z něj nakonec spíše než chrám Boží udělal panoptikum lidové náboženské tvořivosti, jak tomu v chrámech někdy bývá. Uvědomíme si, že nejlepším chrámem pro Izrael, lid putující za Hospodinem, byl ten kožený a látkový skládací kostel na poušti, podobně jako nejlepším zobrazením Boha zůstal nad všechny sochy a obrazy sloup oblakový a ohnivý. Nad chvalozpěvem při stavbě chrámu se nám vrátí otázka ze začátku našeho novoročního zamyšlení: není lepší uchovat jen víru, a naopak církev, organizaci, proti níž tolik lidí má oprávněné námitky, prostě nechat dožít a doznít? Není nakonec vděčná Davidova modlitba příkladem krásné a nosné vděčnosti - na nepravém místě? Nebylo by lepší být vděčný prostě za dar života, jakž takž zdraví, jídla a pití a všeho, co činí náš život snesitelným, někdy i příjemným a krásným?

Ale teď se vraťme k vděčné modlitbě Davidově. Čteme: „Vždyť co jsem já a co je můj lid, že máme možnost takto přinášet dobrovolné dary?” (1Pa 29,14) Také „Poznal jsem, můj Bože, že ty zkoumáš srdce a že máš zalíbení v přímosti. Přinesl jsem všechny tyto dobrovolné dary z přímého srdce. A nyní vidím, jak radostně ti přináší dobrovolné dary tvůj lid, který je zde. Hospodine, Bože našich otců, zachovej navěky to, co si tvůj lid ve svém srdci předsevzal, a jejich srdce si připrav pro sebe.” (1Pa 29, 17-18) A aby bylo jasné, že chrám Hospodinův není hlavní důvod k děkování, zazní uvnitř rozezpívané melodie: „Naše dny na zemi jsou jako stín a naděje není.“ (1Pa 29, 15).

Najednou vidíme: král David není vděčný za chrám a jeho stavbu, nýbrž především za srdce všeho lidu, rozehřáté toutéž vděčností. Nejde o ten kostel, po našem církev, nýbrž o to, co si nesou v srdcích ti všichni kolem. Chrám je pouhým místem setkávání. Církev není samonosnou institucí, firmou, která buduje své jméno, pověst i majetek. Církev tu může klidně nebýt, Hospodin se bez ní obejde, jako se obejde bez jeruzalémského chrámu. Ale lidé se neobejdou jeden bez druhého a bez společného ztišení kolem „sloupu oblakového a ohnivého“. Potřebujeme „kde, kdy a jak“, abychom mohli společně lámat chléb a podávat si kalich s vínem. Proto máme kostel i církev, hlavním motivem díků je však vděčnost za život uprostřed druhých vděčných.

Pak naše vděčnost za církev bude vděčností za každého, kdo může být vděčný s námi. Za dar života, jakž takž zdraví, jídla, pití, všeho, co činí náš život snesitelným a někdy i příjemným a krásným.

Pak víme, jakým hlasem se má církev ozývat v novém roce: nikoli především kritickým, ani hlasem, jímž si bude budovat jméno a postavení, nýbrž vděčností. Bude k vděčnosti svolávat, bude zvát k tomu, aby z vděčnosti rostla vzájemná láska a odpovědnost za život.

K této vděčnosti za plný život ve společenství ostatních před tváří Boží dopomáhej - sám Bůh.
Amen.

Biblický text na únor - Mk 1, 16 - 20
Povolání
Některé evangelické církve doporučují příběh o křtu Ježíše, který jsme četli jako první čtení, jako text pro dnešní neděli. Setkáváme se tam s Ježíšem ve zvláštní roli, Ježíš je tam totiž neobvykle pasivní. Jen málo kdy o něm evangelia vyprávějí jako o někom, kdo sám mnoho nečiní, nýbrž děje se s ním něco, co inicioval někdo jiný. Totiž, „pasivní“ role přichází v Ježíšově příběhu velmi výrazně na konci – Ježíš je vláčen událostmi, cloumán, strkán až na kříž, posléze do hrobu. Jinak ale jsou evangelia plná Ježíšovy aktivity.

Příběh o křtu Ježíšovu najdeme hned na začátku Markova evangelia. Ježíš přijde, postaví se do vod řeky Jordánu, Jan ho křtí, Duch jako holubice sestupuje. Pak ještě Ježíš odchází na poušť a je pokoušen od satana. Hned za tím je příběh o povolání učedníků. Tam už je Ježíš takový, jak ho známe: je aktérem, hybatelem děje, on je ten, který iniciuje, vede a řídí své příběhy. Na první pohled jiná role, než ve vyprávění o křtu, kde Ježíš jakoby očekává, co se s ním stane.

Jako by oba příběhy hovořily o předávání aktivity. Nejprve ji Ježíš sám získává, pak k ní volá druhé. Jako by opravdu oba příběhy spojovalo ještě něco víc, než že oba se odehrávají u vody, oba jsou v první kapitole evangelia, jeden čte dnes evangelická církev a druhý, ten o povolání, církev římskokatolická. Můžeme sledovat, jak a kde vzniká podnět k životu víry, kde vznikl a jaké jsou jeho důsledky.

Začněme od konce. Na konci druhého příběhu jsou čtyři muži, dvě dvojice bratrů. Původně rybářů, chudých, prostých, pravděpodobně nepříliš gramotných. Dosud se zabývali prací, jakou jim dala situace a okolnosti. „Galilejské moře“ sice není žádné moře, takové větší sladkovodní jezero, ale byly tam ryby, které se daly jíst a prodávat. Krásná práce? V přírodě, romantická? Jen pro toho, kdo se na ni občas dívá. Jinak dřina, šedivá a obyčejná, každodenní a neinspirativní. Prostě „zaměstnání“.

Po setkání s Ježíšem, po té „aktivaci“, se něco změnilo. Stali se učedníky, „byli povoláni“. Změnili základní životní orientaci, své hodnoty i svůj životní styl. Chodili s Ježíšem, učili se od něho, pomáhali mu, vytvářeli kolem něho společenství, totiž jádro těch, kteří se kolem Ježíše budou shromažďovat. Po smrti Ježíšově (a hlavně po vzkříšení) se stanou „apoštoly“, tedy vůdčími osobnostmi celého hnutí.

Můžeme tady načerpat pro sebe nějaký příklad, inspiraci? Máme všelijaká pestrá zaměstnání. Někdy se těm rybářům podobáme, protože naše práce je dřina, ať už rukama nebo hlavou, zpravidla obojím. Někdy jsme si svou práci vybrali a jsme spokojeni, někdy na svou volbu žehráme. Někdy máme spíš pocit, že svou práci děláme z nezbytí, protože jiná není nebo nic jiného neumíme. Jen zřídka řekneme o někom, že jeho práce je „poslání“. Někdy je to práce lékaře, někdy to, žel, není vidět. Také práce učitele, i tam je však „poslání“ vidět jen někdy. Právník, advokát, soudce? V těchto oborech je to, žel, vidět ještě méně. Co práce ve vládě, parlamentu, na ministerstvech? Ta by posláním být měla, ne? Vidět je to však méně než v kterémkoli jiném zaměstnání.

Kdo o sobě řekne, že jeho práce je posláním? Básník, malíř, sochař, herec to neřeknou ze skromnosti, ať to o nich povědí druzí. Ostatně umělci vědí, že jejich práce je také zaměstnání, dokonce řemeslo. Snad farář, kazatel, kněz? I ten je často zavalen tak všedními záležitostmi, že by o poslání nehovořil.

Dnešní člověk zpravidla na „poslání“ rezignoval. Děláme práci, dobrou nebo špatnou, zajímavou nebo nudnou, hůř či lépe placenou, těžší nebo lehčí. Málokdo se bude pyšnit, že vykonává práci zajímavou nebo krásnou, dobře placenou a nepříliš náročnou. My ostatní pracujeme více či méně rádi, více či méně proto, že nám nic jiného nezbývá. Však práce je přece „poslední zoufalý pokus člověka, jak se dostat k penězům“.

Co si můžeme vzít od učedníků, původně rybářů? Není to jen slovní hříčka, že ti rybáři nebyli posláni, nýbrž povoláni. Současná doba používá výrazu „povolání“ téměř ve stejném významu jako zaměstnání, nejvýš rozumí „povoláním“ obor, „zaměstnáním“ pak konkrétní pracoviště. A práce důležitá, těžká, obětavá i nepochopitelná je pro nás posláním.

Rybáři ale nebyli posláni, nýbrž povoláni. To je důležitá orientace, „poslání“ je směrem od posílajícího, povolání směrem k němu. To, co rybáři dělali, nebylo poslání. Nebyl to úkol, který oni sami měli někde nějak vykonávat, nýbrž byli zavoláni „povolání“, tedy k někomu a něčemu.

Když čtenář Bible čte „pojď za mnou“, ještě docela rozumí. Ale pokračování, totiž „učiním z vás rybáře lidí“, zarazí na první pohled. Vypadá to jako chytání lidí do sítí, jako misie na nárožích, kolemjdoucí jsou zastavováni a obtěžováni sítí nějaké propagandy, ideologie. Slušnější a méně asertivní si opravdu připadá jako v tenatech vycvičených přesvědčovatelů, kteří neumožní únik.

K tomu ale Ježíš učedníky nepovolával. Oni nechytali lidi do tenat křesťanství, spíše jim nechávali svobodu vlastního rozhodnutí, pokud někdo přímo nežádal nebo nepotřeboval pomoci. Dokonce nechávali žít a dýchat i hříšníky, neobtěžovali je příchylností, nebombardovali láskou, leč byli pozváni nebo mohli pomoci.

Někteří vykladači Písma pak ony „sítě“ vykládají jako sítě záchranné. To je hezký obraz, srozumitelná ilustrace učednického povolání a snad i církve, jen si člověk nesmí představit opravdickou rybu v záchranné síti. Kdo kdy viděl rybu, která ji potřebuje?

Ale můžeme obraz „rybářů lidí“ vidět ještě jinak, pohledem srozumitelným pro nás. Ti čtyři změnili své životní orientace, hodnoty i svůj životní styl. Změnili i své zaměstnání. Možná však to přízvisko „rybáři lidí“ zazní i proto, aby ukázalo, že nejde o změnu zaměstnání. Být učedníkem a jít za Ježíšem, který povolává, nemusí nutně znamenat ani změnu životního stylu, možná ani ne všech hodnot. Žijeme v zemi, která křesťanství zná více než tisíciletí, mnohé hodnoty původně křesťanské přešly do obecné kultury, filosofie i morálky. Být povolám Ježíšem nemusí znamenat, že z rybáře se stane pokrývač nebo spisovatel, nýbrž že z rybáře se stane – rybář, ale s povoláním.

A znovu otázka ze začátku kázání: lze tu načerpat nějakou inspiraci? Snad tady: ti čtyři nebyli posláni, aby něco vykonávali. To hlavní bylo „pojďte za mnou“. Oni měli (třebas jako rybáři) jít blíž k Ježíši. I tady však bude náš občanský rozum trochu protestovat: co znamená „být blízko Pánu Ježíši“? Není to floskule, kterou církve opakují, aby měly co opakovat, prázdné slovo? Ježíš povolal rybáře do své blízkosti, oni se stali jeho učedníky, přáteli, spolupracovníky, on je pozval do svého týmu i do své rodiny. Ale tuto zkušenost nelze snadno přenášet do současného života. My máme své rodiny i své pracovní týmy a opouštět je by byl snad nesmysl!?

Ježíš říká rybářům, budoucím svým nejbližším přátelům a spolupracovníkům „pojďte za mnou“. A celý příběh se odehrává v Galilejské krajině, polopohanské, náboženském pohraničí, kde Zákon i proroci jsou ve výrazné menšině. Tam byli ti čtyři doma. Pak ono „pojď za mnou“ znamená – ať bydlíš kdekoli, máš rodinu, s níž si více nebo méně rozumíš, zaměstnání, které je ti v lepším případě posláním, v horším prostě prací, i když jsi zabydlen v situaci, kde důvěře v Hospodina se nedaří, kde lidé věří buď sobě nebo nikomu, „můžeš být nablízku mně, protože já jsem nablízku tobě. Pojď za mnou, protože já jdu za tebou až do tvé domoviny civilních vztahů a povolání.“

Kdo říká ta smělá slova? Kdo si je jist, že o jeho blízkost někdo stojí nebo má stát? Ježíš, kdo je to? Není to ten muž, který už nežije, o němž sice křesťané vyznávají, že byl vzkříšen, nicméně vstoupil na nebesa a jsme zase tam, kde jsme byli, „neníť ho tuto“? (Mt 28,6 Kral.)

A tu se spojují oba příběhy. Ježíš povolával, když předtím sám přijímal své vlastní povolání. Povolání, které slyšel, znělo „Ty jsi můj milovaný Syn.“ Hlas se ozývá z nebe, Duch má podobu holubice, oči tu tedy mnoho nevidí, uši mnoho neslyší, ale je zřetelné: člověk Ježíš plní úkol, roli, z Boží vůle. Ježíš je Bůh mezi námi. To Bůh povolává, volá, zve. Ježíše, jeho prostřednictvím učedníky, štafeta jde dál a dál, až k nám. To povolání je zřetelné: pojďte ke mně, za mnou, blíž.

„Být Bohu blízko“ není církevní floskule, nýbrž zcela konkrétní životní orientace: ať jsi učitel, právník, lékař, učitel, malíř, básník, hudebník, herec, rybář, pokrývač nebo spisovatel, obchodník nebo pokladní, nežiješ svůj život v osamělé odpovědnosti sobě samému, svým nejbližším, rodinné tradici nebo svému jménu, svým šéfům ve firmě nebo svým ročním uzávěrkám, nýbrž v blízkém soužití a v rozhovoru se základem života, s neměnnou podstatou i pravdou života a světa.

Tak dostáváme v příběhu dvojí inspiraci: 1) vděčnost za svou práci, která je některým z nás i posláním, 2) vědomí, že náš život získává na smyslu i povolání, ať jsme kdo jsme a děláme, co děláme.
Amen.

Biblický text na březen - Luk 3, 2 - 3 a Zd 4, 12
Stalo se slovo Boží
Je Bible slovo Boží?

Tato otázka provází církev již dlouhá léta. V pozadí stojí „proti sobě“ dvojí: na jedné straně tradice, na druhé pak, kupodivu, odpovědná teologická práce.

Tradice nazývá Písmo „Božím slovem“. Původně to bylo označení plné úcty, nesené vědomím, že není samozřejmé, že Písmo máme a můžeme číst. Podobným směrem míří i krásná židovská tradice číst tenach pouze s pokrytou hlavou na znamení úcty a vědomí výjimečnosti každé chvíle, kdy Písmo otvíráme. Nakonec i naši předkové, když brali Bibli do rukou, dávali svou lásku a úctu najevo jejím polibkem, stejně tak, když Písmo odkládali. Posléze se však z uctivé tradice stalo trochu magické zaklínadlo. Jako by Bible byla prostým „nalezištěm“, zásobárnou Božích slov, jež možno prostě podle potřeby ve skladu nalézt, vytáhnout a použít. „V Písmu se říká“, zněl vstupní „záruční list“ a následoval verš nebo dva na potvrzení vlastního názoru. Biblické „Boží slovo“ se stalo nejen argumentem, nýbrž i amuletem, škapulířem.

Uvědomujeme si však, co všechno je v Písmu řečeno, když někdo argumentuje „v Písmu je řečeno“? Jak tu zní kolikrát přímé nebo alespoň zdánlivé protiklady? Jak zaznívají verše, které s celkovým záměrem a směrem biblické zvěsti stojí v přímém kontrastu jako tmavočervená ploška na celkově světle modrém obraze? Ne nadarmo říkával jeden profesor teologické fakulty že „z Bible a z Marxe se dá dokázat úplně všechno“.

Ve zdánlivém protikladu k tradici, že Bible je Boží slovo, stojí teologická práce posledního století. Stále více se hlásí odborníci z tzv. pomocných teologických disciplin s poznatky odpovědně probádanými, které však někdy tradiční úctu k Písmu nemile zasahují. Některé Pavlovy listy nemohl napsat apoštol sám Pavel, zpráva o stvoření světa vznikla příliš pozdě na to, aby mohla být opravdovým počátkem a příliš brzy na to, aby zohlednila poctivá, pokorná i oprávněná a zásadní stanoviska biologů a astrofyziků. Žalmy Davidovy nepsal většinou druhý izraelský král a Pavlovu epištolu k Židům nepsal Pavel, není určena Židům a není to epištola… To jsou, jen pro příklad, nejznámější a hodně staré objevy novověké biblistiky, pak přijde pečlivé studium jazyka, písma, významu slov, rukopisných i překladových variant - a najednou se zdá, že Písmo ztratilo svůj nedotknutelný charakter, že je nám příliš materiálem a příliš málo mocí, že je nám příliš „objektem“ (našeho zkoumání, kdy my se ptáme a sami odpovídáme) a příliš málo „subjektem“ (který se nás sám ptá a nám odpovídá).

Výsledkem je rozchod obou „táborů“ a jejich stálé vzdalování. Na jedné straně kráčí ti, jimiž se zvenčí říká „fundamentalisté“ (ti vykládají bibli doslovně a odmítají jakoukoli poctivou teologickou práci), na druhé pak ti, jimž se zvenčí říká „liberálové“, kteří Písmem svévolně cloumají, nakládají s nímpodle vlastní vůle, dokonce zvůle. Jen pro přesnost řekněme, že „fundamentalismus“ i „liberalismus“ jsou nálepky nevěcné, nesprávné. Na toho, kdo je použil, prozrazují leccos o znalostech a neznalostech. Někteří dokonce oba tábory dělí i podle toho, píší-li ve slově „Bible“ malé nebo velké „B“.

Je tedy Bible Boží slovo nebo ne? Nezajímá nás tato otázka? Pak ji stačí trochu přeformulovat: co je pro nás Bible, co pro nás znamená? To by nás již zajímat mělo. Do třetice pak můžeme stejnou otázku položit ještě jinak: „Setkáváme se nějak se slovem Božím? Jak?“

Reformace dobře položila Písmo jako nejlepší a nepominutelný zdroj pravdy. Písmácký výhonek reformace, Jednota bratrská, biblické pravidlo dovedl do života: Bible není pro křesťana jediný zdroj pravdy, ale nelze jej vynechat ani odsunout na druhé místo. Tak i my, budeme-li hledat odpověď na naši otázku, začneme v Bibli. Není to argumentace v kruhu? Ptáme se Bible na otázku týkající se Bible. Ptáme se Božího slova, zda je Božím slovem? Ale koho jiného se chceme ptát na Boží slovo? Samotného lidského rozumu? Logiky, zkušeností? Výpočtu nebo lidské moudrosti? Nebyl by to kruh ještě bludnější?

Podíváme se tedy do Písma, nejprve do Starého zákona. Najdeme tam nejčastěji formuli „stalo se slovo Hospodinovo“. Stalo se! Nikoli jen „Bůh řekl“, nýbrž stalo se jeho slovo! Slovo Boží se „stává“.

V onom „se stává“ slovese je zachycena všechna dynamika, hybnost Božího slova. Všechen rozlet, všechno přepadání, útočení, nenadále objevení i unikání Božího slovo. Slovo Boží je jako motýl, jehož chytáš, lapáš, síťku líčíš, a stejně ti vždy unikne. Objeví se tady, ty je zaznamenáš, natáhneš ruku, chtěl bys popadnout, do sklenice uzavřít, na špendlíku vypreparovat, do vitrínky vystavit… a ono je nepolapitelné, už tu není… a ejhle, máš je za zády nebo na druhé straně a nevíš, kde se tam vzalo!

Naše otázka, zda Bible je slovo Boží, je odsunuta jako nesmyslná. Slovo Boží není, aby bylo, nelze o něm říci, že je - nebo není. O Božím slovu nelze hovořit v běžných kategoriích je - není, podobně jako o Bohu samém. Přichází, objevuje, zasahuje, svítí, „zasvěcuje“, ale nikoli „je“.

A člověk, u vědomí této nezachytitelnosti Božího slova, skoro s ním přestane počítat. Když je jako motýl, nelze s ním pracovat. Se slovem lidským naopak pracovat i počítat lze. A Bible, to jsou slova, hlásky a slabiky, pojmy a vazby, literární druhy a útvary. Tedy se pracuje s Biblí jako slovem lidským, slovem svědectví o Bohu, svědectví o životě s ním, o životě s vírou v zádech. Pak se někdy zapomíná na Boží slovo. Ti v uvozovkách „fundamentalisté“ potom volají na ty v uvozovkách „liberály“: zapomínáte, čeho se dotýkáte, to Bůh sám vás oslovuje a vy jeho slovo cupujete a pleníte!

Jenže když se Boží slovo stává, není to jen ten vzdušný éterický motýlek! To je také rána pěstí do stolu! Vzpomeňme, když se v Písmu stalo slovo Hospodinovo, třeba Jonášovi, nebo Abramovi, Samuelovi, Elijášovi, Davidovi, Jeremjášovi, Ezechielovi! To bylo slovo, kdy se opravdu děly věci: měnil se zásadně život, životní pocit, prožitek, životní styl, hodnoty, někdy i domov a rodina. To už není motýlek: Slovo Boží v Písmu se stává, a lidem z toho jde mráz po zádech, vždy bázní, někdy radostí, někdy hrůzou.

Tak je tomu v Písmu, kde jsme - ve shodě s reformací a Jednotou bratrskou - začali hledat odpověď na otázku zda a jak je Bible slovo Boží. A vidíme, že zatímco Boží slovo, které se stává, je unikavé jako motýlek, přichází a zase odchází, Písmo máme pořád. Písmenka, slova a věty můžeme číst kdykoli, překládat i vykládat, srovnávat, studovat pilně nebo ledabyle. Ale s tím unikavým Božím slovem nic takového neuděláme! Tak je Bible Boží slovo?

A vidíme, že Bible jako taková, v kůži vázaná, v knihovně stojící i na stole otevřená Božím slovem být nemůže. Bible se neděje, nestává, leží otevřená či zavřená.

Ale pak se čtenář začte a může se stát, že se ozve zahřmění a na stůl dopadne rána. Ozve se slovo, měnící hodnoty, priority, životní soustředění nebo životní styl. Nebo se ozve zřetelný, jasný, byť tichý hlas, těšící rozbouřené srdce: neboj se! Nebo se zaryje pod kůži, nedá naopak člověku pokoje, provokuje, připomíná, napomíná, varuje, s rodičovskou láskou i důsledností. Slovo biblické člověk může studovat, ověřovat a prověřovat, ale tohle, vpravdě Boží slovo, může jen přijmout nebo odmítnout. Může o něm přemýšlet, může se radit s přáteli a bratřími, může pochybovat, ale pak může jen říci ano nebo ne.

Bible se stala Božím slovem. Boží slovo tak znovu potvrzuje, že se stává. Jako se stává v Písmu stává se i Písmo samo Božím Slovem.

V Novém zákoně onu formuli „stalo se slovo Boží“ najdeme pouze jednou. Kupodivu u Lukáše, Řeka, který psal pro řecké obecenstvo, když vypráví příběh, jímž Markovo evangelium začíná, o Janu Křtiteli, přicházejícím z pouště a volajícím k pokání. Slovo Boží stalo se k prorokovi, ten pak šel, volal k pokání, a byl za to zabit…

„Čiňte pokání a dejte se pokřtít na odpuštění hříchů.“ Tím zpravidla slovo Boží začíná, když se stává. Otvírací, iniciační výzva jako by říkala: chceš-li poznat, co je slovo Boží, chceš-li je opravdu slyšet, není-li to pro tebe jen akademická teoretická otázka, musíš začít pokáním. Zajímá-li tě, zda a jak je Bible Božím slovem, zajímá-li tě to nikoli jako „problém“, nýbrž jako otázka bytí a nebytí, pak ano, dovíš se, zda a jak je Bible slovem Božím, poznáš, zda Bůh hovoří nebo ne, přijdeš na to, co je Boží slovo a co ne, ale -

- čiň pokání! Tedy nikoli „snaž se na sebe nahrnout co nejvíc špíny, pokálej člověka a celé jeho dějiny, sám sebe viz jako poslední odpad“, ne, to dělat nemusíš. Pokání neznamená „zřídit svůj obraz pod obraz“, nýbrž vidět sám sebe v pravém světle a být tomu pravému světlu otevřený.

V té chvíli, kdy budeš otevřený tomu pravému světlu (o němž nemůžeš nic říci, protože nepochází ze zdroje tobě dostupného), v té chvíli se počíná tvoje setkání s živým Božím slovem. To je ta vzácná chvíle, zobrazená kdysi políbením Bible nebo pokrytou hlavou, chvíle, „stalo se slovo Hospodinovo“.
Amen.

Biblický text na duben - Kaz 10, 15 - 20
Peníze vyřeší všechno, řekl Kazatel…
„Peníze vyřeší všechno.“ Kdyby tuto větu řekl současný pragmatický politik, přijali bychom to se smutkem, pohoršením a zároveň bez nejmenšího údivu. Že peníze vyřeší všechno si opravdu mnozí myslí, nebo tak alespoň jednají. Svědectvím je korupce, hrabivost i politická nekulturnost. Na Ukrajině se už dnes ví, jako dopadnou příští volby, dolaroví miliardáři už pro sebe a své lidi koupili většinu místenek do parlamentu. Italský premiér si podobnou praxí pravidelně zajišťuje beztrestnost před soudem. Heslo „peníze vyřeší všechno“ vyznává tolik lidí, že jednoho básníka, ostatně později jednoho z nejbohatších Čechů, inspirovalo k vynikajícímu písničkovému textu, v němž se říká: „štěstí je krásná věc, ale prachy si za ně nekoupíš“.

Když však tuto větu čteme v Písmu, kroutíme hlavou. Kdyby alespoň myšlenku dostatečně oslabil biblický kontext, kdybychom tu mohli vyčíst nějakou ironii nebo sarkasmus! Ale není to vytrženo z kontextu, není to ironie, je to myšleno vážně: peníze vyřeší všechno. Tečka.

Vztah člověka k majetku a bohatství je tématika velmi citlivá pro každého člověka. Vztah Písma k majetku je otázka ještě citlivější, zvláště pro evangelíky a ještě více pro nás Čechy, nejvíc pak pro české evangelíky. Stojíme v tlaku dvou postojů. Z jedné strany tu stojí poznání, že chudí i bohatí jsou ve všech zemích a rovnostářství dovedlo lidstvo tam kam je dovedlo, v Sovětském svazu a ještě víc v maoistické Číně. Chceme-li žít v normální evropské demokracii (jakože jinou lepší správu veřejných věcí si představit neumíme), nevyhneme se také úsilí o prosperitu, podnikatelské úspěchy, o tuzemské i zahraniční investice a tvorbu kapitálu, zkrátka o osobní i veřejné bohatství.

Tomuto poznání však z druhé strany vlastně ještě předchází skoro až podvědomý cit, že bohatství je něco nesprávného, zlého, snad dokonce ďábelského. Za velkým majetkem tušíme nečistý původ a utrpení okradených, před ním zas kráčí pokušení hrabivosti a sobectví. Od dětství jsme slýchali české lidové pohádky, v nichž napořád vystupovali bohatí i chudí a chudí byli napořád poctiví, dobrosrdeční a chytří, zatímco bohatí byli zlí a sobečtí. Protože v pohádkách vítězí dobro, vítězí v pohádkách napořád chudí. Ale jiné národy mají ale jiné pohádky!

Kdybychom chtěli zkoumat příčiny kritického pohledu českého národa na bohatství, hlavní slovo by tu měly dějiny posledních čtyř století, od bitvy na Bílé Hoře přes dobu temna, násilné pokatoličťování, poněmčování, jehož výsledkem bylo zbavení českého národa vší jeho duchovní i majetkové elity, mnohdy, ba většinou, evangelické. Na konci stál proletarizovaný národ uprostřed cizí aristokracie. V takovém národě se potom „obyčejný člověk“ jen s podmračeným podezřením dívá na každého, kdo má víc peněz. Bylo to výborné předpolí pro sovětskou revoluci, „vítězný únor“…

To platí pro celý český národ, ale pro evangelíky, kdysi většinové, tím víc. Evangelická církev byla vždy chudá nebo alespoň výrazně chudší, čeští evangelíci byli dvě století zakázáni a pronásledováni, jedno století pouze trpěni. Po celou dobu trpěli hmotným nedostatkem. Možná i proto evangelíci spolu s většinou českých spoluobčanů řídí leckdy svůj vztah k majetku podle českých pohádek. Majetek, větší nebo velký? Podezřelé! Proto bohatí mezi námi, alespoň relativně, svůj majetek raději skrývají - závist a nedůvěra jsou větší než přejícnost.

Pak ovšem biblické slovo „peníze vyřeší všechno“ slyší zejména evangelík jako prapodivný výrůstek na biblickém těle. Jak se vlastně Bible dívá na bohatství? První nás napadne, že „snáze projde velbloud uchem jehly než bohatý do Božího království.“ (Mt 19,24) Po boku tohoto slova pak leží množství textů Starého i Nového zákona, kde bohatství a majetek jsou viděny jako nebezpečí, pokušení nebo přímo jako zlo.

Ale apoštol také řekne „dovedu trpět nouzi, dovedu mít hojnost. Ve všem a do všeho jsem zasvěcen: být syt i hladov, mít nadbytek i nedostatek.“ (Fp 4,12) Tady majetek nezní tak nebezpečně! Po boku tohoto slova pak najdeme množství textů Starého i Nového zákona, v nichž je bohatství znamení Božího požehnání a dobrým darem Hospodina. Teď se zdá, že Bible nemá mnoho ze sociální kritiky českých pohádek!

Písmo prostě neodpovídá na naše otázky jednoznačně. Pokud Bibli položíme jednoznačně formulovanou otázku, můžeme se dočkat i odpovědi: „na takto položenou otázku neodpovím“, nebo i „tato položená otázka mě nezajímá, čtenáři Bible, zeptej se jinak“.

Proto dnešní kázání nebude slovem proti bohatství ani jeho oslavou. Spíše bude důrazným slovem proti jednoduchým odpovědím, které se zdají být vyčteny z Písma.

„Kazatel“ je ve starozákonním společenství knih i v celé Bibli zvláštním článkem. Dotváří mozaiku biblického myšlení do co největší šíře. Taková je Bible: ani smutná ani veselá, ani pravicová ani levicová, radikální ani umírněná, múzická nebo amúzická, logická ani nelogická. Je pro staré i mladé, chytré i hloupé, smutné i veselé, názorově rozdílné, pro nejrůznější životní situace i polohy. Je mnohotvará, pestrá jako život sám, do šířky i do hloubky mnohoznačná a mnohovrstevnatá.

Jsme z toho smutní? Proč, to je svoboda, již nám daroval Hospodin. Můžeme vůbec z Písma vyčíst něco jednoznačného? S pomocí Ducha svatého, Ducha pravdy a pokory ano. Ale to je jiná otázka.

Jen v jednom jediném je Bible pořád stejná, jednoduchá, jednoznačná, monotónní, skoro banální: Hospodin, Bůh Starého i Nového zákona je jediným Pánem světa a našeho života, jeho sluší poslouchat. Tento Hospodin byl, je a bude mezi námi jako Ukřižovaný a Vzkříšený a přichází jako Duch svatý. To je to jediné jednoznačné, nepestré, nemnohoznačné. Všechno ostatní v Písmu je do široka otevřené.

Při čtení Písma si nejprve všimneme kritického odstupu Bible od majetku. Totiž: není mnoho míst, kde je kritizováno bohatství, ale mnoho těch, kde jsou bohatí, boháči slouží často jako špatné příklady. Tušíme proč. Majetek není zlý, ale táhne za sebou pokušení, že na sebe strhne pozornost. Majetek odvádí soustředění člověka na věci podstatné. V něm samém není zlo, nýbrž „jen“ pokušení, jako v krásné ženě. Záleží na každém, jak se s pokušením vyrovná.

Ale celé Písmo přijímá dary země i hmotné statky jako požehnání. Život na zemi je dobrý dar, k tomu patří i majetek. Má to svou podmínku: s dary se musí umět zacházet, Boží řády zahrnují i bohatství. Bůh dal světu svou lásku, Zákon, posléze i svou přítomnost. Proto je svět krásný a majetek a jeho rozumné užívání k tomu patří. I radost z něho.

Bohatství je dobré, ale nebezpečné, riskantní. Rychle a silně na sebe poutá pozornost. Má snahu soustředit zájem, vzít spánek, stavět falešné jistoty a pocity bezpečí, zkouší vložit do srdce pýchu, sobectví, a tvrdost vůči druhým. Dožaduje se pozornosti a péče více než lidé kolem, než modlitba a vnitřní život člověka. Majetek je dobrý sluha, ale zlý Pán.

A kniha Kazatel, rozeklaná i rozsochatá, se nesníží k jednoduché odpovědi. Skoro jedním dechem řekne „hlupáci se unavují pachtěním“ a hned „pro lenošení sesouvá se krov, pro nečinnost rukou zatéká do domu.“ V první myšlence ozývá se soud nad hrabivou pílí, ve druhé soud z opačné strany: nad lenivým spoléháním na „pečené holuby“. Tak pokračují myšlenky na obě strany: věci mají mít svůj řád, své místo na slunci, i věci hmotné a tělesné. Ale řád není to, co rozhodne člověk sám, řád je dán, je pouze jeden - Boží řád. Ten třeba hledat. Do tohoto řádu patří i jídlo, dokonce bohaté hostiny s dobrým jídlem, pitím, vínem. Ale v pravý čas na pravém místě.

Není vpravdě nebohatší hostina Večeře Páně?

Jako slovo proti lenochům se pak ozývá ono „peníze vyřeší všechno“. Písmo první dobře ví, že peníze v žádném případě nevyřeší všechno. Ale tam, kde člověk hodlá spoléhat na náhodu nebo osud (byť Boží), místo aby se snažil, tam platí, že lepší je vydělávat peníze.

Chce-li italský premiér řešit problémy chudých ve své zemi vzkazem “vydělávejte víc peněz“, cítíme pravdu, poníženou na lež. Určitě by mnozí mohli a měli víc pracovat, zapojit fantazii i vytrvalost. Z úst politika, známého především korupčními aférami, je to však výsměch boháče, který je si jist, že peníze vyřeší všechno. Nevyřeší.

A aby Kazatel dokončil myšlenku, jak začal, tedy vyváženým pohledem na obě strany, čteme vzápětí „králi nezlořeč ani v mysli, boháčovi nezlořeč ani v pokojíku, kde uléháš…“. Bohatství je nebezpečné, ale není zlé. Zlé je užírat se zlobou na ty, kteří moc nebo majetek mají.

Jestli jsme se Písma ptali, zda bohatství je dobré nebo zlé, odpovědělo po svém. My jen tušíme spodní proud toho všeho, biblickou „červenou niť“, která se k knize Kazatel ozve až na konci: „Nadto pak zbývá, synu můj, říci: Přijmi poučení! Spisování mnoha knih nebere konce a mnohé hloubání unaví tělo. Závěr všeho, co jsi slyšel: Boha se boj a jeho přikázání zachovávej; na tom u člověka všechno závisí.“ (Kaz 12,12-13)
Amen.

Biblický text na květen - Ž 93
Nejdůležitější aktualita - věčnost
Když přicházíme na bohoslužby, očekáváme, kromě dalšího, ale možná především, ztišení. To je výraz dostatečně používaný a srozumitelný jako vyjádření toho, co člověku v hlučném světě schází. Dnes se ale pokusme vyslovit ještě jiný pojem, ne tak obvyklý jako shrnutí toho, co potřebujeme a co nám, jak doufáme, pravidelný bohoslužebný život nabízí. Je to „zpomalení“.

Dnešní doba je rychlá, zrychluje se, čas se zkracuje. Nikdo nemá čas, ať je nám deset nebo osmdesát roků, natož pak třicet nebo padesát; všichni máme nad hlavu úkolů, starostí, možností, potřeb i tužeb. Výsledek? „Nestíháme“. Někdy se ptáme, čím to je. Nacházíme různá vysvětlení. Někdy vidíme příčinu v sobě samých: neumíme setřídit hodnoty, stanovit priority, chytáme mnoho zajíců, necháme se vláčet povinnostmi, jsme málo asertivní, neumíme říci ne, neumíme odpočívat. Někdy za to může naše okolí: zrychluje se způsob života, rychleji se chodí, jezdí, létá, počítače rychleji počítají, léky rychleji zabírají, filmoví střihači rychleji stříhají, moderátoři rychleji moderují. Pokrok se stává poklusem, posléze úprkem. Může se nám to líbit nebo nelíbit, ale to je tak to jediné, co s tím umíme dělat. Chceme-li ve světě obstát, udržet si práci, nenechat se předběhnout v nejrůznějších frontách nejen v obchodech, nezbývá než být o něco rychlejší, než ti druzí.

Jestliže tedy přicházíme na bohoslužby, očekáváme také zpomalení. Tady nás nikdo nehoní, nehrozí, že nás někdo předběhne - není kde. Dobře si to uvědomujeme, máme to na bohoslužbách rádi, je to mnohdy jediná chvíle, kdy opravdu nespěcháme - dokud nezazní poslední píseň. Potom opět vyrážíme do světa, kde se spěchá. Nadlouho se zastavit nemůžeme.

Život nám totiž staví před oči s mimořádnou naléhavostí aktuální situaci. O tu jde, ta je podstatná. Říká se „zbytečné jak včerejší zprávy“. Naopak „aktuální zpravodajství, aktuální situace a aktuální ceny“ jsou hlavní devizou všech, kdo je mají a poskytují. „Aktuální“ znamená „časový“, „v současném čase činný“ a vzhledem k tomu, že čas běží, znamená „aktuální“ většinou i „počasný“, „dočasný“ a „krátkodobý“. Je-li něco neaktuální, nazýváme to po francouzsku „passé“, tedy minulé, odložené. Možná bychom mohli hovořit i o jistém dnešním „kultu aktuálnosti“, protože toto přídavné jméno má bez výjimky vždy pozitivní zabarvení. „Aktuální“ rovná se dobré, užitečné, „passé“ naopak k ničemu.

Součástí zrychlování a spěchu je ještě jedna zkušenost - říká se jí někdy po televizním vzoru „klipová existence“. „Klip“ je krátký filmový záběr, videosekvence o jednom tématu, spíše motivu. Klipy jsou hudební, politické, reklamní, je to skutečnost vytržená ze souvislosti, předhozená divákovi, většinou s reklamním, ideologickým nebo jinak manipulativním záměrem. Klipy střídají záběry tak rychle, že si divák nestačí pořádně uvědomit, co viděl, jen zběžně zaregistruje a klip, je tady další záběr. Pořád nové, pořád jiné, bez možnost pamatovat, natož pak domýšlet.

To není kritika. Klipová existence nás provází na každém kroku, televizní produkce současný život jen ilustruje a dotváří. Kolik toho člověk musí za den zvládnout, kolikrát za den musí „přepínat“ z tématu do tématu, z informace do informace, ze setkání do setkání, e-maily, telefony, noviny, rozhlasová a televizní zpravodajství, co se děje v politice, ve světě, s ekonomikou, u mne v práci, s mými účty v bance, s mými pojistkami, s mým zdravím, do toho, často až v druhém sledu, co se děje s mými dětmi a mými rodiči, přáteli, nakonec i s manželem nebo manželkou. Někdy na tuto situaci žehráme, ale vlastně se nám to líbí, je to pestré, „žije to“, jsme, jak říkáme „in“. Starší mezi námi možná tolik „in“ nejsou, někdy je jim to trochu líto, ale většinou p o tom netouží. Je to tak dobře zařízeno; člověk většinou netouží příliš po tom, co by zvládl jen velmi stěží. A mnozí mladší se těší, až nebudou muset být tolik „in“.

Právě přibývající věk se do této situace vkrádá pomalu, ale nezvratně a přináší novou zkušenost. Staršímu člověku ubíhá čas ještě rychleji, mládeži, máte na co těšit, bude hůř! Starší člověk se také pomalu obrací nazpátek, do vzpomínek, a možná stále více, tak se jeho přirozený životní rytmus zpomaluje.

A najednou … se člověk začíná ptát na věci, na které se dříve neptal. Co mělo cenu, co ne, co opravdu prožíval a co jen tak proběhl, co opravdu přijal a co mu proteklo mezi prsty. Najednou „aktuální“ už není současně nejdůležitější.

Někdy máme pocit, že vnímání zrychlujícího se času je údělem naší doby. Jenže upřímně řečeno, kdy to začalo? Před deseti léty, dvaceti, padesáti? Začteme se do památek na starší časy a najdeme tam velmi podobný životní pocit, už před poslední světovou válkou, ve dvacátých a třicátých letech minulého století, ve století devatenáctém a dokonce ještě dříve. Možná my, se svým zkušenostmi jedenadvacátého století, bychom tehdejší dobu prožívali jako oázu klidu, pomalého pohybu a přehledných změn, ale Franz Kafka i Jakub Arbes by asi hovořili jinak.

Pak se v čase i prostoru zahledíme ještě mnohem dál. Biblický žalmista píše v časech, jejichž atmosféru si vůbec představit nedovedeme. V biblickém starověku přece nikdo nespěchal! Ale když hned v prvním verši slyšíme “pevně je založen svět, nic jím neotřese“, napadne nás, že žalmistova jistota sice prozrazuje větší míru klidu a míru, ale také, že světem přece jen něco třese! A poezie třetího verše „Zvedají, Hospodine, řeky svůj hlas, zvedají řeky své vlnobití“ nás už vrhá jakoby doprostřed naší doby, ukazuje, že žalmista prožíval mnohé z našeho zběsilého pohybu. „Vlnobití řeky“ je živel, nespoutaný a valící se, otřásající jistotami. Před vlnobitím člověk musí prchat, utíkat, běžet ozlomkrk. To je aktualita žalmistova, tady je on „in“!

Rádi slyšíme, že biblický vyznavač na tom nebyl lépe. Nemáme pak onen nepříjemný pocit příliš pozdních synů Adamových, příliš mladých dětí Božích, abychom praotce Hospodina ještě mohli vnímat a aby On vnímal nás. Naší zkušeností je, že Bůh není „aktuální“ a víra v něho není „in“.

Dnešní neděle, 2. neděle postní se v tradici církve jmenuje „Reminiscere“. Překládá se jako „rozpomeň se“, citují se žalmy, kde samotnému Hospodinu připomíná žalmista, aby si připomněl člověka, svoje milosrdenství a to, že obojí snad nějak patří k sobě. V onom „Reminiscere“ apeluje modlitebník na Boží paměť, vlastně na paměť Božího milosrdenství. Tak člověk podle Písem volá k Bohu a připomínat mu, kdo je On sám a kdo je člověk, jeho stvoření: „Hospodine, pamatuj na svoje slitování, na své milosrdenství“ (Ž 25,6). Tak člověk volat smí a má - podle Písem. A Písmu věříme.

A teď si dovolme možná troufalou transpozici biblického „Reminiscere“: je třeba Hospodinu připomínat, kdo je, jaký je, jaký má být a co je jeho milosrdenství? Není to spíše „báseň v básni“, kdy sám žalmista v žalmové poezii připomíná sám sobě, kdo je Bůh, jaký je a jaké je jeho milosrdenství? Není to vlastně sebeujištění žalmisty, že Hospodin je v každé chvíli i navzdory všem vlnobitím, „aktuální“?

Jako by s žalmem začala znovu stoupat vážnost věčnosti proti pomíjivosti chvíle. Jako by každodenní klipy, které nás až dosud zajímaly jako nic jiného, začaly blednout. Jako by nám znovu začalo docházet, že kdeco z toho, co vyplňuje náš život, co nám dělá starosti nebo nás prostě zajímá, je dočasné a počasné a vlastně pomíjivé. Za čtrnáct dní bude jedno, jak dopadla ta a ta aktualita, za dva roky si nikdo nevzpomene, tím méně za deset, dvacet let. A co je to dvacet let proti padesáti, které jsou snad za námi, snad před námi? A co ještě před tím a potom? Co záleží na trendech, směrech a módách ve srovnání s tím, že „Hospodin kraluje, oděl se důstojností, oděl se Hospodin, opásal se mocí“? Ba dokonce co zmůžou mohutná vodstva, dokonce mořské příboje, ničivé povodně, jak říkáme, proti pevnosti světa, který založil Bůh?

Tak nám žalmista přinesl opravdové „zpomalení“. Ne však násilným zastavením času, nýbrž staronovým sdělením, že Bůh je stále „aktuální“ a že největší aktualitou je - věčnost. Však „Božímu domu patří svatost do nejdelších časů“.

Kdyby měl někdo pocit, že „Hospodin na výšině“ je něco velmi statického, tedy i nečinného, vlastně tím neaktuálního, přichází v posledním verši ujištění: „Tvá svědectví (Hospodine) jsou naprosto věrná“. Nikoli „tvé bytí“, éterické a esoterické, nehybné nebo nečinné, nýbrž tvá svědectví - tvoje slovo, tvá vůle, tvoje síla, dynamika, tvoje vstupování do časů, tvoje moc - a tvoje láska, milost, tvé dobro, tvá kupodivu skvělost a s odpuštěním krása, tvá naděje a tvůj pokoj.

Tak můžeme vědět, že naše klipová existence má svou klenbu, která klipy sjednocuje. Čas se zrychluje, alespoň v našich očích, a mnoho máme stihnout a ještě víc nestihneme, ale nakonec to nejdůležitější není, kolik toho stihneme, vykryjeme a zabezpečíme, ale že Hospodinův trůn stojí pevně, odedávna, do nejdelších časů, a že svět je založen pevně. Při vší jeho křehkosti, při vší ohroženosti světa, za niž největší měrou může právě ten pozdní syn Adamův, při vší krátkodobosti světa a všeho, co je na něm.

Nejvíc „passé“ je to, co teď ještě není, za chvíli bude a za další chvíli už ne. Největší aktualita je Boží věčnost. Nejvíc „dnešní“ je jeho láska, právě tak včera jako před tisíciletími a zítra jako v den poslední.
Amen.

Biblický text na červen - Žd 13,2
Andělé mezi námi
Mluví-li dnešní člověk o andělích, myslí buď na barokní umění nebo poetickým obratem vyjadřuje krásného člověka, krásnou ženu, dítě. Náboženská tradice tu ovšem vidí duchovní bytosti. Tak anděly popisuje jedna katolická internetová stránka: „Jsou to čistě duchové nesmrtelné bytosti, mající rozum a vůli. Od dětství až k hodině smrti je lidský život obklopen přítomností andělů. Každý má u sebe anděla jako ochránce a pastýře, aby ho chránil…" (www.vira.cz) V židovské a zejména katolické spiritualitě se s anděly pracuje více, andělé to nějak patří k věci. Naopak evangelíci, dbalí reformační střízlivosti, jsou věcnější a stručnější. Většinou co nemohou analyzovat, odkládají.

Jak je to s anděly, jsou, nejsou, kde a jak? Může i evangelík mít svého anděla strážného? Kdo to je? (Manželka, zní to hezky, ale otázku to neřeší.) Navštívil mě, tebe někdy anděl? Neuměl bych odpovědět.

S biblickými anděly budeme mít potíž stále, budeme-li se chtít dostat jim na kobylku, analyzovat je a zařadit. Bibli nezajímá „přirozenost“ andělů, nýbrž jejich funkce, úkol. Už Aurelius Augustinus říká: „Anděl je v první řadě název úkolu“(www.vira.cz). Anděl má někomu něco od někoho vyřídit, to je jeho podstata. Tuhle roli může dostat kdokoli. Jde o to, co má vyřídit. Čtenář Bible si může oddechnout: nemusí teoretizovat o něčem, co sice láká přijít na kloub nebeským věcem, ale ničemu nepomůže, bere čas a pokouší proti Desateru.

Na druhé straně evangelíci mohou sami sobě vytknout příliš střízlivé myšlení. Snadno se řekne „andělé jsou staré mýtické obrazy, jak už tak biblická řeč bývá“. Co když je to jinak? Co když nás někdy nebo denně potkávají andělé a chtějí nám vyřídit poselství? Co když nám denně jde o život, totiž o jeho pravdu, věrnost právě proto, že potkáváme anděly nebo oni nás? Ještě jinak: jakou váhu pro nás má živé Boží oslovení? Velkou, řekneme, samozřejmě… jen si nejsme tak úplně jisti, odkud a co zní. Zvlášť v dnešní evangelické mnohotvarosti!

Nejsouce o živém Božím slovu přesvědčeni, nejsme ani přesvědčiví pro své okolí. Pak je nám líto, vidíme-li, že přesvědčivé jsou ve světě hlavně horkokrevné koncepty vášnivých fundamentalistů, a dobře vymakané manažerské postupy. Tady nás zdravý rozum varuje, ale z druhé strany se ozývá ponoukající, postrkující volání: „Uchop vážně hlas Boží, volá tě!“ „Ale k čemu, Pane?“

Biblisté mají za to, že epištola Židům vznikla v podobné atmosféře. Únava, odplynutá vlna vanutí Ducha svatého, naředění evangelia. Mnozí odpadli (6,6), životní orientace na Krista už nemá potřebnou akční sílu (10,26), evangelium ztratilo pro mnohé význam (2.1-3), mnozí přestali chodit na bohoslužby (10,25), víra mnohých neroste, krní, znovu a znovu je nutné začínat od začátku (6,1). Křesťané v jednadvacátém století se mohou cítit povzbuzeni: nejsou ve svém tápání sami!

V závěru epištoly Židům už nastupuje „různé“, dodatky a útržky. Čtenáři povolí pozornost: bratrská láska - staré téma, to už se může trochu přeskakovat. S láskou nemá čtenář starosti, nejvýš když slyší o milování nepřátel. Ale bratrská láska je bez problému.

Žel jen na první pohled. Dobře víme, jak je někdy těžké udržet vztah i k těm nejbližším! Jak jsme sami citliví na drobné, mimovolné i neverbálné projevy nezájmu, odstupu, kritiky, sebe prosazování, špatně skrývané averze nebo mindráků na jiný názor; a právě tak jsou citliví ti okolo nás, naši bratři a sestry, na naše projevy! Ne že bratrská láska je bez problémů, spíš se někdy zdá, že je jedním z hlavních problémů.

A to jsme uvnitř církve, známe se léta a desetiletí, církev má svou atmosféru, svůj étos, vnitřní kulturu, my „uvnitř“ se tu dobře orientujeme, víme, co si můžeme dovolit a co ne, tvoříme rodinu, byť ne bez problémů. Ale co když přijde někdo „zvenčí“? Nebude se tu cítit jako „nahý v trní“? Nezaznělo v jednom rozhovoru na synodu, že sbor se buduje především vztahy, na něž jsou právě příchozí velmi citliví?

„Bratrská láska ať trvá“. FILADELFIA je trochu jiná nežli AGAPÉ Pavlových listů. Filadelfia je nesena agapé, tvoří její „podmnožinu“. Je vyhrazená těm uvnitř a nablízku, kteří mají společnou víru a naději.

Jenže - kdo všechno sem, do prostoru naší FILADELFIA patří? Je možné milovat touto bratrskou láskou také bratry a sestry katolíky? Většina z nás řekne „samozřejmě“, i já to řeknu s chutí; i když, upřímně řečeno, mě kolikrát projevy našich starších bratří dopalují. A patří sem křesťané jiných církví? S některými se shodneme rychle, s jinými ani po velkém úsilí ne. Jsme „různých krevních skupin“, různých mentalit, zkušeností a výhledů, sjednotit všechny je nemožné, ale kde je hranice? Kam až můžeme, jsme schopni nebo povinni jít v bratrském milování, aby z něho nezbyla usměvavá křeč bez vnitřního obsahu?

V českém překladu ale čteme „s láskou přijímejte i ty, kdo přicházejí odjinud“. „Přívětivost k hostem“ podle kralického překladu, v řečtině „nezapomínejte na FILOXENIÁ“. To je „pohostinnost“, ale slyšíme tu FILÉO (miluji) a XENOS - cizí nebo XENIOS - pohostinný(?) XENOS známe spíš z jiné složeniny: xenofobie…

FILOXENIÁ tak stojí vedle FILADELFIA jako další končetina, vyrostlá na těle AGAPÉ. „Příchozí odjinud“ ale byli víc než jen bratři a sestry ze sousedního sboru, lidé v různých místních církvích pocházeli často z různých etnik, etik a étosů, to byli praví „odjinud“! Opravdu XENOI, totiž s jinou podobou, zkušeností víry, jinak zpracovanou; rozdíl byl mnohem větší než dnes mezi evangelíky a katolíky!

Nejen tedy ať „trvá bratrská láska, FILADELFIA“, ale „přijímejte i ty odjinud, FILOXENIÁ“. „Odjinud“ může také znamenat z jiného kulturního prostředí, z jiného těsta, s jiným světovým obrazem. Co když také z jiné náboženské tradice, z jiného vyznání? Co když se takový XENOS nevejde ani do ustálených morálních východisek tradiční církve, která jsou tak vžitá, že se nám zdají patřit neodmyslitelně k vyznání víry? Co když příchozí nebude znát řeč Písma, ani církevní slang a frazeologii? Kam až lze zajít v šíři toho „odjinud“?

A co znamená v této souvislosti „přijímejte“? Přivést, podat ruku, Písmo a zpěvník, a teď se, hochu, rychle uč, ať co nejdřív zapadneš? Znamená apoštolova výzva přijmout z člověka jeho tělo, ale „ducha nech venku?“ Osobnost příchozího je celek, co z toho celku lze přijmout a co musí zůstat před dveřmi kostela?

„Je třeba přijmout Ježíše Krista jako svého Spasitele, Otce i Syna i Ducha svatého jako trojjediného Boha, Pána života i smrti“, chce se říci příchozímu. Tahle stoprocentně pravdivá myšlenka může být pro uši příchozího, pro „XENOS“, stoprocentně k ničemu. Bude mu znít cize a proto nepravdivě. Jde dostat tento obsah až k srdci příchozího?

Nehledejme rychlou a jednoduchou odpověď, cesta je dlouhá, vlastně nikdy nekončí. Snad bude stačit, když nám výzva k laskavému přijímání příchozích připomene otevřenost a znovu ukáže šíři prostoru, kde všude má bratrská láska platit.

Ale co ti andělé? Jejich připomenutí v této souvislosti zní provokativně. O andělích by se mohlo mluvit u proroků, apoštolů, u těch, kteří dosvědčili víru životem a třebas i utrpením, kteří učili, kázali a sloužili, to byli Boží andělé! Ale když se opatrně a s nejistotu i nedůvěrou dotýkáme příchozích, cizích a neznámých, často nepříliš příjemných - to jsou andělé, poslové Hospodinovi?

Je to divné, ale je to tak. Právě od těch cizích, neskladných, lze tušit přímou Boží výzvu. Vyzvání k přijímání těch odjinud s připomínkou andělů nečtu jako test víry a už vůbec ne soud, nýbrž jako - požehnání: člověče, ten neskladný příchozí, o kterém právem nevíš, co si myslet, ten, který narušuje homogenitu tvé víry i tvé církve, ten, který nezná řeč Písma ani „Základy učení křesťanského“, právě ten je ANGELOS, posel Boží! Trochu zkouška, trochu hozená rukavice a spousta evangelia: až sem totiž sahá láska Kristova, za hranice tradičních křesťanských formulí a formulací, za hranice křesťanské kultury, dokonce na samu mez tradiční morálky. Podívej na ty, na něž myslí i epištola ve vzpomínce na Starý zákon, na hrozného návštěvníka sorejského Manóacha a jeho manželky, rodičů Samsonových! Na tři návštěvníky Abrahama při Mamre (Gn 18)! Neznámí poutníci, nevypadali nijak důvěryhodně a přece oni tři byli dohromady anděl! A najdeš další příklady, jak Hospodin navštěvuje lidi v různých převlecích, inkognito, možná aby trochu zkoušel, ale určitě aby tříbil, prohluboval a rozšiřoval naši lásku, aby ji kultivoval v lásku opravdovou kristovskou. Aby naši bratrskou lásku ve sborech a církvi rozšířil v lásku ke všem, aby naši věrnost tradicím transponoval ve věrnost samotnému Kristu, aby AGAPÉ neskončila u FILADELFIA, nýbrž rozvinula se až k FILOXENIA.

Možná je to trochu pohoršlivé, ale ne víc, než když Nazaretský dělal v sobotu věci, jež tradiční výklad Dekalogu zapovídal, nebo když přijímal pohostinství celníků a nevěstek a jídal s nimi.

Nikdy se bratrská láska k příchozím nesmí stát náhražkou a výprodejem lásky Kristovy. Ale jinak je možné vyprodat všechno. Co zbude, stačí. A bude to stokrát obohaceno příchozími anděly!
Amen.

Biblický text na červenec - J 14,1 - 7
Cesta i pravda i život
Na začátku malý text pozornosti: který motiv spojuje text z Janova evangelia s tím ze Starého zákona? Byl to motiv cesty. Izajáš, uprostřed ohrožení, v nichž se nacházel on i jeho lid, ukazuje svým spoluobčanům krásy života: živou přírodu, zeleň a vláhu, žádní dravci a nepřátelé, žádná nebezpečí, nemoci odstupují, všichni jsou ze všeho uzdraveni. To ovšem Izajáš vidí v budoucnosti a my tušíme, že ty krásy jsou tak trochu symbolické, nejde jen o přírodu, nýbrž o celý život. K té dobré budoucnosti vede cesta. Stejný motiv má pak Jan v tom Ježíšově: „já jsem ta cesta, pravda i život.“

Cesta, pravda i život – každé slovo z nejvážnějších. Celek shrnuje vše, co jsme, máme, žijeme, oč nám jde. Můžeme vidět trojúhelník: nejvyšším vrcholem je život - celá existence, shrnutí. Život je praktický, konkrétní, věcný – to je „cesta“ v čase a prostoru. Ale život má i něco mimo smysly, mimo praxi, něco pod svým povrchem. To je „pravda“. Oč jde v životě? Je to „odněkud někam“ – cestou k pravdě. Od zkušenosti k porozumění, ke zmoudření, od jednoho pochopení k druhému, hlubšímu. To je život.

Tato Ježíšova věta z Janova evangelia je mi už léta zvlášť blízká. Možná na začátku nešlo tolik o Ježíše, kdo mě zaujal. Přitažlivá je právě ta trojice „cesta, pravda, život“. O to přece jde každému, o život, o jeho smysl, abychom nežili nějak „napříč“ nebo „nakřivo“. Jde o pravdu. A život a jeho pravda mají nějakou cestu: co budu dělat dnes a zítra, za deset, dvacet let, koho si vezmu, jak budu vychovávat své děti, jaké budu zaujímat postoje.

Tady tu „životní trojici“ najdeme pospolu. A u nich: Ježíš to je, sám to říká. On je to, co čtenář velmi pravděpodobně hledá. Zazní to před velikonočními svátky, které pro muže z Nazaréta budou posledními. On to ví a říká to svým přátelům. On sám zemře a oni ztratí svého Mistra. To není chvíle pro filosofování, je to chvíle smutku, bolestného rozčarování a loučení. Nejen s přítelem, také s domnělými iluzemi a sny. Učedníci věřili Ježíšovi jako tomu, který mluví pravdu a má moc. To se teď nepotvrdí. V učednících to vzbudí smutek, pocit nespravedlivosti i strach. „Navždy zůstáváš odpovědný za to, cos k sobě připoutal“ (liška z Malého prince). Ježíš k sobě připoutal učedníky svou mocí, učedníci mu věřili, vsadili na něho celý život, po právu chtějí, aby jim Ježíš ten život naplnil - smyslem, hodnotami, třeba i úkoly,

a místo toho jim Ježíš oznamuje, co bude dál. A je to divné, nepříjemné a nepřehledné. Ježíš odchází k Otci, aby tam učedníkům připravil místo. Pak se pro ně vrátí, aby je vzal s sebou. Co si s tím mají počít učedníci a hlavně potom čtenáři? Není to nějaké biblické nebo teologické „ptydepe“? Ježíšovi přátelé ani dnešní lidé nejsou mystikové ani nějak zvlášť hloubaví, řeší jen to nezbytné. Lidé jsou většinou praktičtí, žijí jak umí, většinou chtějí žít pravdivě, jenže tak trochu nevědí, co to znamená. Chtějí přiblížit cestu a pravdu, aby to dohromady dalo smysluplný život, a najednou slyší tajuplné výroky jak od nějakého prohnaného vůdce sekty…

Tak je tomu v Bibli často: bereme ji do ruky, žádáme odpovědi a ona vždy odpoví trochu jinak. Něco lze přičíst na vrub odstupu tisíciletí, ale ne vše. Bibličtí svědkové se pokoušejí hovořit o něčem, o čem se mnoho mluvit nedá, nestačí jazyk, slovní prostředky. Nestačí ani lidské poznání, ve věcech víry je vždy jen útržkovité. Vlastně předmět své víry nezkoumáme nikdy, můžeme nejvýš přemýšlet o svém vlastním lidském přemýšlení. Pak teologie není přemýšlení o Bohu, nýbrž pouze přemýšlení o víře, tedy přemýšlení o přemýšlení o Bohu.

„Ježíš je Boží Syn“, co s tím na světě? „Počat z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny, sestoupil do pekel, sedí na pravici Boha Otce“ co s tím v pondělí dopoledne v práci? Výpovědi jako spadlé z nebe nebo spíše z šerého mýtického dávnověku, nevíme, co s nimi. Nakonec to vzdáme. Máme spoustu starostí i zábavy, proč tedy řešit „Božího syna“ a cestu pravdu i život?

V mnohém na tom byli učedníci podobně. Chtěli něco pro život a Ježíš jim vypráví o své cestě tam a zpět, k Bohu a zpět pro ně… asi mnoho nechápou. A ještě Ježíš zakončí ujištěním „cestu, kam jdu já, znáte!“ Opravdu si myslel, že učedníci jeho cestu znají? Opravdu si myslí, že lidé rozumějí tomu Ježíšovu pohybu od Otce a zpět a vědí, co to pro ně znamená? Těsně předtím Petr slibuje věrnost až za hrob; v té chvíli nemá ani tušení, jaká je ta cesta života!

Tomáš - to je ten později „nevěřící“ Tomáš a ještě později „pevně uvěřivší“ Tomáš - to poví za učedníky i za nás. „Pane Ježíši, my nevíme, kam jdeš. Neznáme tvou cestu. My, upřímně řečeno, ani nevíme moc, kdo jsi! Někteří tě máme rádi, jiní tě neznají, někteří máme rádi Bibli, jiní ji nečtou, ale, upřímně řečeno, to, že jsi Boží syn, Spasitel, stejné podstaty jako Bůh Otec a přece jiný, je nad naše chápání. Chceme ti věřit, ale nevíme, jak se to dělá. Jsme praktičtí lidé, chodíme do školy nebo do práce, někdy se smějeme a někdy nadáváme, ale tvé cestě příliš nerozumíme. Trochu příliš mystiky pro nás, tajemna a paradoxů. Příliš transcendence. Žijeme na této zemi, máme na ní žít a chceme na ní žít. Ale tvé cestě od Otce k nám, pak zpátky, připravit nám místo a pak pro nás, „jak bychom mohli znát cestu?"

A upřímně řečeno, víc nás zajímá naše vlastní cesta. To není sobectví! Dělá nám starost život jako takový, život na této planetě. Zajímají nás lidské kroky v dějinách, odkud a kam lidstvo kráčí. Zajímá nás, má-li naše cesta nějaký sjednocující společný prvek. Zda my, lidé, jsme jedinými ručiteli světa. Zajímá nás ta cesta, zajímá nás i ta pravda, ona duchovní, vertikální složka života, ale naše!

Když učedníci přiznají, že Ježíšově cestě nerozumějí, on jako by pochopil. Jako by věděl, že jeho vlastní cestě nelze rozumět do detailu, jako by tomu shovívavě porozuměl a nesnažil se o nemožné. A tak nechá složité vysvětlování své vlastní cesty a poví přesně to, nač čekají učedníci i my. „Já jsem ta cesta, pravda i život.“ To, co hledáte, všechno, co hledáte o sobě samých, o svém životě, po čem se ptáte, je u mne, ve mně, jsem já! Já jsem vaše cesta i pravda i život.

Teď se můžeme divit: my bychom ovšem pro svůj život rádi něco, s dovolením, pevnějšího a definovanějšího, než je pan Ježíš, hlavní postava z evangelií! Potřebujeme pro svůj život nějakou pevnou strukturu hodnot, kvalit, postojů, východisek a cílů. Potřebujeme souřadnice, do nichž bychom mohli svobodně vkládat a vpisovat svou osobnost, možná i nějaká svá pravidla, zákony, tradice. A rádi bychom něco tak pevného, aby si s tím nemohli hrát filosofové, politikové, podnikatelé ba ani teologové.

A odpověď: Pán Ježíš je ta naše cesta i pravda, náš život! Muž z Galileje jako suma našeho života. Jeho učení a kázání, jeho podobenství i uzdravování, jeho betlémské jesle, golgotské popraviště i jeho třetí velikonoční den - on je cesta i pravda našeho života! On - živý kdysi dávno, nám zprostředkovaný jen tichou poštou ústní tradice a zapisováním s mnoha různicemi. On, dostupný jen v zrcadlení našich zkušeností, snadno zaměnitelný s přeludy, fikcemi, mýty i tripy, blízký nám jen uprostřed naší nejistoty. On jako moc Ducha svatého, jako vzkříšený Kristus, jako Duch Utěšitel a Přímluvce (J 15,26nn), on, probouzející víru, ovšem víru tolikrát selhávající, tak křehkou! On je (má být) cesta i pravda i život. On jako příklad a vzor, model a paradigma. Ale nejen. On jako živé setkání. Ta „cesta i pravda“ nejsou jen „to“, teorie, postoj, názor, nýbrž (kupodivu!) „on“, totiž s námi ve vztahu. Ta cesta i pravda našeho života nám říkají „ty“…

Zajímalo nás, co je a jak je náš život, jeho pravda a jeho cesta. Ale cestu k té pravdě neusnadní žádné schéma ani učení, žádné intelektuální horolezectví ani církevní zřízení. Tento Ježíš, cesta pravda i život, není z kategorie nauk a dogmat, není ani záplata na mezery ve vědění nebo na myšlenkovou pohodlnost. Cestu k pravdě nám může ukázat právě jen živý Ježíš, živě zachycený a živě prožitý, ne nauka.

Jak na to? Není na to žádná učebnice. To se musí zkusit a zažít. Uprostřed společenství, uvnitř modlitby, možná při bohoslužbách, možná (spíš) když v nás evangelium někde nějak dozraje a dojde k setkání. Kupodivu s Ježíšem Kristem, tedy s tím, který se prostě ozve, uchopí, přemůže, podmaní. Ale to už jsou zase jen přirovnání.

Církev, sbor, křesťané nají jediný úkol: k této cestě i pravda, k tomuto životu zvát. Nabízet ji jako dobrou, když oni sami poznali, že je dobrá, v jisté smyslu jediná a jedinečná.

Kdo toto setkání s touto cestou života poznal, ví, že setkání opravdu inicioval on, Ježíš Kristus, druhá osoba Trojice v moci Ducha svatého - třetí osoby. My pro to můžeme udělat jen jedno: zůstat otevření. A pak se radovat.
Amen.

Biblický text na srpen - Dt 26, 11
Jedenácté přikázání
Zeptá-li se někdo zvnějšku na křesťanství, jeho první otázka zpravidla je „co věřící smí a co ne“. Smíte se vy, evangeličtí faráři, ženit? Smějí křesťané jíst, pít, to nebo ono? A když náhodou někdo, o němž se ví, že je křesťan, vypustí z úst ostřejší slůvko, zeptá se někdo - a není to ironie: smíte, vy věřící, mluvit sprostě?

Za tento pohled mohou především sami křesťané. Jistě i půlstoletí matoucí ideologické propagandy, která na křesťanství nesměla najít nic pozitivního, ale první podnět dala církev sama. Vydalo by na docela velkou studii, dohledat kdy, jak, pod jakým vlivem se to stalo a kdo za to může především. Ale církev začala představovat a představuje křesťanství jako náboženství příkazů a zákazů.

Asi za to může přesvědčení mnoha křesťanů, že svět se řítí do záhuby a církev je poslední brzdou tohoto pohybu. Je pravda, že křesťanství v něčem má a musí být brzdou, proti někdejšímu bezhlavému „pokroku“ a stejně bezhlavým dnešním „být-in-trendům“, proti masovým manipulacím, davovým psychózám i proti kultu pomíjivosti církev stavěla a má stavět hodnoty trvalé, prověřené, v nejlepším smyslu tradiční.

Pak ale přišel posun: najednou svět běží nějakým směrem, směje se i pláče, někdy křičí bolestí a někdy se bláznivě chechtá, to vše pravdivě nebo falešně, lacino nebo do hloubky. A uprostřed toho stojí církev - vždy vážná, zachmuřená a se zdviženým ukazovákem. Deset slov o svobodě, „Dekalog“, dostal název „Desatero přikázání“, biblické oslovení se nazývá „kázání“, slovensky přímo „kázen“, obojí souvisí s kázní a ukázněností, farář je kazatel ze stejného kořene a navíc „duchovní“, jako by nebyl i tělesný a duševní.

Být křesťan je vážná věc, číst Písmo svaté také, bohoslužby nemají používat laciná lákadla. Ale křesťanství je a má být vážné tak, jako se říká o humoru, že je vážná věc. Humor je smích a radost, dobrá nálada, plnost života, to vše právě proto, že je pravdivý - je-li. Humor je o životě, umí odhalit hloubku pod povrchem nebo se povznést nad malichernou bolest. Křesťanství je vážná věc, ale v jeho základech přece stojí evangelium, neboli dobrá zpráva. Dobrá zpráva má působit úsměv, dobrou náladu, rozzářené oči, má přinášet naději i tam, kde nebyla, má rozsvítit úsměv i tam, kde jej nikdo nečekal.

Křesťanství není optimismus v tom smyslu, že se snaží přemalovávat svět na růžovo. Pojem „optimismus“ je odvozen od lat. přídavného jména dobrý, „bonus“, jehož druhý stupeň je „melior“, třetí pak „optimus“, nejlepší. Optimismus znamená „vidět to nejlepší“, jen to nejlepší. Křesťanství ale není optimistické, protože vidí vše, dobré i zlé. Ale nade vším vidí ještě něco: duhu smíření, oblouk Boží lásky vzklenutý nad stvořením, střechu milosrdenství, dávající světu a životu smysl a cíl.

Jestli se lidé kolem církve ptají, zda křesťan smí to a nebo ono, svědčí to o špatném obrazu, který o sobě církev světu dává. Křesťan přece smí všechno, úplně všechno s jednou, jedinou výjimkou: nesmí to, co není dobré. Vše, co je dobré, křesťan smí. Zeptají-li se, co by křesťan naopak měl, pak první rychlá a správná odpověď je „měl by se radovat ze života“. A měl by si života užít.

Zní to trochu provokativně, že? Nejvíc nás možná dráždí ono „si“, zavánějící sobectvím. Ono „si“ ale neznamená užívat si na úkor druhých, nebo užívat si „radovánek, štěstíček a rozkoší“, jako by smyslem života bylo mít se dobře. To Písmo nikde neříká, smysl života není „mít se dobře a užívat si rozkoší“. „Užívat si života“ znamená dobré využití času vymezeného k přebývání, dobré a proto (snad) i krásné.

Samozřejmě, každého napadne klíčová otázka „co je dobré“? Možná by to byla nejsnazší otázka, kdybychom nežili v tak složitém světě, který je ve své složitosti vždy kus před námi. Dobré je, co chce Hospodin, dobré je plnit Boží vůli, dobré je držet Desatero, dvojpřikázání lásky, Kázání na hoře a „předpisy související“. Jenže co je to „držet“, co to znamená, do jaké míry, v jakém rozsahu, jakým způsobem? A co k tomu „držení“ říkají naše možnosti i neschopnosti, omezení, naše osobní i společenské, dějinné a situační limity? Jsme přece jen „lidi“!

Pak se otázka, co je dobré, stává otázkou nejsložitější. Můžeme po právu říci, že křesťan smí všechno, co je dobré. Ale celý život musí hledat, pracně dobývat a nikdy se nepřestat ptát, co je dobré a co ne. Základní linii zná a věří ji. Je to Dekalog, dvojpřikázání lásky a Kázání na hoře. Jednotlivé každodenní rozhodování je však práce na celý život. Ale při tom všem by se křesťan měl radovat ze života. Z možností, které má, ač nikdy nemá všechny. Nikdo nemá vše, co by chtěl. Dítě nemůže užívat rozkoše řízení automobilu, dospělému jsou zpravidla odepřeny radosti při vyrábění báboviček na pískovišti. Chudý nemůže strávit léto na jachtě v Tichomoří, multimilionářovi jsou zase nedostupná mlžná rána v dobříšských lesích.

Může se každý z něčeho radovat? Říkám to s velkou pokorou vůči všem, kteří mají těžké dny za sebou a snad i před sebou, ale myslím, že může. Každý se může radovat. Třeba ne vždy, za všech okolností, ale může.

Příkladem je Izrael na prahu země svobody. Když přijde sklizeň, ať bude maličká nebo bohatá, má vzít každý Izraelec část prvotin sklizně. Tedy z toho, co sklidí, má v první řadě myslet na obětní řád. Zase nějaký „mus“? No vida, přece jen věřící v prvé řadě něco musí! Ano, „musí“ se radovat, jako musí jíst a pít, jako „musí“ tančit o purim a jíst beránka s hořkými bylinami při pascha, to vše musí, chce-li žít plně a pravdivě.

Izraelec vezme oběť, postaví ji před kněze a potom vzpomíná. Aby nedržel jen kult přítomné chvíle, vzpomíná na nejzazší příběhy svých otců. Na to, že bylo také špatně a potom ještě hůře, z hladu do Egypta, tam z kategorie hostů do třídy otroků, pak odchod za pohnutých okolností, hororový přechod přes moře a čtyřicet let putování po poušti, „že jsme nezůstali, kde jsme byli, proč zrovna po poušti, proč zrovna my, co jsme komu udělali, z louže pod okap, zač nás pánbůh trestá…“

…nic takového! Bylo nám zle, mnohokrát a často, ale Pán života byl vždycky s námi. Kolikrát jsme to v té chvíli neviděli, kolikrát jsme si mysleli, že nás opustil, odvrátil se, zanevřel na nás nebo že snad ani není. Ale nakonec, když to vezmeme pohledem do široka a do hloubky, vidíme, kolik jsme toho dostali, kolik milosti Boží při nás bylo.

Potom přijde přikázání: budeš se radovat. Ze všeho dobrého, co dal Hospodin, tvůj Bůh, tobě. Budeš vidět, co jsi dostal, více než to, co jsi podle svého počítání nedostal. Budou ti zářit oči, budeš si vážit všech samozřejmých i nesamozřejmých věcí, budeš si je užívat, budeš se v nich „koupat“ a libovat si v nich a nebudeš přitom zapomínat na Hospodina, svého Boha, který ti to vše dal. Budeš mít dobrou náladu, v srdci ti bude znít vděčný chvalozpěv a tento chvalozpěv ti bude znít i v ústech. Budeš plnit své srdce i mozek dobrou náladou, budeš plnit svou paměť radostnými vzpomínkami, aby nepodlehly přirozené entropii paměti a ty jsi nezůstal zahořklý, plný vzpomínek špatných. Budeš vidět vše, nezůstaneš jen u toho „optimus“: uvidíš i to hrozné egyptské otroctví, hororový přechod přes moře, krušné pouštní časy i nesnáz dobývání země. Ale uvidíš nad tím vším duhu smíření, oblouk Boží lásky vzklenutý nad stvořením, střechu milosrdenství, dávající světu a životu smysl a cíl.

A přichází poslední část jedenáctého přikázání, „budeš se radovat“: Budeš se radovat ze všeho dobrého, co dal Hospodin, tvůj Bůh, tobě a tvému domu, ty i lévijec i bezdomovec, který bude mezi vámi. (Dt 26,11) Má-li být tvoje radost plná, nemůže mít hranice příliš blízko tebe, musíš svou radost zajistit do šířky. Proto se budeš radovat nejen ty, ale celý tvůj dům. To je víc než rodina, je to i tvoje čeleď, tvoji zaměstnanci i tvoji hosté, všichni, kteří jsou nablízku tobě a ty jim. A půjdeš ještě dál. Budeš myslet i na toho, kdo, ač dobře slouží jako chrámový personál, nemá vlastní hospodářství nebo podnik. Proto dáš ze svého lévijci, aby měl tolik, co ty a mohl se radovat. Také dáš tomu, kdo přišel o všechno, protože jinak by se on nemohl radovat a tvoje radost by nebyla plná.

To není „mus“, to je oznámení, jak vypadá pravá a plná radost, věř nevěř. A když to všechno uděláš, nebudeš muset řešit otázku, co říci, až se tě zeptají, co věřící smějí a co ne. Smějí se radovat, a to i ve chvíli, kdy mají za sebou krušné chvíle a před sebou, dobře tuší, možná také. Smějí se radovat, protože život je krásný, protože Bůh je s námi.
Amen.

Biblický text na září - J 16, 8 a Z 89, 16
Boží spravedlnost
Tato dvojice biblických textů tvořila denní zvěst pro minulý čtvrtek podle Hesel Jednoty bratrské. Hesla Jednoty bratrské tvoří vždy ucelenou dvojici staro- a novozákonní. Pro dnešního člověka, zejména, je-li zaměstnán, je toto dvojverší často to jediné a minimální, co stačí z Písma každodenně pravidelně číst, kromě vzácných chvil, kdy si s Biblí sedne na delší chvíli. Dvojice biblických veršů by měla být jakýmsi „logem dne“, „mottem“, které se jako střecha nese nad „pěnou dní“, jíž procházíme – obvykle s únavou a někdy i se skřípáním zubů.

Starozákonní texty jsou obvykle celkově tvrdší, to člověku napoví nejzákladnější biblická znalost. Jakoby hranatější, často i krvavější, Starý zákon je prostě čtení náročnější i bolestnější. Však jde o ještě dávnější starověk, o dobu bronzovou, snad čas pracuje přece jen ve směru zjemňování a kultivace. To je obecné vědomí. Křesťan k tomu dodá, že starozákonní zkušenost s Bohem mluví více o spravedlnosti, o právu a zákonu, pohybuje se dimenzích smlouvy a její věrnosti, zatímco Nový zákon přináší Boží dar v příchodu Ježíše Krista. To je znamení milosti a odpuštění, vrcholící na kříži. Křesťan evangelický pak připomene s Lutherem Pavlovo „ospravedlnění pouhou vírou“, nové připomenutí Boží bezpodmínečné lásky bez hranic. Tak je Nový zákon jaksi příjemnější, sametovější.

Čtvrteční dvojice staro- a novozákonního verše však toto pravidlo starozákonní spravedlnosti a novozákonní milosti porušuje. Novozákonní verš hovoří výhradně o hříchu, spravedlnosti a soudu, a „teprve“ starozákonní verš připomene milost.

Nás samozřejmě obě tyto veličiny zajímají. Spravedlnost: toužebně ji očekáváme – a máme před ní strach. Nevíme, co přesně znamená Boží spravedlnost, naopak o lidské spravedlnosti víme své a nemáme žádné iluze. O sobě samých věříme, že buď spravedliví jsme, nebo to prostě jinak nejde. A vůbec – je Boží spravedlnost? Jestliže ano, kde a jak? A jak a kde se projevuje? Jak obstojí ti, kteří páchají vyložené ničemnosti (a že jich je) a jak obstojím já sám, který sice vyložené ničemnosti obvykle nepáchám, ale jinak – darmo mluvit!? A vůbec, může být nějaká jedna, absolutní, univerzální spravedlnost? A má být?

A milost? Proč by ta měla být? Ono „proč“ je otázka jednak po příčině, jednak po důsledku. Po příčině – kde by se vzala taková milost, jaké by měla motivy, kdo by byl takový blázen a nezištně by věnoval milost někomu, kdo si to nijak nezaslouží? „Proč milost“ se ptá také po důsledku: k čemu potřebujeme milost, na co komu je? Není milost dobrá ještě tak jen pro delikventa, ale normální člověk nic takového čekat nemůže a ani nemusí?

Oba „čtvrteční“ verše, staro- i novozákonní se oběma tématy zabývají. Ten novozákonní trochu ze široka: mluví v poněkud záhadné souvislosti o „příchodu Přímluvce“. Nikdo přesně neví, koho Ježíš nebo evangelista oním řeckým „para,klhtoj“ myslel. Teologové jej vykládají tradičně jako Ducha svatého. Je jistě mnoho důvodů pro tuto interpretaci, nicméně o duchu se tu přímo nikde nemluví. Podle slova z evangelia Přímluvce přijde, pouze, odejde-li Ježíš. Jako by čtenář nebo posluchač měl být připraven na situaci, do níž se opravdu dostane nebo již dostal: Ježíš, ten zvěstovatel Boží milosti a odpuštění, nebude k mání, ke komunikaci; bude nutno v něj „pouze“ věřit, spoléhat na to, co není k vidění. Ale: nejen že to nebude žádná prohra, naopak, bude to pravé požehnání. Tedy: až ti bude zle z toho, jak jsi ve světě sám, tak abys věděl, není to žádné neštěstí.

Tomu lze rozumět, byť je to překvapivé. Jako by znělo: člověče, tvé smysly tě přece jen klamou, není pravda pouze to, co vidíš. Jsou věci, které vidět nejsou a přesto platí, jsou věci neviditelné v lidském vědomí, svědomí, v myšlenkách - a přece platí. Jsou věci, které nevidět ve světě, jsou zákonitosti a souvislosti, jež nedohlédnout dnes ani za sto let, a přece platí. Jsou zkrátka věci mezi nebem a zemí… Možná se tento prostor zmenšuje díky poznání a vědě, díky osobní i historické zkušenosti, ale to zmenšení je jen zlomkem toho, co ještě zbývá a vždy bude zbývat.

Ale neměj z toho špatný pocit, neměj pocit prázdnoty a ztracenosti ve světě, ať tě neovládne beznaděj. Realita stojí za to, i když ji celou nevidíš. Je dobrá. Je tu Přímluvce! „Přímluvce“ je obraz této neviditelné části skutečnost, onoho „mezi nebem a zemí“, „přímluvce“ se přimlouvá, stojí tedy na tvé straně. Přímluvce spojuje nebe a zemi, sjednocuje to, co je k vidění, s tím, co k vidění není, do dobrého, člověku nakloněného celku.

Jedním z dobrých důsledků tohoto sjednocení je, že svět bude mít možnost poznat, co je hřích, co spravedlnost a co soud. Tady je člověk překvapen. Hřích a soud a spravedlnost v této souvislosti nejsou příjemná slova. Přímluvce, o němž mluví Ježíš je člověku nakloněn, dokumentuje přízeň toho, co je mezi nebem a zemí, a teď je řeč o soudu a hříchu.

Ale copak právě hřích není to, co člověka nejvíc trápí? Hřích ve smyslu nenalezení sebe sama a svého místa na slunci, nenalezení radosti života, štěstí, z toho pramenící hledání na špatných místech, z toho potom sobectví, nestřídmost, nenaplněná touha po tom i onom, z toho potom boj, zloba, zášť, z toho potom strach, hněv, výčitky a výčitky svědomí. A soud člověka také trápí na mnoho způsobů: tu jako hrozba, tu jako výčitka „prozřetelnosti“, že Boží mlýny nemelou a nemelou. Kde je jaká spravedlnost?

Přímluvce to poví. A bude jasné, co je hřích, co soud a co spravedlnost. Nebude to krásné? Vědět co je hřích, vědět, kde vzít sílu k jeho překonání, vědět, jak je soud a jak ne, vědět jaká je a jaká není ve světě spravedlnost, bylo by po starostech. Zůstal by jen život, ale přehledný, srozumitelný a šťastný. Ježíš napoví, co řekne Přímluvce: Hřích je v tom, že svět v něho nevěří; spravedlnost v tom, že Ježíš odchází k Otci a již ho nespatří; soud v tom, že vládce tohoto světa je již odsouzen. (J 16,9-11).

A přiznejme si, že máme pocit, že jsme tam, kde jsme byli. To není odpověď kterou jsme čekali a kterou potřebujeme!

Nu ano, tak jednoduché to není, aby někdo přišel, řekl, my vyslechli, řekli „aha, tak to je“ a bylo vymalováno. Už proto, že žádný takový Přímluvce nepřišel a i kdyby přišel a řekl, odpověděli bychom „no jo, ale…“ a „jak to, že…“ a pustili bychom se do nekonečných diskusí.

Je tu však to zvěstování: Přímluvce přijde a řekne. A přišel a řekl a přichází a říká. Jeho přicházení a slovo však jsou z řádu toho neviditelného, neslyšitelného. To se musíš opravdu zastavit, ztišit a naslouchat. A ne jednou a dost. Pořád. V každé chvíli a situaci zaznívá slovo přicházejícího Přímluvce. A říká docela konkrétně a zřetelně, co je hřích, co soud a co spravedlnost. Evangelium nepřináší rychlá řešení a jednoduché odpovědi. Evangelium přináší odpovědi celý život, a řešení, která trvají dvacet, padesát, devadesát let. Tolik, kolik času máš. Potěšilo nás novozákonní zvěstování ze čtvrtečního dvojverší?

Také starozákonní verš promlouvá zvláštním jazykem. Je to poezie, však báseň umí říci mnoho z neviditelného. První část básně, prvních devatenáct veršů jsou chválou moci spojené s milostí. To je nejlepší kombinace, jakou si lze přát. Z moci samé jde strach, milosrdenství samo je bezzubé. Ale moc, kráčející ruku v ruce s láskou, milosrdenstvím, dobrotivostí, přinášejí pocit bezpečí, jako velký silný strom, za nímž se lze schovat před větrem. „Strašný je Hospodin v kruhu svatých“, zní v osmém verši, jako by se chtělo ukázat, jak by to vypadalo, kdyby moc zůstala o samotě. Pilíře Božího trůnu jsou spravedlnost a právo. To aby si nikdo nemyslel, že nikde nikdo nevládne, nebo že vládne jen agresivita a neurvalost, protože to tak často vypadá. Nikoli, sloupy, na nichž stojí svět jsou spravedlnost a právo. Jsou tu a stojí nepohnutě. To je zvěstování, tedy oznámení, na něž není důkaz, potvrzení ani analýza, ber - neber, věř - nevěř.

Ale to by nestačilo. Zase by se ozvala otázka, zda je o co stát. Nehybné právo a spravedlnost jsou ovšem předcházeny – milosrdenstvím a věrností. Tak jsou tu všechny čtyři živly, jejichž prostřednictvím poznáváme Hospodina. Tak tu jsou, jako čtyři obrazy Boží: spravedlnost a právo, milosrdenství a věrnost. Ale zatímco první dva jsou nehybné, nepohnuté, dva další jsou vybaveny slovesem pohybu a předponou „před“. Milosrdenství a věrnost jdou napřed, dělají cestu, uklízejí, umožňují, aby spravedlnost a právo dostaly „krev a duši“.

Až budeš mít pocit, že tě Pán Bůh trestá, věz, že to není pravda. Dává ti jen poznat, co je hřích, soud a spravedlnost. Netrestá „jen tak“, protože milosrdenství a Boží věrnost předcházejí jeho právo.

Až ti bude smutno, až se propadneš do splínu nebo do stresu, věz, že je tu Přímluvce, že Boží nebe a člověčí země jsou propojeny do celku, který je dobrý, kdyby skály padaly.

Staro- i novozákonní čtvrteční heslo tak přineslo znovu radost a posilu. Jen ji vzít vážně, nechat jí prostoupit svůj život.
Amen.

Biblický text na říjen - Ř 8, 15 - 16
Synové a dcery Boží
Občas se v médiích vyskytne slovo „věřící“. Nikdy nevím přesně, co to slovo znamená, kdo se tím myslí. Evangelíci sami o sobě toto označení nepoužívají. Někdy to o sobě řeknou někteří katolíci, ale zase většinou v médiích, snad aby nemátli „nevěřící“ používají obecně srozumitelný, i když nesmyslný výraz. Označení „věřící“ používají nejčastěji „nevěřící“, čímž nechtě dávají najevo, že nevědí, oč v křesťanství jde.

Nikdy bych o sobě neřekl, že jsem „věřící“. Zní to staticky: „jsem věřící“, jako „jsem skaut“ nebo „diabetik“ a nevyjadřuje to každodenní stále přítomnou dynamiku života víry. Navíc termín počítá obecně s nějakým „věřením“, jako by bylo samozřejmé, o jakou víru jde, nebo jako by to bylo jedno.

V obecném povědomí „nevěřících“ má pojem „věřící“ co do činění s členstvím v nějaké církvi. My sice jsme členové nějaké církve, ale víme, že naše členství někde zdaleka není to hlavní.

Raději o sobě říkáme, že jsme křesťané, evangelíci. Jeden vzdělaný muž, který přestoupil z jedné církve do jiné, odpověděl na otázku žurnalisty, kdo vlastně je: „Jsem křesťan, vlastně především jsem člověk. Pak jako upřesnění jsem křesťan.“ To je mi blízké, jsem člověk, křesťan, českobratrský evangelík. Prožívám toto své evangelické bytí intenzivně, nedovedu si představit život bez modlitby, biblického čtení, bez společenství stejného vyznání. Ale „věřící“?

Co je na naší víře charakteristické? Záleží, co myslíme „naší“ vírou, své křesťanství, evangelictví, českobratrství? „Nevěřící“ nás křesťany nerozlišují, jsme pro ně „věřící“, jako křesťané většinou nerozlišují šiíty a sunnity v islámu. Ale my sami bychom měli vědět, co jsme jako křesťané, jako evangelíci i jako „čeští bratři“. Nebo, ještě více, než co jsme, bychom měli vědět, co prožíváme, zakoušíme, co myslíme tím, že jsme křesťané, čemu „věříme“.

Apoštol Pavel stejnou otázku vykládá v obou základních epištolách – do Říma i do Galácie. Hlavním motivem je představení křesťanství na obou místech i představení sebe, pisatel chce také pomoci křesťanům tady i tam poznat i přijmout evangelium. Ale můžeme tušit, že apoštolovi slouží psaní dopisů i k tomu, aby si sám novu ujasnil, zformuloval i obnovil základy své víry. Tak to má být: „nevěřící“ kolem nás jsou nám také inspirací, abychom se přiměli znovu si udělat jasno. Není nad to, když si člověk připomene své základy, kořeny. A když to dělá pravidelně.

Apoštol Pavel začíná své kázání připomenutím Boží lásky. Bůh člověka přijímá kladně nikoli proto, že člověk tak dobře naplňuje svou roli, úkol na zemi, nýbrž proto, že Bůh je plný lásky. To je to, čemu se říká „ospravedlnění pouhou vírou“. Můžeme v tom cítit trochu polemiku: jako by hned na počátku bylo nutno bránit se od možným nebo již existujícím neporozuměním, zahájit obranu před očekávanou dezinterpretací. „My ale nejsme otroci, jestli to někoho napadlo! Nejsme povinni dostát nějakému nebeskému předpisu nebo obstát před nebeským kontrolorem! Tak to není! Nikoli z našeho plnění zákona, nýbrž z lásky Boží je náš život naplňován smyslem. Ne z vykonávání kultu, rituálů a předepsané morálky, nýbrž - milostí Boží.“

Toto „ospravedlnění pouhou vírou a pouhou milostí“, tento objev se zdál tím nejpřevratnějším z evangelia v prvním století. Jako by se právě tady dělily cesty nebližších příbuzných – křesťanství a židovství. Jako by právě tady bylo nutno vymezovat, co to je být křesťan, co víc, než být obecně „věřící“. Toto je křesťanské „věření“: lidský život má cenu a smysl a krásu nikoli, že člověk je tak dobrý nebo jestliže je tak dobrý, nýbrž prostě proto, že Pán Bůh má rád tento svět i každého v něm.

Přešlo pár století a církev svatá jako by to zapomněla. Znovu se kult a ritus, liturgie a předepsaná morálka dostaly na první místo. Znovu bylo nejdůležitější „být někde členem“, zapsán, plnit nějaká rituální, morální a společenská pravidla. Znovu šlo jen o to, jestli jeden je nebo není „věřící“. Tento tlak pořád stoupal a když už to nešlo dál, povstali kritikové. A protože jejich hlas nebyl příliš přijímán, cesty křesťanů se rozešly - reformátoři odmítli zákonictví, ritualizaci, pověrčivost i moralizování církve a znovu vyhlásili přijetí milosti. Jako kdysi apoštol Pavel.

Přešlo opět pár století. A stojí tu církve evangelické, luterské, reformované, baptistické i svobodné. Všechny mají své členy, své „věřící“, všichni nějak vědí o Bohu Otci, Synu i Duchu, všichni se cítí rozumět zvěsti apoštola Pavla i reformačních otců. Ale okolí už nám zase nerozumí, už jsme pro ně zase jenom „věřící“, členové něčeho, někde zapsaní, totiž pokřtění, vykonávající nějaký kult, příp. nějakou morálku, v horším případě nějakou politiku, v nejhorším pak obojí dohromady. A okolí, tedy „nevěřící“ nás nazvou „nábožensky založení“ (což je to poslední, čím bych chtěl být).

Že jsme členové církve, je dobře, ale to není to hlavní. Že z toho vyplývají nějaké souvislosti pro náš pracovní i volný čas, je pravda, ale to není to hlavní. Že naplňujeme nějakou liturgii, že nám naše křesťanství poznamenává náplň neděle, je dobře, ale to není to hlavní.

Co je to hlavní? Odpovědět lze veršem z epištoly do Říma: „Ti, kdo se dají vést Duchem Božím, jsou synové Boží. Nepřijali jste přece Ducha otroctví, abyste opět propadli strachu, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče!“ (Ř 8, 14 - 15) To hlavní je, že Bohu smíme říkat „Otče“. Totiž nejen smíme (to smějí všichni), ale že chceme a víme proč říkáme Bohu „Otče“.

„Nepřijali jste ducha otroctví.“ Nepřijali jsme ducha členství ve spolku, kde jsme (jen) povinni stanovami, rituály a konvencemi. Pravda, i církev má stanovy, rituály a konvence, a je dobře, že je má, ale je třeba stále vědět, že jakkoli jsou dobré, nejsou hlavní. Hlavní je, že chceme říkat Bohu „Otče“ a říkáme to. Kdo říká Bohu „Otče“, není otrok výkonu náboženských potřeb.

„Nemusíte propadat strachu.“ Co děláme dobrého, neděláme proto, že se bojíme, aby nás nepotrestal nějaký nebeský soudce. Jen proto, že jsme poznali, že to je dobré. Poznali jsme to však nikoli pod tlakem, pod sektářskou manipulací, poznali jsme to svobodně a snad i s chutí.

„Přijali jste ducha synovství.“ Křesťanovo životní nasměrování má mnoho aspektů i projevů. Tou základní zkušeností je vědomí synovství (dceřinství). Tedy vědomí dobrého osobního vztahu k nikoli k něčemu, ale k někomu, který není „Něco“ nebo „To“, ale „On“, Otec, k němuž lze mít důvěru.

Děti si dnes se svými učiteli vykládají druhou kapitolu Skutků, vznik církve a dar Ducha svatého. V pátek jsme s některými z vás hovořili o tom, jak je těžké dětem vysvětlit, kdo je (a kdo není) Duch svatý, jak i pro mnohé dospělé je třetí osoba Trojice spíš „zostřením trestu“ už tak obtížné formulace, co znamená „věřím“. Podle toho, co píše apoštol v citovaném dvojverší, se ovšem bez Ducha svatého neobejdeme. Protože „věřím“ znamená, že Bohu říkám nikoli „kosmický principe“, „něco nad námi“ nebo „tamten nahoře“, nýbrž důvěrně, osobně „Otče“. A to je dar Ducha svatého. To neznamená, že pro to nelze nic udělat, ale kdo to zná, ví že je to dar.

Za chvíli budou tři holčičky přijímat křest. Jejich rodiče to mají za dobré. Vědí, že to není ani pouze konvence, ani předepsaný ritus, natož tajemná čaromocná ochrana. Ani nechtějí jen, aby holčičky byly zařazeny mezi „věřící“.

Ty holčičky mají tatínky a určitě budou brzy vědět, co to znamená zavolat „táto“. Jejich tátové budou určitě dobří otcové. Budou je mnohému učit. Ze všeho nejvíce je budou učit, že je mají s maminkou rádi, a proto, právě proto a zpočátku jen proto, že je dobře na zemi. Že není třeba se světa bát, že svět je dobré místo k přebývání, přes všechna místa a situace, svědčící o opaku.

Jestliže takový vztah, jaký budou mít holčičky ke svým tatínkům, budou mít tatínkové ve své víře ke svému Otci, nebudou mít problém holčičkám vysvětlit, co je to víra a také co je moc Ducha svatého. Ale nechť tato slova neznějí jako výzva k naplnění nějakého povinného učení nebo předepsaného kultu, nýbrž jako oznámení, že to je možné a že to není tak těžké. Pro nikoho.

A to je Boží láska. Sobě samým i navzájem si můžeme přát, abychom nebyli pouze „věřící“, nýbrž abychom sami sobě rozuměli jako Božím synům a dcerám.
Amen.

Biblický text na listopad - Mt 6, 11
Chléb náš vezdejší
Otevřeme-li běžný spotřební časopis, najdeme skoro v každém výtisku slovo „štěstí“: kdo je šťastný a kdo ne, kdo měl štěstí ve hře nebo v lásce, jak jít štěstíčku naproti. Redaktoři dobře vědí, že tím učiní časopis prodejnější; po štěstí se ptá a touží po něm skoro každý.

Otevřeme-li bibli, slovo „štěstí“ tu naopak nenajdeme. Vlastně ano, dokonce dvakrát. Totiž ve zvláštní souvislosti: Jákobova manželka Lea nazve jednoho ze svých synů „Štěstí“, Gád, a pak až Izaiáš vytýká Izraeli: „Opouštíte Hospodina, zapomínáte na jeho svatou horu, strojíte stůl pro bůžka štěstí a pro bůžka osudu naléváte kořeněné víno“ (Iz 65,11). Jinak se „štěstí“ nevyskytuje, nikdo se po něm neptá, nikdo je nehledá. Zato zná bible dobře radost a pokoj. A také vděčnost. Dá se říci, že to dohromady tvoří štěstí?

Kde vzít radost a za co být vděčný, jsou každodenní lidské otázky. Většinou máme radost z dobrých věcí, pokud jsou výjimečné. Za dobré věci, přicházející pravidelně, vděčni moc nejsme, zvykli jsme si na ně. Navíc i dobré věci jsou někdy spíš zdrojem obav: co když o ně přijdeme? Jen reportáže z válečných nebo hladových krajin nám připomenou, že obyčejný chléb je pravé požehnání a teplý oběd každý den není samozřejmost. Vzniká paradox: čím je člověku lépe, tím víc se mu ztrácí radost ze života. Hledá stále nové, exotičtější zdroje radosti a vděčnosti, cestuje, poznává, užívá si – ale štěstí nějak ne a ne přijít.

Proto je v církevním roce zařazena neděle díkůvzdání. Slaví se na podzim, aby si i městský člověk uvědomil, že všechno se nedá vyrobit v továrně, něco musí týdny růst na poli, některé dary potřebují sluníčko, vláhu a čas k dozrání. Potrava pro tělo, k níž míří neděle díkčinění, je dar nejdůležitější, ať chceme či ne.

I proto je v modlitbě Páně je zařazena prosba "chléb náš vezdejší, dej nám dnes". Tušíme, že se v ní skrývá mnohé, ale začít můžeme a máme u toho nejzemitějšího, u jídla. Žádné duchovní povyšování nad dobrým obědem není na místě. Tuto modlitbu se modlil Ježíš se svými učedníky, odkázal ji jako modlitbu nejlepší, nejstručnější a přitom nejobsažnější, modlitbu „standardní“. A i v ní je, jak by taky nebyla, prosba o jídlo, o pozemské záležitosti, o hmotné a praktické potřeby. Snad to trochu může omluvit i péči, kterou vynakládáme na životní úroveň. Snažíme se pracovat, vydělat si, koupit a použít; a i tato naše snaha má své oprávnění. Péče o potravu, o dobré jídlo, o spokojený žaludek je požehnaná, obědy a večeře nepadají z nebe samozřejmě; je třeba se snažit, myslet na to a modlit se za to.

Nicméně hned při vyslovení této prosby je modlitebník souvislostí celé modlitby Páně přiveden k tomu, že chléb a vše, co se za ním skrývá, je jen část toho, oč v životě jde, oč člověk může a má prosit a usilovat. Prosba o hmotné statky je v celé modlitbě Páně jedna jediná a hned vedle dalších pět či šest proseb se týká opravdu duchovních darů, těch neviditelných věcí, vážných, podstatných, hlubokých. Ty ovšem, přiznejme - na rozdíl od chleba - unikají často lidské pozornosti. Jsou nenápadné, skryté, jaksi „éterické“ nebo abstraktní. Možná i proto je pět či šest proseb v modlitbě Páně věnováno těmto věcem, zatímco na chléb stačí jedna prosba, však na něj nikdo nezapomene! V našich modlitbách bývá ten poměr obrácený: spíš se pětkrát budeme modlit o věci „vezdejší“, než jednou rozpačitě vyslovíme „buď vůle tvá“, nebo „přijď království tvé“. Prosba o chléb se nám vyslovuje snadněji než prosby ostatní. U ní dobře víme, co chceme a co potřebujeme, zatímco u jiných částí modlitby Páně nikoli. Není to naše dnešní soustředění, tak jen řekněme, že stojí za to přemýšlet, co vlastně myslíme tím „posvěť se jméno tvé, přijď království tvé.“

Modlitba Páně tak i touto prosbou drží naše touhy a potřeby na uzdě. Tak to dělá i Ježíš: nikdy neplní jen lidská přání (nasytit, uzdravit), ale vždy je přítomen i ten „čtvrtý rozměr“: jeho království, jeho vůle. A také nikdy jen nekáže a nevyučuje o království Božím, aniž by zároveň nepečoval o nejprostší lidské starosti, jako je jídlo nebo zdraví. Příběh o nasycení zástupů to ukazuje skoro anekdoticky a symbolicky: nejprve Ježíš učí mnohým věcem (Lukášovo evangelium přímo říká přímo: učil je o království Božím) a potom dá posluchačům najíst. A přestože ten příběh upoutá především tím zázračným nasycením, těžiště Ježíšovy činnosti je právě v kázání, vyučování, zvěstování!

Oč vlastně prosíme v té prosbě "chléb náš vezdejší"? O jídlo, abychom neměli hlad a mohli žít. V různých dobách a na různých místech se asi mění, co je nezbytný pokrm, ale jisté je, že jde právě o to, co potřebujeme, ne o víc, byť o pokrm dobrý, zdravý a příjemný. Ale naším Pánem nejsou chuť, rozmar ani společenská konvence.

A můžeme v té prosbě myslet i na další potřeby. Martin Luther nachází desítky darů, které jsou v prosbě o chléb zahrnuty, nezbytné, ale i příjemné: oblečení, byt, teplo, zdraví, ale třebas i dobří sousedé. A určitě sem patří i klidný spánek, dobrá četba, prázdniny, humor, legrace a smích. I zde se mění v různých dobách a na různých místech, co je nezbytné. Ale to všechno patří nejen k životu, ale k životu před Boží tváří, a jsou to dobré věci, které jsme dostat nemuseli a za které můžeme a máme děkovat. František z Assisi děkoval za slunce i hvězdy, za stromy, vodu i ptáky, přitom byl chudý. Byl blázen?

Modlíme se "chléb náš vezdejší, dej nám. Neříkáme "můj, mně". Přiznávám, že sám se někdy přistihuji, že tím jen vykám sám sobě. Že přitom myslím především na chléb pro sebe a své nejbližší, než na ostatní. Jenomže kolem stolu Kristova je shromážděno mnoho lidí, mnoho miliónů lidí a lidí o mnoho chudších než jsme my! Na ně bychom přitom měli myslet především! To řekl jeden kazatel před mnoha lety při kázání na tento text: kdyby naše modlitba zněla opravdověji, ubylo by bídy! Nemohu zapomenout na jistotu, s níž toto napomenutí vyslovil.

A modlíme se "dej". Nikoli prodej, koupíme si, vyměníme! I to, co si vyděláme, i to co si nakoupíme, i to, co vyroste na polích, to, co někdo vypěstuje, dokonce i co člověk vyrobí k užitku, je dar dary. Protože celek: síly, které jsme měli, abychom vydělali, znalosti, zkušenosti, věda a technika potřebná k výrobě, to vše je v nejhlubším významu dar. Vzpomínám na jiného kazatele, který se vždy zlobil, když četl v novinách pojem „rostlinná a živočišná výroba“. Copak vyrábíme, obilí, mléko, maso? Není tady především u díla dárce, který dává, co vyrobit neumíme?

Poslední slovo v přímluvě je „dnes“. Můžeme přitom vzpomenout na onu nejkrásnější větu ze Starého zákona, prověřenou a naplněnou v zákoně Novém: „neboj se, já jsem s tebou.“ „Dnes“ v prosbě znamená, že Hospodin, Pán světa, je přítomen, nejen byl kdysi, když jsme byli mladší, šťastnější, zbožnější. Je – dnes. Bůh, který není myšlenkový konstrukt ani filosofický či kosmologický princip, Bůh, jehož zakoušíme jako živého partnera svých životů, právě takový živý Bůh dovoluje modlit se „dnes“. Protože každý den znovu, zítra i pozítří. Netřeba dělat zásoby - ani modliteb. Netřeba věřit v osud, v nehybné hranice našeho hladu či naší sytosti. On je věrný a trvale plný lásky, ale živý. Dej nám „dnes“ protože zítra budeme smět prosit opět. Protože Pán bude živý, věrný a trvale laskavý.

Izrael na poušti si nesměl nechat zásoby many na druhý den. „Zesmrádla“. Protože každý den směl (a měl) znovu volat „chléb, manu naši, a křepelky vezdejší, dej nám dnes“. Izrael se učil nezajištěnosti života, křehkosti a vlastně riskantnosti. To je náš život: křehký, nezajištěný a riskantní. Ale – má to tak být, má-li to být život. Nelze se pojistit, zásobit manou, uherákem ani modlitbami, uděláme-li to, ztrácí náš život dynamiku živé víry. Je to krásný a riskantní život - ve víře, zajištěný uprostřed vší otevřenosti, otevřený uprostřed vší zajištěnosti.

Ještě jedno připomenutí se tu otvírá: modlíme se „dej nám dnes“, protože dnes jde ještě chléb pro tělo. Zítra … to může být již „jen“ chléb ducha v Božím království. „Jen“ proto, že nic jiného už nebude potřebí. Dnes ještě jsme obdarováni (i obtíženi) jídlem a péčí o ně, zítra už může o vše dbát sám Pán. V onom „dnes“ se hlásí ke slovu také naše konečnost. Vezměme ji vážně, bez obav a s vděčností za časné dary.

Úplně nakonec pak připomeňme chléb, který spolu lámeme kolem stolu Páně. Není to žádné velké jídlo, jeho dar spočívá jinde, než v kalorické vydatnosti. Je znamením. Znamením, že nikoli já, ale my společně stojíme v celém životě okolo stolu darů. Z toho stolu darů spravedlivě rozdává jeden Dárce. My můžeme vděčně přijímat a k jeho stolu zvát ostatní a děkovat spolu s nimi.

Až budeme příště v modlitbě Páně říkat „chléb náš vezdejší, dej nám dnes“, vzpomeneme si 1) že je to jen pětina toho, oč jde, 2) že je to požehnání mnoha radostem a příjemnostem života, 3) že Pán je dnes s námi 4) že nejde jen o mě, ale o celý svět 5), že to vše si máme připomínat nejen v modlitbě Páně, nýbrž i společně při eucharistii – večeři Páně a 6) že zítra budeme moci prosit zase, ale jednou už prosit nebudeme ani moci, ani muset. A to zdaleka není tak špatná vyhlídka, jak to vypadá.
Amen.

Biblický text na prosinec - Ž 24,7 - 10
Modřany, otevřete brány!
Kázání při znovu otevření modlitebny Farního sboru ČCE v Praze 4 Modřanech - 3.12. 2006, přenášené ČT.

Tahle píseň se zpívala jednou za rok před branou chrámu, který stál v Jeruzalémě. V té chvíli byla brána zavřená. Brána vždycky dělí prostor na dvě části – před branou a za branou. Vlastně brána ne, rozděluje zeď kolem brány. Brána může oddělovat (když je zavřená) nebo spojovat (je-li otevřeno). Některé brány jsou trvale zavřeny, jiné se otvírají jen někdy, když je „den otevřených dveří“. Některé brány byly po desetiletí zavřené a najednou se otevřely.

Úkol brány není zavírat, nýbrž otvírat. Brány se stavějí do zdí, do hradeb a budov. Zdi mají být neprůchodné, ale brána, to je přerušení neprůchodnosti, otvor do překážky. Zeď z kamene nebo betonu, ostnatý drát, stráže jsou na jednom místě vynechány. To je brána.

V bráně je pohyb, vchází se a vychází. Je-li pohyb všude, před branou houstne. Před dvěma tisíci lety v bráně dokonce zasedaly soudní tribunály. Krásný obraz: soud je místo pohybu - od minulosti do budoucnosti: takhle to bylo - a tak to bude. Pohyb dostal nový impuls.

Zdi se stavějí, aby oddělovaly. Třeba větší lumpy od menších – to je vězení. Nebo – to je moje (naše) a to tvoje (vaše). Zeď si stavějí kolem svých sídel boháči, možná aby zvenčí nebylo vidět, jak obyčejný život se vede uvnitř, za zdí. Zdi jsou z kamene a betonu, ostnatých drátů, ze zákonných ustanovení. Také z myšlenek, z idejí, z názorů. Stavějí se zdi z tradic a z historie, z kultur. Také z barvy pleti nebo z náboženství. Dokonce i uvnitř jednoho náboženství: třeba evangelíci a katolíci, šíitové a sunnité…

Jsou zdi mezi lidmi, národy i mezi generacemi. Zdi si dokonce staví člověk uvnitř sebe sama. Některé později zbourá, protože byly špatné, jiné se osvědčí… Protože zdi mohou být dobré, nebo taky ne. Ale každá zeď má bránu, kudy lze vejít nebo vyjít. Nebo alespoň škvíru, kudy lze nakouknout. To platí pro zeď z betonu i z idejí. A škvíru lze rozšířit a vejít.

Brána, o níž mluví žalm, tvoří vchod do izraelského chrámu. Jednou za rok tam probíhá slavnost, trochu divná: Izrael slaví, že vjíždí Bůh. To se vynesla truhla smlouvy, obešlo se s ní několik míst, z potoka se nabrala voda a s ní se ubírali zpět do chrámu. Na chrámovém nádvoří svítila spousta světel, lidé zpívali, tancovali a volali „sláva“ a „vchází Král“! A mysleli tím samotného Hospodina (to ničím neoslabíme a nezamluvíme)…

Ale může Bůh někam vcházet nebo odtud vycházet? Přece není tady nebo tam! Je všude! Nojo, jenže nikde není tak, aby jeho existence byla vidět nebo slyšet. Proto je v bibli napsáno: „Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme“ , proto reformátor Luther říkal „sola fide“, „pouze vírou“. Důkazy a smysly tady nic neřeknou. Pak se zdá, že Bůh někde je a někde není.

Chrámová brána rozděluje (ostatně jako každá brána) svět na dva prostory: uvnitř a venku. Uvnitř chrámu je bezpečí, chráněný prostor, křesťané někdy říkají „spasení“. Venku - se žije, tam to tepe. Ale je možné, že Bůh tam je a tady ne? Copak se dá svět takto rozdělit? Nebo to má svět v sobě, tohle rozdělení? Jako že je nějaký svět dobrý a nějaký zlý, jak to říkají gnostikové a new-age-isté? Že hmotný svět je špatný, a svět ducha dobrý? To snad ne! Copak i hmotný, materální svět není také krásný? A není i duchovní svět plný nebezpečí a temných zákoutí? A copak Pán života i smrti není pánem i hmoty? Žalm začíná: „Hospodinova je země se vším, co je na ní.“ Celý svět, hmota i duch, tělo i mysl, příroda i stroje, lidé i všechno, co je obklopuje, všechno má jeden původ i cíl.

Jak by potom bylo možné, že Bůh někde je a někde není? A jak by mohl odněkud někam vcházet, vjíždět?

Žalm říká to, co nějak prožíváme všichni: že Bůh ve světě, mezi námi, je - a není. Že o něm víme - a nevíme. Že bychom o něm chtěli vědět mnohem víc, víc ho vidět, víc slyšet. To by chtěli i ti, kteří si říkají ateisté. Jestli je, tak ať se tedy ukáže a není co řešit! Ať o sobě dá víc vědět! A ono nic moc. „Věřící“ od „nevěřících“ se liší v tom, že křesťané vědí o Bohu – a vlastně o něm mnoho nevědí, zatímco nekřesťané (pohané, ateisté) o Bohu nevědí, a přesto ho tuší. Přítomný – nepřítomný Bůh, známý – neznámý, poznaný – nepoznaný…

A tak ten zástup, který zpívá jednou do roka ten žalm, přichází do chrámu, kde Bůh – není jinak než jinde. Ten žalm to ví, proto neobrací pozornost dovnitř chrámu, nýbrž ven, před tu bránu. Tam se odehrává to podstatné. Pán Bůh nebydlí v kostele ani ve sborovém domě. Nezdomestikoval v liturgii ani v kultickém nádobí. Není „objektem“ bohoslužeb ani mše.

Bůh je tam, kde ho lidé hledají. Lidé přicházejí do chrámu, do kostela, modlitebny, do sborového domu, kde Bůh není víc, než jinde. Ale když lidé přicházejí, Bůh je uprostřed nich v tom přicházení. Přichází po lidských cestách. Nepřelétá přes hradby, nesnáší se jako anděl na křídlech. Neobchází hradby, které jsme my nastavěli, ač by to asi dokázal. Čeká před branou, až lidé zevnitř otevřou.

(Neměl tedy pravdu filosof, když řekl, že lidé si boha vytvořili? Lidé ale nevytvořili Boha. jen svým přicházením sami sobě umožňují Přicházejícího vidět. A protože filosof nepřicházel, neviděl Přicházejícího.)

Když budeme podle toho žalmu zpívat „Otevřete brány“, pak to neříkáme druhým (aby nám otevřeli), ale především sobě (abychom otevřeli Přicházejícímu). Protože ty neuzamčenější brány nejsou kolem nás, ale v nás. Nejpevnější fortny jsou z předsudků, zvyků, z tradic – i z těch náboženských. Proto to „otevřete brány hradeb kamenných“, znamená „otevřete brány hradeb srdcí svých“:

Píseň 239 (ze zpěvníku Svítá)

Otevřete brány hradeb kamenných, otevřete brány hradeb srdcí svých, otevřete, aby mohl dál. Nechte všeho, nechte obav, starostí, připravujte cestu jeho království, připravujte cestu, aby vejít mohl slávy Král.

Ref.: To kvůli Králi, Králi, připrav každý cestu, cestu svou, to kvůli Králi, Králi, naprav každý cestu, cestu křivou, cestu zlou.

Pozdvihněte svoje srdce znavená, posilněte klesající kolena, otevřete, aby mohl dál. Není doba k spánku je čas nabrat sil, pominula noc a den se přiblížil. Připravujte cestu, aby vejít mohl slávy Král. Ref. „Otevřete, aby mohl dál.“ Při slavnosti inaugurace izraelského krále byly brány uzavřeny a nosiči s truhlou nemohli vejít. To byl záměr. Nosiči se museli ptát: „Kdo smí vejít? Kdo je hoden trůnu v chrámu Nejvyššího? Kdo je náš Král?“ A lid jim musel odpovědět: „Hospodin zástupů, On je Král slávy!“ To se několikrát opakovalo, aby bylo jasné, že takových, kteří by rádi vešli a posadili se na ten nejvyšší trůn, je nejen v politice, nýbrž i v lidské mysli strašně moc.

Rok co rok si všichni připomínají, co se ví, ale zapomíná se na to: že Bůh je přítomný, ale vždy jen tak, že přichází. Je to zvláštní: Bůh žádá, aby mohl vstoupit, sám velký Bůh – a prosí! Lidové tradice říká, že Bůh je všemohoucí, a kdo je všemohoucí, nemusí prosit. A tady Bůh prosí, aby neporušil svobodu člověka. A přijde, jestli člověk jeho přicházení přijme. Když ne, Bůh zůstane před branou. Mocný Král, „bohatýr v boji“ a prosí o vstup.

Paradox přímo vánoční. Totiž: co jste čekali, když jste mysleli na to, co by se mělo ve světě změnit? Revoluci a revolucionáře, supermana nebo superpolitika, supervůdce nebo snad superkazatele? To už tu bylo, všechno! Ale to je nové: dítě, zranitelné a zraňované, a je to Král, posel moci, která se neprosazuje.

Brána kostela v Modřanech je jedna, ale bran je mnoho. Zdi mezi národnostmi, náboženstvími i sociálními skupinami, mezi katolíky a evangelíky, mezi bílými a Romy, levičáky a pravičáky, konzervativci a liberály, mezi zdravými a nemocnými, mladými a starými, mezi dětmi a rodiči. Ale ve všech zdech jsou brány a do nich všech může vstupovat Přicházející. Kdo nechá „zavřeno“, nepotáže se se zlou. Jen ztratí jednu příležitost. Ale každá přivřená nebo zavřená brána znamená další neprostupnou hradbu. Pro koho jsou dobré hradby, které zůstanou zavřeny, komu prospějí?

Ve vzduchu ale pořád visí otázka: co je to „otevření“, jak to vypadá? Protože, kdybych to (případně, eventuálně) chtěl učinit? Konec poezie, ať to zazní naplno!

Z podobného důvodu se v žalmu ptají ti, kdo vcházejí s truhlou, dvakrát, kdo smí vstoupit. Aby naznačili nebezpečí: vstoupit může kdokoliv. A kdokoliv může dosednout na trůn Nejvyššího, pokoušet se o to. Tomu se v křesťanství říká „pokušení“. A komukoliv může člověk podlehnout - tomu se v křesťanství říká „hřích“.

Tak tedy: otevřít brány Hospodinu není tajemný duchovní úkol. Znamená to pustit do své mysli především pokoru. „Já“ jsem jeden z mnohých, jedna buňka v organismu světa, důležitá jako všechny ostatní, a ostatní jsou stejně důležité jako já. Z toho roste trpělivost, soucit, odpuštění, odvaha, tedy láska – a radost. Pak otevřít brány kostela nebo nového sborového domu neznamená jen otevřít, aby lidi mohli vcházet, ale aby mohli i vycházet, prostě aby se cítili svobodní. Vcházet, vycházet, setkávat se…

Otevřít brány Hospodinu znamená nepustit na ten trůn žádné ostatní „páníčky“: strach, lhostejnost, touhu po moci, majetku, módu, pocit bezvýchodnosti, nudu. Na nejvyšší trůn nesmí dokonce ani moje jméno, moje práce nebo lenost, dokonce ani moje milá a můj milý, moji nejbližší. A už vůbec tam nesmím já sám.

„Kdo je to, ten Král slávy?“ ptá se žalm. Odpověď je jasná (Hospodin). Odpověď je ale pořád nová, protože my znovu přicházíme, tak se setkáváme s Přicházejícím, pokaždé znovu, nově.

Dnes je první adventní neděle. „Advent“ je latinsky „příchod“. Ne Vánoc, Ježíška ani svátků klidu a míru, však to známe! To „jen“ Přicházející přichází vstříc našemu přicházení. Příchod Přicházejícího není naše starost. Naše starost je pouze mít otevřeno, totiž nedovolit nikomu nepravému dosednout na trůn Nejvyššího. A o příchod a o vše ostatní se postará Přicházející sám. To je vyhlídka dobrá pro tento sborový dům i pro každého.

Když jsem přišel před čtvrtstoletím do modřanského sborového domu, byl kolem něho vysoký plot, navrchu obehnaný ostnatým drátem – to udělal přičinlivý nájemník, jehož sem dosadila bytová správ. vysoký plot, a malá branka v něm. Když jsem přijel dnes, viděl jsem plot nízký, jen takový formální, a v něm docela velký, výrazný vchod. skoro bránu. Není to dobré znamení? Je přece advent!
Amen.